Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 16. kapitola

Zjistím něco, co stojí naprosto za prd.

Umírání je snadné.

Ale probrat se zpátky k životu nestojí za nic.

V jednu chvíli jsem mrtvá. Neexistuju.

V další jsem v jednom ohni bolestí.

Slyším mluvit hlasy, ale připadá mi, že mám na víčkách závaží a ani se je nesnažím otevřít. Všechno mě tak bolí, že z toho upadám do bezvědomí. Zasténám. Je mi hrozně.

"Říkal jsi, že s ní můžeme pohnout, tak to udělejme. Hned. Vezmeme ji ke mně."

To je Christian. Co tady asi dělá?

"S tebou nikam nepůjde. Půjde se mnou. A jestli se mýlíš, prcku, a ublíží jí to, tak je po tobě."

To je Ryodan. Ale komu říká prcku? Jediný, komu tak říká, jsem já.

"Neriskoval bych její život. Můžeme s ní pohnout."

"D-D-Dancer?" drkotám zuby.

"Klid, Mego. Málem jsi umřela." Sevře mou ruku to svou a já se chytím. Mám ráda jeho ruku. Je velká a drží snadno, ale pevně jako by říkala: Mám tě, jestli mě chceš, ale pustím tě, jestli chceš chvíli utíkat. "Nepůjde nikam ani s jedním z vás. Půjde se mnou," řekně.

"Tak to ani náhodou!" vyprskne Christian a já za víčky vidím záblesky ze síly jeho hlasu a z toho, jak moc mě všechno bolí.

Ryodan řekne: "Je slabá a ty ji nedokážeš ochránit."

"N-n-nejsem s-slabá," mumlám. "N-nikdy n-n-nejsem." Pootevřu oči a zabodne se do nich světlo z ulice. Znovu je zavřu. Zatraceně, jsem slabá.

"To teda dokážu."

"Nakráčel jsem si to přímo a k tobě a sebral ti ji pod nosem."

"To jsem tam zrovna nebyl. Jinak by se ti to nepovedlo."

Ryodan se zasměje. "Človíčku."

"Jde se mnou," řekne Christian.

"L-lidi, je mi fakt z-zle," řeknu. "Co je nejblíž?"

"Moje místo," řekne Christian.

"Tak to určitě," vyprskne Ryodan.

"Ani nevíš, kde to je."

"Já vím všechno."

Dancer odpoví: "U Chestera."

Řeknu směrem k Dancerovi: "Vezmi mě tam. A r-rychle. Umírám hlady a m-m-mrznu."

***

Když vejdeme do Chestera, ten hluk mi bolestivě projede hlavou od spánku ke spánku. Je mi tak špatně, že jsem celá malátná. Ryodan řekne Lorovi, aby sehnal teplé deky a připravil nahoře pokoj. Doufám, že je zvukotěsný. Jak znám Ryodana, tak ano. Je jako Batman, má ty nejlepší hračky. Je mi úplně jedno, kam mě vedou. Jen si potřebuju lehnout. Chci, aby mě přestali nutit chodit, i když jsem trvala na tom, že půjdu po svých, protože nesnáším, když mě musí někdo nést. Pálí mě pak každý sval a nemůžu jasně přemýšlet.

"Ať odsud ten kluk zmizí," řekne Ryodan svým mužům.

Dva z nich se pohnou směrem k nám s rukama na svých zbraních.

"Nechte Dancera na pokoji!" zakřičím.

"To je dobrý, Mego. Stejně mám ještě něco na práci. Dávej na sebe pozor, jasný?" Tvrdě se na mě podívá a na vteřinu kolem nás všechno zmizí. S Dancerem je život strašně jednoduchý. Chci se ho zeptat, kde se tam vzal. Chci vědět, co se stalo. Někdo mi dneska v noci zachránil život. Chci znát všechny detaily.

Ale nechci, aby byl tady. Ne U Chestera. Nechci, aby ho to poskvrnilo. "Uvidíme se večer?" zeptám se.

Zazubí se na mě. "To doufám, Mego. Musíme zkouknout ten film."

"Dostaňte ho odsud. Hned," vyštěkne Ryodan.

Dancer mě naprosto ohromí, když setřese jejich ruce ze svých a naprosto v klidu řekne: "Vyprovodím se sám." Netřese ze sebe testosteron jako mokrý pes. Nestane se z něj hloupý býk, který kolem sebe mlátí rohy. Prostě se o sebe dokáže postarat.

Dívala bych se, jak odchází, ale Ryodan mě najednou otočí a vede mě jinam, jako bych byla nákupní košík. Vyštěkne rozkaz, aby mu někdo přinesl teplou vodu a želé a řekne Christianovi, ať vypadne z jeho klubu.

Christian se zasměje a posadí se na stoličku u baru nejblíže ke schodům.

Jak se tak soukám po schodech na horu, všimnu si něčeho vtipného. Ryodan se na vteřinu zasekne a já se ohlédnu. Dívá se na taneční parket, dolů do klubu, kde se tanečnice oblékají jako děti, a jako by vycítila jeho pohled, Jo se podívá nahoru přímo na něj. Skoro jako by čekala na tuhle chvíli. Jako by mezi sebou měli natažený provázek a ona cítila, když za něj zatáhne. Myslím, že její melíry jsou ještě dramatičtější, než byly před několika dny. Jako zlato, které jí září v tmavých vlasech. Na prsou má zase třpytky - nevšimla bych si toho, ale ty třpytky tam přitahují pozornost! - a na rukou má pěkné náramky. A to šperky nikdy nenosí. I když je mi zle, tak si myslím, že jí to fakt sekne. Ryodan na ní nepatrně kývne a ona ztuhne, otře si ruce o sukni a polkne. Dívají se na sebe a ani jeden neuhne pohledem.

Po dlouhé době Jo přikývne.

Co to sakra bylo? To je empatička jako Kat? Jak věděla, co říkal? A co vůbec říkal? Proč předává ten tác někomu jinému?

Pak se mi podlomí nohy, protože jsem předstírala, jak nejdéle to šlo a on mě chytí dřív, než dopadnu na podlahu, nese mě a já se ani nebráním, protože je mi mizerně.

Vezmou mě do pokoje jen pár dveří od Ryodanovy kanceláře a položí mě do postele. Zahrabu se hluboko do měkké matrace a vydechnu úlevou. Okamžitě usnu. Ryodan mě naštve, když mě snad jen o tři minuty později vzbudí, aby do mě dostal teplou želatinovou vodu.

Nejdřív nechci, ale chutná to božsky.

"Co se stalo?" zeptám se. "To jsem umřela a vrátila se zpátky?" To je dobrodružství! Přemýšlím, jestli to bude součástí mojí legendy až  umřu. Zajímalo by mě, kolikrát dokážu nakopnout smrt do zadku. Jak super to je?

"Pij."

"Kde se tam vzal Dancer?" Kručí mi v žaludku. "Au, bolí mě břicho."

"Přestaň hltat a pij pomalu."

Další zajímavou věc vidím, když mi nalévá druhou skleničku. "Kámo, třeseš se jak drahej pes."

"Promrznul jsem."

Lor se zasměje a významně se na něj podívá. "Nebo naopak. Vypadni. Postarám se o ni."

Ryodan se podívá na moji prázdnou sklenici. Už jsem vypila celý džbán a chci ještě.

"Dojdu pro další," řekne Lor. "Běž si udělat, co potřebuješ, šéfe."

Zajímalo by mě, co si potřebuje udělat a proč se tak klepe. Jestli je tohle jeho slabost, tak o ní chci vědět všechno. Škoda, že za chvíli zase odpadnu.

Ryodan si stoupne. "Postarej se o ni." A odejde pryč.

Lor řekne: "Spi, prcku. Budu zpátky dřív, než se naděješ. Přinesu ti čokoládový tyčinky."

Zavrtám se zpátky do peřin, zkroutím se do klubíčka a povzdechu si. Tyčinky. Život je super. Jediné, co musím je ležet tady v teple a počkat na ně. Ohřály mi peřinu. Někdo mi přinese tyčinky až do postele.

Budu spát celé dny.

Zajímalo by mě, co se stalo. Umírám touhou mluvit s Dancerem. Ale to bude muset počkat.

Dřímu a skoro už spím, když mě najednou probere ta vzpomínka, která mě naštve a nabudí.

Já vím, proč se Ryodan díval na Jo tak významně!

Protože teď jsou u něj v kanceláři a mluví o mně! Kují tam pikle, i když Jo dělá starost, že jsem málem umřela.

A snaží se přijít na to, co se mnou, když nedokážu dodržovat pravidla a málem jsem se dneska zabila. Nesnáším dospělé a to, že mě pořád řeší! Vždycky to dopadne tak, že mi pak vynadají a nastolí další pravidla, která by nikdo normální nedodržel, protože jsou nelogická a hloupá.

Jak jsem zatraceně měla vědět, že když se tam něčeho dotknu, tak mě to vrátí do normálního tempa? Proč mi to neřekl? Nikdy bych to neudělala!

Takže to vlastně nebyla moje chyba, ale jeho, najednou jsem tou nespravedlností tak rozpálená, že vylezu z postele, popadnu meč a klopýtám ke dveřím. Na chodbě se rozhlédnu, ale nikoho nevidím. Protože jsou všichni určitě u něj v kanceláři a pomlouvají mě.

Jdu po chodbě, motám se ode zdi ke zdi, dokud nedojdu ke dveřím jeho kanceláře. Přitisknu ruku tam, kam ji vždycky dává on a dveře se otevřou. Ani nečekám, až budou otevřené úplně, než spustím.

"Není to moje chyba, že jsem dneska málem umřela, kámo. Je to tvoje chyba, proto- ááá - Fuj!" Zatřesu hlavou naprosto šokovaná.

Šokovaná.

Pusu mám až na podlaze a nedokážu ze sebe dostat jediné slovo.

Ryodan se na mě ohlédne přes rameno.

Jo je uvnitř, ale nemluví. Je ohnutá přes jeho stůl s vyhrnutou sukní. A on dělá to, co jsem ho nikdy nechtěla vidět dělat. Proboha! To jsem prošla nějakým časovým portálem? Jak dlouho mi trvalo se sem dostat? Nedělaj dospělí spoustu jiných věcí, než se dostanou k tomuhle? Co třeba nějaká předehra? Jako já se pohybuju rychle, ale kámo! Tak nějak si myslím, že některé věci je dobré brát pomalu, aby mě se mohly připravit na jiné věci!

Jo zalape po dechu a začervená se. "Ach! Dani! Vypadni odsud!"

Vidím z Jo víc, než jsem kdy chtěla..

Nemluví o mně.

Ani na mě nemysleli.

Jako bych snad ani neležela na smrtelné posteli pár kroků odsud. Nikdo se o mě nezajímal!

"Ty jsi fakt zrádkyně! Klidně si spíš s nepřítelem! Co to s tebou je? Tohle je fakt nechutný!"

"Vrať se do postele, Dani," řekne Ryodan a zvláštně se na mě podívá.

Nenávidím ho a jí taky a nesnáším tyhle pitomý dveře.

Nemůžu s nima při odchodu ani praštit.

***

Vzbudím se a cítím se skvěle. Většinou se probouzím zmatená a protivná. Možná bych se měla nechat zabít častěji. Netuším, proč se cítím tak dobře, ale zbožňuju to, takže se protáhnu a snažím se si to co nejvíc užít. Svaly mám naprosto spokojené a uvolněné, necítím nikde žádné modřiny, což je nemožné. Vždycky mám ztuhlé nebo natažené svaly. Modřiny jsou moje. Připadám si jako v úplně jiném těle! Dojde mi, že jsem v nějakém stavu těsně před probuzením, ve kterém jsem nikdy předtím nebyla, kdy už mi funguje mozek, ale tělo ještě ne. Cítím, že ležím na čokoládových tyčinkách, které se v mém teplém hnízdu roztékají. Jednu mám přímo mezi tváří a polštářem, další mám přilepenou na zadku. Odtrhnu je obě pryč, otevřu a sním bez toho, abych otevřela oči. Jsem naprosto spokojená. Na tohle bych si klidně zvyknula. Žádná bolest, žádné zranění, snídaně v posteli.

Pak si vzpomenu, kde jsem.

U Chestera.

A vzpomenu si, co jsem viděla předtím, než jsem usnula.

Ryodana s Jo.

Na jeho stole.

Už se na ten jeho stůl nebudu moct ani podívat! Jak mám teď asi vysedávat v jeho kanceláři?

Jsem tak naštvaná, že okamžitě vyskočím z postele a spolknu zbytek tyčinky tak rychle, že se mi zasekne v krku.

Začnu se dusit, když v tom mě do zad někdo praští pěstí. Z pusy mi vyletí zaseknuté sousto. To je fakt po ránu nechutný. Zvedne se mi žaludek a já se snažím nepozvracet.

Tak tohle už se mojí ranní rutině podobá víc. Všechno je zmatené a stojí to za nic. Když jsem žila v opatství, tak mi Ro řekla, že jsem puberťák a že superhrdinové mají pubertu horší, než obyčejní lidé. Proto prý potřebuju spát daleko tvrději a budím se pomaleji, protože moje tělo se musí opravit na buněčné úrovni. Z hlediska vědy to dává smysl.

"Možná by ti pomohlo, prcku," řekne za mnou Lor, "kdybys žvýkala, než polkneš."

"Nikdy nežvýkám víc než jednou. Pak bych nebyla schopná jíst tak rychle. To bych trávila celý dny jenom žvýkáním. To bych pak měla žvýkací svaly jako Pepek námořník ruce."

Když strávíte většinu svého dětství v kleci před televizí, tak znáte úplně všechny. Dokážu přezpívat všechny písničky od Green Acres a Gilligan's Island. Dokonce znám i That Girl. Všechno, co znám jsem se naučila z televize. Je tam spousta psychologie, když posloucháte pořádně a to já posouchala. Ro řekla, že z toho mám to melodrama. Že si mysím, že lidé jsou něco víc stejně jako v televizi. Kámo, jasně že jsou! Ale to nemám z telky. Život je o volbě: buď žijete černobíle nebo barevně. Já mám nejradši všechny barvy duhy! Popadnu meč a zamířím ke dveřím.

Lor stojí před nimi se založenýma rukama. "Šéf neříkal, že můžeš odejít."

"Já neříkala, že tvůj šéf může spát s Jo," řeknu naoko klidně, ale uvnitř zuřím. Nevím, proč se cítím tak zrazená. Proč se vůbec starám? Jsou to dospělí. A ti nikdy nedělaj nic rozumnýho. Jo ho ani nemá ráda. A já vím, že jeho Jo taky vůbec nezajímá.

"Zlato, na to se šéf nikoho neptá."

"No tak s Jo už to dělat nebude. Jdi mi z cesty. Uhni." Řeknu jí, že už s ní nikdy nepromluvím, jestli v tom budou pokračovat. Donutím ji vybrat si a ona si vybere mě.

"Abys zas udělala nějakej průser?"

"Jo." Ani se to nesnažím popřít. Jsem připravená rozdávat rány, dokud se někdo jiný nebude cítit tak mizerně jako já.

Podívá se na mě. Zatnu zuby a vidím, že má co dělat, aby se nerozesmál.

"Co? Myslíš, že si dělám srandu?" Už mě unavují lidi, co se na mě takhle usmívají. Chytím jílc meče. Ale moje ruka sevře tu jeho. Všichni jsou rychlejší než já. "Nedělám si srandu. Jsem nebezpečná. Jen počkej a uvidíš. Ještě jsem úplně nevyrostla, ale až se tak stane, tak ti nakopu zadek. Počkej a uvidíš."

Pustí můj meč a se smíchem mi uhne z cesty. "Běž, prcku. Rozviř vody. Poslední dobou tu byla nuda."

Po cestě ven ze dveří mi dojde, že mám vlastně Lora ráda. Máme to dost podobně.

Když prosvištím kolem Ryodanovy kanceláře, přijde mi, že cítím průvan, rychle se otočím připravená s ním bojovat, ale nikdo tam není. Potřesu hlavou a seskáču ze schodů v rychloběhu, protože mám dneska ráno spoustu energie a mezitím se dívám na taneční parket. On i celý klub je narvaný k prasknutí. Buď jsem nespala dost dlouho nebo jsem prospala celý den až do večera, protože támhle je Jo, pracuje a v té sukni má strašně dlouhé nohy... Bože! Zamračím se na ní přes zábradlí. Vypadá šťastně! Úplně září! Co si myslí? Že žije v nějaké pohádce? Tak to ani náhodou. Tyhle příběhy jsou brutální a zabíjí a chlápkovi, se kterým spí, na tom vůbec nezáleží. Tak jak může zářit? Vždyť v tom nebyla ani žádná romantika. Prostě... pche! Vůbec nad tím nechci přemýšlet. Nemůžu se dočkat, až tu vzpomínku dostanu z hlavy!

Proletím klubem a přitom vrážím do lidí napravo a nalevo. Cítím se pak o něco líp, když je slyším skučet.

Když se před ní zastavím, zatváří se překvapeně a pak naštvaně. Proč je sakra ona naštvaná?

Vezme poslední drink z tácu, položí ho na ubrousek před Nosorožíkem a pak si tác přitiskne k tělu, jako by to snad byl nějaký štít.

"Zrádkyně."

"Dani, nedělej to. Ne tady. Ne teď."

"Ale ty jsi to dělala tam," řeknu a hodím rukou směrem k Ryodanově kanceláře, "bez toho, aby si se o mě jenom na vteřinu bála. Celou dobu jsem byla prakticky na pokraji smrti a ty sis to zatím o dvoje dveře dál rozdávala s chlápkem, před kterým jsi mě přišla zachránit. Věznil mě v kobce. Držel mě tam proti mojí vůli. Pamatuješ?"

"Takhle to není."

"Cože? Nebyla jsem v kobce? Nebo jsi mě před ním nepřišla zachránit? Neříkej mi, že jste spolu nespali. Vím, co jsem viděla."

"Nevěřila jsem, že by ti ublížil a to taky neudělal. Neublížil nikomu z nás."

"Nutí nás pro něj otročit! Ty obsluhuješ Danany a já běhám na jeho pitomým vodítku! Dává lidi Dananům, Jo. Zabíjí je!"

"To není pravda. Provozuje klub. To není jeho chyba, že lidé chtějí umřít. Co má asi tak dělat? Rozmluvit jim to? Zařídit tady kancelář psychologa? Co čekáš, že udělá, Dani?"

Nevěřícně na ni zírám. "To si zatraceně děláš srandu! Ty ho bráníš? To je Stockholmský syndrom, Jo," posmívám se.

Přejde k prázdnému stolu a začne ho uklízet, špinavé nádobí vrší na svůj tác. To, že uklízí po těch příšerách mě naštve ještě víc. Zvlášť když u toho vypadá tak dobře. Jo se snaží vypadat dobře. Nechápu to. Vždycky byla naprosto spokojená ve svých džínech a tričkách bez makeupu, když se bavila jen s náma holkama. Měly jsme pyžamové party a dívaly se na filmy. Teď je jak ze žurnálu. Nenávidím to.

"Myslela jsem, že nevíš, co to je."

"Našla jsem si to, kámo, a ty tím stopro trpíš. Necháš ho, aby s tebou zametal. Jak dlouho myslíš, že mu ten zájem vydrží? Myslíš, že ti přinese kytky? Myslíš, že spolu budete chodit nebo co?"

Naskládá na tác poslední panákové skleničky a pak se na mě podrážděně podívá. "Můžeme to nechat na jindy?"

"Jasně. Když mi slíbíš, že už s ním spát nebudeš, tak půjdu hned pryč. Hned teď. Konec rozhovoru."

V obličeji se jí objeví napjatý výraz. Když setře stůl mokrým hadrem, podívá se nahoru k jeho kanceláři. Štve mě to ještě víc, protože se celá rozzáří. Napětí zmizí a tváří se zamilovaně. Nesnáším to. Nesnáším jeho.

Pak se podívá zpátky na mě.

"Ne, Dani, neslíbím ti to. Nepleť se do toho. Nic ti do toho není. Tohle je mezi dospělými." Otočí se a zamíří k baru se svými tácem. Vzdáleně slyším, jak nějaký Danan pokřikuje rozkazy a snaží se upoutat její pozornost, ale je mi to jedno. Já chci její pozornost.

Přejdu do rychloběhu a doběhnu za ní. Vytvoří to v celé místnosti prudký závan větru, až jí to málem vyrazí tác z ruky. Dělá, co může, aby ho udržela. Skoro se jí to nepovede. Ryodan není jediný, kdo si může s lidmi zahrávat.

"Neodcházej, když jsem ještě neskončila."

"Ale ano, skončila."

Zasyčím jí do ucha: "Ty to nechápeš? Ten chlap se do tebe nikdy nezamiluje. Nemá to v sobě. Jenom tě zneužije a odhodí jako kus špinavého papíru, o který už nestojí."

Prudce se nadechne a hodí na mě přes rameno vražedný pohled.

Okamžitě bych si nafackovala za to, co jsem řekla. Zvlášť proto, že je to pravda. Jo nikdy Ryodanův zájem neudrží. Na to je moc dobrá. Čistá a milá. Nemá v sobě ani trochu krutosti, zlomyslnosti a vůbec ničeho špatného. Není na děj dost komplikovaná. On je prostě takhle zvrácený. Spražila jsem špatnou osobu. Měla jsem uhodit na něho. Ublíží ji a já mu to nikdy neodpustím. Takže jsem jí ublížila první já. Jsem fakt pitomá.

"Ty si fakt myslíš, že to nevím?" Kdyby jsme nebyly u Chestera, tak věřím tomu, že ty slzy, které teď měla v očích, by přetekly.

Najednou se cítím mizerně za to, že jsem to řekla. Chtěla bych ji obejmout. Nebo utéct. Nechci Jo ublížit. Měla jsem držet jazyk za zuby. Prostě to neumím. Dospěláci jsou divní. Ale nechápu to! "Tak proč? Proč by ses do toho pouštěla, když víš, že to skončí špatně? Proč by někdo dělal něco, o čem ví, že mu to ublíží?"

"Na tyhle věci jsi ještě moc mladá."

"Ale no tak, Jo, mluvíš se mnou. Nikdy jsem nebyla mladá. Takhle to v mém životě nefunguje. Řekni mi to."

"Je to složitý."

"Stejně jako všechno ostatní. Tak to aspoň zkus."

Nic neříká a já jen stojím a čekám. Dlouhé ticho lidi většinou donutí mluvit.

Ale natahuje se to. Nakonec se podívá pryč, vypadá zahanbeně a tak zranitelně, že to až vypadá, že mluví sama se sebou a ne ke mně, když řekne: Každé ráno si stoupne na vršek schodů, podívá se kolem a prostě vypadá tak velký, mocný, krásný a..." Polkne, jako by jí najednou vyschlo v ústech. "Sexy. Bože, tak zatraceně sexy." Její pohled je najednou divný, intenzivní jako by na něco vzpomínala, pak vydá tichý zvuk a na chvíli se odmlčí. "A je vtipný. Věděla jsi, že je vtipný? Musíš to vědět. Trávíš s ním spoustu času."

Zatnu ruce v pěst. Jasně, že to vím. Ale nevěděla jsem, že to ví ona. Co spolu dělají? Vypráví si vtipy jako já a Dancer?

Je duchem úplně někde jinde. "Každý ráno, když končí směna, vybere si z davu nějakou ženu a kývne na ni. Ta jde nahoru a nakonec se ukáže v klubu a vypadá..." Přejede jí mráz po zádech a naskočí husí kůže. "Přemýšlíš, co s ní dělal, že vypadá takhle. Díváš se na ní, jak jde kolem, usmívá se a pohybuje se jinak než předtím a víš, že se tam nahoře stalo něco, co jí vlivo do krve život. Že zažilo něco, co se dá zažít jen jednou za život, pokud vůbec. Muž musí ženu vidět v určitém světle, aby to tak bylo. Snažíš se na něj nemyslet, ale nefunguje to. Přísahala jsem si, že jestli na mě někdy kývne, tak nepůjdu."

"Kámo, budíček. Šla jsi."

"Já vím."

Zase září, jako by vyhrála nějakou cenu.

"Proč on?" nechápu to, ale chci to pochopit. Nechci si myslet, že je Jo zrádkyně. Už jsem přišla o Mac. Nechci ztratit taky Jo. "Vždyť víš, jaký je!"

"Není to špatný člověk, Dani."

"Kecy."

"Všechno není tak černobílé, jak chceš, aby to bylo."

Některé věci takové jsou a Ryodan je černější než černota. Je to padouch, tečka, konec diskuze. Jsem vytočená. Jo se potřebuje probudit a cítit, že se jí připaluje kafe dřív, než celý kávovar vybouchne. "A až si zítra stoupne na ty schody a vybere si někoho jiného?" zeptám se. "Je to jen otázka času, Jo. Víš, že se to stane. Budeš se odsud na něj zasněně dívat, tak jako teď, a on si vybere jinou servírku, protože ten chlap dvakrát nevstoupí do stejné řeky. Když je s něčím hotový, končí. Jak se budeš cítit potom?"

Odvrátí se ode mě.

Jdu za ní, popadnu ji za loket a donutím zastavit. "No? Co myslíš, Jo? Že jsi výjimečná? Že zrovna ty ho změníš? Ale no tak! Myslíš, že spolu budete vybírat gauč? Nebo dlaždičky do koupelny?"

Nadechne se, jako by zapomněla dýchat a když si pak vzpomněla, tak do sebe nemohla dostat dostatek vzduchu. "Já vím, co dělám, Dani."

"Dobře, tak mi to vysvětli! Protože z mého pohledu to vypadá, že děláš pěknou blbost!"

Zase se mi vzdaluje, mluví tiše, jako bych tu ani nebyla. Dokonce i s mým super sluchem se musím naklonit blíž, abych ji slyšela.

"Jsou muži, se kterými si buduješ budoucnost, Dani. A pak jsou tu muži, u kterých víš, že když si pustíš k tělu, vybuduješ si s nimi jen vzpomínku. Já ten rozdíl znám."

Podle mě to tak nevypadá.

"Některé vzpomínku za tu cenu stojí. Vypořádám se s tím."

Ale to není pravda. Vím to. Znám Jo. Je dokonalá, milá a má srdce bojovníka, ale nemá v sobě žádný led ani chlad. Miluje. Netuší, jak to vzít zpátky, když musí, protože někdy to prostě zpátky musí vzít. Musí to popadnout oběma rukama a zatáhnout dřív, než jí to zničí srdce na milion kousků. Nevypořádá se s tím dobře. A já po něm budu muset posbírat to, co z ní zbude a zabít ho. Nadechnu se. "Jsi moc hloupá na to žít a už se s tebou nebudu bavit. Potřebuješ se probrat."

"A ty musíš přestat každého soudit."

"Nevíš o mně vůbec nic. A radši budu soudit lidi, než být jako ty a neumět si o nikom a o ničem rozhodnout a nechat se vtáhnout do hloupostí."

"Dani, prosím tě-"

"Už toho mám dost. Nemůžu tě poslouchat!" Otočím se a začnu přecházet do rychloběhu. Netuším, co mě donutí podívat se nahoru. Je to jako mít za pasem gumičku, za kterou nahoře na schodech někdo zatáhne.

Ryodan stojí na vrchu schodů a dívá se na mě. A já si vzpomenu na to, co Jo řekla, že je mocný a krásný.

Podíváme se jeden druhému do očí.

Moje říkají: už si jí nikdy nevybírej. Nech ji na pokoji.

Jeho říkají něco, co vůbec nechápu. Pak si mě prohlídne od hlavy k patě a já vyčtu jedno: běž domů, prcku.

Podívá se skrze mě na Jo.

A kývne na ni.