Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 44. kapitola

Ten den byl úsvit nafialovělý.

Dancerovi by se ta myšlenka líbila. Byl to básník a neuvěřitelně to uměl se slovy. Napsal báseň o "vraždících hodinách", protože všechno zkazí, zasekávají se a neumožňují nám prožít den. Kdysi mě to dohánělo k šílenství, ale teď to ví a já jsem ráda, že to mám z krku.

Neklidně jsem se dívala na knihkupectví. Před obchodem stála limuzína. Zaparkovala tam před několika hodinami a od té doby se nepohnula. Neviděla jsem, kdo vystoupil. Někdo změnil název obchodu. Myslím, že to byla Mac, je to strašně vtipný, ale nezasmála jsem se, tak jako bych se smála jindy. Místo toho jsem polkla.

Nebyla by to ona, kdyby se mě nepokusila zabít.

Nebyla bych to já, abych se nechala zabít.

Takže teď jsem tu byly.

Jedna z nás to bude muset vzdát.

Sledovala jsem tohle místo dny. Sledovala jsem i ty ostatní, co se dívali. Všichni jsou nervózní. Neustále se hádáme.

Včera se Kniha zbláznila. Změnila jednoho chlápka v sebevražednou bombu, nakráčel přímo do Chestera. Spousta lidí umřela, když se odtamtud snažila dostat, ale bomba vybuchla. V opatství jsou paranoidní. Myslí si, že jsou další na ráně. Nikdo tu příšernou věc nemůže vystopovat, protože Mac se ztratila.

Stejně tak Barrons.

Bez nich se nehneme z místa. Nikdo nedokáže Knihu vystopovat, dokud jednoho z nás neposedne. Dancer si myslí, že jednou se z ní stane atomovka. Vyhubí nás všechny. Říká, že ji musíme rychle zlikvidovat.

Seděla jsem s pokrčenými koleny, které jsem objala rukama na vrchu vodní věže. Nikdo se nedíval tak vysoko.

Odstřihli mě. Ro mě k ničemu nepustí. Kat a Jo mi alespoň říkají, co se děje. Nevědí, že jsem zabila Alinu. Mac to neví, protože jsem to právě zjistila, ale existuje ještě třetí proroctví. Něco o 'zračících se obrazech a synech a dcerách a monstrech, která nejsou i jsou monstry. Jo to ještě nedopřeložila, ale vypadá strašně ustaraně. Vypadá to, že čím déle Kniha někde pobíhá, tím horší to je.

Slyšela jsem Ryodana říkat, že ten bělovlasý chlap s šílenýma očima říkal, že Mac musí zemřít. Ale ne předtím, než sejmeme Knihu. Fakt ho naštvalo, že nakráčela do jeho klubu a vyhodila ho do povětří. S Ryodanem si prostě nechcete zahrávat.

Jeho chlapi neustále sledují knihkupectví. Pohybují se zvláštně.

Jo je na střeše budovy poblíž, má s sebou Kat a další jí věrné vidoucí. "Bééé," zabečím tiše. Vše sledují skrz dalekohledy. Ale nikdy se nedívají mým směrem. Vidí je to, co čekají, že uvidí. Co jim Ro řekne, že mají vidět. Pitomci. Začněte přemýšlet vlastní hlavou, myslím si. Uvědomte si, že jste jen ovce.

Co já všechno vím.

Skoti jsou na střeše pětipatrové budovy v Temné zóně. Taky mají dalekohledy.

Já ho nepotřebuju. Vidím všechno, slyším všechno, pořád.

Cítím V'lanea. Jeho kořeněná vůně se nese ve vzduchu. Nevím, kde přesně je. Ale je to někde blízko.

Mac a Barrons jsou pryč pět dní. Od chvíle, kdy se pokusuli chytit Knihu.

Ro se to všechno nejdřív snažila hodit na Mac. Nejdřív byla ráda, že Mac zmizela. Myslela si, že jí nepotřebujeme, nechtěla ji tu. Ale od té doby, co Kniha vešla do Chestra a vyhodila to tam do povětří, tak změnila názor.

Ryodan z toho viní druidy. Říká, že museli špatně zaříkávat.

Skoti viní Ryodana. Říkají, že zlo se nedá polapit.

Ryodan se tomu jen zasmál a zeptal se jich, kdo si myslí, že sakra jsou.

V'lane je prostě naštvaný na všechny. Říká, že jsme všichni neschopní, prťaví smrtelníci.

Uchechtnu se. To trefil. Zasněně si povzdechnu. Myslím, že se V'laneovi líbím. Chtěla bych se zeptat Mac, jestli-

Otevřu proteinovou tyčinku a zamračím se. Co jsem si myslela? Jako bych se snad mohla Mac na cokoli zeptat. Měla jsem ty parchanty, co zabili Alinu najít a zbavit se jich. Nikdy by se to nedozvěděla. Usmívám se, když si představím, jak zabíjím. Pak se zamračím, protože jsem si uvědomila, že jsem to neudělala.

"Jsi nervózní, prcku?"

Hlas jako nůž. Ztuhnu a pak se rychle snažím utéct, ale je to k ničemu, protože mě ten parchant drží za ruku a nechce mě pustit.

"Nech mě," vyprsknu s plnou pusou čokolády a oříšků. Vím, kdo to je a dělá mi asi tak stejné starosti jako Kniha. "Ryodane," řeknu velmi klidně.

Věnuje mi úsměv, jaký snad používá jen sama smrt, plný tesáků a zadívá se na mě tvrdýma očima.

Proti své vůli se ostře nadechnu místo toho, abych polkla jídlo v puse. Zaskočí mi, nemůžu dýchat a tak se praštím do hrudi.

To už se obléká na Halloween? Tam ještě snad nejsme.

Vím, že mi nepomůže, když se budu dál bít do prsou. Potřebovala bych Heimlicha, ale sama to nezvládnu, ledaže by mě pustil a já sebou praštila o zeď. Použiju tedy svoji supersílu, abych se osvobodila a málem si přitom vytáhnu rameno z kloubu.

Pořád mě drží za zápěstí a pečlivě se na mě dívá. Dívá se, jak se dusím. Zatracenej parchant. Začínají mi téct sliny. Kámo, tohle není úplně super.

Umřu tady na vodní věži, udusím se proteinovou tyčinkou. Pravděpodobně přepadnu přes hranu a rozplácnu se dole. Všichni to uvidí.

Mega O'Malley se udusí jako obyčejná žába.

Tak to ani náhodou.

Když už se mi začíná točit hlava, praští mě pěstí do zad a vše mi vyletí z krku. Na chvíli nemůžu dýchat. A pak se konečně pořádně a hlasitě nadechnu.

Usmívá se na mě. Jeho zuby už jsou normální. Dívám se na něj. Pohrává si s mojí hlavou? Poslední dobou jsem viděla až moc filmů.

"Mám pro tebe práci."

"Ani náhodou," odpovídám okamžitě. V žádném případě s ním nehodlám spolupracovat. Mám pocit, že už by mě nikdy nepropustil ze svých služeb. Prostě bych dál padala do jeho spárů, až bych narazila na dno. K tomu se nesnížím. Mám svoje problémy.

"Já se tě neptal, prcku."

"Nebudu dělat s nikým, kdo mi říká prcku."

"Pusť ji."

Zamračím se. "Kdo vás sakra všechny pozval na mojí věž?" Jsem naštvaná. To nevědí, co je soukromí?

Jeden z Keltarů právě vyšel ze stínů. Předtím jsem ho viděla jen zdálky. Nevím, jak se ke mně dostali bez toho, abych si jich všimla. Děsí mě to. Mám super smysly a stejně se ke mně dokázali přikrást nepozorovaně.

Skot se zasměje. Ale už jako Skot nevypadá. Vypadá jako... písknu a účastně potřesu hlavou. Vypadá jako Temný princ.

Najednou ani neví, že tam jsem. Jsou moc zaneprázdnění tím, že se dívají jeden na druhého. Ryodan si založil ruce na prsou. Skot udělal to samé.

Toho okamžiku využiju. Nebudu tady čekat, abych zjistila, co mi chce Ryodan nabídnout za práci. Nechci to vědět. A jestli si nějakej týpek, kterýho změnili v záporáka, myslí, že se spasí tím, že mě pomstí, tak ho budu muset zklamat. Nechci to.

Já už mám svůj lístek do pekla štíplý, bágly naložený a lokomotiva už vyfukuje páru.

Je mi to jedno. Stejně jako to, že vím přesně na čem jsem.

Rychle odtamtud mizím.

***

Žádná noc. Žádný den. Žádný čas.

Ztratili jsme se v sobě.

Něco se se mnou tady v podzemí děje. Jsem jako znovuzrozená. Snad poprvé v životě cítím mír. Už nejsem rozpolcená. Nemusím před sebou nic skrývat.

Neustále se bát je vyčerpávající. Radši budu znát pravdu než strach.

Jsem Temný král. Jsem Temný král.

Neustále si to v hlavě opakuji.

Přijmula jsem to.

Nevím jak nebo proč a možná to nikdy vědět nebudu, ale konečně jsem se podívala své nejtemnější stránce do tváře.

Vážně to bylo jediné možné vysvětlení.

Je to vážně skoro až vtipné. Celou dobu jsem se tak bála, co si o mně budou ostatní myslet, když já jsem ten největší zloduch ze všech.

To temné jezero v mé hlavě je on. Já. My. Proto mě vždycky děsilo. Nějak se mi podařilo oddělit moji psychiku od něj. Ode mě. Tu část, se kterou jsem se před dvaceti třemi lety narodila, jestli jsem se tedy vůbec narodila.

Nedokážu vymyslet scénář, který by vysvětlil, jak jsem se ocitla na světě. Ale věřím pravdě svých vzpomínek.

Stála jsem v té laboratoři před skoro milionem let. Vytvořila jsem Relikvie, milovala konkubínu a stvořila Temnou rasu. To všechno jsem udělala.

Možná proto si s Barronsem navzájem nemůžeme odolat. Oba jsme monstra. "Vážně si myslíš, že zlo je jen volba," ptám se ho.

"Všechno je. Každý moment. Každý den."

"Nespala jsem s Darrocem. Ale udělala bych to."

"To není podstatné. Jsem tady."

"Chtěla jsem ho svézt, aby mi ukázal tu svou zkratku ke knize. Pak bych zničila tenhle svět a nahradila ho jiným, jen aby ses vrátil."

Ztuhne. Nevidím mu do tváře. Je za mnou. Proto jsem to dokázala říct. Neřekla bych to, kdybych se mu dívala do očí a viděla v nich svůj odraz.

Nezničila bych tenhle svět pro svou sestru, kterou jsem milovala celý svůj život. Ale pro něj, pro někoho, koho jsem znala jen pár krátkých měsíců.

"To by bylo možná trochu velké sousto pro tvoje první tvoření," řekl nakonec. Snaží se nesmát. Řekla jsem mu, že bych pro něj zatratila celé lidstvo a on se snaží nesmát.

"Nebyl by to můj první pokus. Jsem profík. Mýlil jsi se. Jsem Temný král," říkám mu.

Znovu se ve mně začíná hýbat. Když po chvíli skončíme, políbí mě. "Jsi Mac," říká. "A já jsem Jericho. Na ničem jiném nezáleží. A nikdy nebude. Existuješ na místě, na které se nevztahují žádná pravidla. Rozumíš?"

Rozumím.

Jericho Barrons mi právě řekl, že mě miluje.

***

"Jaký byl tvůj plán?" zeptala jsem se později. "Až dostaneme Knihu, jak bys z ní dostal to kouzlo, co chceš?"

"Temní nikdy nepili z kotle. Všichni znají První jazyk. Uzavřel jsem pár dohod a dal věci do pohybu."

Potřásla jsem hlavou a zamračila se sama nad sebou. Někdy mi ujdou ty úplně nejjasnější věci.

"Ale teď mám tebe."

"Dokážu ji přečíst." Bylo to děsivé. Teď jsem alespoň věděla, proč mám tak silnou negativní reakci vůči Sinsar Dubh. Všechny moje hříchy byly polapené v jejích deskách. A ta zatracená věc prostě ne a ne zmizet. Zkoušela jsem uniknout trestu a ten trest ožil a začal mě lovit.

Už jsem chápala, proč po mně jde. Ve chvíli, kdy nabyla rozumu - mysl bez nohou, bez křídel, bez pohybu, nic na světě se jí nepodobalo, až na mě, čímž očividně pohrdala - musela mě strašně nenávidět. A protože jsem to byla já, musela mě i milovat. Kniha, kterou jsem napsala, mnou byla posedlá. Chtěla mi ublížit, ale nechtěla mě zabít.

Protože chtěla jen mou pozornost.

Teď dávalo smysl tolik věcí, když jsem konečně přijala fakt, že jsem král.

Přemýšlela jsem, proč mi vždycky dělalo takový problém vstoupit do Zrcadel a proč mě vždycky tak rychle vykopli. "Cruceova" kletba, kterou ve skutečnosti stvořili ostatní Temní princové, mě cítila a snažila se mě nepustit dovnitř sítě. Bylo jen přirozené, že jsem se vyznala v černé pevnosti i v Temném pekle. Byl to můj domov. Každý krok byl instinktivní, protože jsem před miliony let chodila po těch ledových stezkách, zdravila útesy a plakala nad krutým uvězněním mých synů a dcer. Chápala jsem, proč se mi konkubíniny vzpomínky odehrávaly před očima, ale zároveň jsem je často viděla i z králova pohledu. Teď jsem věděla, proč jsem znala povel, který otevřel dveře do královy pevnosti.

Možná jsem byla král, ale alespoň jsem byla "dobrá". Radši jsem nad sebou přemýšlela jako o Světlém královi, protože tím jsem se zbavila svého zla. Ten posedlý maniak, který experimentoval na všem, jen aby dosáhl svých cílů byl tam venku, v podobě Knihy a ne uvnitř mě. Tohle pro mě byla alespoň malá útěcha. Vybrala jsem si a zbavila se všeho zla - zvolila jsem si to tak, jak by rád poukázal Barrons - a zničila jsem svoje nejčernější části.

Barrons mluvil. Zapomněla jsem, že spolu vedeme rozhovor.

"Počítám s tím, že ji dokážeš přečíst. Všechno se tím zjednoduší. Jen musíme přijít na to, jak ji polapit jen se třemi kameny a žádnými druidy. Přiblíží se k nim jen přes mou mrtvolu."

Podívala jsem se na stříbro-zlatý řetízek, který měl ve zdobném ránu zasazený kámen. Budu vůbec potřebovat kameny nebo druidy na to, abych Knihu chytila, nebo bude stačit tenhle amulet, který jsem tak dlouho hledala? Rozhodně jsem spadala do kategorie "obydlený" nebo "posedlý". Byla jsem králem dananské rady v těle lidské ženy.

Přemýšlela jsem, jak konkubína ten amulet ztratila. Kdo jí ho vzal, kdo mě zradil? Unesl ji někdo, zfalšoval její smrt a pak ji dovedl na dvůr Světlých, šílenou zármutkem?

Nikdy by si ho dobrovolně nesundala, ale přesto tu byl, ve světě lidí. Kdyby pro ni někdo přišel, možná ho radši zahodila, než aby padl do špatných rukou. Nechávala za sebou vodítka a doufala, že si to jednoho dne dám vše dohromady, najdu ji a společně utečeme někam, kde nás nikdo nebude znát a budeme spolu dál žít? Škoda jen, že už jsem s ní nechtěla být.

Vždycky nenáviděla iluze. Když pěstovala květiny a zařizovala Bílý palác, dělala to postaru. Dananský dvůr se vrátil od normálu k ničemu, když ho Danané neudržovali. Bílý palác byl jiný a tak přežil i bez ní, i když se o něj nikdo nestaral.

Jak se stala královnou Světlých? Kdo ji unesl a strčil ji do kobky z ledu a nechal ji pomalu umírat v Temném vězení? Jaké hry se to hrály a co bylo jejich cílem? Věděla jsem, že nesmrtelní mají nekonečnou trpělivost. Kdo mezi Danany jen čekal na ten správný moment, kdy se mu všechna trpělivost vyplatí?

Načasování by muselo být perfektní.

Všechny Světlé i Temné princezny by musely být mrtvé a královna zabitá v ten přesný moment, aby nebyla žádná potenciální dědička trůnu. A pak by potřebovali všechnu znalost Knihy.

Všechna moc Světlé královny a Temného krále by byla obsažená v jediné schránce.

Otřásla jsem se. To se nikdy nesmělo stát. Kdokoli s takovou mocí by byl nezastavitelný. Byli by neporazitelní, nekontrolovatelní, nikdy by nezemřeli. Jedním slovem by byli Bohem nebo Satanem. Všichni bychom byli ztraceni.

Věřili, že jsem mrtvá? Pryč? Apatická? Mysleli si, že budu stát stranou a dovolím, aby se to stalo? Byl tenhle neznámý nepřítel zodpovědný za to, že se nacházím v tomhle stavu? Lidská a zmatená?

Moje moc a královnina magie. Kdo za tím vším byl? Jeden z temných princů?

Možná to byl celou dobu Darroc a Kniha mu prostě jen zhatila plány. Možná jen Darroc využíval mnohem chytřejšího a nebezpečnějšího nepřítele.

Potřásla jsem hlavou. Magie by k němu nepřešla a on to věděl. To, že jedl Temné maso nestačilo. Dědic dananské magie musel být Danan.

Konkubína se vzbudila a řekla, že jí to udělal dananský princ, kterého nikdy neviděla, který si říkal Cruce.

Podle V'lanea, sám přivedl Cruce k původní královně a ta ho před jeho očima zabila.

Mám na to vzpomínku?

Stočila jsem pozornost do sebe a hledala.

Svírala jsem hlavu v dlaních, když do mě vrazily vzpomínky. Cruce neumřel snadno ani dobře. Zuřil a vzpíral se a na konci to bylo dost ošklivé. Popřel, že by mě zradil královně. Styděla jsem se za jeho smrt.

Ale kdo zfalšoval smrt mé konkubíny?

Jak mě oklamali?

Oklamali.

To byl ten klíč?

Padne jen vlastní vinou, říkalo proroctví.

Jak se Kniha pohybovala, aby dosáhla svých cílů?

Její hybnou silou byly iluze. Oklamávala lidi a nutila je vidět to, co chtěla, aby viděli.

Proto mi dal fear dorcha - který byl pravděpodobně jeden z mých dobrých přátel - tu tarokovou kartu a ukázal mi směr k amuletu?

Ten amulet by mohl oklamat dokonce i mě.

Dělalo mi to starosti, už když jsem ho konkubíně dávala. Obrovská láska, obrovská důvěra.

Kniha byla jen můj stín.

Já byla opravdová, byla jsem král, který ji stvořil.

A já měla amulet, který dokázal vytvářet iluze a mohl nás oklamat.

Bylo to jednoduché. Bitva vůlí a já byla jasný vítěz.

Málem jsem nadskakovala nadšením. Ve všech mých dedukcích byla pravda. Všechny šipky ukazovaly na sever. Věděla jsem, co se musí udělat. Dneska Knihu polapím jednou provždy. Neuspím ji, jak říkalo první proroctví, ale porazím ji. Zničím ji.

Hned potom, co z ní dostanu to kouzlo pro Barronse. Bylo to ironické: Dala jsem všechna svá kouzla Knize, abych se jich zbavila a teď potřebuju jedno zpátky.

Až ho budu mít, najdu toho zrádce, zabiju ho, z konkubíny znovu udělám Světlou královnu (protože já ji teda rozhodně nechci a ona si stejně nic nepamatuje), kde bude moct nabít sílu a znovu vládnout. Pak odejdu a nechám Danany, ať se starají sami o sebe.

Vrátím se do Dublinu a budu jen Mac.

Už aby to tak bylo.

"Já myslím, že vím, jak to udělat, Jericho."

***

"Co by jsi chtěla, kdyby jsi byla Knihou  a ona byla králem?" zeptal se mě Barrons později.

"Myslela jsem, že nevěříš, že jsem král."

"Nezáleží na tom, čemu věřím. Ale Kniha tomu, zdá se, věří."

"Stejně jako K'Vruck," připomněla jsem mu. A pak tu byl ten kluk se zasněnýma očima. Když jsem se ho zeptala, jestli jsem Temný král, řekl ne o nic víc, než já. Byl jednou z mých částí?

"Tu svoji krizi identity řeš později. Soustřeď se."

"Myslím, že jen chce být přijatá, chce dostat rozhřešení. Chce, abych ji vzala zpátky, přiznala, že jsem se mýlila a začít znovu."

"To si taky myslím."

"Trochu se bojím té části, která říká, že když porazíme monstrum uvnitř, tak porazíme i to monstrum navenek. Kdo je to monstrum uvnitř?"

"To nevím."

"Vždycky všechno víš."

"Tohle ne. Je to tvoje monstrum. Nikdo nezná démony ostatních, ne dost na to, aby je polapil. To dokážeš jen ty."

"Tak alespoň hádej," dožadovala jsem se odpovědi.

Lehce se usmál. Pobavilo ho, že jsem použila jeho vlastní slova. "Jestli jsi Temný král - a opravdu říkám jestli, pořád nejsem přesvědčený - tak jeden by mohl hádat, že máš slabost pro zlo. Až dostaneš Sinsar Dubh, je možné, že budeš v pokušení udělat to, co chce. Místo toho, aby ses jí snažila uvěznit, možná si vybereš její lidskou podobu a vrátíš si všechnu původní moc - sebereš všechna kouzla a znovu se staneš Temným králem."

Nikdy. Ale naučila jsem se nikdy neříkat. "A co když to tak bude?"

"Budu tam a rozmluvím ti to. Ale nemyslím si, že jsi král."

Jaké jiné vysvětlení existuje? Ale když tam bude Barrons, aby na mě křičel a přivedl mě zpátky k rozumu a s mým odhodláním žít normální lidský život, tak to možná zvládnu. Byla jsem si tím jistá. To, co jsem chtěla, bylo tady v lidském světě. Ne v ledovém vězení se stříbrnovlasou ženou, kde bych musela řešit nekonečné politické problémy.

"Spíš se bojím, jaké monstrum máš uvnitř sebe, když nejsi král. Nějaký nápad?"

Potřásla jsem hlavou. Nebylo to podstatné. Možná nechtěl přijmout to, co jsem, ale nevěděl všechno a já neměla čas mu to vysvětlovat. Každý den, každá hodina, kdy byla Sinsar Dubh na svobodě v ulicích Dublinu, znamenala, že lidé umírají. Nedělala jsem si žádné iluze o jejích motivech, když neustále chodila do Chestera. Chtěla mi vzít rodiče. Chtěla mi sebrat vše, na čem mi záleželo a já bych nakonec zbyla úplně sama. Jako by mě tím mohla donutit, aby mi na ní záleželo. Donutit mě přijmout její temnotu zpět do svého těla a začít znovu. Teď jsem věřila, že měl Ryodan celou dobu pravdu: Chtěla, abych změnila strany. Myslela si, že když mi toho vezme dost, tak budu naštvaná a dost ublížená na to, abych se přestala starat o svět a začalo mi záležet jen na moci. Pak by mohla příhodně přijít a říct, Tady jsem, vezmi si mě, použij moji moc, dělej si, co chceš.

Ostře jsem se nadechla. Přesně v tomhle stavu jsem byla, když jsem si myslela, že je Barrons mrtvý. Lovila jsem knihu, snažila se s ní splynout a zničit celý svět. Věřila jsem, že ji dokážu ovládnout.

Ale teď už jsem byla při smyslech. Zakusila jsem zármutek. Kromě toho jsem měla v rukou Darrocovu zkratku. Měla jsem klíč k jejímu ovládnutí. Nezměním strany. Barrons byl naživu. Moji rodiče také. Nebudu cítit vůbec žádné pokušení.

Najednou jsem byla netrpělivá a chtěla jsem to skoncovat. Než se něco pokazí.

"Musím se ujistit, že dokážeš použít ten amulet."

"Jak?"

"Oklamej mě," řekl bezvýrazně. "A přesvědč mě."

Stiskla jsem amulet v dlani a zavřela oči. Před hodně dlouhou dobou v Mallucého sídle se mnou amulet spolupracovat nechtěl. Něco chtěl, čekal a já myslela, že chce daň, jako bych měla prolít něčí krev.

Teď jsem věděla, že je to mnohem jednoduší. Zazářil modročerně stejně jako kameny, protože mě poznal.

Problém byl ten, že jsem nepoznávala sama sebe.

Teď ano.

Jsem tvůj král. Patříš mě. Ve všem mě poslechneš.

Zalapala jsem po dechu potěšením, když se mi rozzářil v ruce ještě víc, než zářil pro Darroca.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Pamatovala jsem si, kde je sklep, ve kterém jsem byla jako Pri-ya. Na ty detaily nikdy nezapomenu.

Teď jsem ho kolem nás utvořila do posledního detailu. Obrázky mě a Aliny, rudé povlečení, sprcha v rohu místnosti, zářící vánoční stromeček a pouta na posteli. V jednu chvíli to bylo to nejšťastnější, nejjednodušší místo, jaké jsem poznala.

"To není zrovna chytré, teď nebude lehké mě odsud dostat."

"Musíme zachránit svět," připomněla jsem mu.

Natáhl se pro mě. "Svět může počkat. Já ne."