Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 48. kapitola

Kniha mě studila do rukou, ale její rubínové plameny mě hřály na duši.

Dotýkala jsem se Sinsar Dubh.

Ten kontakt mi vyrazil dech. Byly jsme jako dvojčata oddělená při porodu, která se znovu shledala. Tohle jsem chtěla celý svůj život. Držela jsem jí a konečně jsem byla kompletní. Objala jsem ji, třásla jsem se vypětím. Uvnitř mě začala znít temná píseň. Kniha byla jako prst, který hraje na okraj křišťálového poháru, kterým jsem byla já. Dokolečka, dokola vycházela ta melodie z mojí kompromitované duše.

Přejela jsem prsty po jejím přebalu.

Cítila jsem tu neskutečnou moc, která v ní byla ukryta. Zvětšovala se uvnitř mě, cítila jsem se jí opitá, nadšená. Kdysi jsem byla dítě, které nedokázalo rozeznat dobro od zla a pořád ve mně bylo. Nenarozené, takové, které si ještě muselo vybudovat podvědomí o morálce. Předpokládala jsem, že tahle naše část ve mně zůstane, dokud nezemřu.

Vybrali jsme si. Tak to bylo.

Když jsem ji přestala objímat, podívala jsem se na ni, abych ji mohla obdivovat. Rudé runy, které jsem měla schované v dlani pulzovaly, zvětšovaly a zmenšovaly a pevně uzamykaly desky knihy.

CO TO DĚLÁŠ? zakřičela Sinsar Dubh.

"Dělám z tebe něco lepšího." Brečela jsem, když jsem nabrala další runy ze svého  jezera. Chtěla jsem tu Knihu tak, jak jsem potřebovala dýchat. Teď už vím, proč po mně šla. Opravdu jsem byla perfektním hostitelem. Byly jsme pro sebe stvořené. S ní jsem se nemusela ničeho bát. To, že jsem jí odmítla, bylo to nejtěžší, co jsem v životě udělala. A ještě horčejší by fakt, že s každou runou, která uzavřela její obsah, jsem odsuzovala Jericha a jeho syna k věčnému peklu.

JAK SE OPOVAŽUJEŠ MĚ OKLAMAT?

"To jsem si teda dovolila..." Chtěla jsem ty runy ztrhat, otevřít ji a najít to kouzlo. Ale neodvažovala jsem se. Kdybych otevřela ten zlato-černo-rudý obal, ta temná píseň by se dostala ven a pohltila mě.

Zatratí svět, řekli.

Lákalo mě to, strašně mě to lákalo. Chtěla jsem zpátky Alinu. Chtěla jsem zpátky ty zdi. Chtěla jsem, aby byla Dani nevinná, mladá, aby nezabila moji sestru. Chtěla jsem být pro Jericha Barronse hrdinou. Chtěla jsem mu ulevit od té nekonečné bolesti. Vidět ho kráčet do budoucnosti s nadějí a občasným úsměvem.

ŘEKLA JSI, ŽE SVĚT JE NEDOKONALÝ!

"To je." Přitiskla jsem další runu do desek.

Ale byl to můj svět plný dobrých lidí jako moji rodiče, trpělivých jako Kat a inspektor Jayne, kteří se snažili udělat z něj lepší místo. Temní možná obsadili naši planetu, ale už dlouho jsme potřebovali hrozbu, která by nás spojila jako rasu a my si nevybíjeli drobné neshody jeden na druhém.

Byla tu bolest, ale taky radost. Bylo to napětí mezi těmito věcmi, které tvořilo život. Nedokonalost znamenala, že je tenhle svět skutečný. Iluze nic nenahrazovala. Radši bych žila těžký život, než sladký život plný lží.

Otočila jsem Knihu a vtiskla jsem další runu zezadu.

Její hlas byl tlumený a slábl.

Bude tě nenávidět!

To zabolelo. Měla jsem v rukou vše, čemu Barrons obětoval svou existenci a já se k tomu otočila zády. Slíbila jsem mu to. Řekla jsem mu, že najdu způsob, jak to kouzlo dostat a zklamala jsem. Neexistoval způsob, jak dostat kouzlo ze Sinsar Dubh. Nikdy by dobrovolně nevyplavalo na povrch. I teď litovala, že mi kdy něco dala, ale riskla to, pokoušela mě, abych se podívala hlouběji. Dala mi to, co jsem potřebovala, abych zůstala naživu, abych se s ní později spojila, vzala ji do sebe, dala jí svou mysl a tělo. Věděla, co jsem chtěla a že bych jí to nikdy nedala dobrovolně. Kdybych do ní jen nahlédla a pokusila se to kouzlo najít, bylo by po všem. Možná bych si nějaká malá část mě zachovala vědomí a křičela by v nekonečném hororu, ale ne dost na to, aby na tom záleželo.

Ryodan měl pravdu. Sinsar Dubh chtěla tělo, moje tělo. Z toho, co říkala, mě na to připravovala celý život. Čekala, až se ze mě stane dokonalý hostitel. Ale nečekala dost dlouho. Nebo možná čekala až moc dlouho. Zlo je úplně jiné stvoření, Mac, řekl Ryodan. Zlo je je zlo, které věří, že je dobré.

Tenkrát jsem netušila, co mi tím chce říct. Teď už ano.

Vtiskla jsem další runu do vazby.

Nikdy nedopřeju Barronsovu synovi klid. Nikdy jeho otce neosvobodím.

Zničím tě, mrcho! Není konec. Nikdy není konec!

Další čtyři runy a Sinsar Dubh ztichla.

Posadila jsem se na paty. Třásly se mi ruce, byla jsem vyčerpaná a tváře jsem měla mokré.

Chtěla jsem položit ruce na knihu, abych se přesvědčila, že je opravdu uzamčená - alespoň tak, jak mohla být, než ji dostaneme do opatství - když ta neviditelná zeď, která držela Barronse, zmizela.

Pak jsem byla v jeho náručí a on mě líbal a jediné, na co jsem mohla myslet bylo, že se mi to povedlo, přežila jsem, ale za jakou cenu?

Ode dne, kdy jsem ho poznala, chtěl je jednu jedinou věc. Šel po ní tisíce let.

Byla jsem žena, kterou znal jen pár měsíců. Co jsem pro něj asi tak mohla znamenat v porovnání s tou dobou?