Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 43. kapitola

Ufff, pozdě, ale přece!

Kdybych nikdy nebývala jedla Temné maso, tak by mě rychlé hojení asi pořádně rozhodilo.

Ale takhle jen stačilo předstírat, že jsem si dala porci Temného masa. Nechtěla jsem se momentálně zabývat celý tím "elixírem mládí". Kdyby ano, musela bych Darroca znovu zabít. Násilně. Sadisticky. Se spoustou mučení.

Nejen, že ze mě udělal Pri-yu, ale naplánoval mi i věčný život. Vyměkla jsem, když jsem viděla jeho fotky s Alinou, představovala jsem si, jak to pro ně mohlo dopadnout, ale teď to všechno zmizelo. Kdyby mě Barrons tenkrát nezachránil - ani jsem si ty hrůzy nedokázala představit. Nechtěla jsem. Velmi brzy bych se z toho zbláznila. Co kdyby mě někde zamkl a nedal mi to, co jsem po něm chtěl? Co kdyby mě držel někde v temnotě a -

Otřásla jsem se.

"Přestaň na to myslet," řekl Barrons.

Třásla jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Některé věci byly opravdu horší než smrt.

"Nestalo se to. Našel jsem tě a přivedl zpět. Nakonec to dobře dopadlo. Teď je těžké tě zabít. Buď ráda."

Vykrvácela, podle Barronse dokonce několikrát. Můj krk byl hodně zraněný a moje tělo mě neuzdravovalo dost rychle. Zatímco jsem byla mrtvá - nebo alespoň nedýchala - tak se moje tělo opravovalo. Nabyla jsem vědomí, jen abych znovu vykrvácela. Nakonec jsem se uzdravila natolik, abych byla při vědomí, zatímco jsem se uzdravovala úplně. Byla jsem pokrytá krví.

Barrons mě vzal do náruče a nesl. Prošli jsme přepychovými pokoji, po schodech dolů a já si uvědomila, že jsme tak tři úrovně pod jeho garáží. Tady dole měl celý další svět. Většinou jsem nesnášela být pod zemí. Ale tohle bylo jiné. Byla tu spousta prostoru. Předpokládala jsem, že tu měl víc Zrcadel, spoustu cest dovnitř i ven. Byla to úplná fantasie přeživšího. Svět by mohl být úplně zničen a život by tu plynul dál. Předpokládala jsem, že s Barronsem by žádná katastrofa nebyla konečná. Jeho život stále půjde dál.

Teď i ten můj.

Nelíbilo se mi to. Přeprogramovali mě, tolika různými způsoby. Ale s tímhle se budu vyrovnávat nejhůře. Cítila jsem se méně jako člověk a to už tak jsem byla od své lidské podstaty odloučená. Byla jsem součástí Temného krále a teď skoro téměř nesmrtelná? Zajímalo mě, jestli tohle byla smyčka. Rodili jsme se znovu a znovu v těch samých cyklech?

"Bylo by to tak zlé?"

"Čteš mi myšlenky?"

"Všechny je máš v očích." Usmál se.

Dotkla jsem se jeho tváře a ten úsměv zmizel. "Udělej to znovu."

"Nebuď hloupá."

Zasmála jsem se. Ale v jeho tváři žádné pobavení nezbylo. Rychle zmizelo.

Díval se na mě studenýma, tvrdýma očima. Teď jsem viděla, co v nich bylo. Zbytku světa se zdály prázdné. Pamatuju si, že jsem si sama kdysi myslívala, že v nich není nic lidského, ale to prostě nebyla pravda.

Měl city. Hněv. Bolest. Touhu. Tolik emocí, co měl pod kůží. Muž a monstrum v nekonečné válce. Teď jsem věděla, že to pro něj není nikdy snadné. Jeho bitva nikdy nekončí. Jak může přežít každý den?

Zastavil se a postavil mě na nohy. Prošel skrz stíny, zapnul plynový krb a rozsvítil svíčky.

Byli jsme v jeho pokoji. Vypadalo to tu jako v ložnici Temného krále: opulentní, přepychové s obrovskou postelí pokrytou černým sametovým povlečením a kožešinami. Nic jiného jsem neviděla. Jen sebe nahou v téhle posteli s Barronsem.

Třásla jsem se.

Divila jsem se, že jsem tady. Že mě chce.

U postele zapálil další svíčky. Sebral polštáře a začal je dávat na komínek, stejně jako tenkrát, když jsem byla Pri-ya.

Tenkrát ve sklepě mi s nimi podložil boky. Ležela jsem na nich se zvednutým zadkem. Třel se o mě, dokud jsem ho nezačala prosit na kolenou.

Když uklidil poslední polštář, podíval se na mě. Trhl hlavou směrem k nim.

"Díval jsem se, jak umíráš. Potřebuju tě, Mac."

Ta slova do mě vrazila jako kulky, až se mi podlomila kolena. Opřela jsem se o kousek nábytku - asi o skříňku. Bylo mi to jedno. Držela mě na nohou. To nebyla žádost. Bylo to uznání potřeby toho, abychom se přes to přenesli. Znělo to, jako by říkal Potřebuju transfúzi, protože mám jed v krvi.

"Chceš, abych to udělal?" V jeho hlase nebyla žádná svůdnost. Jen otázka, která potřebovala odpověď. Jen holé kosti. To bylo vše, co chtěl. To bylo to, co nabízel.

"Ano."

Přetáhl si tričko přes hlavu a já přestala dýchat, dívala jsem se, jak zatíná svaly. Věděla jsem, jak jeho ramena vypadají, když byl nade mnou s tváří plnou touhy, když do mě pronikal. "Kdo jsem?"

"Jericho."

"Kdo jsi ty?" Odkopl boty i kalhoty. Dnes byl úplně nahý.

Jedním dechem ze mě vylétlo: "Kohotosakrateďzajímá?"

"Konečně." Řekl jemně.

"Potřebuju sprchu."

Zajiskřilo se mu v očích. "Trocha krve mi nikdy nevadila." Přešel ke mně tím svým způsobem, který sotva rozvířil vzduch kolem. Sametový stín v temnotě. On byl noc. Vždycky to tak bylo. Já kdysi bývala plná slunce.

Obkroužil mě, zatímco jsem zadržovala dech. Jericho Barrons kolem mě chodil nahý a díval se na mě, jako by mě chtěl sníst zaživa - tím dobrým způsobem, ne jako jeho syn. Zatímco jsem ho sledovala, uvědomila jsem si, že jsem se vlastně nikdy nevzpamatovala z toho, co jsem si udělala tenkrát na tom útesu, když jsem si myslela, že je mrtvý. Zapřela jsem svou osobnost natolik, abych byla schopná přežít. Když jsem si uvědomila, že je naživu, tolik se toho dělo a navíc jsem na něj byla naštvaná, protože mi to neřekl a já se na ten nepořádek, který jsem si nadělala v hlavě, odmítala podívat. Přežila jsem těch posledních pár měsíců a odmítala cokoli z toho uznat. Odmítla jsem přijmout tu ženu, kterou jsem se stala, protože jsem zapírala, že jsem se změnila.

Teď už ně. Teď jsem stála a dívala se na něj a uvědomila si, že jsem si to všechno nikdy nedokázala připustit.

Byla bych schopná pro něj tenhle svět zničit.

Nedokázala jsem tomu čelit. Nedokázala jsem se vypořádat s tím, co to o mně vypovídalo.

Chtěla jsem tuhle chvíli zpomalit. Sice už jsem s ním v posteli byla, ale tenkrát jsem byla Pri-ya - stalo se to tak rychle a bez mojí svobodné volby, alespoň ze začátku. Chtěla jsem si to teď vychutnat ve zpomaleném záběru. Chtěla jsem každou vteřinu prožít, jako by byla moje poslední. Tohle jsem si vybrala. Cítila jsem se neuvěřitelně. "Počkej."

Jeho výraz se hned změnil a oči nabraly rudou barvu. "Nečekal jsem snad dost dlouho?" V hrudi mu syčelo. Ruce měl spuštěné, ale zatínal je v pěst. Dýchal těžce a rychle.

V mihotavém světlem jsem viděla, jak mu tmavne kůže.

Dívala jsem se na něj. Na tu touhu, která se měnila v hněv. Myslela jsem, že se na mě snad vrhne, roztrhá mi oblečení a bude ve mně dřív, než dopadneme na zem.

"To bych neudělal." Přimhouřil oči. Oči měl stále rudé, ale teď se barvily do černa. "Ale nebudu ti lhát, že mě to nenapadlo."

Zhluboka jsem se nadechla.

"Jsi tady. V mojí ložnici. Ani netušíš, co mi to dělá. Když na tohle místo vejde nějaká žena, zemře. Když ji nezabiju já, tak moji muži ano."

"Měl jsi tu někdy nějakou ženu?"

"Jednou."

"Našla sem cestu nebo jsi ji přivedl?"

"Přivedl jsem ji."

"A?"

"Miloval jsem se s ní."

Trhla jsem sebou, otočila se k němu a podívala se mu do očí. To, že tohle dokázal říct o jiné ženě, mě nutilo skočit po něm, strhat z něj oblečení a mít ho v sobě dřív, než dopadneme na podlahu. Chtěla jsem ji vymazat. Se mnou se chtěl vyspat. S ní se miloval.

Pozorně se na mě díval. Zdálo se, že se mu líbí, co vidí.

"A?"

"Když jsme skončili, zabil jsem ji."

Řekl to bez jakýchkoliv emocí, ale v jeho očích jsem viděla víc. Nesnášel se za to. Věřil, že neměl jinou možnost. Poddal se tomu, že chtěl někoho ve své posteli, ve svém domově, ve svém světě. Chtěl... jen jednu normální noc. A ona za to zaplatila životem.

"Nejsem hrdina, Mac. Nikdy jsem nebyl. Nikdy nebudu. Aby bylo jasno: Nejsem ani antihrdina, tak přestaň hledat můj potenciál. Mně už nic nespasí."

Stejně jsem ho chtěla.

To chtěl vědět.

Netrpělivě jsem vydechla a odhrnula si vlasy z tváře. "Umluvíš mě k smrti nebo se na to konečně vrhneme, Jericho Barronsi?"

"Řekni to ještě jednou."

Udělala jsem to.

"Pokusí se tě zabít."

"Ještě že je tak těžké mě zabít." Dělala mi starost jen jedna věc. "Pokusíš se mě zabít ty?"

"Nikdy. Já tě budu vždycky chránit. Vždycky tu budu, abych tě přivedl zpátky k rozmu, když to budeš potřebovat a nikdy tě nenechám umřít."

Přetáhla jsem si tričko přes hlavu a odkopla boty. "Co víc si může žena přát?" Sundala jsem si džíny, ale zamotala se mi do nich noha. Zapotácela jsem.

Chytil mě dřív, než jsem dopadla na podlahu.

***
Od chvíle, kdy jsem na Jericha Barronse pohlédla, jsem ho chtěla. Chtěla jsem, aby se mnou dělal věci, které by růžová a bezradná MacKayla Laneová považovala za nemyslitelné... no možná by nad nimi jen fascinovaně přemýšlela.

Nic z toho jsem si nepřiznala. Jak by mohl páv chtít lva?

Byla jsem stejně nafrněná jako každý pyšný muž. Chodila jsem kolem, tajně pozorovala krále džungle a odmítala si přiznat, co jsem cítila. Neustále jsem si prohlížela své peří a jeho zabíjácké drápy a pochopila, jestli by si chtěl někdy lev něco začít s pávem, bylo by to na hromadě jeho zkrvaveného peří.

Ale to mě nezastavilo.

Jen mě to donutilo vytáhnout vlastní drápy.

Když jsem pod ním padala na podlahu, pomyslela jsem si, teď jsem tady: páv bez peří s drápy. Můj krásný ocas byl pryč. Podívala jsem se do zrcadla a netušila, kdo jsem. Bylo mi to jedno. Možná si nechám narůst i hřívu.

Když do mě narazilo jeho tělo, zaplavila mě úleva. Barrons se hýbal jako temný vítr. Pronikl do mě dřív, než jsme dopadli na podlahu.

Bože, ano, konečně! Praštila jsem se hlavou o podlahu, ale sotva jsem to cítila. Prohnula jsem se v zádech a roztáhla nohy. Položila jsem kotníky na jeho ramena a veškerý konflikt uvnitř mě byl pryč. Jediné, co ve mně zbylo byla touha a v odpovědi do mě pronikl ještě hlouběji - temné, drsné zvíře převlečené za muže.

Podívala jsem se na něj a z části byl přeměněný do své zvířecí podoby. Jeho tvář byla mahagonová, tesáky měl venku. I když oči byly Barronsovi, ten pohled v nich ne. Šílela jsem. Mohla jsem s ním být, kýmkoliv jsem chtěla. Žádné zábrany. Cítila jsem, jak ve mně roste.

"Tohle dokážeš?" zalapala jsem po dechu. Ta bestie byla rozhodně větší, než muž.

Zasmál se a to rozhodně nebyl lidský zvuk.

Zasténala jsem a zavrtěla jsem sebou. Bylo to neuvěřitelné. Naplnil mě a pronikl tak hluboko, jako nikdy žádný muž. Bože! Vyvrcholila jsem. Bylo to jako výbuch. Slyšela jsem někoho křičet.

Byla jsem to já. Zasmála jsem se. Sama jsem vytáhla drápy a Barrons do mě začal náhle a rychle vrážet. Znovu zavrčel a já myslela, že se zblázním. Ten zvuk jsem milovala.

Prošla jsem si peklem a zase zpátky, ale usmívala jsem se, protože jsem ho měla u sebe. Bude to v pořádku, dokud se na něj budu moct podívat a sdílet s ním jednu z naších tichých konverzací.

"Svoje peří jsi neztratila." Jeho slova zní zvláštně, hrdelně, jak prochází kolem tesáků.

Odfrkla jsem si, ale v tu chvíli mě políbil a já nakonec nedokázala dýchat, měl pravdu. Jednoho dne opravdu potkáte muže, který vás políbí a vy se nebudete moct nadechnout a pak si uvědomíte, že nepotřebujete kyslík. Kyslík je triviální. Jen touha drží člověka při životě. Dává mu váhu. Dává váhu úplně všemu. Touha je život. Hlad po tom vidět další východ nebo západ slunce, dotknout se toho, koho milujete, zkusit to znovu.

"Přesně tak," souhlasil. Věděl, co si myslím. Vždycky. Byli jsme propojeni. Atomy mezi námi přenášely naše myšlenky.

"Víc, rychleji, no tak, Barronsi. Víc." Cítila jsem zuřivost. Byla jsem nezlomná. Nenasytná. Ruce měl položené ze strany na mém krku a kolem hrdla a zpola držel mou tvář. Díval se mi do očí. Díval se na každý detail každého výrazu, jako by na tom záležela jeho existence. Vrážel do mě s jednomyslnou oddaností jakou má umírající muž hledající Boha.

Když byl ve mně přemýšlela jsem, že když sex vytváří svůj vlastní parfém, tak my doopravdy nic netvoříme. Ve vzduchu vzýváme nezávislý element, jako kdybychom to nedělali jen dobře, ale tak dokonale, že bychom byli schopni změnit svět. Protože když je ve mně, cítím, jak se vesmír kolem nás mění, nabíjí a tvoří jistou smyčku, protože čím víc se mě dotýká, tím víc ho chci. Sex s Barronsem mě neuspokojuje, protože chci víc a víc. A tak pořád dokola. Nekonečný cyklus. Když od něj odejdu z postele, budu napůl šílená, protože se budu chtít hned vrátit. A-

"-za to jsem tě nenáviděl," řekl jemně.

To jsem chtěla říct já.

"Nikdy nemám dost, Mac. Dohání mě to k šílenství. Měl bych tě zabít za to, co kvůli tobě cítím."

Tomu jsem dokonale rozuměla. I on byl mojí Achillovou patou. Klidně bych se kvůli němu stala Shivou, pojídačkou světů.

Najednou se stáhl a já z té prázdnosti málem zakřičela.

Zvedl mě do náruče a položil na břicho na postel na hromadu polštářů. Stoupl si za mě znovu do mě vnikl. Málem jsem se rozbrečela úlevou. Byla jsem celá, byla jsem naživu-

Zavřela jsem oči v naprosté slasti. To bylo vše, co jsem dokázala. Být. Cítit. Žít.

Znovu jsem byla Pri-ya.

A s tímhle mužem vždy budu.

***
Hodně dlouho potom jsem se na něj podíval. Ležel nade mnou. Ruce jsem měla hozené nad hlavou. Rád mě pokoušel a doháněl k šílenství.

Věděla jsem, že částečně jsem byla pološílená touhou proto, že byl tak nebezpečný. Zamilovala jsem se do padoucha. Byla jsem zblázněná do chlapa, který znamenal jen potíže.  Alfa, který zrovna nevychází s ostatními a od nikoho nepřijímá rozkazy.

Co jiného jsem mohla čekat? Bylo možné, že jsem byla částí prastarého stvořitele Temné rady.

Políbil mě. Už dávno jsem neměla na jazyku V'lanenovo jméno. Jen Barronse a tak to bylo správné. Nikdo jiný ke mně tolik nepatři.

"Možná s tebou není nic špatně, Mac," řekl. "Možná jsi přesně tím, kým jsi měla být a jediný důvod, proč se cítíš tak rozporuplně je ten, že se snažíš hrát za špatný tým." Pronikl do mě a zavrtěl boky.

Prohnula jsem se v zádech. "Takže říkáš, že jsem zlá?"

"Zlo není stav bytí. Je to volba."

"Nemyslím si-"

Najednou jsou má ústa zaneprázdněná. Když se konečně dostanu k tomu, abych tu větu dokončila, už ani nevím, co jsem chtěla říct.

Skončili jsme ve sprše, která byla obrovská vystavená z italského mramoru. Byla dvanáct stop dlouhá a šest stop široká, měla lavičku přesně v té správné výšce. Umyla jsem ho a mé ruce klouzaly po jeho krásném těle.

"Když zemřeš, tvoje tetování zmizí?" Měl mokré vlasy a takhle vypadaly tmavší, jeho kůže byla temně bronzová. Voda mu klouzala přes svaly. Byl neustále připravený.

"Ano."

"Tak proto byly jiné." Zamračila jsem se. "Vrátíš se vždycky přesně v tom stavu, v jakém jsi byl, když jsi zemřel?"

"Byla jsi Pri-ya celou dobu?"

Zalapala jsem po dechu a snažila se sklopit hlavu, aby mi neviděl do očí. Protože moje oči mě občas zradily, nehledě na to, jak moc jsem se snažila, abych všechny pocity a myšlenky uchovala uvnitř.

Popadl mě za vlasy a držel mě tak, abych se mu musela podívat do očí.

"Já to věděl - nebyl!" Políbil mě a přitlačil na zeď. Nedokázala jsem dýchat a bylo mi to jedno. "Jak dlouho?" chtěl vědět.

"Co se s tebou stane, když zemřeš?" řeknu místo toho.

"Vrátím se."

"No jasně. Ale jak? Kde? To prostě vstaneš z popela?"

Slyšela jsem zachrastění a najednou byl na podlaze s napjatými svaly a bojoval, aby zůstal člověkem. Ale tu bitvu ztrácel. Měl drápy. Z úst mu vyjely dlouhé tesáky, kterými si prokousl kůži. Viděla jsem, že se nechce proměnit, ale něco v mé otázce spustilo jeho proměnu.

Nedokázala jsem se dívat, jak s tím bojuje. Přemýšlela jsem, jestli se mu někdy někdo pokusil pomoct. Odpověděla jsem mu tedy na jeho otázku, abych ho nějak uzemnila tady v téhle chvíli. "Věděla jsem, co se kolem mě děje od chvíle, kdy jsi se mě zeptal, co jsem na sobě měla na maturiťáku." Klekla jsem si k němu na kolena a vzala jeho hlavu do náruče. "V tu chvíli jsem začala nabývat vědomí. Bylo to, jako bych tam byla, ale nechtěla být. Teď jsem tady, Jericho. Zůstaň se mnou."

***

Pak jsme spali. Nebo alespoň já. Nevím, jestli spí i on. Jsem vyčerpaná, je mi teplo a cítím se v bezpečí poprvé po hodně dlouhé době. Usnula jsem v Barronsově podzemí hned vedle krále monster.

Vzbudil mě, když do mě pronikl zezadu. Spali jsme spolu tolikrát a tolika způsoby, že jsem se sotva mohla hýbat. Měla jsem orgasmus tolikrát, že jsem si nebyla jistá, jestli ho můžu mít znovu, ale pak byl ve mně a moje tělo mi říkalo úplně něco jiného. Potřebovala jsem ho tak moc, až to bolelo. Přejela jsem si rukou po těle a hned, jak jsem se sama sebe dotkla, jsem vyvrcholila. Pronikl do mě ještě hlouběji. Ležela jsem na boku a on těsně za mnou. Objímal mě a líbal na krku. Zuby mi jezdil po kůži. Když jsem se přestala třást, vyklouzl ze mě pomalu a já ho chtěla zpátky. Prohnula jsem se v zádech a on pochopil. Pak se přestal hýbat, ale ne, aby mě trápil. Líbilo se mu, když jsme byli spojení a jen tiše leželi. Nechtěla jsem, aby ten okamžik kdy skončil.

Ale stalo se tak. Když jsme zase konečně leželi vedle sebe, chvíli jsme nemluvili. Sledovala jsem, jak se na  zdech pohybují stíny. Nespal. Cítila jsem jeho přítomnost.

"Spíš vůbec někdy?"

"Ne."

"To musí být peklo." Milovala jsem spánek. Jen tak se stočit, zdřímnout si a snít.

"Taky sním," řekl klidně.

"Nemyslela jsem-"

"Nelitujte mě, slečno Laneová. Líbí se mi, kdo jsem."

Přetočila jsem se mu v náručí. Jemně jsem se na něj podívala. Prsty jsem mu přejela po tváři a pak po vlasech. Vypadal zaskočený i fascinovaný mým dotekem. Zkusila jsem nějak vstřebat všechny výhody toho, že nikdy nemusel spát. "Jak můžeš snít, když nespíš?"

"Nechávám se unést. Lidé potřebují vypnout, aby nechali věci plavat. Meditace dokáže to samé, nechá vyniknout podvědomí. To je vše, co potřebuješ."

"Co se stalo s tvým synem?"

"Ty jsi dneska samá otázka," zasmál se mi.

"On je ten důvod, proč chceš Sinsar Dubh."

Ucítila jsem prudký výboj násilí v jeho těle. Projel mnou jako horký africký vítr a v tu chvíli jsem byla uvnitř jeho hlavy. Stáli jsme v poušti a já přemýšlela, jak je to zvláštní vnímat okolí svým i jeho pohledem a proč se vždy vracíme na tohle místo. Potom...

Jsem Barrons a klečím v písku.

Zvedá se vítr a blíží bouře.

Byl jsem hloupý, tak hloupý.

Smrt na zakázku. Smál jsem se. Pil. Souložil. A na ničem nezáleželo. Razil jsem si cestu životem, byl jsem bůh. Dospělí muži křičeli, když mě viděli přicházet.

Dnes jsem se narodil. Poprvé jsem otevřel oči.

Všechno teď, když už je pozdě, vypadá jinak. Ten vtip je na mně. Nikdy jsem sem neměl chodit. Tuhle žoldnéřskou práci jsem neměl brát.

Držím svého syna a pláču.

Nebe se otevře a bouře propuká naplno. Ve vzduchu je tolik písku, že se den změnil v noc.

Jeden po druhém padli moji muži kolem mě.

Proklínám nebesa, když umírám a oni proklínají mě.

Je černo. Jen černo. Čekám na světlo. Stařešinové říkají, že uvidíte světlo, když umíráte. Říkají, že se k němu rozběhnete. Když vám zmizí, jste navždy uvězněni na zemi.

Ale pro mě žádné světlo nepřichází.

Celou noc čekám ve tmě.

Jsem mrtvý, ale stejně pod svým tělem cítím poušť, drsný písek na kůži, v nose. Škorpioni mě bodají do rukou i nohou. Otevřu své mrtvé oči plné písku a sleduju temnou noc, která kolem mě mizí a vidím, jak se postupně objevují hvězdy. Temnota je nekonečná. Čekám a přemýšlím. To světlo přijde. Čekám. Čekám.

Jediné světlo, které pro mě přichází, je úsvit.

Stoupnu si a moji muži také, znepokojeně se na sebe díváme.

Pak vstane i můj syn a přestává mi to být jedno. Už nemyslím na noc, která neměla přijít. Vesmír je záhada. Bohové jsou nestálí. Jsem, i on je a to stačí. Vysadím ho na koně a nechávám své muže za sebou. 

"Mého syna zabili o dva dny později."

Otevřela jsem oči a zamrkala. Pořád jsem v ústech a očích cítila písek a škorpiony na nohou.

"Byla to nehoda. Jeho tělo zmizelo dřív, než jsme ho mohli pohřbít."

"Nechápu to. Umřeli jste na té poušti nebo ne?"

"Umřeli. Až později jsem si to všechno dal dohromady. Věci málokdy dávají smysl, když se zrovna dějí. Potom, co můj syn zemřel podruhé, potřetí, podesáté, vždycky se jen snažil dostat ke mně domů. Byl hluboko v poušti bez úkrytu a vody."

Zírala jsem na něj. "Co to říkáš? Že pokaždé, když zemřeš, vrátíš se na místo, kde jsi umřel poprvé?"

"Za úsvitu příštího dne."

"Znovu a znovu? Když se odtamtud snažil dostat, umíral na úpal a žízeň a pak musel začít znovu?"

"Daleko od domova. Nevěděli jsme to. Nikdo z nás pak dlouho nezemřel. Věděli jsme, že jsme jiní, ale nevěděli jsme, že nemůžeme umřít. To až později."

Dívala jsem se na něj a čekala, až bude pokračovat. Chtěla jsem to vědět, ale nechtěla jsem na něj tlačit.

"Tím jeho peklo neskončilo. Měl jsem nepřátele, kteří jezdili pouští. Žoldnéři. Mnohokrát jsme se setkali v boji. Jednoho dne ho v poušti našli. Hráli si s ním." Podíval se pryč. "Mučili ho a zabíjeli."

"Jak to víš?"

"Protože, když mi to konečně došlo, sám jsem jich pár mučil a zabíjel a když umírali, mluvili." Usmál se, ale jeho oči byly chladné, nemilosrdné. "Rozložili tábor nedaleko místa, kde se každý úsvit probudil a druhý den ho našli. Došlo jim, co se děje. Věřili, že je démon. Mučili ho a zabíjeli pořád dokola. Čím víckrát se vrátil, tím odhodlanější byli zničit ho. Nevím, kolikrát ho zabili. Ale až přespříliš. Nikdy ho nenechali žít dlouho na to, aby se proměnil. Nevěděli, kdo byl, to ani on ne. Jen že se pořád vrací. Jednoho dne je napadl jiný kmen a oni neměli čas ho zabít. Zůstal sám, přivázaný ve stanu několik dní. Měl takový hlad, že se proměnil. A už se nikdy neproměnil zpátky. Bylo to rok před tím, než nás najali, abychom ulovili bestii, která terorizuje zem, trhá hrdla a srdce všech mužů, na které narazí."

Poslouchala jsem s hrůzou. "Zabíjeli ho každý den celý rok? A tebe najali, abys ho zabil?"

"Věděli jsme, že je to jeden z nás. Všichni jsme se změnili. Věděli jsme, čím jsme se stali. Musel to být on. Doufal jsem v to." Zkroutil ústa do hořkého úsměvu. "Dokonce jsem doufal, že je to můj syn." V jeho očích byl čistý hlad. "Jak dlouho byl dnes v noci dítětem? Jak dlouho jsi se na něj dívala, než tě napadl?"

"Pár minut."

"Takhle jsem ho neviděl celá staletí." Viděla jsem, že si vzpomíná na dobu, kdy ho tak viděl naposledy. "Zlomili ho. Nedokáže ovládat svou proměnu. Jen v těch pár momentech, kdy měl klid, jsem v něm viděl svého syna."

"Nepronikneš k němu? Nemůžeš ho učit?" Barrons by dokázal učit kohokoli.

"Část jeho mysli je pryč. Byl moc mladý. Moc vyděšený. Zničili ho. Dospělí muž by to možná zvládl. Ale dítě nemělo šanci. Sedával jsem u jeho klece a mluvil s ním. Když už to technologie dovolovala, začal jsem nahrávat každou chvíli, abych zachytil pohled na svého syna. Teď jsou ty kamery vypnuté. Nedokázal jsem se na ty nahrávky dívat a hledat ho. Musím ho držet v té kleci. Kdyby se o něm svět dozvěděl, taky by ho zabili. Znovu a znovu. Je divoký. Zabíjí. To je jediné, co dělá."

"Krmíš ho."

"Trpí, když to nedělám. Když je nakrmený, tak někdy odpočívá. Zabil jsem ho. Zkoušel jsem drogy. Naučil jsem se čarovat. Naučil jsem se druidským kouzlům. Myslel jsem, že když na něj použiju Hlas, tak možná bude spát, možná dokonce i zemře. Vypadalo to, že ho jen na chvíli zhypnotizoval. Strašně rychle se přizpůsobuje. Je to dokonalá zbraň na zabíjení. Studoval jsem. Sbíral předměty moci. Před dvěma tisíci lety jsem ho probodl kopím, když jsem po něm poprvé uslyšel. Donutil jsem dananskou princeznu, aby udělala, co umí. Nic nefunguje. Není tam. Nebo jestli ano, tak je někde jinde, je v neutuchající, věčné agonii. Nikdy to pro něj nekončí. Jeho víra ve mě byla špatná. Nikdy ho nedokážu-"

Zachránit, neřekl a já také ne, protože když bych nebyla opatrná, rozbrečela bych se a to by mu to jen zhoršilo. Už tisíce let ví, že mu žádné slzy nepomůžou. Jen ho chce osvobodit. Jen chce, aby odpočíval v pokoji. Chce ho uložit a naposledy mu popřát dobrou noc.

"Chceš, aby přestal existovat."

"Ano."

"Jak dlouho to trvá?"

Nic neříkal.

Nikdy mi to neřekne. Došlo mi, že na číslech nezáleží. Zármutek, který cítil, za ta léta nikdy neochabl. Teď už chápu, proč by mě chtěli zabít. Není to jen jeho tajemství. Patří také jim. "Všichni se vracíte na místo, kde jste poprvé umřeli."

Projela jím další prudká vlna násilnosti. Chápala jsem to.

Zabíjeli všechny, aby se jim neudělali to, co Barronsovu synovi. Byla to jejich jediná zranitelnost: to místo, kam se vracejí za úsvitu nového dne. Nepřítel, který tam seděl, čekal na ně a zabíjel je znovu a znovu.

"Nechci vědět, kde to je. Nikdy," ujistila jsem ho a myslela to vážně. "Jericho, dostaneme tu Knihu. Najdeme kouzlo, díky kterému zemře napořád. Slibuju. Dopřejeme tvému synovi klid." Najednou jsem chtěla být krutá k těm, kdo jim tohle udělal. Proč jim to udělali? "Přísahám," slíbila jsem.  "Ať tak či onak, podaří se nám to."

Přikývl, založil si ruce za hlavu, protáhl se a zavřel oči.

Jak čas ubíhal, dívala jsem se, jak napětí opouští jeho tvář. Věděla jsem, že je uvnitř na místě, kde medituje, kde je všechno podle něj. Měl neuvěřitelnou disciplínu.

Kolik tisíc let se staral o svého syna, krmil ho, snažil se ho zabít, aby nemusel trpět, i když jen na pár chvil?

Znovu jsem se ocitla v poušti, ale ne proto, že mě tam vzal, ale z toho důvodu, že jsem se nedokázala zbavit pohledu na tvář jeho syna.

Jeho oči říkaly, Vím, že tu bolest zastavíš.

Barronsovi se to nikdy nepovedlo. Nikdy to nekončilo. Ani pro jednoho z nich.

Ničila ho smrt jeho dítěte, každý den, protože žilo.

Umírání, řekl Barrons kdysi, je snadné. Muž, který zemře, unikne, prostě a jednoduše.

Najednou jsem ráda, že je Alina mrtvá. Jestli pro někoho kdy přišlo světlo, tak pro ni. Teď někde odpočívá.

Ale jeho syn ne. Ani tenhle muž ne.

Přitiskla jsem tvář na jeho hruď a poslouchala, jak mu bije srdce.

A poprvé od chvíle, co jsem ho poznala mi došlo, že nebije. Slyšela jsem někdy proudění jeho krve? Jak jsem si mohla nevšimnout?

Podívala jsem se na něj a on na mě. "Dlouho jsem nejedl."

"A proto ti přestává bít srdce?"

"Bolí to. Nakonec bych se proměnil."

"Co jíš?" zeptala jsem se opatrně.

"Do toho ti nic není," řekl jemně.

Přikývla jsem. S tím jsem dokázala žít.

***
Tady dole se pohyboval jinak. Nic neschovával. Tady byl sám sebou a pohyboval se z pokoje do pokoje hladce a bezhlasně. Kdybych nevěnovala pozornost tomu, kde je, tak bych si ho ani nevšimla. Všimla, jsem si, že se opírá o sloup - pak mi došlo, že to on je tím sloupem - měl založené ruce a sledoval mě.

Prozkoumávala jsem jeho podzemní sídlo. Nevěděla jsem, jak dlouho byl naživu, ale bylo jasné, že tady žil vždycky. Kdysi byl žoldnéřem. I tenkrát měl rád kvalitní věci a jeho vkus se nezměnil.

Našla jsem jeho kuchyň. Byla snem každého šéfkuchaře - vše bylo z nerezové oceli. Byla tam i spousta mramoru a krásných skříní. Měl dvoukřídlou vestavěnou lednici, která byla plně zásobená. Pro jeho vinný sklípek bych zabíjela. Když jsem snědla talíř chleba se sýrem, představovala jsem si ho po večerech, když jsem lezla do svého čtvrtého, pátého patra a spala sama. Přecházel tady dole, vařil si pro sebe nebo jedl syrové maso, čaroval, tetoval se nebo se šel projet jedním ze svých aut? Celou dobu byl tak blízko. Byl tady dole, nahý ve své posteli. Dohnalo by mě to k šílenství, kdybych to tenkrát viděla.

Oloupal mi mango, zatímco jsem přemýšlela, kde sehnal ovoce v rozbořeném Dublinu. Bylo tak šťavnaté, že mu šťáva stékala po prstech. Slízla jsem ji. Pak jsem ho políbila na břiše a níž a níž, až jsem skončila na zemi s nohama kolem jeho pasu. Díval se na mě, jakoby si chtěl zapamatovat mou tvář. Sledoval mě, jakoby nemohl uvěřit, že jsem tady.

Potom jsem si sedla na ostrůvek uprostřed kuchyně a on mi udělal omeletu. Moje tělo i duše byly nenasytné. Spalovala jsem víc kalorií, než jsem dokázala sníst.

Vařil nahý. Tiše jsem obdivovala jeho záda a ramena. "Našla jsem to druhé proroctví," řekla jsem mu.

Zasmál se. "Proč ti trvá vždycky tak dlouho říct mi to důležité?"

"Měli bychom si promluvit," řekla jsem suše.

Přisunul mi talíř a podal vidličku. "Jez."

Když jsem skončila, řekla jsem: "Máš ten amulet, že ano?"

Kousl se do jazyka a usmál se na mě, jako by říkal: Jsem ten nejvychytralejší parchant na světě a mám všechny hračky.

Vrátili jsme se zpátky do jeho ložnice a já vytáhla zápisky a tarokovou kartu z kapsy.

Podíval se na kartu. "Kde jsi říkala, že jsi tohle vzala?"

"U Chestera. Dal mi ji ten  kluk se zasněnýma očima."

"Kdo?"

"Ten hezkej student z univerzity, který tam dělá barmana."

Podivně pokýval hlavou jako had, který je připravený zaútočit. "Jak moc hezkej?"

Podívala jsem se na něj. Ale jeho pohled byl chladný. Jestli chceš takovýhle život, tak vypadni z mého domu. 

"Ne tak hezký jako ty, Barronsi."

Uvolnil se. "Tak kdo je to? Viděl jsem ho někdy?"

Řekla jsem mu kdy a kde a popsala jsem ho, Barrons vypadal zmateně. "Toho kluka jsem nikdy neviděl. Viděl jsem tam párkrát staršího Ira, který nalíval, když jsem pro tebe přišel, ale toho, koho jsi popsala, ne."

Pokrčila jsem rameny. "Jde o to, že na tohle proroctví je už pozdě." Podala jsem mu stránku. "Darroc byl přesvědčený, že můžeme ten amulet použít. Ale když jsem četla tenhle překlad, znělo to, jako by tím mysleli tebe nebo Dageuse. Nebo víc lidí najednou."

Barrons si ode mě ten papír vzal a rychle ho přečetl. "Proč si myslel, že je to on?"

"Protože se tam píše ten, který není tím, kým byl. A on býval Danan."

Otočil papír a podíval se na Darrocův překlad, pak se znovu podíval na proroctví.

"Darroc nemluvil starou Irštinou, když jsem ho cvičil, od té doby se jí naučil, ale ne dobře. Jeho překlad je špatný. Je to vzácný dialekt a v tom je rod neutrální. Říká když ho nebo ji posedlá... obydlená uvězní."

"Tohle bylo v prvním proroctví."

Podíval se na mě a zvedl obočí. Chvíli mi trvá, než rozluštím jeho výraz.

"Ty si myslíš, že jsem to já." Nějak mě to nepřekvapuje. Jako by něco ve mně tušilo, že to takhle nakonec dopadne: já proti Sinsar Dubh, vítěz bere všechno. Další facka osudu. Nesnáším v osud. Nevěřím v něj. Naneštěstí ten parchant věří ve mě.

Došel k trezoru za obrazem a já sledovala, jak vyndavá amulet.  V jeho rukou byl temný. Ve chvíli, kdy ke mně přišel, začal lehce pulzovat.

Sáhla jsem po něm. Když jsem se ho dotkla, zazářil. Držela jsem ho a připadalo mi to tak správné. Chtěla jsem ho od chvíle, co jsem ho uviděla.

"Ty jsi ta nepředvídatelná karta, Mac. Myslel jsem si to od začátku. Tahle věc si myslí, že jsi skvělá. A já taky."

To byl kompliment. Sevřela jsem amulet v ruce. Teď už jsem postup znala. Obrátila jsem se do sebe, lovila, hledala. Dneska jsem se toho dozvěděla tolik, o něm, o sobě. Na tomhle místě jsem necítila strach. Nic se mě nemohlo dotknout, nic mi nemohlo ublížit. Cítila jsem se klidnější, než kdykoli předtím. Jestli tohle dokážu použít, můžu najít kouzlo, které mi pomůže nechat umřít jeho syna. Můžu ukončit jejich trápení.

Ukaž mi pravdu, řekla jsem a zavřela oči. Přestala jsem se snažil vnutit se pravdě nebo ji přetvořit, nechala jsem pravdu, aby se ona vnutila mně. Před čím jsem se schovávala?

Zavřela jsem oči a otevřela mysl. Částečky zapomenutého času prolétaly kolem mě tak rychle, že byly jen barevnými šmouhami. Věřila jsem svému srdci, že mě vezme, kam budu potřebovat a tam se zastaví.

Obrazy zpomalily, zastavily a já byla na jiném místě, v jiném čase. Bylo to opravdové, cítila jsem ve vzduchu růže. Tu vůni jsem milovala, protože jsem si vzpomněla na ni. A tak byly růže všude. Rozhlédla jsem se.

Jsem v laboratoři.

Cruce je pryč.

Viděl/a jsem ho odcházet.

Miluje mě, ale sebe miluje víc.

Dokončuji čtvrtý amulet bez něj. První tři nebyly dokonalé. Tenhle dělá to, co chci.

Balancuje váhy mezi námi.

Ona bude na nebi zářit tak jasně jako já. Obři se páří s obry anebo vůbec.

Vezmu ho své milované.

Nemůžu z ní udělat Danana, ale dám ji všechny naše schopnosti jiným způsobem.

Možná jsem blázen, když jí chci dát amulet, který dokáže vytvořit iluze, svést dokonce i mě, ale moje víra v mou lásku nezná hranic.

Když se otáčím, má křídla kloužou po podlaze. Jsem jediný. Jsem věčný.

Jsem Temný král.