Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 45. kapitola

Část IV

Takhle svět skončí,

takhle svět skončí, 

takhle svět skončí.

Ne bouchnutím, ale zakňouráním.

- T. S. Eliot

Nemluv s tím, krásko. Nikdy s tím nemluv.

- Kluk se zasněnýma očima

***

Tu chvíli, kdy to začínal přehodnocovat, jsem okamžitě poznala.

Cítila jsem napětí v jeho těle, viděla, jak mhouří oči, což znamenalo, že o něčem hodně přemýšlí a vůbec se mu to nelíbí. "Není to dostatečně dobrý plán," řekl nakonec a vylezl z postele.

Bylo skoro nemožné přinutit se pohnout. Chtěla jsem zůstat v posteli napořád. Ale dokud to neskončí, dokud všichni, na kom mi záleželo, nebudou v bezpečí, nebudu se moc uvolnit a začít žít. Vstala jsem, oblékla si kalhoty a přetáhla si přes hlavu tričko.

"Co tedy navrhuješ? Sejdeme se se všemi a každému dáme podržet amulet? Uvidíme, jestli na někoho bude reagovat? Co když se rozsvítí třeba Roweně?"

Otráveně se na mě zadíval a já si přetáhla amulet přes hlavu a schovala ho pod tričko, kde mě studil na holé kůži. Oblékla jsem si koženou bundu a zapnula.

Když ten amulet držel on, nezářil modro-černým světlem. Věděla jsem, že kdyby se tak stalo, šel by po Knize už dávno, protože znal druhé proroctví.

"Vůbec se mi to nelíbí."

Mně taky ne, ale neviděla jsem jinou alternativu. "Pomohl jsi mi ten plán vymyslet."

"To bylo před hodinami. Teď máme vyjít na ulici, abychom tu zatracenou věc sebrali a musíme věřit, že nějaké proroctví, které načmárala bláznivá ženská na kus papíru a to neměla ani tušení, co dělá, akorát věřila, že nějaký amulet dokáže Knihu zkrotit. Ona je totální zlo a ty čekáš, že ji dokáže ovládnout. Ten plán za nic nestojí. To je všechno. Nevěřím Roweně. Nevěřím-"

"Nikomu," dořekla jsem za ně. "Nevěříš nikomu. Kromě sebe a to není důvěra, ale ego."

"Ne ego. Jen znám své schopnosti. A jejich nekonečné možnosti."

"Na tom útesu jsme tě s Ryodanem zabili. Klasický příklad toho, jak by to vypadalo, kdyby jsi mi trochu věřil."

Jeho oči byly černé a bezedné. Zrovna jsem se chtěla odvrátit, když se v nich něco pohnulo. Věřím ti.

Bylo to, jako by mi podal klíče ke svému království. A bylo to. Nemohla jsem nic dělat. "Tak to dokaž. Trénoval jsi mě od chvíle, co jsem byla dost silná, chytrá a tvrdá na to, abych udělala, co jsem musela. Prošla jsem si peklem a přežila. Podívej se na mě. Co to vždycky říkáš? Podívej se na mě. Udělal jsi ze mě bojovníka. Tak mě teď nech bojovat."

"To já bojuju v bitvách."

"Bojuješ tuhle bitvu. Půjdeme do ní společně."

"Budu se jen dívat. Kdo bude řídit a kdo bude jen spolujezdec? Já nejsem spolujezdec." Vypadal ukřivděně až do morku kostí.

"Nebudeš se jen dívat. Uzemníš mě, stejně jako když jsem byla Pri-ya a nemohla najít cestu zpátky. Nikdy bych to bez tebe nezvládla, Jericho. Byla jsem ztracená, ale cítila jsem tě tam, uzemnil jsi mě, držel jsi mě tady." Šel pro mě do pekla, sedl si na to příšerném místě, kde jsem byla, a gauč a zachránil mě. Vytáhl mě odtamtud jen silou vůle. Stejně jako vždycky. "Potřebuju tě," řekla jsem jednoduše.

Oči mu zakryl rudý nádech. Přetáhl si přes hlavu svetr. "Ještě není pozdě," řekl ochraptěle. "Můžeme nechat svět, ať jde třeba do pekla. Je spousta jiných světů. Spousta. Můžeme sebou vzít i tvoje rodiče. Kohokoli budeš chtít."

Podívala jsem se mu do očí. Myslel to vážně. Odešel by se mnou, skrz Zrcadla a žil někde jinde. "Já mám tenhle svět ráda."

"Některé ceny jsou příliš vysoké. Nejsi nezničitelná. Jen můžeš žít trochu dýl a je těžší tě zabít."

"Nemůžeš mě chránit navždy."

Podíval se na mě, jako by říkal, Zbláznila ses? Samozřejmě, že můžu.

Ty bys po mně chtěl, abych tak žila?

To důležité slovo je: žila.

Nezavírej mě do klece. Čekala bych od tebe víc.

Slabě se usmál. Pravda.

"Mohli bychom se podívat, jestli by se amulet rozsvítil pro Dagea. Je taky obydlený, nebo se to aspoň říká."

"Ty vtipálku. Leda přes mojí mrtvolu."

"Tak přestaň vymýšlet alternativy. Ty amulet použít nemůžeš. Což znamená, že ho musím použít já. To je jediná možnost. Ty nemůžeš umřít - teda můžeš, ale vždycky se vrátíš. A oba víme, že mě to nezabije. Jsme pro tuhle misi perfektní."

"Nikdo není perfektní, když má bojovat se zlem. Je svůdné. Až ji najdeme, půjde proti nám se vším, co má."

Byla jsem na to připravená. Věděla jsem, že jsem. Zhluboka jsem se nadechla a narovnala ramena. "Jericho, připadá mi, že celý můj život vedl k tomuhle okamžiku."

"To je ono. Osud je nepředvídatelná mrcha. Nejdeme. Svlékni se a vlez zpátky do postele."

Zasmála jsem se. "No tak, Barronsi. Kdy jsi naposledy utekl z boje?"

"Nikdy. A ostatní za to zaplatili. Nechci, aby se ti stalo to samé."

"Tomu nevěřím," řekla jsem s předstíranou hrůzou. "Jericho Barrons váhá. Zázraky se dějí."

Zasyčel. "Neváhám. Jenom... zatraceně."

Barrons nikdy nelhal sám sobě. Váhal a věděl to.

"Ve chvíli, kdy jsem tě viděl poprvé, tak jsem věděl, že s tebou budou problémy."

"Nápodobně."

"Chtěl jsem tě odtáhnout mezi regály, ojet tě a poslat tě domů."

"Kdybys to udělal, nikdy bych neodešla."

"Stejně jsi pořád tady."

"Nemusí se kvůli tomu tvářit tak kysele."

"Obrátila jsi mi život vzhůru nohama."

"Fajn, tak já jdu pryč."

"Zkus to a přivážu tě k posteli." Zadíval se na mě. "To je váhání." Pak si povzdechl.

Po chvíli ke mně natáhl ruku.

A já ji vzala do své.

***

Zrcadlo v Barronsově pracovně mě vyplivlo. Přeletěla jsem přes pokoj a narazila do zdi.

Už mě začínalo unavovat, že mě Zrcadla nemají rády. Až to skončí, chtěla jsem zrušit Cruceovu kletbu. Ráda bych ve volném čase prozkoumala Bílý palác.

Zamračila jsem se. A nebo možná ne. Možná budu chtít přetrhat všechna pouta s minulostí.

Barrons vyšel za mnou a vypadal úplně v pohodě a uhlazeně jako vždycky. "Počkej," přikázal mi hned.

Chodidla mi přimrzla k podlaze. "Co je?"

"Na střeše jsou lidé. Mluví." Stál dlouho nehnutě a na tváři mu tál led. "Ryodan a ostatní. Keltarové jsou blízko. Čekají - co je to sakra za zvuk?" Prošel kolem mě a vyšel z pracovny.

Prošel dveřmi vzadu do soukromých pokojů.

Šla jsem těsně za ním. Byla tma a lehká mlha, která se odrážela ve světle lamp.

"Jericho Barrons," řekl elegantní hlas.

"Kdo sakra jste?" chtěl vědět Barrons.

Došla jsem k němu včas na to, abych viděla, jak ze stínů vystupuje muž.

Přešel k nám a napřáhl ruku. "Jsem Pieter Van der Meer."

Byl vysoký a štíhlý a očividně trénovaný v bojových uměních, mohlo mu být něco po čtyřicítce. Blonďaté vlasy mu rámovaly jeho nordickou tvář s bledě zelenýma očima. Vznášela se kolem něj aura hada, který nás nenapadne dřív, než bude muset.

"Ještě krok a zabiju vás," řekl Barrons.

Muž se zastavil, vypadal překvapeně a netrpělivě. "Pane Barronsi, na tohle nemáme čas."

"Sám rozhodnu na co máme a nemáme čas. Co tu děláte?"

"Jsem tu se skupinou Triton."

"A?"

"Nehrajme hry. Víte, kdo jsme," řekl ten muž.

"Vlastníte opatství, mimo jiné. Nemám vaše lidi rád."

"Naše lidi?" Peiter Van de Meer se usmál malým úsměvem. "Sledovali jsme vás celá staletí, pane Barronsi. My sice lidé jsme, ale vy tak úplně ne."

"A proč jsem vás ještě nezabil?" zapředl Barrons.

"Protože 'moji lidé' jsou často užiteční a vy jste se mezi nás pokoušel infiltrovat několikrát. Nikdy se vám to nepodařilo. Probouzíme ve vás zvědavost. Přinesl jsem něco pro tu dívku. Je čas na pravdu."

"Co ví skupina Triton o pravdě?"

"Pokud mě nechcete poslouchat objektivně, možná poslechnete někoho jiného."

"Vypadněte z mého obchodu a já vás nechám žít. Tentokrát. Jinou příležitost už mít nebudete."

"To nemůžeme. Právě se chystáte udělat obrovskou chybu a my vám tedy musíme říct, co víme. Je to její volba. Ne vaše."

"Kdo my?" Dívala jsem se mezi Peitera a do matně osvětleného prostoru za ním, kde jsem viděla usazené další postavu. Nebylo dost světla, ale viděla jsem, že je to žena. Z té předtuchy mě šimralo v břiše.

Peiterovy zelené oči se na mě upřely. Jeho výraz byl jemný.

Okamžitě mi bylo nepříjemně. Díval se na mě, jako by mě znal. Já ho neznala. Nikdy předtím jsem ho neviděla.

"MacKaylo," řekl jemně. "Jsi tak krásná. Věděl jsem, že budeš. Nechat tě jít byla ta nejtěžší věc na světě."

"Kdo sakra jste?" Nelíbil se mi. Ani trochu.

Mávl rukou směrem k postavě na gauči.

Vstala a přešla do světla.

Údivem mi spadla brada.

I když se čas podepsal na její tváři, její vlasy byly kratší, sotva se dotýkaly ramen, tak jsem stejně nepochybovala o tom, kdo je.

Měla blonďaté vlasy, modré oči a byla krásná. Viděla jsem ji. O dvacet let mladší. Střežila chodbu v opatství. Říkala: Nepatříš sem. Nejsi jedna z nás.

Dívala jsem se na poslední vůdkyni Útočiště, na Alininu matku.

Isla O'Connorová.

"Jak- co-," koktala jsem.

"Odpusť mi prosím." Ta prosba byla lehká, ale v očích měla bolest. "Musíš vědět, že to bylo nutné. Neměla jsem na výběr."

Barrons řekl: "Umřela jsi. Viděl jsem to. Byla jsi v kómatu. Šel jsem ti na pohřeb."

Trhla jsem sebou. Potvrdil to. Byla to Isla O'Connorová. Nevěděla jsem, proč by mi na tom mělo záležet. Alina byla její jediné dítě. Já byla Temný král.

"Je to dlouhý příběh," řekla.

Barrons zakroutil hlavou. "A my ho poslouchat nebudeme."

"Ale musíte. Nebo uděláte strašlivou chybu," řekl Peiter temně. "A MacKayla za ní zaplatí."

"Má pravdu. Musíme si promluvit, než bude pozdě." Vypadalo to, že ze mě Isla nemůže odtrhnout oči. "Ty to chceš slyšet, že ano?"

Zakroutila jsem hlavou. Nevěřila jsem si dost na to, abych promluvila. Jak je možné, že mě pořád ještě něco překvapovalo? Když jsem vstoupila do Zrcadel, čekala jsem, že sednu do auta, budu jezdit kolem a lovit Sinsar Dubh.

Ani na chvíli mě nenapadlo, že by na nás mohla čekat Isla O'Connorová a před dveřmi bude stát limuzína. Vsadila bych se, že její řidič měl pod svou uniformou jednu nebo dvě zbraně. Co byla skupina Triton kromě toho, že vlastnila opatství? Proč je neměl Barrons rád? Co tady dělala Isla, další člověk, který měl být mrtvý, ale nebyl?

Po tváři jí začaly téct slzy. "Ach, zlato, to, že jsem se tě musela vzdát, byla ta nejtěžší věc na světě. Jestli nechce slyšet nic jiného, poslechni si aspoň tohle. Byla jsi moje děťátko. Moje malá, bezbranná holčička a oni říkali, že zahubíš celý svět. Zabili by tě, kdyby o tobě věděli! Obě moje dcery byly v nebezpečí. Všichni jsme věděli o tom proroctví. Věděli jsme, že se narodí sestry z té nejsilnější pokrevní linie. Rowena mě sledovala. Nenáviděla mě od chvíle, kdy se začala ukazovat moje moc. Chtěl svou dceru Kayleigh, aby se stala vůdkyní Útočiště, chtěla, aby O'Reillyovi vedly opatství navždy. Nikdy neodpustila Naně, že se k řádu otočila zády. Udělala by vše, aby se mě zbavila. Kdyby věděla, že jsem znovu těhotná... Neměla jsem jinou možnost. Musela jsem se tě vzdát a odejít, předstírat, že jsem mrtvá."

"Když jsi odcházela z opatství, byla jsi těhotná," řekl Barrons chladně.

"Skoro pět měsíců. Dobře jsem to skrývala. Byl zázrak, že dítě nepřišlo při mém útěku k úrazu. Tak jsem se bála, že jí ztratím." Další slzy.

Pořád jsem třásla hlavou. Nedokázala jsem přestat.

"MacKaylo! Bylo to peklo vědět, že tam někde jsi, že tě vychovává někdo jiný, vědět, že tebe a Alinu nemůžu vidět, abych vás nevystavila nebezpečí. Ale teď jsi tady a chystáš se udělat něco, co bude mít nedozírné následky. Je čas přestat lhát. Musíš znát pravdu."

V kapsách jsem zatnula ruce v pěst a odvrátila se.

"Neotáčej se ke mně zády," vykřikla. "Jsem tvoje matka!"

"Rainey Laneová je moje matka."

"To je bezcitné a není to fér," řekl Pieter. "Ani jsi jí nedala šanci."

"A proč vám na tom tak záleží?" zeptala jsem se podrážděně.

"Protože jsem její manžel, MacKaylo. A tvůj otec."