Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 38. kapitola

"Jsi v pořádku, Mac?" Kat zněla, jako by si dělala starosti. "Nevypadáš moc dobře."

Donutila jsem se k úsměvu. "Jsem v pohodě. Asi jen trochu nervózní. Jen chci, aby všechno šlo podle plánu a abychom to měli brzy za sebou. A ty?"

Usmála se, ale ne očima, trochu pozdě jsem si vzpomněla na její dar emoční telepatie. Moc dobře věděla, jak se cítím.

Určitě jsem se cítila zrazená, nejdřív Dani, a pak Barrons, když mi řekl, že nebude čekat věčně. Styděla jsem se kvůli věcem, kterým jsem nerozuměla. Ale to se všechno vracelo k momentu, kdy jsem si myslela, že je mrtvý, pak když jsem zjistila, že je naživo a mělo to něco společného s mou sestrou. Ne, zacházelo to ještě dál, až do chvíle, kdy jsem přestala být Pri-you. Povzdechla jsem si. Nemohla jsem přesně přijít na to, co to bylo.

"Včera v noci jsem našla Temné, kteří zabili Alinu," řekla jsem Kat, došlo mi, že by ji tahle informace mohla stačit, aby se přestala vyptávat.

Její ostře soustředěný pohled se zjemnil. "Takže jsi dostala svou pomstu?"

Přikývla jsem, nevěřila jsem si dost na to, abych promluvila.

"Ale s tvou bolestí ti to nepomohlo, jak jsi očekávala." Na chvíli se odmlčela. "Když padla zeď, Rowena nám o Temném mase neřekla. Stíny mi zabili oba bratry. Od té doby jsem jich zabila tucty. Ale nikdy se kvůli tomu necítím líp. Kdyby je tak pomsta mohla přivést zpátky, ale to nejde. Jen pomáhá vršit mrtvoli."

"Chytrá jako vždycky, Kat." Usmála jsem se. Ale uvnitř jsem běsnila.

Nechtěla jsem chytrost. Chtěla jsem krev. Rozdrcené kosti. Totální destrukci. Moje temné jezero bylo rozbouřené ještě ze včera a přes něj vanul silný vítr.

Jsem tady, říkalo. Použij mě. Na co čekáš?

Neměla jsem pro něj odpověď.

Pokračovala jsem směrem k O'Connellovi a Beaconovi a podívala se na hodinky. Bylo za deset devět. Kat se ke mně připojila před pár bloky.

"Kde je Jo?"

"Otrava jídlem. Snědla špatnou plechovku fazolí. Myslela jsem, že s sebou vezmu Dani, ale nemohla jsem ji najít. Tak jsem vzala alespoň Sophie."

Zasáhlo mě to, když zmínila jméno Dani. Kat se na mě ostře podívala. Narovnala jsem ramena a pokračovala dál. Na křižovatce čekal V'lane a jeho Světlí a naproti nim stála Rowena s vidoucími.

Moje temné jezero se při pohledu na ni zavlnilo, zasyčelo: Myslíš, že neví, co Dani udělala? Ví všechno. Nařídila to? Zatnula jsem zuby i pěsti.

O své osobní vendety se postarám později. Teď všechno popořadě. Kdybych byla Temný král, potřebovala bych Knihu zajmout a zavřít, čím dřív, tím líp. Jestli jsem nebyla Temný král, tak bych ji stejně chtěla pod zámkem, protože z nějakého důvodu šla po mně a lidech, které jsem měla ráda. Moji rodiče by nikdy nebyli v bezpečí, dokud běhala na svobodě.

Jediné, co jsem potřebovala, bylo sehrát tuhle malou roli. Přeletím nad městem s Lovcem, kterého Barrons nějak zkrotil,  a pomůžu ji najít. Ať ji zajmou, připojím se k nim na zemi. Pro jistotu ale budu stát opodál.

Kat kolem mě prošla, pak Lor a najednou stáli na křižovatce všichni. Ale já stála na místě, čekala jsem, až se za mnou objeví Barrons.

Pak mi položil ruku na krk a přitiskl se ke mně. Ostře jsem se nadechla a opřela se o něj.

Najednou byl pryč.

Polkla jsem. Celé odpoledne jsem ho neviděla, vlastně od chvíle, co mi řekl, že bych ho mohla ztratit.

"Slečno Laneová," řekl klidně.

"Barronsi."

"Lovec přistane za..." Podíval se nahoru. "Tři... dva... jedna... teď."

Snesl se přímo doprostřed křižovatka a na jeho křídlech byl černý led. Dosedl s jemným zafuněním, sklopil hlavu a zadíval se na mě žhnoucím pohledem. Byl krotký - a šíleně kvůli tomu zuřil. V mysli jsem se k němu natáhla. Bil o mříže, kterými ho Barrons spoutal záhadnými runami a kouzli.

"Dobrý lov," řekl Barrons.

"Barronsi, já-"

"Máš příšerný načasování."

"To se tam vy dva budete svlékat očima celou noc nebo můžeme konečně začít?" chtěl vědět Christian.

Keltarové přišli. Christopher, Drustan, Dageus a Cian stáli v jedné přilehlé uličce.

"Tak už vylez na toho ďábelského koně a leť. Ale pamatuj si," Rowena ke mně varovně zvedla prst, "sledujeme tě."

A i když jsem teď věděla, že byla přesvědčená, že představuji hrozbu - od chvíle, co mi Dani pověděla o pravém proroctví - pořád jsem si pohrávala s myšlenkou, že se jí zbavím a někde ji zakopu.

Tenhle lovec byl větší, než ten, kterého Barrons "očaroval" posledně. Nahoru mi museli pomoct Barrons, Lor i Ryodan. Byla jsem ráda, že jsem si nezapomněla vzít rukavice a teple se obléct. Bylo to, jako bych seděla na zatraceném ledovci.

Když jsem se konečně usadila za jeho ledovými křídly, rozhlédla jsem se kolem sebe.

Bylo to tady.

Noc, kdy dostaneme Sisnar Dubh.

Na včerejším setkání se nikdo nezeptal: A co potom?

Rowena neřekla: Světlí se k ní nebudou moct přiblížit! Bude na naší půdě a my ji budeme držet pod zámkem navždy.

Jako by tomu snad někdo věřil. Už jednou se dostala ven.

A V'lane neřekl: Pak vezmu královnu zpátky do Férie i s Knihou. Tam se zotaví a najde v ní úlomky Písně, aby mohla znovu uvěznit Temné a vytvořit zeď mezi našimi světy.

Tomu bych taky nevěřila. Jak si mohli být jistí, že v Knize nějaké zbytky Písně jsou? Nebo že ji královna dokáže přečíst? Konkubína možná kdysi znala První jazyk, ale od té doby se očividně napila z kotle tolikrát, že už by si ho nemusela pamatovat.

A Barrons neřekl: Sednu si k ní a přečtu si ji, protože já První jazyk znám, a až dostanu to kouzlo, které chci, tak si s tou zpropadenou věcí dělejte, co chcete. Napravte svůj svět nebo ho zničte. Je mi to jedno.

A Ryodan neřekl: Pak tě zabijeme, Mac, protože ti nevěříme a už tě nebudeme potřebovat.

Naneštěstí jsem těm posledním dvěma věřila.

To napětí, které jsem cítila, bylo nesnesitelné. Neuvědomila jsem si, jak moc jsem si Barronsem byla jistá, dokud dneska neřekl, že jeho čas s ním má datum spotřeby.

Mohla jsem ho ztratit.

Možná jsem nevěděla, co od něj chci, ale alespoň jsem ho chtěla mít u sebe. Myslela jsem, že mu to vždycky stačilo.

Není to fér a ty to víš, řekl můj vnitřní hlas.

U boku se mi ozvala vysílačka. "Kontrola spojení, Mac."

Zmáčkla jsem tlačítko. "Spojení funguje, Ryodan."

Svoje vysílačka jsme neustále testovali.

"Na co čekáš, děvče?" štěkla Rowena. "Běž a najdi ji!"

Postrčila jsem Lovce svaly i myslí a sledovala, jak se zmenšuje, když nás obrovská křídla vznesla do vzduchu. Chtěla jsem ji rozmáčknout palcem jako nepohodlný hmyz, kterým byla.

Pak jsem na ni zapomněla, protože se mnou najednou rozlil blažený pocit.

Byl to nával adrenalinu.

Bylo to... skvělé.

Povědomé.

Svobodné.

Stoupali jsme výš a výš. Pod námi ubíhaly střechy domů.

Přede mnou se stříbřitě lesklo pobřeží. Za mnou byla otevřená krajina.

Vzduch byl chladný a cítila jsem v něm náznak soli. Pod námi bylo jen pár světel. Nahlas jsem se zasmála. Bylo to úžasné. Letěla jsem.

Nebylo to poprvé, ale před tím s Barronsem to bylo jiné. Teď jsem to byla jen já, můj lovec a noc. Přišlo mi, že mám nekonečně mnoho možností. Svět byla moje ústřice. Ne, světy byly moje ústřice.

Zatraceně, teď jsem se cítila vážně dobře.

Najednou mi o Lovcích něco došlo, možná to ke mně proniklo skrz jeho mysl. Nejen že to byli velcí dračí měňavci, ale kvůli nim vypadala Zrcadla zastaralá. Nebyli to Danani. Nikdy nebyli. Bavili jsme je. Pohlíželi tak na nás, s lhostejnou pobaveností. Spolčovali se s Temnými, protože je shledávali... zajímavou zábavou, způsobem, jak trávit čas. Nikdy nebyli uvěznění.

Nikdo je nevlastnil.

Nikdo nikdy nemohl.

Ve skutečnosti jsme vůbec nechápali, kdo doopravdy jsou. (Nejsou naživu tak jako my. Letěla jsem právě na velkém meteoritu? Vytesaného z materiálu, který tu byl na počátku vesmíru?)

Natáhla jsem se po Lovcově mysli. Dokážeš putovat světy!

Otočil ke mně hlavu a spražil mě svým oranžovým okem, jako by říkal: Jak hloupá jsi? Vždyť jsi to věděla.

Ne, nevěděla.

Odfrkl si a z jeho nozder vyletěl černý oheň, který mi ožehl džíny.

"Au!" pleskla jsem rukou přes koleno.

Nepotřebuju masku přes oči. Smaž jeho značky. Brání mi, abych viděl. Měli by to s ním skoncovat. Zahrává si s božími nástroji.

"Barrons? Jaké značky?"

Na mých křídlech, vzadu na hlavě. Smaž je.

"Ne."

Byl zklamaný, ale nic neříkal, přijal mé rozhodnutí.

Otevřela jsem své vidoucí smysly. Nebo to byla část Temného krále? Zalapala jsem po dechu.

Věděla jsem, kde Sinsar Dubh je. Byla venku u Barronsova knihkupectví. Hledala mě.

"Na východě," řekla jsem do vysílačky. "Je u knihkupectví."

***

Plížili se kolem ní, kladli síť kamenu kolem domu, s mým naváděním byli blíž a blíž.

Cítila, že jsem blízko. Nebyla si jistá kde. Ale vypadalo to, že o nich neví.

Poslouchala jsem, jak si povídají skrz vysílačku.

Rowena začala klást požadavky, aby se ke knize nepřibližovali nikdy ze Světlých, až bude kniha uvězněna, i když se Kat její nadřazené chování snažila diplomaticky mírnit.

Světlí byli čím dál tím víc rozzlobení. A začali se chovat tím víc povýšeně.

Drustan se je snažil všechny krotit, ale ostatní Keltarové se začali dohadovat mezi sebou čí role je důležitější, jestli Svělých nebo vidoucích.

Barrons byl s každou minutou naštvanější a Lor prostě vyhrožoval, že svůj kámen zahodí a odejde, jestli nezmlknou.

"Dva bloky vlevo, V'lane," řekla jsem. Šel, neprosíval se. Říkal, že Kniha by jinak vycítila jeho přítomnost.

"Znovu je v pohybu, rychle," vykřikla jsem. Posunula se pryč o tři bloky během mrknutí oka. "Musí být v autě. Ať posedla kohokoli, řídí. Pokusím se dostat blíž a podívat se."

"Neopovažuj se!" řekla Rowana. "Zůstaň kde jsi, pěkně daleko, děvče!"

Zamračila jsem se. Kdyby ji Lovec ukousl hlavu, cítila bych se líp. Alespoň pro teď. Bála jsem se, co by se stalo, kdybych ji zabila.

"Nech mě být, stařeno," zamumlala jsem a vypnula jsem zvuk na vysílačce tak, abych je slyšela, ale oni mě ne.

Nechtěla jsem, aby si všimla pleskání křídel, které se najednou objevily vedle mě. Byly mnohem větší, než měl Lovec, na kterém jsem letěla.

Podívala jsem se na kožená křídla mého Lovce a pak na toho, který letěl vedle nás.

K'Vruck.

Nočnívítrleťvysokosvobodně.

Rychle jsem zkontrolovala svůj vnitřní rada. Nebyla to typická myšlenka Sinsar Dubh, ale radši jsem se ujistila. Když jsem si byla jistá, že je Kniha pořád na zemi, mohla jsem se konečně nadechnout.

Co tu K'Vruck dělal, jestli ho nepovolala Kniha? Jeho myšlenky byly spíš jen postřehem, než slovy.

K'Vruck byl... šťastný?

Otočil svou hlavu do strany a věnoval mi zubatý úsměv. Konce jeho křídel dělali mému Lovci starosti. S leknutím se stáhl.

"Co to děláš?"

Co to děláš ty?

"Cože?"

Já letím.

Nechápavě jsem se na něj podívala. Zdůraznil slovo "já".

Létal na mně, odfrkl vyčítavě. Starý přítel.

Zmateně jsem se na něj podívala.

Přimhouřila jsem oči. Očividně to byla nějaká část konspirační teorie, díky které si myslel, že jsem Temný král. To bylo blbost a já na to neskočila. "Běž pryč." Zamávala jsem rukou, jako bych odháněla otravnou mouchu. "Kša. Běž pryč." Řekla jsem "kša" věci, která byla víc konečná než smrt.

Byla jsem si trochu vědomá, že na mě Barrons křičí do vysílačky.

Znovu se na mě usmál svým koženým úsměvem a ladně odplul pryč, sotva pohnul svými křídly. Byl pětkrát větší než můj lovec, velký jako několik domů s obrovskými křídly a kopyty. Větrné poryvy, které tvořil křídly byly studené jako led.

"Běž!" zasyčela jsem.

"Mac, kde je zatraceně ta Kniha?" Ryodanův hlas zněl ve vysílačce plechově. Byli jsme mnohem výš, než jsem zamýšlela. "Kde jsi? Nikde tě nevidím. Vidím dva Lovce, které letí spolu, ale tebe nevadí. Kurva, ten je obrovskej."

Super, tohle jsem přesně potřebovala. Aby se někdo podíval nahoru a všiml se, že letím s královým oblíbeným Lamborghini. Znovu jsem přidala zvuk. "Jsem tady. V mraku. Vydrž. Za pár minut mě uvidíš," zalhala jsem.

"Žádné mraky nejsou, Mac," řekl Lor.

Christian se na mě utrhl. "Lež, MacKaylo. Zkus to znovu. S kým letíš?"

"Kde je ta Kniha?" chtěl vědět V'lane.

"Je - á, támhle je! Sakra! Teď je čtyři bloky na západ, dole u doků. Letím níž, abych se podívala zblízka."

Když jsem dala svému Lovci pokyn, aby klesl níž, K'Vruck se snesl s námi.

"Slečno Laneová," ozval se Barrons, "proč letíte s Lovcem, který zabil Darroca?"