Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 13. kapitola

Třináctá kapitola opět se zpožděním. Tak užívejte :-)

Jsem na střeše budovy naproti ulici plné kusů betonu, pokrouceného železa a rozbitého skla, pozůstatek toho, co zbylo z původního Chestera. Teď je klub hluboko pod zemí. Obvykle se tu táhne fronta přes několik bloků, ale jsou čtyři hodiny ráno a všichni, kdo se chtěli dostat dovnitř, se tam dostali asi před hodinou. To asi znamená, že už umřelo dost lidí na to, aby se tam dostal i ten zbytek, protože jsem neviděla nikoho vyjít. 

Před klubem zastaví černé Humvee.

Na něj tady čekám.

Dřív jsem nenáviděl výšky, což je ironické, protože pocházím z Vysočiny. To býval můj domov.

Teď si na výšky začínám zvykat. Mají lepší rozhled. Víc toho vidíte a skoro můžete být neviditelní. Lidé se nahoru moc nedívají, ne v téhle době a to by měli, protože nikdy nevíte, co je na obloze nad vámi, co je připravené vás sežrat. Možná Lovec, možná Stín. Nebo já.

Dívám si na ní, jak vystupuje z Humvee. Poskakuje z nohy na nohu mezi jednotlivými kroky, pohybuje se do strany a zároveň dopředu a jí přitom čokoládovou tyčinku. Nikdy jsem neviděl nikoho s takovou dávkou energie. Její vlasy se v měsíčním světle zdají jako v ohni. Kůže jí září. Má jemné křivky a dlouhé nohy. Její rysy jsou moc pěkné a v obličeji se jí mění výrazy tak, jak se mě pohybuje tetování pod kůží. 

Ale je to její srdce, které mě dostává.

On je obrovský a tyčí se nad ní. Má tvrdou tvář. Tvrdé tělo. Tvrdou chůzi. Vůbec se k sobě nehodí. Mluví spolu. Ona se na něj dívá, jako by jí s ním docházela trpělivost. Dobře. Ruka jí pomalu sklouzává k jílci meče a já vím, na co myslí. Nenávidí Chestera. Stojí ji to veškeré úsilí, aby je nezabila, když se ocitne v jejich blízkosti. Nenávidí je. Všechny.

Tahle kategorie bude brzy zahrnovat i mě.

Majitel Chestera se podívá nahoru.

Jsem hluboko ve stínech a jsem zakrytý kouzlem, je to nová moc, kterou jsem chtěl otestovat, a snažím se tvářit, co nejpřátelštěji.

Soustředím se, abych kolem sebe rozprostřel noc jako deku, aby mě neviděl.

Jeho pohled se zastaví přímo na mě a na tváři se mu objeví samolibý úsměv, který má skoro vždycky. Skoro jsem se rozhodl, že v těhlech místech cítí narušení noci, že mě doopravdy nevidí, když arogantně kývne hlavou.

Projede mnou vztek a na pár vteřin se ocitnu na tom černém místě, kde je všechno z ledu, prázdné, zlé a mně se to líbí. 

Ať je tedy válka.

Zakloním hlavu a přehodím si vlasy na záda. Chtěl jsem je ostříhat, ale bylo to k ničemu. Usnu, vzbudím se a jsou zpátky. Otočím tvář k měsíci a lačně se nadechnu. Chci padnout na všechny čtyři a zavít jako divoch, který je opitý hladem a silou, jako bestie, která může mít sex několik dní bez ustání, kdybych jen našel někoho, kdo by to vydržel. Chci zpívat na měsíc v Temném jazyce a slyšet jeho odpověď. Cítím všude ve městě smrt a je to opojné. Cítím tu touhu, sex a hlad a všechno je to tak sladké - lidská rasa, která tu je, abychom si s ní hráli, abychom jí snědli. Upravím si kalhoty. 

Podívám se zpátky dolů a přimhouřenýma očima. Boty mám pokryté ledem. Střecha kolem mě je v kruhu celá bílá. Lehce přejdu k okraji a pod botami mi křupe sníh. Tohle bude mnohem jednodušší, až nebudu muset používat nohy.

Není před ní tím, čím se předstírá být.

Pozoruju ho pořád. A budu tam, až tu přetvářku shodí. Budu její neprůstřelná vesta, její štít, její zatracený padlý anděl, ať chce nebo ne. Předstírá, že je skoro člověk. Není o nic víc člověkem než já. Předstírá, že je hodný, že je bezpečný, jako by neměl z nějakého důvodu tesáky. Předstírá, že u něj bude všechno v pořádku, dokud se nestane opak.

Dokud nejste mrtví.

Ďábel v obleku, jen čeká, sbírá informace, zpracovává je a když se rozhodne, kladivo dopadne a všichni, kdo ho naštvali nebo urazili nebo se jen křivě podívali budou mrtví.

Nikdo jí to neřekne dopředu. Nikdo to neví. Jediné na co mu záleží, je jeho rasa.

Myslí si, že není zvíře jako Barrons. Že je civilizovanější. Má pravdu, jeho chování je o něco vytříbenější. Ale to znamená, že je ještě nebezpečnější. S Barronsem alespoň čekáte, že vás sejme. U Ryodana to nevidíte.

Chová se k ní, jako by to byla obyčejná čtrnáctiletá holka a on normální dospělý. Chová se k ní, jako by ji vzal pod svá křídla. Jako by potřeboval její detektivní schopnosti, úplně stejně jako to tenkrát udělal Barrons s Mac. A ona tomu věří, stejně jako Mac. Staví si svoje domina tak, aby spadly snadněji, až se rozhodne do nich strčit. Šetří energii, aby ji nemusel lovit, až se rozhodne ji zabít.

Parchant jako on nemá pro ženy žádné využití. A ona ještě není dost stará. Zatím. Nemůžu se rozhodnout, co by bylo horší, jestli zabít ji dřív, než bude dost stará nebo počkat a udělat z ní jednu ze svých milenek.

Ona taková není. Někoho jako je ona potkáte jednou za život. A jestli to poděláte, tak máte v pekle zarezervované speciální místečko.

Najednou se od něj odtrhne a s dupáním jde napřed. Je naštvaná. Usměju se.

Vytáhnu svůj nůž a poškrábu se s ním na zádech. Teče mi krev. Povzdechnu si úlevou, ale dlouho to netrvá. Nejhorší je spánek. Záda mě neustále svědí a lidské léky na to nepomáhají. Natočím se, abych se mohl poškrábat lépe.

Ostří s tupým zaduněním zasáhne kost. Zkouším se ke svědění prořezat, ale nemůžu trefit ten správný úhel. Nemám přátelé, kteří by mě rádi viděli a nikoho, kdo by mi s tím pomohl. Zkusil jsem se zeptat táty, jestli by mi je nevyřízl ze zad. Řekl, že jsou přirostlé k  páteři a zabilo by mě to. Nevěřím tomu. Nic mě nemůže zabít. Svědí. Chci je pryč skoro tak moc jako si je chci nechat.

Zatracená křídla.

Je vtipné, jak věci fungují. Dani zabila Temného prince, aby zachránila Mac a já se proměnil v náhradu za toho, kterého Dani zabila. Ale není to její chyba. Je to chyba Mac. Musela mě zachránit. Donutila mě sníst Temné maso, které bych nikdy do pusy nedal.

Zajímalo by mě, jestli budou moje křídla stejně velká jako Cruceovi. Zajímalo by mě, jaký by to byl pocit letět s ním noční oblohou. V hlavě mám občas vizi, jak se všichni čtyři snášíme na město s mávajícími černými křídly, zaplňujeme celou oblohu a patří nám svět. Slyším náš zpěv hluboko uvnitř. Temní princové zpívají speciální mrazivou píseň, která mi občas zní hlavou, když spím. A voláním po Divokém lovu mě pálí v krvi.

Couvnu do rohu malé cihlové budovy, která má tepelná čerpadla, opřu se o ni a posouvám se ze strany na stranu, abych se poškrábal, zatímco sleduju, jak se blíží k železným dveřím.

Dožene ji a zase jdou spolu.

Ona se ladně pohybuje nocí. On do noci buší jako by měl na rukou boxerské rukavice pokryté žiletkami. Když projde ona, svět je hned lepší. On za sebou nechává krvavou stopu a hřbitov kostí.

Zvedne dveře a z té díry v zemi zazáří světlo, ona jím sestoupí jako anděl do pekla.

On se skrčí u okraje, dívá se, jak jde a na vteřinu vidím jeho nehlídaný výraz.

Z toho výrazu dokonce zamrazí i chladnou bytost jako jsem já.

Ten pohled znám. Viděl jsem ho na vlastní tváři.

Pak se na mě ten parchant podívá a tentokrát není pochyb o tom, že mě vidí. Podívá se přímo na mě a nakloní hlavu s posměšným úšklebkem. Chladně mu odvětím. Moje pokývnutí říká: "Ano, ano, taky tě vidím. Opatrně."

Nemůžu se rozhodnout, jestli to, co jsem právě viděl, bylo skutečné, nebo jen další hra. Neříkají mu mistr manipulace pro nic za nic. Barrons je ranař. Ryodan vás dokáže obrátit naruby. Barrons vás zbije. Ryodan vás donutí zbít sami sebe. Všechno si aranžuje podle vlastního chladného sociopatického plánu.

Líbil se mi víc, když jsem si myslel, že ji chce zabít.

Přestanu se škrábat.

Chci ta křídla. Díky nim budu mít v tom nadcházejícím boji výhodu.

Už teď je z něj chodící mrtvola.

Jestli nemyslel vážně to, co mi teď ukázal a hraje si se mnou, tak si vybral špatného Temného prince. Zabiju ho dřív, než by on mohl zabít ji. Vím, jak chlapi jako on pracují. Stávám se jedním z nich.

Jestli myslel vážně to, co mi teď ukázal, tak to ukázal špatnému Temnému princi. Protože v ní vidí to samé, co já.

Ví, že stojí za to si na ni počkat.

A až přijde čas, chce to být on. Proto si ji drží tak blízko. Pro nás, kteří žijí věčně, pár let nic neznamená.

Ne při čekání na někoho jako je ona. Ne pro holku, kterou potkáte jen jednou za život.

Pár let je jako mrknutí oka. Sex pro mě už tak snadný není. Vždycky se držím zpátky. Lidské ženy jsou křehké.

Tahle není.

Vidí ji stejně jako já: v sedmnácti, dvaceti, třiceti. Vidí v ní ženu, která se z ní stane.

A vznáší si na ní nárok.

Přes. Moji. Mrtvolu.

A já nemůžu umřít.

Ale vím o jednom z jeho druhu, který před nedávnem zemřel a vím jak. Slyšel jsem, že někde ve vzduchu létá Lovec, který má rád Temné s královskou krví.

Za chvíli budu mít křídla, která mi pomohou ho najít.

***

Moje schopnosti se vrátily asi tři bloky od Chestera. Vím to, protože jsem se snažila ťukat v superrychlosti prstem celou cestu zpátky. Konečně se to povedlo. Pořád ještě jsem nedokázala pohybovat očima jako Ryodan, ale trénovala jsem a teď už některé části těla dokážu do superrychlosti dostat. Jediný problém je, že rozdíly v rychlosti stresuji svaly, které vůbec nechápou, co se to děje.

Ale rozhodně jsem nehodlala sedět v Humvee s chlápkem, který zbožňoval situace, ve kterých jsem byla bezmocná, a trénovat superrychlost celým tělem. Kdyby najednou zastavil, mohla bych proletět předním sklem a kromě modřín se ještě parádně pořezat.

Rozhořčeně jsem se na něj podívala. "Jak to, že nikdy nemáš modřiny?" Co je zač? Kromě toho, že je vším. Co máme společného?

"Dávám si pozor a tak," řekl. Jiným slovy, nic mi do toho není, protože nejsem členem jeho nejbližšího jádra. Ani nechci být.

"To máš nějakou magickou mastičku, kámo? Protože je jenom fér se o tyhle věci podělit."

Zastaví u chodníku u Chestera. Vyskočím z auta hned, jak zaparkuje a okamžitě začnu poskakovat z nohy na nohu mezi jednotlivými kroky, abych se ujistila, že vše funguje tak, jak má. Rozhodně jsem nehodlala vkročit do Chestera bez svých schopností. Vytáhnu tyčinku a rychle ji sním a po ní ještě tři další, abych nabila energii. "Nemáme pro dnešek už dost? Co bych ještě měla udělat?" Právě jsem strávila hodinu v elektrické plechovce od sardinek s Ryodanem potom, co jsem přišla o svoje schopnosti. Svoji přítomností prosytí všechny uzavřené prostory a pak mi připadá, že je tam namačkaných deset lidí. Je na mě naštvanej, že jsem mu nepomohla s vyšetřováním té scény. Já jsem na sebe taky naštvaná, protože jsem neměla na výběr. Bez schopností se ale k žádnému místu činu nehodlám ani přiblížit. Ta cesta stála za prd. Chci strávit nějaký čas sama nebo s Dancerem. Pomáhá mi dobít baterky. Být s ním je jednoduché a skoro dokonalé.

Neodpovídá, a tak se na něj podívám. Zírá na střechu budovy naproti a na tváři má pobavený, samolibý úšklebek, ale nevím, co tam vidí. Nic tam nahoře není. "Kámo, posloucháš mě vůbec? Haló? Víš vůbec, že jsem tady?"

Pořád se dívá nahoru na střechu, jako by tam viděl něco co já ne.

"Vím, že jsi tady, Dani. Ochutnal jsem tvoji krev. Pořád tě cítím."

Tak to je děsivý.

"Myslíš, když jsem poblíž," chci si ujasnit.

"Jak myslíš, že jsem tě našel u toho tvýho malýho přítelíčka?"

"Měl by ses podívat líp, když si myslíš, že je malý."

"A tak zranitelný."

"Přestaň o něm mluvit. Nic ti do něj není. Takže co říkáš? Že mě najdeš kdykoli a kdekoli?" Na tuhle otázku existuje dobrá a špatná odpověď.

"Ano."

To byla ta špatná. Jsme tak naštvaná, že nemůžu ani dýchat. "Kecy. Lháři.."

Zasměje se a podívá se na mě. "Chceš si hrát na schovávanou, holčičko?" Zapřede hlasem, který jsem u něj nikdy neslyšela a dokonce to opravdu zní jako otázka.

Cení na mě tesáky.

"Kámo, ty jsi fakt divnej... no, cokoli jsi." Skoro nemám slov.

Znovu se zasměje a já se na něj nemůžu ani podívat, a tak vyrazím ke dveřím, které vedou do Chestera.

Podrží mi je otevřené. Hlasitě si povzdechnu a slezu po žebříku. Nesnáším Ryodana.

***

Takže si tak přecházím přes taneční parket, abych si to zkrátila ke schodům, které vedou do Ryodanovy kanceláře, když ji uvidím.

Jde přes hlavní taneční patro s Jerichem Barronsem v patách a vypadá to, že míří do jednoho podklubu, ale nemůžu přijít na to proč. Mac to tady nemá ráda o nic víc než já.

Ztuhnu.

Nesnáším, když se s ní musím potkat. Nesnáším, když nevím, co se děje v jejím životě. Nesnáším to, co jsem udělala. Ale změnit to nemůžu, takže nemá cenu se tím užírat.

Ryodan do mě zezadu vrazí a prostrčí mě davem.

"Koukáš na cestu?" ohradím se naštvaně, protože jsem vrazila do nosorožíka.

Jako obvykle mu nic neujde. Podívá se mi do tváře a tam je všechno napsané. "Myslel jsem, že jste s Mac kamarádky."

"Jsme," lžu.

"Tak ji běž pozdravit."

Kurňa, nesnáším, jak je všímavý. "Možná máme malý problém."

"Malý, to určitě."

"Přestaň strkat nos do mých věcí."

"Tak se nauč, jak to schovat ve tváři, prcku. Teda když jsi jenom se mnou, ta je to jedno. Ale potřebuješ trénink. To, že to takhle ukazuješ ti nijak nepomáhá. Řekni mi, co se stalo."

Zatnu ruce v pěst. "Do toho ti nic není a tečka. Některé informace si zjistíš. Některé ne. Tak se do toho doprdele nepleť."

Zadívá se na mě divným pohledem. "Řekla jsi sprosté slovo."

"To je všechno, co jsi zjistil z toho, co jsem zrovna řekla?"

"Chceš soukromí ohledně téhle záležitosti. Dám ti ho. Vidíš, jak snadné to bylo. Jestli něco chceš, prostě si o to řekni. Zjistíš, že jsem velmi štědrý muž. Když se ke mně chováš hezky. Jestli teda někdy přijdeš na to, jak se to dělá."

Projde kolem mě a zamíří do kanceláře.

Nemůžu si pomoct, ale ohlédnu se po Mac. Zaculím a mentálně se za to nakopnu, protože kdysi jsem milovala probouzet se v Dublinu, protože jsem věděla, že ona je v Barronsově knihkupectví a že spolu podnikneme nějakou super akci, upekla mi dort na narozeniny, vybrala dárky a sledovali jsme spolu filmy, u kterých jsme se hádaly a já nikdy nic podobného předtím neměla. Občas se cítím jako bezdomovec v dešti a bouřce. Zablácená a prochladlá se dívám do okna rodiny, která sedí u teplého krbu a přemýšlím, jaké by to bylo-

"Ale no tak! Přestaň se litovat." Mám velké zuby a umím kousat, znám pravidla: zůstaň uvnitř a budeš v pohodě. Seberu se a chystám se vyběhnout za Ryodanem, když si všimnu pozdvižení v místech, kde jsem viděla Mac, zastavím se a ohlédnu.

Dnes je u Chestera nová kasta a vypadají jako z hororu. Připomínají anorektický přízrak, který obchází hřbitovy, vloupává se do rakví a živí se hnijícím masem. Mají na sobě černé pláště s kapucí, aby jim nebylo vidět do obličeje a nechodí, vznášejí se těsně nad podlahou. Skrz rukáv zahlédnu záblesk kosti. Pod kapucí zachytím pohledem bledou, kůže bez krve a něco černého. Je jich asi dvacet přímo v podklubu, kam právě vešla Mac a Barrons. Připomínají mi vrány žeroucí mršiny, které jen čekají na to, až začne zkáza, aby se mohli vrhnout na umírající a začít se živit jejich masem. Najednou jsem si jistá, že nemají normální ústa. A stejně jistá, že radši nechci zjistit, co místo nich mají.

Otočí se směrem k Mac jako jeden muž, což je fakt děsivý, a začnou vydávat zvláštní šveholivý zvuk, který mi dráždí nervy v těle. V Irsku nejsou žádní hadi. Ne proto, že by je svatý Patrik vyhnal, jak říkají lidé, ale protože je to ostrov a máme nepříznivé klima. Když jsem byla dítě, hadi mě fascinovali, protože jsem nikdy žádného neviděla. Potom, co máma umřela a Ro mě osvobodila jsem jela na výlet do několika muzeí a zoologických zahrad. Viděla jsem tam chřestýše. Když pohnul ocasem, vydalo to stejný zvuk, jako tihle Temní přede mnou. Suché chrastění ve mně vyvolávalo jakousi prastarou reakci a já začala přemýšlet, že genetická paměť možná opravdu existuje, protože mě ten zvuk nutil dát se na útěk.

Co jsou zač? Jak to, že jsem je nikdy neviděla? Po kom jdou? Čím se živí? Jak je můžu zabít? Nebo proč se dívají na Mac jako by měla nějaký zvláštní druh moru?

Na tanečním parketu je mezi námi až moc lidí. Dost dobře nevidím. V rychloběhu se vydám do strany, proletím kolem Lora a Fadea, kteří hlídají schody a ujistím se, že při tom Lorovi uštědřím ránu loktem a uchechtnu se, když slyším jeho zasténání, pak se zastavím na vršku schodiště a podívám se dolů. Mnohem lepší výhled.

Ty přízraky chřestí mnohem hlasitěji, couvají od Mac a Barronse, ale to na Mac se upírají pohledy v kápích.

"Zajímavé," řekne mi Ryodan u ucha. "Nutí tě to přemýšlet, co je na ní tak děsí. Nikdy předtím jsem je neviděl od někoho couvat." Ryodan nemá Mac rád. Nikdy neměl. Stojí mezi ním a jeho nejlepším kámošem.

Významně se na něj podívám. "Řeknu ti tajemství, Ryodane. Jestli si s ní budeš zahrávat, Barrons tě zabije." Přejedu si prstem po krku. "Přesně takhle. Nejsi nejlepší ze všech. Barrons ti v klidu nakope zadek."

Lehce se usměje. "Zatraceně. Ty jsi zabouchnutá do Barronse."

"To teda nejs-"

"Ale jsi. Máš to napsaný ve tváři. Všichni to můžou vidět."

"Někdy, šéfe, se naprosto mýlíš."

"Nikdy se nemýlím. Klidně můžeš vyndat billboard a napsat na něj: 'Dani O'Malleyová si myslí, že Jericho Barrons je sexy.' Moje nabídka učit tě pořád platí. V budoucnu už žádné trapasy. Když ti to já dokážu vyčíst z tváře, tak on taky."

"Nikdy předtím na to nepřišel," zabručím a pak si uvědomím, že jsem se právě přiznala. Ryodan má dar, jak vás donutit říct to, co nechcete. "Možná požádám Barronse, aby mě to naučil," zamumlám a pak se otočím zády ke schodům a zamířím do jeho kanceláře. A nabourám přímo do něj. "Kámo, uhni. Zkouším se někam dostat."

"Nikdo kromě mě tě nikdy učit nebude, Dani."

Dotkne se mě dřív, než si uvědomím, že to dělá, chytne mě pod bradou a zvedne mi obličej. Po zádech mi okamžitě přeběhne mráz.

"O tom nebudeme diskutovat. Podepsala jsi smlouvu, která mi zaručuje exkluzivitu. Nebude se ti to líbit, když ji porušíš."

Zírám na něj a přemýšlím, co jsem to zatraceně podepsala. A doufám, že na to nikdy nepřijdu.

"Co tady děláme? Tlacháme jako báby nebo pracujeme? Máš pro mě ještě něco nebo ne?" Ohlédnu se ještě jednou přes rameno a pak se protlačím kolem něj. Barrons stojí před Mac jako štít a já si dovolím jeden rychlý úsměv. Ryodan má pravdu, musím se naučit skrývat to, co cítím. Je v bezpečí. S Barronsem bude vždycky v bezpečí. O Mac se bát nemusím. Jen o to, co mi jednoho dne může udělat. Radši si dělala starosti s tímhle než s Mac, takže je všechno vlastně v naprostém pořádku.