Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 26. kapitola

Byla jsem překvapená, jak lehce jsem se dostala skrz tu černou membránu. Chladný vzduch, který se do mě zabodl jako nůž, mě úplně ochromil.

Můj mozek vydal příkaz, abych se nadechla. A moje tělo odmítlo poslechnout. Od hlavy po paty mě zahalila tenká vrstva třpytícího se ledu. Rozpadl se, když jsem udělala krok dopředu, ale pak mě okamžitě pokryl znovu.

Jak jsem tu měla dýchat? Jak tu dýchala konkubína?

V nose jsem měla led a stejně tak v puse, na jazyce, na zubech, měla jsem ho až v plicích a celé moje tělo se snažilo dostat přes tu neproniknutelnou vrstvu do plic vzduch. Klopýtla jsem dozadu a hledala druhou stranu zrcadla, kde bylo světlo a kyslík.

Byla mi taková zima, že jsem se mohla sotva hnout. Na chvíli jsem si nebyla jistá, že se zvládnu dostat zpátky skrz Zrcadlu. Bála jsem se, že v králově pokoji zemřu a historie se tak bude opakovat, akorát po sobě tentokrát nezanechám žádný vzkaz.

Když se mi konečně podařilo projít skrz tu temnou membránu, zalilo mě horko a já zakopla a narazila jsem do zdi. Konkubína, která ležela na koberci si mě vůbec nevšímala. Zhluboka jsem se nadechla.

Kde byl Jericho? Jak tam mohl dýchat? Potřeboval vůbec dýchat, když byl ve svém přirozeném prostředí? Podívala jsem se zpátky na zrcadlo a čekala, že ho uvidím přecházet na druhé straně, mračit se na mě za to, že jsem ho donutila odhalit jeho pravou identitu.

Podlomily se mi nohy a málem jsem upadla.

Byla jsem si tak moc jistá, že mám pravdu.

Barrons ležel na podlaze, přímo před hranicí mezi světlou a temnou stranu, ale stále v té bílé části pokoje.

Jen dva v celé existenci světa mohli cestovat skrz to Zrcadlo: Temných král a jeho konkubína, řekl mi Darroc. Kdokoli jiný se ho dotkne, okamžitě zemře. I Danani.

"Jericho!" Rozběhla jsem se k němu, odtáhla ho od zrcadla a klesla k němu na kolena. Převrátila jsem ho. Byl mrtvý. Už zase.

Dívala jsem se na ně.

Pak na temnotu Zrcadla.

Nezabilo mě. Ale zabilo jeho. To se mi vůbec nelíbilo.

Znamenalo to, že jsem opravdu konkubína.

Taky to znamenalo, že Jericho není můj král.

HNED.

Ten povel byl obrovský, neodolatelný, jakoby na mě použil Hlas, akorát tisíckrát silnější. Chtěla jsem zůstat s Jerichem. Ale nemohla jsem zůstat, i kdyby na tom závisel můj vlastní život. A byla jsem si celkem jistá, že přesně takhle to je.

"Nemůžu tam dýchat."

Nežiješ na téhle straně Zrcadla. Změň svá očekávání. Nemusíš dýchat. Zdržuje tě vlastní strach.

Bylo to možné? Nechtěla jsem tomu věřit. Ale očividně na tom nezáleželo, protože jsem se už zvedala a nohy mě nesly zpátky k temnému Zrcadlu.

"Jericho!" vykřikla jsem, když jsem byla donucená odejít pryč.

Nenáviděla jsem to. Byla jsem konkubína, ale Jircho nebyl král, nemohla jsem se s tím smířit - i když si nejsem jistá, jak bych se vypořádala s tím, kdybych věděla, že Jericho králem je. Teď mě volalo místo, kde jsem nemohla dýchat, kde jsem podle svého mučitele nežila a nemohla jsem ho opustit.

Najednou jsem se o sobě už nechtěla nic dozvědět. Tohle stačilo až až. Litovala jsem, že jsem to tak moc chtěla zjistit. Měl pravdu. Jako vždycky. Některé věci nebylo potřeba vědět.

"Neudělám to. Nebudu hrát ty tvoje hloupé hry, ať jsi kdokoli. Vracím se zpátky ke svému životu. K životu Mac," objasnila jsem. Nedostala jsem ale žádnou odpověď. Jen neodolatelný tah směrem k temnotě.

Zase jsem byla jen loutka neviditelného pána. Neměla jsem na výběr. Táhlo mě to skrz a nemohla jsem s tím nic udělat.

Vzdorovala jsem, skřípala zuby, odolávala každému kroku, když jsem překračovala Jerichovo tělo a znovu vstoupila do Zrcadla.