Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 50. kapitola

No dobrá, tak možná ta radost nebyla tak ohlušující, ale mně to tak přišlo, protože jsem se taky radovala a nejhlasitěji ze všech. Reálně to bylo tak, že vidoucí jásaly, máma a táta houkali, Drustan křikl, Dageus a Cian zabručeli, Christopher vypadal ustaraně, Christian se otočil a tiše odešel, Barrons se mračil stejně jako jeho muži a Světlí zírali.

Pak se zase rozhořela hádka. Znovu.

Hlasitě jsem si povzdechla. Opravdu se budou muset naučit slavit ty dobré dny o trochu déle než dleli nad problémy. To já chodila kolem s tíhou proroctví, které říkalo, že bud zachráním nebo zatratím svět, na ramenou... teda, technicky jsem neudělala ani jedno. Nezatratila jsem ho. Ale vlastně jsem ho ani nezachránila. Teda pokud jsem ho nezachránila tím, že jsem ho nezatratila. Ale pořád jsem věděla, že je důležité slavit i teď a trochu ulevit stresu.

"Bez Písně zeď znovu nepostavíme," řekl V'lane.

"Kdo říká, že zeď potřebujeme?" chtěl vědět Barrons. "Vy jste šváby a my jsme Raid. Nakonec se vás zbavíme."

"Nejsme. Žádný. Hmyz," řekl Velvet pevně.

"Mluvil jsem o Temných. Myslel jsem, že vy nafrněné víly opustíte náš svět dobrovolně, a tak nám pomůžete dobrovolně snížit vaši populaci o půlku."

"Já se nenaparuju," ohradila se Dree'lia uraženě. "Taky bys měl zmínit všechna potěšení, která naše náruč nabízí."

Nevěřícně jsem se podívala na Barronse. "Ty jsi s ní spal?"

Protočil oči v sloup. "Před hodně dlouhou dobou a jen proto, že předstírala, že má nějaké informace o Knize."

"Lži, prastarý. Kroužil jsi kolem mě-"

"Barrons nikdy kolem nikoho nekroužil," řekla jsem.

Jeho temný pohled se třpytil pobavením. Nečekané, ale děkuji za to, že mě bráníš.

Vždyť je to pravda. Nekroužil jsi ani kolem mě.

O tom by se dalo diskutovat. Ryodan by nesouhlasil.

Jestli se ještě jednou vyspíš s nějakou vílou, tak z tebe udělám V'lanovu osobní Pri-yu.

I když měl v očích vražedný výraz, jeho tón byl lehký, Žárlíš?

Co je moje, je moje.

Ztuhl. Tohle si o mně myslíš?

Zdálo se, že se čas zpomalil, jak jsme se na sebe dívali. Hádka ustala. Jeskyně zůstala prázdná a byli jsme v ní jen my dva. Ten moment se mezi námi rozpínal plný možností. Tyhle momenty jsem nesnášela. Vždycky vás nutili něco odhalit.

Chtěl odpověď. A nehodlal se pohnout, dokud mu jí nedám. Viděla jsem mu to na očích.

Byla jsem vyděšená. Co když řeknu ano a on se mi vysměje? Co když mě přemůžou pocity a on mě v tom nechá vykoupat? A co hůř? Co se stane, až zjistí, že nemám kouzlo pro jeho syna. Sundá tu ceduli v knihkupectví, sebere mi můj milovaný obchod, odejde se svým dítětem někam do noci a já už ho nikdy neuvidím?

Něco jsem se naučila.

Naděje posiluje. Strach zabíjí.

Jasně, že jsi můj, kámo, odpověděla jsem mu. Byl můj a za to klidně budu bojovat - lhát, podvádět i krást. Tak nemám to kouzlo. Zatím. Zítra je taky den. A jestli je to to jediné, co ode mě chce, tak si mě nezaslouží.

Barrons zaklonil hlavu a rozesmál se.

Jen jednou jsem ho slyšela takhle se smát, tu noc, co jsem tancovala na "Bad Moon Rising", na hlavě měla MacHalo, skákala po křeslech a vyhazovala polštáře do vzduchu. Na chvíli mi to vyrazilo dech. Stejně jako Alinin smích i ten jeho rozzařoval můj svět jako horké slunce, byla v něm radost.

Všichni ostatní ztichli a dívali se na Barronse a mě.

Přestal se smát a pročistil si hrdlo. Pak přimhouřil oči. "Co to zatraceně dělá? Ještě jsme se nerozhodli."

"Snažil jsem se ti to říct," řekl Jack. "Ale ty jsi neslyšel ani slovo. Díval ses na moji dceru jako-"

"Běž od té Knihy, V'lane," zavrčel Barrons. "Jestli se do ní někdo podívá, tak to bude Mac."

"Mac se jí ani nedotkne," řekla Rainey ihned. "Tu příšernou věc bychom měli zničit."

"To nejde, mami. Takhle to nefunguje."

Zatímco se všichni hádali a Barrons a a já jsme vedli jednu z našich tichý konverzací, V'lane si vzal od táty zabalenou královnu a teď s ní stál blízko oltáře a díval se na Sinsar Dubh.

"Neotvírej ji," varovala ho Kat. "Potřebujeme to prodiskutovat. Vymyslet plán."

"Má pravdu," řekl Dageus. "Tohle nesmíme brát na lehkou váhu, V'lane."

"Musíme udělat bezpečnostní opatření," přidal se Drustan.

"Už jsme toho namluvili dost," řekl V'lane. "Moje povinnosti vůči mé rase jsou jasné. Vždycky byly."

Barrons neplýtval dechem. Pohnul se stejně jako jeho monstrum, moc rychle na to, aby to kdokoli zaregistroval. V jednu chvíli nestál ani metr ode mě a v druhou-

- vrazil do zdi a se zavrčením upadl.

Kolem V'lanea byla naprosto průhledná zeď. Její linie tvořili modro-černé mříže, které byly vysoké až ke stropu.

Ani se neotočil. Jako by nás ignoroval. Položil bezvědomou královnu na zem vedle oltáře a natáhl se po Sinsar Dubh.

"V'lane, neotvírej ji!" vykřikla jsem. "Sice je asi zneškodněná, ale nemůžeme vědět, co se ti stane, jestli-"

Pozdě. Otevřel Knihu.

Obě ruce položil na ní a se svěšenou hlavou začal číst, jeho rty se pohybovaly.

Barrons se znovu vrhl proti zdi. Znovu ho odrazila.

V'lane nás úplně vytěsnil.

Ryodan, Lor a Fade se přidali k Barronsovi, potom i všech pět Keltarů a můj táta, bušili na zeď pěstmi a vráželi do ní rameny.

Já, já jen stála, zírala a snažila se to nějak pochopit. Vzpomínala jsem na den, kdy jsem V'lanea poprvé potkala. Řekl mi, že sloužil královně, že potřeboval Knihu, aby v ní našel ztracenou Píseň. Tenkrát jsem se staral jen o to, abych našla Alinina vraha a zabránila zboření zdi. Chtěla jsem, aby Píseň našel a zdi posílil.

Ale také mi řekl, že když královna zemře a nebude mít žádné následovnice, tak magie ženské linie Pravé rasy přejde na nejsilnějšího muže.

To by mi určitě neřekl, kdyby to plánoval udělat. Že ne? Nebo byl opravdu tak hloupý?

Nebo tak arogantní, že mi dal všechna vodítka a přitom se celou dobu smál, protože já, obyčejný, malý člověk, jsem si nedala dohromady.

Jestli přečte celou Sinsar Dubh, určitě se z něj stane ten nejmocnější muž, možná dokonce silnější než Temná král?

Neviděla jsem ani jednu Temnou princeznu. Ani jednu. Všechny Světlé princezny byly - alespoň podle V'lanea - ztracené nebo mrtvé.

Co když dočte tu Knihu a zabije královnu?

Měl by pak veškerou znalost zlé magie Temného krále a všechnu magii královny. Byl by nezastavitelný.

Byl hráčem, který zmanipuloval všechny události a čekal na ten správný moment?

Okamžitě jsem se musela přesvědčit, že mám své kopí v pouzdře. Nebylo tam. Ostře jsem se nadechlo. Jak je to dlouho, co zmizelo? Vzal si ho, aby zabil královnu? Potřeboval by ho vůbec? Až absorbuje celou Knihu, nebude mu stačit prostě ukončit její existenci?

Nebo jsem byla naprosto paranoidní?

Přece jen to byl V'lane. Pravděpodobně jen hledal zbytky Písně pro královnu a až ji najde, tak Knihu zavře.

Stoupla jsem si tak, abych lépe viděla.

Ostatní se zatím snažili prolomit zeď vším, co měli. Christopher a Christian zpívali jakési zaříkadlo, zatímco ostatní do ní bušili. Ale nic nepomáhalo.

Nakoukla jsem mezi nimi a konečně jsem V'lane viděla jasně. Vůbec si nevšímal útoků na zeď, stál se zvrácenou hlavou a zavřenýma očima. Ruce měl rozložené na knize tak, jak jsem si myslela.

Byly na ní, dlaně měl přitisknuté na její stránky.

Jak je možné, že se dokázal dotknout Temné relikvie? Její stránky byly neuvěřitelně krásné, vybarvené ve zlatě, vykládané drahými kameny a pokryté nádherným dynamickým písmem, které se rozprostíralo skrz stránky v nekonečných vlnách. První jazyk byl tak plynulý, jak byla původní královna netečná.

V'lane nečetl Sinsar Dubh.

Ta kouzla pod jeho rukama mizela, vsakovala se do jeho paží, do jeho těla a stránky zůstávaly prázdné. Vstřebával ji. Stával se jí.

"Barronsi," zakřičela jsem, aby mě přes ty rány slyšel, "máme hodně velký problém!"

"Přesně to si myslím, Mac. Naprosto přesně."