Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 51. kapitola

Když mi bylo patnáct, táta mě naučil řídit. Máma byla strachy bez sebe z toho, že bych si měla sednout za volant. Nebyla jsem tak úplně marná. Pamatuju si, že jsem zatočila, těsně minula poštovní schránku a zeptala se táty, Ale jak mám zůstat na silnici? Jak to, že z ní lidé nesjednou? Přece nejsme na kolejích.

Táta se zasmál, Na silnici koleje jsou, zlato. Tedy ne doopravdy, ale když budeš trénovat, nakonec je ucítíš a budeš to dělat automaticky.

Takový byl život. Koleje na silnici. Jedna z mých kolejí říkala, že V'lane patří mezi dobré.

Ale buď opatrná, dodal Jack, protože když něco děláš automaticky, může to být nebezpečné. Může se proti tobě vyřítit opilý řidič. Nejdůležitější na kolejích je vědět jak a kdy z nich vyjet.

Byla jsem paralyzovaná vlastní nerozhodností. Byl opravdu V'lane padouch? Opravdu se snažil sebrat pro sebe veškerou dananskou moc? Měla jsem zasáhnout? Co jsem mohla udělat?

Zatímco jsme se s mámou dívaly, Kat, Jo a ostatní vidoucí se připojily k útoku na zeď. Chtěla jsem se přidat taky, ale máma řekla: "Kdo je ten hezký mladý muž? Nebyl tu, když-" Pak ztuhla, uprostřed slova.

Stejně jako všichni ostatní v jeskyni.

Kelatrové přestali zaříkávat. Barrons a táta ztuhli uprostřed pohybu. Dokonce i V'lanea to ovlivnilo, ale ne úplně. Kouzla se dál pohybovaly po jeho pažích, stejně rychle jako říční proud.

Podívala jsem se směrem, kterým máma ukazovala.

Stál u dveří. Ne, stál za mnou. Ne, byl přímo přede mnou! Když se na mě usmál, ztratila jsem se v jeho očích. Rozšiřovaly se, až byly obrovské a mě spolkla jejich temnota a vznášela jsem se ve vesmíru mezi supernovama.

"Ahoj, krásko," řekl klus se zasněnýma očima.

"Motýlí prsty," vymáčkla jsem ze sebe nakonec. "Ty."

"Prsty nejlepšího chirurga," souhlasil.

"Pomáhal jsi mi."

"Říkal jsem ti, ať s tím nemluvíš. Neposlechla jsi."

"Přežila jsem."

"Zatím."

"Ještě pořád."

"Ještě něco přijde?"

"Vždycky má ještě něco přijít."

Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Věděla jsem, kdo je. A teď, když jsem to věděla, jsem nemohla uvěřit, že jsem si toho dřív nevšimla.

"Nikdy jsem ti to nedovolil, maličká."

"Tak mi to dovol teď."

"Proč?"

"Ze zvědavosti."

"Zvědavost zabila kočku."

"Ta má devět životů," odporovala jsem.

Usmál se a natočil hlavu trochu po způsobu Temných. A i když to v téhle říši nebylo možné, viděla jsem kolem sebe temnotu. Nenaklonil hlavu doopravdy, bylo to spíš, jako by se pohyboval kámen. Jakoby byl král tak nepolapitelný, že žádná říše ho nedokázala pojmout, celé dimenze se tříštily kolem něj, překrývaly se, měnily. Podíval se mi do očí, otevřel je víc doširoka, až pohltily celé opatství a se mnou se zatočil svět, přepadla jsem přes hlavu přímo do těch očí a za mnou letělo celé opatství.

Obklopovala mě obrovská černá křídla, která mě vzala přímo doprostřed temnoty, jíž byl Temný král.

Existoval mimo moje chápání, nedokázala jsem to vstřebat. Slovo "prastarý" nebylo ani blízko jeho popisu, protože v každém tom momentě byl také novorozencem. Čas ho nedokázal definovat. On definoval čas. Nebyl smrtí ani životem nebo stvořením nebo zničením. Byl všemi možnostmi a zároveň žádnou, všechno a nic, nekonečnou propastí, která by vám oplatila pohled, kdybyste se na ní podívali. Byl podstatou existence: Když jste ho jednou viděli, změnilo vás to navždy. Stejně jako nákaza, která napadá krev a mozek, nutil nové nervové zakončení vytvořit cestičky, které dovolovaly krátký kontakt. Buď to nebo byste se z toho zbláznili.

Na malou chvíli, kdy jsem se nechala obejmout jeho rozlehlým, prastarým objetím, jsem všechno pochopila. Všechno dávalo smysl. Vesmíry, galaxie - bytí se přede mnou rozkládalo přesně tak, jak mělo, byla v něm symetrie, vzorce a nekonečná krása.

Byla jsem malinká a nahá, ztracená v černotě sametových křídel tak bujných, bohatých a svůdných, že jsem nikdy nechtěla odejít. Jeho temnota nebyl děsivá. Zelenala se jako jarní louky, hemžila se příslibem života. Byly tu zářící perličky světů, které měl uložené ve svých křídlech. Plula jsem mezi nimi a smála se štěstím. Myslím, že letěl se mnou, díval se, jak na něj reaguji, učil mě, testoval mě. Letěla jsem kolem planet, konstalací, hvězd. Viseli z jeho křídel a třásly se narůstající bolestí. Čekaly na den, kdy je vypustí, na tu příležitost dokázat cokoli. 

Viděla jsem nás jeho očima: jen částečky prachu ve slunečním světle v opuštěné stodole. Kdyby mávl rukou ve vzduchu, rozlétly bychom se do všech stran a on by se jen otočil zády a odkráčel. Nebo by možná kýchl a my bychom vyletěli ven ze dveří a rozlétly se do tuctu různých směrů ztraceni v zapomnění a už bychom nikdy nenašli cestu zpátky.

Kdybychom se na to dívali z našeho pohledu, museli bychom říct, že je šílený. Naprosto a úplně šílený. Ale jednou za čas se mu povedlo udržet si příčetnost. Ale nikdy to netrvalo dlouho.

Z jeho pohledu jsme byli jen papírové panenky, ploché a bez rozměrů. A podle něj jsme byli šílení. Ale jednou za čas si jeden z nás udržel příčetnost. Ale nikdy to netrvalo dlouho.

Ale přesto bylo všechno v pořádku. Život prostě byl a běžně se měnil.

Já. O mně si myslel, že jsem relativně příčetná. Smála jsem se, až jsem brečela a převalovala se v jeho křídlech. Kvůli otisku, který ve mně zanechal? Jestli jsem byla příkladem lidské rasy, tak by nás měli všechny zastřelit.

Ukázal mi spoustu věcí. Vzal mě za ruku a zavedl mě do obrovského divadla, kde jsem se dívala z první řady na nekončenou hru světla a stínů. On se díval na mě, bradu měl opřenou o ruku a seděl v sametově červeném křesle na konci řady.

"Nikdy jsem to ze sebe nevydal úplně všechno." Jeho hlas zněl ze všech stran: obrovský, melodický.

"Knihu?"

"Nemůžeš se zbavit své podstaty."

"Zase si hraješ na doktora?"

"Snažím se. Budeš tentokrát poslouchat?"

"Krade tvou Knihu. Posloucháš mě ty?"

Kluk se zasněnýma očima se podíval pryč od pódia a najednou bylo celé divadlo pryč a my stáli v tmavé jeskyni.

Jeho křídla už mě neobklopovala.

Byla mi zima a cítila jsem se osamělá. Jeho křídla mi chyběla. Chtěla jsem je zpátky. Tak moc, až to bolelo.

"To přejde," řekl nepřítomně. "Na tu bolest z odloučení zapomeneš. Vždycky to tak je." Podíval se na V'lanea a přimhouřil oči. "Ano. Krade Knihu."

"Nezastavíš ho?"

"Que sera, sera."

Pronásledovala mě ta samá písnička. "Je to tvoje zodpovědnost. Měl by ses o ni postarat."

"Ve slově 'měl bys' není žádná legrace."

"Některé změny jsou lepší než jiné."

"Vysvětli."

"Když ho zastavíš, ty změny, které to přinese budou zajímavější."

"To je tvůj subjektivní názor."

"To ten tvůj taky," odporovala jsem.

V jeho očích zářilo pobavení. "Když mě nahradí, stanu se něčím jiným."

Skoro jako bych slyšela Sinsar Dubh říkat, Neexistuje čin ničení, po čase je to čin stvoření. Jablko asi nepadlo daleko od stromu.

"Nechci, aby tě nahradil. Mám tě ráda takhle."

"Flirtuješ se mnou, krásko?"

Zkusila jsem se nadechnout, ale nešlo to. Temný král se mě dotkl, políbil mě. Cítila jsem jeho rty na tváři a - a- a-

"Dýchej, krásko."

Znovu jsem se mohla nadechnout.

"Zastav ho, prosím." Neměla jsem škemrání v lásce. Ale prosila bych ho klidně na kolenou. Jestli V'lane uspěje a získá neomezenou moc, tak ve světě, který vytvoří jsem žít nechtěla. Ne když ho povede on. Se správným kouzlem by mohl zabít Barronse a několikrát dal velmi jasně najevo, že přesně to chce udělat. Museli jsme ho zastavit. Nechtěla jsem ztratit další lidi. Moji rodiče se dožijí stáří. Barrons bude žít věčně. A já? No... Nebyla jsem si jistá, co budu dělat já. Ale plánovala jsem si dlouhý, naplněný život. "Moc by to pro mě znamenalo."

"Dlužila bys mi. Dluh stejný, jako mé Šedé ženě."

Bylo vůbec něco, co nevěděl? Dohody s čerty... To by řekl Barrons, kdyby nebyl zmražený. "Platí."

Mrkl na mě. "Stejně jsem ho plánoval zastavit."

"Ou! Tak proč jsi-"

"Jsi moc krásná. Ptala jsi se. To jeden musí  milovat. To je to, co dělá hrdiny. Často se v té roli neocitám."

Pak byl pryč. Objevil se znovu poblíž oltáře a díval se na V'lanea skrz průhlednou zeď.

S hrůzou jsem si uvědomila, že V'lane už byl v půlce Knihy.

Ale bude to v pořádku. Král ho zastaví, zamáčkne ho jako brouka. V'lane se na něj podívá jednou a vezme nohy na ramena. Král znovu zapečetí jeskyni a všechno bude v pořádku. Žádná další kouzla. Barrons bude nezničitelný. To byl přesně ten věčný, pevný kámen pod nohama, který jsem potřebovala.

"Kam myslíš, že zmizel?" dokončila máma větu a zamračila se. "Kde je?"

Čas se znovu rozběhl a všichni v jeskyni se začali pohybovat.

V'lane sklonil hlavu a rozlédl se.

Jeho reakce nebyla taková, jsou jsem čekala.

Na tváři se mu objevil klidný úsměv. "No že sis dal na čas, starouši."

"Á," řekl Temný král. "Cruce."