I když je šokovala zpráva, že je Rowena mrtvá, ostatní členky Útočiště se jednou podívaly na Drustana MacKeltara, který nesl Knihu, řekly, kdo jsou - a ano, Jo byla jednou z nich - odstranily ochranná kouzla a otevřely chodbu, která vedla k místnosti, kde bude Sinsar Dubh uložena.
Byla jsem nadšená, že ji nese Drustan. Nechtěla jsem s ní mít už nic společného. Už jsem se jí nikdy nechtěla ani dotknout. Kdybych to udělala, musela bych myslet na to kouzlo, které Barrons chtěl, jak jsem ji zavřela a jak to jediné, co by stačilo udělat, bylo znovu ji otevřít...
Potřásla jsem hlavou a zapudila tu myšlenku.
Svoji část jsem udělala. Byla tady a teď byla jejich zodpovědností. Dovezla jsem Keltary do opatství Hummerem. Skoro jsem nemohla uvěřit, že už bude po všem. Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že to ještě není všechno. Ve filmech se padouch vždycky ještě jednou naposledy pohne a já měla nervy na dranc, protože jsem na tuhle chvíli čekala.
Jo a ostatní členky útočiště vedly náš průvod do útrob pevnosti a Ryodan se svými muži šli za nimi. Další byli Keltarové. Pak Barrons a já a poslední šla Kat a asi šest dalších vidoucích. V'lane a jeho Světlí se sem měli přenést každou chvíli.
Neustála jsem se dívala na Knihu v Drustanových rukou, kterou pronesl kolem odrazu Isly O'Connorové, na níž jsem se nemohla ani podívat, do podzemní místnosti, dolů po schodech, do další místnosti a po dalších schodech.
Nakonec jsem patra, která jsme sešli, přestala počítat. Byli jsme hluboko pod zemí. Znovu jsem byla pod zemí.
Čekala jsem, že Kniha nějak ucítí, že se přibližuje svému vězení a alespoň ještě jednou se pokusí ovládnout mou duši. Nebo tělo.
Podívala jsem se na Barronse. "Nepřipadá ti-"
"Že ještě nezazpívala poslední písničku?"
Tohle jsem na něm zbožňovala. Chápal mě. Ani jsem nemusela dokončovat větu.
"Nějaký nápad?" řekla jsem.
"Ani jeden.
"Jsme jenom paranoidní?"
"Možná. Těžko říct." Podíval se na mě. I když v jeho očích nebyla žádná slova, věděla jsem, že chce vědět všechno, co se stalo, zatímco jsem bojovala s Knihou, ale nezeptá se, dokud nebudeme sami. Celou dobu, co se mnou Sinsar Dubh hrála hru na iluze, tak jediné, co viděla bylo, že jsem v tichosti stála naproti Roweně, pak jsem ji zabila a pak jsem v tichosti stála nad Knihou. Všechno, co se stalo, se událo jen a jen v mojí hlavě. Celá ta bitva byla pro ostatní neviditelná, ale tak to s těmi nejtěžšími bývá.
Byl jako tichá hora od chvíle, kdy jsem Knihu polapila, až sem. Od té doby, co zmizela bariéra, která nás oddělovala, se mě nepřestal dotýkat. Užívala jsem si to. Kdo mohl tušit, jak se ke mně bude brzy chovat.
Nemohl jsem se k tobě dostat, vyletělo z něj hned, jak mě přestal líbat.
Ale nakonec jsi se sem dostal, řekla jsem mu. Slyšela jsem tě křičet. To mě nalomilo. Dostal si se ke mně.
Nemohl jsem tě zachránit. Jeho pohled byl příkrý, rozzuřený.
Taky jsem ho nemohla zachránit, ale nijak jsem nepospíchala, abych mu to sdělila.
Dostalas ho? To kouzlo?
Díval se na mě prastarýma očima plnýma smutku. A něčeho víc. Něčeho cizího a nečekaného, až jsem se z toho málem rozbrečela. Už jsem v jeho očích viděla mnoho věcí: touhu, pobavení, sympatii, výsměch, varování, hněv. Ale tohle ne.
Byla to naděje. Jericho Barrons měl naději a já byla jejím zdrojem.
Ano, zalhala jsem. Mám ho.
Nikdy nezapomenu na jeho úsměv. Celý se rozzářil.
Vydechla jsem a soustředila se na své okolí. V podzemí opatství se rozprostíralo malé město. Udělalo to dojem dokonce i na Barronse. Byly tu široké tunely s menšími uličkami. Prošli jsme kolem obrovských úlých katakomb, ve kterých byly uložené ostatky každé Matky představené, která kdy žila. Někde v těch labyrintech tunelů byla mezi uličkami mauzoleí schovaná krypta první vůdkyně Útočiště. Chtěla jsem jí najít, přejet prsty po jejím nápise a znát přesné datum, kdy byl náš řád založen.Tady dole byly tajemství, které mohly vědět jen pověřené osoby.
I Kat byla členkou Útočiště, další tajemství, které neřekla.
"Rowena by mě vyhodila, kdybych ti to řekla a ve vnitřní politice našeho řádu stejně nemám žádnou moc nad rozhodnutími. Nebylo to riziko, jaké bych mohla podstoupit. Dneska v noci sis vedla dobře, Mac. Mýlila se. I když byla obě proroctví proti tobě, vyšla jsi z toho jako vítěz." Její upřímné šedé oči se zadívaly do těch mých. "Ani si nedokážu představit, čím sis musela projít." Výraz na její tváři mi prozradil, že by to ráda věděla a že na detaily dlouho čekat nebude. "Nedokážeme ti dost poděkovat."
"Ale dokážete." Obdařila jsem ji unaveným úsměvem. "Stačí, když už ji nikdy nepustíte ven."
Najednou jsme ze předu uslyšeli rozruch.
Světlí se právě přenesli dovnitř, kromě V'lanea, do bezprostřední blízkosti Ryodana, Lora a Fadea.
Nebyla jsem si jistá, kdo byl víc znechucený. Nebo připravený někoho zabít.
Velvet zasyčel: "Nemáte právo tu být!"
"Zabij to," zabručel Ryodan věcně.
"Neopovažujte se!" zakřičela Jo.
"Zasraný víly," zamumlal Lor-
"Jestli se jich dotknete, tak-"
"Tak co, člověče?" vyštěkl Ryodan na Jo. "Co uděláš, abys mě zastavila?"
"Nepokoušej mě."
"Nechte toho," přidal se tiše Drustan. "Je to dananská kniha a oni se právoplatně přišli podívat, jak ji uvězníme."
"Oni jsou ten prvotní důvod, proč se dostala ven," řekl Fade.
"My jsem Světlí, ne vidoucí. Vidoucí ji nechali utéct."
"Vy jste ji vyrobili."
"My ne. To Temný král."
"Světlí, Temní - pro mě jsou to všechno jen víly," zamumlal Lor.
"Myslela jsem, že do opatství se přenést nedá," řekla jsem.
"Museli jsme zrušit všechna ochranná kouzla, aby se sem všichni dostali. Je tu moc různorodých..."
"DNA?" řekla jsem suše.
Kat se usmála. "Nevím, jak to nazvat jinak. Keltarové jsou jedna věc, pak Barrons a jeho muži druhá no a Danani třetí."
A já? chtěla jsem se zeptat, ale neudělala jsem to. Byla jsem člověk? Řekla mi Kniha pravdu? Opravdu jsem v sobě měla Sinsar Dubh? Vtiskla do mě svůj otisk, slovo od slova, v době, kdy jsem ještě nebyla ani na světě? Cítila jsem ji během let - něco špatného ve mně - a udělala jsem, co jsem mohla, abych to potopila ve svém temném jezeře a ochránila se tak?
Jestli jsem opravdu měla celou temnou magii Knihy uvnitř sebe a Kat by to zjistila, zamkli by mě tady dole taky?
Otřásla jsem se. Lovili by mě stejně jako Sinsar Dubh?
Barrons se na mě podíval. Co se děje?
Je mi jen zima, zalhala jsem. Jestli jsem uvnitř měla Sinsar Dubh, znamenalo to, že to kouzlo, jež jsem hledala, je uvnitř mého jezera? Někde vespod, jak řekla Kniha? Jaký v tom byl tedy rozdíl? Opravdu jsem dostala to monstrum nebo bylo pořád u mě? Bylo stále pokušením nebo jsem ho porazila?
"Kde je V'lane?" zeptala jsem se zoufale hledajíc něco, čeho bych se chytila.
"Vyzvedává královnu," řekl Velvet.
To spustilo další hádku.
"Jestli si myslíte, že ji sem pustíme a otevřeme Sinsar Dubh, tak to se pletete."
"A jak jinak má asi postavit zeď?" chtěla vědět Dree'lia.
"Nepotřebujeme zdi. Umíráte stejně snadno jako lidé," řekl Fade.
"Je vůbec při vědomí?" zeptala jsem se.
"My zeď potřebujeme," řekla Kat tiše.
"Občas nabude vědomí, ale většinou je mimo," řekl Ryodan. "Důležité je, že nikdo tu Knihu číst nebude a už vůbec ne nějaká víla. Jsou zodpovědný za celý tenhle binec."
O deset minut později se všichni stále hádali, až jsme došli k jeskyni, kde jsme měli uložit Sinsar Dubh.
Když jsme se blížili ke dveřím, Christian se na mě ohlédl a já přikývla. Věděla jsem, na co myslí. Takové dveře už jsme viděli, u vstupu do pevnosti Temného krále, i když tyhle byly menší. Kat přitiskla ruku na dveře pokryté runami a ty si tiše otevřely.
Za nimi byla tma tak hluboká, že polykala i světlo z našich baterek.
Slyšela jsem, jak někdo škrtl sirkou, pak Jo zapálila pochodeň na zdi. Ta se rozhořela a od ní se zapálily další pochodně, dokud nebyla celá jeskyně zářivě osvětlena.
Všichni jsme ztichli.
Zdi jeskyně byly z bílého kamene a strop byl neskutečně vysoký bez jakýchkoli podpěr a třpytil se jako posypaný stříbřitým prachem. Louče osvěcovaly runy na zdech a místnost byla tak jasná, až to bodalo do očí. Přimhouřila jsem je. Je to ironie, že jediná místnost v Dublinu, kde potřebuju sluneční brýle, je v podzemí.
Jeskyně byla stejně velká jako Králova ložnice. Ty dveře, ta ložnice, začala jsem přemítat, že na té teorii o tom, že Temný král založil náš řád a přivedl Knihu na toto místo, bylo něco pravdy.
Uprostřed místnosti ležely dva kameny. I ty byly pokryté třpytícími se symboly, ale tyhle se neustále hýbaly jako tetování pod kůží Temných princů. Mizely přes okraj a pak se zjevily na podlaze.
"Už jsi někdy viděla takovéhle runy, Barronsi?" zeptal se Ryodan.
"Ne. Ty?" řekl Barrons.
"Pro mě je to novinka. Mohlo by to být užitečné."
Slyšela jsem, jak si to někdo fotí na telefon.
Pak jsem slyšela, jak někdo ten telefon rozmáčkl o zeď.
"Zbláznila ses?" řekl Ryodan nevěřícně. "To byl můj telefon."
"Možná," řekla Jo. "Ale tady si nikdo nic nahrávat nebude."
"Jestli mi ještě někdy něco rozbiješ, tak já ti rozbiju lebku."
"Přestáváš mě bavit," řekla Jo.
"Ty mě taky přestáváš bavit, vidoucí," zavrčel Ryodan.
"Nech ji být," řekla jsem. "Tohle je jejich opatství."
Ryodan po mně vrhl pohled. Barrons si stoupl mezi nás a Ryodan se podíval pryč - ale jen na malý, napjatý okamžik.
"Musíš položit Knihu na ten oltář," řekla Kat. "Pak se musí dát všechny čtyři kameny kolem ní."
"Potom, MacKaylo, sejmeš runy z její vazby," řekl V'lane.
"Cože?" vykřikla jsem a otočila se k místu, na které se přenesl. "Ty runy sundavat nebudu!"
Barrons řekl: "Myslel jsem, že máš přivést královnu."
"Ujišťuji se, že je to pro ni bezpečné."
V'lane se rozhlédl po místnosti, pečlivě se zadíval na každého, kdo tam stál, Danany i druidy. Viděla jsem, že mu to riziko není příjemné. Jeho pohled na moment ulpěl na Velvetovi, který přikývl. Pak se podíval na mě. "Omlouvám se, ale tohle je jediný způsob, jak jí ochránit. Nemůžu se rozdvojit, aniž bych rozdvojil i svoje schopnosti."
"O čem to mluvíš?"
Neodpověděl.
Najednou tu byli moji rodiče. Moje máma a táta - tady v jedné místnosti s Sinsar Dubh - na posledním místě, kam bych je přivedla. A očividně jsem měla sejmout runy, ale to se ještě uvidí.
Můj táta měl v náručí Světlou královnu pečlivě zabalenou v dekách. Byla tak zachumlaná, že z ní bylo vidět jen pár pramenů stříbřitých vlasů a špička nosu. Moje máma se tiskla k tátovi a já už chápala, proč se V'lane omlouval. A že tedy měl za co.
Donutil moje rodiče, aby chránili královnu vlastním tělem.
"Používáš moje rodiče jako lidský štít?"
"To je v pořádku, zlato. Chtěli jsme pomoct," řekl Jack.
Rainey souhlasila. "Tolik se podobáš své sestře. Vždycky se se vším vypořádáváte samy, ale to není potřeba. Jsme rodina. Budeme tomu čelit společně. Kromě toho, jestli budu muset ještě chvíli strávit ve skleněné cele, tak se asi zblázním. Byli jsme tam měsíce."
Barrons trhl hlavou a Ryodan, Lor a Fade obkroužili moje rodiče, aby je ochránili.
"Děkuju," řekla jsem tiše. Vždycky chránil mě a moje blízké. Bože, stála jsem za prd.
V'lane si pořád pohledem měřil ostatní v jeskyni. "Neměl jsem jinou možnost, MacKaylo. Někdo ji unesl. Nejdřív jsem věřil, že to musel být někdo z mojí rasy. Teď přemýšlím, jestli to nebyl někdo z té tvé."
"Tak ať to máme za sebou," řekla jsem pevně. "Proč musím odstranit ty runy?"
"Jsou to nepředvídatelní paraziti a ty jsem vložila na stvoření s vědomím. Na zdech, na klecích jsou užitečné. Na žijící, myslící věci jsou neskutečně nebezpečné. Za čas by se proměnili jako kouzelným proutkem. Kdo ví, s jakým monstrem bychom se potom potýkali?"
Vydechla jsem. Dávalo perfektní dananský smysl. Vložila jsem něco Temného na jiného Temného a živého. Třeba by to Knihu opravdu posílilo, možná by ji to dokonce osvobodilo.
"Musí se vložit do jeskyně přesně tak jako předtím. Bez run."
"Nesejme je," řekl Barrons. "Je to moc nebezpečné."
"Je moc nebezpečné je tam nechat."
"Jestli se z Knihy stane něco jiného, tak si s tím pak poradíme," řekl Barrons.
"To už tu možná nebudeš," odpověděl V'lane chladně. "Nemůžeme se neustále spoléhat na to, že Jericho Barrons zachrání den."
"Vždycky tady budu."
"Oproti runám na zdech, na stropě a na podlaze jsou zastaralé. Na polapení Knihy budou stačit."
"Už jednou utekla."
"Byla vynesena ven," řekla Kat. "Isla O'Connorová ji vynesla ven. Byla vůdkyní Útočiště a jediná, kdo měl moc pronést ji skrz ochranná kouzla."
Byla jsem zticha a přemýšlela jsem. Pravd toho, co V'lane říkal rezonovala hluboko ve mně. Sama jsem se těch rudých run bála. Byly silné. Dala mi je sama Sinsar Dubh, což znamenalo, že jsou podezřelé. Byl to jen další risk? Uzamkla jsem ji něčím, co během jednoho dne dokáže prolomit?
Všichni se na mě dívali. Už jsem byla unavená z toho, že jsem měla o všem rozhodovat. "Chápu obě strany. Nevím, co mám říct."
"Budeme hlasovat," navrhla Jo.
"Nebudeme hlasovat o něčem tak důležitém," řekl Barrons. "Tohle není žádná podělaná demokracie."
"Takže preferuješ diktaturu? A kdo by jí asi tak velel?" chtěl vědět V'lane.
"Proč to není demokracie?" zeptala se Kat. "Všichni jsou tady, protože jsou užiteční a důležití, tudíž by měli mít možnost vyjádřit svůj názor."
Barrons na ní vrhl tvrdý pohled. "Někteří z nás jsou užitečnější a důležitější než jiní."
"No ty určitě," zavrčel Christian.
Barrons založil ruce na prsou. "Kdo na tohle setkání vzal Temné?"
Christian se po něm vrhl. Dageus a Cian po něm ihned skočili, aby ho zastavili.
Svaly měl napjaté, když se snažil své strýce setřást. "Mám nápad. Podrobíme Barronsem malému testu detektoru lži."
Povzdechla jsem si. "A proč ne úplně všechny, Christiane? Ale kdo otestuje tebe? To bys nás mohl potom soudit?"
"Mohl," řekl chladně. "Máš pár tajemství, která nechceš, aby se někdo dozvěděl, Mac?"
"Podívejme, kdo to mluví, princi Christiane."
"Dost," řekl Drustan. "Nikdo nemá pravomoc rozhodovat o takové věci sám. Budeme hlasovat a ať už to máme za sebou."
Danané věřili V'laneovi, a tak hlasovali pro to, abych rudé runy sejmula. A protože druidové sloužili Dananům, tak hlasovali stejně. Ryodan, Lor, Barrons, Fade a já jsme hlasovali proti. Vidoucí byly rozdělené na polovu, Jo je chtěla sundat, Kat ne. Sotva jsem viděla vršek tátovi hlavy mezi Lorem, Fadem a Ryodanem, ale moji rodiče se přiklonili na naši stranu. Chytří rodiče.
"Neměli by se počítat," řekl Christian. "Nepatří sem."
"Chrání královnu vlastními životy," řekl Barrons pevně. "Jejich hlas se počítá."
Prohráli jsme.
Drustan položil Knihu na oltář. Barrons si vzal od Lora a Fadea kameny a umístil první tři. V'lane položil ten poslední. Hned jak byly všechny čtyři na místě, začaly zářit strašidelným modro-černým světlem a vydávat slabý cinkavý zvuk.
Celý oltář byl osvětlen modro-černým světlem.
"Teď, MacKaylo," řekl V'lane.
Kousla jsem se do rtu, váhala jsem, přemýšlela, co by se stalo, kdybych odmítla.
"Hlasovali jsme," připomněla mi Kat.
Povzdechla jsem si. Věděla jsem, co by se stalo. Byli bychom tu zítra i pozítří a stále se dohadovali, co dělat.
Měla jsem z toho opravdu špatný pocit. Ale to už jsem zažila a bylo to neopodstatněné, byly to je nervy a potom, čím vším jsem si prošla, jsem chápala, proč ve mně Kniha vzbuzuje tyhle pocity.
Podívala jsem se na V'lane. Povzbudivě přikývl.
Podívala jsem se na Barronse. Byl tak nelidsky ztuhlý, že jsem si ho málem ani nevšimla. Na chvíli v těch stínech osvětlené jeskyně vypadal jako někdo úplně jiný. Byl to užitečný trik. Věděla jsem, co ta strnulost znamená. Taky se mu to nelíbilo, ale došel ke stejným závěrům jako já. Byli jsme nestálá skupina. Volili jsme. Kdybych se volbě vzepřela, rozpoutalo by se peklo. Otočili bychom se ejden proti druhému a kdo mohl tušit, jak by to dopadlo?
Byli tu moji rodiče. Když sundám ty runy, vystavím je nebezpečí? A co když odmítnu, budou v nebezpečí také?
Neexistovala správná volba.
Sáhla jsem do modro-černého světla a začala sundavat první runu. Když jsem ji odendala, pulzovala jako malé naštvané srdíčku a než zmizela, nechala za sebou proužek černé krve.
"Co s nimi mám dělat?" držela jsem runu ve vzduchu.
"Velvet je bude přenášet pryč," řekl V'lane.
Jedna po druhé mizeli z vazby.
Když už zbyla jen jedna, přestala jsem a přitiskla obě ruce na vazbu. Připadala mi nečinná. Opravdu ji runy na zdech téhle místnosti dokážou udržet? To jsme měli brzy zjistit.
Odendala jsem poslední runu. Nechtělo se jí, kroutila se jako hladová pijavice a snažila se přilnout ke mně.
Velvet ji odnesl pryč.
Když zmizely všechny runy, zadržela jsem dech. Asi po dvaceti sekundách jsem uslyšela malou explozi, jak ostatní úlevně vydechli. Myslím, že jsme všichni čekali, že se promění v bestii a zničí nás.
"Tak co?" řekl V'lane.
Otevřela jsem své vidoucí smysly a snažila se jí nahmatat.
"Je to bezpečné?" chtěl vědět Barrons.
Natáhla jsem se po ní vším, co jsem měla a na malou chvíli jsem měla pocit, že jsem cítila celý interiér jeskyně a pochopila účel run.
Každá byla poctivě vysekaná do kamene a všechny byly propojené od podlahy ke stropy, ode zdi ke zdi, společně tvořily pevnou mříž. Když Kniha konečně ležela na oltáři a kameny byly kolem ní, začaly se runy aktivovat. Teď tvořily jednu obrovskou pavoučí síť. Mohla jsem skoro vidět její stříbřité nitky a cítila, jak mě protínají.
I kdyby se Kniha nějak dostala z oltáře, okamžitě by ji síť zpacifikovala. Čím víc by bojovala, tím pevněji by se kolem ní síť ovinula.
Bylo po všem. Opravdu bylo po všem. Už se nic nestane.
Kdysi jsem si myslela, že tahle chvíle snad ani nenastane. Ta mise se zdála až moc složitá a všechno bylo proti nám.
Ale zvládli jsme to.
Sinsar Dubh byla ve svém vězení. Zamčená. Uvězněná. Za mřížemi. Uložena ke spánku. Zneutralizovaná. Nečinná.
Dokud sem zase někdo nenakráčí a neodnese ji.
Budeme na dveřích potřebovat lepší zámky. A já hodlala prosadit, aby nikdo v Útočišti neměl klíče. Ani jsem si nebyla jistá, proč se vůbec mohly dostat dovnitř. Vůbec nebyl důvod, aby sem někdo chodil. Nikdy.
Zaplavila mě úleva. Vůbec jsem nemohla zpracovat, že je to pravda a že je opravdu konec.
Život mohl znovu začít. Už nikdy nebude normální jako dřív, ale bude o dost normálnější, než před tím. Největší hrozba, co nám stála v cestě byla pryč a teď jsme se mohli soustředit na znovuvybudování našeho světa. Mohla jsem si sehnat květináče a na střeše knihkupectví udělat zahrádku.
Už nikdy nebudu muset jít temnou ulicí a bát se, že tam na mě Kniha čeká připravená rozčísnout mi hlavu šílenou migrénou, zapálit mi páteř nebo mě pokoušet iluzemi. Už nikdy nikoho z nás neposedne, nikdy už nezmasakruje lidi, na kterých mi záleží.
Už jsem se nemusela svlékat do naha, abych mohla vkročit do Chestera. Už jsme nemuseli nosit těsné oblečení.
Otočila jsem se. Všichni se na mě s očekáváním dívali. Vypadali napjatě, jako by čekali, že někdo vyskočí a zakřičí baf. A na chvíli jsem byla v pokušení to udělat.
Ale nechtěla jsem jim tu radost kazit. Rozpřáhla jsem ruce, pokrčila rameny a usmála se. "Je po všem. Fungovalo to. Sinsar Dubh už je jen kniha. Nic víc."
Ta radost byla ohlušující.
Byla jsem nadšená, že ji nese Drustan. Nechtěla jsem s ní mít už nic společného. Už jsem se jí nikdy nechtěla ani dotknout. Kdybych to udělala, musela bych myslet na to kouzlo, které Barrons chtěl, jak jsem ji zavřela a jak to jediné, co by stačilo udělat, bylo znovu ji otevřít...
Potřásla jsem hlavou a zapudila tu myšlenku.
Svoji část jsem udělala. Byla tady a teď byla jejich zodpovědností. Dovezla jsem Keltary do opatství Hummerem. Skoro jsem nemohla uvěřit, že už bude po všem. Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že to ještě není všechno. Ve filmech se padouch vždycky ještě jednou naposledy pohne a já měla nervy na dranc, protože jsem na tuhle chvíli čekala.
Jo a ostatní členky útočiště vedly náš průvod do útrob pevnosti a Ryodan se svými muži šli za nimi. Další byli Keltarové. Pak Barrons a já a poslední šla Kat a asi šest dalších vidoucích. V'lane a jeho Světlí se sem měli přenést každou chvíli.
Neustála jsem se dívala na Knihu v Drustanových rukou, kterou pronesl kolem odrazu Isly O'Connorové, na níž jsem se nemohla ani podívat, do podzemní místnosti, dolů po schodech, do další místnosti a po dalších schodech.
Nakonec jsem patra, která jsme sešli, přestala počítat. Byli jsme hluboko pod zemí. Znovu jsem byla pod zemí.
Čekala jsem, že Kniha nějak ucítí, že se přibližuje svému vězení a alespoň ještě jednou se pokusí ovládnout mou duši. Nebo tělo.
Podívala jsem se na Barronse. "Nepřipadá ti-"
"Že ještě nezazpívala poslední písničku?"
Tohle jsem na něm zbožňovala. Chápal mě. Ani jsem nemusela dokončovat větu.
"Nějaký nápad?" řekla jsem.
"Ani jeden.
"Jsme jenom paranoidní?"
"Možná. Těžko říct." Podíval se na mě. I když v jeho očích nebyla žádná slova, věděla jsem, že chce vědět všechno, co se stalo, zatímco jsem bojovala s Knihou, ale nezeptá se, dokud nebudeme sami. Celou dobu, co se mnou Sinsar Dubh hrála hru na iluze, tak jediné, co viděla bylo, že jsem v tichosti stála naproti Roweně, pak jsem ji zabila a pak jsem v tichosti stála nad Knihou. Všechno, co se stalo, se událo jen a jen v mojí hlavě. Celá ta bitva byla pro ostatní neviditelná, ale tak to s těmi nejtěžšími bývá.
Byl jako tichá hora od chvíle, kdy jsem Knihu polapila, až sem. Od té doby, co zmizela bariéra, která nás oddělovala, se mě nepřestal dotýkat. Užívala jsem si to. Kdo mohl tušit, jak se ke mně bude brzy chovat.
Nemohl jsem se k tobě dostat, vyletělo z něj hned, jak mě přestal líbat.
Ale nakonec jsi se sem dostal, řekla jsem mu. Slyšela jsem tě křičet. To mě nalomilo. Dostal si se ke mně.
Nemohl jsem tě zachránit. Jeho pohled byl příkrý, rozzuřený.
Taky jsem ho nemohla zachránit, ale nijak jsem nepospíchala, abych mu to sdělila.
Dostalas ho? To kouzlo?
Díval se na mě prastarýma očima plnýma smutku. A něčeho víc. Něčeho cizího a nečekaného, až jsem se z toho málem rozbrečela. Už jsem v jeho očích viděla mnoho věcí: touhu, pobavení, sympatii, výsměch, varování, hněv. Ale tohle ne.
Byla to naděje. Jericho Barrons měl naději a já byla jejím zdrojem.
Ano, zalhala jsem. Mám ho.
Nikdy nezapomenu na jeho úsměv. Celý se rozzářil.
Vydechla jsem a soustředila se na své okolí. V podzemí opatství se rozprostíralo malé město. Udělalo to dojem dokonce i na Barronse. Byly tu široké tunely s menšími uličkami. Prošli jsme kolem obrovských úlých katakomb, ve kterých byly uložené ostatky každé Matky představené, která kdy žila. Někde v těch labyrintech tunelů byla mezi uličkami mauzoleí schovaná krypta první vůdkyně Útočiště. Chtěla jsem jí najít, přejet prsty po jejím nápise a znát přesné datum, kdy byl náš řád založen.Tady dole byly tajemství, které mohly vědět jen pověřené osoby.
I Kat byla členkou Útočiště, další tajemství, které neřekla.
"Rowena by mě vyhodila, kdybych ti to řekla a ve vnitřní politice našeho řádu stejně nemám žádnou moc nad rozhodnutími. Nebylo to riziko, jaké bych mohla podstoupit. Dneska v noci sis vedla dobře, Mac. Mýlila se. I když byla obě proroctví proti tobě, vyšla jsi z toho jako vítěz." Její upřímné šedé oči se zadívaly do těch mých. "Ani si nedokážu představit, čím sis musela projít." Výraz na její tváři mi prozradil, že by to ráda věděla a že na detaily dlouho čekat nebude. "Nedokážeme ti dost poděkovat."
"Ale dokážete." Obdařila jsem ji unaveným úsměvem. "Stačí, když už ji nikdy nepustíte ven."
Najednou jsme ze předu uslyšeli rozruch.
Světlí se právě přenesli dovnitř, kromě V'lanea, do bezprostřední blízkosti Ryodana, Lora a Fadea.
Nebyla jsem si jistá, kdo byl víc znechucený. Nebo připravený někoho zabít.
Velvet zasyčel: "Nemáte právo tu být!"
"Zabij to," zabručel Ryodan věcně.
"Neopovažujte se!" zakřičela Jo.
"Zasraný víly," zamumlal Lor-
"Jestli se jich dotknete, tak-"
"Tak co, člověče?" vyštěkl Ryodan na Jo. "Co uděláš, abys mě zastavila?"
"Nepokoušej mě."
"Nechte toho," přidal se tiše Drustan. "Je to dananská kniha a oni se právoplatně přišli podívat, jak ji uvězníme."
"Oni jsou ten prvotní důvod, proč se dostala ven," řekl Fade.
"My jsem Světlí, ne vidoucí. Vidoucí ji nechali utéct."
"Vy jste ji vyrobili."
"My ne. To Temný král."
"Světlí, Temní - pro mě jsou to všechno jen víly," zamumlal Lor.
"Myslela jsem, že do opatství se přenést nedá," řekla jsem.
"Museli jsme zrušit všechna ochranná kouzla, aby se sem všichni dostali. Je tu moc různorodých..."
"DNA?" řekla jsem suše.
Kat se usmála. "Nevím, jak to nazvat jinak. Keltarové jsou jedna věc, pak Barrons a jeho muži druhá no a Danani třetí."
A já? chtěla jsem se zeptat, ale neudělala jsem to. Byla jsem člověk? Řekla mi Kniha pravdu? Opravdu jsem v sobě měla Sinsar Dubh? Vtiskla do mě svůj otisk, slovo od slova, v době, kdy jsem ještě nebyla ani na světě? Cítila jsem ji během let - něco špatného ve mně - a udělala jsem, co jsem mohla, abych to potopila ve svém temném jezeře a ochránila se tak?
Jestli jsem opravdu měla celou temnou magii Knihy uvnitř sebe a Kat by to zjistila, zamkli by mě tady dole taky?
Otřásla jsem se. Lovili by mě stejně jako Sinsar Dubh?
Barrons se na mě podíval. Co se děje?
Je mi jen zima, zalhala jsem. Jestli jsem uvnitř měla Sinsar Dubh, znamenalo to, že to kouzlo, jež jsem hledala, je uvnitř mého jezera? Někde vespod, jak řekla Kniha? Jaký v tom byl tedy rozdíl? Opravdu jsem dostala to monstrum nebo bylo pořád u mě? Bylo stále pokušením nebo jsem ho porazila?
"Kde je V'lane?" zeptala jsem se zoufale hledajíc něco, čeho bych se chytila.
"Vyzvedává královnu," řekl Velvet.
To spustilo další hádku.
"Jestli si myslíte, že ji sem pustíme a otevřeme Sinsar Dubh, tak to se pletete."
"A jak jinak má asi postavit zeď?" chtěla vědět Dree'lia.
"Nepotřebujeme zdi. Umíráte stejně snadno jako lidé," řekl Fade.
"Je vůbec při vědomí?" zeptala jsem se.
"My zeď potřebujeme," řekla Kat tiše.
"Občas nabude vědomí, ale většinou je mimo," řekl Ryodan. "Důležité je, že nikdo tu Knihu číst nebude a už vůbec ne nějaká víla. Jsou zodpovědný za celý tenhle binec."
O deset minut později se všichni stále hádali, až jsme došli k jeskyni, kde jsme měli uložit Sinsar Dubh.
Když jsme se blížili ke dveřím, Christian se na mě ohlédl a já přikývla. Věděla jsem, na co myslí. Takové dveře už jsme viděli, u vstupu do pevnosti Temného krále, i když tyhle byly menší. Kat přitiskla ruku na dveře pokryté runami a ty si tiše otevřely.
Za nimi byla tma tak hluboká, že polykala i světlo z našich baterek.
Slyšela jsem, jak někdo škrtl sirkou, pak Jo zapálila pochodeň na zdi. Ta se rozhořela a od ní se zapálily další pochodně, dokud nebyla celá jeskyně zářivě osvětlena.
Všichni jsme ztichli.
Zdi jeskyně byly z bílého kamene a strop byl neskutečně vysoký bez jakýchkoli podpěr a třpytil se jako posypaný stříbřitým prachem. Louče osvěcovaly runy na zdech a místnost byla tak jasná, až to bodalo do očí. Přimhouřila jsem je. Je to ironie, že jediná místnost v Dublinu, kde potřebuju sluneční brýle, je v podzemí.
Jeskyně byla stejně velká jako Králova ložnice. Ty dveře, ta ložnice, začala jsem přemítat, že na té teorii o tom, že Temný král založil náš řád a přivedl Knihu na toto místo, bylo něco pravdy.
Uprostřed místnosti ležely dva kameny. I ty byly pokryté třpytícími se symboly, ale tyhle se neustále hýbaly jako tetování pod kůží Temných princů. Mizely přes okraj a pak se zjevily na podlaze.
"Už jsi někdy viděla takovéhle runy, Barronsi?" zeptal se Ryodan.
"Ne. Ty?" řekl Barrons.
"Pro mě je to novinka. Mohlo by to být užitečné."
Slyšela jsem, jak si to někdo fotí na telefon.
Pak jsem slyšela, jak někdo ten telefon rozmáčkl o zeď.
"Zbláznila ses?" řekl Ryodan nevěřícně. "To byl můj telefon."
"Možná," řekla Jo. "Ale tady si nikdo nic nahrávat nebude."
"Jestli mi ještě někdy něco rozbiješ, tak já ti rozbiju lebku."
"Přestáváš mě bavit," řekla Jo.
"Ty mě taky přestáváš bavit, vidoucí," zavrčel Ryodan.
"Nech ji být," řekla jsem. "Tohle je jejich opatství."
Ryodan po mně vrhl pohled. Barrons si stoupl mezi nás a Ryodan se podíval pryč - ale jen na malý, napjatý okamžik.
"Musíš položit Knihu na ten oltář," řekla Kat. "Pak se musí dát všechny čtyři kameny kolem ní."
"Potom, MacKaylo, sejmeš runy z její vazby," řekl V'lane.
"Cože?" vykřikla jsem a otočila se k místu, na které se přenesl. "Ty runy sundavat nebudu!"
Barrons řekl: "Myslel jsem, že máš přivést královnu."
"Ujišťuji se, že je to pro ni bezpečné."
V'lane se rozhlédl po místnosti, pečlivě se zadíval na každého, kdo tam stál, Danany i druidy. Viděla jsem, že mu to riziko není příjemné. Jeho pohled na moment ulpěl na Velvetovi, který přikývl. Pak se podíval na mě. "Omlouvám se, ale tohle je jediný způsob, jak jí ochránit. Nemůžu se rozdvojit, aniž bych rozdvojil i svoje schopnosti."
"O čem to mluvíš?"
Neodpověděl.
Najednou tu byli moji rodiče. Moje máma a táta - tady v jedné místnosti s Sinsar Dubh - na posledním místě, kam bych je přivedla. A očividně jsem měla sejmout runy, ale to se ještě uvidí.
Můj táta měl v náručí Světlou královnu pečlivě zabalenou v dekách. Byla tak zachumlaná, že z ní bylo vidět jen pár pramenů stříbřitých vlasů a špička nosu. Moje máma se tiskla k tátovi a já už chápala, proč se V'lane omlouval. A že tedy měl za co.
Donutil moje rodiče, aby chránili královnu vlastním tělem.
"Používáš moje rodiče jako lidský štít?"
"To je v pořádku, zlato. Chtěli jsme pomoct," řekl Jack.
Rainey souhlasila. "Tolik se podobáš své sestře. Vždycky se se vším vypořádáváte samy, ale to není potřeba. Jsme rodina. Budeme tomu čelit společně. Kromě toho, jestli budu muset ještě chvíli strávit ve skleněné cele, tak se asi zblázním. Byli jsme tam měsíce."
Barrons trhl hlavou a Ryodan, Lor a Fade obkroužili moje rodiče, aby je ochránili.
"Děkuju," řekla jsem tiše. Vždycky chránil mě a moje blízké. Bože, stála jsem za prd.
V'lane si pořád pohledem měřil ostatní v jeskyni. "Neměl jsem jinou možnost, MacKaylo. Někdo ji unesl. Nejdřív jsem věřil, že to musel být někdo z mojí rasy. Teď přemýšlím, jestli to nebyl někdo z té tvé."
"Tak ať to máme za sebou," řekla jsem pevně. "Proč musím odstranit ty runy?"
"Jsou to nepředvídatelní paraziti a ty jsem vložila na stvoření s vědomím. Na zdech, na klecích jsou užitečné. Na žijící, myslící věci jsou neskutečně nebezpečné. Za čas by se proměnili jako kouzelným proutkem. Kdo ví, s jakým monstrem bychom se potom potýkali?"
Vydechla jsem. Dávalo perfektní dananský smysl. Vložila jsem něco Temného na jiného Temného a živého. Třeba by to Knihu opravdu posílilo, možná by ji to dokonce osvobodilo.
"Musí se vložit do jeskyně přesně tak jako předtím. Bez run."
"Nesejme je," řekl Barrons. "Je to moc nebezpečné."
"Je moc nebezpečné je tam nechat."
"Jestli se z Knihy stane něco jiného, tak si s tím pak poradíme," řekl Barrons.
"To už tu možná nebudeš," odpověděl V'lane chladně. "Nemůžeme se neustále spoléhat na to, že Jericho Barrons zachrání den."
"Vždycky tady budu."
"Oproti runám na zdech, na stropě a na podlaze jsou zastaralé. Na polapení Knihy budou stačit."
"Už jednou utekla."
"Byla vynesena ven," řekla Kat. "Isla O'Connorová ji vynesla ven. Byla vůdkyní Útočiště a jediná, kdo měl moc pronést ji skrz ochranná kouzla."
Byla jsem zticha a přemýšlela jsem. Pravd toho, co V'lane říkal rezonovala hluboko ve mně. Sama jsem se těch rudých run bála. Byly silné. Dala mi je sama Sinsar Dubh, což znamenalo, že jsou podezřelé. Byl to jen další risk? Uzamkla jsem ji něčím, co během jednoho dne dokáže prolomit?
Všichni se na mě dívali. Už jsem byla unavená z toho, že jsem měla o všem rozhodovat. "Chápu obě strany. Nevím, co mám říct."
"Budeme hlasovat," navrhla Jo.
"Nebudeme hlasovat o něčem tak důležitém," řekl Barrons. "Tohle není žádná podělaná demokracie."
"Takže preferuješ diktaturu? A kdo by jí asi tak velel?" chtěl vědět V'lane.
"Proč to není demokracie?" zeptala se Kat. "Všichni jsou tady, protože jsou užiteční a důležití, tudíž by měli mít možnost vyjádřit svůj názor."
Barrons na ní vrhl tvrdý pohled. "Někteří z nás jsou užitečnější a důležitější než jiní."
"No ty určitě," zavrčel Christian.
Barrons založil ruce na prsou. "Kdo na tohle setkání vzal Temné?"
Christian se po něm vrhl. Dageus a Cian po něm ihned skočili, aby ho zastavili.
Svaly měl napjaté, když se snažil své strýce setřást. "Mám nápad. Podrobíme Barronsem malému testu detektoru lži."
Povzdechla jsem si. "A proč ne úplně všechny, Christiane? Ale kdo otestuje tebe? To bys nás mohl potom soudit?"
"Mohl," řekl chladně. "Máš pár tajemství, která nechceš, aby se někdo dozvěděl, Mac?"
"Podívejme, kdo to mluví, princi Christiane."
"Dost," řekl Drustan. "Nikdo nemá pravomoc rozhodovat o takové věci sám. Budeme hlasovat a ať už to máme za sebou."
Danané věřili V'laneovi, a tak hlasovali pro to, abych rudé runy sejmula. A protože druidové sloužili Dananům, tak hlasovali stejně. Ryodan, Lor, Barrons, Fade a já jsme hlasovali proti. Vidoucí byly rozdělené na polovu, Jo je chtěla sundat, Kat ne. Sotva jsem viděla vršek tátovi hlavy mezi Lorem, Fadem a Ryodanem, ale moji rodiče se přiklonili na naši stranu. Chytří rodiče.
"Neměli by se počítat," řekl Christian. "Nepatří sem."
"Chrání královnu vlastními životy," řekl Barrons pevně. "Jejich hlas se počítá."
Prohráli jsme.
Drustan položil Knihu na oltář. Barrons si vzal od Lora a Fadea kameny a umístil první tři. V'lane položil ten poslední. Hned jak byly všechny čtyři na místě, začaly zářit strašidelným modro-černým světlem a vydávat slabý cinkavý zvuk.
Celý oltář byl osvětlen modro-černým světlem.
"Teď, MacKaylo," řekl V'lane.
Kousla jsem se do rtu, váhala jsem, přemýšlela, co by se stalo, kdybych odmítla.
"Hlasovali jsme," připomněla mi Kat.
Povzdechla jsem si. Věděla jsem, co by se stalo. Byli bychom tu zítra i pozítří a stále se dohadovali, co dělat.
Měla jsem z toho opravdu špatný pocit. Ale to už jsem zažila a bylo to neopodstatněné, byly to je nervy a potom, čím vším jsem si prošla, jsem chápala, proč ve mně Kniha vzbuzuje tyhle pocity.
Podívala jsem se na V'lane. Povzbudivě přikývl.
Podívala jsem se na Barronse. Byl tak nelidsky ztuhlý, že jsem si ho málem ani nevšimla. Na chvíli v těch stínech osvětlené jeskyně vypadal jako někdo úplně jiný. Byl to užitečný trik. Věděla jsem, co ta strnulost znamená. Taky se mu to nelíbilo, ale došel ke stejným závěrům jako já. Byli jsme nestálá skupina. Volili jsme. Kdybych se volbě vzepřela, rozpoutalo by se peklo. Otočili bychom se ejden proti druhému a kdo mohl tušit, jak by to dopadlo?
Byli tu moji rodiče. Když sundám ty runy, vystavím je nebezpečí? A co když odmítnu, budou v nebezpečí také?
Neexistovala správná volba.
Sáhla jsem do modro-černého světla a začala sundavat první runu. Když jsem ji odendala, pulzovala jako malé naštvané srdíčku a než zmizela, nechala za sebou proužek černé krve.
"Co s nimi mám dělat?" držela jsem runu ve vzduchu.
"Velvet je bude přenášet pryč," řekl V'lane.
Jedna po druhé mizeli z vazby.
Když už zbyla jen jedna, přestala jsem a přitiskla obě ruce na vazbu. Připadala mi nečinná. Opravdu ji runy na zdech téhle místnosti dokážou udržet? To jsme měli brzy zjistit.
Odendala jsem poslední runu. Nechtělo se jí, kroutila se jako hladová pijavice a snažila se přilnout ke mně.
Velvet ji odnesl pryč.
Když zmizely všechny runy, zadržela jsem dech. Asi po dvaceti sekundách jsem uslyšela malou explozi, jak ostatní úlevně vydechli. Myslím, že jsme všichni čekali, že se promění v bestii a zničí nás.
"Tak co?" řekl V'lane.
Otevřela jsem své vidoucí smysly a snažila se jí nahmatat.
"Je to bezpečné?" chtěl vědět Barrons.
Natáhla jsem se po ní vším, co jsem měla a na malou chvíli jsem měla pocit, že jsem cítila celý interiér jeskyně a pochopila účel run.
Každá byla poctivě vysekaná do kamene a všechny byly propojené od podlahy ke stropy, ode zdi ke zdi, společně tvořily pevnou mříž. Když Kniha konečně ležela na oltáři a kameny byly kolem ní, začaly se runy aktivovat. Teď tvořily jednu obrovskou pavoučí síť. Mohla jsem skoro vidět její stříbřité nitky a cítila, jak mě protínají.
I kdyby se Kniha nějak dostala z oltáře, okamžitě by ji síť zpacifikovala. Čím víc by bojovala, tím pevněji by se kolem ní síť ovinula.
Bylo po všem. Opravdu bylo po všem. Už se nic nestane.
Kdysi jsem si myslela, že tahle chvíle snad ani nenastane. Ta mise se zdála až moc složitá a všechno bylo proti nám.
Ale zvládli jsme to.
Sinsar Dubh byla ve svém vězení. Zamčená. Uvězněná. Za mřížemi. Uložena ke spánku. Zneutralizovaná. Nečinná.
Dokud sem zase někdo nenakráčí a neodnese ji.
Budeme na dveřích potřebovat lepší zámky. A já hodlala prosadit, aby nikdo v Útočišti neměl klíče. Ani jsem si nebyla jistá, proč se vůbec mohly dostat dovnitř. Vůbec nebyl důvod, aby sem někdo chodil. Nikdy.
Zaplavila mě úleva. Vůbec jsem nemohla zpracovat, že je to pravda a že je opravdu konec.
Život mohl znovu začít. Už nikdy nebude normální jako dřív, ale bude o dost normálnější, než před tím. Největší hrozba, co nám stála v cestě byla pryč a teď jsme se mohli soustředit na znovuvybudování našeho světa. Mohla jsem si sehnat květináče a na střeše knihkupectví udělat zahrádku.
Už nikdy nebudu muset jít temnou ulicí a bát se, že tam na mě Kniha čeká připravená rozčísnout mi hlavu šílenou migrénou, zapálit mi páteř nebo mě pokoušet iluzemi. Už nikdy nikoho z nás neposedne, nikdy už nezmasakruje lidi, na kterých mi záleží.
Už jsem se nemusela svlékat do naha, abych mohla vkročit do Chestera. Už jsme nemuseli nosit těsné oblečení.
Otočila jsem se. Všichni se na mě s očekáváním dívali. Vypadali napjatě, jako by čekali, že někdo vyskočí a zakřičí baf. A na chvíli jsem byla v pokušení to udělat.
Ale nechtěla jsem jim tu radost kazit. Rozpřáhla jsem ruce, pokrčila rameny a usmála se. "Je po všem. Fungovalo to. Sinsar Dubh už je jen kniha. Nic víc."
Ta radost byla ohlušující.
1 comments:
Děkuji za další skvělou kapitolu
Okomentovat