Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 47. kapitola

Isla se ostře a bolestivě nadechla a potom mi ztuhla v náručí. Pevně mě chytila kolem krku.

"Zlato?" Modré oči se dívaly do těch mých, prázdné a zmatené. Byla to Isla.

"Ty pitomá mrcho!" Modré oči se dívaly do těch mých, prudce inteligentní, zuřivé a plné vzteku. Byla to Rowena.

"Jak jsi mi to mohla udělat?" plakala Isla.

"Kdybych tě tak zabila tu noc v té hospodě!" vyprskla Rowena. "Vy zatracení O'Connorové. Světu jste nepřinesli nic jiného než problémy a smůlu!"

Cítila jsem, jak se jí podlomily nohy, ale chytila se mých ramen a odmítala upadnout. Na stařenu byl silná.

Otřásla jsem se. Nikdy jsem s Islou nemluvila. Celou dobu to byla Rowena, přinesla Sinsar Dubh, byla posedlá. Ale teď umírala a schopnost Knihy udržet přesvědčivou iluzi umírala s ní. Měnila se mezi iluzemi. Chvíli to byla iluze Isly a chvíli realita Roweny.

"Zabila jsi mou sestru?" zatřásla jsem s tou stařenou tak prudce, až se jí z těsného drdolu uvolnily vlasy.

"Dani zabila tvou sestru. A to jste se měly tak rády. Předpokládám, že teď už k ní cítíš něco úplně jiného!" Zasmála se.

Použila jsem na ni Hlas. "Přikázala jsi jí to udělat?"

Kroutila se a ústa měla v křeči. Nechtěla mi odpovědět. Chtěla, abych trpěla. "Ano!" zasyčela neochotně. Doufala jsem, že jí to bolí.

"Použila jsi na ni mentální nátlak, abys jí to donutila udělat?"

Zatnula zuby a přimhouřila oči. Zopakovala jsem svou otázku tak hlasitě, až se sklo otřáslo v oknech.

"Ano! Bylo to moje právo. Proto jsem ten dar dostala! A taky inteligenci k tomu ho použít. Různé drobné příkazy musíš vrstvit, musíš vědět, co přesně říct. Nikdo jiný by to nedokázal." Arogantně se na mě ušklíbla, byla na sebe pyšná.

Zamračila jsem se a odvrátila se pryč. Nemohla jsem vstřebat hrůzu té pravdy.

Konečně tu byla - vražedkyně mé sestry. Konečně jsem věděla, co přesně se stalo Alině.

V den, kdy zjistila, že Darroc je Pán a vládce, v ten den, kdy mi s brekem volala a nechala zprávu na záznamníku, v ten den ji zabili - ale ne z toho důvodu, který jsem myslela. Kdyby nebylo Roweny, Alina by ten den přežila.

Já bych si pořídila nový telefon, za pár dnů jí zavolala a ona by odpověděla. Život by pokračoval. Ona a Darroc by se pravděpodobně dali zpátky dohromady a kdo ví, jak to všechno mohlo dopadnout? Její zpráva byla zavádějící už od začátku, ale ona přece netušila, že tahle stařena je její nepřítel.

Tahle mrcha, tahle tyranka, která si myslela, že je jejím právem použít svůj "dar" na dítě, které donutila zabít. Přikázala Dani vylákat Alinu do temné uličky, aby ji tam zavraždili.

Třásly se mi ruce. Chtěla jsem jí zabít stejným způsobem.

Řekla přesně Rowena Dani, která monstra má najít, aby Alinu zabili? Trvala na tom, aby tam Dani zůstala a dívala se? Prosila Alina o život? Plakaly obě, protože věděly, že to takhle nemá být? Mě donutili k sexu. Dani donutili k vraždě. Moji sestru. Moji třináctiletou sestru. Nedokázala jsem si představit, jaké by to bylo sledovat sama sebe zabít někoho, koho jsem nechtěla zabít. Znala Dani Alinu? Měla ji ráda? A stejně byla donucená ji zabít?

"A tebe jsem se pokusila zabít v té cele, když jsi byla jen děvka bez mozku, ale ty jsi nechcípla! Podřízla jsem ti hrdlo. Dusila jsem tě. Vykuchala jsem tě, otrávila! A pokaždé jsi se vrátila. Nakonec jsem přemalovala ochranná kouzla, aby si pro tebe přišli a zničili tě!"

"Ty ji přemalovala- chtěla jsi mě dát princům?" Byla jsem ohromená. Pokusila se mě zabít. Nezdálo se mi to. Obě myšlenky jsem okamžitě vytěsnila z hlavy. Chtěla jsem odpovědi a jak jsem se na ní tak dívala, tak jsem na to neměla moc času. Vyšel ze mě Hlas a odrážel se od zdí.

"Proč jsi zabila Alinu?"

"Jsi blbá? Spala s nepřítelem! Moji špehové ji sledovali, až k jeho domu a viděli ji s Temnými! To je dostatečný důvod. A pak tu bylo to proroctví! Zabila bych ji při porodu, kdybych mohla. Kdybych věděla, že je pořád naživu, našla bych ji!"

"Věděla jsi, kdo je, když jsi ji zabila? Věděla jsi, že je to Isly dcrea?"

"Ale samozřejmě," zasyčela. "Nechala jsem Dani, aby ji vylákala, když mi moje dívky řekly, že viděly netrénovanou vidoucí. Říkala si Alina Laneová, ale já ihned věděla, kdo to je, Islina dcera. A moje Kayleigh byla mrtvá kvůli její matce!"

Chtěla jsem ji uškrtit holýma rukama, vymáčknout z ní poslední dech. Pořád a pořád dokola.

"Věděla jsi, kdo jsem, když jsi mě tenkrát v noci viděla?"

Po tváři ji přeběhl zneklidněný výraz. "Nebylo to možné. Nemohla jsi existovat. Nenarodila jsi se. Věděla bych, kdyby byla Isla těhotná! Ženy mluví. Ale o tomhle nemluvily nikdy!"

"Jak se ta Kniha dostala ven?" chtěla jsem vědět.

V očích se jí mihl lstivý pohled. "Ty myslíš, že jsem ji pustila já. Ale to jsem neudělala. Já dělám práci andělů! Anděl ke mně přišel a varoval mě, že kouzla, která ji drží, slábnou. Dovolil mi vstoupit do té zapovězené místnosti a posílit runy. Jen já to mohla udělat. Musela jsem být statečná! Musela jsem být silná! Byla jsem oboje. Vidím, sloužím, chráním! Vždycky jsem tam byla pro své děti!"

Přestala jsem dýchat. Kniha sváděla. Vsadila bych se, že žádný anděl k ní nepřišel. Ta stařena si myslela, že posiluje runy, ale místo toho je smazala.

"Udělala jsem, jak ten anděl nakázal. To tvoje matka ji vynesla ven!"

"Co se stalo tu noc, kdy Kniha unikla? Řekni mi všechno!"

"Jsi ohavná stvůra. Všechny nás zatratíš." Odraz v jejích očích se shodoval se lstivým úsměvem. "Zemřu, ale odmítám ti dát klid. Isla byla zrádkyně a děvka a ty jsi úplně stejná." Popadla mě za ruku a zakroutila kopím, které stále měla vražené v hrudi. Vykřikla. Z úst se jí vyvalila krev.

Zemřela náhle s otevřenou pusou a očima dokořán.

Znechuceně jsem ji nechala dopadnout na zem a ustoupila jsem o krok zpátky. Sinsar Dubh ležela na podlaze. Rychle jsem udělala pár kroků dozadu.

Za sebou jsem slyšela Barronse křičet. Ohlédla jsem se přes rameno. Bušil na neviditelnou zeď se zuřivýma očima.

"Je to v pořádku," řekla jsem mu. "Mám to pod kontrolou. Prohlédla jsem tu iluzi." Třásla jsem se. Bylo mi střídavě horko a zima a špatně od žaludku. Všechno to vypadalo tak opravdově. Připadalo mi, jako bych zabila vlastní matku, i když můj mozek věděl, že to tak nebylo. Na velmi krátkou chvíli jsem těm lžím uvěřila. Bolelo mě srdce z toho, že jsem ztratila rodinu, o které jsem ani nevěděla, že ji mám.

Podívala jsem se na Rowenu. Zírala na strop prázdnýma očima.

Sinsar Dubh ležela mezi nám, zavřená, na první pohled neškodná, jen obrovská černá kniha s mnoha zámky.

Neměla jsem pochyb, že si vybrala Rowenu pro její znalost ochranných kouzel, aby se dostala přes ty Barronsovy, přímo do srdce našeho střeženého světa.

Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy ta iluze začala. Od chvíle, co jsem vystoupila ze Zrcadla, nic nebyla pravda.

Rowena a Sinsar Dubh čekaly, aby nás přepadly v knihkupectví hned, jak se objevíme. Proskenovala mi mysl a vybrala detaily, které by byly nejvíc přesvědčivé.

Nikdy jsem neodešla ze studovny, nikdy jsem nešla za Barronsem do zadní části obchodu, nikdy jsem nepotkala svou matku. Tolikrát mě "ochutnala". Znala mě. Hrála na mě jako na klavír a já se hýbala do rytmu.

To, že mi vytvořila otce, bylo mistrovské dílo. Spojila si moje vzpomínky a dala mi to, po čem jsem toužila nejvíc: rodinu, bezpečí, osvobození od těžkých rozhodnutí.

To vše jen, abych jí předala amulet, abych vložila jedinou věc, která ji mohla oklamat, do rukou Roweny.

A kdybych - bože, kdybych to udělala! Nikdy už bych nerozeznala, co je pravda  a co ne.

Byla jsem tomu tak blízko, ale Kniha udělala dvě chyby. Nakrmila jsem ji myšlenkami na Barronse a ona ho vytvořila ku obrazu mému. Pak jsem jí dala falešnou vzpomínku, zvětšila ji pomocí amuletu a ona mi nahrála okamžitě zpátky.

Nepochybovala jsem, že pravý Barrons stál za tou zdí celou dobu. Barrons, který byl u mě, byl jen iluze, kterou vytvořila Kniha.

Skoro jsem tě měla... zapředla.

"Skoro se nepočítá." Dívala jsem se na Sinsar Dubh se všemi jejími přezkami a zámky. Ale něco mi na tom nehrálo. Vždycky mi něco připadalo špatně.

Zavzpomínala jsem. Vzpomněla jsem si na den, kdy ji Temný král stvořil. A takhle nevypadala. "Ukaž mi pravdu," zamumlala jsem.

Když odhalila svou pravou podobu, zalapala jsem po dechu. Byla nádherná, celá ze zlata a obsidiánu. Byla poseta jedním z těch rudých drahokamů, které pocházely ze stejné galaxie jako Lovci. Tančily v nich malé plamínky. A i když na Knize opravdu byly zámky, byly ozdobené a nikdy neměly Knihu uzamknout, byla to jen dekorace. Samotné runy bohatě posloužily jako zámky.

Nebo jsem si to alespoň myslela.

Byla nádherná. Když jsem ji tvořila, doufala jsem, že její obal zkrotí tu hrůzu uvnitř.

Smutně jsem se usmála. Na chvíli jsem věřila, že jsem Islina dcera. Ale tak to nebylo. Byla jsem Temný král. A už bylo na čase, abych se utkala se svojí temnou půlkou. Podle proroctví jsem přemohla své vnitřní monstrum. Toužila jsem po iluzi, abych se mohla ztratit v životě, který jsem nikdy neměla.

Sevřela jsem v ruce amulet. Zazářil modro-černým světlem. Byla jsem neuvěřitelná. Silná. Vytvořila jsem tuhle hrůzu, která ležela přede mnou a teď ji zničím. Nebudu poražená.

Žádná porážka, MacKaylo. Chci, abych přišla domů.

"Já jsem doma. V mém knihkupectví."

To nic není. Ukážu ti zázraky, jaké si nedokážeš představit. Tvoje tělo je silné. Dokážeš mě udržet a přežiješ. Můžeš tančit, milovat se, hodovat. Bude to velkolepé. Společně vypustíme K'Vrucka do světa.

"Nezvednu tě. Nikdy."

Byla jsi pro mě stvořena. Já pro tebe. Jedna za dvě a dvě za jeden.

"To se radši zabiju." Kdybych si myslela, že splynu s Knihou v jedno, udělala bych to.

A nechala bys mě vyhrát? Zemřela bys a nechala mě vládnout? V tom bych tě podpořila.

"To nechceš a ty to víš."

Co myslíš, že chci, MacKaylo?

"Chceš, abych tě vzala zpátky."

Vzala do sebe, miláčku, do sebe. Do svého teplého lůna.

"Chceš být králem. Chceš nás znovu obrátit ve zlo."

Zlo, dobro, stvoření, zničení. To jsou maličkosti. Čas, MacKaylo, čas je věčný."

"Čas nedefinuje činy. Čas je neúplný. Nezatracuje ani neosvobozuje. Činy v sobě obsahují úmysly a právě v úmyslu leží ta definice."

Těmi lidskými zákony mě nudíš.

"Jen jsem tě s nimi chtěla obeznámit."

Chceš říct, že mám zlé úmysly?

"Jednoznačně."

V tvých očích jsem monstrum, že?

"Rozhodně."

Měli by mě - jak se to říká? - utratit?

"Proto jsem tu."

A co jsi potom ty, MacKaylo?

"Král, který se musí napravit, zbavit se svého zla, znovu ho uvěznit a to přesně udělám."

Jak ty mě bavíš.

"Směj se, jak chceš."

Ty věříš, že jsi můj stvořitel.

"Já vím, že jsem."

Moje sladká, MacKaylo, ty jsi takový blázen. Nestvořila jsi mě. To já stvořila tebe.

Po zádech mi přeběhl mráz. Její hlas zněl spokojeně a posměvačně, jakoby sledovala havárii vlaku a užívala si každou minutu. Přimhouřila jsem oči.

"Nebudu se tady dohadovat o tom, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Tvoje zlo ze mě neudělalo krále. Byla jsem král, který se obrátil ke zlu. Zmoudřela jsem a zbavila se své zlé knihy. Nikdy jsi neměla žít. A hodlám to napravit."

Ani vejce, ani slepice. Lidská žena. A ty - malinkaté embryo.

Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, ale zaváhala jsem.

Ze všech lží, které doteď vytvořila v sobě měla tahle část pravdy. Proč?

To, co jsem ti řekla předtím, byla pravda. Posedla jsem Islu, když jsem prchala z opatství. A ona byla těhotná. Nečekala jsem, že tě v ní najdu. Nevěděla jsem, jak se lidé rozmnožují. Použila jsem ji, aby zabila ostatní, kteří se opovážili mi bránit v útěku - já! Zavřená v kamenném vákuu na věčnost, víš, jaké to bylo PEKLO? A pak jsi tam byla. Zázrak. Nezformovaný život v jejím těle. Jen moje. Rozplývala jsem se nad tvojí krásou. Nevytvořená, neposkvrněná žádnou lidskou slabostí. Ach, tvoje rasa a její posedlost hříchem! Vážete se ke kůlům, protože se bojíte nebes. A tyhle řetězy, tyhle limity, to jsou důvody, proč ta těla, která si beru selžou, jsou křehká, roztrhá je to na kusy hned, jak je posednu.

Ale ty jsi byla jiná. Hladověla jsi, spala, snila, ale byla jsi čistá. Neznala jsi ani dobro, ani zlo, byla jsi prázdná. Nebránila ses mi. Byla jsi otevřená. A tak jsem tě naplnila. Usadila jsem se v tobě, udělala z tebe svou kopii a nechala ji v tobě. Jsi moje dítě. Krmila ses z mého prsu, MacKaylo. Byla jsem tvým mateřským mlékem. Dala jsem ti schopnost bránit se světu. Ten den, než se tvoje tělo oddělilo, než jsi měla šanci udělat udělat tu hloupou věc a stát se člověkem, jsem tě přijala za svou. Porodila jsem tě. Já, ne Isla.

"Lžeš. Jsem král," řekla jsem rozhodně.

Hledáš pravdu? Dokážeš jí čelit?

Nic jsem neříkala.

Pravdu máš uvnitř sebe. Vždycky tam byla. Je tam, na tom jediném místě, kam odmítáš jít.

Přimhouřila jsem oči. Možná jsem si gratulovala, že jsem dokázala zkrotit to monstrum uvnitř, moc brzy. Nemluv s ní, krásko, řekl kluk se zasněnýma očima tenkrát u Chestera. Dlouho před tím, než jsem potkala fear dorcha. Nikdy s ní nemluv. Přemýšlela jsem, jestli tenkrát myslel Sinsar Dubh. Pozdě. Už jsem byla po pás v tekutém písku. A tím, že jsem s ním bojovala, jsem jen klesala níž a níž.

Vždycky jsi si vzala jen to, co jsem ti nabídla, to, co plavalo na povrchu. Potop se, MacKaylo. Potop se pod hladinu jezera. Najdeš mě tam dole zářící ve své slávě. Otevři mě. Poznej pravdu své existence. Jestli jsem zlo, tak jsi jím i ty. Jestli by mě měli "utratit", tak pak i tebe. Neexistuje trest, jaký bys mi mohla uložit bez toho, abys ho sama nemusela podstoupit. Nemá cenu se mnou bojovat. Ty jsi já. Ne král. Já. Vždycky to tak bylo. Vždycky to tak bude. Nemůžeš se mě zbavit. Jsem tvoje duše.

"Ty runy, které jsem našla, jsou mým vidoucím darem."

Přímo ze zdí Temného vězení? Vesmír nenávidí nudného lháře. Okázalost, MacKaylo. Měla by sis nějakou pořídit, jestli se mnou hodláš strávit věčnost.

"Protože jsem král. Jeho dobrá část. Mám jeho vzpomínky, můžu to dokázat."

Máme vzpomínky na část jeho existence. Bylo nemožné, aby se zbavil svých znalostí bez toho, aby mi dal i část sebe, když mě tvořil. Nabyla jsem vědomí už ve chvíli, kdy dokončoval mé stránky. Pamatuješ si na něco, co se stalo před tím, než královna odmítla udělit jeho konkubíně nesmrtelnost?

Zavzpomínala jsem. Hledala.

Nenašla jsem nic. Jen bílou prázdnotu. Bylo to, jako by ten den začal život.

Začal. Byl to den, kdy napsal první kouzlo stvoření a provedl první experiment. Od té chvíle známe jeho život. Ale o jeho existenci před tím nevíme nic - jen to, co jsem zahlédla. Nejsi král. Jsi moje dítě, MacKaylo. Jsem tvoje matka, otec, milenec, všechno. Je čas vrátit se domů.

Bylo možné, že říkala pravdu? Nebyla jsem ani konkubína, ani král? Byla jsem jen člověk, kterého se před narozením dotklo zlo?

Víc než dotklo. Stejně jako král vložil vše do mě, tak já vložila sebe do tebe. Tvoje tělo vyrostlo kolem mě a teď je načase se spojit. Chybím ti. Beze mě jsi prázdná. Nevěděla jsi to vždycky? Necítila jsi se prázdná? Nechtěla jsi víc? Jestli jsem zlá, tak já taky. To, moje sladká MacKaylo, je tvoje monstrum uvnitř, nebo ne.

"Jestli jsi mě stvořila, kde jsi byla posledních dvacet tři let?"

Čekala, až z toho nemluvněte vyroste někdo silný, než se spojíme v jednu.

"Chtěla jsi, abych se obrátila ke zlu. Proto jsi se snažila zabít všechny, které miluji."

Bolest očisťuje. Vyjasňuje emoce.

"Podělala jsi to. Přišla jsi moc brzy. Dokážu se vypořádat s bolestí a neobrátila jsem se ke zlu..."

Otevři mě a obejmi své sny. Chceš Alinu zpátky? Jen luskni prstem. Islu a svého otce? Jsou tvoji. Dani jako mladé, nevinné dítě se zářivou budoucností? Stačí jen jedno slovo. Chceš znov postavit zeď? Můžeš to udělat hned. Zdi pro nás nic neznamenají. Dokážeme jimi procházet.

"Všechno by to byla lež."

Ne lež. Jen jiná cesta, stejně reálná. Přijmi mě a pochopíš. Chceš kouzlo, které by ukončilo utrpení toho dítěte? To je to, co chceš? Klíč k tomu osvobodit Jericha Barronse z toho věčného utrpení, když musí sledovat, jak jeho syn trpí? Tak dlouho ho to mučí. Nestačilo to už?

Zadržela jsem dech. Ze všech věcí, které řekla, mě tahle lákala nejvíc.

Znám milosrdenství, MacKaylo, řekla Sinsar Dubh jemně. Chápu soucit. Vidím ho v tobě. Učím se. Vyvíjím se. Možná v sobě opravdu máš královo dobro. Možná mě pokouší tvoje lidskost. Budu hodnější, budu víc odpouštět. Díky mě budeš silnější.

Zaplavily mě vzpomínky. Věděla jsem, že jimi Kniha listuje a snaží se mě zmanipulovat. Našla výjev Barronse, jak drží v poušti v náručí svého umírajícího syna. Chytla se toho, co mi řekl Barrons o svých nepřátelích a zaplavila mě obrazy barbarů, kteří stále dokola zabíjeli jeho dítě.

Za těmi vzpomínky mi ukázala otce, který hledá způsob, jak osvobodit svého syna a dopřát mu mír.

A zároveň sobě.

Dal ti všechno a nikdy nic nežádal na oplátku. Až do teď. Zemře pro tebe znovu a znovu. A vše, co chce, je osvobodit svého syna.

Měla ve všem úplnou pravdu.

Otevři mě, MacKaylo. Přijmi mě. Použij mě pro konání dobra, z lásky. Jak by to, co je dáno s láskou, mohlo být špatné? Sama jsi to řekla - to úmysl definuje čin.

A tak přede mě položila to největší pokušení: zvednout Knihu, otevřít ji, přečíst, hledat kouzlo, které by mohlo osvobodit Barronsova syna, protože bych to všechno udělala z čistými úmysly. Dokonce i Barrons řekl, že zlo nebyl stav, ale volba.

Temná král si nevěřil a tak vložil svou moc do stránek Sinsar Dubh. Jak jsem mohla?

Dívala jsem se na ní a přemýšlela.

Ironie, to je perfektní definice: Barrons řekl, že to, proč ji chci vlastnit, bych už nechtěl, kdybych ji vlastnil.

Jestli ji zvednu - i pro ten nejnevinnější důvod - budu pořád chtít osvobodit to dítě? Bude mi záležet na Jackovi a Rainey, na tomhle světě, na Barronsovi?

Jen hloupý strach, MacKaylo. Máš svobodnou vůli. Já jsem jen nástroj. To ty jsi sochař. Použij mě. Vytvoř si svůj svět. Buď svatá, jestli si to budeš přát: sázej květiny, zachraňuj děti a malá zvířátka.

Bylo to opravdu tak snadné? Mohla to být pravda?

Mohla jsem svět vytvarovat k dokonalosti.

Tenhle svět je nedokonalý, Mac, skoro jsem slyšela burácet Barronse.

Bylo to tak. Byl úplně v háji. Byla tu spousta nespravedlností, které bylo potřeba napravit, spousta špatný lidí a temné časy. Mohla jsem to zařídit tak, aby byli všichni šťastní.

Máš ten amulet. S ním mě vždycky budeš moct ovládat. Vždycky budeš silnější. Já jsem jen kniha. Ty jsi naživu.

Byla to jen kniha.

Vezmi mě, použij mě. Je to tak, jak ti Barrons vždycky říkal - definuje tě to, jak žiješ. To ty děláš ta rozhodnutí. Jeho dítě trpí. Na tomhle světě je tolik utrpení. Můžeš se ho zbavit.

Dívala jsem se na ní a zatínala pěsti. Bylo to těžké. Ta bolest. On a jeho syn neustále trpěli a tak to bude až na věčnost. Pokud nedostanu to kouzlo, které jsem slíbila.

Mám to kouzlo. Můžeme společně ulevit jeho trápení. Budeš jeho zachránce. Osvobodíme ho hned, dnes v noci. Otevři mě, MacKaylo. Otevři sama sebe. Nikdo mě nevedl. Ty mě budeš učit.

Kousla jsem se do rtu a zamračila se. Mohla jsem opravdu ovládat Sinsar Dubh? Dala by mi moje lidskost tu výhodu, kterou jsem potřebovala? Prozkoumala jsem svoje srdce, svoji duši. To, co jsem našla, mě donutilo narovnat ramena.

"Můžu," řekla jsem. "Dokážu tě změnit. Můžu tě obrátit k dobru."

Ano, ano, udělej to. Vezmi mě, drž mě, otevři mě, šeptala. Miluju tě, MacKaylo. Miluj i ty mě.

Nemohla jsem déle čekat. Natáhla jsem se, abych zvedla Sinsar Dubh.