Měla jsem bratry- Pietera mladšího, kterému bylo devatenáct a Michaela - tomu všichni říkali Mick - kterému bylo šestnáct. Ukázali mi fotky. Byli jsme si podobní. Otřáslo to dokonce i Barronsem.
"Předstírali jsme smrt tvojí matky, nechali jsme zpopelnit neznámou ženu a vás dvě propašovali ze země. Odvezli jsme vás do Států, kde jsme vám našli tu nejlepší rodinu a hlavně bezpečí daleko odsud." Pieter vzal Islu za ruku a sevřel ji ve svých dlaních. "Tvoje matka to málem nepřežila. Měsíce potom nepromluvila jediné slovo."
"Pietere, věděla jsem, že to musíme udělat. To jen že to bylo-"
"Peklo," dořekl bezbarvě. "Absolutní peklo muset se jich vzdát."
Trhla jsem sebou. Říkali vše, co jsem chtěla slyšet. Lámalo mi to srdce. Měla jsem rodiče. Bratry. Narodila jsem se. Patřila jsem někam. Jen jsem si přála, aby se toho dožila Alina. Bylo by to perfektní.
"Říkali jste, že jí chcete říct něco důležitého. Tak to řekněte a vypadněte," přikázal Barrons.
Podívala jsem na něj, rozpolcená. Část mě chtěla, aby zmlknul a oni mohli mluvit dál a část mě chtěla, aby zmizeli a už se nikdy nevrátili. Zrovna jsem se vyrovnala s jednou realitou. Teď chtěli, abych ji opustila a přijmula jinou. Kolikrát se budu muset uvědomit, kdo jsem, abych zjistila, že to tak není? Cítila jsem se jako schizofrenik s několika osobnostmi najednou.
"Jestli jsem vaše dcera, tak jak je možné, že mám vzpomínky Temného krále?"
Isla zalapala po dechu. "Opravdu?"
Přikývla jsem.
"Říkal jsem ti, že by toho mohla být schopná," připomněl jí Pieter.
"Kdo?" chtěla jsem vědět. "Udělat co?"
"Světlá královna k nám přišla chvíli potom, co Kniha unikla, než jsme opustili Dublin. Řekla, že udělá vše, co bude v jejích silách, aby se Sinsar Dubh vrátila," řekl Pieter.
"Velmi se o tebe zajímala," řekla Isla temně. "Byla jsi sotva tři měsíce stará. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Měla jsi na sobě růžové šaty s malými květinami a ve vlasech duhovou stuhu. Nemohla ses na ní přestat dívat. Pořád jsi něco žbrblala a natahovala se k ní. Byly jste fascinované jedna druhou."
"Báli jsme se, že tě královna očarovala. Byla tím proslulá. Podívala se do budoucnosti a pak se snažila upravit události tak, aby dosáhla svých cílů," řekl Pieter. "Několikrát jsem měl pocit, že je někdo v tvém pokoji, než jsem do něj vešel."
"A vy si myslíte, že mi dala vzpomínky Temného krále? Jak by mohla? Myslela jsem, že pila z kotle. Smazalo by to všechny vzpomínky, které měla."
"Kdo to může říct s jistotou?" pokrčila Isla rameny. "Možná to byly falešné vzpomínky, uměle vyrobené nebo vzpomínky někoho jiného. Možná z kotle nikdy nepila. Někteří to předstírají."
"Koho to zajímá? Proč jste tady?" ptal se Barrons netrpělivě.
Isla se na něj podívala jako na blázna. "Staral jsi se o ní a za to ti nedokážeme dost poděkovat, ale my jsme ji přišli vzít domů."
"Ona je doma. A musí zachránit svět."
"O to se postaráme sami," řekl Peiter. "To je naše práce."
"Zatím vám to teda moc nejde."
Pieter se na něj káravě podívat. "Ne že vám by se vedlo o něco lépe. Většinu svých sil jsme zaměřili na hledání amuletu. Toho pravého."
Přimhouřila jsem oči. "Proč?"
"Skupina Triton ho z různých důvodů hledá celá staletí. Ale v poslední době je kritické, abychoom ho našli, protože on je jediný způsob, jak vstoupit do Knihy," řekl Pieter. "Člen naší společnosti slyšel - i když pozdě - o aukci, na které se prodával. Přijeli jsme na Welshmanův hrad krátce po Johnstonově masakru. Ale ten parchant se snad rozplynul ve vzduchu."
"V tvrdé skále," zamumlala jsem. Nikdy na ten příšerný moment nezapomenu.
"Měsíce jsme netušili, kde je. Mysleli jsme si, že ho má Darroc, ale žádný z našich lidí se k němu nemohl dostat blíž. Lidi vůbec netoleroval. Pak jsme obdrželi zprávu, že MacKayle se podařilo infiltrovat jeho kemp a že je jeho pravou rukou." V jeho pohledu se zračila pýcha. "Dobrá práce, miláčku! Jsi stejně nápaditá jako tvoje matka."
"Říkal jsi 'ten pravý'," řekla jsem.
"Podle legendy vyrobil král mnoho amuletů," odpověděla Isla. "Všechny byly schopné vytvořit různě kvalitní iluze. Ale dohromady byly nepřekonatelné. Ale jen ten poslední, který vytvořil, dokázal ošálit i Temného krále. Kniha byla moc mocná na to, aby byla zastavena jinak. Iluze je jediná zbraň, která proti ní bude fungovat."
"Měli jsme pravdu!" vykřikla jsem a podívala se na Barronse.
"Proroctví zní jasně. Ten, kdo byl 'obydlený' musí použít amulet, aby ji polapil."
"Už na tom děláme," řekl Barrons chladně.
"Není to váš boj," odpověděl Pieter mírně. "My to začali, tak to taky dokončíme."
Poposedla jsem si na kraj gauče s lokty na kolenou. "Jak to myslíš?"
"Tvoje matka je ta, která to musí udělat. I když jestli jsi jako ona, tak si myslíš, že je to tvůj problém. Toho jsme se báli, proto jsme sem dnes v noci tak spěchali. Isla je ta 'obydlená'. Před dvaceti třemi let, když Kniha unikla, posedla ji, obydlila ji. Ví to. Byla Knihou. Rozumí ji. A ona je jediná, která ji může uložit ke spánku."
"Nikdy nenechá člověka naživu," řekl Barrons bezbarvě.
"Fionu nechala," připomněla jsem mu.
"Ta jedla Temné maso. To bylo něco jiného."
"Isle se podařilo dostat Knihu ze svého těla," řekl Pieter. "Ona je jediná o kom víme, že se jí povedlo zbavit se Knihy, která potom přeskočila na někoho jiného."
Barrons nevypadal ani trochu přesvědčeně. "Ale ne před tím, než ji donutila zabít půlku opatství."
"Nikdy jsem neřekla, že to bylo snadné," řekla Isla tiše a očima plnýma smutku. "Pohrdám tím, co mě donutila udělat. Musím s tím žít každý den."
"Ale Sinsar Dubh stopovala mě," protestovala jsem.
"Cítila tvoji pokrevní linii, hledala mě," řekla Isla.
"Ale já jsem předurčená," řekla jsem otupěle. Nebo ne? Už mě unavovalo neustále hledat své místo.
Zničím celý svět? Jsem konkubína? Jsem Temný král? Jsem vůbec člověk? Jsem ta, která jediná dokáže polapit Knihu?
Na všechno byla odpověď ne. Byla jsem jen Mac Laneová, pletla jsem se všem pod nohy a dělala hloupá rozhodnutí.
"Jsi předurčená ke skvělým věcem, zlatíčko," řekla Isla. "Ale tohle není tvoje bitva."
"Tvůj osud přijde jiný den," řekl Pieter. "Tohle je jen jedna z první bitev, kterou musíme vybojovat. Čekají nás temné časy. I když zneškodníme Knihu, pořád bude mezi našimi světy chybět zeď. Bez Písně jí nedokážou vybudovat. Máme před sebou ještě spoustu práce." Usmál se. "I tvoji bratři mají talent. Nemůžou se dočkat, až tě potkají."
"Ach, MacKaylo, znovu budeme rodina!" řekla Isla a znovu se rozbrečela. "To je to jediné, co jsem kdy chtěla."
Podívala jsem se na Barronse. Měli jsme stejný pohřební výraz. Pak jsem se podívala na Pietera a Islu. Bylo to vše, co jsem vždycky chtěla. Nebyla jsem král. Narodila jsem se. Měla jsem rodinu. Nedokázala jsem to vstřebat. Ale moje srdce už se o to pokoušelo.
***
Rodinné shledání stranou, Barronsovi se nelíbila ta změna plánu a mně taky ne.
Měsíce jsme plánovali a připravovali se na tuhle chvíli a teď v předvečer bitvy sem nakráčeli moji biologičtí rodiče a řekli, že už nás nepotřebují. Budou bojovat ve válce a ukončí ji.
Stálo to za prd.
"Dokážete ji vystopovat?" zeptal se Barrons.
Pieter odpověděl: "Isla ano. Ale i Kniha ji cítí, proto pro ni bylo nebezpečné zůstávat v Dublinu, dokud jsme si nebyli jisti, že má MacKayla ten amulet."
"Jak jste věděli, že ho mám?" řekla jsem.
"Tvoje matka vycítila, jak jsi se s ním dnes večer spojila. Okamžitě jsme proto přijeli."
"Myslela jsem, že jsem to spojení cítila už jednou na začátku října minulý rok," řekla Isla. "Ale ten pocit byl pryč tak rychle, jak přišel."
Zamrkala jsem. "Dotkla jsem se ho loni v říjnu. Jak jsi to věděla?"
"Netuším," odpověděla jednoduše. "Cítila jsem spojení dvou velkých mocí. Pokaždé jsem cítila tebe, MacKaylo. Cítila jsem svoji dceru!" Pak se její tvář zkroutila. "Cítila jsem jednou i Alinu." Pak se odvrátila a na dlouhou chvíli se zadívala do prázdného krbu. "Umírala. Můžeme prosím rozdělat oheň?"
"Samozřejmě," řekl Pieter okamžitě. Vstal, přesunul se ke krbu, ale Barrons tam byl dřív.
Zadíval se na Pietera vražedným pohledem. Možná se snažíš dělat si na tu ženu nárok, říkaly jeho oči, ale nenech se mýlit, ona i ten krb jsou moje.
Po chvíli Pieter pokrčil rameny a přesunul se zpátky k gauči.
"Vyspíme se na to," řekl Barrons. "Teď jděte. Zítra se vám ozveme."
Pieter si odfrkl. "Nemůžeme odejít, Barronsi. Tohle musí skončit, teď, tady, ať tak, či onak. Nemáme čas."
Nemohla jsem se přestat dívat na Islu. Měla cosi vepsaného ve tváři. Když jsem se na ní dívala, nemohla jsem přestat myslet na Rowenu. Asi proto, že nás ta ženská pronásledovala už moc dlouho. "Proč to musí skončit dneska?"
Isla se na mě podívala zvláštním pohledem. "MacKaylo, copak to necítíš?"
"Necítím c-?" odmlčela jsem se. Nesnažila jsem se to cítit. Neustále jsem svoje vidoucí schopnosti potlačovala, až se z toho stal instinkt. "Bože, Sinsar Dubh míří přímo sem." Otevřela jsem oči dokořán. "Je... jiná." Podívala jsem se na Islu, která přikývla. "Intenzivnější. Jako by byla připravená na všechno, jako by čekala jen na tohle." Vyvalila jsem oči. "Má dalšího sebevražednýho atentátníka a jestli ji nezastavíme, vyhodí nás do vzduchu!"
"Ví, že jsem tady," řekla Isla. Byla bledá, ale její oči měla přimhouřené odhodláním, které jsem poznávala. Viděla jsem ho na vlastní tváři. "To je v pořádku," řekla s napjatým úsměvem. "Taky jsem připravená. Sice mi před dvaceti třemi lety ukradla děti a rozervala rodinu, ale dneska v noci jsem ji dala zase dohromady."
***
Pieter a Isla se na chvíli omluvili a odešli stranou. Mluvili spolu tiše a naléhavě.
Seděla jsem s Barronsem na gauči a pozorovala je. Bylo to všechno tak surreální. Cítila jsem se, jako kdybych vystoupila ze Zrcadla v nějaké jiné alternativní realitě, kde všechno končí dobře. Přesně tohle jsem chtěla: rodinu, útočiště, žádná zodpovědnost za celý svět.
Tak proč jsem se cítila tak zklamaná a vykolejená?
Někde v noci venku jsem cítila, jak Kniha přichází. Z nějakého důvodu zpomalila a skoro zastavila. Přemýšlela jsem, jestli vyměnila lidi. Možná našla někoho lepšího.
I když jsme milovala Jacka a Rainey, tak pozorovat svoje rodiče se dělalo něco zvláštního. Teď když jsem věděla, že se mě nechtěli vzdát, se ve mně uvolnilo jakési napětí, o kterém jsem ani nevěděla, že ho mám. Asi se nějaká část mě bála toho, že mě nechtěli. Ale celou tu dobu byli moji praví rodiče tady, a já s Alinou jsme jim moc chyběli. Měli jsme dokonce i pouto mezi matkou a dcerou. Znovu budeme rodina. Měla jsem tolik otázek!
"Nic jim nevěř," řekl Barrons. "Je to všechno blbost."
Barrons byl totálně paranoidní. Povědomí o všem v okolí, tak tomu říkal. Řekl přesně to, co jsem čekala. "Vážně se tomu těžko věří," zamumlala jsem.
"Tak tomu nevěř."
"Podívej se na ní, Barronsi. Je to ta žena, jejíž odraz chránil chodbu v opatství, poslední vůdkyně Útočiště. Žena, kterou jsi tu noc odvezl. Proboha, vždyť jsme si strašně podobné!" Když jsem poprvé dorazila do Dublinu, tak jsme si podobné nebyli. Byla jsem celá jemná, měla jsem křivky a dětskou baculatost ve tváři. Teď jsem jí byla podobná, byla jsem starší, vypracovanější, obličej jsem měla kulatý a rysy výraznější.
Podíval se na nás. "Mohla by být sestřenice."
"Nebo taky moje matka," řekla jsem suše. "A jestli je, tak to znamená, že nejsem Temný král." Všechny jeho hříchy mi spadly z ramen. To, že jsem věřila, že jsem ten největší padouch, který je zodpovědný za miliardu smrtí, na mě bylo až moc. "Možná mají pravdu, Barronsi. Možná to opravdu není moje bitva. Možná jsme se s Alinou dostaly doprostřed tohohle konfliktu náhodou. Kniha cítila naši pokrevní linii, obtěžovala nás a zničila nám život."
"Dani zabila Alinu," připomenul mi ostře.
Proč mi to musel připomínat teď? Zamračila jsem se na něj.
Měl pokroucenou tvář, zíral na mě divokýma očima a křičel Rowenino jméno tak hlasitě, až jsem se podivila, že nepopraskala okna.
Mrkla jsem. Byl to zase jen Barrons a díval se na mě zvláštně.
"Jsi v pořádku?"
"Co jsi to říkal?"
"Jestli jsi v pořádku."
"Ne, co jsi říkal před tím?"
"Řekl jsem, že Dani zabila Alinu kvůli Roweně, o tom jsem nikdy nepochyboval. Co se děje? Jsi bílá jako papír?"
Potřásla jsem hlavou, styděla jsem se. Pak jsem sebou trhla a rychle se podívala k oknu. "Ale ne!" Sinsar Dubh se znovu dala do pohybu, hodně rychle.
"Přichází!" Vykřikla Isla ve stejnou chvíli jako já.
"Kolik máme času?" zeptal se Pieter.
"Tři minuty, možná míň. Je v autě," odpověděla Isla.
Potřebovala jsem vědět, jestli ji obě cítíme ve stejné vzdálenosti. Nás dvě bude těžší ošálit. Nehodlám dopustit, aby udělala to, co naposledy, když jsme se ji snažili polapit. "Kde ji cítíš?"
"Na severozápadě města. Asi tři míle odsud."
Ulevilo se mi. Přesně tam jsem jí cítila i já.
"Kde je to tady nejlíp zabezpečené?" zeptala se Isla Barronse.
Otráveně se na ni zadíval. "Všude."
"Jaký je plán?" řekla jsem.
"Musíš dát své matce ten amulet," řekl Pieter.
Dotkla jsem se řetízku na krku a podívala se na Barronse. Pomalu se nadechl a otevřel pusu a bezhlasně zaburácel.
Mrkla jsem a podívala se znovu. Byl úplně v klidu a uhlazeny jako vždycky.
"Je to na tobě," řekl. "Tohle si musíš rozhodnout sama."
Cítila jsem se zvláštně. Původní Mac, barmanka, snílek a profesionální chytačka bronzu by nechtěla nic jiného, než předat zodpovědnost někomu jinému. Chtěla by, aby se o ní postarali. Ne aby se starala ona o ostatní. Tu ženu už jsem neznala. Líbilo se mi dělat těžká rozhodnutí a bojovat za dobro. Zbavit se zodpovědnosti už mi nepřipadalo jako zbavovat se břemene - připadalo mi, jako bych zanevřela na ty nejdůležitější části mého života.
"MacKaylo, nemáme čas," řekl Pieter jemně. "Už nemusíš bojovat. Teď jsme tady."
Podívala jsem se na Islu. V jejích modrých očích zářily slzy. "Poslechni svého otce," řekla. "Nikdy už nebudeš sama, zlato. Dej mi ten amulet. Zbav se toho břemene, ponesu ho místo tebe. Nikdy nemělo být tvoje."
Podívala jsem se na Barronse. Sledoval mě. Znala jsem ho. Nikdy by mě k ničemu nedonutil.
Znovu jsem se na něj podívala. Koho jsem se snažila oblbnout? Samozřejmě, že by se mě snažil donutit. Chtěl to kouzlo, které by ukončilo život jeho syna. Hledal ho celý svůj život. Křičel by a dupal. Nikdy nebyl tak blízko, takže by mi určitě nedal prostor, abych se rozhodla sama.
"Nedělej to," zasyčel. "Slíbila jsi to."
"Sinsar Dubh vstoupila do města," řekla Isla prostě. "Musíš se rozhodnout."
Cítila jsem ji, mířila k nám, jako by věděla, že když si pospíší, zastihne nás v tuhle chvíli, nerozhodnuté.
Pohla jsem se k Isle a hrála si s řetízkem u krku. Jak jsem měla přijmout, že nebudu v téhle bitvě bojovat? Připravovala jsem se na ni. Byla jsem připravená. A stejně tu stála a říkala mi, že si nemusím dělat starosti. Že nezničím svět a nepotřebuju ho zachraňovat. Ostatní se připravovali na tenhle moment stejně jako já a byli mnohem povolanější.
Ten surreálný pocit byl zpátky. A co to hučení v mém uchu? Pořád jsem si myslela, že slyším Barronse křičet, ale vždy, když jsem se na něj podívala, neříkal nic. "Potřebuju z té Knihy jedno kouzlo," řekla jsem.
"Až bude pod zámkem, dostaneš, co budeš chtít. Pieter zná První jazyk. Tak jsme se s tvým otcem potkali, když jsme pracovali nad prastarými svitky."
Dívala jsem se do tváře tak podobné té mé, jen starší, moudřejší. Chtěla jsem to říct, potřebovala jsem to říct, aspoň jednou. Možná už nikdy nebudu mít příležitost. Zkusila jsem, jak by znělo slovo "matka" na mém jazyku.
Na tváři se jí objevil zářivý úsměv. "Moje drahá MacKaylo!" vykřikla.
Chtěla jsem se jí dotknout, obejmout ji, cítit ji a vědět, že někam patřím. Soustředila jsem se na svoji jedinou vzpomínku, kterou jsem na ní měla, hluboce pohřbenou uvnitř až do téhle chvíle. Pevně jsem se na ni soustředila. Nemohla jsem uvěřit, že jsem si na ni za celé ty roky nevzpomněla. Isla O'Connorová a Pieter se na mě dívali se slzami v očích. Stáli u modrého vagónu a mávali na nás. Pršelo a někdo nad mým kočárkem držel růžový deštník se zelenými květinami, ale vítr i tak donesl déšť až k mé tváři. Držela jsem se za své kudrnaté vlasy a plakala, zatímco Isla se odtrhla od Pietra a pořádně mě přikryla dekou.
"Zlato, bylo to to nejtěžší, co jsem musela udělat. Tenkrát v tom dešti jsem tě musela nechat jít. Když jsem tě přikryla, chtěla jsem tě zvednout a nikomu tě nedat!"
"Pamatuju si ten deštník," řekla jsem. "Proto jsem měla vždycky tak ráda růžovou."
Přikývla, oči jí zářily. "Byl jasně růžový se zelenými květinami."
V očích mě pálily slzy. Dívala jsem se na ní dlouho, snažila se zapamatovat její tvář.
Isla otevřela svou náruč. "Moje dcero, moje krásná holčičko."
Zaplavily mě hořkosladké emoce, když jsem ji objala. Pevně mě stiskla a já začala brečet.
Pohladila mě po vlasech a zašeptala. "Pšt, zlatíčko, už je to v pořádku. Tvůj otec a já jsme tu. Už se nemusíš bát. Je to v pořádku. Jsme spolu."
Brečela jsem ještě víc. Protože jsem viděla pravdu. Někdy je tam vidět v těch chybách.
Někdy ji vidíte v tom, co je až moc dokonalé.
Ruce své matky jsem měla kolem krku. Voněla jako Alina po broskvích.
A já si na tuhle ženu vůbec nevzpomínala.
Nebyl žádný modrý vagón. Žádný růžový deštník. Žádný den v dešti.
Vytáhla jsem kopí z pouzdra mezi naše těla.
A vrazila ho Isle O'Connorové rovnou do srdce.
1 comments:
Děkuji za další úžasný překlad
Okomentovat