Snažit se nadechnout byl čistý instinkt.
Ve chvíli, kdy jsem prošla Zrcadlem, mě znovu pokryl led.
Když jsem prošla tím temným Zrcadlem, odkrylo to další vrstvu mých zapomenutých dětských vzpomínek. Hned jsem si vybavilo dobu, kdy mi bylo pět, šest let a já zjistila, že jsem uvězněná v cizí noční krajině snů. Hned, co jsem se pomodlila a zavřela oči, se to místo objevilo v mých snech.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se z těhlech nočních můr budila, lapala po dechu a třásla se. Utíkala jsem za tátou a brečela, že mrznu a nemůžu dýchat.
Zajímalo mě, co si mladý Jack Lane myslel - jeho adoptovaná dcera, která měla zakázáno vrátit se do své rodné země, kterou děsily chladné noční můry bez kyslíku. Myslel si, že jsem prožila peklo, že mě to tak poznamenalo?
Milovala jsem ho celým srdcem za to dětství, které mi dal. Uzemnil mě obyčejnými každodenními činnostmi jednoduchého života, plné sluníčka a jízdy na kole, lekcí hudby a pečení s mámou v naší jasné, teplé kuchyni. Možná mě nechal, abych byla lehkomyslná, aby trochu odlehčil tu bolest, kterou mi zlé sny způsobovaly. Ale já bych jako rodič udělala to samé.
Moje dětská mysl shledala neschopnost nadechnout se naprosto děsivou. Když jsem rostla a upevnila si kolem sebe rodičovskou lásku, naučila jsem se ty noční obrazy potlačovat, stejně jako vzpomínky na Chladné místo. Když jsem byla teenager, tak se ta noční můra stala hluboko pohřbenou vzpomínkou mého podvědomí a zanechala ve mně jen nelibost k chladu a neurčitý pocit rozpolcenosti, kterému jsem konečně začínala rozumět. A když se ke mně nějaké obrázky náhodou dostaly, tak jsem je připsala nějakému hororu, který jsem nedávno viděla v televizi.
Neboj se. Vybral jsem tě, protože to dokážeš.
Teď jsem si vzpomněla. Ten hlas se mě i tenkrát snažil utěšovat a sliboval, že to dokáže - ať to bylo cokoli.
Nikdy jsem tomu nevěřila. Jestli bych toho byla schopná, tak bych se toho tolik neděsila.
Prudce jsem se otřásla, aby led opadal. Spadl, ale hned byl zase zpátky.
Znovu jsem se otřásla a znovu mě zabalila tenká pokrývka ledu. Zopakovala jsem to čtyřikrát nebo pětkrát, vyděšená, že jestli se ho nebudu zbavovat, tak bude tak silný, že tu zůstanu stát uvězněná navždy jako socha, zapomenutá a zmrzlá v ložnici Temného krále.
Až by se Barrons vrátil, tak by tam stál a díval se na mě skrz Zrcadlo, snažil by se mě přivést k životu, k pohybu, ale já bych tu jen stála - před jeho očima, navždycky z dosahu, protože nikdo kromě mě a krále by sem nedokázal vstoupit. A kdo ví, kde král právě teď byl?
Nebo kdo král vůbec je?
A já to chtěla zjistit, což znamenalo, že musím přijít na to, jak se v tomhle prostředí pohybovat. Snažila jsem se tím uklidnit, převést ten chlad na horečku. Zvládla jsem třicet vteřin, než jsem začala panikařit. Padaly ze mě stříbřité pláty na obsidiánovou podlahu.
Přežila jsem další minutu.
V té třetí jsem si uvědomila, že jsem se ještě ani jednou nenadechla. Tolik mě zaměstnával led, který mě vždy pokryl, že jsem si neuvědomila, že nedýchám. Odfrkla bych si, ale nemohla jsem. Doslova jsem nebyla schopná vdechnout vzduch do plic. Moje samotné bytí tu bylo úplně jiné.
Stála jsem tu a bojovala pro něco, co jsem vlastně nepotřebovala.
Mohla jsem tu mluvit? Nebyl hlas podmíněn vzduchem?
"Haló." Cukla jsem sebou.
Zněla jsem jako temní princové, můj hlas byl jen trochu vyšší a ženský. A i když to slovo bylo složené z lidských hlásek, bez vzduchu, který byl utvořil tón to znělo jako kladivo, které buší do ďábelského xylofónu.
"Je tu někdo?" zkusila jsem znovu a ten bizarní zvuk mě uzemnil na místě. Zněla jsem trochu jako trubkovité zvony.
Když jsem se ujistila, že se neudusím a že dokážu tak nějak mluvit a že když se budu hýbat, abych rozbila led, tak jsem začala běhat na místě a rohlédla jsem se.
Králova ložnice byla veliká jako fotbalový stadion. Zdi z černého ledu se tyčily ke stropu, který byl tak vysoko, že jsem na něj nedohlédla. Vonné černé květy nějaké krásné zahrady růží z jiného světa se mi povalovaly pod nohama. Padaly na něj kousky ledu, který jsem ze sebe setřásala. Chvíli mě ty zářící krystalky padající na temnou podlahu a květiny fascinovaly.
Padá, směje se, ve vlasech má led, sametové okvětní lístky jí padají na holí ňadra...
Nikdy jí tu není zima.
Pořád spolu.
Přemůže mě smutek tak velký, že se jím málem zadusím.
Měl takové ambice.
Ona měla jednu. Milovat.
Mohl se od ní učit.
Maličké diamanty z konkubínina pokoje - nemůžu se přinutit říct svého pokoje, zvlášť když stojím tak blízko královy postele - nebyly vůbec zničeny. Když prošly skrz, staly se něčím jiným, leskly se v temném vzduchu jako půlnoční světlušky zářící modrým plamenem.
Postel byla zakryta černým závěsem, který se třepotal kolem hromady jemných černých kožešin a vyplňoval asi třetinu pokoje, část byla viditelná i z druhé strany. Přešla jsem k němu a přejela rukou po kožešině. Byly jemné, svůdné. Chtěla jsem se na ně natáhnout nahá a nikdy neodejít.
Nebylo to tu jako v bílém pokoji, který byl teplý, pohodlný a známý, ale i tady byla krása. Její svět byl jasný, nádherný letní den, který neměl žádná tajemství, ale jeho temná strana, třpytící se noc... tady bylo všechno možné. Zaklonila jsem hlavo. Byly na temném stropě nakreslené hvězdy nebo sem bylo přenesené temné nebe z jiného světa jen pro moje potěšení?
Byla jsem v jeho ložnici. Pamatovala jsem si to tu. Přišla jsem. Přijde i on? Uvidím konečně obličej svého dlouho ztraceného milence? Jestli to byl opravdu můj milovaný král, tak proč jsem se tak bála?
Pospěš! Už je skoro tady... Pojď rychle!
Ten rozkaz přišel z obrovského klenutého okna na druhé straně místnosti. Nemohla jsem tomu příkazu odolat. Rozběhla jsem se a sledovala hlas, který jsem znala od dětství.
Kdysi si král cenil Světlé královny nade vše, ale někdy během těch let se to změnilo. Snažil se na to přijít po tisíciletí, studoval ji, podroboval ji různým testům, aby zjistil, jestli je ten problém v něm nebo v ní.
Ten den, kdy si uvědomil, že to nebyla chyba ani jednoho, ho uklidnil. Ti dva byli navždy připoutáni k rase a rozcházeli se, protože ona byla stálá a on byl změna. Bylo to v jejich povahách. Zvláštní bylo jen to, jak dlouho dokázali vydržet spolu.
Nemohl zabránit evoluci o nic víc, než ona své stagnaci. Vše, čím královna v tu dobu byla, se nikdy nemělo změnit.
Ironicky, matka jejich rasy - ta která vládla Písní, ta, která dokázala stvořit ty nejúžasnější věci, nikdy Stvořitelkou nebyla. Měla jen moc, ale bez zvědavosti, uspokojení bez radosti. Jaká to byla existence bez zvědavosti, bez radosti? Bezvýznamná. Prázdná.
A ona si myslela, že to král je nebezpečný.
Začínal se jí vzdalovat mnohem častěji, prozkoumával světy bez ní, hladověl po věcech, které neuměl pojmenovat. Ten jasný, hloupá dvůr, který ho kdysi dokázal tak pobavit, byl najednou plný prázdných cílů a prázdných chutí.
Postavil si pevnost na světě z černého ledu, protože byla antitezí všeho, co si královna vybrala. Tady ve svém temné, tichém hradě mohl myslet. Tady, kde nebyly žádné křiklaví ani výstředně oblečení dvořané, cítil, jak roste. Netopil se v neustálém zvonivém smíchu, v nekončících malicherných hádkách. Tady byl volný.
Když královna našla jeho ledový hlad, jeho pobavil její horor z toho, že tu všechno vrhalo černé, bílé nebo modré světlo. Jemu tyhle sparťanské podmínky vyhovovaly, zatímco se snažil vyřešit tu složitou otázku existence a rozhodnout se, čím se stane příště. Až potom, co našel svou konkubínu, dlouho potom, co nebyl schopný tolerovat své lidi víc, než pár hodin, ale před tím, než se rozhodl udělat se své milované Danana.
Královna byla svůdný, plná lstivosti, byla pohrdavá. Nakonec se proti němu pokusila použít malou část Písně, ale na to byl připravený, protože se stejně jako ona podíval do budoucnosti, což mu umožnilo ten den vidět.
Drželi si jeden druhého od těla pomocí zbraní poprvé v historii své rasy.
Když panovačná, neodpouštějící vládkyně jejich rasy odpochodovala z pevnosti, pevně proti ní zamkl své dveře a přísahal, že dokud mu nedá, co chce - tajemství nesmrtelnosti pro svou milovanou - žádný Světlý nikdy nevkročí do těch ledových zdí. Jen královna dokázala vytvořit elixír života. Držela ho v tajnosti ve svém soukromém altánku. Chtěl to a víc: chtěl toho tolik, aby mohl z konkubíny udělat bytost, která by se mu rovnala úplně ve všem.
Otřásla jsem se a přestala běhat. V tu ránu mě obklopil led, ale už mě to neděsilo. Chvíli jsem počkala, než jsem udělala krok a rozbila ho.
Vzpomínky na králově straně místnosti se mi nepřehrávaly tak, jako v královnině části. Tady se mi vsakovaly rovnou do mozku.
Bylo to, jako bych byla stvořená dvěma lidmi: Jedna část utíkala obrovskými chodbami z černého ledu a ta druhá stála v králově přijímací místnosti a sledovala první dananskou královnu bojovat s obrovskou temnotou, která hledala slabiny, manipulovala, vždycky manipulovala. Znala jsem každý detail jejího bytí, jak vypadala ve své pravé formě a jaké podoby preferovala. Dokonce jsem věděla, jak se tvářila, když umírala.
Pojď ke mně...
Znovu jsem se dala do běhu. Král si moc nepotrpěl na dekorace. Žádná okna neukazovala svět za zdmi pevnosti, i když jednou tam byly, ve dnech, kdy královna proměnila jeho planetu ve vězení. Taky jsem věděla, že v tu dobu tu stál nábytek, ale těch pár kousků bylo složitě vyrytých v samém ledu, což tomu místu propůjčovalo určitou majestátní strohost. Královnin dvůr byl vymalovaný v teplých barvách, králův byl jako zvláštní, ale přirozená krása.
Znala jsem každou chodbu, každou zákrutu, každou místnost. Musela tu žít předtím, než pro ni vytvořil Zrcadla. Pro mě.
Zatřásla jsem se.
Tak kde teď byl?
Jestli jsem opravdu byla jeho znovuzrozenou konkubínou, tak proč na mě nečekal? Vypadalo to, že jsem byla naprogramovaná k tomu, abych tady tak či onak skončila. Kdo mě to volal?
Umírám...
Zabolelo mě u srdce. Předtím jsem si myslela, že nemůžu dýchat, ale to nebylo nic v porovnání s těmito třemi jednoduchými slovy, díky nimž jsem se cítila, jako bych dala svou pravou ruku, možná dokonce dvacet let svého života, abych tomu zabránila.
Zastavila jsem se před obrovskými dveřmi královy pevnosti a podívala se nahoru. Ten černý led musel mít alespoň sto stop. V žádném případě bych je nedokázala otevřít. Ale ten hlas zněl za nimi - tam venku, v pekle Temných.
Ten vysoký oblouk zdobily složité symboly a já najednou pochopila, že je to přístupový kód. Naneštěstí jsem nedokázala na ty symboly dosáhnout, abych je zmáčkla a žádný vysoký žebřík tu nebyl.
V tu chvíli jsem ho cítila.
Jakoby stál za mnou.
Slyšela jsem, jak mi z úst vychází povel, slova, která bych lidským jazykem nedokázala vyslovit a ty obrovské dveře se tiše otevřely.
***
To ledové vězení bylo přesně takové jako v mých snech, až na jednu jedinou výjimku.
Bylo prázdné.
V mých nočních můrách bylo vězení vždycky obydlené bezpočtem monstrózních Temných, které se těsnili vysoko nade mnou a házeli kusy ledu, jakoby vrhali velké bowlingové koule a já byla jejich kuželka. Jiní se natahovali dolů a snažili se mě klovnout obrovskými zobáky.
Ve chvíli, kdy jsem prošla dveřmi, jsem se připravila na útok.
Nepřišel.
Ten arktický terén byl jen prázdné vězení se zrezivělými mřížemi.
I bez vězňů visí ve vzduchu stále pocit beznaděje, fouká ho vítr přes vrcholky útesů do bezedné propasti.
Naklonila jsem hlavu dozadu. Žádné nebe. Útesy černého ledu se táhnou, kam jen oko dohlédne. Modrá záře útesu je jediným světlem na tomhle místě. Modročerná mlha sestupuje z hor.
Měsíc tu nikdy nevyjde a slunce nezapadne. Roční období se nemění. Krajinu nikdy zahalí barvy.
Smrt je tu požehnáním. Není tu naděje, nebo očekávání, že se život změní. Stovky tisíc letu tu byli Temní uvěznění na chladných, smrtelných útesech bez slunce. Jejich potřeby, jejich prázdnota naplňují celé vězení. Kdysi dávno to byl krásný cizí svět. Teď je až do jádra radioaktivní.
Věděla jsem, že jestli tu zůstanu dlouho, tak ztratím jakoukoli vůli odejít. Věřila jsem, že tahle arktická pustina, tohle zmrzlé neštěstí je vše, co tu kdy existovalo a existovat bude a co hůř - j to přesně to, co si zasloužím.
Jdu moc pozdě? Měla jsem odpovědět na volání vězení? Proto jsem neustále viděla ty přesýpací hodiny s černým pískem?
Kvůli tomuhle?
Prohlédla jsem si těch několik jeskyní pod černými útesy, zmrzlý domov Temných, kteří si tam vyryli domovy. Nic se nepohnulo. Bez dívání jsem věděla, že tu nikoho nenajdu. Ti bez naděje si nestavěli hnízda. Jen přežívali. Překvapilo mě, jak hluboký smutek tu zanechal stopy. To bylo od královny opravdu podlé! Možná byli bratry Světlého dvora, ale ne odsouzení k živí v chladu a temnotě. Na prosluněných plážích by se z nich možná nestala taková monstra, vyvinuli by se tak jako král. Ale ne, té mstivé královně nestačilo uvěznit je. Chtěla, aby trpěli. Ale za jaké zločiny? Co provedli, že si zasloužili takový trest?
Nelíbilo se mi, jakým směrem se moje myšlenky ubíraly. Litovala jsem Temné a myslela si, že se Temný král vyvinul.
To musely být zbytkové vzpomínky v tomto místě.
Přešla jsem po kouskách spadaného lehu a dala se úzkou cestou mezi útesy, které byly stovky stopo vysoké. Prošla jsem kolem úzké pukliny, což byla další připomínka mých terorů z dětství. Prošla jsem jí skrz, byla sotva metr široká a já cítila silnou klaustrofobii, ale i přesto jsem věděla, že moje cesta vede tudy.
S každým krokem jsem cítila, jak moje rozpolcenost roste.
Byla jsem Mac, která nenáviděla Temné a jediné, co chtěla, bylo znovu vztyčit zdi vězení, aby je pohltily.
Byla jsem konkubína, která milovala krále a všechny jeho děti. Dokonce jsem tohle místo milovala. Měla jsem šťastné vzpomínky na tohle místo předtím, než ta mrcha královna všechno zničila chvíli před svou smrtí.
Když už jsem o tom mluvila, sama jsem měla být mrtvá. Nedýchala jsem. Tělem mi neprotékala krev. Žádný kyslík. Měla jsem umrznout hned, jak jsem prošla Zrcadlem. Neexistovalo vysvětlení, proč jsem stále byla schopná žít v takovýchhle podmínkách, ale bylo to tak.
Byla mi taková zima, že smrt by byla vítaným vysvobozením. Už jsem věděla, proč jsem jako dítě měla ráda básničku "Kremace Sama McGeeho." Ta představa, že mi ještě někdy bude teplo, byla nemyslitelná.
Tucetkrát jsem zvažovala, že toho nechám. Že se otočím, půjdu zpátky do paláce skrz Zrcadlo, najdu Jericha a vrátím se k našim plánům. A budu předstírat, že se tohle nikdy nestalo. Nikdy by se to nedozvěděl. Taky měl pár temných tajemství.
Mohla jsem zapomenout, že jsem konkubína. Zapomenout, že tahle část mě kdy existovala. Vážně, kdo chtěl být zamilovaný do někoho, koho nikdy nepoznal - nebo alespoň ne v tomhle životě. Vzpomínka na Temného krále byla jako hurikán emocí, kterými jsem se nechtěla prohrabovat.
Pospěš si! Musíš!
Začal padat sníh ostrý jako žiletky. Uvnitř jeskyně zněly znepokojivé zvuky. Jericho mi řekl, že tu byla monstra tak strašná, že když zdi Temného vězení padly, oni zůstaly, protože to byl jejich domov. Jak jsem se měla dostat skrz tohle místo, když tu stále byly? Jak jsem se odtud vůbec měla dostat? Jak to, že jsem se vůbec dostala sem a hlavně proč? Čí loutka jsem byla? Nesnášela jsem, že tu jsem. Že jsem se za nic na světě nedokázala vrátit.
Netušila jsem, jak dlouho jsem se brázdila zoufalstvím a zbytečností tak hmatatelnou, že každý krok mi připadal tak těžký, jako bych měla nohy uvězněné v cementu. Rozptýlení tu neexistovalo. Nebyly tu žádné hodiny, žádné minuty, ani den, ani noc, ani slunce, ani měsíc. Jen nekonečná černá a bílá a modrá, kterým konkurovala jen neúnavná bída.
Kolikrát jsem tudy prošla, když jsem spala? Tenhle sen se mi zdál od narození - možná osm tisíckrát nebo víc.
Každý krok byl instinktivní. Nebezpečně jsem se vyhýbala zledovatělému povrchu, o kterém jsem nemohla tušit, že tam je. Věděla jsem každý tvar a počet vchodů do jeskyní, které jsem měla nad hlavou. Poznala jsem nepodstatné detaily svého okolí, kterých bych si jindy nikdy nevšimla.
Kdyby moje srdce mohlo být jako o závod, tak by bilo. Netušila jsem, co mě čeká, kdybych se dostala na konec cesty ve svých snech, vždycky jsem to vytěsnila.
Vždycky mi přikazoval ženský hlas. To přebírala mé vědomí pokaždé, když jsem usnula a krmila mé sny, snažila se mě donutit, abych se vzbudila, abych něco udělala?
Darroc mi řekl, že někteří říkali, že Temný král byl v kobce z temného ledu a spal věčně ve svém vězení. Byl chycený do pasti a snažil se mě najít skrz říši snů, aby mě naučil vše, co jsem o něm potřebovala vědět? Byl o tomhle celý můj život?
Navzdory lásce, kterou s konkubínou sdílel, jsem neschvalovala, že moje smrtelná existence byla k něčemu využitá. To předtím nežila dost dlouho a nečekala, až se probudí, aby se vzpamatoval a žil?
Už jsem se nedivila, že jsem si na střední připadala jako blázen! Celé dětství jsem potlačovala vzpomínky na jiný život!
Najednou mi všechno přišlo podezřelé. To jsem opravdu tolik milovala slunce, nebo to byl jen její pozůstatek? Opravdu jsem se tolik zajímala o módu nebo jsem jen byla posedlá konkubíinou šatnou a jejími róbami? Opravdu mě tolik uchvacovala krajina kolem nebo to byl jen způsob, jak si vynahradit její uvěznění, když čekala na svého milence?
Líbila se mi vůbec růžová barva?
Snažila jsem se vzpomenout si, kolik růžových šatů vlastnila.
Frustrovaně jsem zavrčela. Vyšel ze mě zvuk jako hluboký gong.
Nechtěla jsem být ona. Chtěla jsem být sama sebou. Ale z toho, co jsem věděla, jsem si ani nebyla jistá, že jsem se narodila.
Napadla mě příšerná myšlenka. Co když to nebyla reinkarnace, možná jsem byla konkubína a někdo mě donutil napít se z kotle!
"Jasně, poslali mi i plastickýho chirurga, aby mi změnil obličej?" zamumlala jsem. Nevypadala jsem jako ona.
Hlava se mi strachem motala a každý můj strach byl horší než ten předchozí.
Zastavila jsem se, jakoby můj vnitřní radar začal vydávat jeden táhlý, ječivý zvuk.
Tak dlouho jsem se nehýbala, že jsem znovu zamrzla.
Naplnilo mě zoufalství. Nechtěla jsem se podívat. Nechtěla jsem ten hřeben přejít. Co když se mi nebude líbit to, co najdu? Vytěsnila jsem tuhle vzpomínku, protože tu umřu?
Co když jdu moc pozdě?
Vězení bylo prázdné. Nemělo smysl pokračovat. Měla bych to vzdát, než se navždy změním v kus ledu a zapomenu. Nechtěla jsem být konkubínou. Nechtěla jsem najít krále. Nechtěla jsem zůstat napořád ve Férii a být navždy jeho.
Chtěla jsem být člověk. Chtěla jsem žít v Dublinu a Ashfordu a milovat svoje rodiče. Chtěla jsem se hádat s Jerichem Barronsem a vést jeho knihkupectví, až ho jednoho dne opravíme. Chtěla jsem se dívat, jak Dani roste, jak se zamiluje. Chtěla jsem nahradit tu stařenu v opatství a dosadit na její místo Kat a jezdit na tropické dovolené na lidské pláže.
Stála jsem, rozpolcená svou nerozhodností. Měla jsem se jít potkat se svým osudem? Zmrznout a zapomenout a snažilo se mě k tomu tohle místo donutit? Nebo jsem se měla otočit a odejít? Ta myšlenka se mi moc líbila. Ukazovala mi, že mám svou vlastní vůli, že si můžu vybrat svoji vlastní cestu.
Když nikdy nepřejdu hřeben a neobjevím konec toho snu, tak mě to bude užírat navždycky. Nebo se toho konečně zbavím?
Žádná vyšší noc mě nenutila stopovat Knihu a snažit se znovu postavit zdi. Jen proto, že jsem ji dokázala najít to neznamenalo, že musím. Nemusela jsem bojovat s Danany. Byla jsem volná. Mohla jsem odejít, odstěhovat se, vzdát se odpovědnosti, starat se sama o sebe a nechat tohle všechno na někom jiném. Byl to zvláštní, nový svět. Mohla jsem se přestat bránit, přizpůsobit se a žít, jak nejlíp dokážu. Jestli jsem za poslední měsíce něco zjistila, tak to, že jsem v přizpůsobování dobrá a že dokážu pokračovat ve svém životě, i když všechno nešlo podle plánu.
I tak... mohla jsem odejít a nezjistit, o čem to všechno bylo? Žít s nevyřešeným dilematem a smířit se, že moje rozpolcenost bude navždy utvářet mé životní volby? Chtěla jsem tak vůbec žít? Vycouvat v nejkritičtějším momentu?
Bezpečnost je plot a ploty jsou pro ovce, řekla jsem Roweně.
Kdyby jsi to otestovala, odpověděla mi, zajímalo by mě, jestli by jsi doopravdy obstála.
Tohle byl ten test.
Setřásla jsem led a vyrazila k vrcholu hřebenu.
1 comments:
Děkuji za další skvělý překlad
Okomentovat