Zaparkovala jsem Vipera za knihkupectvím, zůstala jsem sedět a dívala se do jedné z největších Temných zón plné Stínů, konkrétně na jeden přerostlý život sající Stín, který si evidentně užíval, že mi svou velikostí může vyhrožovat, stejně jako jsem si užívala to, že já můžu vyhrožovat jemu.
Přemýšlela jsem, kde je. Doufala jsem, že jednoho dne dostanu možnost ho ulovit a najít nějaké nové runy, které ho navždy zničí, protože při velikosti, kterou měl v den, kdy v Dublinu zhasla všechna světla, byl tak velký, že teď by pravděpodobně na jeden nádech spolkl malé město.
Podívala jsem se na garáž. Pak na knihkupectví. Povzdechla jsem si.
Chyběl mi. Ironie byla, že teď, když už jsem si nedělala starosti s tím kdo a co jsem, jsem si dělala mnohem menší starosti s tím, kdo a co je on. Začínala jsem rozumět tomu, proč vždycky tak naléhal, abych ho posuzovala podle jeho činů. Co když byly vidoucí opravdu kasta Temných? Byly jsme kvůli tomu od základu špatné? Nebo to jen znamenalo, že si musíme vybrat, stejně jako lidé?
Vystoupila jsem z auta, zamkla ho a otočila se ke knihkupectví.
"Barrons ti dovolil řídit jeho Vipera?" zeptal se za mnou Lor.
S rukou na klice jsem se otočila a klíčky od auta mi visely na prstu. "Vlastnictví. Zabývá se jím devet desetin zákona."
Zacukalo mu v koutcích. "Strávila jsi s ním moc času."
"Kde je Fade? Chytili jste ho?"
"Kniha ho nechala ležet mrtvého."
"A kdy čekáte, že se vrátí?" zeptala jsem se sladce.
"Podej hlášení. Co jsi se dozvěděla v opatství?"
"Takže teď si myslíš, že se musím hlásit tobě?"
"Ano, dokud se Barrons nevrátí a nepřebere si tě."
"To si myslíš? Že si mě přebere?" Naštvalo mě to.
"V to radši doufej, protože jestli ne, tak tě zabijeme." Tu hrozbu řekl bezbarvě, bez zájmu. Zamrazilo mě z toho. "Neexistujeme. Tak to vždycky bylo. Tak to vždycky bude. Když to lidé zjistí, zabijeme je. Není v tom nic osobního."
"No tak mi promiň, ale když se rozhodnete mě zabít, tak já to tedy osobně vezmu."
"Nesnažíme se o to. Zrovna v tuhle chvíli. Podej zprávu."
Odfrkla jsem si a otočila se zpátky ke vchodu.
Byl za mnou, položil svoji ruku na mojí, která stále spočívala na klice, měla jsem jeho tvář ve vlasech a rty u svého ucha. Nadechl se. "Nevoníš jako ostatní lidé, Mac. Zajímalo by mě proč. Nejsem jako Barrons. Ryodan je v podstatě civilizovaný člověk. Netrpím stejnými problémy jako Kasteo a Fade se stále ještě dokáže bavit. Smrt je moje ranní káva. Mám rád krev a zvuk lámajících se kostí. Vzrušuje mě to. Řekni mi, co jsi zjistila o proroctví a příště mi tu knihu přines. Jestli chceš, aby tví rodiče zůstali... neporušení, tak s námi budeš spolupracovat. Všem ostatním budeš lhát. Vlastníme tě. Nechtěj, abych ti udělil lekci. Jsou věci, které by tě dokázaly zlomit. Neuvěřila bych, jaké šílenství dokáží způsobit různé druhy bolesti."
Otočila jsem se k němu. Chvíli mi to nedovolil, musela jsem se o něho opřít a bojovat o to, abych se mohla pohnout. Jeho tělo bylo stejně elektrické jako Barronsovo a Ryodanovo. A já věděla, že si to užívá na nějaké primitivní úrovni, které jsem nerozuměla.
Jsou věci, které by tě dokázaly zlomit, řekl. Skoro jsem se zasmála. Netušil, že věc, která mě naprosto zlomila byla, když jsem uvěřila, že je Barrons mrtvý.
Jeden pohled do Lorových očí a já se rozhodla, že až se Barrons vrátí, vyříkáme si naše problémy. "Myslíš, že pro mě má Barrons slabost," řekla jsem. "A to ti dělá starosti."
"Je to zakázané."
"Nenávidí mě. Myslí si, že jsem spala s Darrocem, pamatuješ?"
"Trápí ho, že jsi spala s Darrocem."
"Taky ho trápí, že jsem mu spálila koberec. Vždycky se naštve, když jde o věci, o kterých si myslí, že vlastní."
"Vy dva mě fakt doháníte k šílenství. Proroctví. Mluv."
***
Vyslýchal mě skoro půl hodiny, než byl spokojený. Vešla jsem do ložnice ve čtvrtém patře unavená do morku kostí. Můj pokoj byl v dezolátním stavu, všude se válely obaly o proteinových tyčinek, prázdné flašky a oblečení. Umyla jsem si obličej, vyčistila zuby, oblékla si pyžamo a vlezla do postele, když jsem si vzpomněla na tu tarotovou kartu, kterou mi dal kluk se zasněnýma očima včera v noci.
Vylovila jsem ji z kapsy kabátu. Líc byl černý a pokrytý stříbrnými symboly a runami, které vypadali jako vyleptané stříbrem. Zahlédla jsem jednu ze tří forem Sinsar Dubh - prastaré černé bichle s těžkými zámky.
Otočila jsem kartu. Nahoře bylo napsáno svět.
Byla to nádherná karta orámovaná rudě a černě. Na ní byla žena z profilu v bílé a namodralé krajině. Nad ní bylo hvězdné nebe, před tváří měla planetu, ale nedívala se na ni - nedívala se na svět, ale zírala do dálky. Nebo se dívala na někoho, kdo na kartě nebyl? Netušila jsem, co má tahle karta v tarotu reprezentovat. Nikdy jsem si nenechala vyložit karty. Stará Mac to považovala za směšné. Nová Mac by byla vděčná za každou pomoc z jakéhokoli zdroje. Prohlížela jsem si ji. Proč mi ji ten kluk dal? Měla jsem z ní něco zjistit? Že se mám podívat na svět? Že mě moc rozptylovali jiné věci a lidé, takže jsem nemohla vidět jasně? Že jsem opravdu byla ta, která držela osud světa v rukou?
Ať jsem se na to dívala jakkoli, tak ta karta naznačovala spoustu věcí. Z proroctví bylo jasně vidět, že jsem nebyla až tak důležitá. Vložila jsem ji mezi stránky knihy na nočním stolku, vlezla do postele a přetáhla si peřinu přes hlavu.
Znovu se mi zdálo o té smutné, krásné ženě a znovu jsem zažila ten zvláštní pocit rozdvojení, kdy jsem se dívala skrz její i své oči a cítila její smutek a svůj zmatek. Pojď, pospěš, musíš to vědět.
Popadla mě náhlá naléhavost.
Je ty to dokážeš. Jinak to nejde... Její slova se ozvěnou odrážela na útesech a s každou ozvěnou slábla. Snažím se... tak dlouho... tak moc...
Pak se vedle ní (nás) objevil Temný princ.
Ale nebyl to jeden z těch tří, kteří mě znásilnili. Byl to ten čtvrtý. Ten, kterého jsem nikdy neviděla.
Bylo to zvláštní, ale v tomhle snu jsem věděla, že je to Válka.
Utíkej, schovej se! zakřičela.
Nemohla jsem. Chodidla mi zarostla do země a upřela jsem na něj svůj pohled. Byl mnohem krásnější než ostatní Temní princové a také mnohem děsivější. Stejně jako ostatní se podíval přímo do mě, ne na mě, a jeho pohled řezal jako žiletky skrz moje nejtajnější touhy a hrůzy. Věděla jsem, že specialitou Války nebylo jen obrátit frakce, rasy a populace proti sobě, ale najít v lidech to nejhorší a zničit se.
Byl to ten největší podvodník ze všech, byl ničitelem.
A já pochopila, že bych se neměla bát Smrti. Válka byl ten, kdo ničil životy. Smrt byl ten, kdo po něm uklízel, nic víc.
I když měl kolem krku tu samou troku, měl ji protkanou stříbrem. I když se mu pod kůží míhaly barvy duhy, obklopovalo ho zlaté světlo, zahlédla jsem na jeho zádech černé peří. Válka měl křídla.
Jdeš pozdě, řekl.
1 comments:
Děkuji za překlad další úžasné kapitoly
Okomentovat