Umírala jsem dlouho.
Mnohem déle, než bych měla.
Myslívala jsem si, že zemřu pomalou a bolestivou smrtí. Několikrát jsem omdlela a pak znovu přišla k sobě. Připadalo mi, že mám horečku. Kůži na krku jsem necítila, ale vstupní rány mě pálily, jako by do nich někdo vstříkl jed.
Vypadalo to, že půlku mého krku mělo to dítě v zubech.
Začal se měnit ve chvíli, kdy jsem ho vzala do náruče.
Dokázala jsem se odtrhnout z jeho silného sevření a vyklopýtat z klece, než úplně dokončil proměnu.
Ale bylo pozdě. Byla jsem blázen. Můj mozek si spojil to plačící dítě s Barronsem a mě přemohla sentimentalita. Viděla jsem ty řetězy, zámky a ochranná kouzla jako způsob, jak Barrons to dítě držel v bezpečí.
Ve skutečnosti však chránily svět před tím dítětem.
Ležela jsem na kamenné podlaze a umírala. Znovu jsem ztratila vědomí a pak se probudila.
Sledovala jsem, jak se dítě změnilo na noční verzi Barronsovy bestie. Černá kůže, černé rohy a tesáky, rudé oči. Vypadal vražedně. Díky němu vypadala Barronsova bestie jako milé a klidné zvíře.
Hlasitě zavyl, zatímco se měnil a házel hlavou ze strany na stranu, takže na mě létaly kapky slin a mé krve, zatímco jsem se dívala do jeho rudých očí. Chtěl se do mě zakousnout, zatřást mnou a vymáčknout všechnu krev z mého dělo do poslední kapky. Barronsovo znamení na mé hlavě jeho krvelačnost nijak neupokojilo.
Byla jsem jídlo a on se ke mně nemohl dostat.
Třásl mřížemi klece a vyl.
Byl skoro deset stop vysoký.
Tak tohle jsem slyšela pod garáží. Tohle jsem poslouchala, když jsem se dívala na Barronse skrz kapotu auta.
Tohle dítě, navždy uvězněné tady dole.
A jak ze mně vyprchával život, tak jsem pochopila, že tohle je důvod, proč Barrons tenkrát vynášel ze Zrcadla mrtvou ženu.
To dítě potřebovalo jíst.
Držel ho v náručí a díval se, jak umírá. Snažila jsem se na to myslet, nějak to vstřebat. To dítě muselo být jeho syn. Kdyby ho Barrons nenakrmil, to dítě by trpělo. Kdyby ho nakrmil, musel by se dívat na tohle monstrum. Jak dlouho? Jak dlouho se o něj staral? Tisíc let? Deset tisíc? Déle?
Zkusila jsem se dotknout svého krku, abych zjistila, do jaké míry jsem zraněná, ale nemohla jsem zvednout ruce. Byla jsem slabá, zasněná a bylo mi to jedno. Jen jsem chtěla zavřít oči a na pár minut spát. Jen na chvíli, pak se probudím a pokusím se najít ve svém jezeru něco, co mi tohle pomůže přežít. Zajímalo by mě, jestli existují runy, které by mě dokázaly uzdravit. Možná tu je někde Temné maso.
Přemýšlela jsem, jestli mám překousnutou krční tepnu. Jestli ano, tak už pro mě teď bylo pozdě.
Nemohla jsem uvěřit, že takhle zemřu.
Barrons přijde a najde mě.
Vykrvácenou na podlaze jeho jeskyně.
Snažila jsem se sebrat vůli, abych prohledala svoje jezero, ale asi jsem ztratila moc krve až příliš rychle. Bylo mi to jedno, ať jsem se snažila sebevíc. To jezero bylo podivně tiché. Jakoby se dívalo a čekalo, co se stane.
Řev v kleci zesílil tak, že jsem ani neslyšela Barronsův křik, dokud mě nevzal do náruče a neodnesl z pokoje a nezabouchl za sebou dveře.
"Co se sakra stalo, Mac? Co se sakra stalo?" Říkal pořád dokola a dokola. Měl divoké oči, bílou tvář a sevřené rty. "Co sis myslela, když jsi sem šla beze mě? Vzal bych tě sem, kdybych věděl, že budeš tak hloupá. Neděl mi to! Tohle mi nedělej!"
Podívala jsem se na něj. Různé odstíny Modrovouse, napadlo mě omámeně. Otevřela jsem dveře a viděla mrtvé manželky. Moje pusa odmítala tvořit slova. Chtěla jsem vědět, jak je možné, že je to dítě pořád naživu. Ale cítila jsem se otupělá. Je to tvůj syn, že ano?
Neodpověděl mi. Díval se na mě, jako by se snažil zapamatovat si mou tvář. V jeho očích se pohnulo něco hlubokého.
Měla jsem se s ním pomilovat. Ale vždycky jsem se bála projevit mu nějakou něžnost. Teď jsem jen přemítala nad svou vlastní pitomostí.
Cukl sebou.
"Ať tě ani nenapadne si tohle všechno myslet a pak umřít. Je to blbost. Tohle už znovu nepodstoupím."
Máš nějaké Temné maso? Napůl jsem čekala, že se rozběhne nahoru a nějaké mi uloví. Ale tolik času jsem neměla a věděla jsem to.
"Tak dobrý nejsem, Mac. Nikdy jsem nebyl."
Co- teď je čas na upřímný rozhovor? dělala jsem si z něj potichu legraci. Nepotřebuju ho.
"Chci to, co chci. A když něco chci, tak si to vezmu."
Varuje mě? Čím by mi teď tak asi mohl vyhrožovat?
"Není nic, s čím bych nemohl žít. Jen to, bez čeho žít nemůžu."
Díval se na můj krk a já věděla, že je ve strašném stavu jen díky pohledu v jeho očích. Roztrhaný. Nevím, jak je možné, že jsem pořád dýchala a proč nejsem mrtvá. Myslím, že jsem nemohla mluvit, protože už jsem neměla hlasivky.
Dotkl se mého krku. Tedy alespoň jsem si to myslela. Zavřel oči a pak je znovu otevřel a zamračil se. Posunul si mě v náručí a chvíli se na mě díval z jiného úhlu, pak sjel očima z mé tváře na můj krk. Najednou mu na tváři problesklo porozumění a zkroutil ústa do nenápadného úsměvu, který vám lidé věnují, když vám chtějí říct dobré nebo špatné zprávy - to hodně špatné. "Když jsi byla ve Férii, jedla nebo pila jsi něco, Mac?"
V'lane, řekla jsem bezhlasně. Drinky na pláži.
"Bylo ti po nich špatně?"
Ne.
"Vypila jsi někdy něco, z čeho by ti bylo strašně zle? Tak zle, že bys chtěla umřít. Z toho, co jsem slyšel, by to trvalo asi den."
Na chvíli jsem se zamyslela. To znásilnění, řekla jsem nakonec. Něco mi dal. Ten, kterého jsem neviděla. Dlouho jsem pak cítila bolest. Myslela jsem, že je to z toho, co mi princové dělali.
Prudce se nadechl, a když se pokusil promluvit, vyšlo z něj jen hluboké zavrčení. Zkusil to ještě dvakrát, než konečně řekl: "Nechali by tě tak navždy. Roztrhám je na kousky, jednoho po druhém. Pomalu. Po celá staletí." Řekl to tak klidně jako sociopat.
Co tím chceš říct?
"Přemýšlel jsem. Byla jsi potom cítit jinak. Věděl jsem, že ti něco udělali. Ale ne tak jako Rhymer. Bylo to jako on, jen jinak. Musel jsem počkat a přesvědčit se na vlastní oči."
Dívala jsem se na něj a znovu jsem se pokusila zhodnotit, jak se cítím. Znovu jsem začínala cítit svůj krk. Strašně to pálilo. Ale mohla jsem polknout.
Neumírám?
"Asi se báli, že tě tím zabijí-" podíval se pryč a zaťal zuby. "Věčnost v pekle. Byla by jsi Pri-ya napořád." Ve tváři měl jen hněv.
Znovu se dal do pohybu a pronášel mě skrz různé pokoje, nakonec se zastavil v pokoji, která byla podobná zadní místnosti v knihkupectví: koberce, lampy, krb, do kterého by se mohl postavit dospělý muž. Ne plynový. Bylo v něm ohořelé skutečné dřevo.
Jemně mě položil na polštáře na gauči. Přesunul se ke krbu a zapálil oheň.
"Danani mají elixír, který prodlužuje život."
Dali mi ho.
Přikývl.
Takhle se to stalo tobě?
"Říkal jsem prodlužuje. Ne, že tě promění v šílené devět stop vysoké monstrum."
Díval se na můj krk. "Hojíš se. Zranění se ti uzavírá. Znám muže, který ten elixír vypil. Před čtyřmi tisíci lety. Taky voní jinak. Dokud Rhymera někdo nebodne kopím nebo mečem, tak žije, nestárne. Může být zabit jen tak jako Danani."
Zírala jsem na něj. Jsem nesmrtelná? Mohla jsem znovu hýbat pažemi. Dotkla jsem se svého krku, cítila jsem hluboké rány, ale kůže se mi začala zavírat. Stejně, jako když jsem jedla Temné maso. Hojila jsem se před očima. Cítila jsem, jak mi v krku křupe a můj krk se sílí a léčí.
"Budeš žít dlouho a bude těžké tě zabít."
Čtyři tisíce let? Dívala jsem se na něj s prázdným výrazem. Nechtěla jsem žít čtyři tisíce let. Vzpomněla jsem si na ty Temné, které jsem nechala mrtvé a znetvořené v zadní uličce. Nesmrtelnost byla děsivá. Nechtěla jsem žít věčně. Chtěla jsem malý život. Ani jsem si nedokázala představit čtyři tisíce let. Život je těžký. Osmdesát nebo sto let by bohatě stačilo. To je jediné, co jsem chtěla.
"Možná bys měla zvážit, jestli je dobrý nápad nosit s sebou to kopí. Vlastně by bylo nejlepší, kdybych ho zničil. A ten meč taky." Odepnul mi ramenní pouzdro a hodil ho na podlahu ke krbu.
Dívala jsem se, jak se zastavil těsně před krbem a ulevilo se mi. Můžu umřít. Ne že bych teď chtěla. Jen jsem byla ráda, že mám nějaké možnosti. Dokud jsem měla kopí, měla jsem možnosti. Nikdy se ho nezbavím. Bylo to moje datum na náhrobním kameni a byla jsem člověk. Jednoho dne budu chtít umřít.
"Ale on nemůže." Byla to první věta, kterou jsem řekla od chvíle, kdy mě napadl. "Tvůj syn nemůže zemřít, že ne? Ať se stane cokoli. Nikdy nezemře."
1 comments:
Děkuji za další skvělý překlad
Okomentovat