Tak po měsíci čekání konečně nová kapitola!!!
Přejdu rychlostí obyčejných smrtelníků přes Halfpenny Bridge.
Dneska jsme na posledním místě činu nezjistili nic nového. Stejně jako předtím došlo k výbuchu krátce potom, co jsme dorazili. Vypadli jsme odtamtud jak nejrychleji jsme dokázali a já jsem se snažila předstírat, že neprobírám místostí plnou kousky prstů a tváří, které jsem nedokázala zachránit.
Nejnovější místa nemají vůbec nic společného. Šlo o dvě malé podzemní hospody, kterých je po celém městě plno a fitnes centrum, kde byli lidé zmražení uprostřed lekce jógy. To je fakt divný. To, že lidé dělají v takovéhle době jógu!
Zatím to tedy máme podzemní klub u Chestera, skladiště na okraji města, dvě menší hospůdky v centru a fitko. Lidé, Temní i císařská stráž, někde všichni na jednom místě, ale jinde ne. Takže ať se děje cokoli, nevypadá to, že by se zaměřovali na konkrétní osobu jako Ryodan nebo skupinu. Vypadá to jako náhodné události.
Plahočím se, což se moc často nestává, protože moc přemýšlím a když moc přemýšlím v rychloběhu, tak pak hodně vrážím do věcí. Někdy mi modřiny zmizí rychle, jindy jsem jak obrázek celý den. Jsem moc nabuzená na to, abych šla spát. Občas se mi to stává, ale neudělám s tím nic, musí to přejít samo. Potřebuju nějakou činnost nebo se zblázním.
Dancera se mi podaří najít v jeho oblíbeném rohovém bytě na jih od řeky Liffey. Stěny jsou od podlahy ke stropu ze skla a slouží jako okna do ulice. Když se tam dostanu, je natažený na koberci jen do půl těla, opaluje se na sluníčku se zavřenýma očima a brýle má na podlaze vedle sebe.
Z Dancera jednou vyroste velkej chlap, jestli pořádně přibere. Když jsme se naposledy měřili, byl o 35 cm vyšší než já a hodně šlachovitý. Občas se zapomene najíst. Má tmavé vlnité vlasy, které si nestříhá, dokud mu nezačnou překážet, pak až mě požádá, abych mu je zastřihla. Jsou jemné. Líbí se mi, že je teď má po bradu, sčesané pryč z tváře. Když má brýle, což je vlastně pořád, protože nevidí na dálku (nenávidí je, před pádem zdi chtěl jít na operaci očí), vypadá jako sexy geek. Ale to bych mu nikdy neřekla! Líbí se mi jeho ruce. Má obrovská chodidla! Jeho oči nejsou ani zelené ani modré, jsou takové světle tyrkysové. A má hezčí řasy než já.
Když ho vidím, neřeknu: "Kámo, kde jsi byl, začínala jsem si dělat starosti," protože to s Dancerem takhle neděláme. Přežil pád zdi úplně sám. Stejně jako já. A neřeknu: "Co se stalo tu noc, kdy se ukázal Ryodan a unesl mě, kam jsi zmizel?" Na tom nezáleží. Teď jsme tady. Jako bychom nějak věděli, že to nikdy nebude na dlouho, že jeden z nás vždycky nakonec projde dveřmi zpátky dovnitř.
Když projdu dveřmi, zvedne hlavu a opře ji o loket. Ví, že jsem to já, protože jsem po cestě dovnitř musela zneškodnit deset pastiček, abych se vůbec k těm dveřím dostala. Nikdo jiný by to nedokázal, aniž by spustil alarm. No až na Ryodana, který je asi výjimkou z každého zatraceného pravidla.
Srdce mi trochu poskočí, když ho vidím. Nikdy jsem neměla sourozence, ale myslím, že je pro mě něco jako bratr. Nikdy se nemůžu dočkat, až ho uvidím, až mu řeknu všechny svoje nápady, věci, co jsem viděla a poslechnu si na to všechno jeho názor. Někdy když se vidíme, tak nezavřeme pusu hodiny a hodiny, jsme tak nadšení, že spolu mluvíme, že zakopáváme o slova, jak se je snažíme říct rychle. Zvažuju, jestli mu mám říct o všech těch zmrzlých místech, která teď vyšetřuju, ale nechci, aby si ho Ryodan všiml ještě víc, než dosud. Už jen to, že o něm Ryodan ví, mě dohání k šílenství. Chci, aby byl Dancer v bezpečí. A já ho znám. Kdyby jen ucítil závan téhle záhady, tak by do toho začal šťourat a to by ho mohlo zabít. Ryodan je mnohem horší než konec světa. Nepřežijete, když to sám nechce.
"Mego, přemýšlel jsem-"
"Zastav tiskárnu! Musím vytisknout speciální vydání Dainy Daily?"
"Nejspíš."
Zazubí se na mě a já mu úsměv oplatím. Dancerovi myšlenkové pochody mají skvělé výsledky. Neuvěřili byste jaké bomby dokáže vyrobit. Občas něco vyhodíme do vzduchu jen tak pro zábavu. Však víte, místa, která se musí strhnout, protože je to útočiště Stínů na jejich migrační cestě a oni se tudy možná budou chtít vrátit zpátky.
"Donutila jsi mě přemýšlet o dětech Papy Roache," říká.
"Jo?" Natáhnu se na sluníčku vedle něj a taky se opřu o loket. Líbí se mi dívat se mu do očí, když nemá brýle. Je to úplná vzácnost.
"Víš, jak dlouho dokážou zůstat oddělené od jeho těla?"
"Netuším. Dancere, konečně jsem našla Vřískot 4. Chceš se na něj večer podívat?"
"Díval jsem se na něj včera," odpoví mi nepřítomně, projede si rukou ve vlasech, takže mu teď trčí na všechny straně, což vypadá dokonale a podle toho, jak je zahleděný do nikam mi dojde, že vůbec nevnímá, co se kolem něj děje. To se stává často.
"Díval ses beze mě?" To se mě dotklo. Já a Dancer milujeme horory. Zbožňujeme je, protože se u nich strašně nasmějeme. Najednou je svět v úplně jiné perspektivě. Vřískot 4 jsme hledali strašně dlouho. Dancer nikdy nekouká na filmy sám, tedy alespoň nekoukal.
"Ale klidně se na něj podívám ještě jednou. Bylo to super."
"Dobře." Pořád jsem dotčená, i když pro to nemám důvod. Podívá se na něj dneska večer se mnou. Tak co, jestli ho viděl včera? A co, jestli se na něj díval s někým jiným? Mě takové věci nezajímají. To, co se děje, když tady nejsem, se mě netýká. "Co Papa Roach?"
"Vyhodit je do vzduchu nepomáhá. Ani upálení. Ale co když se nebudou moct vrátit k tělu? K žádnému tělo. Ani k lidskému, ani k dananskému. Nevyřešilo by to náš problém? Náš cíl je zajistit, aby se nedostal do dalších lidí. Jsou nesmrtelní a tvůj čas je moc důležitý na to, abych se svým mečem naháněla tisíc jeho kousíčků. Tak jsem přemýšlel, že bych je pochytal do nějakého super tvrzeného plastu. Pak by se nemohli připojit k nikomu. Už na tom plastu pracuju, rozpustím ho a až bude hotový naplním s ním ty malé pumpovací lahvičky z obchodu, abych to otestoval."
Tak tady byl. A když včera dopracoval, tak si pustil film. Bez problému.
"Už mám směs, která rychle tvrdne. Pořád se z ní snažím udělat gel, aby měla ten správný stupeň pevnosti. Myslím, že bych do ní mohl přidat železo, to by nemuselo ztvrdnout tolik. Jak se ty kousky přichytávají zpátky na Papu? Mají chapadla? Nebo přísavky? Jak se dostávají lidem pod kůži? Můžeš mi jich pár přinést, abych je otestoval?"
"Jsi nejlepší, víš to?"
"Ne, ty jsi nejlepší," odpoví a usměje se a tak si to několikrát vzájemně zopakujeme. Myslí si, že jsem nejlepší, protože je dokážu chytit. Narodila jsem se s darem. Dancer vždycky přemýšlí a snaží se všechno vylepšit. Přežil pád zdi bez zvláštních schopností a žádnými kamarády.
Jen tak odpočíváme na podlaze, protože sluníčko v Dublinu je vzácné. Povídáme si o všem, kde jsem byla já, kde byl on. Neřeknu mu o té kobce, kde jsem strávila čtyři dny a on se neptá. To se mi na něm líbí. Přátelé kolem sebe nestaví klec.
Díváme se, jak slunce putuje po obloze a on občas vstane, aby by došel pro něco k jídlu. Říká, že kontroloval obchody a skoro všechny někdo vybílil. A já se musím třikrát zastavit, abych neprokecla ta zmražená místa.
Když už je skoro sedm hodin, začínám být nervózní, což mě štve, protože nechci od někoho odejít jen proto, že někdo jiný tahá za moje nitky. Musím dojít k Chesterovi dřív, abych se vyhnula Mac, ale ne tak brzo, aby se kvůli tomu Ryodan naparoval.
Povzdechnu si.
"Co ti dělá starosti, Mego?" zeptá se Dancer.
"Jen se musím jít o něco postarat."
"Myslel jsem, že se podíváme na ten film. Na letišti jsem našel celou krabici Skittles. A sušené hovězí. To nejlepší."
Praštím se do hlavy. Sittles, hovězí a film. Co jsem si myslela, když jsem řekla, ať se dneska podíváme na film. To není jen hořká pilulka na spolknutí. Ale pro někoho jako já je to hotová sebevražda. Je úplně jedno, že sama chci jít rozluštit tu záhadu. Nemůžu se smířit s tím, že mi Ryodan diktuje kdy, jak a kde mám co udělat. Vždycky mě to demotivuje. Nesnáším, když má nade mnou někdo takovou moc.
Nemůžu si dovolit k Chesterovi nepřijít, protože nevím, co by Ryodan provedl Jo, kdybych se neukázala a rozhodně to nehodlám zjišťovat. Nevím, jestli by mě tady našel, rozmlátil telku i dvd přehrávač a vzal Dancera do kobky. Nikdy nevím, co udělá.
Ale jedna věc je mi naprosto jasná.
Ničí mi život.
***
Vrazím do Ryodanovy kanceláře. "Už jsem si klecí za celej život užila až až," řeknu. Vytočila jsem se po cestě sem, protože jsem si celou dobu omílala, jak nefér celá ta situace je.
Zvedne hlavu od svých papírů a podívá se na mě.
"Papírování! Bože! To je to jediný, co děláš? Tak to se nedivím, že tu musím pořád být. Potřebuješ ten svůj nudnej život trochu okořenit Megaou." Jsem naštvaná až vibruju a papíry na jeho stole se třepotají ve větru. Když se hodně naštvu, tak to trochu ovlivňuje proudění vzduchu, něco jako Danani, kteří dokáží ovlivnit teploty. Občas to dělám, abych ostatní vyděsila. Ro z toho šílela.
Chytí jeden list papíru, než mu sletí ze stolu. "Něco je špatně."
Jak to dělá? Jak může říkat otázky tak, aby to vůbec neznělo jako otázka? Zkoušela jsem to a není to vůbec lehké. Hlasivky chtějí, aby intonace na konci věty stoupla. Snažila jsem se přeprogramovat sama sebe. Ne protože se chci začít chovat jako on (alespoň ne, když je nablízku), ale proto že je to dobrý způsob, jak se otestovat, jak vyjet ze zajetých kolejí. Naučit se trochu sebeovládání.
Vlasy mi létají kolem hlavy a do očí. Odrhnu je zpátky oběma rukama a přeju si, abych mohla s Dancerem koukat na film a jíst hovězí. "Jo! Taky bych mohla mít svůj vlastní život, víš! Možná bych mohla mít plány, které nemůžu udělat, protože se ti musím každou pitomou noc hlásit! Možná chci taky nějaký ten volný večer, abych mohla dělat něco, co chci já. To toho chci tak zatraceně moc?"
"Máš rande."
Další neotázka, ale slovo 'rande' ve stejném kontextu jako Dancer mě donutí říct: "Co?"
Ryodan si stoupne a přistoupí ke mně. Žiju ve světě, kde jsou lidé vyšší než já, i když si Jo myslí, že ještě porostu. Hodně často se měřím. Nechci se zaseknout na sto padesát devíti centimetrech napořád.
"Zmínila ses o plánech. Neřekla jsi ale jaké."
"Protože to není tvoje starost."
"Všechno je moje starost."
"Můj soukromý život ne. Proto se mu říká soukromý."
"Tohle je o tom tvým mrňavým klukovi."
"Nemluv o něm. Ani na něj nemysli. A není mrňavej. Tak mu tak neříkej. Jednou bude větší než ty. Počkej a uvidíš."
"Teď není vhodný čas hrát si na šťastnou rodinku s nějaký usmrkancem, který ani neví, co má dělat s vlastním ptákem."
Tak na to zrovna myslet nechci. Je to tak nepříjemná představa, že začínám poskakovat z nohy na nohu. "Kdo tady mluvil o ptákách? Jen jsem se chtěla dívat na film!"
"Jaký."
"Co na tom záleží?"
Významně se na mě podívá.
"Vřískot 4. Spokojenej?"
"Ten za nic nestál."
"Dancer říkal, že byl dobrej," odseknu. To ho viděli všichni kromě mě?
"Tady je vidět, že nic neví."
"Máš s Dancerem nějakej problém?"
"Jo. On je důvod, proč máš blbou náladu a já tě musím snášet. Tak s tím něco udělej nebo já udělám něco s Dancerem."
Ruka mi vystřelí k jílci meče. "Ani nemysli na to, že bys mi vzal něco, co je moje."
"Tak mě k tomu nenuť."
Vyjely mu tesáky. Potřesu hlavou a hvízdnu. "Kámo, co jsi zač?"
Podívá se na mě dlouhým a tvrdým pohledem a já v jeho očích vidím něco, co skoro poznávám a přece ne. Připadá mi, že bych ten pohled měla znát, ale nedokážu ho rozluštit. Kolem nás se zvedá vítr, mnohem prudší než jaký dokážu obvykle vyprodukovat a pak mi dojde, že on taky vibruje. Jsem otrávená ještě víc. Je něco, co nedokáže? Když se podívám dolů na skleněnou podlahu všimnu si, že se pod námi všichni pohybují jako ve zpomaleném záběru. Jsme oba v rychloběhu. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem do něj přešla.
Ryodan se začne hýbat normálně.
Mě to trvá o vteřinu déle. Když konečně přestanu, plácnu sebou do křesla a hodím nohu přes opěrku. Umím vyjádřit agresivitu ve všech jazycích. Znaková řeč je můj druhý rodný jazyk.
Ryodan je jako oceán. Prostě je a nezmění se. Nemá cenu bojovat s přílivem. Doráží na vás. Plyne. Musíte se s ním sžít. Drží mě za pačesy a nehodlá mě pustit.
"Tak co budeme dneska dělat, šéfe?" Veškeré rozhořčení vložím na to poslední slovo.
Dneska jsme na posledním místě činu nezjistili nic nového. Stejně jako předtím došlo k výbuchu krátce potom, co jsme dorazili. Vypadli jsme odtamtud jak nejrychleji jsme dokázali a já jsem se snažila předstírat, že neprobírám místostí plnou kousky prstů a tváří, které jsem nedokázala zachránit.
Nejnovější místa nemají vůbec nic společného. Šlo o dvě malé podzemní hospody, kterých je po celém městě plno a fitnes centrum, kde byli lidé zmražení uprostřed lekce jógy. To je fakt divný. To, že lidé dělají v takovéhle době jógu!
Zatím to tedy máme podzemní klub u Chestera, skladiště na okraji města, dvě menší hospůdky v centru a fitko. Lidé, Temní i císařská stráž, někde všichni na jednom místě, ale jinde ne. Takže ať se děje cokoli, nevypadá to, že by se zaměřovali na konkrétní osobu jako Ryodan nebo skupinu. Vypadá to jako náhodné události.
Plahočím se, což se moc často nestává, protože moc přemýšlím a když moc přemýšlím v rychloběhu, tak pak hodně vrážím do věcí. Někdy mi modřiny zmizí rychle, jindy jsem jak obrázek celý den. Jsem moc nabuzená na to, abych šla spát. Občas se mi to stává, ale neudělám s tím nic, musí to přejít samo. Potřebuju nějakou činnost nebo se zblázním.
Dancera se mi podaří najít v jeho oblíbeném rohovém bytě na jih od řeky Liffey. Stěny jsou od podlahy ke stropu ze skla a slouží jako okna do ulice. Když se tam dostanu, je natažený na koberci jen do půl těla, opaluje se na sluníčku se zavřenýma očima a brýle má na podlaze vedle sebe.
Z Dancera jednou vyroste velkej chlap, jestli pořádně přibere. Když jsme se naposledy měřili, byl o 35 cm vyšší než já a hodně šlachovitý. Občas se zapomene najíst. Má tmavé vlnité vlasy, které si nestříhá, dokud mu nezačnou překážet, pak až mě požádá, abych mu je zastřihla. Jsou jemné. Líbí se mi, že je teď má po bradu, sčesané pryč z tváře. Když má brýle, což je vlastně pořád, protože nevidí na dálku (nenávidí je, před pádem zdi chtěl jít na operaci očí), vypadá jako sexy geek. Ale to bych mu nikdy neřekla! Líbí se mi jeho ruce. Má obrovská chodidla! Jeho oči nejsou ani zelené ani modré, jsou takové světle tyrkysové. A má hezčí řasy než já.
Když ho vidím, neřeknu: "Kámo, kde jsi byl, začínala jsem si dělat starosti," protože to s Dancerem takhle neděláme. Přežil pád zdi úplně sám. Stejně jako já. A neřeknu: "Co se stalo tu noc, kdy se ukázal Ryodan a unesl mě, kam jsi zmizel?" Na tom nezáleží. Teď jsme tady. Jako bychom nějak věděli, že to nikdy nebude na dlouho, že jeden z nás vždycky nakonec projde dveřmi zpátky dovnitř.
Když projdu dveřmi, zvedne hlavu a opře ji o loket. Ví, že jsem to já, protože jsem po cestě dovnitř musela zneškodnit deset pastiček, abych se vůbec k těm dveřím dostala. Nikdo jiný by to nedokázal, aniž by spustil alarm. No až na Ryodana, který je asi výjimkou z každého zatraceného pravidla.
Srdce mi trochu poskočí, když ho vidím. Nikdy jsem neměla sourozence, ale myslím, že je pro mě něco jako bratr. Nikdy se nemůžu dočkat, až ho uvidím, až mu řeknu všechny svoje nápady, věci, co jsem viděla a poslechnu si na to všechno jeho názor. Někdy když se vidíme, tak nezavřeme pusu hodiny a hodiny, jsme tak nadšení, že spolu mluvíme, že zakopáváme o slova, jak se je snažíme říct rychle. Zvažuju, jestli mu mám říct o všech těch zmrzlých místech, která teď vyšetřuju, ale nechci, aby si ho Ryodan všiml ještě víc, než dosud. Už jen to, že o něm Ryodan ví, mě dohání k šílenství. Chci, aby byl Dancer v bezpečí. A já ho znám. Kdyby jen ucítil závan téhle záhady, tak by do toho začal šťourat a to by ho mohlo zabít. Ryodan je mnohem horší než konec světa. Nepřežijete, když to sám nechce.
"Mego, přemýšlel jsem-"
"Zastav tiskárnu! Musím vytisknout speciální vydání Dainy Daily?"
"Nejspíš."
Zazubí se na mě a já mu úsměv oplatím. Dancerovi myšlenkové pochody mají skvělé výsledky. Neuvěřili byste jaké bomby dokáže vyrobit. Občas něco vyhodíme do vzduchu jen tak pro zábavu. Však víte, místa, která se musí strhnout, protože je to útočiště Stínů na jejich migrační cestě a oni se tudy možná budou chtít vrátit zpátky.
"Donutila jsi mě přemýšlet o dětech Papy Roache," říká.
"Jo?" Natáhnu se na sluníčku vedle něj a taky se opřu o loket. Líbí se mi dívat se mu do očí, když nemá brýle. Je to úplná vzácnost.
"Víš, jak dlouho dokážou zůstat oddělené od jeho těla?"
"Netuším. Dancere, konečně jsem našla Vřískot 4. Chceš se na něj večer podívat?"
"Díval jsem se na něj včera," odpoví mi nepřítomně, projede si rukou ve vlasech, takže mu teď trčí na všechny straně, což vypadá dokonale a podle toho, jak je zahleděný do nikam mi dojde, že vůbec nevnímá, co se kolem něj děje. To se stává často.
"Díval ses beze mě?" To se mě dotklo. Já a Dancer milujeme horory. Zbožňujeme je, protože se u nich strašně nasmějeme. Najednou je svět v úplně jiné perspektivě. Vřískot 4 jsme hledali strašně dlouho. Dancer nikdy nekouká na filmy sám, tedy alespoň nekoukal.
"Ale klidně se na něj podívám ještě jednou. Bylo to super."
"Dobře." Pořád jsem dotčená, i když pro to nemám důvod. Podívá se na něj dneska večer se mnou. Tak co, jestli ho viděl včera? A co, jestli se na něj díval s někým jiným? Mě takové věci nezajímají. To, co se děje, když tady nejsem, se mě netýká. "Co Papa Roach?"
"Vyhodit je do vzduchu nepomáhá. Ani upálení. Ale co když se nebudou moct vrátit k tělu? K žádnému tělo. Ani k lidskému, ani k dananskému. Nevyřešilo by to náš problém? Náš cíl je zajistit, aby se nedostal do dalších lidí. Jsou nesmrtelní a tvůj čas je moc důležitý na to, abych se svým mečem naháněla tisíc jeho kousíčků. Tak jsem přemýšlel, že bych je pochytal do nějakého super tvrzeného plastu. Pak by se nemohli připojit k nikomu. Už na tom plastu pracuju, rozpustím ho a až bude hotový naplním s ním ty malé pumpovací lahvičky z obchodu, abych to otestoval."
Tak tady byl. A když včera dopracoval, tak si pustil film. Bez problému.
"Už mám směs, která rychle tvrdne. Pořád se z ní snažím udělat gel, aby měla ten správný stupeň pevnosti. Myslím, že bych do ní mohl přidat železo, to by nemuselo ztvrdnout tolik. Jak se ty kousky přichytávají zpátky na Papu? Mají chapadla? Nebo přísavky? Jak se dostávají lidem pod kůži? Můžeš mi jich pár přinést, abych je otestoval?"
"Jsi nejlepší, víš to?"
"Ne, ty jsi nejlepší," odpoví a usměje se a tak si to několikrát vzájemně zopakujeme. Myslí si, že jsem nejlepší, protože je dokážu chytit. Narodila jsem se s darem. Dancer vždycky přemýšlí a snaží se všechno vylepšit. Přežil pád zdi bez zvláštních schopností a žádnými kamarády.
Jen tak odpočíváme na podlaze, protože sluníčko v Dublinu je vzácné. Povídáme si o všem, kde jsem byla já, kde byl on. Neřeknu mu o té kobce, kde jsem strávila čtyři dny a on se neptá. To se mi na něm líbí. Přátelé kolem sebe nestaví klec.
Díváme se, jak slunce putuje po obloze a on občas vstane, aby by došel pro něco k jídlu. Říká, že kontroloval obchody a skoro všechny někdo vybílil. A já se musím třikrát zastavit, abych neprokecla ta zmražená místa.
Když už je skoro sedm hodin, začínám být nervózní, což mě štve, protože nechci od někoho odejít jen proto, že někdo jiný tahá za moje nitky. Musím dojít k Chesterovi dřív, abych se vyhnula Mac, ale ne tak brzo, aby se kvůli tomu Ryodan naparoval.
Povzdechnu si.
"Co ti dělá starosti, Mego?" zeptá se Dancer.
"Jen se musím jít o něco postarat."
"Myslel jsem, že se podíváme na ten film. Na letišti jsem našel celou krabici Skittles. A sušené hovězí. To nejlepší."
Praštím se do hlavy. Sittles, hovězí a film. Co jsem si myslela, když jsem řekla, ať se dneska podíváme na film. To není jen hořká pilulka na spolknutí. Ale pro někoho jako já je to hotová sebevražda. Je úplně jedno, že sama chci jít rozluštit tu záhadu. Nemůžu se smířit s tím, že mi Ryodan diktuje kdy, jak a kde mám co udělat. Vždycky mě to demotivuje. Nesnáším, když má nade mnou někdo takovou moc.
Nemůžu si dovolit k Chesterovi nepřijít, protože nevím, co by Ryodan provedl Jo, kdybych se neukázala a rozhodně to nehodlám zjišťovat. Nevím, jestli by mě tady našel, rozmlátil telku i dvd přehrávač a vzal Dancera do kobky. Nikdy nevím, co udělá.
Ale jedna věc je mi naprosto jasná.
Ničí mi život.
***
Vrazím do Ryodanovy kanceláře. "Už jsem si klecí za celej život užila až až," řeknu. Vytočila jsem se po cestě sem, protože jsem si celou dobu omílala, jak nefér celá ta situace je.
Zvedne hlavu od svých papírů a podívá se na mě.
"Papírování! Bože! To je to jediný, co děláš? Tak to se nedivím, že tu musím pořád být. Potřebuješ ten svůj nudnej život trochu okořenit Megaou." Jsem naštvaná až vibruju a papíry na jeho stole se třepotají ve větru. Když se hodně naštvu, tak to trochu ovlivňuje proudění vzduchu, něco jako Danani, kteří dokáží ovlivnit teploty. Občas to dělám, abych ostatní vyděsila. Ro z toho šílela.
Chytí jeden list papíru, než mu sletí ze stolu. "Něco je špatně."
Jak to dělá? Jak může říkat otázky tak, aby to vůbec neznělo jako otázka? Zkoušela jsem to a není to vůbec lehké. Hlasivky chtějí, aby intonace na konci věty stoupla. Snažila jsem se přeprogramovat sama sebe. Ne protože se chci začít chovat jako on (alespoň ne, když je nablízku), ale proto že je to dobrý způsob, jak se otestovat, jak vyjet ze zajetých kolejí. Naučit se trochu sebeovládání.
Vlasy mi létají kolem hlavy a do očí. Odrhnu je zpátky oběma rukama a přeju si, abych mohla s Dancerem koukat na film a jíst hovězí. "Jo! Taky bych mohla mít svůj vlastní život, víš! Možná bych mohla mít plány, které nemůžu udělat, protože se ti musím každou pitomou noc hlásit! Možná chci taky nějaký ten volný večer, abych mohla dělat něco, co chci já. To toho chci tak zatraceně moc?"
"Máš rande."
Další neotázka, ale slovo 'rande' ve stejném kontextu jako Dancer mě donutí říct: "Co?"
Ryodan si stoupne a přistoupí ke mně. Žiju ve světě, kde jsou lidé vyšší než já, i když si Jo myslí, že ještě porostu. Hodně často se měřím. Nechci se zaseknout na sto padesát devíti centimetrech napořád.
"Zmínila ses o plánech. Neřekla jsi ale jaké."
"Protože to není tvoje starost."
"Všechno je moje starost."
"Můj soukromý život ne. Proto se mu říká soukromý."
"Tohle je o tom tvým mrňavým klukovi."
"Nemluv o něm. Ani na něj nemysli. A není mrňavej. Tak mu tak neříkej. Jednou bude větší než ty. Počkej a uvidíš."
"Teď není vhodný čas hrát si na šťastnou rodinku s nějaký usmrkancem, který ani neví, co má dělat s vlastním ptákem."
Tak na to zrovna myslet nechci. Je to tak nepříjemná představa, že začínám poskakovat z nohy na nohu. "Kdo tady mluvil o ptákách? Jen jsem se chtěla dívat na film!"
"Jaký."
"Co na tom záleží?"
Významně se na mě podívá.
"Vřískot 4. Spokojenej?"
"Ten za nic nestál."
"Dancer říkal, že byl dobrej," odseknu. To ho viděli všichni kromě mě?
"Tady je vidět, že nic neví."
"Máš s Dancerem nějakej problém?"
"Jo. On je důvod, proč máš blbou náladu a já tě musím snášet. Tak s tím něco udělej nebo já udělám něco s Dancerem."
Ruka mi vystřelí k jílci meče. "Ani nemysli na to, že bys mi vzal něco, co je moje."
"Tak mě k tomu nenuť."
Vyjely mu tesáky. Potřesu hlavou a hvízdnu. "Kámo, co jsi zač?"
Podívá se na mě dlouhým a tvrdým pohledem a já v jeho očích vidím něco, co skoro poznávám a přece ne. Připadá mi, že bych ten pohled měla znát, ale nedokážu ho rozluštit. Kolem nás se zvedá vítr, mnohem prudší než jaký dokážu obvykle vyprodukovat a pak mi dojde, že on taky vibruje. Jsem otrávená ještě víc. Je něco, co nedokáže? Když se podívám dolů na skleněnou podlahu všimnu si, že se pod námi všichni pohybují jako ve zpomaleném záběru. Jsme oba v rychloběhu. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem do něj přešla.
Ryodan se začne hýbat normálně.
Mě to trvá o vteřinu déle. Když konečně přestanu, plácnu sebou do křesla a hodím nohu přes opěrku. Umím vyjádřit agresivitu ve všech jazycích. Znaková řeč je můj druhý rodný jazyk.
Ryodan je jako oceán. Prostě je a nezmění se. Nemá cenu bojovat s přílivem. Doráží na vás. Plyne. Musíte se s ním sžít. Drží mě za pačesy a nehodlá mě pustit.
"Tak co budeme dneska dělat, šéfe?" Veškeré rozhořčení vložím na to poslední slovo.
Zase má ten výraz. Záhada. Někdy v něm dokážu číst jako v otevřené knize, jindy to jediné, co vidím jsou dvě oči, nos a pusa.
Protočím oči. "Co je?"
"Něco mi do toho vlezlo. Chtěl jsem ti to říct." Zase se obrátí ke svým papírům a přestává si mě všímat. "Můžeš jít."
Sednu si rovně. "Cože? To jako vážně?"
"Vypadni z moji kanceláře, prcku. Běž se podívat na ten film."
Nemůžu vyletět ze dveří dost rychle. Prudce je otevřu.
"A bacha na ledová místa. Slyšel jsem, že dokážou být smrtící."
Zarazím se na prahu a zase jsem naštvaná. Měla jsem takovou radost a on ji zase musel zničit. "Prostě jsi to musel říct. Nemohl sis pomoct, co? Vyžíváš se v tom, že můžeš kazit lidem radost."
"Chytrý člověk si nejprve zajistí přežití a pak si začne užívat. Hlupák to dělá obráceně a to ho stojí život."
Skittles, hovězí a Dancer mě volají. Roztrhnu obal u čokoládové tyčinky a poskakuju z nohy na nohu. "Ale co když se ten chytrák nikdy nedostane k tomu, aby si začal užívat?" Mám spoustu zážitků, které na mě čekají. Někdy chci prostě být tím, kým jsem. Čtrnáctiletá a svobodná holka.
"Možná, že chytrý člověk ví, že být naživu je ta nejlepší část."
"Včera byly zmražený další místa?" Měla jsem držet jazyk za zuby. Neměla jsem se ptát. Zodpovědnost mi jen přidává tíhu a léta na bedra. Přikývne.
Jako kdyby sypal sůl do otevřené rány. "Ale možná budeš mít štěstí, budeš dívat se na film s tím svým mrňavým přítelíčkem a nic se nestane. A dobrá zpráva je, že jestli se stane, tak to stejně nebudeš vědět."
Protože budu na místě mrtvá. Dobrá zpráva, to určitě. Ryodan rozhodně ví, jak na mě.
Protočím oči, zavřu dveře a zase si sednu. Čtrnáct mi může být jindy. Třeba za rok až mi bude patnáct.
Bez toho, aby se na mě podíval, řekne: "Řekl jsem, že máš jít, prcku."
"Zruš si plány, kámo. Lidi umíraj. Máme práci."
***
Tak tohle zatím trumflo všechno. Jsme na nejjižnější části Dublinu, kde už nás pomalu vítá venkov.
Za stodolou, která sotva stojí rovně, je terasa se zakřivenou střechou trochu připomínající šklebící se stařenu bez zubů. Na ní je zmražený muž, žena a malý kluk ve chvíli, kdy praly prádlo postaru. Stejně jako si právala Ro svoje hábity. Prý jí to učilo pokornosti. Ta stará čarodějnice v sobě neměla ani špetku pokory.
Mužovi ruce jsou přimražené k staré valše a na rameni má přimrzlý zvláštní kus železa. To dítě zmrzlo ve chvíli, kdy bouchal dřevěnou vařečkou o dno starého hrnce. Nedívám se na něj moc dlouho. Ničí mě to, když umírají. Nikdy nedostane šanci na život. Žena zrovna zvedala triko z hrnce plného mýdlové vody. Stojím na kraji trávníku, třesu se a vstřebávám tolik detailů, kolik takhle zdálky můžu. A přitom se připravuju na to tam vběhnout. Jestli je to stejné jako předtím, tak to za chvíli vybuchne.
"Jak jsi se o tomhle doslechl?" Ty hospody chápu, dokonce i to fitko, protože jsou přímo v Dulinu a Ryodan o tom městě ví všechno. Ale tihle farmáři, kteří perou prádlo na periferii...
"Já se doslechnu všechno."
"Jo, ale jak?"
"Moje předchozí věta měla značit konec diskuze."
Podrážděně odfrknu. Před pusou se mi udělá obláček páry, ale nezmrzne. "Není tu tak chladno jako na těch místech předtím."
"Je to tu dýl. Taje to."
"Jak to víš?"
"Na špičce nosu toho muže se vysrážená kapka, která za chvíli spadne."
Přimhouřím oči. "Já žádnou kapku nevidím. Neříkej mi, že vidíš takhle daleko." Mám superzrak a nevidím ji.
"Žárlíš, prcku." Intonaci u druhého slova nechá o miliontinu tónu stoupnout a v jeho hlase je slyšet úsměv. To mě štve ještě víc.
"Ani náhodou odsud nemůžeš vidět nějakou kapku!"
"Další kapka stéká té ženě mezi prsa. Těsně vedle pihy nalevo."
"Kámo, nemůžeš vidět o tolik líp než já!"
"Můžu dělat všechno o dost líp než ty." Podívá se na mě pohledem, který většinou vídám jen v zrcadle.
A to mě rozčílí doběla. "Tak to mě asi nepotřebuješ a jen plýtváš mým časem." Otočím se a dupu zpátky k Humvee. Ale než stačím ujít pět kroků, zastoupí mi cestu a tyčí se nade mnou se skříženýma rukama a dívá se na mě divně. "Nemám náladu, Ryodanu. Uhni mi z cesty!"
"Je to toxické vědět, že tě někdo potřebuje."
"Je to dobrý. Znamená to, že jsi důležitý."
"Znamená to jen nerovnováhu moci. Na světě byla spousta břídilů než padla zeď. Nejsi zodpovědná za celý svět jen proto, že jsi schopnější než oni."
"Samozřejmě, že jsem. Tak to se schopnějšími lidmi chodí."
"Mohla bys mě poprosit, abych tě to naučil."
"Cože?" Tahle noc je divnější a divnější. "Naučil jako ve škole nebo co? Jak tomu kurzu budeš říkat: 'I ty můžeš být sociopat 1'?"
"Byl by to o něco náročnější kurz."
Začnu se usmívat. Jeho smysl pro humor vás časem dostane. Ale pak si uvědomíte, kdo to mluví a přejde vás to.
"Chceš být rychlejší, silnější, chytřejší. Popros mě, ať tě to naučím."
"Nebudu se tě o nic prosit. A možná jsi rychlejší a silnější. Zatím. Ale rozhodně nejsi chytřejší."
"Tvoje volba. Ale otoč se, protože nikam nejdeš. Je noc a ty víš, co to znamená."
"Jako že je tma?"
"Jsi se mnou až do ústvitu."
"Proč do úsvitu? Jsi snad upír nebo zombie, co nesnese světlo?"
Přejde do rychloběhu a přesune se na místo činu. "Mám rád k snídani sex, prcku. Jím brzo a hodně často."
A je to. Normálně si dumám nad zmraženými lidmi a nad tím, jak mi leze na nervy a on po mně hodí tuhle snídaňovou sex bombu, takže moje splašený hormony mi začnou v hlavě promítat jeden horší obrázek za druhým. A svoje vnitřní oči nemůžu zavřít, protože neexistují a hormony jsou mnohem tvrdohlavější než já.
Kéž bych nikdy nesledovala porno a neviděla Ryodana "snídat", protože ty představy jsou až moc živý a těžce se jich zbavuju.
Ale tady je, detailně a naprosto přesně, protože jsem ho nahýho už viděla. Vím, jak se pohybuje. Vím, že má hodně svalů. A taky jizev. Vím, že se při sexu směje, jako by byl svět dokonalý místo. A když to udělal, musela jsem zatnout ruce v pěst, protože mě napadlo, že kdybych se dotkla jeho tváře, možná bych si mohla trochu té radosti nechat. Tenkrát mě napadalo strašně moc blbostí, jak jsem tak stála na tom čtvrtém patře. Vůbec netuším, proč by si někdo všímal stařečka jako je on.
"Jdeš?"
V duchu se oklepu a připravím.
Nic.
"No to si ze mě děláte srandu," zamumlám.
"Prcku, proč tam pořád stojíš?" Zrychleně probíhá kolem zmrzlého tria. "Může to každou chvíli vybuchnout."
Nehýbu se, doufám, že se tak stane, aby nepřišel na to, že jsou moje superschopnosti zase pryč.
"Já musím, eh, použít-" mávnu směrem k lesíku za sebou. "Potřebuju trochu soukromí. Hned jsem zpátky."
A přesně jak jsem předpokládala, když jsem za keřem a předstírám, že čůrám, tak to vybuchne.
Cesta zpátky do Dublinu je dlouhá a tichá.
Protočím oči. "Co je?"
"Něco mi do toho vlezlo. Chtěl jsem ti to říct." Zase se obrátí ke svým papírům a přestává si mě všímat. "Můžeš jít."
Sednu si rovně. "Cože? To jako vážně?"
"Vypadni z moji kanceláře, prcku. Běž se podívat na ten film."
Nemůžu vyletět ze dveří dost rychle. Prudce je otevřu.
"A bacha na ledová místa. Slyšel jsem, že dokážou být smrtící."
Zarazím se na prahu a zase jsem naštvaná. Měla jsem takovou radost a on ji zase musel zničit. "Prostě jsi to musel říct. Nemohl sis pomoct, co? Vyžíváš se v tom, že můžeš kazit lidem radost."
"Chytrý člověk si nejprve zajistí přežití a pak si začne užívat. Hlupák to dělá obráceně a to ho stojí život."
Skittles, hovězí a Dancer mě volají. Roztrhnu obal u čokoládové tyčinky a poskakuju z nohy na nohu. "Ale co když se ten chytrák nikdy nedostane k tomu, aby si začal užívat?" Mám spoustu zážitků, které na mě čekají. Někdy chci prostě být tím, kým jsem. Čtrnáctiletá a svobodná holka.
"Možná, že chytrý člověk ví, že být naživu je ta nejlepší část."
"Včera byly zmražený další místa?" Měla jsem držet jazyk za zuby. Neměla jsem se ptát. Zodpovědnost mi jen přidává tíhu a léta na bedra. Přikývne.
Jako kdyby sypal sůl do otevřené rány. "Ale možná budeš mít štěstí, budeš dívat se na film s tím svým mrňavým přítelíčkem a nic se nestane. A dobrá zpráva je, že jestli se stane, tak to stejně nebudeš vědět."
Protože budu na místě mrtvá. Dobrá zpráva, to určitě. Ryodan rozhodně ví, jak na mě.
Protočím oči, zavřu dveře a zase si sednu. Čtrnáct mi může být jindy. Třeba za rok až mi bude patnáct.
Bez toho, aby se na mě podíval, řekne: "Řekl jsem, že máš jít, prcku."
"Zruš si plány, kámo. Lidi umíraj. Máme práci."
***
Tak tohle zatím trumflo všechno. Jsme na nejjižnější části Dublinu, kde už nás pomalu vítá venkov.
Za stodolou, která sotva stojí rovně, je terasa se zakřivenou střechou trochu připomínající šklebící se stařenu bez zubů. Na ní je zmražený muž, žena a malý kluk ve chvíli, kdy praly prádlo postaru. Stejně jako si právala Ro svoje hábity. Prý jí to učilo pokornosti. Ta stará čarodějnice v sobě neměla ani špetku pokory.
Mužovi ruce jsou přimražené k staré valše a na rameni má přimrzlý zvláštní kus železa. To dítě zmrzlo ve chvíli, kdy bouchal dřevěnou vařečkou o dno starého hrnce. Nedívám se na něj moc dlouho. Ničí mě to, když umírají. Nikdy nedostane šanci na život. Žena zrovna zvedala triko z hrnce plného mýdlové vody. Stojím na kraji trávníku, třesu se a vstřebávám tolik detailů, kolik takhle zdálky můžu. A přitom se připravuju na to tam vběhnout. Jestli je to stejné jako předtím, tak to za chvíli vybuchne.
"Jak jsi se o tomhle doslechl?" Ty hospody chápu, dokonce i to fitko, protože jsou přímo v Dulinu a Ryodan o tom městě ví všechno. Ale tihle farmáři, kteří perou prádlo na periferii...
"Já se doslechnu všechno."
"Jo, ale jak?"
"Moje předchozí věta měla značit konec diskuze."
Podrážděně odfrknu. Před pusou se mi udělá obláček páry, ale nezmrzne. "Není tu tak chladno jako na těch místech předtím."
"Je to tu dýl. Taje to."
"Jak to víš?"
"Na špičce nosu toho muže se vysrážená kapka, která za chvíli spadne."
Přimhouřím oči. "Já žádnou kapku nevidím. Neříkej mi, že vidíš takhle daleko." Mám superzrak a nevidím ji.
"Žárlíš, prcku." Intonaci u druhého slova nechá o miliontinu tónu stoupnout a v jeho hlase je slyšet úsměv. To mě štve ještě víc.
"Ani náhodou odsud nemůžeš vidět nějakou kapku!"
"Další kapka stéká té ženě mezi prsa. Těsně vedle pihy nalevo."
"Kámo, nemůžeš vidět o tolik líp než já!"
"Můžu dělat všechno o dost líp než ty." Podívá se na mě pohledem, který většinou vídám jen v zrcadle.
A to mě rozčílí doběla. "Tak to mě asi nepotřebuješ a jen plýtváš mým časem." Otočím se a dupu zpátky k Humvee. Ale než stačím ujít pět kroků, zastoupí mi cestu a tyčí se nade mnou se skříženýma rukama a dívá se na mě divně. "Nemám náladu, Ryodanu. Uhni mi z cesty!"
"Je to toxické vědět, že tě někdo potřebuje."
"Je to dobrý. Znamená to, že jsi důležitý."
"Znamená to jen nerovnováhu moci. Na světě byla spousta břídilů než padla zeď. Nejsi zodpovědná za celý svět jen proto, že jsi schopnější než oni."
"Samozřejmě, že jsem. Tak to se schopnějšími lidmi chodí."
"Mohla bys mě poprosit, abych tě to naučil."
"Cože?" Tahle noc je divnější a divnější. "Naučil jako ve škole nebo co? Jak tomu kurzu budeš říkat: 'I ty můžeš být sociopat 1'?"
"Byl by to o něco náročnější kurz."
Začnu se usmívat. Jeho smysl pro humor vás časem dostane. Ale pak si uvědomíte, kdo to mluví a přejde vás to.
"Chceš být rychlejší, silnější, chytřejší. Popros mě, ať tě to naučím."
"Nebudu se tě o nic prosit. A možná jsi rychlejší a silnější. Zatím. Ale rozhodně nejsi chytřejší."
"Tvoje volba. Ale otoč se, protože nikam nejdeš. Je noc a ty víš, co to znamená."
"Jako že je tma?"
"Jsi se mnou až do ústvitu."
"Proč do úsvitu? Jsi snad upír nebo zombie, co nesnese světlo?"
Přejde do rychloběhu a přesune se na místo činu. "Mám rád k snídani sex, prcku. Jím brzo a hodně často."
A je to. Normálně si dumám nad zmraženými lidmi a nad tím, jak mi leze na nervy a on po mně hodí tuhle snídaňovou sex bombu, takže moje splašený hormony mi začnou v hlavě promítat jeden horší obrázek za druhým. A svoje vnitřní oči nemůžu zavřít, protože neexistují a hormony jsou mnohem tvrdohlavější než já.
Kéž bych nikdy nesledovala porno a neviděla Ryodana "snídat", protože ty představy jsou až moc živý a těžce se jich zbavuju.
Ale tady je, detailně a naprosto přesně, protože jsem ho nahýho už viděla. Vím, jak se pohybuje. Vím, že má hodně svalů. A taky jizev. Vím, že se při sexu směje, jako by byl svět dokonalý místo. A když to udělal, musela jsem zatnout ruce v pěst, protože mě napadlo, že kdybych se dotkla jeho tváře, možná bych si mohla trochu té radosti nechat. Tenkrát mě napadalo strašně moc blbostí, jak jsem tak stála na tom čtvrtém patře. Vůbec netuším, proč by si někdo všímal stařečka jako je on.
"Jdeš?"
V duchu se oklepu a připravím.
Nic.
"No to si ze mě děláte srandu," zamumlám.
"Prcku, proč tam pořád stojíš?" Zrychleně probíhá kolem zmrzlého tria. "Může to každou chvíli vybuchnout."
Nehýbu se, doufám, že se tak stane, aby nepřišel na to, že jsou moje superschopnosti zase pryč.
"Já musím, eh, použít-" mávnu směrem k lesíku za sebou. "Potřebuju trochu soukromí. Hned jsem zpátky."
A přesně jak jsem předpokládala, když jsem za keřem a předstírám, že čůrám, tak to vybuchne.
Cesta zpátky do Dublinu je dlouhá a tichá.
1 comments:
Děkuji za další super překlad
Okomentovat