Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 24. kapitola

Předem se omluvám, jestli něco nebude dávat smysl. Překládala jsem dlouho do noci a místy jsem sama nechápala, co se to vlastně děje. Na druhou stranu jsem byla tak unavená, že jsem ani netušila, kde právě jsem a co dělám. V případě nějakých nesrovnalostí napište komentář a já se to pokusím dohledat v originále a vysvětlit. Jinak přeji příjemné počtení!

Druhý den ráno mě vytrhl ze spánku nezvyklý zvuk, posadila jsem se a rozhlédla kolem. Ten zvuk jsem uslyšela dvakrát, než mi došlo, co to je. Někdo mi házel do okna kamínky.

Promnula jsem si oči a protáhla se. "Už jdu," zavrčela jsem a odhodila peřinu. Došlo mi, že je to Dani. Protože nefungoval telefon a zvonek byl rozbitý, byl tohle jediný způsob, jak upoutat mou pozornost bez toho, aby se sem musela vloupat.

Odhrnula jsem závěsy a podívala se dolů na ulici.

V'lane stál u kapoty Barronsova Viperu a opíral se o přední okno. I když to auto údajně nebylo moje (to se ještě uvidí), okamžitě jsem se podívala, co má V'lane na sobě a jestli by tím svým opíráním mohl nějak poškrábat lak. Sportovní auta miluju. Všechna ta síla pod kapotou... Rozhodla jsem se, že od toho bílého ručníku, co měl kolem pasu, nebezpečí nehrozí. Jeho tělo bylo pozlacené a oči zářily jako diamanty.

Otevřela jsem okno. Dovnitř okamžitě začal proudit studený vzduch. Teplota venku spadla a na nebi visely nízké mraky. V pošmourném Dublinu už byla zase zima.

Zvedl kelímek s kafem ze Starbucksu. "Dobré ráno, MacKaylo. Přinesl jsem ti kávu."

Zadívala jsem se na ní částečně podezřívavě a částečně toužebným výrazem. "Ty jsi našel otevřený Starbucks?"

"Přenesl jsem se do obchodu v New Yorku. Namlel jsem zrnka a sám ji udělal. Dokonce jsem... jak to říkáte? Našlehal mléko." Zvedl nějaké balíčky. "Umělý nebo pravý cukr?"

Začaly se mi sbíhat sliny. Pravý cukr a kofein. Jen sex by byl lepší.

"Je tu Barrons?" řekl.

Potřásla jsem hlavou.

"Kde je?"

"Dneska je zaneprázdněný," lhala jsem.

"Něco důležitého ve vaší agendě?"

Přimhouřila jsem oči. V'lane mluvil jako vždycky. Obvykle se vyjadřoval velmi formálně. Dneska zněl skoro... lidsky. Podívala jsem se na jeho ručník a snažila se přijít na to, jestli by pod ním dokázal schovat Knihu. Možné to bylo. "Mohl bys vyměnit ten ručník za něco těsnějšího? Třeba šortky?"

Najednou byl nahý.

Knihu rozhodně neměl. "Obleč si zpátky ten ručník," řekla jsem rychle. "Proč mluvíš tak zvláštně?"

"Mluvím? Snažím se od lidí učit, MacKaylo. Myslel jsem, že se ti tak budu víc líbit. Jak to na tebe působí? Ne počkej. Řeknu to ještě víc jako lidé. Jak si vedu?"

Pořád byl nahý. "Ručník. Hned. A řekl jsi to špatně. Oslovuješ mě, takže jsi měl spíš říct, jak se ti líbím. Ale je to v pohodě, fakt. Stejně to od tebe zní divně."

Věnoval mi zářivý úsměv. "Líbím se ti jako princ. To je slibné. Přišel jsem, abych tě vzal na pláž. Tropický příboj a bary na pláži. Kokosy a palmy. Písek a slunce. Pojď." Nabídl mi ruku. A nebyla to jediná jeho část, která trčela mým směrem.

Obklopují mě sexem nabití chlapi na každém kroku. "Ruční," řekla jsem důrazně. Kousla jsem se do spodního rtu. Neměla bych chodit. Neměla jsem na to žádné právo. Na ramenou mi spočívala tíha světa. Dokonce jsem měla i tarokovou kartu, která říkala to samé.

"Nevím, proč se ti nelíbí, když jsem nahý. Mně se líbí, když jsi nahá ty."

"Chceš, abych šla s tebou na pláž nebo ne?"

Jeho duhové oči zářily. "Přijala jsi mé pozvání. Vidím ti to na očích. Mají malátný jas. Vzrušuje mě to.

"Ale ne na pláž ve Férii," řekla jsem. "Žádné iluze. Můžeš nás přenést někam do Ria, v lidském světě, kde bude čas utíkat normálně?"

"Přikaž mi a jsem tvůj, MacKaylo. Strávíme tam předem určený počet lidských hodin."

Něco se mnou bylo špatně. Nedokázala jsem říct ne. "Teď si vezmu to kafe." Natáhla jsem se pro něj z okna a čekala, že ke mně doplachtí nebo tak něco.

"To nemůžu splnit. Ten paranoik má svá ochranná kouzla stále aktivní. Nutí mě držet se dál několik metrů od budovy."

"Ale ne od jeho auta," řekla jsem s úsměvem. Barronsovi by hráblo, kdyby věděl, že se V'lane dotkl jeho Vipera. A že se na něm válel nahý? Praskla by mu cévka v mozku.

"Nechci vpálit své jméno do barvy. Obávám se, že si pro tu kávu budeš muset dojít dolů. Je horká, tak si pospěš."

Utíkala jsem se učesat, opláchnout obličej, rychle jsem se oblékla do šortek, tílka a žabek a o deset minut později jsem byla v Riu.

***

Nemůžu stát na pláži, aniž bych myslela na Alinu. Pořád si říkám, že až to všechno skončí, požádám V'lanea, aby mi znovu vytvořil její iluzi a strávíme spolu celý den na pláži a hrát volejbal, poslouchat písničky a pít Coronu. A jednou provždy jí řeknu sbohem. Nechám tu bolest a vztek odejít, ty úžasné okamžiky, které jsme spolu prožily bezpečně uschovám v koutku své duše a přijmu život bez ní.

Kdyby Barrons opravdu zemřel a od jeho smrti uplynul dostatek času, přijala bych nakonec život, v kterém už neexistoval? Bála jsem se, že ne.

Obrátila jsem svou pozornost ke Světlému princi, který šel vedle mě. Byla jsem ráda, že za mnou dnes ráno přišel. Kdyby se neobjevil, stejně bych ho asi zavolala pomocí jména, který mi vložil na jazyk. Moje včerejší sny mě hodně rozrušily. Měla jsem otázky a on byl jediný, který by na ně dokázal odpovědět.

Ušli jsme krátkou vzdálenost po pláži k plátěným lehátkům v písku blízko slaných vln moře. Moje oblečení se rozplynulo a měla jsem na sobě křiklavě růžové bikini a zlatý řetízek kolem břicha vykládaný rudými kameny. Pláž byla úplně prázdná. Netušila jsem, jestli tu nezbyli žádní lidé, nebo jestli je V'lane poslal pryč kvůli soukromí.

"Proč mám ten řetízek?" Vypadalo to, že je na něj zatížený.

"Až si tě vezmu zezadu, použiji ho, abych si tě přitáhl blíž a pronikl hlouběji."

Otevřela jsem pusu a zase ji zavřela. Byla jsem blbá, že jsem se zeptala.

"A od teď, když uvidíš zlato na slunci, tak si vzpomeneš na mě a na sex."

Sedla jsem si na lehátko a zvrátila hlavu. Dívala jsem se na ptáky nad námi. Tiché šumění vln mi přinášelo klid na duši. "Dej mi prosím kšiltovku a sluneční brýle."

Natáhl se, aby mi dal na hlavu kšiltovku a na nos posadil brýle. Podívala jsem se na něj. Znovu byl nahý, až na ručník mezi nohama.

"Zjistil jsem, že to jinak pálí. Je to nepříjemné."

"Je tvoje kůže pravá?"

Odendal ručník pryč. "Sáhni si." Když jsem se nepohnula, abych to udělala, dodal: "Lituji, že jsi vůči mně imunní. Svést člověka jako ty může trvat věky. Ano, MacKaylo, v téhle podobě je moje kůže stejně pravá jako tvoje."

V ruce se mi objevil drink, krémový mix ananasu, kokosu a kořeněného rumu.

"Řekni mi o Cruceovi," řekla jsem.

"Proč?" chtěl vědět V'lane.

"Zajímá mě."

"Proč?"

"Zdá se, že se od ostatních Temných princů lišil. Ostatní nemají jména. Tak proč Cruce? Když jsem tě poprvé potkala, nabídl jsi mi Cruceův náramek. Proč se tomu tak říká? Jak se Cruce naučil proklít Zrcadla? Váže se k němu mnohem víc historie, než k ostatním princům."

V'lane si povzdechl v naprosto lidském gestu. "Jednoho dne si budeš přát mluvit o mně. Budeš mít stejně tolik otázek o mojí existenci v dananské historii. Je mnohem velkolepější než Cruceova. Byl to mladý princ. Já toho nabízím daleko víc."

Poklepávala jsem prsty a čekala.

Pohladil mě po ruce a propletl své prsty s mými. Jeho ruka byla teplá, pevná a opravdová. Dneska vážně působil jako člověk.

"Už jsem ti řekl spoustu o dananské historii, víc než by měl kterýkoli člověk vědět."

"A to pořád vím jen zlomek. Říkáš, že chceš, abych tě brala jako muže, abych ti věřila, ale důvěra vychází ze sdílení informací a z momentu, kdy stojíme na stejné půdě."

"Kdyby někdo z mé rasy zjistil, kolik jsem ti toho řekl..."

"Já to risknu. Co ty?"

Díval se na moře a v jeho modrých vlnách hledal odpověď. Nakonec řekl: "Jak si přeješ, MacKaylo, ale nesmíš o těhlech znalostech říct žádnému Dananovi."

"Chápu."

"Když byl Temný král spokojen, že se mu podařilo vylepšit nejdříve nedokonalé experimenty, tedy nižší kasty Temných, začal napodobovat hierarchii Světlých. Vytvořil čtyři královské domy, temné protějšky Světlých královských rodů. Dům Cruceův byl poslední, který vytvořil. Sám Cruce byl posledním Temným, kterého zrodil. V tu dobu, pracoval král na čtvrtém královském domě, byl už virtuózem, jenž přiváděl na svět polovičaté děti i bez Písně stvoření. I když by se svými černými vlasy, temnou silou a strašidelnými písněmi nikdy nemohli řadit mezi Světlé, byly stále stejně krásní, svůdní a majestátní jako ti nejvyšší Danané světla. Někteří říkají, že král přestal u Cruce, protože věděl, že i kdyby stvořil další ze svých 'dětí' - stejně jako ve vaší mytologii - to dítě by bylo schopné zabít vlastního otce a uzurpovat si jeho království."

Přikývla jsem a vzpomněla si na univerzitní lekce o Oidipovi.

"Na začátku se král z Cruce těšil a sdílel s ním své znalosti. Našel si hodného protivníka, někoho, s kým mohl pracovat na svém plánu proměnit konkubínu v Danana. Cruce byl chytrý, rychle se učil a vynalezl mnoho věcí. Náramek byl jeden z jeho prvních vynálezů. Vytvořil ho jako dar pro krále, aby ho mohl dát své konkubíně, takže když bude prahnout po jeho přítomnosti, jen se ho dotkne a pomyslí na něj. Společně vytvořily několik amuletů, které ji umožnily tvořit iluze. Sám král stvořil poslední, který ji věnoval. Někteří říkají, že s ním mohla ošálit kohokoli, dokonce i jeho samotného. Dal Cruceovi přístup ke svým studijním materiálům v knihovnách a laboratořích."

"Ale jak jsi se k jeho náramku dostal ty?"

"Dala mi ho má královna."

"A jak ho dostala ona?"

"Předpokládám, že ho vzala Cruceovi, když byl zabit, pak si královny předávaly a chránily ho."

"Takže zatímco král svěřil Cruceovi vše, co znal, princ se ho rozhodl svrhnout a ukrást mu jeho konkubínu?" řekla jsem. Nějak jsem ze svého hlasu nedokázala vytěsnit odsuzující tón.

"Od koho jsi to slyšela?"

Zaváhala jsem.

"Důvěra by měla být opětovná, MacKaylo," peskoval mě.

"V Zrcadlech jsem viděla Christiana. Řekl, že zjistil, že Cruce krále nenáviděl a chtěl jeho konkubínu, a tak proklel Zrcadla, aby k ní král nemohl. Řekl mi, že Cruce plánoval přebrat královu ženu a chtěl si zabrat všechny světy v Zrcadlech pro sebe."

V'lane potřásl hlavou, jeho zlatohnědé vlasy se leskly ve slunci. "Nebylo to tak jednoduché. Ale to není nikdy nic. Abych použil lidského výrazu, Cruce krále především miloval. Stvořitel Temných byl bytostí neuvěřitelné dokonalosti. Pokud je doopravdy Danan, tak jeden z nejstaršího a nejčistšího rodu, jaký kdy existoval. Někteří říkají, že je Otcem všeho. Jiní říkají, že přežil stovky královen, než tu poslední zabil. Spousta podob, které na sebe dokáže vzít jsou mimo schopnosti ostatních Dananů. Popisovali ho jako bytost s obrovskými křídly, které dokáží zakrýt celý Temný dvůr. Kdyby se na sebe pokusil vzít lidskou podobu, musel by se vměstnat do několika těl a rozdělit své schopnosti. Je moc velký na to, aby ho dokázala celého pohltit jedna lidská schránka."

Přeběhl mi mráz po zádech. Náznak těch křídel jsem viděla v Bílém paláci. Cítila jsem, že si jich je konkubína vědoma, sdílela jsem její fascinaci, když se jemně dotkly její nahé kůže. "Myslela jsem, že nejmocnější bytostí vaší rasy byla královna."

 "Královna je dědičkou magie našich lidí. To je něco jiného. Ta magie by nikdy nepřešla na muže Pravé rasy, i když..."

"I když co?"

Podíval se na mě ze strany. "Říkám ti toho až moc." Povzdechl si. "A až moc si to užívám. Už je to dlouho, co jsem poznal někoho, kdo by si zasloužil, abych se mu zpovídal. Existuje prastarý mýtus který říká, že pokud všechny uchazečky o matriarchát zemřou, magie přejde k nejdominantnějšímu muži naší rasy. Někteří říkají, že naše pravidla jsou jako Janova hlava, jako jing a jang: Král je sílou našich lidí; královna je moudrostí. Moc se rodí z brutální síly, moudrost ze skutečné moci. Král a královna vládnou sjednocenému dvoru v harmonii. Opakem toho je válka. Jsme ve válce od chvíle, kdy král zabil královnu."

"Ale přišly další královny. Nemohl se s nimi král udobřit?"

"Nepokusil se o to. Znovu říkám, opustil své děti. Když našel svou konkubínu mrtvou, jako akt pokání vyhlásil, že to nikdy neudělá. Vlil všechnu svou temnou znalost do stránek obrovské knihy, a tak nevědomky stvořil své nejmocnější 'dítě'. Pak zmizel. Mezi Světlými i Temnými se říká, že se ji od té doby snažil zničit. Lovec, který zabil Darroca, údajně po sta tisíce let patřil králi. Nosil ho z jednoho světa do druhého a lovil své nepřátele. Král, stejně jako kterýkoli jiný Danan, nemiluje nic jiného, než svou vlastní existenci. Dokud bude Kniha volná, nepozná mír. Předpokládám, že Sinsar Dubh byla královým ořem pobavená. Taky si myslím, že král jestli už král toho Lovce nepoužívá a ten Lovec je ve tvém městě, tak je tam i král."

Zalapala jsem po dechu. "Myslíš v Dublinu?"

V'lane přikývl.

"Ve své lidské podobě?"

"Kdo ví? U něj člověk neví nikdy."

Musel by se rozdělit do několika těl. Zamyslela jsem se nad Barronsem a jeho osmi muži. Potřásla jsem hlavou a ten nápad okamžitě zamítla. "Zpátky ke Cruceovi," řekla jsem rychle.

"Proč tě Cruce tak fascinuje?"

"Snažím se pochopit tu chronologii. Takže král Cruceovi věřil, pracoval s ním, učil ho a Cruce ho zradil. Proč?"

V'lane přimhouřil oči a chřípí se mu rozšířilo nelibostí. "Králova oddanost konkubíně byla nepřirozená. V naší rase je to nepřípustné. Lidé si cení monogamie, protože se musí trpět velmi krátkou dobu. Rodíte se ve stínu smrti. Toužíte tedy po nepřirozeném poutě. Netrávíme s jedním nebo dvěma partnery ani celé století. Pijeme z kotle. Měníme se. Pokračujeme dál. U krále to bylo jiné."

"Když už o tom mluvíme. Jak tohle všechno víš?"

"Máme spisy a kroniky. Jako jeden z královniných rádců je mou povinností seznámit se s naší historií ve chvíli, kdy k tomu královna rozkáže. Trvá na tom, abych je byli schopní kdykoli převyprávět z paměti."

"Takže král byl věrný a to se Dananům nelíbilo."

Podíval se na mě. "Zkus s někým strávit tisíc let a pak mi řekni, že to není nepřirozené. Nebo alespoň únavné."

"To si očividně král nemyslel." To se mi na králi líbilo. Byla to pravá láska. Možná měli někteří lidé štěstí, že našli svou druhou půlku, někoho, kdo je doplňoval, jako jing a jang.

"Král se stal pro své děti nebezpečným. Jeho dvůr začal mluvit. Rozhodli se ho otestovat. Cruce se ho snažil svést, proměnit jeho posedlost konkubínou, donutit ho soustředit se na smrtelnost."

"Je král bisexuální?"

V'lane se na mě podíval prázdným pohledem.

"Myslela jsem, že se orientujete na opačné pohlaví."

"Takže podle toho, kdo s kým spí, myslíš tím, jestli jsme monosexuálové?"

"Heterosexuálové," řekla jsem. Když V'lane řekl 'spí' tím svým melodickým, svůdným hlasem, znělo to jako předehra. Napila jsem se svého drinku, přehodil nohu přes okraj lehátka a zaryla palec do písku.

"Když mluvím o dananské svůdnosti, je to něco jiného než lidský chtíč. Znamená to zaujmou někoho..." Vypadal, že nemůže najít to správné slovo. "Lidé pro to nemají vhodné slovo. Zaujmou něčí psyché? Pravou podstatu? Cruce se měl stát královým oblíbencem, měl nahradit tu smrtelnici, kterou byl král posedlý a která ani nebyla z naší rasy. Když se král začal zabývat Dvorem stínů, chtěl je pozvednou na jejich pravou úroveň, tam, kde si zasloužili být. Nechtěli se skrývat. Chtěli potkat své bratry. Chtěli ochutnat jejich způsob života. Chtěli, aby za ně král bojoval, aby donutil královnu, aby je přijala, spojit oba dvory v jeden. Cítili, že to tak mělo být. Královna byla moudrá a pravá vůdkyně Světlých, král byl silný a hrdý vůdce Temných. Tvořili dokonalý jing a jang, jen kdyby spolu král s královnou dokázali takhle žít."

"Světlí to cítili stejně?" Nedokázala jsem si to představit.

"Světlí vůbec o existenci Temných nevěděli."

"Dokud někdo před královnou krále nezradil."

"Zrada je to jen z určitého pohledu," ohradil se V'lane ostře. Na chvíli zavřel oči. Když je znovu otevřel, už v nich neměl vztek. "Řeknu to jinak: Někdo měl královně říct pravdu mnohem dřív. Královna se musí poslouchat za všech okolností. Král ji opakovaně neuposlechl. Když král odmítl Cruce, Temní věděli, že se za ně nikdy nepostaví. Mluvili o vzpouře, o občanské válce. Aby se ji vyhnul, Cruce šel za královnou a promluvil s ní jménem svých temných bratrů. Když byl pryč, ostatní princové navrhli kletbu, kterou chtěli uvrhnout na síť Zrcadel. Když by se král nevzdal své smrtelnice, zakázali by mu k ní přístup tím, že by zablokovali vstup do Zrcadel a on ji tak už nikdy nemohl vidět."

"Takže to nebyl Cruce, kdo narušil síť Zrcadel?"

"Samozřejmě že ne. Mezi mou rasou se stalo jméno Cruce synonymem podobným tomu, co máte vy lidé... věřím, že mu říkáte Murphy. S Crucem je to to samé. Kdyby Cruce uvrhl na Zrcadla kletbu, nenarušilo by to jejich primární funkci. Prostě by zabránila králi vstoupit. Cruce se učil od krále samotného, byl mnohem schopnější než jeho bratři."

"Co mu královna řekla, když za ní přišel?" zeptala jsem se. Skoro to vypadalo, že Cruce byl takový odpadlík-hrdina. Vážně, i když byli Temní odporní, tak mnozí Světlí byli stejní. Když přišlo na mě, navzájem si sami sebe zasloužili. Měli by se spojit v jeden dvůr, hlídat se navzájem a táhnout z našeho světa.

"To nikdy nezjistíme. Když ho vyslechla, odvedla ho do soukromí svého altánku. Pak povolala krále a toho samého dne se potkali v oblacích. I když si na to nevzpomínám, podle našich kronik poslala za Crucem mě a když jsem jí ho přivedl, přivázala ho ke stromu, vzala Měc světla a zabila ho králi před očima."

Zalapala jsem po dechu. Bylo ta zvláštní si uvědomit, že to V'lane před tak dlouhou dobou zažil. Že tam byl, i když si na to nevzpomínal. Musel o tom číst ve svých kronikách, aby zjistil to, co dobrovolně zapomněl. Zamyslela jsem se: Co když ten, kdo psal dananskou historii, věci trochu pozměnil, stejně jako to dělali lidé? Vím, jak často se uchylují k iluzím, ještě jsem neviděla, aby jediný Danan kdy řekl celou pravdu. Budeme někdy vědět, co se tenkrát doopravdy stalo? I tak si myslím, že V'laneova verze byla asi nejpřesnějším vylíčením událostí. "A pak vypukla válka."

Přikývl. "Potom, co král zabil královnu se vrátil ke svému dvoru a našel konkubínu mrtvou. Princové řekli, že když se dozvěděla o bitvě, kterou král vyhlásil proti vlastní rase v jejím jménu, vystoupila ze Zrcadel, lehla si na jeho postel a zabila se. Říkali, že po sobě zanechala vzkaz, který má stále ještě pořád u sebe."

Nešťastná láska! To byl tak smutný příběh. Na těch obsidiánových podlahách v Bílém paláci jsem cítila jejich lásku, i když byli oba strašně nešťastní; král proto, že jeho milovaná nebyla Danan tak jako on a konkubína proto, že byla uvězněná a osamělá čekala, až pro něj bude dost dobrá . Tak se cítila, méněcenná. Milovala by ho taková, jaká byla ve svém malém smrtelném životě a byla by šťastná. I tak nebylo pochyb o jejich lásce. Chtěli jen sami sebe.

"Když jsme znovu slyšeli o Sinsar Dubh, už byla ve vašem světě. Mezi Světlími jsou tací, kteří už dlouho toužili po informacích na jejích stránkách. Darroc byl jedním z nich."

"Jak ji královna plánuje použít?" zeptala jsem se.

"Věří, že její matriarchální magie našeho rodu jí to umožní." Zaváhal. "Zjistil jsem, že naše vzájemná důvěra se mi líbí. Už je to dlouho, co jsem měl mocného spojence s fascinující myslí." Vypadal, jakoby si mě měřil, zvažoval nějaké rozhodnutí a potom řekl: "Je řečeno, že kdokoli zná První jazy - prastarý jazyk... myslím, že jediné správné lidské slovo je 'Změny', ve kterém král sepsal své temné znalosti - by byl schopný Sinsar Dubh přečíst, až bude polapena, stránku po stránce, absorbovat její zapovězenou moc, vše, co král věděl."

"Darroc tenhle jazyk znal?"

"Ne. To vím jistě. Byl jsem tam, když se naposledy napil z kotle. Kdyby kdokoli z naší rasy věděl, že je Sinsar Dubh uvězněná ve vašem opatství předtím, než se napil z kotle tolikrát, že si vymazal znalost toho prastarého jazyka z mysli, určitě by zničil celou planetu, aby ji dostal."

"Proč by chtěli znalosti, které král tak nenáviděl, že se jich zbavil?"

"Pro jedinou věc, kterou moje rasa miluje víc než sebe. Pro moc. Táhne nás to k ní bezdůvodně, stejně jako lidi přitahuje omamující, nádherná žena, pro kterou by byli ochotní zničit sami sebe. Existuje okamžik, kterému říkáte 'předtím', v kterém muž nebo Danan dokáže zvážit následky. Je to velmi krátký okamžik i pro nás. Kromě toho, zatímco si král vybral udělat se svou moci pošetilé věci, jiní by to tak udělat nemuseli. Moc není dobrá ani zlá. Prvním či druhým se stává, až v rukou toho, kdo jí vládne."

Byl tak okouzlující, když mluvil otevřeně o nedostatcích své rasy, i když srovnával své lidi s našimi. Možná ještě byla naděje, že se lidé a Danané jednoho dne naučí - zatřásla jsem hlavou a zapudila tu myšlenku. Byli jsme moc rozdílní a oni oproti nám moc silní na to, aby mezi námi mohla existovat jakási rovnost.

"Oplať mi mou důvěru, MacKaylo. Vím, že jsi šla do opatství. Zjistila jsi, jak byla Kniha původně polapena?"

"Myslím, že ano. Našly jsme proroctví, které nám dává základní instrukce, jak to udělat znovu."

Posadil se a sundal si brýle. Jeho duhové oči se zadívaly do mých. "A to mi to říkáš teprve teď?" zeptal se nevěřícně. "Co musíme udělat?"

"Je pět druidů, kteří musí provést nějaký poutací rituál. Prý je to naučila kdysi dávno tvoje rasa. Žijí ve Skotsku."

"Keltarové," řekl. "Královnini prastaří druidové. Tak proto je tak dlouho chránila. Musela ty události předvídat."

"Znáš je?"

"Ona... zapletla se do jejich pokrevní linie. Jejich zem je chráněna. Žádný Světlý ani Lovec se na jejich území nemůže přenést."

"Zníš, jakoby ti to vadilo."

"Je těžké starat se o bezpečnost královny, když nemůžu prohledat všechna místa, abych nalezl prostředky, kterými bych toho dosáhl. Přemýšlel jsem, jestli oni chrání kameny."

Změřila jsem si ho. "Když už si tak věříme, ty jeden máš, viď?"

"Ano. Měla jsi štěstí a zjistila jsi, kde ty ostatní jsou?"

"Ano."

"Kolik?"

"Všechny tři."

"Ty máš všechny tři? Tak to jsme blíž, než jsme si kdy dovolili doufat! Kde jsou? Předpokládám, že je mají Keltarové."

"Ne." Technicky jsem je měla teď já bezpečně schované, ale cítila jsem, že je bezpečnější říct, že je má Barrons. "Má je Barrons."

Zasyčel, dananský zvuk pro pohrdání. "Řekni mi, kde jsou! Vezmu mu je a skoncujeme s Barronsem jednou pro vždy!"

"Proč ho tak nenávidíš?"

"Jednou pozabíjel spoustu mých lidí."

"Včetně tvé princezny?"

"Svedl ji, zjistil od ní spoustu věcí o Sinsar Dubh. Na chvíli ji úplně okouzlil a řekla mu o nás spoustu věcí, které nikdy neměla odhalit. Barrons už ji loví hrozně dlouho. Víš proč?"

Potřásla jsem hlavou.

"Já také ne. Není člověk. Může nás zabít a hledá Knihu. Při nejbližší příležitosti ho zabiju."

Tak to hodně štěstí, pomyslela jsem si. "Těch kamenů se nikdy nevzdá."

"Tak mu je seber."

Zasmála jsem se. "To je nemožné. Barronsovi nemůžeš nic ukrást. Takhle to nefunguje."

"Když zjistíš, kde jsou, pomůžu ti. Uděláme to společně. Samozřejmě, že budeme potřebovat Keltary, ale nikoho dalšího, MacKaylo. Až ji společně pro královnu chytíme, odmění nás. Vše, co si budeš přát, bude tvoje." Na chvíli se odmlčel a pak jemně řekl: "Možná by ti dokázala vrátit i to, co jsi ztratila a oplakala."

Dívala jsem se na moře a snažila se potlačit to pokušení: Alina. Rowena trvala na tom, abych pracovala s vidoucími. Lor požadoval, abych pracovala jen s Barronsem a jeho muži. Teď chtěl V'lane moje spojenectví jen pro sebe.

Věřila jsem jim všem tak napůl.

"Od chvíle, co jsem dorazila do Dublinu, mě všichni nutí vybrat si stranu. Neudělám to. Nevyberu si jednoho z vás. Uděláme to buď všichni společně nebo vůbec, a jestli to uděláme, tak chci, aby u toho byly vidoucí, protože kdyby se něco pokazilo, tak budou vědět, jak to v budoucnu zastavit."

"To vyžaduje až moc lidí," řekl ostře.

Pokrčila jsem rameny. "Tak si s sebou vezmi nějaké Světlé, jestli se pak budeš cítit líp."

Ten konejšivý den se najednou ochladil. Vůbec se mu to nelíbilo. Ale bylo mi to jedno. Cítila jsem, že máme nakonec pevný plán, který mohl fungovat. Měli jsme kameny a proroctví. Teď už jsme potřebovali jen Christiana. Odmítla jsem si dělat starosti s tím, jestli dovolit královně Knihu přečíst, až ji polapíme. Musím překonávat jednu neuvěřitelně velkou překážku za druhou postupně a vůbec jsem netušila, jak najdeme Christiana v Zrcadlech. Škoda, že ho Barrons taky nepotetoval.

Měla jsem ještě jednu otázku. Hlodala mě celou dobu, co jsme spolu mluvili. Nemohla jsem si pomoct, ale bylo tu něco, co se týkalo mě, pravdu, která by objasnila sny, jež se mi zdály celý život. "V'lane, jak Cruce vypadal?"

Zvedl jedno rameno a nechal ho spadnout, složil si ruce za hlavu a nastavil tvář slunci. "Jako ostatní Temní princové."

"Říkal jsi, že král se pořád zlepšoval, když je vytváře. Lišil se Cruce nějak?"

"Proč se ptáš?"

"Jen kvůli něčemu, co řekla jiná vidoucí," zalhala jsem.

"Kdy plánuješ naplnit podmínky proroctví?"

"Až dostaneme všechny Keltary na jedno místo a najdeme Knihu."

Podíval se na mě. "Takže brzy," zamumlal. "Bude to velmi brzy."

Přikývla jsem.

"Co nejdřív to půjde. Bojím se o královnu."

"Ptala jsem se tě na Cruce," připomněla jsem mu.

"Tolik otázek o jednom bezvýznamném princi, který neexistuje už stovky tisíc let."

"A?" To trucoval?

"Kdyby nebyl mrtvý. Nejspíš bych... jak to vy lidé říkáte? Ach, už to mám - žárlil."

"Zkus mi to říct i tak."

Po dlouhé době mě obdařil tím lidským povzdechem. "Podle našich kronik byl Cruce nejkrásnější ze všech, i když to svět nikdy nebude vědět - škoda takové krásy, kterou nikdo nespatří. Moc jeho linie byla protkaná stříbrem a jeho vzhled zářil jako zlato. Ale předpokládám, že král k němu chova náklonost - dřív než ho láska k té smrtelnici zničila - protože Cruce se mu ze všech jeho dětí nejvíc podobal. Jako král měl i Cruce obrovská, nádherná černá křídla.