Ukázalo se, že Ryodan pro mě neměl absolutně žádnou práci. Nikde ve městě nebyly další zmrzlá místa, která bychom mohli navštívit, takže jsem musela zůstat s ním v kanceláři.
Chtěla jsem se vrátit mezi trosky toho skladiště, které tenkrát v noci vybuchlo a hledat stopy o něco pozorněji, ale řekl mi, abych pozorně studovala skrz sklo všechny lidi a Danany, jestli neuvidím někoho, kdo by za to všechno mohl být zodpovědný.
Řekla jsem mu, kámo, ty si myslíš, že se to děje spontánně, že část dananské reality prosakuje do té naší. Teď chceš, abych hledala jednotlivce, kteří by za to mohli být zodpovědní. Tak jak to teda je?
Řekl, že obě a vrátil se k papírování. Myslím, že necítí to nutkání, které mám já, protože poslední dobou jsou obětmi jen lidé a ti ho nezajímají. Jestli mi nezačne ukazovat, že má o vyšetřování fakt zájem, tak se na to budu muset podívat ve svém volném čase a nevím, jak to do svého nabitého dne vmáčknu, protože se alespoň občas musím vyspat.
Mac odešla docela rychle. Vypadala, že jí znervóznily ty ZPP. Zkráceně Zombie požírající přízraky, protože tak vypadali. Na pláštích měli špínu a pavučiny, takže bylo jasné, kde se schovávají. Když odešla, uvolnila jsem se. Pak jsem zase ztuhla, protože jsem musela pozorovat Jo dole v dětským podklubu, jak ukazuje Temným nohy a jim se to líbilo. Chtěla bych jednoho dne mít nohy jako Jo a její křivky. Chtěla bych stejnou hladkou kůži a být tak hezká.
A žádné modřiny!
Pořád se dívala směrem k Ryodanově kanceláři s takovým divným pohledem ve tváři. Opravdu se tvářila skoro nostalgicky, jako by věděla, že jsem tady. Netušila jsem, že jí tolik chybím! Cítila jsem se najednou blbě, že s ní netrávím víc času. Někdy se opravdu upřeně zadívala ke schodům, jako by doufala, že sejdu dolů.
Dívala jsem se a celou dobu mě svědila ruka na meči, protože v tomhle klubu až moc věcí lovilo lidi a ty věci potřebovali být zabitý. Když nadešel úsvit, tak jsem byla jako uzlíček nervů, soptila jsem, měla jsem vražedné myšlenky a ani tucha, kdo nebo co je za těmi útoky.
Z těch hodin pozorování vzešly dvě dobré věci. Zjistila jsem o čtyřech nových kastách Temných a připravila si další Dani Daily. Ještě jsem to plánovala trochu upravit, aby to vypadalo víc profesionálně.
Teď jsem si sedla do své oblíbené věže a přečetla si ještě jednou poznámky, které jsem si napsala, než je pošlu do tisku.
----------------------
Dani Daily
__________________
24. květen, 1 PPZ
Toto číslo vám přináší exkluzivně
DANI MEGA O'MALLEY aka
nováčci, co se mě snaží imitovat
mě absolutně nezajímají a nikdy nebudou.
JSEM VÁŠ JEDINÝ VĚROHODNÝ ZDROJ INFORMACÍ A NEJNOVĚJŠÍCH NOVINEK Z DUBLINU!
Kdo vám od pádu zdi přináší ty nejzaručenější zprávy? Já.
Kdo pro vás hledal jídlo, které vám nosil až na práh, protože jste se báli vyjít ze svého útočiště? Já. Kdo nosil zprávy, hledal vaše ztracené příbuzné a přivedl je k vám domů, když byli naživu? Dani Mega O'Malley.
Kdo prohledával trosky a hledal peněženky a občanky, aby vám dal jejich věci, nad kterými byste mohli truchlit? Byla to nějaká pochybná organizace, která první číslo svých novin věnovala tomu, aby mě pomlouvala? To nejsou zprávy do novin. Já vám dávám fakta, která jsou užitečná.
Kdo zabíjel vaše nepřátele a učil vás, jak se bránit posledních sedm měsíců? Kdo sháněl děti a odvedl je do bezpečí? Nezapomínejte rozpoznat pravdu jen proto, že se objevil někdo, kdo kopíruje MOJE noviny a vymýšlí si o mně nesmysly. Nikde jsem neviděla elektřinu ani tekoucí vodu, pokud není napájená generátorem a lidi, ten vám dokážu zařídit.
Záleží mi na vás.
A vždycky bude, Dubline.
Dani se loučí!
_______________________________________________________
________________________________________________________
Většinou bych se k podobné věci nesnížila, ale nemůžu najít žádná jiná slova, tak to bude muset takhle stačit. Až to vytisknu a roznosím, najdu si nějakou díru, kde budu moct deset hodin spát jako mrtvola. Už jsem vzhůru dva nebo tři dny. Vždycky zapomenu, dokud nepřepadávám únavou.
Sedím na své vodní věži a dívám se na město, čekám, až vyjde slunce. Vzduch je čistý jako nikdy před pádem zdi nebyl. Jednou, když mi bylo devět, jsem se zašila na rybářské lodi. Nemohli se mě zbavit do konce, protože potřebovali svůj denní úlovek. Tak mě nakonec nechali jet vepředu, kde jsem měla vítr ve vlasech a sůl ve tváři. Doky mě vždycky fascinovaly se všemi těmi velkými loděmi, které přijížděly a odjížděly, s příběhy o dobrodružství a se vším tím vzrušením kolem! Teď tu lodě jen mrtvě sedí ve vodě jako spousta dalších věcí. Na jedné z nich mám skvělé útočiště. Dlouho jsem tam nebyla, a tak jsem se rozhodla tam zaskočit a zdřímnout si.
Nebe je platinové, moře šedé a řeka Liffey teče městem jako kus kovu. Přes její stříbřitý okraj se přelévá mlha. Úplně mi to bere dech.
Obdivovala bych ten výhled hodiny, ale mám práci.
Lidé mají krátkou paměť. Jsou slepí strachem a snadno ovlivnitelní. Zvlášť v období války, kdy svět začíná vypadat tak temně, že zářivě věcí se zdají být ještě oslnivější. Musím jim neustále připomínat, co je pravda.
Já a Dublin jsme jako dva hrášky v Mega lusku. Tohle je moje město, moje noviny a nehodlám se vzdát bez boje něčeho, co je moje.
Ještě jsem v boji nikdy neprohrála.
Teda až na ten s Ryodanem. V žádném případě nemá s těmi lidmi nic společného. Je jejich antitezí. V celém jeho postoji zní, nemáme-o-vás-nejmenší-zájem a sežereme-vás-k-večeři.
A mám zas po náladě. To je vše, co je k tomu potřeba. Jedna malá myšlenka na Ryodana. Dneska zase musím jít "do práce" jako nějakej obyčejnej člověk a nejvíc nefér je to, že teď, když se zhroutil celý svět, už nemusí pracovat nikdo. Až na mě.
Naježím, když mi dojde, že nemůžu spát jako mrtvola, protože si musím nastavit budík. Já. Musím v určitý čas prostě vstát!
Nikdy jsem času nevěnovala pozornost. Dancer říká, že jsem si užívala luxusu, jaký ostatní lidé neznají. Sám nenávidí hodiny a hodinky a všechno, co má co do činění s časem. Říká, že lidé i bez něj ztratili spoustu dnů a většina z nich žije v minulosti nebo budoucnosti, ale nikdy ne v přítomnosti a pořád říkají věci typu: "Jsem nešťastný, protože se mi včera stalo X." Nebo: "Zase budu šťastný, až se zítra stane Y." Říká, že čas je ten největší padouch. Moc to nechápu, ale to asi proto, že až do téhle chvíle, jsem se za celý život nepotřebovala podívat na hodinky. Budila jsem se, kdy se mi zachtělo. Šla jsem spát, kdy se mi chtělo.
Jestli budu mít štěstí, tak budu spát nějakých pět hodin, než budu muset vstát a jít "do práce".
Celá příšernost té situace mi vyráží dech. Ručičky tikají a můj život ubíhá na rozkazy někoho jiného.
To je tak strašný.
***
Vzbudila jsem se pomalu a opatrně, ani jsem se neprotáhla. Ležela jsem nehybně a cítila, jak se loď houpe na jemných vlnách. Miluju spaní na své lodi. Mám jí zabezpečenou pastičkami. Dokonce i já jsem se do jedné dneska chytila, tak dobré jsou!
Neotevřu oči, protože mi chvíli trvá, než se rozhýbu. Někdy je to půl hodina. Proto jsem si budík nastavila na sedmou místo na půl osmou.
Budík.
To je to, co mě vzbudilo?
Nepamatuju si, že bych ho vypínala.
Sahám po svém telefonu. Sice není nikde žádný signál, ale pořád přehrává písničky a dají se na něm hrát hry. A má ten pitomej budík.
Při hledání telefonu narazím na překážku, která vypadá jako-
"Ááááááááááááááá!" zavřeštím tak, že jsem myslela, že to ani takhle nedokážu a s otevřenýma očima vystřelím z postele. Ten zvuk, co mi zrovna vyšel z pusty, byl tak holčičí, až mi z toho běhá mráz po zádech a tak sáhnu po meči a máchnu s ním.
Vyrazí mi ho z ruky, až zachrastí na podlaze.
Na vteřinu ze sebe nedokážu dostat ani půl slova.
Tohle je moje nejhorší noční můra. Tohle je horší, než kdyby po mně šli zombíci, ďábel i všichni temní princové!
Ryodan je vedle mě v posteli.
Jen si tu tak pěkně v klidu sedí! Jsme spolu v posteli! Lehce a posměšně se na mě usmívá. Asi se díval, jak spím. Chrápala jsem? Ležela jsem na zádech s otevřenou pusou? Vůbec netuším, jak je tu dlouho! Jak se dostal dovnitř? Jak se dostal přes moje pasti? Očividně budu muset přidat další!
Snažím se ho shodit z postele. Ale je to jako snažit se pohnout horou. Praštím ho. Jako holka. Dokonce ani nepoužiju svoje superschopnosti. Tedy za předpokladu, že je zrovna mám. K čemu to je být superhrdinkou, když jí jste jen chvíli a nevíte kdy?
Chytí mě za pěst a drží.
Nemůžu se mu vytrhnout. "Kámo, trochu prostoru! Potřebuju čas, když se probudím. Nemůžu dýchat! Uhni!"
Zasměje se a já bych nejradši vlezla pod peřinu, zahrabala se pěkně hluboko a předstírala, že tohle je jen jedna hodně špatná noční můra.
"Slez z mojí postele!"
Když mě pustí a stoupne si, tak se matrace na jeho straně zvedne o deset cenťáků. Nemůžu uvěřit, že jsem se nevzbudila, když se zvedal. Ale můžu. Spím jako zabitá.
"Zaspala jsi do práce, prcku."
"Kolik je?" rozhlížím se divoce po svém mobilu. Jsem tak mimo, že sotva dokážu fungovat. Všimnu si, že leží na stolku vedle postele. Rozbitý na milion kousků. "Rozbil jsi mi telefon!"
"Už takhle vypadal, když jsem sem přišel. Asi jsi to udělala ty, když zazvonil budík."
"To přece není moje chyba," říkám uraženě a oběma rukama si přitom odhrnuju vlasy z tváře. "Nikdy předtím jsem budík nepoužívala."
"Říkám snad něco."
"Jsi tady!"
"Protože jdeš pozdě do práce, prcku. Oblékni se."
Přistane na mně hromádka oblečení.
Uvědomím si, že mám na sobě svoje oblíbené pyžamo. Flanelové s kachničkama. Možná si ho nevšiml. Nemůžu to vystát. Tohle je moje místo. Mám tu mít soukromí.
"Kapitánova kabina. Pěkně vybavená. Tak švihem. Máme spoustu práce." Přejde ke dveřím a zamíří na palubu. "Pěkný pyžamo, prcku."
***
Vzal mě do kostela.
Kostely mě baví. Jsou jako peníze, postavené jen na víře. Jako by se všichni dohodli, že budou věřit, že existuje Bůh, ale on schází dolů, aby lidi zkontroloval, jen když jsou na určitém místě, staví oltáře, spálí spoustu svíček, zpívají a provozují praštěné rituály a v porovnání s nimi jsou slety čarodějnic jako procházka růžovým sadem. A aby toho nebylo málo, někteří provádějí rituály podle způsobu A, jiní podle způsobu B, C nebo D až do nekonečna, každý si říká jinak a pak kážou, že ti, kdo neprovádí rituály stejně, nemůžou jít do nebe. Kámo. To je fakt divný. Já si myslím, že jestli Bůh existuje, tak mu je jedno, jestli žijeme podle nějakých složitých pravidel, ale prostě se divá, jak každý den žijeme. Jestli prožíváme velké dobrodružství jménem život a jestli s ním děláme něco zajímavého. Myslím, že do nebe půjdou právě lidé, kteří jsou nejzajímavější. Taky si myslím, že být šťastní navěky je nudný, takže se nebudu snažit být až moc zajímavá, i když to pro mě nebude snadné. Radši budu superhrdinkou v pekle a nakopávat čertům zadky, než vysedávat v nebi s úsměvem na tváři a hrát celé dny na harpu. Kámo, dejte mi bicí a paličky! Mám ráda rámus.
Takže mě Ryodan vzal do kostela a teď stojím přede dveřmi a dívám se dovnitř.
Projdu si v hlavě všechna místa, která jsem viděla zmražená: klub u Chestera, skladiště na kraji města, dvě malé podzemní hospody, fitko, tu rodinu, co prala prádlo a teď malé shromáždění v kostele.
Stojím u vysokých dvoukřídlích dveří a snažím se vstřebat všechny detaily, protože dovnitř nijak nespěchám. Zevnitř vyzařuje brutální chlad, horší než kdy předtím. Dech mě pálí v plicích, i když od toho místa stojím na padesát metrů. Je tam osm mužů, tři ženy, kněz, pes a u varhan sedí starý muž. Slyšela jsem, že Halloween přežilo víc mužů než žen a že na vesnicích jsou ženy ceněným artiklem, muži se o ně můžou přetrhnout. Trubky varhan za oltářem jsou pokryté rampouchy a ze stropu visí obří stalaktity. Kolem celého interiéru se vznáší zmrzlá mlha. Kněz stojí za oltářem, dívá se na ostatní se zdviženýma rukama, jako by byl uprostřed kázání.
"Je tu chladněji než na těch ostatních místech, což znamená, že se to stalo nedávno," řeknu a když mluvím, tak se mi dech krystalizuje do malých obláčků, které zůstávají viset ve vzduchu. "Kurňa, to je ale zima!"
"Pro tebe až moc velká."
Podívám se na něj. Skoro jako bych na konci té věty zaslechla otazník. "Kámo, to se o mě bojíš? Já jsem nezničitelná. Kdy jsi tohle místo našel?"
"Našel ho Fade asi před čtyřiceti minutami. Projel kolem kostela a když se o deset minut později vracel zpátky, tak už byl zmražený."
"Takže je to zatím nejčerstvější místo činu, jaké jsme viděli." Všimla jsem si, že se nijak nehrne dovnitř jako vždycky předtím. Je tam asi až moc chladno i na něj.
Nadechnu se a vydechnu, rychle a těžce naplňuju plíce, snažím se rozproudit adrenalin. "Jdeme na to."
V duchu se povzbudím, přehodím rychlost a vy rychloběhu vběhnu dovnitř.
Existuje chlad a pak ještě něco daleko horšího. Tenhle chlad se vám zařezává pod kůži jako nůž a otáčí se, dokud nezasáhne kost. Projede svaly, tkání, pořeže nervy. Ale tohle místo je nejčerstvější a jestli někde najdu stopy, tak tady, než se teplota zvedne a vše se začne měnit. Ještě toho dost nevím.
Obkroužím to malé shromáždění a třesu se zimou. Vždycky to tak bylo i na ostatních místech, ale ne uprostřed rychloběhu. Vždycky jsem si myslela, že je to super, protože je to jako rychlopohyb těla na molekulární úrovni. Vaše buňky cítí teplotu, která je pro vás moc studená a váš mozek vás donutí vibrovat, aby tělo zahřál. Takže teď jsem v takovém rychloběhu na druhou, na buněčné úrovni a na nohou. Tělo je neskutečná věc.
Nejdřív se podívám na jejich tváře.
Zmrzli s otevřenou pusou, tváře zkroucené ve výkřiku, stejně jako ti lidé, co prali prádlo. I tihle to viděli přicházet. Všichni až na kněze, který vypadá překvapeně, zatímco se na ně dívá. Znamená to, že to přišlo zpoza jeho zad tak rychle, že ani nestačil otočit hlavu. Musel reagovat na výraz v jejich obličejích. Ta věc se musela objevit a zmrazit místo naráz, jinak by se začal otáčet.
Cítím se o něco líp, protože tohle už je druhý případ, kdy to lidé viděli přicházet. To znamená, že mám šanci, jestli se někdy dostane blízko mě.
"Nech si ty. Poznámky a šetři. Dech," řekne mi Ryodan do ucha. "Posbírej. Informace a. Mazej pryč."
Podívám se na něj, kvůli tomu jak promluvil. A hned pochopím, proč se zastavoval uprostřed věty. Jeho obličej je celý zmrzlý. Led mu z něj opadá, až když řekne: "Dělej. Zatraceně."
Můj obličej není zmrzlý. Proč jeho je? Bezmyšlenkovitě natáhnu ruku, jako bych se ho chtěla dotknout, ale srazí ji pryč. "Nedotýkej. Se ničeho. Ani mě." Led se rozpadá a zase utváří, celkem třikrát než dokončí větu.
Je mi trapně, a tak odkvapčím pryč a začnu se soustředit na detaily. Netuším, proč jsem se ho skoro dotkla. Nemám pro to vysvětlení. Asi na mě uvalil s tou smlouvou nějakou kletbu.
Co je s těmi zmraženými scenériemi? Co se to děje? Prosakuje k nám nějaká nelidská a chladná část Férie? Rozumím, proč si to Ryodan myslí. Na každém místě to vypadalo, že nic nezmizelo. Neexistují žádné společné jmenovatele. Nikdo nebyl sežrán. Nikomu neublížili. Tak proč se to děje? Všechna ta místa jsem považovala za místa činu. Lidé jsou mrtví. Ale zločin vyžaduje motiv. Pobíhám sem a tam snažím se nějaký najít, najít něco, co by naznačilo, že za tímhle stojí někdo s mozkem. Dívám se po drobných zraněních, která by mohla být od zubů jako jehličky. Vysávají z nich tělesné tekutiny? Ta myšlenka mě nutí zamyslet se nad pár Danany, které jsem měla zabít. Kdybych to udělala, vše mezi mnou a Mac by bylo v pořádku. Nikdy by to nezjistila. Pořád nechápu, proč jsem to neudělala. Rozhodně to nebylo proto, že bych se chtěla nechat chytit.
Ale nikdy nevidím ani náznak ublížení.
A pak uvidím ji a je to jako rána do srdce.
"A sakra!" řeknu.
Ani mi tak nevadí, když umřou dospělí, protože měli svoji šanci na život. Žili. A snad zemřeli při boji. Ale děti... děti mě prostě dostávají. Vůbec nestačily pochopit v jak naprosto úžasně bláznivém světě žijí! Nemohly si prožít žádná dobrodružství.
A tahle už vůbec ne.
Jedna z žen drží holčičku s kudrnatými rudými vlásky, které jí kolem hlavy tvoří svatozář, jsou podobné těm mým. Svojí malou pěstičkou svírá matce prst a dívá se na ní, jako by byla tím nejkrásnějším andělem na světě. Přesně tak jsem se i já dívala na tu svou než... no, jo. Takže.
A pak se mi stane něco, co nechápu, protože nejsem jako ostatní a nejlepší bude svést to na hormony, protože se mnou jen tak něco nezatřese.
Začnu se dojímat jako nějakej blbec, co si kupuje roztomilý přáníčka a myslím na mámu, i když mi provedla příšerný věci, ale já chápu, proč mě v té kleci držela. Neměla moc na výběr, neměla peníze a nebyla na mě vždycky zlá. Dělala to, aby mě udržela v bezpečí. Nikdy jsem ji nevinila za to, že mě zamykala do klece.
Jen bych si přála, aby mě tam nezapomínala nechat zamčenou.
Jako by si mě ani nechtěla pamatovat.
Nebo si možná přála, aby mě nikdy neměla.
Ale takhle jsme to spolu neměly. Pamatuju si, že mě šíleně milovala. Pamatuju si, že to bylo i jinak. Jen jsem to už nikdy nedostala zpátky.
A nejednou cítím za očima chlad, jako bych snad chtěla brečet a já zatraceně nikdy nebrečím. Ty slzy tam zamrzly hned, jak se objevily a teď mě bolí hlava. Natáhnu ruku, abych se dotkla matčina prstu a moje srdce zaškobrtne, protože mám v uších strašný tlak a najednou mám uvnitř sebe všechno měkké. Nemůžu dýchat a je mi taková zima, že mi přijde, jako by mě někdo vyhodil nahou do vesmíru.
Chlad se do mě zařezává.
Najednou ten pojem dostává úplně jiný význam, jako by to byla složitá osobnost, která se kolem mě obtáčí a já hoří a hořím a tak strašně hořím, že ze sebe začnu strhávat oblečení, ale nejde to dost rychle a najednou mi dojde, že už nejsem v rychloběhu, ale pohybuju se pomalu!
Stalo se to, když jsem se jí dotkla? Proto mi říkal, ať na nic nesahám? Zruší vám to pak rychloběh? Jak to vůbec ví? Stalo se mu to taky? Tak proč ho to nezabilo?
Když se pohybuju pomalu, je moc velká zima, vážně, jako ve vesmíru.
Zkouším znovu zrychlit.
Spadnu na kolem. Asi jsem čekala moc dlouho.
Bože, ta podlaha je studená! Bolí to, bolí, bolí! Právě jsem si pomyslela: "bože." A to to slovo nikdy nepoužívám. Věřím? Našla jsem tady na kolenou, na svém konci víru? To je ode mě trochu pokrytecké. Nechci umřít jako pokrytec. Ušklíbnu se. Netřesu se. Je mi vedro. Vedro.
I tak se snažím vstřebat další detaily. Zvědavost. Zabila kočku. Tak nějak. Je to tady jako ve vakuu. Něco je špatně, něco mi uniká, něco, čeho jsem si nevšimla ve velké rychlosti. Věci kolem mě, ti lidé a všechno mi připadá takové... ploché, jako by tomu něco chybělo, něco multidimenzionálního.
"Ry-" ani nedokážu říct jeho jméno.
Slyším ho křičet, ale nerozumím jeho slovům a zní to zvláštně. Jako by křičel do polštáře.
Snažím se sundat si džíny. Musí dolů. Jsou studené, studené. Všechno musí dolů. Ten chlad mě pálí na kůži. Bojuje se mnou, snaží se mě zastavit. Jdi mi z cesty, chci říct, ale nevyjde ze mě ani hláska. Potřebuju je sundat. Jestli je sundám, tak možná budu v pořádku.
Jediné, nad čím dokážu přemýšlet-
Pomoc! Křičím uvnitř své hlavy.
Srdce mi odchází. Snaží se sebrat zbytky energie, ale zmůže se jen na malý záškub.
Takhle umřít nemůžu. Mám na práci spoustu věcí. Moje dobrodružství sotva začalo. Všechno zčerná. Vidím Smrt. Není vůbec fascinující. Je jako kladivo.
Zatraceně. Vím, co je rigor mortis. Vím, jak bude vypadat moje tváře. Zvolila jsem si to.
Vydoluju ze sebe upřímný smích, protože být naživo - kámo! - je to největší dobrodružství na světě. Byla to jízda. Krátká, ale dokonalá. Nikdo nemůže říct, že Dani Mega O'Malley svůj život neprožila.
Žádná lítost!
Dani končí.
1 comments:
Děkuji za další super překlad
Okomentovat