Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 9. kapitola

Omlouvám se za zdržení, ale vzhledem k volnu to vypadá, že před víkendem stihnu přeložit ještě jednu kapitolu, abych dohnala resty :-)

"Co je tohle za místo?" ptám se Ryodana.

"Ty máš spoustu míst k přespání po celým městě, prcku."

Nepotvrdím to. Poslední dobou jsou všichni všeználci. A on neřekne, že to má stejně. Když Ryodan plýtvá slovy, dělá to tím nejhorším způsobem. Filozofuje. Unavuje mě to k smrti. Existují postřehy, které vás drží při životě podobně jako chápání Jaynový motivů  a pak je tu filozofování. To je úplně něco jiného. To první mám radši.

Stojíme na vybetovaném břehu doku před průmyslovými dveřmi skladiště na severu Dublinu. Ryodan nás sem přivezl ve svém Humvee. Je zaparkované za námi a v černé noci sotva vidět, protože je také celé černé včetně kol a oken. Taky by se mi líbilo ho řídit. Kdybych nějaké měla. Ale nemám. Je to naprosto super. A to jsem myslela, že Barronsova auta jsou nejlepší.

Začnu své vyšetřování. Nikde tu nesvítí světla. "Kámo, máš nějakou ochranu proti Stínům?"

"Nepotřebujeme je. Uvnitř není nic živého."

"A co lidi, co sem chodí?"

"Chodí sem jen za světla."

"Kámo, je noc. Já jsem tu."

Podívá se na mě, na moji hlavu a rty mu zacukají, jako by se snažil nerozesmát. "Nepotřebuješ žádnou ochranu... s tím, co mám na hlavě."

"Nechci, aby mě zabili Stíny. To je MacHalo." První, co jsem udělala bylo, že jsem se stavila u Dancera a popadla svoje věci.

MacHalo je geniální vynález. Jen Dublinu zachránilo tisíce lidí. Je pojmenované po mojí bývalé nejlepší kámošce Mac, která ho vynalezla. Je to helma na kolo pokrytá LED světly. Přidala jsem k tomu pár vychytávek, aby mi dobře sloužilo i při rychloběhu. (I když mě vždycky zajímalo, jestli bych Stínům byla schopná utéct). Je to ta nejlepší ochrana proti Stínům. Slyšela jsem, že se šíří po celém světě. Každý v Dublinu má své MacHalo. Dokonce jsem je jeden čas doručovala přeživším každým dnem. Někteří říkají, že Stíny z Dublinu odešli. Přesunuli se na zelenější pastviny. Ale Stíny jsou plížíví, stačí jeden, aby vás hned zabil. A já nehodlám nic riskovat.

"Co má tohle místo společného s tvým klubem?" řeknu.

Podívá se na mě pohledem, který říká, "Kámo, kdybych to věděl, myslíš, že bych potřeboval tvou pomoc?"

Uchechtnu se.

"Co je tak vtipné."

"Ty. Jsi vytočený, protože taky jednou něco nevíš. Musíš využít služby Megy."

"Napadlo tě někdy, že tě využívám z důvodů, které by obyčejný lidský mozek nepochopil."

Je to další z jeho otázek, které nezní jako otázky. Je to neuvěřitelně iritující taktika, přála bych si, aby mě napadla dřív. Když to teď začnu dělat, budu se opičit. Samozřejmě, že mě napadlo, že má postranní motivy. Všichni je mají. Teď jsem naštvaná já. Začnu se rozhlížet kolem sebe a snažím se uklidnit. Humor je můj nejlepší přítel. Svět je vtipné místo.

Odhaduju, že vrata skladiště jsou asi třicet stop vysoká a asi dvakrát tolik široká. Z toho vlnitého kovu vyzařuje takový chlad, že mi dech mrzne před ústy a sráží se přede mnou do malých obláčků. Když do jednoho šťouchnu, spadne k zemi a rozprskne se do spršky ledu, její vzor mi připomíná led, který pokrýval Christianovi džíny. Chvíli nad tím uvažuji, ale pak to vyloučím jako nesmysl. Dananská aristokracie může lehce ovlivňovat počasí kolem sebe. Ale to důležité slovo v téhle větě je "lehce". Christian ještě ani není úplný Danan.

Dveře jsou pokryté vrstvou ledu. Sáhnu po svém meči.

Ryodan je přitisknutý k mým zádům a ruku má položenou na té mé, kterou svírám jílec meče. Tohle všechno se stalo dřív, než jsem si vůbec uvědomila, že se pohnul. Úplně ztuhnu, vůbec nedýchám. Dotýká se mě. Přestávám myslet, když je takhle blízko u mě. V hlavě mi jen hučí a jediné, na co se dokážu soustředit je, jak se od něj rychle dostat. Už jen cesta v autě s ním stála za nic. Uzavřený prostor. Zelektrizovaná plechovka sardinek. To, že jsem stáhla okénka vůbec nepomohlo. Tohle je milionkrát horší.

"Kámo." Řeknu tak nahlas, abych přerušila ten šum v hlavě.

"Co to děláš, Dani?"

Jeho obličej je zatraceně blízko u mého krku. Jestli mě ještě jednou kousne, tak mu nakopu zadek. "Chtěla jsem zkusit bodnout do toho ledu a zjistit, jak je silný."

"Dva a jednu šestnáctinu palce."

"Dej ze mě ruce pryč."

"Ty dej ruce pryč z toho meče. Nebo už ti ho nedovolím nosit."

Ten hajzl mi dokáže narozdíl od Jayna sebrat meč zatraceně lehce. Další důvod, proč Ryodana nemůžu vystát. "Nemůžu z něj dát ruku pryč, když mi ji držíš. Jsi normální?" řeknu nakvašeně.

Oba uhneme rukou tak nějak zároveň. Vrhnu na něj vražedný pohled nebo alespoň na místo, kde si myslím, že stojí, ale není tam. Je ode mě na dvacet stop poblíž malých dveří. Otevře je. Jeho obličej se okamžitě pokryje ledem. "Připravená?" řekne.

"Takhle se před Jo nepohybuješ."

"To, co dělám s Jo, není tvoje starost."

"Doufám, že s Jo nic nemáš, protože se chovám jako hodnej malej voják." A stojí mě to dost sil. Musím se hlásit do práce v osm večer. Grrr. Hlásit. Jako bych neměla svoje plány. Jako bych nemusela hodiny hledat Dancera, vydat dvě čísla Dani Daily a běhat za Jo do opatství, abych se přesvědčila, že je v pořádku. Měla pro mě nějaké novinky ohledně nové kasty Temných, ale jinak se mnou nechtěla moc mluvit. Myslím, že je na mě naštvaná. Žádná novinka. Kdyby na mě nebyly vidoucí naštvané, tak bych netušila, kdo jsem a jestli se Země stále otáčí kolem Slunce. "Chovám se slušně. Bezpečně. Nech ji být."

Slabě se usměje. "Nebo co, prcku."

"Víš co? Jestli se nebudeš za svoje otázky dávat otazník, tak na ně nebudu odpovídat. Není to slušné."

Zasměje se. Nenávidím, když se směje. Vždycky mě to mentálně vrátí do Chesteru na to porno patro, což je nechutný, takže se ho snažím vytěsnit.

Rychloběhem se kolem něj protáhnu tak rychle, až mu to rozcuchá vlasy. Schválně proběhnu i kolem hromádky prachu a švihnu sebou tak, aby mu vletěla přímo do nosu (trik, který jsem se naučila v opatství). Kýchne. Jako normální člověk. Napůl mě překvapí, že vůbec dýchá.

Chlad do mě vrazí jako cihlová zeď a na vteřinu se nedokážu nadechnout.

Pak cítím, že je mi za zády, těsně za mnou, jako by se držel v mých stopách. Donutí mě to zatnou zuby. Zvedne mi to tlak a díky tomu se mi i lépe dýchá.

Stejně jako v prvním případě, který mi ukázal, i tady to vypadá jako ráno po čerstvě napadaném sněhu, kdy ještě nikdo není vzhůru a svět je nehybnější, než kdy byl, dokud neuděláte ten první krok. Vždycky jsem chtěla zažít obrovskou sněhovou bitvu, protože by se mi nikdo nemohl rovnat. Sejmula bych každého tak, jako když člověk střílí na plechovky vzduchovkou.

Proletím skrz skladiště a dívám se kolem sebe. Fascinuje mě to, i když to musím dělat na něčí rozkaz. Miluju dobré hádanky. Co mají tahle zmražená místa znamenat a proč?

U vchodu je zmraženo pár tuctů Temných.

Pro Ryodana pracuje jedna z nižších kast. Je tu spousta nosorožíků, kteří zůstali jako sochy uprostřed pohybu. Stejně jako v klubu u Chestera je tohle místo smrtelně chladné. Moje srdce se zpomaluje. Ale já se nepřestávám hýbat, nezastavím ani za nic.

Nosorožíci nakládali a vykládali palety a bedny, jejich šedá kůže je bílá a pokrytá vrstvou ledu. Ať se stalo cokoli, stalo se to rychle. Nikdo je nevaroval. Jejich výrazy jsou naprosto normální.

No... alespoň tak normální, jak jen Temní mohou vypadat. Myslím.

Proletím kolem dvou velkých a dívám se do jejich hrbolaté tváře, stojí s otevřenou pusou a já přemýšlím, co si asi mysleli.

Dojde mi, že jejich výrazy normální nejsou. Zakládala jsem svůj úsudek na znalosti lidí a na tom, jak reagují jejich tváře. Christian je důvodem, proč bych to neměla dělat. Nedokážu přijít na to, kdy se usmívá.

Logika mi přikazuje, abych předpokládala, že nosorožíci nedostali žádné varování. Mohou vypadat vyděšeně? Nevím. Možná ukazují strach nenápadněji, nepatrným zábleskem v jejich malých očích a ty zmrazil mráz. Nikdy jsem si nevšimla, jak vypadala jejich tvář, když jsem je zabila. Většinou nemám čas, protože hledám dalšího, kterého bych mohla sejmout. Najednou se těším, až to dneska budu moct otestovat a podívat se. Jakákoli výmluva k tomu, abych mohla zabít Temné je skvělá.

Co to mohlo způsobit?

A proč?

Musí to být Danan, protože lidi ještě nevyrobili smrtící paprsek chladu, který by fungoval na takovéhle úrovni.

A potom... vlastně tuhle možnost vyloučit nemůžu.

Zatím byla obě místa zmražená na místech, kde bych zaútočila já sama. Kdybych měla tak skvělou zbraň.

Většina lidí by nevěřila, že se někdo dokáže pohybovat jako já, že dokáže bojovat a slyšet jako já. Proto nemůžu vyloučit možnost, že někdo sestavil obrovskou mrazivou superzbraň, která dokáže snížit teplotu v uzavřeném prostoru na smrtící hodnoty. Kdyby měl dost času, Dancer by ji pravděpodobně dokázal vymyslet. Je geniální!

Škoda. Mám fakta, ale žádné spojitosti. Nemůžu z toho nic vyvodit. Zatím.

Najednou vidím něco za těmi zmraženými postavami.

Skladiště je plný beden, krabic a palet, které jsou vyskládané úplně všude. Je tu krabice zmražené elektroniky, která vypadá jako nějaké audio vybavení. Možná do klubu. Bedny míří až ke stropu a další věci akorát přivezli, když se to stalo.

Jedna věc je naprosto jasná: Ryodan je ten, kdo vybírá všechny obchody! Využívá lidi stejně jako Temní. Krade nám schopnost přežít, aby nám ji mohl prodat za cenu, jakou si stanoví.

Všechno je zmražené. Každý kousek.

Zajímalo by mě, jestli se ty potraviny po rozmražení budou dát jíst. Lidi umřou, protože je to hamižný prase.

Jsem tak naštvaná, že jednu krabici po cestě kolem roztřískám na kusy. "Ups," řeknu nevinně. Kolem létají do všech směrů třísky.

A na zem se vysypou automatické zbraně, které se rozletí po celé podlaze a vráží do Temných, kteří se okamžitě rozpadnou na kusy.

Dobře, tak tahle bedna v sobě měla zbraně. To jen znamená, že jsem rozkopla špatnou krabici. Jsem si tak jistá, že je to ten kretén, co krade jídlo, že kopnu do další bedny a tentokrát ani nepředstírám, že je to nehoda. Další zbraně.

Jsem jako posedlá a začnu rozbíjet věci kolem sebe. Každá krabice, která se rozletí je buď plná zbraní nebo munice. A to mě vytáčí ještě víc. Jasně, že přede mnou to jídlo schoval, než mě sem přivedl. Když chci rozbít pátou, Ryodan mě najednou popadne ve vzduchu uvnitř pohybu za kabát a hodí si mě přes rameno. Vyrazí mě ze dveří a přimáčkne na telefonní sloup.

"Co se to s tebou kurva děje?" zeptá se přesně v ten okamžik, kdy celá budova exploduje.

***

"Kámo, to děláš schválně, aby tyhle místa vždycky vybouchla?" ptám se na cestě zpátky do Chestera. "To je další z tvých pitomých testů? Musím vyřešit tvoje tajemství za tři sekundy, jinak skončím na kousky?" Celá ta budova vybuchla zevnitř po celém bloku. Sotva jsme se rychloběhem dostali z místa dostřelu šrapnelů.

"Přišel jsem o hodně majetku při obou explozích. Neobětuju nic, z čeho bych mohl mít nějaký užitek."

"Což znamená, že dokud jsem užitečná, tak jsem tvoje, takže nechci-" Přejedu si prstem přes krk.

"Prcku, možná mě budeš otravovat tak dlouho, dokud tě nezabiju."

"Nápodobně, šéfe."

Usměje se a já se taky začínám usmívat, ale pak mě to naštve, a tak se radši podívám ven z okna a snažím se rozpoznat krajinu v tom narůžovělém světle, což mi moc nejde, protože všude je dost tma na to, aby se tam schovali Stíny. Tímhle směrem mám tři bunkry s velkými zásobami. Nevěděla jsem, že i Ryodan tu něco schovává. Hned tuhle oblast vyklidím a přemístím věci jinam.

"Myšlenky," řekne.

"Čtyři Temní, kteří mají funkci strážce, jsou jediným společným vodítkem na obou scénách." Stáli ozbrojení u dveří do doku a dohlíželi na dodávku.

Podívá se na mě postranním pohledem. "Páni. To byla celá věta. S podstatnými jmény a slovesy a spojovacími výrazy. Poučná. Velká slova."

"Ujelo mi to, kámo. Měla jsem vynechat ty spojovací výrazy."

"Nic jiného."

Podrážděně se na něj podívám. Nesnáším, když se na něco ptá, ale říká to oznamovacím tónem. Už na tenhle typ otázek nehodlám odpovídat.

Zasměje se. "Nic jiného." Jeho hlas na slově jiného stoupne asi tak o tisícinu tónu, což by dokázal rozeznat jen někdo jako já se svým supersluchem. Pořád je to ale ústupek. Od Ryodana. A ty jsou vzácnější než voda v poušti.

"Ten led byl všude stejně silný. Vypadal jako jinovatka. Zledovatělá jinovatka. Na tom všem byl čirý led. To s tou jinovatkou je divný. Bílý led vznikne zmrznutím mlhy. Co dělala mlha uvnitř obou budov?"

"Jak to vybuchlo?"

Zavzpomínám. Stalo se to tak rychle a byli jsme venku, neviděla jsem přes něj a soustředila jsem se spíš na to, abych se od něj dostala, co nejdál. Nesnáším to, ale musím uznat: "Za daných okolností nemůžu vyvodit žádné výsledky."

Znovu se na mě podívá po straně

"Když budu mluvit jako ty, kámo, tak to třeba bude vyřešený dřív. Komunikace je těžká, i když se všichni zúčastnění snaží."

"To je pravda. Podej mi ruku."

"Ne."

"Hned."

V žádném případě mu ruku nepodám.

Tiše řekne něco v jazyce, kterému nerozumím. Moje ruka vyletí nahoru. S hororem sleduju, jak se sune na jeho stranu auta s dlaní otočenou nahoru.

Položí mi do ní Snickersku, něco zamumlá a ruka mě zase poslouchá. Přemýšlím kdy, jak a proč se můj apetit stal jeho problémem.

"Jez."

Chvíli přemýšlím, jestli by nestálo za to hodit mu tu tyčinku na hlavu nebo z okna. Ale pak to zamítnu a sevřu kolem ní prsty.

Rozhodně bych ji měla sníst.

Šlápne na brzdu a zastaví uprostřed cesty, otočí se ke mně, popadne mě za límec, přitáhne k sobě a sám se nakloní přes řadící páku. Podívá se mi do očí. Jsme od sebe jen pár centrimetrů a jediným důvod, proč se naše nosy nedotýkají je ten, že mám na hlavě MacHalo. I zadek mám zvedlý ze sedačky.

Nikdy jsem si nevšimla, jak čisté jeho oči jsou. Většina lidí je má plné emocí a kolem vrásky jako jizvy z války. Když se podívám na dospělé, dokážu říct, jestli strávili dětství smíchem nebo pláčem. Když se děti pitvoří, mámy jim říkají: "Bacha, ať ti to nezůstane." A opravdu se to děje. Ve středním věku mají všichni vepsaný život ve tváři. Kámo, tolik z nich by se mělo stydět! Proto se tolik směju. Chci, aby mi ten smích zůstal vepsaný ve tváři.

Ale když se dívám na Ryodana, tak v jeho obličeji vidím ďábla. Je jasné, že celý svůj život necítil nic. Je nemilosrdný. Chladný.

"Nikdy ti neublížím, pokud mě k tomu nedonutíš, Dani."

"Ty jsi ten, kdo neustále rozhoduje. Máš k tomu spoustu příležitostí."

"Nepotřebuju je."

"Protože všechno kolem sebe jenom ničích."

"Tolik normálních vět."

"Kámo. Co jsi mi to udělal?"

"Dal jsem ti, co potřebuješ, ale ty jsi moc tvrdohlavá na to, aby sis to vzala." Sevře mi ruku, ve které držím tyčinku. Nedokážu ho setřást. "Jez, Dani."

Pustí mě, zařadí a znovu vyrazí.

Žvýkám tyčinku, i přes to že mám v puse kyselo a přemýšlím, jak se stát neviditelnou.

"Superhrdinové nejsou nikdy neviditelní," řekne. "Jen klamou."

Otočím se směrem k budovám, kolem kterých projíždíme. Zašklebím se a vypláznu jazyk.

Zasměje se. "Postranní zrcátko, prcku. A opatrně. Zůstane ti to."

***

Vyrazím do ulic se štosem nově vytisknutých novin (miluju vůni čerstvého inkoustu!) v otlučeném nákupním košíku hned, jak se dostanu z "práce". Můžu s tím košíkem běhat a připlácnout noviny na sloupy rychleji než na silniční motorce. Motorku mám pro radost ve volném čase, když mě nic netíží jako například záchrana světa. Takže na ní moc nejezdím.

Roydanova připomínka, že se mám hlásit každý večer v osm přesně, mi pořád zní v uších a dohání mě k šílenství. Čím mě chce do háje mučit každou noc? To všechny ty místa zmrazuje sám a je to jen výmluva, aby si se mnou mohl zahrávat?

Zamířím na západ a začnu u své obvyklé trasy. Je chvilku po půlnoci. Nemělo by mi to zabrat víc než pár hodin, pak znovu začnu hledat Dancera. Trochu se o něj začínám bát. Většinou někam zmizí, aniž by mi řekl kam, ale bývá pryč jen několik dní. Neznám všechny jeho skrýše, stejně jako on nezná ty moje, ale alespoň se dívám do těch, o kterých vím.

Určitá místa, sloupy a lavičky navštěvují lidé častěji, stejně jako by šli k obyčejné trafice a čekali na nejnovější zprávy. Lidé si pravděpodobně dělali starosti, když jsem se s vydáním opozdila. A dneska mám důležité zprávy, které jim potřebuju sdělit.

Podívám se na svůj štos a jsem pyšná. Ten inkoust je jasný a čistý, vypadá to opravdu profesionálně.

Dani Daily

21. květen, 1 RPZ

Nová Temná kasta!

Updatetujte si svůj manuál!

TYTO NOVINY VÁM PŘINÁŠÍ DANI, VÁŠ JEDINÝ ZDROJ NEJŽHAVĚJŠÍCH NOVIN V A KOLEM DUBLINU

Pánové a dámy, objevila se úplně nová kasta Temných, kteří velmi často tráví svůj čas u Chestera! Budu jim říkat Papa Roach a nemyslím tu hudební skupinu! Dělejte si poznámky: jsou tři až čtyři stopy vysocí, mají zářivé hnědofialové části těla, šest rukou, dvě nohy a tu nejmenší hlavu, jakou jste kdy viděli, o velikosti vlašského ořechu s malými očky. Dokáží se rozložit na několik částí o velikosti švábů, kteří vám vlezou pod oblečení a pod kůži - DOSLOVA!

Jestli uvidíte, že se blíží, utíkejte jako o život, protože jsem ještě nepřišla na to, jak je zabít. Vezměte si s sebou sprej na vlasy nebo naplňte lahev benzínem a vždycky u sebe mějte sirky. Protože jestli vás obklíčí, můžete je postříkat a zapálit. Nezabije je to, ale určitě je to zabaví na tak dlouho, abyste stihli utéct.

Budu vás i nadále informovat, Dubliňané!

Loučí se Dani.

To nejhorší jim neřeknu a to sice to, co mi ráno řekla Jo - že některé servírky u Chestera přemlouvají tyhle Danany, aby jim vlezli pod kůži. Nechci, aby to dělali taky. Tihle Temní mají svou specialitu: krmí se na lidském tuku. I hned máte úzký pas! Ahoj, brouku - sbohem, celulitido! Nechcete pomerančovou kůru na stehnech? Poproste brouky. Zdi ještě nejsou dole tak dlouho, aby lidé byli dystopicky hubení a vzhledem k sexualitě, jakou dananští aristokraté vyzařují i s příslibem věčné nesmrtelnosti, je důraz na módu a krásu ještě extrémnější než předtím.

Jo mi řekla, že pár servírek je opravdu pyšných na to, že je mají. Je to symbol postavení, stejně jako prodloužené vlasy nebo zvětšení prsou. Myslím, že prožívají vše, co jejich hostitel: potěšení, bolest, všechno. Temní se na náš živí a my je klidně necháváme. Kradou naše těla, sbírají informace zevnitř a pak to vše nahlásí Papovi, který tu informaci pravděpodobně předává Temným princům, aby nás mohli efektivněji zničit. Ten brouk se nakonec vrátí do svého vlastního těla a zanechá je krásné a hubené bez jediného defektu?

Kámo, tohle jsou Temní! Vždycky je tam háček.

Proběhnu kolem rohu k prvnímu sloupu a můj košík rachtá.

Když vidím, že tam visí ještě noviny z minulého týdne, tak mě to překvapí. Lidé si je vždycky rozeberou domů. Jen opravdu málo z nich zůstane na místě.

Když se blížím, uvědomím si, že to nejsou moje noviny.

Co to do háje je? To je můj sloup. Lidé mi nechávají vzkazy na hlavní poště.

Urychleně k němu přeběhnu.

Jsem tak překvapená, že mi brada spadne až k zemi.

Dublin Daily

20. května, 1. RPZ

VÁŠ JEDINÝ DŮVĚRYHODNÝ ZDROJ VŠECH NOVINEK, KTERÉ SE DĚJI V DUBLINU VÁM PŘINÁŠÍ SPOLEČENSTVÍ STARÁMESE. 

POMŮŽEME VÁM PŘEŽÍT!

STARÁME SE

"To je plagiátorství," strhnu ten urážlivý kus papíru ze zdi a málem ho upustím, když se na něj pořádně podívám. Dublin Daily a ne Dani Daily? To nemají jedinou originální myšlenku? Zatraceně, oni dokonce vykradli i můj úvodní titulek! Sotva změnili pár slov!

Rychle proletí, co se tam píše.

Nenechte se zmást imitacemi. Dublin Daily je váš JEDINÝ zdroj, který potřebujete. DOKÁŽEME VÁM POMOCT ZNOVU ZAPNOUT ELEKTŘINU A VODU!!!

Připojte se k nám!

Na rozdíl od našich IMITACÍ, STARÁME SE vám přinese všechny důležitý informace přímo k vašim dveřím, ať už je jakkoli těžké se k nim dostat.

Neobtěžujte se s hrozbami v ulicích, abyste si mohli přečíst list PŘEHNANĚ EGOISTICKÉHO DÍTĚTE, které vám radí, abyste se vrhali do NEBEZPEČNÝCH ohňostrojů a bitev!

STARÁMESE přijde k VÁM.

STARÁME SE bude bojovat ZA VÁS.

STARÁME SE vás udrží v bezpečí a VE SVĚTLE.

Kdo se o vás stará? My.

STARÁMESE

"Aaa!" Je jediné, co mě napadne. "Aaa!" řeknu znovu. Dokonce se ani nemůžu přinutit, abych četla dál. Zmačkám ten papíru do kuličky. Nakonec ze mě vypadne: "Imitace?" Jsem tak vytočená, že nemůžu ani nadávat. Sotva můžu mluvit. "Přehnaně egoistické? Kdo tuhle kravinu napsal?"

Držím Dublin v bezpečí od loňského října! Měsíce mu doručuju jídlo a zásoby, protože se lidé bojí dojít si pro ně sami. Měsíce bojuju s příšerama a hledám děti, které osiřeli o Halloweenu, když jejich rodiče venku oslavovali a nikdy nepřišli domů, protože je sežrali Stíny nebo jiní Temní. Měsíce beru lidi za inspektorem Jaynem, aby je naučil bojovat.

Nikdy jiný se nikdy neobtěžoval udělat to samé, co já.

A teď tohle?

Pomlouvají mě nějaké pitomé noviny a tvrdí, že já napodobuju je?

"Někdo vážně dostane pořádnej kopanec do zadku," mumlám si pro sebe. Hned, jak přijdu na to, o koho jde.

Příští hodiny trávím lítáním po městě a strhávám ten pitomý plátek ze zdí a místo něj dávám Dani Daily.

Využili moje místa. Dokonce si ani nemohli najít svoje.

Jdou po mém okruhu lidí a zabírají moje místa. Pitomí opisovači. Jsem tak naštvaná, že ze mě stoupá pára. Jestli se na mě někdo dívá ze shora, tak vidí jen barevnou šmouhu a páru stoupající z mých uší.

Zítra ten den bude určitě lepší.

Poslední dobou se zdá, že všechno, co si myslím, je úplně naopak.