"Tady jsi," řekne mi Jo, když procházím kolem jejího baru. "Je skoro půl deváté. Myslela jsem, že tu máš být v osm." Má na tváři makeup. Nikdy předtím ho nenosila. A na očních víčkách a na prsou má něco třpytivého. Štve mě to. Nevím, proč se změnila. Byla v pohodě taková, jaká byla.
Ta slova "máš být" mě pěkně vytočí. Jsou jako sůl v čerstvé ráně. Měla jsem příšernej den. Už teď potřebuju všechno svoje sebeovládání, abych zakryla, jak moc mě ubíjí, že tu Jo musí dělat servírku, nosit krátkou sukni a obsluhovat Danany. Ale spolknu to, protože kdybych to na sobě dala znát jen trochu, kdo ví, co by Ryodan udělal. Je předvídatelný asi jako interdimenzionální dananské díry, fragmety dananské reality, které plují kolem a nikdy nevíte, kdy do jedné z nich vstoupíte.
"Hledá tě Mac," řekne mi.
Prudce se podrbu na krku, jako bych se snažila dostat ze sebe každý gram Chestera. "Je tady?"
"Cože?" Jo se na mě podívá prázdným výrazem a já si uvědomím, že jsem musela promluvit v superrychlosti. To se občas stává, když jsem nervózní. Začnu vibrovat a myslím, že ostatní slyší jen pískání podobné bzučení komára.
"Je tady?" zopakuju tentokrát už normálně a pak si zase zrychleně třu krk.
"Ne, odešla s Barronsem asi před půl hodinou. Dostaneš mrtvici, jestli trochu nezpomalíš, Dani. Je to děsivý, když to děláš. Minuly jste se. Kdybys přišla včas, tak bys jí stihla. Co se děje? Jsi bílá jako papír.
Kdybych přišla včas.
Hledala mě Mac tady? Jde po mně? Ví, že moje "práce" začíná od osmi?
Cítím se malátně. Potřebuju dostat krev zpátky do hlavy. Myslím, že někdy moje srdce a žíly zrychlí se mnou a připravují moje těla na boj nebo útěk, takže pošlou veškerou energii do ruky, ve které držím meč nebo do nohou. To je jediné vysvětlení, proč tak hloupnu, když jsem naštvaná nebo když se bojím. Ale tak chlapy to mají podobně, krev se jim taky odvalí jinam a to ani nemají moje schopnosti, možná je to jen lidská chyba.
"Kde mám kurva pití, děvko? Chceš kousek ze mě nebo ne?" vrčí jeden Temný vedle nás u stolu. Myslí to doslova.
"Řekni mi, že nejíš temné maso," prosím.
"Fuj! Nikdy!" Jo vypadá, jako by nemohla uvěřit, že jsem se zeptala.
"Ty máš melíry?"
Rozpačitě se dotkne svých vlasů. "Jen pár."
"Nikdy jsi neměla melíry. A nikdy nenosíš makeup."
"Někdy ano."
"Ani jednou za tu dobu co tě znám. A nikdy jsem na tobě neviděla žádné třpytky."
Začne něco říkat, ale pak potřese hlavou.
"To se oblékáš takhle pro tyhle úchyly?"
"Děvko, ptal jsem se, kde je moje pití?"
Podívám se na něj. Prohlíží si Jo od hlavy k patě, olizuje svoje nechutné, úzké rty jako by byla jeho dalším jídlem.
A nazval Jo děvkou. Cítím za hrudní kostí tlak. Ruka mi sahá po jílci meče. Než kolem něj stihnu sevřít prsty, obklopí mě chlapi jako hora se sebevědomím silnějším než lavina. Stát uprostřed čtyř Ryodanových mužů je jako stát na ledovci, zatímco do vás pouští elektrický proud. Nikdy jsem nic takového necítila, dokud jsem ho nepotkala. Jeho a Barronse.
"Ten Temný nadává Jo do děvek," řeknu. Očividně si zaslouží chcípnout.
"Šéf říká, že jestli zabiješ Temného na území, které chrání, tak ta servírka umře první, hodně pomalu," říká Lor. "A pak zabijeme tebe. Už ti to nikdy nebudeme připomínat. Už nikdy nebudeme zasahovat. Je to na tobě, prcku. Ovládej se nebo jí zabiješ. Ty. My jsme jen zbraň. A když přijde na pomalou smrt, jsme dost vynalézaví."
Jo jen valí oči. Vidí jejich obličeje. Ví, jak náladová jsem.
Povzdechnu si a pustím meč. "Páni, kámo. V životě jsem od tebe neslyšela tolik vět pohromadě. Ty jsi dneska neskutečně ukecanej." Lor se většinou se vším vyrovnává brutální sílou. Jeho představa o svádění je zajmout a unést. Nechcete se mu líbit, protože skončíte v jeho posteli tak jako tak. Zlověstně se na něj podívám. Říká mi, abych se ovládala a to uvnitř Chestera dokážu jedině tak, že se budu mlátit do hlavy obuškem.
"Děvko, kde mám to zasraný pití?"
Málem mi bouchne hlava. Ale pak se můj mozek vyprázdní. Ruka mi zacuká směrem k meči.
Jo se na mě výstražně podívá a otočí se.
Jde mu donést to pití. Temnému, který ji naprosto nerespektuje. Tohle nikdy nepřežiju.
Ale ona musí. Takže musím i já.
Otočím se a bok po boku zamíříme pryč. Po cestě se ujistím, že Lora praštím loktem.
Zasyčí.
Zamrkám na něj.
"Prcku, měla bys dospět a to sakra rychle," řekne.
"Vtipný. Já myslím, že vy ostatní byste měli udělat pravý opak."
"Takhle tě někdo zlomí."
"To. Se. Nikdy. Nestane."
***
Nudím se až k pláči, jak tak sedím v Ryodanově kanceláři. Myslela jsem, že půjdeme ven vyšetřovat, hledat stopy jako předtím. Jediné, co mají obě zmrazená místa společného, je Ryodan. Oboje patřilo jemu, někdo jde po něm a spodině společnosti jako jsou Danani a lidé, co je zbožňují. Napadlo mě, že jestli zaútočí na jeho další majetek, rozkřikne se to a lidi se začnou Chesteru vyhýbat. Klub bez hostů umře. "Můžu jen doufat," řeknu si pro sebe naštvaně. Ryodan ani neuzná, že jsem promluvila. Poposednu si na židli a zírám na vršek jeho hlavy.
Dělá papíry.
Dělá papíry už hodinu. Co za papírování zatraceně může dělat v tomhle zvráceným světě?
Když jsem vešla, nic neřekl, takže jsem ani nic neřekla já.
Sedíme tu v naprostým tichu už hodinu, sedm minut a třicet dva vteřin.
Klepu perem o desku stolu.
Nebudu to já, kdo začne mluvit.
"Tak proč tady kurňa jsem?" ptám se.
"Protože jsem ti to řekl," odpoví bez toho, aby zvedl hlavu od práce.
"Příště mě necháš taky papírovat? Jsme jako Robin a Batman nebo jsem jenom tvoje pitomá sekretářka, která ti ořezává tužky? Nemáme na práci důležitější věcí, jako třeba vyřešit tu záhadu? To chceš, aby ti zmrazili další místa? To prostě budeme čekat, až se to stane?"
"Robin i pitomá sekretářka by přišli včas."
Narovnám se a začnu klepat ještě rychleji. "O tohle teda jde? Trestáš mě, protože jsem přišla pozdě?"
"Pálí ti to. Teď přestaň klepat tím perem. Dohání mě to k šílenství."
Klepu ještě rychleji. On mě taky dohání k šílenství. "Takže když příště přijdu včas, nebudu tu muset sedět a pozorovat tě, jak děláš blbosti, kterým nemůžu uvěřit, že je děláš?"
Půlka pera - ne ta, kterou držím v ruce - je najednou na prášek. Zamrkám.
Vůbec jsem ho neviděla se pohnout, natož rozdrtit pero. Teď vidím, že má trochu modrého plastu na ruce a na papíře před sebou rozmazaný inkoust. Posadím se ještě rovněji. Mám se ještě hodně co učit, jestli se mu chci někdy rovnat.
"Dělám, co dělám, Dani, protože díky obyčejnosti se svět točí. Kdo ovládá mlýnek, ovládá realitu."
"Proto kradeš všechno to jídlo?"
"Aha, tak proto jsi rozmlátila ty krabice. Ne. Shromažďuju zbraně. Někdo jiný shromažďuje jídlo. To je moc obyčejné dokonce i na mě. Ozbrojím roj a nakrmím chamtivé. Někdo jiný se je snaží vyhladovět."
Navzdory sobě se na něj obdivně zadívám. "Takže víš, že se to děje." Věděl to dýl než já.
"Někdo před nějakou dobou začal vyklízet obchody. Kde jsi byla?"
"Přivázaná v něčím sklepení? Kámo, můžeme prosím jít něco dělat, než se unudím k smrti? Musíme vyřešit jednu záhadu!"
Podívá se na mě. Jak jsem si mohla myslet, že je jeho tvář bez výrazu? Teď jsou v ní napsané celé věty.
Obrátím oči v sloup. "To si děláš srandu."
Nakloní hlavu, čeká.
"Opravdu mě to donutíš říct?"
Založí si ruce na prsou.
Málem se udusím vlastním jazykem, jak se ta slova snažím dostat ven. Ale udělám cokoli, abych tu dneska v noci nemusela sedět na zadku. Sledovat Temné z výšky už mě nebaví. Už jsem si udělala obrázků až až. My tělo potřebuje akci. Je to jako mít v sobě drát, který mi syčí a vibruje pod kůží. Jestli se nevybiju, tak umřu. Dejte mi noc! Tak venku se děje spousta věcí a já trčím tady!
"Příště. Přijdu. Včas."
"Dobře, příště nebudeš celou noc sedět v mojí kanceláři."
Vystřelím ze židle. "Paráda! Tak jdeme!"
Posadí mě zase zpátky. "Ale dneska večer sis to neuhlídala. Takže dneska večer tu sedět budeš."
***
O sedm hodin později mi dojde, že měl Lor asi pravdu. Možná by mě dokázali zlomit. Sedm hodin nudy a jsem ochotná udělat cokoli, jen abych mohla změnit prostředí. S řetězy se vyrovnám. S nudou ani náhodou. Můj mozek začíná předbíhat nohy a já nerada přemýšlím o tom, kam jdu. Prostě jdu.
V šest hodin ránu přesně Ryodan vzhlédne a řekne: "Dneska večer v osm, Dani."
Hodím po něm vražedným pohledem a zamířím ke dveřím. Neotevřou se. Zírám na ně. Promrhala jsem celou noc. Další sekundy tikají a já čekám, dokud mě žalářník nepustí.
Podle mě tolik zločinů neexistuje. Ani tolik hříchů.
Ale na vrcholku seznamu je zahozený čas. Bavte se, dělejte něco, co vás baví, hrajte videohry, makejte, jestli chcete, ale dělejte alespoň něco. Zabitý čas je jako potrat, život, který nikdy nežijete, prostě pryč. Ta klec a řetězy zabily už tak dost mého času.
Když už to vypadá, že vybuchnu, něco udělá a dveře se samy otevřou.
Jak mašíruju na chodbu, slyším, jak říká: "Ty jsi plýtvala mým časem, Dani. Takže já zase plýtval tvým."
Otočím se k němu se zaťatýma rukama. "To je kravina! To se vůbec nedá srovnávat!"
"Tak to chodí."
"Třicet minut mě stálo devět a půl hodiny?"
"Jak se chováš ty ke mně, tak se chovám já k tobě. A protože jsem větší a starší, tak to máš horší."
"Aha, takže teď přirovnáváš. Jestli budeš takovej kretén, jak velkej a starej jseš, kámo, tak ti nebude rovno. Není to fér. Nemůže říct, že něco nesrovnáváš a pak to v další větě srovnávat!"
"Můžu dělat cokoli se mi zachce."
"A kde jsi tohle slyšel?" vybuchnu. "To je moje věta."
Zasměje se a jeho tvář se promění. Najednou nevypadá tak staře. Vypadá šťastně. Svobodně. Úplně jinak. Kolem očí má vrásky od smíchu, kterých jsem si nikdy nevšimla. Moje vzpomínky mě okamžitě vezmou zpátky na čtvrté patro a já ho vidím stát za tou ženou, vzdychat, smát se a z té vzpomínky se mi dělá špatně od žaludku. Nevím, co se to se mnou děje. Přála bych si, abych tam nikdy nevkročila! A tak tu jen stojím a zírám na něj s otevřenou pusou.
Pak se mi dveře zabouchnou před nosem.
***
"Jdeš brzo."
Zhnuseně se na něj podívám. Myslí si, že jsem tu dřív kvůli němu. Ale tak to není. Mac byla včera U Chestera v osm. Myslím, že po mně jde. A protože nemůžu přijít pozdě, abych se s ní nepotkala, přišla jsem brzo. "Rozbily se mi hodinky. Myslela jsem, že jdu včas."
"Nenosíš hodinky."
"Vidíš? Já věděla, že mám nějaký problém. Tak já si skočím nějaké sehnat. Uvidím se zítra. Včas." Šperky překážejí při bitvě. Můžete se zachytit. Jediné, co nosím, je náramek od Dancera, nosím ho kolem paže. Navíc, když u sebe nebudu mít Ryodana, možná s tím vyšetřováním doopravdy pohnu.
"Ani na to nemysli."
Posadím se do židle v jeho kanceláři a jednu nohu hodím přes opěradlo. "Tak co dneska budeme dělat." Řeknu stejným tónem jako on, bez zvednutí hlasu na konci.
"Dani, kdybys byla takhle dobrá v poslouchání instrukcí."
"Nudil by ses."
"A ty taky. V Dublinu jsou další tři zmražená místa."
"Tři!" vykřiknu a sednu si rovně. "Všechny tvoje?"
"Místní. Nijak se mě netýkají."
Kruci, takže moje teorie byla špatná a Chester nezemře pomalou smrtí. "Oběti?"
"Ve všech třech asi padesát."
"Lidé nebo Danani?"
"Lidé."
"Všichni?"
Přikývne.
Potichu hvízdnu. Padesát další mrtvých. Lidská rasa prostě nemá chvilku klid. "Tak proč se o to staráš? Nestalo se to na tvým pozemku. Žádný tvůj majetek nebyl poškozenej, ani zničenej."
"Mám jiné důvody, proč to chci zastavit."
"Například? Hýbeš se rychleji než já. Můžeš utéct čemukoli. Ukrást víc věcí, abys nahradil ty, o které jsi přišel zmrazením. Tak o co jde?" Co může mít člověk jako on za motiv?
"Zdi mezi našemi říšemi o Halloweenu padly. Od té doby se věci změnily. Lidská pravidla fyziky už neplatí, i když by si to mnozí přáli. Je možné, že se části Férie objevují tady, protékají do naší reality. Je možné, že se to děje náhodně, okamžitě a bez varování. Na žádné tváři jsem neviděl sebemenší překvapení. Tak si to poskládej dohromady, dostane to dokonce i lidi jako jsme ty a já."
Ihned tomu začnu věnovat plnou pozornost, obě nohy mám na podlaze. Vůbec se mi to nelíbí. "Chceš říct, že kdyby se to stalo někde, kde zrovna budu, tak bych jednu vteřinu byla naživu a druhou mrtvá. Ani bych o tom nevěděla. Prostě bych byla pryč!" Zatnu ruce v pěst. Jsem tak vyděšená, že bych nejradši něco praštila.
"Přesně tak. Okamžitá smrt. Žádné varování. Žádné uvědomění. Nevím jak tebe, ale mě to kurva uráží."
Žádná sláva, žádná epická bitva! Umřela bych naprosto bezvýznamnou smrtí.
A co hůř, ani bych ji nezažila. To by stálo za prd projít celým životem, čekat na smrt a pak ani nevědět, že se stala! Myslím, že smrt je jako poslední kolo ve videohrách. A jestli má Ryodan pravdu, tak by mě to zmrazilo a já bych se do posledního kola vůbec nedostala. Pak by mě z existence vymazal ten výbuch. Já si chci to poslední kolo zahrát, až přijde čas. Chci to prožít všechno, dokonce i smrt.
Najedou jsem na sto deset procent rozhodnutá tuhle záhadu vyřešit. Padesát dalších lidí je mrtvých a umřeli naprosto zbytečnou smrtí a to je mocná motivace. Nezapíšou vás do knížek dějepisu, aniž byste udělali něco velkýho. Znovu si sumíruju myšlenky. "Takže zaprvé, lidé v tvém klubu byli zaneprázdnění mučením a umíráním, takže je pochopitelné, že si nikdo z nich nevšiml, že mají umřít nečekaně a překvapivě a za druhé, nemůžu s jistotou říct, jak vypadají Temní, když jsou překvapení, ale mám skvělej nápad: půjdu dolů, pár jich zabiju a tím získáme důležitá emirická data." Ani se neobtěžuju zmínit, že už jsem jich půl tuctu ulovila hned potom, co jsem ráno odešla, ale nedokázala jsem uhodnout, co jejich výrazy ve tváři znamenaly. Prostě nejsou jako my.
Když se mi neobtěžuje odpovědět, řeknu: "Tři další místa?" Co když tohle protékání Férie do našeho světa bude rychlejší a rychlejší? Brzy by to mohly být tucty podobných případů. Předpokládejme, že se to opravdu děje, ale jak to zastavíme?
"Všechny tři místa včera večer jsou kousek od sebe. Dvě už vybuchly."
Vystřelím na nohy. "Kámo, musíme se dostat k tomu třetímu, než z něj taky nic nezbyde!"
1 comments:
Děkuji za další super překlad
Okomentovat