Chtěla jsem to tu prozkoumat. Udělala bych to, kdybych neslyšela brečet dítě.
Ze všech věcí, které jsem čekala, že bude Barrons skrývat a chránit, nebylo dítě na mém seznamu.
Nějaká vodítka, která by mi řekla, kdo doopravdy je? Jistě.
Přepychový domov? Rozhodně.
Dítě? Nikdy.
Zamračeně jsem sledovala ten zvuk. Byl slabý a vycházel zezdola. To dítě plakalo, jako by měl skončit svět. Nepoznala jsem, jestli je to děvče nebo chlapec, ale jeho bolest a smutek mi rval duši. Chtěla jsem, aby přestalo. Musela jsem ho zastavit. Lámalo mi to srdce.
Procházela jsem z pokoje do pokoje a vůbec jsem si nevšímala svého okolí, otevírala jsem a zavírala dveře a hledala cestu dolů. Matně jsem vnímala, že pravé klenoty Barronsovy sbírky byly tady. Prošla jsem kolem věcí, které jsem viděla v muzeích a teď jsem věděla, že tam byly kopie. Barrons by se s kopiemi neobtěžoval. Zbožňoval svoje starožitnosti. Tohle místo ukrývalo nějaký předmět moci, cítila jsem ho pulzovat. Nakonec ho najdu.
Ale nejdřív to dítě.
Jeho pláč mě ubíjel.
Měl Jericho Barrons nějaké děti? Možná měl jedno s Fionou.
Pak jsem se se zasyčením nadechla, protože jsem si uvědomila, že zním jako Danan a předstírala jsem, že se to nestalo. Zastavila jsem a naklonila hlavu. Jako bych ten nádech slyšelo, rozplakalo se ještě víc. Jako by říkalo, jsem tady, jsem blízko, prosím, najdi jsem, jsem vyděšený a sám.
Musely tu být nějaké schody.
Procházela jsem skrz několik dveří. Ten pláč hrál na mou mateřskou strunu. Nakonec jsem našla ty správné dveře a vstoupila dovnitř.
Přijal neuvěřitelná opatření.
Bylo to jako v zrcadlovém bludišti. Viděla jsem schody na několika různých místech, ale netušila jsem, co je skutečné a co je odraz.
A jak jsem znala Barronse, kdybych se rozhodla pro odraz, tak by se mi stalo něco ošklivého. Očividně mu hodně záleželo na tom, aby to dítě ochránil.
Moje temné jezero se nabídlo, ale já ho nepotřebovala.
"Ukaž mi pravdu," zamumlala jsem a několik zrcadel potemnělo, jen jedno vedle mě zářilo v tlumeném světle.
Tiše jsem jím prošla za zvukem dětského pláče.
***
A znovu byla moje očekávání špatná.
Ten pláč přicházel zpoza vysokých dveří, které byly obehnané řetězem, visely na nich velké visací zámky a ve dveřích byly vyryté runy. Vůbec bych ho neměla slyšet. Překvapilo mě, že jsem vůbec zaslechla Barronse takhle hluboko pod zemí.
Trvalo dvacet minut, než jsem se zbavila všech řetězů, zámků a run. Očividně si moc přál, aby to dítě bylo v bezpečí.
Když jsem dveře otevřela, pláč ustal.
Vkročila jsem do místnosti a rozhlédla se. Ať jsem čekala cokoli, tohle to nebylo. Nebyl tam žádný přepych, žádné poklady ani sběratelské předměty. Tohle bylo o trocho lepší, než Mallucého doupě pod Burrenem.
Pokoj byl vytesaný ve skále. Proudil jím malý potůček, který vyvěral z východní zdi a mizel na západě. Všude tu byly kamery. Bude vědět, že jsem tady, i kdybych teď hned vycouvala.
Uprostřed pokoje byla klec, asi dvacet na dvacet metrů, kolem které byly obrovské železné mříže s malými rozestupy. Stejně jako dveře byly poseté runami. A také byla prázdná.
Přišla jsem k ní blíž.
Pak jsem se překvapeně zastavila.
Nebyla prázdná tak, jak jsem si myslela. Leželo v ní dítě, stočené na boku a nahé. Vypadal asi tak na deset nebo jedenáct let.
Rozběhla jsem se k němu. "Zlato, jsi v pořádku? Co se děje? Proč jsi tady?"
Ten chlapec se na mě podíval. Zapotácela jsem se a padla na kamennou podlahu.
Dívala jsem se na dítě, které jsem viděla v Barronsově hlavě.
Každý detail té vzpomínky byl naprosto jasný, jako by se to stalo včera - vzácný okamžik, kdy jsem se podívala přímo do Barronsova srdce. Mohla bych zavřít oči a v klidu se tam hned vrátit. Byli jsme v poušti.
Svítalo. V náručí jsme drželi dítě.
Dívám se do noci.
Nepodívám se dolů.
Nemůžu čelit tomu, co má vepsané v očích.
Nemůžu se podívat.
To dítě se na mě dívá s bezmeznou důvěrou.
"Ale ty jsi umřel!" protestovala jsem, zatímco jsem na něj zírala.
Chlapec přešel ke mně, postavil se k okraji klece a sevřel mříže svýma malýma rukama. Byl nádherný. Měl tmavé vlasy, opálenou kůži a černé oči. Byl tak podobný svému otci. Jeho oči byly jemné a vlídné.
A já už se zase vžila do Barronsovy hlavy, který se na něj díval.
Jeho oči říkají, že ho nenechám zemřít.
Jeho oči říkají, že vím, jak tu bolest zastavit.
Jeho očí vyjadřovaly důvěru/lásku/dokonalost, steboubuduvždyckyvbezpečí/jsimůjsvět.
Ale já ho neochránil.
A nezastavil jsem tu bolest.
Byli jsme v poušti a drželi ho v náručí, toho samého chlapce, ztratili jsme ho, milovali ho, truchlili po něm, cítili jsme, jak z něj uniká život...
Vidím ho tady. Jeho minulost. Jeho přítomnost. Jeho budoucnost, která nikdy nepřijde.
Vidím jeho bolest a ta mě ničí.
Vidím jeho lásku a je mi hanba.
Mizí.
Ne! křičím. Nezemřeš. Neopustíš mě!
Dívám se mu do očí a připadá mi to jako tisíc let.
Vidím ho. Držím ho. Je tady.
Je pryč.
Ale on není pryč. Je tady se mnou. Chlapec přitiskl tvář k mřížím. Usmál se na mě. V jeho očích zářila láska. Zjihla jsem. Kdybych byla matka, tak bych tohle dítě chránila napořád.
Vstala jsem a pohybovala se jako v transu. V Barronsově hlavě jsem tohle dítě držela v náručí. A stejně jako Barrons jsem ho milovala a ztratila. V té společné vizi mě to také zranilo.
"Nerozumím tomu. Jak to, že jsi naživu? Proč jsi tady?" Jak to, že Barrons zažil jeho smrt? Nepochybovala jsem, že se to stalo. Byla jsem tam. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem ztratila Alinu...
Vrať se, vrať se, chceš křičet... jen na minutu. Jen pro jeden další úsměv... jen pro jedinou příležitost napravit to. Ale je pryč. Je pryč. Kam odešel? Co se stane s životem, když skončí? Odejde někam nebo je prostě pryč?
"Jak je možné, že jsi tady?" zeptala jsem se znovu.
Mluvil ke mně a já mu nerozuměla ani slovo. Ten jazyk je dávno mrtvý a zapomenutý. Ale slyšela jsem jeho tón. Slyšela jsem slovo, které znělo jako máma.
Spolkla jsem vzlyk a sáhla po něm.
Prostrčila jsem ruce mřížemi a sebrala jeho malé, nahé tělo a zvedla ho do náruče. Položil si hlavu na mé rameno, jeho tesáky mi prokously kůži a ten krásný malý chlapec mi roztrhl hrdlo.
1 comments:
Děkuji za další úžasnou kapitolu
Okomentovat