"Slyšíš to?" dohánělo mě to k šílenství.
"Co?"
"Ty to neslyšíš? Jakoby někdo hrál na xylofon."
Barrons se na mě zadíval.
"Přísahám, že slabě slyším 'Qué Sera Sera.'"
"Doris Day?"
"Pink Martini."
"Aha. Ne. Neslyším."
Šli jsme v tichosti. Nebo spíš on šel v tichosti. V mém světě hrály trumpety a cembalo a stálo mě to hodně sil, abych nerozpřáhla ruce, nezačala se točit v kruhu a z plných plic nezpívala: When I waj jst a little girl, I asked my mother, "What will I be? Will I be pretty, will I be rich?" Here's what she said to me...
Celá noc byla jedním obrovským propadákem.
Sinsar Dubh nás nachytala a mohla jsem za to já. Já ji měla stopovat. Měla jsem malinkou roli a nezvládla jsem ji. Kdybych se na poslední chvíli nevzpamatovala, dostala by V'lanea a pravděpodobně by nás všechny zabila, tedy všechny, kteří mohli umřít. Každopádně jsem V'lanea varovala dost brzo, aby se dokázal přenést pryč dřív, než by ho Kniha posedla, než ji stihl převzít od vidoucí, která mu ji nabízela.
Donutila Sophie zvednout ji nepozorovaně, zatímco jsme se soustředili na místo, kde chtěla, abychom ji viděli.
Chodila celou dobu s námi bůhví jak dlouho, zahrnovala mě iluzemi a já je navedla špatně. Málem z toho byl masakr.
Utíkali jsme jako krysy na potápějící lodi jeden přes druhého.
Bylo to fakt něco. Ti nejmocnější a nejnebezpečnější lidé jaké jsme znala, Christian se svým Temným tetováním; Rydoan, Barrons a Lor, kteří se tajně měnili na devět stop vysoká monstra a nemohli zemřít; V'lane a jeho dvůr, kteří byli v podstatě nezabitelní a měli neuvěřitelné schopnosti, všichni utíkali od jediné malé vidoucí držící knihu.
Knihu. Magický předmět, který vyrobil nějaký pitomec, protože se chtěl zbavit všeho zla v sobě, aby mohl začít od začátku jako patriarcha své rasy. Mohla jsem mu říct, že když se někdo chce zbavit své osobní zodpovědnosti, tak to nikdy nedopadne dobře.
A někde venku dnes v noci nebo zítra, i když ji nikdo nepůjde hledat a zachránit, Sophie zemře.
S bůhví kolika dalšími lidmi. V'lane se přenesl do opatství, aby je varoval, že už není jednou z nich.
"Co jste tam dělala s tím Lovcem, slečno Laneová?"
"Nemám ponětí."
"Vypadalo to, že máte nového kamaráda. Myslel jsem si, že to byl možná konkubínin Lovec."
"To mě nenapadlo!" donutila jsem se překvapeně vykřiknou.
Suše se na mě podíval. "Nepotřebuju u sebe druida Keltarů, abych poznal, že lžete."
Zamračila jsem se. "Jak to?"
"Už jsem tu hodně dlouho. Naučil jsem se číst lidi."
"Jak dlouho přesně?"
"Co vám řekl?"
Podrážděně jsem vydechla. "Říkal, že jsem na něm kdysi létala. Nazval mě 'starým přítelem'." Na Barronsovi bylo fajn, že jsem nemusela filtrovat svoje slova.
Vybuchl smíchy.
Slýchávala jsem ho smát tak málo, že mě trochu zranilo, že se zasmál právě teď. "Co je na tom tak vtipné?"
"Ten tvůj pohled. Život se ti nevyvinul úplně podle plánů, že ne, Růženko?"
Ta přezdívka mnou projela jako nůž. Ty opustíš mě, Růženko. Tenkrát ta slova byla protkaná něhou. Teď se mi jen vysmíval.
"Očividně jsem byla uvedená v omyl," řekla jsem ztuhle. To zatracené cembalo bylo zpět a trumpety taky.
When I grew up and fell in love, I asked my sweetherat, "What lies ahead? Will there be rainbows, day after day?" Here's what my sweetheart said...
"Ty doopravdy nevěříš tomu, že jsi Temný král, že ne?"
Trumpety a cembalo přestaly hrát, jako by někdo sundal rameno z gramofonové desky. Proč se vůbec obtěžuju mluvit. "Jak tě to napadlo?"
"Viděl jsem královnu v Bílém paláci. Nedokážu přijít na jediný důvod, proč by tam přežívala její vzpomínka. Takže není královnou. Nebo tenkrát nebyla."
"Tak kdo jsem já?"
"Ne Temný král."
"Tak mi dej jiné vysvětlení."
"Ještě se žádné nevyskytlo."
"Potřebuju najít ženu jménem Augusta O'Clare."
"Ta je mrtvá."
Zastavila jsem se. "Ty jsi ji znal?"
"Byla to babička Tellie Sullivanové. Isla O'Connorová mě poprosila, abych ji vzal do jejich domu tu noc, kdy Kniha utekla z opatství."
"A?"
"Nejsi překvapená. Zajímavé. Věděla jsi, že jsem tam tu noc byl."
"Jak dobře jsi znal mou matk- Islu?"
"Tu noc jsem ji potkal. O pět dní později jsem stál u jejího hrobu."
"Měla dvě děti?"
Potřásl hlavou. "Později jsem si to ověřil. Měla jen jednu dceru. Tellie ji tu noc hlídala. To dítě jsem viděl, když jsem tam Islu vzal."
Moje sestra. U Tellie viděl Alinu. "A ty si myslíš, že nejsem Temný král?"
"Myslím, že nemáme všechna fakta."
Chtělo se mi brečet. V den, kdy jsem vstoupila na Smaragdový ostrov, tak se ve mně spustila pomalá eroze. Přijela jsem jako milovaná dcera Jacka a Rainey Laneových, sestra Aliny. Teď jsem musela přijmou to, že jsem adoptovaná. Byla jsem nadšená, když jsem zjistila, že mám irské kořeny. Ale Barrons mi právě potvrdil, že jsem nebyla O'Connorová. Byl tam, když Isla zemřela a měla jen jednu dceru. Už se nedivím, že si byl Ryodan tak jistý tím, co říkal. Nic mě nemohlo identifikovat, jen celý život nemožných snů, nemožných znalostí a zlá Kniha a strašný Lovec, který mě měl z nějakého důvodu rád.
"Co se stalo tu noc v opatství? Proč jsi tam byl?"
"Něco jsme zachytili. Na venkově se o něčem mluvilo. Stařeny šířily řeči. Naučil jsem se staré ženy poslouchat, číst v nich jako v novinách."
"A stejně jsi si dělal legraci z Nany O'Reilly."
"Nechtěl jsem, aby ses tam vracela a snažila se zjistit víc."
"Proč?"
"Řekla by ti věci, které jsem nechtěl, abys věděla."
"Například co jsi zač?"
"Dala by ti pro mě jméno." Zastavil se a zvažoval svá další slova. "Nepřesné jméno, ale stejně jméno. Tenkrát jsi je potřebovala."
"Myslíš, že teď už je nepotřebuju?" Zatracený, tak ho nazvala. Chtěla jsem vědět proč.
"Učíš se. Opatství bylo centrem těch řečí. Sledoval jsem ho týdny, snažil se najít cestu dovnitř, aniž bych spustil ochranná kouzla. Odvedly dobrou práci. Ucítily dokonce i mě a mě necítí nic."
"Říkal jsi, že jste něco zachytili. Myslela jsem, že pracuješ sám. Koho myslíš tím my?"
"Pracuju sám. Ale lovila ji spousta dalších lidí. Byla grálem pro určitý typ sběratelů. Tu noc skončil jeden čaroděj z Londýna s kopiemi několika stránek. Mafiáni. Samozvaní králové. Následovali stejná vodítka, takže jsme se sem tam potkali, jinak jsme se snažili jeden druhému vyhýbat obloukem, pokud jsme si nemysleli, že jeden nebo druhý má cenné informace, i když Keltary jsem nikdy neviděl. Předpokládal jsem, že královna po nich zametá stopy, aby své tajné nohsledy udržela v tajnosti."
"Takže jsi se dovnitř opatství nedostal?"
"Netušil jsem, co se děje uvnitř. Byla to tichá noc, stejně jako ostatní, kdy jsem jen pozoroval. Nebyl tam žádný pozdvih. Žádný křik, nic, co by rušilo klid. Kniha vklouzla do noci nepozorovaná nebo se jen snažila získat čas a odešla později. Rozptýlila mě žena, která lezla oknem na druhé straně opatství a držela se za bok. Někdo jí bodl, byla vážně zraněná. Mířila přímo ke mně, jako by věděla, že tam jsem. Musíš mě odsud dostat, řekla mi. Pak mi pověděla, abych ji vzal k Tellie Sullivanové v Devonshire. Že na tom závisí osud světa."
"Nemyslela jsem si, že by ti tak na srdci ležel osud světa."
"Neleží. Viděla Sinsar Dubh. Zeptal jsem se jí, jestli je pořád v opatství a ona řekla, že byla, ale teď už není. Tu noc jsem zjistil, že jsem tu zatracenou věc měl přímo pod nosem posledních tisíc let."
"Myslela jsem, že tam byla vždycky, od počátku časů, ještě předtím, než se z toho stalo opatství." Teď jsem tak nějak byla zvědavá, kolik je mu vlastně let.
"Poslední tisíciletí jsem byl v Irsku. Předtím jsem byl... na jiných místech. Spokojená, slečno Laneová?"
"Těžko." Zajímalo mě, proč si vybral Irsko. Proč by muž jako on zůstal na jednom místě? Proč necestoval? Líbilo se mu mít "domov"? Předpokládala jsem, že i medvědi a lvi měli svá doupata.
"Řekla, že ta Kniha zabila všechny členky Útočiště. Tenkrát jsem netušil, co Útočiště je. Snažil jsem se ji ovlivnit Hlasem, ale ona upadala do bezvědomí. Neměl jsem nic, čím bych ošetřil její zranění. Myslel jsem si, že ona je mojí nejlepší šancí na to najít knihu, tak jsem ji naložil do auta a odvezl za její přítelkyní. Ale když jsme se tam dostali, upadla do kómatu."
"A to je vše, co ti řekla?"
"Když jsem si uvědomil, že se z toho neprobere, posunul jsem se dál, nechtěl jsem nechat stopu vychladnout. Měl jsem soupeře, které jsem potřeboval eliminovat. Od chvíle, co se lidé naučili zaznamenávat události písemně, se Sinsar Dubh konečně objevila. I ostatní po ní šli. Musel jsem je zabít, dokud jsem věděl, kde jsou. Když jsem se vrátil do Devonshiru, byla mrtvá a pohřbená."
"Vykopal jsi-"
"Zpopelnili ji."
"Jak příhodné. Vyzpovídal jsi Tellie? Ovlivnil ji a její babičku Hlasem?"
"Podívejme, kdo je bezohledný teď. Byly pryč. Od té doby jsem měl vyšetřovatele, kteří je hledali. Babička před osmi lety zemřela. Vnučku už nikdo nikdy neviděl."
Protočila jsem oči.
"Jo, stojí to za prd. To je jeden z důvodů, proč si nemyslím, že jsi král. Až moc lidí zašlo do neuvěřitelným mezí, aby skrylo spoustu věcí. Nedokážu si představit, že by tohle lidé udělali pro nějaké Danany, vidoucí zvlášť. Ne, dělo se ještě něco jiného."
"Řekl jsi jeden z důvodů."
"Ten seznam je nekonečný. Pamatuješ si na dobu, kdy jsi sem přišla? Vážně myslíš, že by král nosil růžovou? Nebo tričko, na kterém by bylo napsáno Jsem sexy holka?"
Podívala jsem se na něj. Koutky rtů mu cukaly v úsměvu.
"Jen si nedokážu představit neojbávanějšího Danana, jak má na sobě ladící tanga a podprsenku s růžovýma a fialovýma kytičkama."
"Snažíš se mě rozesmát." Bolelo mě u srdce. Myšlenky na to, co dělat s Dani, hněv na Rowenu, vztek sama na sebe, že jsem to dneska zkazila - měla jsem u sebe jeden velký uzlíček emocí.
"A nefunguje to," řekl a vstoupil do výklenku dveří svého knihkupectví. "A co tohle?" Vtáhl mě zpátky na ulici a chytil můj obličej do dlaní. Myslela jsem, že mě políbí, ale zaklonil mi hlavu, až jsem koukala vzhůru.
"Co?"
"To znamení."
Na tabulce nade dveřmi stálo: MacKayliny Manuskripty a Maličkosti.
"Děláš si srandu?" vybuchla jsem. "Je moje? Ale ty jsi říkal, že mám u tebe poslední šanci!"
"To máš." Pustil mě a poodstoupil stranou. "Můžu to dát pryč stejně snadno, jako jsem to tam pověsil."
Moje tabule. Moje knihkupectví. "Moje Lamborghini?" řekla jsem nadějně.
Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. "Nepokoušej štěstí."
"A co Viper?"
"Ani náhodou."
Šla jsem za ním. Fajn, bez aut se dokážu obejít. Na chvíli. Knihkupectví bylo moje. Cítila jsem se trochu přiškrceně. MOJE velkými písmeny, stejně jako ten nápis. "Barronsi, já-"
"Jsi jako zaseklá gramofonová deska. Nejsi král."
"Jen jsem ti chtěla poděkovat," řekla jsem podrážděně.
"Za co? Jen jsem změnil ceduli, protože tu už neplánuju být nijak dlouho. To s vámi nemá co dělat. To co chci, už mám skoro nadosah. Dobrou noc, slečno Laneová."
***
Zmizel zadem. Nevím, co jsem čekala.
Vlastně vím. Čekala jsem, že se mě zase bude snažit dostat do postele.
Barrons byl ve svém chování ke mně předvídatelný od prvního dne. Nejdřív používal narážky na sex, aby mě umlčel. Pak používal sex k tomu, aby mě přivedl k rozumu. Potom, co už jsem nebyla Pri-ya, se vrátil ke svým poznámkám, aby mě udržel na hraně. Aby mě donutil vzpomenout si, jaké intimní chvíle jsme spolu zažívali.
Stejně jako se vším, co se týkalo Barronse, jsem se na to začala spoléhat.
Narážky a pozvánky. Stejně věčné jako déšť v Dublinu. Olízl mě nebezpečný lev. A mně se to líbílo.
Dnes, když jsme šli spolu ke knihkupectví, mluvili a otevřeně sdíleli informace, cítila jsem mezi námi vřelost. Když mi ukázal tu ceduli, tak jsem se celá rozplývala.
Pak na mě vylil kbelík s ledovou vodou.
Za co? Jen jsem změnil ceduli, protože tu už neplánuju být nijak dlouho.
Odešel bez svých obvyklých narážek.
Prostě odešel.
Dal mi malinko ochutnat toho, jaké by to bylo, kdyby odešel a nechal mě být.
Vážně by odešel nadobro, až tohle všechno skončí? Zmizel by bez rozloučení ve chvíli, kdy dostane to kouzlo, které chce?
Dobelhala jsem se do svého pokoje v pátém patře a plácla sebou na postel. Obvykle jsem předstírala, že není nic divného na to, že je můj pokoj občas v pátém, občas ve čtvrtém patře. Tolik jsem si zvykla na všechny ty "divné věci", že mě nikdy netížila myšlenka, že by můj pokoj mohl jednoho dne prostě zmizet. Co když v něm budu, až se to stane? Zmizím taky? Nebo tu budu uvězněná a budu si moct vykřičet hlasivky? Ale jestli zůstane pořád někde v knihkupectví, tak se dle svých měřítek budu cítit relativně v bezpečí. Potom, co jsem všechno zažila, jsem si byla jistá, že jestli se opravdu nadobro ztratí, tak si jen povzdechnu a půjdu ho hledat.
Je těžké přijít o věci, které jste přijali za své.
Skončí to brzy? Jasně, dneska v noci jsme to pokazili, ale příště už ne. Zítra se potkáme u Chestera, abychom vymysleli nový plán. Měli jsme tým; budeme se dál snažit. Možná jsme mohli mít Sinsar Dubh pod zámkem za pár dní.
A co se stane pak?
Opustí V'lane, královna a všichni Světlí náš svět a vrátí se na svůj dvůr? Zvládnou znovu vztyčit svět a zbaví náš svět Temných?
Zavře Barrons a jeho osm mužů Chestera a zmizí?
Co budu dělat já, když nebudu mít V'lanea, žáné Temné, s kterými bych mohla bojovat, žádného Barronse?
Ryodan se vyjádřil jasně, když říkal, že nikdo o nich nemohl vědět a žít. Skrývali svou nesmrtelnost tisíce let. Pokusí se mě zabít? Nebo jen beze stopí zmizí, jako by tu nikdy nebyli?
Mohla bych prohledat celý svět a nikdy je nenajít? Zestárnu a budu přemýšlet, jestli jsem si všechny ty bláznivé, vášnivé a temné dny v Dublinu vymyslela?
Jak zestárnu? Vdám se? Kdo by mě kdy pochopil? Budu žít po zbytek svých dnů o samotě? Budu hašteřivá a tajemná a zvláštní stejně jako muž, který ze mě toho člověka udělal?
Začala jsem přecházet.
Tolik jsem se pohroužila do vlastních problémů - kdo byl, kdo jsem byla já, kdo zabil Alinu - že mě nikdy nenapadlo podívat se do budoucnosti a snažit se představit, jak to všechno dopadne. Když každý den bojujete o budoucnost, tak je těžké představit si, jak by ta budoucnost mohla vypadat. Teď když jsem nad tím přemýšlela, tak jsem zjistila, že to je luxus, který si mohou dovolit jen lidi, kteří vědí, že žít budou.
Nechtěla jsem v Dublinu zůstat sama, až tohle všechno skončí!
Co bych dělala? Řídila knihkupectví obklopená vzpomínkami po zbytek života stejně jako všichni, kdo budou znovu bolestivě budovat tohle město? Mohla jsem tu zůstat, jestli tu nezůstane on. I kdyby odešel, byl by pořád tady, všude, kam bych se podívala. Bylo by to skoro horší než zemřít. Barronsova vzpomínka by pronásledovala tohle místo stejně živě, jako konkubína a král, kteří stále přežívali ve zdech Bílého paláce. Věděla bych, že tam někde je navždycky mimo můj dosah. Slavné dny: všeho dosaženo a opuštěno dřív, než mi bylo dvacet tři let, jako bývalý hráč středoškolského fotbalu, který sedí ve třiceti v hospodě, pije pivo, má dvě děti, otravnou ženu, dodávku a nesnáší život.
Padla jsem zpátky na postel.
Všude, kam bych se otočila, bych viděla duchy.
Pronásledovala by mě Dani v ulicích? Dovolila bych to? Zašla bych tak daleko, abych zabila holku, která byla stále ještě dítě?
Vyber si to, s čím dokážeš žít, řekl. A to bez čeho žít nedokážeš.
Nikdy mě nenapadlo, že výsledek mého času v Dublinu by mohlo znamenat někdy v budoucnu žít bez Barronse v knihkupectví, s ulicemi plnými-
"Zatraceně, byla to moje sestra," zavrčela jsem a praštila do polštáře. Nezajímalo mě, jestli jsme se nenarodily jedna pro druhou: Alina byla moje nejlepší kamarádka, moje sestra, ať jsem se na to dívala jakkoli, byly jsme sestry.
"Kde jsem byla?" zamumlala jsem. Ano, ulice by byly plné ducha mé sestry a ducha puberťačky, kterou jsem za sestru považovala, ale která měla prsty v Alinině smrti. Dokázala bych těmi ulicemi kráčet každý den?
To by byl příšerně prázdný život!
"Alino, co mám dělat?" Bože, tolik mi chyběla. Chyběla mi, jako by se to stalo včera. Zvedla jsem se z postele, popadla batoh a se skříženýma nohama jsem si sedla na podlahu, vytáhla jsem fotoalbum a otevřela jeho slunečně žluté desky.
Byla tam s mámou a tátou na své vysokoškolské promoci.
A tady se skupinou kamarádu u jezera, pili pivo a hráli volejbal, jako by žili věčně. Mladá, tak strašně mladá. Byla jsem i já opravdu tak mladá?
Po tváři mi tekly slzy, jak jsem obracela stránky.
Tady byla na Trinity College se svými novými kamarády.
Venku v hospodách, tancovala a mávala do kamery.
Tady byl Darroc, který ji pozoroval a v jeho pohledu bylo vidět majetnictví.
Tady se na něj dívala, naprosto nestřeženě. Zajíkla jsem se. Přeběhl mi mráz po zádech.
Ona ho milovala.
Viděla jsem to. Znala jsem svou sestru. Byla do něj blázen. Cítila k němu, to co já k Barronsovi. Bylo to větší, než sám život, plné možností, bylo nádherné dýchat a těšit se na další shledání. Těch posledních pár měsíců byla plná života a šťastná.
A kdyby byla naživu?
Zavřela jsem oči.
Znala jsem svou sestru.
Darroc mě pravdu. Šla by k němu. Našla by způsob, jak ho přijmou. Jak ho milovat navzdory. Měly jsme spoustu fatálních chyb.
Ale co kdyby... co kdyby ho její láska změnila? Kdo mohl říct, že by se tak nestalo? Co kdyby otěhotněla a najednou by tu byla další malá Alina, bezmocná, celá v růžovém? Možná by mu láska otupila hrany i jeho touhu po pomstě. Láska už dokázala i víc. Možná bych o ní neměla přemýšlet jako o někom plném chyb, ale jako o člověku, jehož láska by dokázala změnit věci k lepšímu. Kdo by mohl říct opak?
Otočila jsem stránku a začervenala se.
Neměla bych se dívat. Ale nemohla jsem si pomoct. Leželi spolu v posteli. Alinu jsem neviděla, to ona měla v ruce foťák. Darroc byl nahý a z tohohle úhlu jsem poznala, že Alina seděla na něm. Z výrazu v jeho tváři jsem poznala, že měl právě orgasmus, když to vyfotila. Viděla jsem mu to na očích.
Taky ji miloval.
Nechala jsem album spadnout na podlahu a zírala do prázdna.
Život byl komplikovaný. Byla špatná jen proto, že ho milovala? Byla zlem jen proto, že on chtěl zpátky to, co mu vzali? Neměl Temný král a konkubína stejný motiv? Neměli je i všichni lidé?
Proč prostě nemohla královna nechat krále, aby si vzal ženu, kterou miloval? Proč nemohl králi stačit jeden lidský věk? Co by se stalo s Temnými, kdyby je nikdy neuvěznili? Možná by byli jen další obměnou Světlého dvora?
A co moje sestra a já? Opravdu bychom dovedly svět do záhuby? Co jsme byly zač?
Kamkoli jsem se podívala, viděla jsem jen odstíny šedé. Černá a bílá nebyly víc, než standard, který jsme si nastavili, abychom mohli posuzovat věci a najít si dle nich své místo ve světě. Dobro a zlo v té nejčistší formě byly nehmotné a věčně mimo dosah stejně jako dananská iluze. Jen jsme je mohli mít za cíl, mířit k nim a doufat, že se naztratíme ve stínech na tak dlouho, abychom ztratili i světlo, které nás vede.
Alina chtěla udělat správnou věc. Stejně jako já. Nezvládla to. Selžu taky? Někdy bylo těžké vědět, co je správné.
Cítila jsem se jako ten nejhorší voyeur, když jsem znovu zvedla album a začala otáčet stránky.
A pak jsem to ucítila. Jedna zásuvka v albu byla až moc silná. Něco bylo zasunuté za fotkou Darroca, který se díval na Alinu, jako by byla jeho svět.
Vyndala jsem fotku třesoucíma rukama. Co tam bylo tajně ukryté? Vzkaz od mé sestry? Něco, co by mi objasnilo, co se dělo v jejím životě, než zemřela?
Milostný dopis od něj? Od ní?
Vytáhla jsem kousek starého pergamenu, rozložila ho a jemně uhladila. Na obou stranách byl popsaný. Otočila jsem ho. Jedna strana byla popsaná celá a druhá měla jen pár řádků.
Okamžitě jsem poznala jak papír, tak písmo. Viděla jsem ho u šílené Morry, i když jsem neuměla starou irskou galštinou.
Stejně jsem ho otočila a zadržela dech. Ano, byl tam překlad!
JESTLI NEBUDE BESTIE S TŘEMI TVÁŘEMI POLAPENA VE CHVÍLI, KDY PRVNÍ TEMNÝ PRINC ZEMŘE, PRVNÍ PROROCTVÍ SELŽE, PROTOŽE BESTIE SE NAPIJE MOCI A ZMĚNÍ. PADNE JEN VLASTNÍ VINOU. TEN, KTERÝ NENÍ TÍM, KÝM BYL, SEBERE TALISMAN A KDYŽ BUDE MONSTRUM V NĚM PORAŽENÉ, BUDE PORAŽENÉ I MONSTRUM SAMOTNÉ.
Přečetla jsem to znovu. "Jaký talisman?" Jak přesný byl tenhle překlad? Bylo tam napsáno ten, který není tím, kým byl. Byl Darroc jediný, který mohl splynout s Knihou? Dageus nebyl tím, kým býval. Vsadila bych se, že to ani Barrons. A vážně, kdo jsem byla já? Bylo to strašně mlhavé. Rozhodně bych to nenazývala rozhodným kritériem. Táta by z té věty u soudu vytřískal neuvěřitelné věci.
Ve chvíli, kdy první temný princ zemře... Už bylo pozdě, jestli to byla pravda. Prvním temným princem byl Cruce, který nemohl být naživu. Nebo se alespoň za posledních sedm set let neukázal. Někdo by ho musel vidět. Ale i kdyby žil, tak ve chvíli kdy Dani zabila temného prince, který pro mě přišel do opatství, v tu chvíli, bylo pro první proroctví pozdě.
Zkratkou byl ten talisman. A Darroc ho měl.
Něco mi hlodalo v hlavě. Popadla jsem batoh a začala ho prohrabovat, hledala jsem tu tarokovou kartu. Vysypala jsem jeho obsah na zem, sebrala kartu a pořádně si ji prohlédla. Byla na ní žena, která se dívala do dálky, zatímco se před ní točil svět.
Co to znamenalo? Proč mi ji fear dorcha dal? Proč zrovna tuhle?
Prohlížela jsem pomalu a postupně všechny detaily jejího oblečení, vlasů, kontinentů na planetě. Určitě to byla Země.
Podívala jsem se na okraj karty a snažila se najít skryté runy a symboly. Nic. Ale počkat! Co to měla na zápěstí? Vypadalo to záhyb na kůži, dokud jsem se nepodívala blíž.
Nemohla jsem uvěřit, že jsem si toho nevšimla.
Bylo to těsně u rámečku, chytře ukryté, ale já znala tvar klece, která v sobě měla vsazený kámen. Kolem ženina zápěstí byl řetízek amuletu, který Darroc ukradl Mallucému.
Kluk se zasněnýma očima se mi snažil pomoct.
Talisman z proroctví byl ten amulet. Ten amulet byl Darrocovou zkratkou!
Tu noc, kdy Sinsar Dubh zabila Darroca jsem ho měla na dosah. Dotkla jsem se ho. Byl tak blízko. Pak si mě Barrons hodil přes rameno a amulet byl pryč.
Usmála jsem se. Věděla jsem, kde ho hledat.
Jako muž Barrons sbíral starožitné předměty, koberce, manuskripty a staré zbraně. Jako bestie sbíral Barrons vše, čeho se dotkl. Váček s kameny, můj svetr.
Nehledě na svou formu, Barrons byl jako fretka, která jde po zářivých věcech, které hezky voní.
V žádném případě to tam tu noc nenechal. Dotkla jsem se toho.
Strčila jsem pergamen, překlad i kartu do kapsy a vstala.
Bylo na čase zjistit, kam Jericho Barrons chodil, když opustil knihkupectví.
***
Nedošel daleko.
Za celou dobu, co jsem ho znala, jsem byla ochotná vsadit se, že nikdy nešel daleko.
Když jsem byla na posledních schodě, ucítila jsem ho. Ten slabý kořeněný náznak, který se vznášel před dveřmi jeho pracovny. Pracovny, kde měl své Zrcadlo.
Celou dobu, co jsem byla Pri-ya, jsem ho nikdy neviděla spát. Usnula jsem, ale pokaždé, když jsem se vzbudila tam byl s těžkými víčky a sledoval mě, jako kdyby tam celou dobu čekal, až se probudím a začneme znovu. Vždycky byl připravený. Jako by pro to žil. Pamatuju si ten pohled na jeho tváři, když si lehl nade mě.
Pamatuju si, jak na to reagovalo moje tělo.
Nikdy jsem si nevzala extázi ani žádné jiné drogy, které moji kamarádi vyzkoušeli. Ale jestli to bylo takové, jako když jsem byla Pri-ya, tak jsem si nedokázala představit, že bych ochotně podstoupila.
Část mého mozku stále věděla, co se děje, zatímco moje tělo bylo mimo kontrolu.
Když mi přejel rukou po kůži, málem jsem křičela, jak jsem ho potřebovala uvnitř sebe. Udělala bych cokoli, abych toho dosáhla.
Když jsem byla Pri-ya, bylo to daleko horší, než když mě princové znásilnili.
Bylo to jako stovka znásilnění pořád dokola. Moje tělo to chtělo. Moje mysl byla prázdná. Ale v nitru jsem si toho byla vědomá, i když všechno ostatní bylo mimo mou kontrolu. Nevybrala jsem si to. Všechny volby za mě udělal někdo jiný. Sex by měl být o volbě.
Ale mě zbyla jen jedna: víc.
Když byl ve mně, proměnilo mě to v něco divokého - zoufale jsem po něm toužila. S každým polibkem, s každým pohlazením, s každým výpadem jsem potřebovala víc a víc. Když se mě dotkl, tak jsem bláznila. Svět se smrskl na jedinou věc: na něj. V tom sklepě byl opravdu mým celým světem. Nikdo by neměl mít nad někým jiným takovou moc. Člověka to srazí na kolena.
Měla jsem tajemství.
Příšerné tajemství, které mě užíralo za živa.
Co jsi měla na sobě na maturiťáku, Mac?
To byla poslední věc, kterou jsem jako Pri-ya slyšela.
Vše, co se stalo potom, už jsem byla sama sebou.
Předstírala jsem.
Lhala jsem sama sobě i jemu.
Zůstala jsem.
A nic se nezměnilo.
Byla jsem stejně nenasytná, stejně zranitelná. Věděla jsem přesně, kdo jsem, co se v tom kostele stalo a co jsem posledních pár měsíců dělala.
A pokaždé, když se mě dotkl, tak se můj svět smrskl na jedinou věc: na něj.
On nebyl zranitelný nikdy.
Nenáviděla jsem ho za to.
Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila těch tíživých myšlenek.
Kam Barrons chodil, aby byl sám, aby si odpočinul, aby se možná trochu prospal? Někam, kde ho nikdo nenašel. Dovnitř těžce střeženého Zrcadla.
Prohledala jsem jeho pracovnu.
Cítila jsem se nemilosrdně a unavovalo mě hrát podle pravidel. On nerespektoval můj osobní prostor od chvíle, co jsem ho potkala, byl větší než život sám, jeho přítomnost byla elektrizující, otřásala mnou, probouzela mě a přiváděla trochu k šílenství.
Popadla jsem jednu z jeho starožitných zbraní a otevřela šuplík v jeho stole.
Ano, pozná, že jsem se tam vloupala. Ale bylo mi to jedno. Může si zkusit vybít si na mě vztek. Já měla toho svého taky dost.
Byla tam spousta účtů s různými adresami v různých zemích.
Ve spodním šuplíku jsem našla fotky, na kterých jsem byla já.
Jedna byla pořízena u domu Clarin, když jsem vcházela do sychravého dublinského rána s opálenýma nohama v krátké bílé sukni. Dlouhé blonďaté vlasy jsem měla vyčesané do vysokého culíku.
Na další jsem procházela skrz Trinity College, kde jsem poprvé u fontány potkala Dani.
Na další jsem scházela ze schodů Alinina bytu.
Pak jsem procházela zadní uličkou, dívala se na O'Bannionova opuštěná auta to ráno, kdy jsem si uvědomila, že Barrons vypnul všechna světla, aby Stíny zabili šestnáct mužů, i když se potřeboval zbavit jednoho. V mých očích byl šok, horor a něco, co vypadalo jako úleva.
Tady jsem bojovala s Dani, stáli jsme k sobě zády, meč i kopí svítily v té tmě jako alabastr. Těhlech fotek byla celá série, někdo je vyfotil pravděpodobně ze střechy. Byla jsem v ráži, celá tvář mi zářila, měla jsem přimhouřené oči.
Další fotka byla vyfocená skrz přední výlohu knihkupectví, objímala jsem na ní tátu.
Na další jsem spala stočená do klubíčka v zadní části knihkupectví, ruce jsem měla zaležené na prsou. Neměla jsem na tváři žádný make-up. Vypadala jsem tak na sedmnáct, trochu ztracená a naprosto bezbraná.
Na dalších jsem kráčela do sídla Jaynovi gardy. Vstupovala zadním vchodem do knihkupectví bez světel. Nikdy jsem tu noc nebyla v nebezpečí. Byl tam, aby se ujistil, že přežiju všechno, co se mě pokusí zabít.
Nikdo mě předtím tolikrát nevyfotil. Ani Alina ne. Na těch fotkách zachytil na mé tváři ty nejjemnější emoce. Sledoval mě, neustále mě sledoval.
Na další fotce, kterou pořídil skrz okno chatrče, jsem se dotýkala Naniny tváře a snažila se protlačit do jejích vzpomínek, abych viděla svou matky. Měla jsem napůl zavřené oči, tvář jsem měla staženou v soustředění.
Další snímek byl taky ze střechy. Měla jsem dlaně položené na hrudi Šedé ženy a dožadovala se, aby vrátila Dani, co jí vzala.
Existovalo opravdu něco, co nevěděl?
Dala jsem ty fotky zpátky do šuplíku. Točila se mi hlava. Všechno viděl, všechno špatné i dobré. Nikdy se na nic neptal, pokud si nemyslel, že jsem to já, kdo potřebuje zodpovědět nějaké své otázky. Nikdy se mě nesnažil nacpat do nějaké škatulky a tu popsat. I když takových škatulek by mohla být spousta. Byla jsem, co jsem byla a jemu se to líbilo a to bylo vše, na čem záleželo.
Otočila jsem se a zadívala na Zrcadlo.
V odrazu jsem si připadala jako naprostý cizinec.
Dotkla jsem se v zrcadle své tváře. Ne, nebyla cizinec. Byla to žena, který vystoupila z vlastní komfortní zóny, aby přežila, ze které se stala bojovnice. Ta žena v zrcadle se mi líbila.
Sklo bylo pod mými prsty studené.
Tohle Zrcadlo jsem znala. Znala jsem je všechny. Ve všech bylo něco... z K'Vrucka. Vložil do nich král něco z Lovcova světa?
Jak jsem se do něj dívala, prohledával jsem své temné jezero a řekla mu, že chci dovnitř.
Chyběla jsi mi, řeklo v odpovědi. Pojď si zaplavat.
Brzy, slíbila jsem.
Alabastrové runy se objevily na jeho hladině a zářily.
Tak snadné to bylo. Zeptala jsem se a ono mi je dalo. Vždycky, vždycky připravený.
Sebrala jsem je a jednu po druhé jsem je vložila do Zrcadla.
Když byla poslední na místě, tak se povrch Zrcadla zavlnil jako stříbřitá voda. Prostrčila jsem skrz něj prsty a ty vody se rozestoupily až k černému rámu, dívala jsem se do mlhavé chodby skrz hřbitov. Za náhrobními kameny a kryptami se plížily tmavé bytosti.
Ze Zrcadla na mě dýchl ledový závan větru.
Vkročila jsem do něj.
***
Předpokládala jsem, že Zrcadlo začaroval tak, aby se skrz něj žádný vetřelec nedostal živý.
Před devíti měsíci, by mě zabilo, kdybych se skrz něj zkusila dostat. Byla jsem napadená hned, jak jsem vkročila dovnitř. Ani jsem neměla čas vytáhnout své kopí. Když se na mě vrhla první zubatá příšera, moje jezero mi hned nabídlo řešení a já ho bez okolků přijala.
V dlani mi zářila jediná purpurová runa.
Moji útočníci se stáhli. Ať jsem měla v dlani cokoli, nenáviděli to.
Prošla jsem skrz mlhu a vnímala krajinu kolem sebe. Seschlé stromy zářily jako žluté kosti. Rozpadající se náhrobní kameny byly nakloněné do různých směrů. Za mnou se tyčila mauzolea s pokroucenými železnými branami. Byla tu příšerná zima, skoro stejně velká jako v Temném vězení. Na vlasech a obočí se mi utvořil led. Přestávala jsem cítit prsty.
Přechod z tohohle Zrcadla do jiného bylo bezproblémové. Barrons byl mnohem lepší ve sbírání Zrcadel než Darroc a možná i lepší než Temný král.
Vůbec jsem to nečekala, když se prostředí kolem mě změnilo. Najednou jsem byla jednou nohou na ledovém hřbitově a druhou na poušti z černého písku, kde na mě zářilo slunce. Klestila jsem si cestu tím spalujícím horkem. Nic mě tu nenapadlo, kromě pekelného horka. Přemýšlela jsem, jestli slunce samo dokázalo zastavit některé bytosti, které tudy chtěly projít. Další Zrcadlo mě vylekalo. Najednou jsem se ocitla pod vodou. Nemohla jsem dýchat. Zpanikařila jsem a snažila se dostat zpátky.
Ale ani v Temném vězení jsem se nemohla nadechnout.
Přestala jsem vzdorovat a napůl jsem plavala a napůl šla po mořském dnu na nějaké planetě - ne na naší, protože jsme neměli ryby, které vypadali jako malé parníky se zuby do kruhu.
Moje jezero mi nabídlo jakousi bublinu, uzavřelo mě v ní a všechno se kolem mě odráželo.
Začínala jsem se cítit pěkně nezranitelně. Namyšleně. V mých krocích byla najednou sebejistota.
Moje namyšlenost dosáhla neskutečných rozměrů, když jsem se dostala skrz tucty podobných "zón". Pokaždé, když se ke mně přiblížila nějaká hrozba, moje temné jezero jí odpovědělo. Začínala jsem být opilá svou vlastní mocí.
Z krajiny, která by se mohla nazývat "Půlnoc na vzdálené hvězdě", kdyby to byla kresba, jsem se ocitla ve spoře osvětleném pokoji a zamrkala.
Ta místnost byla sparťanská, jako něco ze starého světa a voněla zatraceně dobře. Jako hluboké, omamné koření. Jako Barrons. Byla jsem slabá v kolenou. Když jsem ho cítila, vždycky jsem okamžitě začala myslet na sex. Byla jsem ztracený případ.
Okamžitě jsem věděla, kde jsem.
Byla jsem pod garáží za knihkupectvím.
1 comments:
Děkuji za další úžasný překlad
Okomentovat