"A jsem hladový jako vlk"
Zapínám baterku a mířím do nejbližšího obchodu, o kterém vím, že má pořád Snickersky, abych si doplnila zásoby. Mám úplně prázdný žaludek a bolí mě z hladu. Tomuhle pocitu se snažím neustále vyhnout. Zvlášť když mi tak strašně třeští hlava. Dala bych si na ní led, ale byla jsem v bezvědomí tři dny a teď už je pozdě. Led funguje jen, když ho použijete správně. Prohrábnu si vlasy, abych našla to zhmožděné místo dole u krku, které mě tolik bolí a povzdechnu si, přemýšlím, jak jsem se praštila a kdy. Někteří si myslí, že když jsem pořád pomlácená, tak už bolest ani nevnímám. Ale není to pravda. Takový je prostě můj život.
Je noc, jak jsem si myslela, takže ulice jsou téměř prázdné. Lidé "nakupují" během dne. Ti, co loví v noci, prostě jen loví. Chodí ve skupinách, jsou ozbrojení po zuby a jdou po všech Temných, které můžou najít.
Spousta těhlech nočních lovců si koleduje o smrt. Neví, jak žít v současném světě, tak bláznivě riskují. Neustále tyhle ochránce města někde zachraňuju. Občas narazí i na Jayna a než někdo může říct: "Nestřílejte, jsme lidi," je pozdě a kolem se válí oběti. Všichni mají nervózní prst na spoušti.
Hodně se změnilo od minulého října. Před sedmi měsíci to na ulicích bylo snadné. S nocí jste zabili pár Dananů a pak ještě nějaké na vrch. Temní byli jednoduše překvapení, protože lidi podcenili. Nevnímali nás jako vážnou hrozbu.
Teď už ano.
Jsou ostražití, nebezpečnější, je těžší je chytit a nemožné zabít, pokud nejste já, Mac nebo Stín. Stíny jsou kanibalové. Život je život. Nerozlišují. My máme lidi, kteří bojují s Danany, lidi bojující s lidmi, Danany, kteří bojují mezi sebou a všichni se hromadně snažíme zbavit Stínů.
Zpomalím do normální chůze, protože rychloběh mi bere hodně síly. Rychle potřebuju jídlo. Už jsem snědla všechno, co jsem měla narvané v kapsách. Tři dny hladovění si vybírají svoji daň. Švihnu svým mečem kolem zápěstí (trvalo mi celé měsíce, než jsem ten pohyb dovedla k dokonalosti), vlezu do obchodu rozbitým oknem. Police jsou poražené na bok, pokladna otevřená a schozená na zem. Netuším, proč by se někdo obtěžoval krást peníze. Nic si za ně nekoupíte. Lidem se konečně otevřely oči, peníze jsou a vždycky byly zbytečné. Když jsem byla malá, žasla jsem, jak si všichni předávali kousky papírku, protože se domluvili, že jsou velmi cenné. Byla to první konspirace dospělých, které jsem si byla jako dítě vědoma. Uvědomila jsem si, že nechci, aby mi dospělí rozkazovali. Jsem nejchytřejší člověk, jakého znám. Možná až na Dancera. Nevytahuju se. Většinou to stojí za houby.
"Nakupování" v dnešní době je založené na pevných pravidlech: na systému smlouvání. Ryodan má barmany a servírky u Chestera, kterým dovoluje, aby brali věci, které chce nebo měnili za něco jiného, co by se mu mohlo hodit. Slyšela jsem, že Danani mu prokazují různé laskavosti výměnou za to, že v jeho klubu mohou lovit lidi. I když nenávidím, že Jo u Chestera pracuje, na druhou stranu jsem ráda, protože teď budeme mít víc interních znalostí. Konečně možná přijdu na to, co Ryodana motivuje a jaké jsou jeho slabosti. Musí mít ve svém brnění nějakou slabinu. Všichni mají svůj kryptonit.
Projdu kolem hromádky oblečení a kousků kůže (zatracené Stíny, nenávidím je!) a mířím rovně ke stojanu s tyčinkami.
Je prázdný.
Ani jedna Snickerska.
Ani nic jiného.
Projdu uličkou dál.
Všechny police jsou prázdné.
Kručí mi v břiše. Jsem naštvaná. Kolena se mi ještě netřesou, ale nebude to trvat dlouho.
Přepnu svoji baterku, aby vyhrla širší pruh světla a podívám se kolem.
Tohle místo někdo úplně vybílil.
Melodramaticky si povzdechnu, ale bere mi to až moc energie, kterou zrovna nemám. Už netočím mečem ani neposkakuju z nohy na nohu. Nehnu ani brvou, pokud nemusím. Můj život je zas o něco těžší. Když jste takové fáro jako já, buď potřebujete plnou nádrž, kterou teda dneska ráno nemám, nebo musíte žít ve městě, kde je spousta benzínek.
A moje benzínky jsou na suchu.
Je to v pohodě, věděla jsem, že to přijde. Dancer to věděl taky. Nasyslila jsem si zásoby jídla, pití a zdravotnických potřeb na všech svých místech po celém Dublinu. Dávala jsem ty věci dohromady měsíce. Já a Dancer jsme ve volném čase doplňovali zásoby. Neví, kde jsou všechna moje tajná místa a já zase nevím, kde jsou ty jeho. Takže když nás někdo chytí a bude nás mučit, tak se nemůžeme navzájem prásknout. Zkoušela jsem přimět ostatní vidoucí, aby to taky udělali, ale myslely si, že jsem se zbláznila. Řekly, že když je víc, jak půlka populace pryč, tak je v obchodech spousta věcí, aby nám to nadlouho vydrželo. Řekla jsem jim, že někdo to bude chtít shrábnout pro sebe a pak handlovat jídlo a pití za nějakou cenu. Na to mi pověděly, že na to lidé nemají čas, protože potřebují přežít. Odpověděla jsem, že to nebude trvat dlouho a zeptala se, jestli četly Chvalozpěv na Liebowitze. Zeptaly se mě, co to má společného s jídlem. Já se jich na to zeptala, jestli jim nemám říkat spíš slepoucí? To jim musím všechno vysvětlovat polopatě? Nemůžeme aspoň občas mluvit v metaforách?
Nesnáším, když mám pořád pravdu, mumlám si v hlavě. Mluvení mi bere až moc energie, kterou nám.
Pomalu vyjdu z obchodu a málem dostanu infarkt, když se přede mnou objeví Temný princ. Stojí kousek ode mě napůl ve stínech. Druhá půlka je zalitá měsíčním světlem, ale jeho světlo je od té doby, co přišli Danané, jiné. Noc už nemá takovou barvu, jakou mívala. Dneska má fialový nádech, takže jeho silueta je orámována levandulovým světlem. Je potetovaný a nádherný a strašidelný a exotický a moje srdce hlasitě bije, ale ne strachem.
Zableskne se mi meč. Moje ostří je dlouhé a alabastrově bílé. Zpevním loket, aby se mi neklepala ruka.
"Klid, děvče."
"Přestaň se za mnou takhle plížit!" Jak je možný, že jsem ho neslyšela? On a Ryodan se ke mně vždycky nepozorovaně přiblíží. Dohání mě to k šílenství. Mám svůj supersluch. Slyším i to, že se někdo nepatrně pohnul. Nikdy se mi nemůže připlížit za zády. Ale oba to zvládají, Ryodan tenkrát na té věži a Christian teď. Stojí ode mě pět metrů a já to vůbec nevěděla. "Dej dolů ten meč."
"Proč bych měla?" začíná z něj vyzařovat sex jako z ostatních princů. Jak říká moje bývalá nejlepší kamarádka Mac, dokážou vás sexem zabít. A to v tom lepším případě. V horším? Změní vás v pri-yu jako Mac. Nechají vás naživu, ale totálně závislou na sexu a připraví vás o rozum. Ostatní princové mě jednou drželi mezi sebou, nechci na to vzpomínat. Nechci, aby byl sex takový. Jste jako bezmocné zvíře. Ten pocit znám od dětství až moc dobře. To, co vyzařuje s Christiana, není tak silné, ale je to zlé.
"Nikdy bych ti neublížil, děvče."
"Říká Temný princ." Ale dám meč dolů a opřu si ho o nohu. Netuším, jak dlouho vydržím stát.
Svaly v obličeji se mu vlní, jako by se snažil vydolovat nějaký výraz, ale vyhrává hněv a mně dojde, že jsem ho asi neměla nazývat Temným princem. Poslední dobou se mi nějak nedaří.
"Řekni moje jméno, děvče."
Zakreju si uši a podívám se na něj, jestli se náhodou nezbláznil. Jeho hlas právě burácel jako z megafonu.
"Řekni moje zatracený jméno!" Na nebi zahřmí. Obejmu si rukama hlavu, abych ztlumila jeho hlas. Tentokrát svůj supersluch nenávidím. Podívám se nahoru. Nad námi se nestahují mračna. Je to on. Ovlivňuje počasí stejně jako ostatní urození Danani. Vrátím se pohledem k němu. Vrstva ledu pokrývá chodník v místech, kde stojí, stříbřité kristalky má i na nohou a do půlky džín.
"Christian," řeknu.
Ostře se nadechne, jako by ho z toho jména něco zabolelo a zavře oči. Jeho tvář je najednou hladká a pak se znovu zavlní. Zajímalo by mě, jestli když se jí dotknu, dokážu jí vytvarovat do nějakého výrazu. To by mohla být sranda!
"Řekni to ještě jednou, děvče!"
Jestli mu to zabrání, aby se ke mně choval jako Temný princ, tak fajn. "Christian, Christian, Christian."
Slabě se usměje. Myslím. Zatraceně, kdybych jen přišla na to, co se mu to děje s obličejem. Nebo kdybych přišla na to, jak se mi vždycky dokáže zjevit za zády-
"Kristepane!" Najednou mi to dojde. "Ty se umíš přesívat! Fakt se z tebe stal Temný princ. Máš všechny jejich schopnosti. Kámo! Co ještě umíš?"
Jestli se předtím usmíval, tak teď už ne. Nevypadá šťastně tak, jak bych vypadala já, kdybych měla všechny tyhle schopnosti. Jeho káře určitě nikdy nedojde benzín. Žárlím tak, že bych snad i zezelenala, kdyby mi to nevzalo další kousek energie.
Přijde ke mně blíž, vystoupí ze stínů a já vidím, že má pod paždí nějakou krabici.
"Zabiju Ryodana," oznámí mi.
Spustím ruce s uší. Konečně zase mluvíme normálním tónem. Uklidím meč.
"Tak to hodně štěstí. Až přijdeš na to jak, tak mi dej vědět, jo?"
"Na, vezmi si to." Podá mi krabici.
Sáhnu pro ní, ale ruce mě kvůli hladu moc neposlouchají. Ta krabice klouže, protože je pokrytá ledem. Vyklouzne mi, ale podaří se mi jí chytit, než dopadne na zem. Jsem nemehlo. Když jí mám konečně pevně v rukou, poznám její barvu a tvar a rozzářím se jako vánoční stromeček. "Christiane!" Celá zářím. Klidně řeknu jeho jméno kolikrát bude chtít. Zakřičím ji z vršku vodní věže. Do háje, klidně ho budu zpívat po celém Dublinu!
Právě mi podal celou krabici Snickersek! Otevřu ji, vrhnu se na ty polozmrzlé tyčinky a nacpu si je do pusy.
Odhodím si vlasy z obličeje, abych mu mohla poděkovat, ale je pryč.
O tři tyčinky později mi konečně dojde, co se stalo.
Sedím na obrubníku, cpu si do kapes tyčinky a řeknu: "A sakra."
Christian věděl, jak moc potřebuju jídlo. Sleduje mě. Zajímalo by mě proč. Hm, často mě zajímá hodně věcí. Teď by mě třeba zajímalo, jestli mě odněkud pozoruje a já o tom nevím. Kámo, špehuje mě Temný princ. Super.
S plnou nádrží se vydám k Dublinskému hradu. Tři dny jsem byla mimo a to je dlouhá doba. Mám práci. Superhrdina nemá nikdy volno. Mezi hlídáním města, vydáváním novin, zabíjení Temných, dohlížením na Jo a ostatní vidoucí - a teď s prací pro Ryodana - nemá den dost hodin!
"Kde jsi zatraceně byla?" řekne inspektor Jayne hned, jak mě uvidí. "Všechny klece mám narvané Temnými. Dohodli jsme se, že budeš chodit třikrát týdně a zabiješ je mečem - a i tak je to málo. Neviděl jsem tě pět dní! Pět zatracených dní! Jestli to nebudeš brát vážně, tak ti moji muži tu zbraň zabaví."
Dívá se na vybouleninu, kde mám meč schovaný pod kabátem, který je dlouhý až na zem. Je květen a skoro až moc velké teplo na to, abych ten svůj oblíbený kousek nosila. Brzo si budu muset meč přivázat na záda a všichni na něj budou zírat. Teď alespoň spousta lidí neví, že ho mám. Ale je fakt, že mě má pověst začíná předcházet. Jo řekla, že jsem legenda!
"Jen si to zkus, kámo." Nakráčím mezi jeho muže. Pár tuctů z nich má brnění a neskutečně se pod ním potí. Superčich někdy stojí za prd. Trénuje je hodně. Proč asi? Je noc. To většinou loví nebo hlídkují v ulicích.
Zíráme na sebe.
Změkne. Jako vždycky. Nikdy na mě nezůstane naštvaný dlouho. Vidí ve mně svoje děti. Jayne má pro děti slabé místo. On a jeho žena berou pod svá křídla sirotky dnes a denně. Vůbec netuším, jak je krmí. Ale Jayne není žádný blbec. Myslím, že i on má stranou hromadu jídla. Až do dneška to vypadalo, že většina z nás hraje podle stejných pravidel. Vezměte si hodně - ale něco tu nechte.
Teď už žádná pravidla nejsou. Někdo vyprázdnil všechny police. To prostě není moc civilizovaný.
"Zatraceně, Dani, bál jsem se o tebe!"
"Nech toho, Jayne. Dokážu se o sebe postarat. Jako vždycky."
Má v očích ten pohled, který je mi nepříjemný, jako by mě chtěl otcovsky obejmout. Otřesu se. Svědí mě ruka na meči. "Jsem tady. Tak přestaň plýtvat časem. Jaké Temného chceš zabít jako prvního?"
"Víš, proč jsme dneska nešli lovit?"
Nelíbí se mi, když chce někdo něco říct a začne otázkou. Takže jen čekám a dívám se na něj.
"V klecích není žádné místo. Běž se postarat, ať jsou všechny prázdné. A neodcházej, dokud nebudou."
Znovu se podívá na místo, kde pod kabátem schovávám meč a pak udělá něco, co dělají chlapi často. Podívá se na své muže, pak zase na mě, netečně jakoby nic. Nevidí dítě, když se na mě podívá. Vidí překážku.
Znám Jayna fakt dobře. Ani neví, že to dělá.
Přemýšlí, jestli by mi byli schopní meč sebrat. Jestli by nechal své muže, aby mě zabili, když jim to zajistí meč. Kdybych mu řekla, že si to myslí, tak by to až do smrti popíral. Myslí si, že mu na mně záleží a asi do jisté míry ano. Myslí si, že kdyby mě vzal domů ke své ženě a dětem a dal mi rodinu, tak bych tenhle život nemusela žít.
Ale stojí mezi námi ten meč s neuvěřitelnou silou. A to mění všechno. Nejsem dítě. Stojím mezi tím, co chce a chce to z dobrých důvodů. A není si jistý, že neudělá něco špatného, i když důvody budou dobré.
Můj meč a kopí Mac jsou jediné zbraně, které dokážou zabít Danany. To z nich dělá ty nejžhavější předměty nejen v Dublinu, ale na celé světě. Jayne je částečně jako Barrons. Chce zabít Danany - a já mám zbraň, která by mu to umožnila. Nemůže si pomoct. Je to vůdce. A dobrý. Pokaždé, když mě vidí, přemýšlí, jestli by si ho neměl vzít. A jednoho dne se o to možná pokusí.
Nezazlívám mu to.
Udělala bych to samé.
Vidím na mě, kdy mu dojde, že to za ten risk nestojí, ale pořád si není jistý, jestli jeho muže nebo jeho samotného nezabiju já. Ráda ho nechám, aby nad tím dál přemýšlel.
Řekne mi něco hezkého, ale já ho nevnímám. Jayne je dobrý chlap. Ale to neznamená, že není nebezpečný. Někteří si myslí, že to kvůli svým schopnostem nemám v hlavě v pořádku. A nemám. Vidím, jak lidé přemýšlí. Všímám si maličkostí a to se jim nelíbí. Vidím, jak jim tuhnou svaly, když se dívají na můj meč a představují si, jaké by to bylo držet ho nebo jak uhýbají pohledem, když říkají, že jsou rádi, že je to moje zodpovědnost a ne jejich. Je zajímavé vidět, jak si jejich vědomí a podvědomí myslí něco jiného, jakoby spolu vůbec nekomunikovaly. Kámo, dělají to pořád. Se mnou je to stejné: jeden den se nemůžu dočkat, až budu mít sex a další si myslím, že sperma je ta nejnechutnější věc na světě. V pondělí jsem blázen do Dancera, v úterý ho absolutně nenávidím. Prostě to nechávám plynout. Soustředím se na ten pocit, který mám nejčastěji a když je to jinak, tak mlčím. Ale někteří lidé svoje Id a Ego vůbec nepouští k sobě a drží je v jednom domě, v jiných pokojích se zatlučenými dveřmi, protože si myslí, že jsou to zapřísáhlí nepřátelé.
Ro si myslela, že vědomí a podvědomí má co dočinění s tím, kdo jsem. Říkala, že mám úplně pekelné sloučení neuronů. Ta stará čarodějnice se mě vždycky pokoušela psychoanalyzovat. Říkala, že moje Id a Ego jsou nejlepší kámoši.
Je mi to jedno. Aspoň mám místo na ostatní věci.
Odejdu, úplně je vytěsním a dělám to, co mi jde nejlíp.
Zabíjím.
Hodně se změnilo od minulého října. Před sedmi měsíci to na ulicích bylo snadné. S nocí jste zabili pár Dananů a pak ještě nějaké na vrch. Temní byli jednoduše překvapení, protože lidi podcenili. Nevnímali nás jako vážnou hrozbu.
Teď už ano.
Jsou ostražití, nebezpečnější, je těžší je chytit a nemožné zabít, pokud nejste já, Mac nebo Stín. Stíny jsou kanibalové. Život je život. Nerozlišují. My máme lidi, kteří bojují s Danany, lidi bojující s lidmi, Danany, kteří bojují mezi sebou a všichni se hromadně snažíme zbavit Stínů.
Zpomalím do normální chůze, protože rychloběh mi bere hodně síly. Rychle potřebuju jídlo. Už jsem snědla všechno, co jsem měla narvané v kapsách. Tři dny hladovění si vybírají svoji daň. Švihnu svým mečem kolem zápěstí (trvalo mi celé měsíce, než jsem ten pohyb dovedla k dokonalosti), vlezu do obchodu rozbitým oknem. Police jsou poražené na bok, pokladna otevřená a schozená na zem. Netuším, proč by se někdo obtěžoval krást peníze. Nic si za ně nekoupíte. Lidem se konečně otevřely oči, peníze jsou a vždycky byly zbytečné. Když jsem byla malá, žasla jsem, jak si všichni předávali kousky papírku, protože se domluvili, že jsou velmi cenné. Byla to první konspirace dospělých, které jsem si byla jako dítě vědoma. Uvědomila jsem si, že nechci, aby mi dospělí rozkazovali. Jsem nejchytřejší člověk, jakého znám. Možná až na Dancera. Nevytahuju se. Většinou to stojí za houby.
"Nakupování" v dnešní době je založené na pevných pravidlech: na systému smlouvání. Ryodan má barmany a servírky u Chestera, kterým dovoluje, aby brali věci, které chce nebo měnili za něco jiného, co by se mu mohlo hodit. Slyšela jsem, že Danani mu prokazují různé laskavosti výměnou za to, že v jeho klubu mohou lovit lidi. I když nenávidím, že Jo u Chestera pracuje, na druhou stranu jsem ráda, protože teď budeme mít víc interních znalostí. Konečně možná přijdu na to, co Ryodana motivuje a jaké jsou jeho slabosti. Musí mít ve svém brnění nějakou slabinu. Všichni mají svůj kryptonit.
Projdu kolem hromádky oblečení a kousků kůže (zatracené Stíny, nenávidím je!) a mířím rovně ke stojanu s tyčinkami.
Je prázdný.
Ani jedna Snickerska.
Ani nic jiného.
Projdu uličkou dál.
Všechny police jsou prázdné.
Kručí mi v břiše. Jsem naštvaná. Kolena se mi ještě netřesou, ale nebude to trvat dlouho.
Přepnu svoji baterku, aby vyhrla širší pruh světla a podívám se kolem.
Tohle místo někdo úplně vybílil.
Melodramaticky si povzdechnu, ale bere mi to až moc energie, kterou zrovna nemám. Už netočím mečem ani neposkakuju z nohy na nohu. Nehnu ani brvou, pokud nemusím. Můj život je zas o něco těžší. Když jste takové fáro jako já, buď potřebujete plnou nádrž, kterou teda dneska ráno nemám, nebo musíte žít ve městě, kde je spousta benzínek.
A moje benzínky jsou na suchu.
Je to v pohodě, věděla jsem, že to přijde. Dancer to věděl taky. Nasyslila jsem si zásoby jídla, pití a zdravotnických potřeb na všech svých místech po celém Dublinu. Dávala jsem ty věci dohromady měsíce. Já a Dancer jsme ve volném čase doplňovali zásoby. Neví, kde jsou všechna moje tajná místa a já zase nevím, kde jsou ty jeho. Takže když nás někdo chytí a bude nás mučit, tak se nemůžeme navzájem prásknout. Zkoušela jsem přimět ostatní vidoucí, aby to taky udělali, ale myslely si, že jsem se zbláznila. Řekly, že když je víc, jak půlka populace pryč, tak je v obchodech spousta věcí, aby nám to nadlouho vydrželo. Řekla jsem jim, že někdo to bude chtít shrábnout pro sebe a pak handlovat jídlo a pití za nějakou cenu. Na to mi pověděly, že na to lidé nemají čas, protože potřebují přežít. Odpověděla jsem, že to nebude trvat dlouho a zeptala se, jestli četly Chvalozpěv na Liebowitze. Zeptaly se mě, co to má společného s jídlem. Já se jich na to zeptala, jestli jim nemám říkat spíš slepoucí? To jim musím všechno vysvětlovat polopatě? Nemůžeme aspoň občas mluvit v metaforách?
Nesnáším, když mám pořád pravdu, mumlám si v hlavě. Mluvení mi bere až moc energie, kterou nám.
Pomalu vyjdu z obchodu a málem dostanu infarkt, když se přede mnou objeví Temný princ. Stojí kousek ode mě napůl ve stínech. Druhá půlka je zalitá měsíčním světlem, ale jeho světlo je od té doby, co přišli Danané, jiné. Noc už nemá takovou barvu, jakou mívala. Dneska má fialový nádech, takže jeho silueta je orámována levandulovým světlem. Je potetovaný a nádherný a strašidelný a exotický a moje srdce hlasitě bije, ale ne strachem.
Zableskne se mi meč. Moje ostří je dlouhé a alabastrově bílé. Zpevním loket, aby se mi neklepala ruka.
"Klid, děvče."
"Přestaň se za mnou takhle plížit!" Jak je možný, že jsem ho neslyšela? On a Ryodan se ke mně vždycky nepozorovaně přiblíží. Dohání mě to k šílenství. Mám svůj supersluch. Slyším i to, že se někdo nepatrně pohnul. Nikdy se mi nemůže připlížit za zády. Ale oba to zvládají, Ryodan tenkrát na té věži a Christian teď. Stojí ode mě pět metrů a já to vůbec nevěděla. "Dej dolů ten meč."
"Proč bych měla?" začíná z něj vyzařovat sex jako z ostatních princů. Jak říká moje bývalá nejlepší kamarádka Mac, dokážou vás sexem zabít. A to v tom lepším případě. V horším? Změní vás v pri-yu jako Mac. Nechají vás naživu, ale totálně závislou na sexu a připraví vás o rozum. Ostatní princové mě jednou drželi mezi sebou, nechci na to vzpomínat. Nechci, aby byl sex takový. Jste jako bezmocné zvíře. Ten pocit znám od dětství až moc dobře. To, co vyzařuje s Christiana, není tak silné, ale je to zlé.
"Nikdy bych ti neublížil, děvče."
"Říká Temný princ." Ale dám meč dolů a opřu si ho o nohu. Netuším, jak dlouho vydržím stát.
Svaly v obličeji se mu vlní, jako by se snažil vydolovat nějaký výraz, ale vyhrává hněv a mně dojde, že jsem ho asi neměla nazývat Temným princem. Poslední dobou se mi nějak nedaří.
"Řekni moje jméno, děvče."
Zakreju si uši a podívám se na něj, jestli se náhodou nezbláznil. Jeho hlas právě burácel jako z megafonu.
"Řekni moje zatracený jméno!" Na nebi zahřmí. Obejmu si rukama hlavu, abych ztlumila jeho hlas. Tentokrát svůj supersluch nenávidím. Podívám se nahoru. Nad námi se nestahují mračna. Je to on. Ovlivňuje počasí stejně jako ostatní urození Danani. Vrátím se pohledem k němu. Vrstva ledu pokrývá chodník v místech, kde stojí, stříbřité kristalky má i na nohou a do půlky džín.
"Christian," řeknu.
Ostře se nadechne, jako by ho z toho jména něco zabolelo a zavře oči. Jeho tvář je najednou hladká a pak se znovu zavlní. Zajímalo by mě, jestli když se jí dotknu, dokážu jí vytvarovat do nějakého výrazu. To by mohla být sranda!
"Řekni to ještě jednou, děvče!"
Jestli mu to zabrání, aby se ke mně choval jako Temný princ, tak fajn. "Christian, Christian, Christian."
Slabě se usměje. Myslím. Zatraceně, kdybych jen přišla na to, co se mu to děje s obličejem. Nebo kdybych přišla na to, jak se mi vždycky dokáže zjevit za zády-
"Kristepane!" Najednou mi to dojde. "Ty se umíš přesívat! Fakt se z tebe stal Temný princ. Máš všechny jejich schopnosti. Kámo! Co ještě umíš?"
Jestli se předtím usmíval, tak teď už ne. Nevypadá šťastně tak, jak bych vypadala já, kdybych měla všechny tyhle schopnosti. Jeho káře určitě nikdy nedojde benzín. Žárlím tak, že bych snad i zezelenala, kdyby mi to nevzalo další kousek energie.
Přijde ke mně blíž, vystoupí ze stínů a já vidím, že má pod paždí nějakou krabici.
"Zabiju Ryodana," oznámí mi.
Spustím ruce s uší. Konečně zase mluvíme normálním tónem. Uklidím meč.
"Tak to hodně štěstí. Až přijdeš na to jak, tak mi dej vědět, jo?"
"Na, vezmi si to." Podá mi krabici.
Sáhnu pro ní, ale ruce mě kvůli hladu moc neposlouchají. Ta krabice klouže, protože je pokrytá ledem. Vyklouzne mi, ale podaří se mi jí chytit, než dopadne na zem. Jsem nemehlo. Když jí mám konečně pevně v rukou, poznám její barvu a tvar a rozzářím se jako vánoční stromeček. "Christiane!" Celá zářím. Klidně řeknu jeho jméno kolikrát bude chtít. Zakřičím ji z vršku vodní věže. Do háje, klidně ho budu zpívat po celém Dublinu!
Právě mi podal celou krabici Snickersek! Otevřu ji, vrhnu se na ty polozmrzlé tyčinky a nacpu si je do pusy.
Odhodím si vlasy z obličeje, abych mu mohla poděkovat, ale je pryč.
O tři tyčinky později mi konečně dojde, co se stalo.
Sedím na obrubníku, cpu si do kapes tyčinky a řeknu: "A sakra."
Christian věděl, jak moc potřebuju jídlo. Sleduje mě. Zajímalo by mě proč. Hm, často mě zajímá hodně věcí. Teď by mě třeba zajímalo, jestli mě odněkud pozoruje a já o tom nevím. Kámo, špehuje mě Temný princ. Super.
S plnou nádrží se vydám k Dublinskému hradu. Tři dny jsem byla mimo a to je dlouhá doba. Mám práci. Superhrdina nemá nikdy volno. Mezi hlídáním města, vydáváním novin, zabíjení Temných, dohlížením na Jo a ostatní vidoucí - a teď s prací pro Ryodana - nemá den dost hodin!
"Kde jsi zatraceně byla?" řekne inspektor Jayne hned, jak mě uvidí. "Všechny klece mám narvané Temnými. Dohodli jsme se, že budeš chodit třikrát týdně a zabiješ je mečem - a i tak je to málo. Neviděl jsem tě pět dní! Pět zatracených dní! Jestli to nebudeš brát vážně, tak ti moji muži tu zbraň zabaví."
Dívá se na vybouleninu, kde mám meč schovaný pod kabátem, který je dlouhý až na zem. Je květen a skoro až moc velké teplo na to, abych ten svůj oblíbený kousek nosila. Brzo si budu muset meč přivázat na záda a všichni na něj budou zírat. Teď alespoň spousta lidí neví, že ho mám. Ale je fakt, že mě má pověst začíná předcházet. Jo řekla, že jsem legenda!
"Jen si to zkus, kámo." Nakráčím mezi jeho muže. Pár tuctů z nich má brnění a neskutečně se pod ním potí. Superčich někdy stojí za prd. Trénuje je hodně. Proč asi? Je noc. To většinou loví nebo hlídkují v ulicích.
Zíráme na sebe.
Změkne. Jako vždycky. Nikdy na mě nezůstane naštvaný dlouho. Vidí ve mně svoje děti. Jayne má pro děti slabé místo. On a jeho žena berou pod svá křídla sirotky dnes a denně. Vůbec netuším, jak je krmí. Ale Jayne není žádný blbec. Myslím, že i on má stranou hromadu jídla. Až do dneška to vypadalo, že většina z nás hraje podle stejných pravidel. Vezměte si hodně - ale něco tu nechte.
Teď už žádná pravidla nejsou. Někdo vyprázdnil všechny police. To prostě není moc civilizovaný.
"Zatraceně, Dani, bál jsem se o tebe!"
"Nech toho, Jayne. Dokážu se o sebe postarat. Jako vždycky."
Má v očích ten pohled, který je mi nepříjemný, jako by mě chtěl otcovsky obejmout. Otřesu se. Svědí mě ruka na meči. "Jsem tady. Tak přestaň plýtvat časem. Jaké Temného chceš zabít jako prvního?"
"Víš, proč jsme dneska nešli lovit?"
Nelíbí se mi, když chce někdo něco říct a začne otázkou. Takže jen čekám a dívám se na něj.
"V klecích není žádné místo. Běž se postarat, ať jsou všechny prázdné. A neodcházej, dokud nebudou."
Znovu se podívá na místo, kde pod kabátem schovávám meč a pak udělá něco, co dělají chlapi často. Podívá se na své muže, pak zase na mě, netečně jakoby nic. Nevidí dítě, když se na mě podívá. Vidí překážku.
Znám Jayna fakt dobře. Ani neví, že to dělá.
Přemýšlí, jestli by mi byli schopní meč sebrat. Jestli by nechal své muže, aby mě zabili, když jim to zajistí meč. Kdybych mu řekla, že si to myslí, tak by to až do smrti popíral. Myslí si, že mu na mně záleží a asi do jisté míry ano. Myslí si, že kdyby mě vzal domů ke své ženě a dětem a dal mi rodinu, tak bych tenhle život nemusela žít.
Ale stojí mezi námi ten meč s neuvěřitelnou silou. A to mění všechno. Nejsem dítě. Stojím mezi tím, co chce a chce to z dobrých důvodů. A není si jistý, že neudělá něco špatného, i když důvody budou dobré.
Můj meč a kopí Mac jsou jediné zbraně, které dokážou zabít Danany. To z nich dělá ty nejžhavější předměty nejen v Dublinu, ale na celé světě. Jayne je částečně jako Barrons. Chce zabít Danany - a já mám zbraň, která by mu to umožnila. Nemůže si pomoct. Je to vůdce. A dobrý. Pokaždé, když mě vidí, přemýšlí, jestli by si ho neměl vzít. A jednoho dne se o to možná pokusí.
Nezazlívám mu to.
Udělala bych to samé.
Vidím na mě, kdy mu dojde, že to za ten risk nestojí, ale pořád si není jistý, jestli jeho muže nebo jeho samotného nezabiju já. Ráda ho nechám, aby nad tím dál přemýšlel.
Řekne mi něco hezkého, ale já ho nevnímám. Jayne je dobrý chlap. Ale to neznamená, že není nebezpečný. Někteří si myslí, že to kvůli svým schopnostem nemám v hlavě v pořádku. A nemám. Vidím, jak lidé přemýšlí. Všímám si maličkostí a to se jim nelíbí. Vidím, jak jim tuhnou svaly, když se dívají na můj meč a představují si, jaké by to bylo držet ho nebo jak uhýbají pohledem, když říkají, že jsou rádi, že je to moje zodpovědnost a ne jejich. Je zajímavé vidět, jak si jejich vědomí a podvědomí myslí něco jiného, jakoby spolu vůbec nekomunikovaly. Kámo, dělají to pořád. Se mnou je to stejné: jeden den se nemůžu dočkat, až budu mít sex a další si myslím, že sperma je ta nejnechutnější věc na světě. V pondělí jsem blázen do Dancera, v úterý ho absolutně nenávidím. Prostě to nechávám plynout. Soustředím se na ten pocit, který mám nejčastěji a když je to jinak, tak mlčím. Ale někteří lidé svoje Id a Ego vůbec nepouští k sobě a drží je v jednom domě, v jiných pokojích se zatlučenými dveřmi, protože si myslí, že jsou to zapřísáhlí nepřátelé.
Ro si myslela, že vědomí a podvědomí má co dočinění s tím, kdo jsem. Říkala, že mám úplně pekelné sloučení neuronů. Ta stará čarodějnice se mě vždycky pokoušela psychoanalyzovat. Říkala, že moje Id a Ego jsou nejlepší kámoši.
Je mi to jedno. Aspoň mám místo na ostatní věci.
Odejdu, úplně je vytěsním a dělám to, co mi jde nejlíp.
Zabíjím.
1 comments:
Děkuji za další skvělou kapitolu
Okomentovat