Nechtěli mě nechat přistát.
Nemohla jsem jim to tak úplně vyčítat.
Nebylo to ani tak tím, že jsem měla vlastního ďábelského kámoše - dole nebyl nikdo, kdo by se za svůj život alespoň jednou nepotýkal s něčím podobným - ale spíš se báli, aby se Kniha nezmocnila K'Vrucka a my všichni neskončili, no... K'Vruckem.
Nedokázala jsem ho setřást. Byl to Lovec, který sám sebe považoval za mnohem konečnějšího než smrt. Prostě se ode mě nechtěl hnout. A jedna malá část mě z toho byla nadšená.
Létala jsem nad Dublinem se samotnou Smrtí.
Na ten debakl jsem se tedy musela dívat seshora. A že to debakl byl.
Obklíčili ji, uvěznili kameny, blížili se k ní, dokud ji neměli na schodech kostela, kde mě znásilnili. Musela jsem přemýšlet, jestli o tom věděla a došla tam naschvál, aby si se mnou zahrávala.
Čekala jsem, až ke mně promluví, ale neudělala to. Ani jednou. Ani slovo. Bylo to snad poprvé, co si se mnou v mé přítomnosti vůbec nezahrávala. Domyslela jsem si, že ji asi nějak utlumily kameny a druidí kouzla.
Zatímco jsem se dívala, pokládali kameny - na východ, západ, sever a jih - blíž a blíž, dokud nevytvořili dokonalý čtverec, deset na deset metrů.
Z kamenů začalo vyzařovat slabé namodralé světlo a formovat klec.
Všichni ucouvli.
"Co teď?" zašeptala jsem, když jsem nad nimi kroužila.
"Teď je moje," řekl Drustan klidně. Keltarové začali zpívat a Skot se stříbrnýma očima se začal přibližovat ke Knize.
Najednou jsem měla vizi, jak leží zlomený a mrtvý na schodech kostela. Kniha se proměnila v bestii, tyčila se nad ním a smála se. Zabila je všechny jednoho po druhém.
"Ne," vykřikla jsem.
"Co ne?" řekl Barrons hned.
"Přestaň, Drustane!"
Skot se na mě podíval a zastavil se.
Studovala jsem scénu pode mnou. Něco bylo špatně. Sinsar Dubh ležela na schodech jako neškodná kniha. Žádná tyčící se bestie, žádný spoutaný O'Bannion, žádná Fiona stažená z kůže.
"Kdy vystoupila z auta?" chtěla jsem vědět.
Nikdo mi neodpověděl.
"Kdo ho řídil? Viděl někdo Knihu vystupovat z auta?"
"Ryodane, Lore, mluvte!" křikl na ně Barrons.
"Já nevím, Barronsi. Neviděl jsem to. Myslel jsem, že ty ano."
"Jak se dostala na ty schody?"
V'lane zasyčel: "Je to iluze!"
Zavrčela jsem. "Doopravdy tam není. Musela mi zmizet z dohledu. Divila jsem se, proč si se mnou nezahrává. A ona to celou dobu dělala. Jen ne tak jako vždycky. Pokazila jsem to. Sakra - V'lane - pozor!"
1 comments:
Děkuji za další úžasnou kapitolu
Okomentovat