Na chvíli ztratím pojem o čase, rozptýlí mě ta Temná žena dole na ulici, která má podle mého vysočinského mínění naprosto odporné rysy, ale princ uvnitř mě si myslí pravý opak. Sex je najednou zatraceně divný. Neuvěřitelný. Ale divný. Je pár bloků na jih od kostela a vyzařuje feromony, díky kterým mi stojí v pozoru. Když si konečně uvědomím, co se stalo Dani, tak mám jen další důvod nenávidět Ryodana zbytek světa ještě víc než předtím.
"Ne!" zařvu a utíkám ke kraji budovy. To je nevýhoda být křížencem. Skot ve mně chce běžet po schodech. Temný ve mně chce použít křídla.
Škoda, že je ještě nemám.
Moje srdce rozhodne za mě a snaží se dostat k ní co nejrychleji.
Skočím.
Kleju, když se řítím ze čtyřpodlažní budovy a připravím se na náraz. Ještě se nedokážu přesívat jako Danani, abych zbrzdil pád. Co za idiota si zláme všechny kosti v těle zrovna, když ho dáma nejvíc potřebuje? Až doteď jsem byl rád, že se přesívat neumím. Myslím, že teď už je to jedno. Až nadejde den, kdy se během mrknutí oka přenesu z místa na místo, tak už nebudu člověk.
Přetočím se ve vzduchu a snažím se dopadnout na nohy.
Jsem překvapený, že se mi to povedlo. Každý den se o sobě učím něco nového, většina věcí je nechutných, ale tohle je vítaná změna. Moje centrum rovnováhy se posunulo. Přetočím se a srovnám v jednom pohybu. Moje kosti jsou asi gumovější než dřív. Lehce pokrčím kolena, abych vstřebal náraz. Přistanu lehce jako kočka. Dívám se na nohy, které fungují naprosto dokonale a já si pomyslím zatraceně, právě jsem skočil ze čtyř-
"Přines ji SEM! HNED, ty pitomče!"
Zvednu hlavu.
Nějaký mladík s brýlemi stojí před kostelem, dívá se dovnitř a křičí na Ryodana. Netuším, kdo to je nebo odkud se vzal. Ale zrovna mi sebral hlášku, teda až na toho pitomce, já bych použil daleko silnější slovo.
Ten kluk má ruce zatnuté v pěst a je přilepený na dveřích kostela. Jeho tvář a vlasy pokrývá mráz a zuřivě se třese.
Protáhnu se kolem něj a ramenem ho odstrčím stranou. "Nepotřebuje tě. Jsi jen zbytečný člověk. Zmiz."
Zavrčí na mě.
Zasměju se. Dívat se mi do obličeje a vrčet chce pořádnou kuráž. "Má úcta, prcku. Teď se seber a běž chcípnou někam jinam, než se rozhodnu, že ti protáhnu koule krkem." Vejdu do kostela, abych mohl Dani zachránit a zabít Ryodana kvůli tomu, že ji zatáhl do tohohle arktického pekla.
Chlad mě zasáhne jako cihlová zeď a zastaví mě. Na kůži se mi začne tvořit silná vrstva ledu. Když zatnu svaly, led popraská a v krystalkách spadne na podlahu. Udělám další krok a zmrznu uprostřed kroku.
Strávil jsem malou věčnost v Temném vězení a nikdy jsem tenhle problém neměl a to tam byla nelidská zima. Jsem napůl Temný princ. Nemyslel jsem si, že existuje místo, kde by na mě byla moc velká zima. Jak to může vystát ten pablb Ryodan, když já to nedokážu?
Udělám další krok, pokryje mě led, popraská a já ukročím zpátky. K ničemu to není, když jsem jako robot, takhle jí nepomůžu. Nechápu, co se děje. Chlad v Temném království mi zmrazil duši a donutil mě nenávidět život. Tohle je horší. Nevěřil bych, že něco může být horší. Na tomhle místě je něco povědomého, ta scéna, ten chlad. Déja vu. Nenávidím zimu. Vadí mi to do morku kostí. Jsem prázdný, dutý a tak nějak... poškozený. Přimhouřím oči a rozhlédnu se kolem.
Dani!
Je na podlaze a tentokrát to není chlad, co mi vyrazí dech. Džíny má zamotané kolem kolen. Má na sobě černou podprsenku a kalhotky s malýma bílýma lebkama a kříži. Mlátí kolem sebe rukama i nohama a křičí.
Nemůžu se k ní dostat. Leží tam polonahá, křičí a já se k ní nemůžu dostat!
Udělám krok dopředu.
Zmrznu.
Led popraská a já se stáhnu.
Kurva!
Snaží se odkopnou džíny z nohou a on s ní bojuje, aby si je nechala. Musí ji odsud dostat. Proč plýtvá časem tím, aby ji oblékl?
"Přines ji ke mně!" přikážu mu.
"Ne v rychloběhu!" zakřičí ten kluk ode dveří. Ten má ale plíce. "Jestli se s ní pohneš rychle, zabije ji to!"
"Co ty o tom víš," řekne Ryodan.
"Všechno, co můžu o podchlazení! A jsem ochotný se vsadit, že ani jeden z vás ji nedokáže zahřát. Jestli chceš, aby to přežila, přines ji ke mně! Přestaň jí oblíkat. Nepomůže to!"
"Jdi do prdele, prcku," řekne Ryodan, ale přestane s pokusem dostat na ní zpátky oblečení a vezme ji do náruče. Její džíny spadnou na podlahu. Teď je skoro nahá. Vzteky nevidím.
"Nehýbej s ní víc, než je nutné! Akorát by to nahnalo studenou krev do srdce, bude mít zástavu!" křičí to dítě.
Ryodan s ní jde velmi pomalu.
Přestala se hýbat.
Teď už ani nevydává žádný zvuk. Je úplně bezvládná. Ruce a nohy se jí bezvládně komíhají do kroku. Jestli ji zabil, tak ho naporcuju jako steak a dám si ho k večeři.
Veškerou silou se držím, abych po něm neskočil, když prochází kolem mě. V hlavě se mi honí obrázky nádherných scén smrti a zkázy, bitevních polí a mučíren a nutí mě, abych mu zastoupil cestu a nehleděl na následky.
Když kolem mě projde, z pěstí mi odkapává krev. Ale kvůli ní se do boje nepouštím. Mohl bych ji zabít. Pak by se ze mě stalo něco horšího než jen Temný princ.
"Ty!" Ten kluk na mě ukáže prstem. "Potřebuju spacáky, izotermickou přikrývku a termofory. Bude to v obchodě s turistikou na rohu Deváté a Centrální. Sežeň cukr, želé a vodu, jestli nějakou najdeš. Nemrhej časem, jestli ne. Hned!"
"Neposluhuju lidem!"
Ale pro ni bych snesl i měsíc z nebe.
Když se vrátím s dekami a hřejivými polštářky, je na chodníku naproti kostelu.
Ten kluk s brýlemi je jen ve spodním prádle.
Znovu mě zaplaví vztek. Snažím se získat kontrolu. Lidská část mého mozku přesně ví, proč si oblečení sundal. Aby ho do ní mohli zabalit. Potřebovala všechno, co měli. Je stočená do klubíčka a zabalená v jejich oblečení. Temná část mého mozku ničemu nerozumí, teda kromě toho, že dva nazí chlapi stojí u někoho, kdo patří mně.
Ten kluk nad ní leží na rukou a kolenou a jejich tváře se dotýkají, jako by se líbali.
Ryodan vypadá, jako by mu chtěl utrhnout hlavu. Když se přiblížím, všimnu si, že jí dýchá do nosu a do pusy. Třesu se vzteky. Znovu mám ruce zaťaté v pěst a ty krvácí.
"Pořád se kroutí," říká Ryodan.
"Je to instinkt, chrání se. Lidé, co mrznou to dělají před smrtí."
"Jestli ji necháš umřít," říkám mu, "tak tě zabiju všemi způsoby, jakými se dá člověk zabít, pak tě přivedu zpátky k životu a udělám to znovu."
"Našel jsi to, co potřebuju?" Kluk natáhne za sebe ruku a ignoruje moji výhružku. "Izotermickou deku. Hned. A opatrně, až s ní budeš hýbat," řekne přes rameno, jako by ho nezajímalo, že dva vražední maniaci bedlivě sledují každý jeho krok. "Žádné rychlé pohyby."
"Proč zrovna izotermickou deku?" Chci vědět, co přesně dělá, abych to příště mohl udělat sám. Dřív bych řekl, že se to nestane, ale od dob, co padla zeď, je možné všechno.
"Je to superizolace. Zachytí teplo. Ale dovnitř nic nepropustí."
Ryodan a já ji jemně položíme na deku a ten kluk se přes ni zase natáhne. Dani se ani nepohne. Nevidím, jestli dýchá nebo ne. Je bledá a strnulá jako smrt. Je zvláštní, že mě to vzrušuje. Nikdy jsem neviděl Temnou princeznu, ale předpokládám, že vypadají takhle: bílé, chladné a nádherné. "Dýchá?"
"Sotva. Její tělo právě využívá všechno, co má, aby udrželo funkčnost mozku a orgánů. Potřebuje se vyčůrat."
"To nemůže do hajzlu vědět," řekne Ryodan.
Kluk se na něj ani nepodívá, ale mluví a přitom jí stálé dýchá do nosu. "Pořád jí a pije. Její močový měchýř je vždycky alespoň z poloviny plný. Její tělo teď plýtvá zbytečně energií, aby zabránilo moči v močovém měchýři zmrznout. Proto se potřebuje vyčůrat. Čím dřív, tím líp. A na to musí být při vědomí, teda pokud u sebe někdo nemáte katetr."
"Tak zařiď, ať se probere," zavrčí Ryodan.
"Nebudeš jí zavádět katetr," zavrčím já.
"Udělám, co musím, abych ji zachránil život. Vy. Zatracení. Idioti," řekne.
Vezme hřejivé polštářky a dá jí je do podpaždí a do klína. Pak se natáhne vedle ní. "Zabalte nás do těch spacáků."
Vyměníme si s Ryodanem pohled a na chvíli si myslím, že toho kluka asi oba zabijeme. Ryodanův pohled je o něco kamennější než obvykle a tesáky má venku. Podívám se dolů. Jeho pták je stejně velký jako ten můj.
"Proč na sobě zatraceně nemáš spodní prádlo?" Pro Temného prince je odhalené přirození výzvou k boji.
"Škrtí."
"Jdi do prdele," řeknu mu na to.
"Chlapi. A dost," napomene nás kluk. "Zabalte nás. Copak chcete, aby umřela?"
"Neměl jsi ji tam brát. Zabiju tě za to," řeknu Ryodanovi, když mu pomáhám zabalit polonahýho kluka s mojí holkou do spacáku.
"Říkal jsem jí, ať na nic nesahá," řekne Ryodan. "Věděl jsem, že ji to vyhodí z rychloběhu. Připomínal jsem jí to pokaždý, když jsme šli dovnitř. Tak si posluš, Skote. Stačí říct."
"A všichni víme, jak dobře poslouchá, když jí někdo přikazuje," řekne kluk suše.
Ryodan po něm hodí pohledem, který by vystrašil i dospělé, ozbrojené a dobře psychicky odolné muže. "Neměla důvod na cokoli sahat."
"Očividně si myslela opak," řekne zase kluk naprosto v klidu.
"Byl jsem celou dobu s ní. Myslel jsem si, že ji dokážu dostat ven."
"Tak to sis myslel špatně, blbče," řeknu.
"Nevěděl jsem, že ji to ovlivní tak rychle. Když jsem to zkusil já, takhle rychlý to nebylo."
"Ona není jako ty. A teď už oba sklapněte," řekne ten kluk a zase přitiskne svoji tvář na její, ruce jí položí kolem obličeje a dýchá na ni.
"Proč to vůbec děláš?"
"Teplý vzduch. Hypothalamus. Reguluje vnitřní teplotu a pomůže ji nabýt vědomí. Potřebuju, aby se vyčůrala."
"Třít jsem ji mohl klidně sám. Aby se jí rozproudila krev."
"Geniální. Zabil bys ji. Její krev je moc chladná. Zastavila by jí srdce."
"Nechápu, proč se začala svlékat," řekne Ryodan. Podívám se na něj. Dělá to samé co já. Zjišťuje, co dělat, když se to stane znovu. Oba bychom ji rychle odnesli ven a snažili se ji dostat do tepla. Podle toho kluka by ji to ale zabilo.
"Krevní cévy se rozšiřují. Myslela si, že je jí horko. Občas někdo najde mrtvého horolezce v horách úplně nahého. Jsou zmatení. Mozek se snaží najít nějaké řešení."
"Jak to všechno víš?" příčí se mi, že to ví a já ne. Protože tím pádem je pro tuhle situaci potřebnější než já. Já chci být nejlepší v každé situaci.
"Máma byla doktorka. Jednou jsem skoro umřel v Andách na podchlazení."
"Málem jsem tě zabil," řekne Ryodan.
"Neslyší tě," odpoví kluk.
"Nemluvil jsem na ni."
"Podej mi ještě ty hřející polštářky," řekne. "Sakra, je hrozně studená!"
"Před pár týdny. Málem jsem tě zabil."
Kluk se na něj uštěpačně podívá. Jak to, že má takovýhle prcek dost kuráže zvýšit na mě hlas a podívat se na Ryodana takhle?
Ryodan zasyčí: "Stál jsem schovaný ve stínech ulice, když jsi jí procházel. Nevěděl bys o mě. A ona by dneska zemřela, kdybych tě zabil."
"To je omluva?" posmívám se.
"Lekne se tě pokaždé, když tě vidí, Skote?"
Načepýřím křídla, která ještě nemám a zasyčím.
"Oba moc mluvíte," řekne kluk. "Zmlkněte. Nebudu vám to znovu opakovat."
Sklapneme, což je neskutečně vtipné.
Najednou nás vidím z ptačí perspektivy. Teď se na všechno dívám s nadhledem. Asi proto že ztrácím svou lidskost a značím si tak cestu do pekla. Všimnu si, že je tu jeden jeden lidský muž a já to nejsem.
Vidím nádhernou mladou ženu, která má křivky, o kterých jsme ani já, ani Ryodan nevěděli. Je úplně bez krve, namodralá a v náručí ji svírá polonahý teenager, i když bych to měl být já. A nad nimi drží stráž dvě příšery.
Smrt nalevo.
Ďábel napravo.
Ten kluk vypadá stejně jako já v jeho věku, až na ty brýle a na fakt, že je o pár centimetrů vyšší. Tmavé vlasy, velký úsměv, široká ramena, bude z něj fešák.
Jestli přežije do příštího týdne.
Momentálně bych řekl, že spíš ne.
Je s ní ve spacáku a drží ji. Ona má na spodním prádle lebky a zkřížené hnáty. Neskutečně mě to okouzluje.
Takže jestli nebude v jiné temné uličce číhat Ryodan, budu tam já.
Přestala se hýbat.
Teď už ani nevydává žádný zvuk. Je úplně bezvládná. Ruce a nohy se jí bezvládně komíhají do kroku. Jestli ji zabil, tak ho naporcuju jako steak a dám si ho k večeři.
Veškerou silou se držím, abych po něm neskočil, když prochází kolem mě. V hlavě se mi honí obrázky nádherných scén smrti a zkázy, bitevních polí a mučíren a nutí mě, abych mu zastoupil cestu a nehleděl na následky.
Když kolem mě projde, z pěstí mi odkapává krev. Ale kvůli ní se do boje nepouštím. Mohl bych ji zabít. Pak by se ze mě stalo něco horšího než jen Temný princ.
"Ty!" Ten kluk na mě ukáže prstem. "Potřebuju spacáky, izotermickou přikrývku a termofory. Bude to v obchodě s turistikou na rohu Deváté a Centrální. Sežeň cukr, želé a vodu, jestli nějakou najdeš. Nemrhej časem, jestli ne. Hned!"
"Neposluhuju lidem!"
Ale pro ni bych snesl i měsíc z nebe.
Když se vrátím s dekami a hřejivými polštářky, je na chodníku naproti kostelu.
Ten kluk s brýlemi je jen ve spodním prádle.
Znovu mě zaplaví vztek. Snažím se získat kontrolu. Lidská část mého mozku přesně ví, proč si oblečení sundal. Aby ho do ní mohli zabalit. Potřebovala všechno, co měli. Je stočená do klubíčka a zabalená v jejich oblečení. Temná část mého mozku ničemu nerozumí, teda kromě toho, že dva nazí chlapi stojí u někoho, kdo patří mně.
Ten kluk nad ní leží na rukou a kolenou a jejich tváře se dotýkají, jako by se líbali.
Ryodan vypadá, jako by mu chtěl utrhnout hlavu. Když se přiblížím, všimnu si, že jí dýchá do nosu a do pusy. Třesu se vzteky. Znovu mám ruce zaťaté v pěst a ty krvácí.
"Pořád se kroutí," říká Ryodan.
"Je to instinkt, chrání se. Lidé, co mrznou to dělají před smrtí."
"Jestli ji necháš umřít," říkám mu, "tak tě zabiju všemi způsoby, jakými se dá člověk zabít, pak tě přivedu zpátky k životu a udělám to znovu."
"Našel jsi to, co potřebuju?" Kluk natáhne za sebe ruku a ignoruje moji výhružku. "Izotermickou deku. Hned. A opatrně, až s ní budeš hýbat," řekne přes rameno, jako by ho nezajímalo, že dva vražední maniaci bedlivě sledují každý jeho krok. "Žádné rychlé pohyby."
"Proč zrovna izotermickou deku?" Chci vědět, co přesně dělá, abych to příště mohl udělat sám. Dřív bych řekl, že se to nestane, ale od dob, co padla zeď, je možné všechno.
"Je to superizolace. Zachytí teplo. Ale dovnitř nic nepropustí."
Ryodan a já ji jemně položíme na deku a ten kluk se přes ni zase natáhne. Dani se ani nepohne. Nevidím, jestli dýchá nebo ne. Je bledá a strnulá jako smrt. Je zvláštní, že mě to vzrušuje. Nikdy jsem neviděl Temnou princeznu, ale předpokládám, že vypadají takhle: bílé, chladné a nádherné. "Dýchá?"
"Sotva. Její tělo právě využívá všechno, co má, aby udrželo funkčnost mozku a orgánů. Potřebuje se vyčůrat."
"To nemůže do hajzlu vědět," řekne Ryodan.
Kluk se na něj ani nepodívá, ale mluví a přitom jí stálé dýchá do nosu. "Pořád jí a pije. Její močový měchýř je vždycky alespoň z poloviny plný. Její tělo teď plýtvá zbytečně energií, aby zabránilo moči v močovém měchýři zmrznout. Proto se potřebuje vyčůrat. Čím dřív, tím líp. A na to musí být při vědomí, teda pokud u sebe někdo nemáte katetr."
"Tak zařiď, ať se probere," zavrčí Ryodan.
"Nebudeš jí zavádět katetr," zavrčím já.
"Udělám, co musím, abych ji zachránil život. Vy. Zatracení. Idioti," řekne.
Vezme hřejivé polštářky a dá jí je do podpaždí a do klína. Pak se natáhne vedle ní. "Zabalte nás do těch spacáků."
Vyměníme si s Ryodanem pohled a na chvíli si myslím, že toho kluka asi oba zabijeme. Ryodanův pohled je o něco kamennější než obvykle a tesáky má venku. Podívám se dolů. Jeho pták je stejně velký jako ten můj.
"Proč na sobě zatraceně nemáš spodní prádlo?" Pro Temného prince je odhalené přirození výzvou k boji.
"Škrtí."
"Jdi do prdele," řeknu mu na to.
"Chlapi. A dost," napomene nás kluk. "Zabalte nás. Copak chcete, aby umřela?"
"Neměl jsi ji tam brát. Zabiju tě za to," řeknu Ryodanovi, když mu pomáhám zabalit polonahýho kluka s mojí holkou do spacáku.
"Říkal jsem jí, ať na nic nesahá," řekne Ryodan. "Věděl jsem, že ji to vyhodí z rychloběhu. Připomínal jsem jí to pokaždý, když jsme šli dovnitř. Tak si posluš, Skote. Stačí říct."
"A všichni víme, jak dobře poslouchá, když jí někdo přikazuje," řekne kluk suše.
Ryodan po něm hodí pohledem, který by vystrašil i dospělé, ozbrojené a dobře psychicky odolné muže. "Neměla důvod na cokoli sahat."
"Očividně si myslela opak," řekne zase kluk naprosto v klidu.
"Byl jsem celou dobu s ní. Myslel jsem si, že ji dokážu dostat ven."
"Tak to sis myslel špatně, blbče," řeknu.
"Nevěděl jsem, že ji to ovlivní tak rychle. Když jsem to zkusil já, takhle rychlý to nebylo."
"Ona není jako ty. A teď už oba sklapněte," řekne ten kluk a zase přitiskne svoji tvář na její, ruce jí položí kolem obličeje a dýchá na ni.
"Proč to vůbec děláš?"
"Teplý vzduch. Hypothalamus. Reguluje vnitřní teplotu a pomůže ji nabýt vědomí. Potřebuju, aby se vyčůrala."
"Třít jsem ji mohl klidně sám. Aby se jí rozproudila krev."
"Geniální. Zabil bys ji. Její krev je moc chladná. Zastavila by jí srdce."
"Nechápu, proč se začala svlékat," řekne Ryodan. Podívám se na něj. Dělá to samé co já. Zjišťuje, co dělat, když se to stane znovu. Oba bychom ji rychle odnesli ven a snažili se ji dostat do tepla. Podle toho kluka by ji to ale zabilo.
"Krevní cévy se rozšiřují. Myslela si, že je jí horko. Občas někdo najde mrtvého horolezce v horách úplně nahého. Jsou zmatení. Mozek se snaží najít nějaké řešení."
"Jak to všechno víš?" příčí se mi, že to ví a já ne. Protože tím pádem je pro tuhle situaci potřebnější než já. Já chci být nejlepší v každé situaci.
"Máma byla doktorka. Jednou jsem skoro umřel v Andách na podchlazení."
"Málem jsem tě zabil," řekne Ryodan.
"Neslyší tě," odpoví kluk.
"Nemluvil jsem na ni."
"Podej mi ještě ty hřející polštářky," řekne. "Sakra, je hrozně studená!"
"Před pár týdny. Málem jsem tě zabil."
Kluk se na něj uštěpačně podívá. Jak to, že má takovýhle prcek dost kuráže zvýšit na mě hlas a podívat se na Ryodana takhle?
Ryodan zasyčí: "Stál jsem schovaný ve stínech ulice, když jsi jí procházel. Nevěděl bys o mě. A ona by dneska zemřela, kdybych tě zabil."
"To je omluva?" posmívám se.
"Lekne se tě pokaždé, když tě vidí, Skote?"
Načepýřím křídla, která ještě nemám a zasyčím.
"Oba moc mluvíte," řekne kluk. "Zmlkněte. Nebudu vám to znovu opakovat."
Sklapneme, což je neskutečně vtipné.
Najednou nás vidím z ptačí perspektivy. Teď se na všechno dívám s nadhledem. Asi proto že ztrácím svou lidskost a značím si tak cestu do pekla. Všimnu si, že je tu jeden jeden lidský muž a já to nejsem.
Vidím nádhernou mladou ženu, která má křivky, o kterých jsme ani já, ani Ryodan nevěděli. Je úplně bez krve, namodralá a v náručí ji svírá polonahý teenager, i když bych to měl být já. A nad nimi drží stráž dvě příšery.
Smrt nalevo.
Ďábel napravo.
Ten kluk vypadá stejně jako já v jeho věku, až na ty brýle a na fakt, že je o pár centimetrů vyšší. Tmavé vlasy, velký úsměv, široká ramena, bude z něj fešák.
Jestli přežije do příštího týdne.
Momentálně bych řekl, že spíš ne.
Je s ní ve spacáku a drží ji. Ona má na spodním prádle lebky a zkřížené hnáty. Neskutečně mě to okouzluje.
Takže jestli nebude v jiné temné uličce číhat Ryodan, budu tam já.
1 comments:
Děkuji za další super kapitolu
Okomentovat