Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 25. kapitola

Chvíli po půlnoci jsem přecházela v ulici za knihkupectvím a přela se sama se sebou, i když to nikam nevedlo.

Barrons pořád nebyl zpátky, a to mě přivádělo k šílenství. Chtěla jsem si s ním promluvit hned, jak se vrátí. Ťuk, ťuk. Kdo je tam? Všechny problémy, co potřebujeme vyřešit. Chtěla jsem vědět, jak dlouho to trvá, než se po své smrti vrátí. Byla jsem neustále napjatá, čekala, napůl se bála, že už se nikdy nevrátí. Nebudu spokojená, dokud ho znovu neuvidím naživu na vlastní oči.

Pokaždé, když jsem tu noc zavřela oči, vracela jsem se na Chladné místo. Čekalo na mě vždy, když už jsem se konečně uvolnila. Hodiny jsem se převalovala ze strany na stranu; přecházela míle a míle ledu se stále vzrůstající naléhavostí, kvůli té krásné ženě; neustále jsem utíkala, před tím okřídleným princem, kterého jsme se obě bály.

Proč se mi ten stejný sen neustále vracel?

Před deseti minutami, když jsem se po páté probudila, jsem musela přijmout ten fakt, že už se prostě nevyspím. Ten strach a bolest v mých snech byly tak vyčerpávající, že jsem se budila jetě víc vyčerpaná, než když jsem šla spát.

Přestala jsem přecházet a zadívala se na cihlovou zeď.

Teď, když jsem věděla, že tam je, jsem to mohla cítit - to schované Zrcadlo, které tam Darroc opatrně dal.

Kdybych na něj jen zatlačila a prošla cihlovým tunelem do místnosti s deseti zrcadli, tak bych prošla čtvrtým zleva do dostala se přímo do Bílého paláce. Musela bych si pospíšit, protože čas tam plynul rychleji. Jen bych se rychle rozhlédla kolem. Třeba mi posledně něco uniklo.

Zavřela jsem oči. Bylo to tu. Dala jsem hlas svému strachu. Teď jsem se s ním musela poprat. Vypadalo to, že to je to jediné může odpovědět na všechny otázky.

Nana mi řekla Alino.

Ryodan říkal, že Isla měla jen jednu dceru (což Rowena potvrdila, pod tedy nelhala) a ta byla mrtvá a žena, o které jsem si myslela, že je moje matka, byla mrtvá.

Nikdo netušil, kdo byli moji rodiče.

Pak tu byla ta celoživotní rozpolcenost, která se drala na povrch. Možná to byly vzpomínky na jiný život? Když jsem procházela Bílý palác s Darrocem, tak mi to místo bylo povědomé. Poznala jsem to tam. Už jsem tam předtím byla a nejen ve svých snech.

Když už jsem u těch snů - jak si mohla moje spící mysl vymyslet prince, kterého jsem nikdy neviděla? Jak jsem mohla vědět, že měl Cruce křídla?

Dokázala jsem vycítit Sinsar Dubh. A ona vždycky našla mě, jakoby si se mnou hrála. Proč? Protože mě její předchozí inkarnace - když byla Temným králem, ale ne knihou plnou vědění - milovala? Cítila jsem jí, protože jsem na oplátku milovala tuhle inkarnaci já?

Zaryla jsem si ruce do vlasů a zatáhla, jako by mi ta bolest mohla pročistit myšlenky nebo zocelit vůli.

Dívej se, kdo jsem, říkal Barrons.

A poslední dobou říkal, Když nedokážeš čelit pravdě své reality, tak ji ani nedokážeš ovládat.

Ryodan měl pravdu: Byla jsem jako neřízená střela, ale ne z toho důvodu, který si myslel.

Pravdu své reality jsem neznala. A dokud to tak nebude, budu jako kolotoč osudu, jako někdo, kdo může snadno změnit strany. Otázka, která mi nedala v noci spát, nebyla jestli vidoucí byly nebo nebyly kastou Temných. To byla v porovnání s mým problémem malichernost. Ta moje otázka byla daleko víc alarmující.

Ať to bylo jakkoli nemožné, byla jsem nějakým způsobem králova konkubína? Znovuzrozená a přivedená zpátky v novém těle? Osudem určená svému nelidskému milenci a v tragickém kruhu odsouzená k znovuzrození?

A co byli zač Barrons a jeho osm mužů? Byl to můj osudný milenec rozdělený do devíti lidských schránek? To byla šílená myšlenka. Není divu, že konkubíně přišlo, že je král nenasytný. Jak mohla jedna ženská zvládnout devět chlapů?

"Co to děláte, slečno Laneová?" ozval se Barronsův hlas z tmy za mnou, jako by ho moje mysl vyvolala.

Podívala jsem se na něj. Rozsvítila jsem venkovní světla, která napájel přímý generátor knihkupectví, ale světlo měl za zády, takže jsem viděla jen stíny. I tak bych poznala, že je to on, i kdybych byla slepá. Cítila jsem ho ve vzduchu.

Byl na mě naštvaný. Bylo mi to jedno. Vrátil se. Byl naživu. Moje srdce udělalo kotrmelec nadšené z jeho přítomnosti. Cítila bych se stejně kdykoli, kdekoli za jakýchkoli podmínek. Ať byl kdokoli, ať udělal cokoli. I kdyby byl jednou devítinou Temného krále, který to všechno začal.

"Něco je se mnou fakt špatně," zamumlala jsem.

"Na to jste přišla až teď?"

Spražila jsem ho pohledem. "Jsem ráda, že tě zase vidím naživu."

"Je dobré být naživu."

"Myslíš to vážně?" Kdysi poznamenal něco o smrti, čemu jsem teď konečně rozuměla. Očividně ji nikdy nezažije a někdy to vypadalo, že... závidí.

"Pěkné opálení. Vy se prostě nedokážete držet od Dananů dál, když tu nejsem, co? To vás zase vzal V'lane na pláž? Doufám, že jste z toho sexu, co jste tam měli, pořádně odřená od písku."

"Jsi ty a těch zbylých osm Temný král, Barronsi? To jste? Jiná podoba v lidské formě, zatímco prohledáváte Dublin a hledáte ztracenou Knihu?"

"Jste vy ta konkubína? Kniha je na vás očividně zatížená. Nemůže se od vás udržet pryč. Všechny ostatní zabíjí a s vámi si hraje."

Zamrkala jsem. Vždycky byl o krok napřed a to ani nevěděl o mém snu s okřídleným princem ani o tom, že jsem v paláci měla silné dejá vu. Myslíme si o sobě to samé. Vůbec jsem netušila, že ho napadlo, jestli náhodou nejsem mrtvá konkubína.

"Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit. Pořád říkáš, abych se dívala, kdo jsi, abych se postavila pravdě čelem. Jsem připravená." Napřáhla jsem k němu ruku.

"Jestli si myslíte, že vás znovu pustím k sobě do hlavy, tak to se zatraceně pletete."

"Jestli si myslíš, že mě dokážeš zastavit, tak se zatraceně pleteš ty."

"Nejste si sebou nějak moc jistá?" posmíval se mi.

"Chci, aby jsi se mnou někam zašel," řekla jsem. Věděl Barrons, kdo doopravdy je a jen to odmítal přiznat? Bylo možné, že by se král dokázal rozdělit na několik částí a pak zapomněl, kdo je? Nebo ho někdo ošálil, aby na sebe vzal lidskou podobu a jeho schránky se pak musely napít z kotle, takže teď ten nejobávanější Temný chodil po světě a vůbec netušil, kdo je, stejně jako jeho konkubína?

Ať tak, či tak, chtěla jsem nějaké odpovědi. Byla jsem si dost jistá svou pravdou na to, abych to vyzkoušela. Jestli s ním nebudu mít pravdu, tak toho moc neztratí, jen si na pár dní "zdřímne". Tak nějak jsem tušila, že to asi nebude pravda. Byla jsem si sama sebou jistá. Musela jsem.

Tiše se na mě díval.

"No tak, Barronsi. Co se může stát? Zavedu tě do pasti a ty na pár dní umřeš? Ne že bych tě vedla do pasti," dodala jsem rychle.

"Není to zrovna příjemná záležitost, slečno Laneová. Je to vysoce nepraktické."

Nepraktické. Tohle pro něj znamenala jeho oběť na útesu. Něco nepraktického. A já byla připravená zničit pro něj svět. "Fajn. Dělej si, co chceš. Já jdu."

Otočila jsem se a zatlačila na cihlovou zeď.

"Co si do hajzlu myslíte, že děláte- běžte od toho - slečno Laneová! Kurva! Mac!"

Když jsem mizela za zdí, cítila jsem, jak mě chytil za kabát a já se zasmála. Řekl mi Mac a to jsem ani neumírala.

***

"Tak kterým zrcadlem teď, slečno Laneová?" Rozlédl se po bílé místnosti a prohlížel si všech deset zrcadel.

"Čtvrté zleva. Jericho." Už mě nebavilo, jak mi pořád vykal a říkal slečno Lanová. Zvedla jsem se z podlahy. Znovu mě Zrcadlo vyplivlo s obrovským nadšením. A to jsem s sebou ani neměla kameny. Vlastně jsem s sebou neměla nic kromě kopí, proteinové tyčinky, dvou baterek a krabičky s Temným masem v kapse.

"Nemáte právo říkat mi Jericho."

"Proč? Protože jsme si nebyli dost blízcí? Spali jsme spolu v každé myslitelné poloze, zabila jsem tě, nakrmila jsem tě svojí krví, protože jsem doufala, že ti to vrátí život, nacpala jsem ti do břicha Temné maso a snažila se ti vrátit zpátky vnitřnosti. Řekla bych, že to je dost osobní. Co víc mám udělat proto, aby ti nevadilo, že ti říkám Jericho? Jericho."

Čekala jsem, že nějakým způsobem zareaguje na můj komentář o sexu, ale on jen řekl: "Nakrmilas mě-"

Vlezla jsem do Zrcadla, a tak ho umlčela. Stejně jako to první mi vzdorovalo, potom mě popadlo a vyplivlo na druhé straně.

Jeho hlas zazněl dřív, než se objevil. "Jste zatracený blázen, to nikdy nepřemýšlíte nad důsledky, než něco uděláte?" Přišel ze zrcadla za mnou.

"Samozřejmě, že ano," řekla jsem klidně. "Vždycky je spousta času zvážit následky. Potom, co to podělám."

"Vy jste ale vtipálek, že ano, slečno Laneová?"

"Jasně, že jsem. Jericho. Jsem Mac. Mac. Už žádné formality. Buď se s tím smiř nebo vypadni."

Temné oči mu zableskly. "Silné řeči. Slečno Laneová. Jen si to zkuste." V jeho pohledu byla výzva.

Šla jsem pomalu k němu. Chladně mě sledoval a připomněl mi tu noc, kdy jsem předstírala, že s tím flirtuju, protože jsem byla naštvaná. Myslel si, že to dělám znova. Ale tak to nebylo. To, že jsem s ním byla v Bílém paláci, se mnou dělalo něco zvláštního. Bouralo to všechny mé zábrany, jako by tohle místo odmítalo tolerovat lež.

Pak se podíval za mě. "Nevěřím tomu. Jsme v Bílém paláci. Jen jste si mě sem v klidu zavedla, jako byste šla nakoupit. Tohle místo jsem hledal zatracenou věčnost."

"Myslela jsem, žes byl všude." Nikdy předtím tu nebyl? Nebo si to jen nepamatoval, že tu kdysi byl v jiném těle?

Otočil se v pomalém kruhu, shlížel na bílé mramorové podlahy, vysoké klenuté stropy, sloupy, třpytící se okna, za kterými byl nádherný zimní den. "Věděl jsem, kde by mělo být, ale sám Bílý palác se ukazuje jen tomu, komu chce. Tohle je neuvěřitelné." Přešel k oknu a vyhlédl ven. Pak se otočil ke mně. "Našla jste knihovny?"

"Jaké knihovny?" Měla jsem problém podívat se na něj, protože mě neustále přitahoval pohled na ten nádherný den za jeho ramenem. Kolikrát jsem seděla v té zasněžené zahradě plné nádherných ledových soch, zamrzlých fontán a čekala na něj?

Oheň k jeho ledu. Led k jejímu plamenu.

Tohle křídlo jsem milovala. Jak jsem se tak dívala z okna, najednou se tam objevila konkubína, ale po obrysech její postavy byla rozmazaná, jakoby stála v malé mlze nebo v části vzpomínky.

Sedla si na kamennou lavici v rudých šatech a diamantech a skrz ní jsem pořád viděla sníh a větve. I to světlo bylo zvláštní, jako by tlumilo barvy.

Trhla jsem sebou. Čtvrtý Temný princ, okřídlená válka/Cruce, se právě objevil. Taky byl napůl průhledný, jako by byl jen ozvěnou minulosti. Na jeho zápěstí se blyštil široký stříbrný náramek a kolem krku měl amulet, ten samý, jaký nosil Darroc.

S údivem jsem se dívala, jak konkubína vstala a pozdravila ho polibkem na obě tváře. Mezi nimi byla patrná náklonost. Kdysi dávno se to krásná žena v mém snu nebála. Co se změnilo? Ten okřídlený princ nesl stříbrný tác s čajovou konvicí a nádhernou černou růží. Zasmála se, ale její oči byly smutné.

Další z lektvarů, které mě mají změnit?

Válka/Cruce zamumlal něco, co jsem nezachytila.

Přijala hrnek. Možná jeho záchranu nechci. Ale stejně se zhluboka napila, dokud nebyl hrnek prázdný.

"Král měl všechny své poznámky a deník o svých experimentech v Bílém paláci, aby nikdo z jeho Temného dvora ty znalosti neukradl." Vytrhl mě Barronsův hlas.

Mrkla jsem a ta vzpomínka byla pryč.

"O králi toho víš opravdu hodně." Chtěla jsem říct víc, ale najednou jsem cítila, jako by mi někdo trh s vodítkem na druhou stranu. Byla jsem moc dlouho pryč.

Bez dalšího slova jsem se otočila a dala se dolů chodbou, pryč od něj. Už jsem se s ním nechtěla hádat. Někdo mě volal. Každá kapka mého bytí byla přitahována tím směrem, stejně jako posledně, když jsem tu byla.

"Kam jdete? Zpomalte!" zavolal za mnou.

Nemohla bych zpomalit, ani kdybych chtěla. Přišla jsem sem z jednoho důvodu a ten důvod mě teď volal. Volaly mě černé podlahy Temného krále. Chtěla jsem zpátky do jeho budoáru. Chtěla jsem ho tentokrát vidět, spatřit jeho tvář. Za předpokladu, že nějakou měl.

Prošla jsem po růžové podlaze, přeběhla po bronzové a proběhla jsem tyrkisovou chodbou. Prolétla jsem žlutou halou, dokud jsem se neocitla v rudém křídle. Cítila jsem za sebou Barronse. Mohl mě chytit, kdyby chtěl. Byl rychlý jako Dani, stejně jako jeho muži. Ale on mě nechal utíkat a následoval mě.

Proč? Protože měl stejné podezření jako já? Protože to chtěl vidět na vlastní oči? Cítila jsem tlukot svého srdce v uších a očekávání, aby to už skončila, abych věděla, kdo jsem, kdo je on.

Barrons byl najednou těsně za mnou. Podívala jsem se na něj a on mi oplatil pohledem, ve kterém se mísila zuřivost a touha. Té zuřivosti by se už konečně mohl zbavit. Začínalo mě to rozčilovat. Já taky měla být důvod naštvaná.

"Nespala jsem s Darrocem." Znovu jsem byla vytočená, toužila jsem po fyzickém kontaktu. "Ne že bych se ti měla ospravedlňovat. Ty to taky neděláš. Ale i kdybych to udělala, i kdybych byla zrádce, za kterého mě máš, je mrtvý a podle Barronsovy filozofie to už nikoho nezajíme. Teď jsem zase tady, s tebou. Mluví za mě činy, ne? Tak tady máš čin, který jsi chtěl. Máš svůj detektor moci znovu pod kontrolou a pevně v rukou. Tak si mě voď na tom svém vodítku. To ti stejně vyhovuje nejvíc. Haf, haf," posměšně jsem zaštěkala a přitom běsnila.

"Nespala jsi se mnou od té doby, co jsi byla Pri-ya. Tenhle čin taky mluví. A říká v podstatě úplně všechno."

Vadilo mu to. Dobře. Mně to taky vadilo. "Tohle je nějaká soutěž o to, kdo koho přečůrá? Darroc si vrznul, ale ty ne? Proto jsi naštvaný?" Co si myslel, že to vypovídá? Že bych se dotkla jen v případě, že jsem nadržená? Nebo když jsem napůl umírající zvíře bez rozumu?

"To byste nepochopila."

"Tak to zkus." Kdyby přiznal, že ke mně cítí alespoň něco, tak bych se mu taky přiznala.

"Nezkoušejte mě, slečno Laneová. Tohle místo se mi dostává pod kůži. Chcete se potýkat s mojí bestií?"

Podívala jsem se na něj. Jeho oči zářily rudě a těžce dýchal, ale ne z toho pronásledování. Znala jsem ho. Mohl by běhat hodiny. "Chceš mě, Jericho. Přiznej to. A mnohem víckrát, než jen jednou, dvakrát. Máš mě pod kůží. Pořád na mě myslíš. Nemůžeš spát. Tak do toho, řekni to."

"Do prdele s váma, slečno Laneová."

"To je pozvánka?"

"To je můj způsob, jak ti oznámit, že máš dospět, holčičko."

Okamžitě jsme se zastavila a klouzala po černé podlaze. V tu chvíli se zastavil i on, jako bych byli svázáni neviditelným provazem.

"Jestli jsem holčička, tak to z tebe dělá pěkného perverzáka." To, co jsme spolu dělali... Svýma očima jsem po něm hodila vzpomínku.

Á, takže jsi konečně připravená si o tom promluvit, vysmíval se mi jeho temný pohled. Možná už o to nestojím.

Smůla. Ty jsi mi to vždycky vmetl do tváře. Jen ti to oplácím. Ale v té posteli s tebou určitě nebyla holčička, Jericho. A ani teď si s ní nehraješ.

Šťouchla jsem do něj prstem. "Umřel jsi mi před očima a nechal mě věřit, že je to pravda, ty parchante!" Cítila jsem, jako by se mě něco snažilo roztrhnout vejpůl - osud mě táhl k budoáru a zároveň jsem stála na místě, protože jsem potřebovala ventilovat svoje problémy.

Smetl můj prst pryč. "Myslíš, že pro mě to byla sranda?"

"Nenáviděla jsem, že jsem se musela dívat, jak umíráš!"

"A já to nesnáším prožívat. Pokaždé to bolí."

"Trpěla jsem!" zakřičela jsem. "Cítila jsem se provinile-"

"Provinilost není zármutek," odsekl.

"A ztrátu-"

"Vyjasni si pojmi. Ani ztráta není zármutek."

"A-a-a-" odmlčela jsem se. Nehodlala jsem mu říct, jak jsem se cítila. Tak, že jsem byla schopná zničit svět.

"A co? Co jsi cítila?"

"Vinu," zakřičela jsem a tvrdě ho praštila.

Odstrčil mě a já zavrávorala ke zdi.

Strčila jsem do něj taky. "A ztrátu."

"Neříkej mi, že jsi pro mě truchlila, když jsi byla jen naštvaná, do čeho jsi se sama dostala. Umřel jsem a ty ses utápěla v sebelítosti. Nic víc." Sklopil pohled k mým rtům. Chápala jsem to. Zase zuřil a zase byl připravený se se mnou hned vyspat. To byl prostě Barrons. Očividně bylo nemožné ke mně cítit něco bez toho, aby se okamžitě nevytočil. To měl sex spojený se vztekem na mě? Nebo to tak pro něj bylo vždycky?"

"Truchlila jsem mnohem víc. Vůbec nic o mně nevíš!"

"A měla jsi se cítit provinile."

"To ty taky!"

"Provinilost je zbytečná. Žijte, slečno Laneová."

"Ach! Slečno Laneová! Podělaná slečna Laneová! Už zase. Řekneš mi, že bych se měla cítit provinile a hned na to, že je to zbytečný. Tak se rozmysli! A neříkej mi, abych žila. To jsem přesně udělala  a ty se z toho můžeš zbláznit. Prostě jsem šla dál.!"

"S nepřítelem!"

"To je opravdu tak důležité, jak jsem to udělala, když jsem to udělala? Nesnažil ses mě to naučit celou dobu? Že přizpůsobit se znamená přežít? Nemyslíš si, že by pro mě bylo snadnější lehnout si a prostě to vzdát, když jsem si myslela, že jsi mrtvý? Ale neudělala jsem to. A víš proč? Protože mě jeden arogantní idiot naučil, že mám jít dál, ať se děje, co se děje."

"Ale měla jsi říct jak. Protože odpověď by byla čestně."

"A co čest zmůže tváří v tvář smrti? A to mi chceš tvrdit, že tu ženu, co jsi vynesl ze Zrcadel jsi zabil čestně?"

"To by jsi nikdy nepochopila."

"A to je tvoje odpověď na všechno, co? Že bych to nemohla pochopit, takže se mi to ani neobtěžuješ říct. Víš, co si myslím, Jericho? Jsi zbabělec. Nepoužíváš slova, protože za ně nechceš být zodpovědný," obvinila jsem ho. "Neřekneš pravdu, protože by tě pak někdo mohl soudit a nedejbože-"

"-to s tím nemá nic společného a-"

"-abys mi náhodou neprozradil, co ke mně doopravdy cítíš-"

"-je mi úplně jedno, jestli mě někdo bude soudit-"

"-a to nemyslím sex-"

"-neměl jsem v úmyslu s tebou spát-"

"-nemyslela jsem přesně v tuhle chvíli. Myslela jsem-"

"-a to by bylo nemožné, protože pořád utíkáš. A já vůbec netuším proč," řekl podrážděně. "Ale ty jsi ta, kdo to začal a taky ta, která to ukončila."

"- vyříkat si pár věcí a pak se uvidí. Ale ne, ty jsi takový zbabělec, že mi říkáš jménem jen když jsi si jistý, že umírám nebo že jsem tak mimo, že si toho nevšimnu. To mi přijde jako zatraceně pevná zeď, kterou si postavil mezi sebe a někoho, koho nemáš rád."

"To není žádná zeď. Má ti to pomoct nastavit hranice. A já neřekl, že tě nemám rád. To je tak dětinské slovo. Jen průměrní lidé mají rádi věci. Jediná otázka, co se týče jakýchkoli emocí je: Můžeš bez toho žít?"

Odpověď na tuhle otázku jsem znala a vůbec se mi nelíbila. "Ty myslíš, že já potřebuju vědět, kde máme hranice? Tušíš vůbec, kde ty hranice jsou? Protože pro mě je to jedna velká, neustále se měnící záhada!"

"To ty se hádáš o tom, jak si říkáme."

"Jak jsi říkal Fioně? Fio! To je kouzelné. A nezapomeňme na tu blbku v Casa Blanc v tu noc, kdy jsme potkali toho divnýho McCabea. Marilyn!"

"Nemůžu uvěřit, že si pamatuješ její jméno," zamumlal.

"Říkal jsi ji křestním jménem, a to jsi ji ani neměl rád. Ale mně ne. To ne. Já jsem slečna Laneová. Zatraceně napořád."

"To jsem netušil, že jsi tak zatížená na svoje jméno, Mac," zavrčel.

"Jericho," odpověděla jsem mu stejně a strčila do ně.

Chytil mě za obě zápěstí, abych ho znovu nemohla praštit. Naštvalo mě to a tak jsem ho uhodila svou hlavou.

"Já myslela, žes pro mě umřel!"

Odstrčil mě proti zdě a chytil pod krkem, abych ho znovu nemohla praštit. "Kruci, tak o tomhle to je?"

"Neumřel jsi. Lhal jsi mi. Jen jsi si trochu zdřímnul a nechal mě na tom útesu, abych si myslela, že jsem tě zabila!"

Zadíval se na mě a přimhouřil své tmavé oči. "Aha, už to chápu. Myslela jsi, že to, že jsem pro tebe umřel, něco znamenalo. Zromantizovala sis to? Skládala jsi sonety k památce mojí oběti? Cítila jsi se pak líp? To jsem musel umřít, abys doopravdy viděla, kdo jsem? Tak to se koukejte zatraceně probudit, slečno Laneová. Smrt je přeceňovaná. Lidský sentiment má tendence dělat z ní ten největší čin lásky. To je ta největší kravina na světě. Umřít pro někoho není těžké. Jen to znamená, že ten, kdo zemře, unikne. Prosté a jednoduché. A je po všem. Konec bolesti. Alina měla štěstí. Zkus pro někoho žít. Skrz to dobré i špatné, skrz radost a utrpení. To je těžké."

Alina měla štěstí. Taky jsem si to myslela, ale styděla jsem se za to. Praštila jsem ho tak tvrdě, že klopýtl dozadu a spadl. Najednou jsem se zděsila, když jsem ho viděla takhle klopýtnout. To jsem nikdy nechtěla, a tak jsem se na něj vrhla, abych ho zastavila, až jsme oba skončili na podlaze na kolenou. "Jdi k čertu, Jericho!"

"Pozdě, Růženko." Chytil mě za vlasy. "Někdo už tě předběhl." Zasmál se a pak mě políbil, jeho zuby zaškrábaly o mé.

Ano, tohle jsem potřebovala od chvíle, kdy jsem se vzbudila ve sklepě v jeho posteli. Popadla jsem ho za hlavu oběma rukama a přitiskla svoje ústa k jeho. Cítila jsem, že mi z prokousnutého rtu teče krev. Bylo mi to jedno. Potřebovala jsem se dostat blíž. Potřebovala jsem ten drsný, rychlý sex a pak hodiny a hodiny toho pomalého a intimního. Potřebovala jsem s ním strávit v posteli týdny. Možná, že kdybych se k tomu podvolila dřív, tak už bych nebyla tak nenasytná.

Ale tak nějak jsem o tom pochybovala.

Zasyčel: "Máš v puse zasraný Danany. Když líbáš mě, tak tam nikdo jiný nebude. Nebo bude konec." Tvrdě mi slízl V'laneovo jméno z jazyka. Vyplivl ho a mně to bylo úplně jedno. Stejně tam nebylo dost místa pro ně oba. Přitiskla jsem se k němu a zoufale se o něj otřela. Jak je to dlouho, co jsem ho naposledy měla uvnitř? Až moc dlouho. Popadla jsem ho za košili a roztrhla ji. Potřebovala jsem cítit jeho kůži na své.

"Moje další oblíbená košile. To máš něco proti mému oblečení?" Pod tričkem mi posunul ruce nahoru a rozepnul podprsenku. Když se jeho ruce otřely o moje bradavky, trhla jsem sebou.

Pojď, pospěš si...

Zmlkni, zasyčela jsem v duchu. Ten hlas jsem nechala za sebou v Dublinu, kde mě mohl mučit v noci ve spánku.

Vše bude ztraceno... Musíš to být ty... Pojď.

Zavrčela jsem. Nemohla mě nechat na pokoji? Nemluvila na mě poslední tři čtvrtě hodiny. Proč teď. Nespala jsem. Byla jsem vzhůru, úplně probuzená a tohle jsem potřebovala. Běž pryč, nutila jsem ji. "Prosím," zasténala jsem.

"Prosím co, Mac? Tentokrát mi to budeš muset říct konkrétně, vykreslit mi to v těch nejmenších detailech. Už ti nic nedám, dokud si o to neřekneš."

"Jasně. Slova pro tebe nic neznamenají, ale teď na nich trváš," řekla jsem proti jeho ústům. "Ty jsi takový pokrytec."

"A ty jsi bipolární. Chceš mě. Vždycky mě chceš. Myslíš, že to necítím?"

"Nejsem bipolární." Někdy byla jeho slova až moc výstižná. Rozepnula jsem mu kalhoty a strčila ruce dovnitř. Byl tvrdý jako skála. Bože, tohle bylo skvělé.

Ztuhl a zasyčel.

Pospěš si... Přichází...

"Jen přes moji mrtvolu," řekl hrubě. "Teď, když mě držíš v ruce." Pak mi řekl, kde se bude nacházet za okamžik a se mnou se všechno zhouplo a já byla připravená nechat ho, ať si se mnou dělá, co se mu zlíbí.

"Ne ty. Ona."

"Kdo?"

Něčí ruka mě zatáhla za rukáv bundy a já věděla, aniž bych se musela dívat, že není jeho. "Polib mě a ona odejde." Potřebovala jsem ho uvnitř tak moc, až to bolelo. Byla jsem celá rozpálená a mokrá a v tuhle chvíli na ničem jiném nezáleželo.

"Kdo?"

"Polib mě!"

Ale neudělal to. Odtáhl se a podíval se za mě a já z jeho výrazu poznala, že jsem nebyla jediná, kdo ji vidí.

"Myslím, že ona je já," zašeptala jsem.

Podíval se na mě, potom zpátky na ní a zase na mě. "To je vtip?"

"Tenhle dům znám. Znám tohle místo. A nevím, jak to vysvětlit."

"To není možné."

Už je skoro pozdě. Pojď, HNED.

Už to nebyl jen prosebný šepot. Teď to byl rozkaz a její ruka mě na paži drtila. Nemohla jsem ji neposlechnout, ať jsem tu chtěla zůstat, jak moc jsem chtěla a ztratit sama sebe v sexu. Potřebovala  jsem cítit naše spojení tím nejprimitivnějším způsobem, potřebovala jsem kolem sebe ruce Jericha Barronse.

Bože, tak moc jsem to potřebovala! Tak moc, až jsem tu potřebu nesnášela. Nikdy jsem nechtěla toužit po nějakém chlapovi takhle - tak, že když ho mít nebudu, způsobí mi to fyzickou bolest. Nechtěla jsem, aby měl nějaký chlap takovou kontrolou nade mnou a mým životem.

Zvedla jsem se z kolenou a prošla kolem něho.

Popadl mě za rukách a ten se odtrhl, když jsem ucukla pryč. "Potřebujeme si o tomhle promluvit! Mac!"

Rozběhla jsem se chodbou a utíkala za ní jako pes za svým ocasem.

***

Bílá půlka konkubína budoáru byla pokrytá orosenými lístky a osvícena tisíci svíček. Blikající diamanty se třpytily ve vzduchu jako malinké hořící hvězdy. Těch pár, co se prošlo zrcadlem do králova temného křídla okamžitě zhasla, jakoby tam nebyl žádný kyslík, který by plamen krmil nebo tam byla tma tak hustá, že ji neproniklo světlo.

Konkubína ležela nahá na sněhobílých polštářích před bílým krbem.

Ve stínech na protilehlé stěně její ložnice se pohnula temnota. Král ji pozoroval skrz zrcadlo. Líně se protáhla, přejela si rukama po tělu až k vlasům a prohnula se v zádech.

Čekala jsem, že tu najdu druhý konec svého vodítka, který bude propojený s konkubínou a neustále mě to potáhne. Táhlo se v nekonečnosti dál skrz masivní černé Zrcadlo, které rozdělovalo ložnici.

Chtěla jsem skrz něj projít a spojit se s tou nekonečnou prastarostí.

Nechtěla jsem k těm stínům udělat už ani krok.

To mě volal sám král? Nebo za mnou stála jedna jeho část? Musela jsem to vědět. Řekla jsem Jerichovi, že je zbabělec, ale to samé se dalo lehce říct o mně.

Potřebuju... volal ten hlas.

To jsem také chápala. Já to také potřebovala. Sex. Odpovědi. A ukončit své obavy, tak či onak.

Ale ten hlas nepřišel od té ženy.

Ale z temnoty buodoáru, kterou tvořila jen jedna velká postel, protože takovou ji vyžadoval. Byl to rozkaz, který jsem nemohla neuposlechnout. Prošla bych Zrcadlem a Barrons by mě položil na královu postel a zahalil mě touhou a temnotou. A věděli bychom, kdo jsme. Bude to v pořádku. Konečně se všechno odhalí.

Dívala jsem se do Zrcadla, o kterém jsem věděla, že zabije všechny kromě krále a jeho konkubíny a najednou mi bylo zase pět let. Viděla jsem detaily Chladného místa kolem sebe a uvědomila jsem si, že jsem toho spoustu zapomněla.

Vždycky jsem nejprve musela projít tímhle pokojem: půlka bílá, půlka černá, půlka teplá, půlka chladná. Ale moje dětské sny mě tolik děsily, že jsem tuhle část snu vždycky zapomněla. Zapomněla jsem, kde začínal. A začínal právě tady.

Vždycky bylo těžké donutit se projít tím černým Zrcadlem, protože jsem chtěla zůstat v té bílé části pokoje navždy, abych se ztratila mezi jeho nekonečnými vzpomínkami toho, co se stalo a co bylo navždy ztraceno, toho, co jsem nikdy znovu nemohla mít a smutku - bože, nikdy jsem nepoznala takovou ztrátu! Zármutek chodil za těmi temnými zdi a věčnosti pronásledoval tu vzpomínku milenců, kteří byli tak pošetilí, že nevyužili čas, který měli. Vzpomínky protínali chodby a já je sledovala jako smutný duch.

Ale nebyly iluze lepší než nic?

Mohla bych tu zůstat a čelit své prázdné existenci, žít svůj prázdný život plný snů, svůdnosti a krásy.

Lži. Všechno jsou to lži.

Ale tady jsem mohla zapomenout.

Pojď HNED.

"Mac," Jericho se mnou zatřásl. "Podívej se na mě."

Skrz ten blyštící se povrch jsem mohla vidět duchy minulosti. A za ním, za zrcadlem jsem viděla obrovský obrys Temného krále, jakoby vrhal na Jericha na druhé straně svůj stín. Přemýšlela jsem, jestli byl i stín konkubíny jiný na králově straně Zrcadla. Byla na druhé straně stejná jako on? Obrovská a komplexní, aby se vyrovnala králi? Tam, v blažené, tajemné temnotě. Kdo byla? Kdo jsem byla já?

"Mac, soustřeď se na mě! Podívej se na mě, mluv se mnou!"

Ale já se nemohla podívat. Nedokázala jsem se soustředit, protože ať bylo za zrcadlem cokoli, volalo mě to celý život.

Věděla jsem, že mě Zrcadlo nezabije. Věděla jsem to naprosto bez pochyb.

"Je mi to líto. Musím jít."

Jeho ruce na mých ramenou zesílily stisk a otočil mě k sobě. "Nech to být, Mac. Nech to být. Jsou věci, které nepotřebuješ vědět. Nemáš toho na talíři už dost?"

Zasmála jsem se. Muž, který vždycky trval na tom, abych viděla věci tak, jak jsou, teď chtěl, abych se skrývala? Na koberci za ním se konkubína zasmála. Hlavu měla zvrácenou, zvedla bradu, jakoby líbala neviditelného milence.

Musel to být krále. Pohladila jsem ho po ruce a propletla svoje prsty se svými. "Pojď se mnou," řekla jsem a rozběhla se do Zrcadla.