Ty a já zas nejsme tolik rozdílní, říká Cruce a pohybuje se uvnitř mě. Oba jsme se narodili, abychom byli vůdci.
Zoufale se snažím probudit. Jsem v Zemi snění a on mě drží ve svých křídlech. Je tam od chvíle, co jsem usnula, čekal na mě na konci cesty z bílého mramoru v nádherné zahradě plné rudých růží. Položí mě na ně. Slyším pod sebou šustit lístky a obrním se před trny.
Nesmíš toho litovat, Kat. Slunce také nelituje toho, že vychází.
Pronikne hluboko do mě, celou mě naplní a každé nervové zakončení v mém těle smyslně vibruje. Prohnu se v zádech a zasyčím blahem.
Spolu budeme vládnout světu a oba nás budou milovat. Zachráníme je.
"Zdá se ti o mně, moje sladká Kat?"
Můj snový svět se roztříští jako sněžítko a já si vzpomenu, že jsem požádala Seana, aby se mnou strávil noc v opatství. Potají jsem ho přivedla zadem přímo do svých pokojů. Aby mě zachránil před Crucem. Aby mě uzemnil ve světě, který znám a miluji.
Přetočím se v jeho náručí a přitisknu se k němu, třesu se strachem, ale předstírám, že je to touha. Znovu se rychle pomilujeme. Nikdy neví, že se snažím zbavit myšlenek na někoho jiného.
Někoho, kdo to umí líp.
Sean, moje láska, můj kamarád z dětství, moje spřízněná duše. Nikdy jsem si nedokázala představit život bez něj. Chodili jsme si hrát na stejné místo, šli jsme spolu první den do školy. Ve stejný týden jsme dostali neštovice a chytli od sebe první chřipku, když jsme se pod dekou dívali na televizi. Byl u mě v tu noc, kdy jsem dostala první měsíčky a já tam byla, když začal mutovat. Víme o sobě všechno. Naše historie je bohatá a dlouhá. Miluju jeho tmavé oči, černé vlasy i bledou irskou kůži. Zbožňuju ho v jeho rybářském svetru a sepraných džínách. Vždycky nemá daleko k úsměvu. Miluju jeho silné paže, které získal lety taháním těžkých rybářských sítí, jak se vždycky snadno nechá pohltit dobrou knihou, jaké to je, když ho mám v sobě.
"Jsi v pořádku, zlato?" Odhrne mi pramen vlasů z tváře.
Položím si na něj hlavu a poslouchám, jak mu bije srdce, pevně a jistě. Někdy si myslím, že má taky trochu mého daru, protože se ve mně tak vyzná. O mé schopnosti emocionální empatie ví od dětství. Nic na mně ho neděsí, což je vzácné vzhledem k tomu, že přesně chápe, co dělám. Málo lidí mi dokáže lhát. Cítím jejich vnitřní konflikt, pokud tedy nemají schopnost necítit žádnou vinu. Takových lidí jsem potkala jen hrstku a všechny u Chestera. Nepoznám pravdu, poznám jen, když někdo zalže. A aby mě muž miloval, musí být naprosto upřímný. Takový je můj Sean. Naučili jsme se věřit jeden druhému dřív, než jsme zjistili, co je to pochybnost.
"Co když to nedokážu?" řeknu. Nijak to nerozvádím. Se Seanem tolik slov nepotřebuju. Dokončujeme věty jeden za druhého od mládí. Když jsme spolu spali poprvé, bylo to opravdu poprvé pro nás oba. Od té doby jsme nikoho jiného neměli.
Teď mám neviditelného milence, který pošlapává vše, co je mi drahé. Chci jeho a ne Seana.
Zasměje se. "Kat, zlato, ty dokážeš všechno."
Přijde mi, že mám na srdci obrovský balvan. Úplně hořím studem a přetvářkou. V mých snech jsem se do detailu milovala s jiným mužem každou noc už víc než týden. Cítila jsem ho na všech místech, která předtím patřila jen Seanovi. "Ale co když ne? Co když udělám chybu, která bude stát někoho život?"
Přetočí se na bok a přitáhne si mě zády k sobě. Přitisknu se k němu. Tolik se k sobě hodíme. Jako by nás vyřezali ze stejného dřeva.
"Ticho, Kat. Jsem tady. Vždycky tady budu. Spolu zvládneme cokoli. Vždyť to víš. Pamatuješ na naše sliby?"
Přitáhnu si jeho ruce ještě blíž kolem sebe. Byli jsme mladí, tak mladí. Všechno bylo tenkrát jednoduché. Bylo nám patnáct a byli jsme do sebe neskutečně zamilovaní. Tenkrát jsem se odplížili do našeho ráje u majáku, oblečení jako by to byl náš svatební den a jeden druhému jsme složili slib. Oba pocházíme z rozvrácených rodin, které se neustále hádaly, ale my jsme se z nich poučili. Až moc vášně škodí. Někdy je něžnost lepší. Věděli jsme, co musíme udělat, abychom zůstali spolu. Nebylo to nic svátečního. Jen zdravý rozum.
Když zeslábneš, já budu silný. Když se ztratíš, já budu tvoje cesta domů. Když si budeš zoufat, já budu tvoje radost. Budu tě milovat napořád.
"Miluju tě, Seane O'Bannione. Nikdy mě neopouštěj."
"Ani náhodou, Kat. Nikdo mě od tebe nedostane. Jsi jenom moje. Napořád." V jeho hlase slyším úsměv.
Znovu se pomilujeme a tentokrát, když se mě temná křídla pokusí zastínit, nepovede se jim to. V téhle posteli jsem tentokrát jen já a Sean.
***
Dívám se na něj, zatímco úsvit maluje na jeho tváři bílé obrazce. Nevzali jsme se a já mám v opatství mladé svěřenkyně. Začali jsme plánovat svatbu, než padla zeď, ale naše rodiny nám to překazily. O'Bannionovi se nám pokusili překazit plány. Ale když si uvědomili, že je Sean nebude poslouchat, tak se do plánování pustili s vervou, aby z toho udělali událost dekády.
O'Bannion si měl vzít McLaughlinovou!
Pro mojí rodinu by to byl obrovský krok dopředu. Byli jsme drobní zločinci. Jeho rodina kontrolovala skoro půlku dublinského podsvětí. Se Seanem jsem vyrostla, protože moje máma byla jeho chůva.
S rodiči jsme se hádali měsíce, než padla zeď a zemřely miliardy lidí.
Včetně našich rodin. Kde jinde mohli být než venku, kde sledovali ten chaos a snažili se z toho bezpráví něco vytěžit?
Nepředstírám, že mě jejich smrt mrzí a odmítám se za to stydět. Jediné, co mě zasáhlo byla smrt mých dvou nevlastních bratrů, kteří pád zdi přežili, jen aby je poté zabili Stíny. Rowena nás sice naučila jíst Temné maso, ale dost pozdě na to, abych je zachránila. Moji rodiče a ostatní sourozenci byli zkažení až do morku kostí. Někdy se lidé prostě narodí do špatné rodiny. Sean a já jsme se k nim otočili zády před lety. Ale naše rodiny na nás nikdy nepřestali tlačit a nehodlaly nás nechat jít. Tolik jsem se bála, co Seanovi udělají, že se ho pokusí donutit do jiného svazku, ale to už je minulost.
Je dnes a my jsme volní!
Hned, jak se situace trochu uklidní, seženeme si kněze a necháme se oddat. Některé z holek doufají, že budeme mít krásný obřad tady v opatství. Svatba v takovýchhle časech může povznášet, ale takhle to nechci. Je to jen mezi Seanem, bohem a mnou.
Chytí mou tvář do dlaní, políbí mě a já cítím, jak mu tluče srdce skrz hruď i díky mému daru. Je šťastný. To je vše, co potřebuji.
Ptá se, jestli může v noci zase přijít, usměju se a políbím ho.
"Ano a každou noc potom, ale to ty dobře víš. Jestli chceš kompliment, Seane, mám jich v zásobě tisíce."
Ale když odchází, smích mě přejde a já se dívám na postel.
Měla bych mu říct, co se děje. Kdyby to bylo naopak, chtěla bych to slyšet. Bojovala bych za něj s neviditelným nepřítelem. Stáli bychom spolu, jako jeden. Znala bych všechno o jeho mučitelském succubovi.
Ale nemůžu. Prostě to nedokážu. Už se stalo. Znala jsem detailně jiného muže. Cruce mě donutil prožít věci, které jsem nikdy se Seanem nezažila. A nenávidím se za to, že jsem mu to nedokázala říct. Ale prostě nemůžu.
***
Takže jdu domů hezky pomalu jako každý druhý, jsem sice vytočená, ale nějak se na ten pocit nemůžu soustředit, protože se cítím naprosto báječně. Moje mysl sice trucuje, ale tělo říká: "Hej, kámo, jdeme si hrát!"
Nakopnu plechovku a pošlu ji do zdi. Splácne se a zůstane ve zdi, to mě pobaví. Někdo to jednou uvidí a bude přemýšlet, jak se to mohlo stát. Podobné stopy nechávám po celém městě, pouliční lampy zkroucené do písmene D jako Dani a taky Dokonalá a Dravá a u toho nechávám vizitky, aby je lidé viděli. Je to jako můj bat signál, aby svět věděl, že mi na něm záleží a že se o něj postarám.
Mám před sebou celý den a nemůžu tomu uvěřit. Je to jako za starých časů. Přemýšlím, co budu dělat. Je to pitomý, protože nesnáším, že mi vyšetřování té záhady s Ryodanem zabírá v noci tolik času. Ale nemůžu si dovolit protestovat, protože lidské životy jsou v nebezpečí. Ale bylo by super, kdyby s námi na tom dělal Dancer se svým supermozkem!
Taky je problém, že bych se měla stavit v opatství a zjistit situaci. Už jsem tam dlouho nebyla a vidoucí se dostávají do průserů dřív, než stačí zabečet. Pořád mám o ně takový divný strach, kterého se nemůžu zbavit.
A pak je tu inspektor Jayne. Jsem si dost jistá, že bych mu měla co nejdřív vyklidit klece.
Projdu přes Temple Bar, dávám si načas, kochám se pohledem na město a snažím se nějak utřídit priority dne. A užívám si to, že konečně je to všechno moje volba! Než padla zeď tuhle část města jsem milovala, protože se tu v noci dělo tolik skvělých věcí se všemi těmi turisty a hospodami a novými Danany, které jsem mohla špehovat a zabíjet. Tady jsem zjistila, co to je život potom, co máma umřela. Žádná pouta, žádná klec. Jen stará čarodějnice, která se mě vždycky trochu bála.
Pak přišla Mac a všechno bylo ještě lepší. Není nic lepšího, než mít vedle sebe parťáka. Zvlášť když pro mě byla částečně jako sestra, jako máma a nejlepší kamarádka v jednom.
Teď je Temple Bar stejně jako zbytek města v ruinách. Opuštěná auta uprostřed ulice. Všude je rozbité sklo z oken a pouličních lamp. Nemůžete udělat krok bez toho, aby vám křupalo pod nohama. Za deštivého dne to vypadá fakt depresivně, když si nepředstavujete zářivou budoucnost. Máma Mac vede nějaký program, který má za úkol vrátit zeleň do ulic a slyšela jsem, že táta pracuje na tom, aby odklidili z Dublinu všechen ten nepořádek.
Projdu kolem zářivě rudých fasád ve čtvrti Temple Bar a ucítím to dřív, než zahnu za roh.
Je to jako by tam byl ledovec, od kterého vane ledová vichřice.
Zvažuju, jestli tam mám vůbec chodit. Ještě jsem žádné místo činu nevyšetřovala sama. Mohla bych sem dnes v noci navést Ryodana a předstírat, že jsme to zrovna našli spolu. Ne že by se za tu dobu snad něco změnilo. Kromě toho, jestli zahnu za roh a najdu tam další mrtvé děti, tak mi to naprosto zkazí den.
Navíc mám na mysli pořád to, že jsem málem umřela. Kdybych byla včera v tom kostele sama... To je divná myšlenka. Nedokážu si představit, že jsem mrtvá. Rozhlédnu se kolem. Vypadá to, že jsem sama. Christian mě nemůže sledovat pořád. Takže jestli odejdu, nikdo nebude vědět, že jsem zbaběle vycouvala. Jestli zůstanu a něco se mi stane, tak se moje srdce možná zastaví a nebude tu nikdo, kdo by mi pomohl.
"Zbabělče! Seber se!" jsem znechucená sama sebou. Nejdu pryč a nepotřebuju nikoho, kdo by mi kryl záda. Nikdy jsem nikoho nepotřebovala. Na superhrdiny si nehrajete, superhrdiny jste. Na plný úvazek, pořád, celý den.
Odhrnu si z boku svůj dlouhý kožený zvlášť, líbí se mi ten pleskavý zvuk, který vydá, vytáhnu meč a zahnu za roh připravená k boji. Můj meč je okamžitě zamrzlý do bíla a prsty mám ztuhlé.
Uprostřed ulice stojí jedno z těch luxusních aut, jaká ráda řídí Mac, a je úplně celé zamrzlé, na slunci se třpytí, jako by bylo poseté diamanty. Z otevřeného okénka trčí zmrzlá ruka. Na druhé straně visí z okénka týpek, pusu otevřenou ve výkřiku, oči zavřené a pěst má ve vzduchu, jako by se snažil s něčím bojovat. Žádné děti. To je úleva. Tentokrát to vypadá jen na dvě oběti. To je další úleva.
Pozorně se dívám a snažím se zachytit každý detail.
Není tu taková zima. Je to sice brutální, ale s kostelem nebo klubem se to nemůže rovnat. Připomíná mi to spíš tu prací scénu na okraji města. Stalo se to venku, tak to rychleji chladne. Hračka!
Párkrát se zhluboka nadechnu a připravuju se na přechod do superrychlosti.
Když už to skoro mám, začne za mnou někdo křičet a střílet ze zbraně.
Kulky mi můžou ublížit. Zas takový superhrdina nejsem. Trochu se leknu a přejdu do superrychlosti dřív, než jsem chtěla. A to je ještě nebezpečnější!
Snažím se znovu získat kontrolu, ale jde to těžko, když se pohybuju tak rychle. Potácím se jako opilej tasmánskej čert a vrazí z boku do zmrzlého auta.
Zpomalí mě to na normální rychlost, ale tentokrát to asi není tak smrtící chlad jako v postele, protože se hned seberu a zase zrychlím. Nemůžu dostat nohy pod kontrolu, protože jsem nezačala úplně, jak bych měla a tak znovu vrazím do toho auta a tentokrát lidi uvnitř vybouchnou jako granát a rozletí se na gazilion růžových zmrzlých šrapnelů.
Ty se mi zarývají do každého kousku odhalené kůže. Kus ledu velký jako dýka mi probodne stehnu a další se mi zapíchne do ramene.
Znovu mě to vyvrhne ze superrychlosti, vstanu, ale z toho, jak rychle jsem vstala se mi ledové dýky zabodávají ještě hlouběji. Okamžitě spadnu zpátky na zem. Je to reflex. Snažím se jen zastavit tu bolest.
A zase začínám umrzat k smrti.
Znovu vstanu.
Kurva, kurva, kurva, kurva, to bolí!
Když budu ležet na zemi, tak umřu.
Když vstanu, tak si jen budu přát, abych umřela.
Zůstanu v superrychlosti a znovu vrazím do toho pitomýho auta, odrazím se od něj do dalšího a všemi možnými způsoby se snažím dostat pryč z té ledové zóny. Necítím ruce. Necítím nohy. Bože, nemůžu uvěřit, co jsem udělala! Kdo to křičel a proč stříleli?
Snažím se dostat pryč ze všech sil.
Spadnu obličejem k zemi na ulici. Ledové dýky se mi zabodávají ještě hlouběji. Ale je mi to jedno. Jsem venku. Jsem zpátky na rohu ulice, kde je dost teplo na to, abych přežila. Zvládla jsem to. Teď se ve mně rozpustí alespoň stovka ledových šrapnelů. Buď už to začalo anebo hodně krvácím, protože mi po kůži stéká něco teplého a mokrého.
Teď už jsem pryč z nejhoršího. Už neumrznu k smrti. Teď se jen musím starat o to, abych k smrti nevykrvácela.
Až napotřetí se mi podaří přetočit se na záda. Těžce dýchám, hůř než po hodině v superrychlosti a třesu se jako list. Mám krev v očích. Zkouším jí vymrkat. Kámo, to byl ale debakl! To je fakt trapný! Ještě že to nikdo neviděl!
Snažím se zhodnotit svou situaci bez toho, abych pohnula. Jsem hodně pořezaná. Kůže mě všude pálí. Největší nebezpečí momentálně představují díry v mém stehně a rameni, nebo to, co za chvíli díry budou, až led roztaje. Ty budu muset zafačovat jako první. Problém je, že necítím ruce. Zavřu oči a snažím se soustředit na svoje prsty. Nic se neděje.
"Ach, Dani."
Podívám se nad sebe a všimnu si inspektora Jaynea, který se nade mnou sklání. V životě jsem nebyla radši, že ho vidím.
"Tentokrát se ti to povedlo, co?"
"T-t-t-tyčinku," dostanu ze sebe.
Usměje se, ale oči zůstávají chladné.
"V m-m-m-mé k-ka..." Odmlčím se. Nemám ani sílu říct v kapse. Podívám se na něj zoufale hladovým pohledem a vím, že mu to dojde.
Podívá se přese mě. Uvědomím si, že jsem obklopená jeho gardou. Dobře, můžou mě odnést do Chestera, tam už mě dají dohromady!
"Máš to?" řekne Jayne.
"Mám to, kapitáne."
V tu ránu mě polije chlad, který nemá nic společného s nadpřirozenem. Zkouším se vyhoupnout na nohy, ale plácnu sebou jako ryba na suchu. "N-n-n-neop-pova-žžujte-"
"Už je to šest dní, Dani."
Šest dní? Jak dlouho jsem u Chestera spala?
"Měla jsi přijít. Kdyby jsi dodržela slovo, možná bych to s tebou ještě zkusil. Ale nehodlám nechat celý osud města v tvých nespolehlivých rukou. Teď je meč náš, pro dobro Dublinu. Dokážeme jich z ulic dostat daleko víc než ty. Za čas pochopíš, že to takhle mělo být."
"T-t-ty-"
"Nesnaž se ho získat zpátky. Tvoje první varování je zároveň i poslední. Nebudu se k tobě chovat jako k dítěti, jestli se o to pokusíš."
"Z-z-zabiju t-t-tě!" vybuchnu. Pořád necítím ruce ani nohy, ale cítím svou hlavu. Asi bouchne. Nemá žádné právo. Je to můj meč!
"Nedělej z toho válku, Dani. Nemůžeš vyhrát."
Pokouším se mu říct, aby mě radši zabil hned, protože to je jediný způsob, jak mě a meč od sebe udržet. Hned jak budu na nohou, vezmu si ho zpátky. Na Zemi neexistuje jediné místo, kde přede mnou budou v bezpečí! Ale teď se mi moc točí hlava na to, abych mluvila. Začíná se mi mžít před očima.
"Strašně krvácí, kapitáne. Přežije to?"
"Je silná," řekne Jayne.
"Možná bysme měli něco udělat."
"Nemůžeme jí pomoc, ani trochu, protože jinak by si meč vzala hned zpátky."
Přetočím se na zemi, ale nejsem schopná je zastavit. Jsem zranitelná a jsem jim naprosto vydána na milost.
A on mi žádnou nenabízí.
Ani já mu žádnou neprokážu, až přijde čas.
Nechává mě tady, přežít nebo umřít osamotě. To mu nikdy neodpustím. Nikdy nezapomenu.
Odcházejí. Prostě mě tu nechají uprostřed špinavé ulice jako sraženého psa, zakrváceného, bezmocného a samotného. A jestli přijede další auto, bude po něm. To si taky budu pamatovat. Kámo, kdyby mě aspoň dali ke kraji a podložili mi hlavu...
V tu chvíli se něco špatnýho stane. Je to horší, než co se mi za poslední dny stalo.
Cítím se malátně a divně a přijde mi, jako bych se z dálky dívala na svoje tělo. Ale to tělo má blonďaté vlasy a dívá se na zrzku se slzami v očích a říká, že ještě nemůže umřít, protože jsou tu lidé, které musí chránit. Doma v Georgii má sestru, jmenuje se Mac a zrovna ji nechala zprávu a jestli umře, tak Mac přijde hledat jejího vraha, protože je paličatá a idealistka a taky umře. Ale já nic necítím, nepřipadá mi to skutečné, a tak odcházím pryč stejně jako Jayne.
Zvedne se mi žaludek a pozvracím se. Dokonce se nemůžu ani zvednou na všechny čtyři, abych to udělala, takže pozvracím sama sebe. Ne tu blonďatou verzi, která je duchem Aliny, ale pravou Dani, která leží na ulici a přemýšlí, jestli tentokrát umře. A jestli nemám na tváři ještě něco kromě krve a zvratků... ne, nemám.
Nakonec se mi vrátí cit do rukou i nohou. Rychle lovím čokoládovou tyčinku. Zkroutím se do klubíčka a sním všechny, které mám a přitom plánuju pomstu.
Nedělej z toho válku, říkal, neudělám.
Nemusím.
On už ji vyhlásil.
"Jsi v pořádku, zlato?" Odhrne mi pramen vlasů z tváře.
Položím si na něj hlavu a poslouchám, jak mu bije srdce, pevně a jistě. Někdy si myslím, že má taky trochu mého daru, protože se ve mně tak vyzná. O mé schopnosti emocionální empatie ví od dětství. Nic na mně ho neděsí, což je vzácné vzhledem k tomu, že přesně chápe, co dělám. Málo lidí mi dokáže lhát. Cítím jejich vnitřní konflikt, pokud tedy nemají schopnost necítit žádnou vinu. Takových lidí jsem potkala jen hrstku a všechny u Chestera. Nepoznám pravdu, poznám jen, když někdo zalže. A aby mě muž miloval, musí být naprosto upřímný. Takový je můj Sean. Naučili jsme se věřit jeden druhému dřív, než jsme zjistili, co je to pochybnost.
"Co když to nedokážu?" řeknu. Nijak to nerozvádím. Se Seanem tolik slov nepotřebuju. Dokončujeme věty jeden za druhého od mládí. Když jsme spolu spali poprvé, bylo to opravdu poprvé pro nás oba. Od té doby jsme nikoho jiného neměli.
Teď mám neviditelného milence, který pošlapává vše, co je mi drahé. Chci jeho a ne Seana.
Zasměje se. "Kat, zlato, ty dokážeš všechno."
Přijde mi, že mám na srdci obrovský balvan. Úplně hořím studem a přetvářkou. V mých snech jsem se do detailu milovala s jiným mužem každou noc už víc než týden. Cítila jsem ho na všech místech, která předtím patřila jen Seanovi. "Ale co když ne? Co když udělám chybu, která bude stát někoho život?"
Přetočí se na bok a přitáhne si mě zády k sobě. Přitisknu se k němu. Tolik se k sobě hodíme. Jako by nás vyřezali ze stejného dřeva.
"Ticho, Kat. Jsem tady. Vždycky tady budu. Spolu zvládneme cokoli. Vždyť to víš. Pamatuješ na naše sliby?"
Přitáhnu si jeho ruce ještě blíž kolem sebe. Byli jsme mladí, tak mladí. Všechno bylo tenkrát jednoduché. Bylo nám patnáct a byli jsme do sebe neskutečně zamilovaní. Tenkrát jsem se odplížili do našeho ráje u majáku, oblečení jako by to byl náš svatební den a jeden druhému jsme složili slib. Oba pocházíme z rozvrácených rodin, které se neustále hádaly, ale my jsme se z nich poučili. Až moc vášně škodí. Někdy je něžnost lepší. Věděli jsme, co musíme udělat, abychom zůstali spolu. Nebylo to nic svátečního. Jen zdravý rozum.
Když zeslábneš, já budu silný. Když se ztratíš, já budu tvoje cesta domů. Když si budeš zoufat, já budu tvoje radost. Budu tě milovat napořád.
"Miluju tě, Seane O'Bannione. Nikdy mě neopouštěj."
"Ani náhodou, Kat. Nikdo mě od tebe nedostane. Jsi jenom moje. Napořád." V jeho hlase slyším úsměv.
Znovu se pomilujeme a tentokrát, když se mě temná křídla pokusí zastínit, nepovede se jim to. V téhle posteli jsem tentokrát jen já a Sean.
***
Dívám se na něj, zatímco úsvit maluje na jeho tváři bílé obrazce. Nevzali jsme se a já mám v opatství mladé svěřenkyně. Začali jsme plánovat svatbu, než padla zeď, ale naše rodiny nám to překazily. O'Bannionovi se nám pokusili překazit plány. Ale když si uvědomili, že je Sean nebude poslouchat, tak se do plánování pustili s vervou, aby z toho udělali událost dekády.
O'Bannion si měl vzít McLaughlinovou!
Pro mojí rodinu by to byl obrovský krok dopředu. Byli jsme drobní zločinci. Jeho rodina kontrolovala skoro půlku dublinského podsvětí. Se Seanem jsem vyrostla, protože moje máma byla jeho chůva.
S rodiči jsme se hádali měsíce, než padla zeď a zemřely miliardy lidí.
Včetně našich rodin. Kde jinde mohli být než venku, kde sledovali ten chaos a snažili se z toho bezpráví něco vytěžit?
Nepředstírám, že mě jejich smrt mrzí a odmítám se za to stydět. Jediné, co mě zasáhlo byla smrt mých dvou nevlastních bratrů, kteří pád zdi přežili, jen aby je poté zabili Stíny. Rowena nás sice naučila jíst Temné maso, ale dost pozdě na to, abych je zachránila. Moji rodiče a ostatní sourozenci byli zkažení až do morku kostí. Někdy se lidé prostě narodí do špatné rodiny. Sean a já jsme se k nim otočili zády před lety. Ale naše rodiny na nás nikdy nepřestali tlačit a nehodlaly nás nechat jít. Tolik jsem se bála, co Seanovi udělají, že se ho pokusí donutit do jiného svazku, ale to už je minulost.
Je dnes a my jsme volní!
Hned, jak se situace trochu uklidní, seženeme si kněze a necháme se oddat. Některé z holek doufají, že budeme mít krásný obřad tady v opatství. Svatba v takovýchhle časech může povznášet, ale takhle to nechci. Je to jen mezi Seanem, bohem a mnou.
Chytí mou tvář do dlaní, políbí mě a já cítím, jak mu tluče srdce skrz hruď i díky mému daru. Je šťastný. To je vše, co potřebuji.
Ptá se, jestli může v noci zase přijít, usměju se a políbím ho.
"Ano a každou noc potom, ale to ty dobře víš. Jestli chceš kompliment, Seane, mám jich v zásobě tisíce."
Ale když odchází, smích mě přejde a já se dívám na postel.
Měla bych mu říct, co se děje. Kdyby to bylo naopak, chtěla bych to slyšet. Bojovala bych za něj s neviditelným nepřítelem. Stáli bychom spolu, jako jeden. Znala bych všechno o jeho mučitelském succubovi.
Ale nemůžu. Prostě to nedokážu. Už se stalo. Znala jsem detailně jiného muže. Cruce mě donutil prožít věci, které jsem nikdy se Seanem nezažila. A nenávidím se za to, že jsem mu to nedokázala říct. Ale prostě nemůžu.
***
Takže jdu domů hezky pomalu jako každý druhý, jsem sice vytočená, ale nějak se na ten pocit nemůžu soustředit, protože se cítím naprosto báječně. Moje mysl sice trucuje, ale tělo říká: "Hej, kámo, jdeme si hrát!"
Nakopnu plechovku a pošlu ji do zdi. Splácne se a zůstane ve zdi, to mě pobaví. Někdo to jednou uvidí a bude přemýšlet, jak se to mohlo stát. Podobné stopy nechávám po celém městě, pouliční lampy zkroucené do písmene D jako Dani a taky Dokonalá a Dravá a u toho nechávám vizitky, aby je lidé viděli. Je to jako můj bat signál, aby svět věděl, že mi na něm záleží a že se o něj postarám.
Mám před sebou celý den a nemůžu tomu uvěřit. Je to jako za starých časů. Přemýšlím, co budu dělat. Je to pitomý, protože nesnáším, že mi vyšetřování té záhady s Ryodanem zabírá v noci tolik času. Ale nemůžu si dovolit protestovat, protože lidské životy jsou v nebezpečí. Ale bylo by super, kdyby s námi na tom dělal Dancer se svým supermozkem!
Taky je problém, že bych se měla stavit v opatství a zjistit situaci. Už jsem tam dlouho nebyla a vidoucí se dostávají do průserů dřív, než stačí zabečet. Pořád mám o ně takový divný strach, kterého se nemůžu zbavit.
A pak je tu inspektor Jayne. Jsem si dost jistá, že bych mu měla co nejdřív vyklidit klece.
Projdu přes Temple Bar, dávám si načas, kochám se pohledem na město a snažím se nějak utřídit priority dne. A užívám si to, že konečně je to všechno moje volba! Než padla zeď tuhle část města jsem milovala, protože se tu v noci dělo tolik skvělých věcí se všemi těmi turisty a hospodami a novými Danany, které jsem mohla špehovat a zabíjet. Tady jsem zjistila, co to je život potom, co máma umřela. Žádná pouta, žádná klec. Jen stará čarodějnice, která se mě vždycky trochu bála.
Pak přišla Mac a všechno bylo ještě lepší. Není nic lepšího, než mít vedle sebe parťáka. Zvlášť když pro mě byla částečně jako sestra, jako máma a nejlepší kamarádka v jednom.
Teď je Temple Bar stejně jako zbytek města v ruinách. Opuštěná auta uprostřed ulice. Všude je rozbité sklo z oken a pouličních lamp. Nemůžete udělat krok bez toho, aby vám křupalo pod nohama. Za deštivého dne to vypadá fakt depresivně, když si nepředstavujete zářivou budoucnost. Máma Mac vede nějaký program, který má za úkol vrátit zeleň do ulic a slyšela jsem, že táta pracuje na tom, aby odklidili z Dublinu všechen ten nepořádek.
Projdu kolem zářivě rudých fasád ve čtvrti Temple Bar a ucítím to dřív, než zahnu za roh.
Je to jako by tam byl ledovec, od kterého vane ledová vichřice.
Zvažuju, jestli tam mám vůbec chodit. Ještě jsem žádné místo činu nevyšetřovala sama. Mohla bych sem dnes v noci navést Ryodana a předstírat, že jsme to zrovna našli spolu. Ne že by se za tu dobu snad něco změnilo. Kromě toho, jestli zahnu za roh a najdu tam další mrtvé děti, tak mi to naprosto zkazí den.
Navíc mám na mysli pořád to, že jsem málem umřela. Kdybych byla včera v tom kostele sama... To je divná myšlenka. Nedokážu si představit, že jsem mrtvá. Rozhlédnu se kolem. Vypadá to, že jsem sama. Christian mě nemůže sledovat pořád. Takže jestli odejdu, nikdo nebude vědět, že jsem zbaběle vycouvala. Jestli zůstanu a něco se mi stane, tak se moje srdce možná zastaví a nebude tu nikdo, kdo by mi pomohl.
"Zbabělče! Seber se!" jsem znechucená sama sebou. Nejdu pryč a nepotřebuju nikoho, kdo by mi kryl záda. Nikdy jsem nikoho nepotřebovala. Na superhrdiny si nehrajete, superhrdiny jste. Na plný úvazek, pořád, celý den.
Odhrnu si z boku svůj dlouhý kožený zvlášť, líbí se mi ten pleskavý zvuk, který vydá, vytáhnu meč a zahnu za roh připravená k boji. Můj meč je okamžitě zamrzlý do bíla a prsty mám ztuhlé.
Uprostřed ulice stojí jedno z těch luxusních aut, jaká ráda řídí Mac, a je úplně celé zamrzlé, na slunci se třpytí, jako by bylo poseté diamanty. Z otevřeného okénka trčí zmrzlá ruka. Na druhé straně visí z okénka týpek, pusu otevřenou ve výkřiku, oči zavřené a pěst má ve vzduchu, jako by se snažil s něčím bojovat. Žádné děti. To je úleva. Tentokrát to vypadá jen na dvě oběti. To je další úleva.
Pozorně se dívám a snažím se zachytit každý detail.
Není tu taková zima. Je to sice brutální, ale s kostelem nebo klubem se to nemůže rovnat. Připomíná mi to spíš tu prací scénu na okraji města. Stalo se to venku, tak to rychleji chladne. Hračka!
Párkrát se zhluboka nadechnu a připravuju se na přechod do superrychlosti.
Když už to skoro mám, začne za mnou někdo křičet a střílet ze zbraně.
Kulky mi můžou ublížit. Zas takový superhrdina nejsem. Trochu se leknu a přejdu do superrychlosti dřív, než jsem chtěla. A to je ještě nebezpečnější!
Snažím se znovu získat kontrolu, ale jde to těžko, když se pohybuju tak rychle. Potácím se jako opilej tasmánskej čert a vrazí z boku do zmrzlého auta.
Zpomalí mě to na normální rychlost, ale tentokrát to asi není tak smrtící chlad jako v postele, protože se hned seberu a zase zrychlím. Nemůžu dostat nohy pod kontrolu, protože jsem nezačala úplně, jak bych měla a tak znovu vrazím do toho auta a tentokrát lidi uvnitř vybouchnou jako granát a rozletí se na gazilion růžových zmrzlých šrapnelů.
Ty se mi zarývají do každého kousku odhalené kůže. Kus ledu velký jako dýka mi probodne stehnu a další se mi zapíchne do ramene.
Znovu mě to vyvrhne ze superrychlosti, vstanu, ale z toho, jak rychle jsem vstala se mi ledové dýky zabodávají ještě hlouběji. Okamžitě spadnu zpátky na zem. Je to reflex. Snažím se jen zastavit tu bolest.
A zase začínám umrzat k smrti.
Znovu vstanu.
Kurva, kurva, kurva, kurva, to bolí!
Když budu ležet na zemi, tak umřu.
Když vstanu, tak si jen budu přát, abych umřela.
Zůstanu v superrychlosti a znovu vrazím do toho pitomýho auta, odrazím se od něj do dalšího a všemi možnými způsoby se snažím dostat pryč z té ledové zóny. Necítím ruce. Necítím nohy. Bože, nemůžu uvěřit, co jsem udělala! Kdo to křičel a proč stříleli?
Snažím se dostat pryč ze všech sil.
Spadnu obličejem k zemi na ulici. Ledové dýky se mi zabodávají ještě hlouběji. Ale je mi to jedno. Jsem venku. Jsem zpátky na rohu ulice, kde je dost teplo na to, abych přežila. Zvládla jsem to. Teď se ve mně rozpustí alespoň stovka ledových šrapnelů. Buď už to začalo anebo hodně krvácím, protože mi po kůži stéká něco teplého a mokrého.
Teď už jsem pryč z nejhoršího. Už neumrznu k smrti. Teď se jen musím starat o to, abych k smrti nevykrvácela.
Až napotřetí se mi podaří přetočit se na záda. Těžce dýchám, hůř než po hodině v superrychlosti a třesu se jako list. Mám krev v očích. Zkouším jí vymrkat. Kámo, to byl ale debakl! To je fakt trapný! Ještě že to nikdo neviděl!
Snažím se zhodnotit svou situaci bez toho, abych pohnula. Jsem hodně pořezaná. Kůže mě všude pálí. Největší nebezpečí momentálně představují díry v mém stehně a rameni, nebo to, co za chvíli díry budou, až led roztaje. Ty budu muset zafačovat jako první. Problém je, že necítím ruce. Zavřu oči a snažím se soustředit na svoje prsty. Nic se neděje.
"Ach, Dani."
Podívám se nad sebe a všimnu si inspektora Jaynea, který se nade mnou sklání. V životě jsem nebyla radši, že ho vidím.
"Tentokrát se ti to povedlo, co?"
"T-t-t-tyčinku," dostanu ze sebe.
Usměje se, ale oči zůstávají chladné.
"V m-m-m-mé k-ka..." Odmlčím se. Nemám ani sílu říct v kapse. Podívám se na něj zoufale hladovým pohledem a vím, že mu to dojde.
Podívá se přese mě. Uvědomím si, že jsem obklopená jeho gardou. Dobře, můžou mě odnést do Chestera, tam už mě dají dohromady!
"Máš to?" řekne Jayne.
"Mám to, kapitáne."
V tu ránu mě polije chlad, který nemá nic společného s nadpřirozenem. Zkouším se vyhoupnout na nohy, ale plácnu sebou jako ryba na suchu. "N-n-n-neop-pova-žžujte-"
"Už je to šest dní, Dani."
Šest dní? Jak dlouho jsem u Chestera spala?
"Měla jsi přijít. Kdyby jsi dodržela slovo, možná bych to s tebou ještě zkusil. Ale nehodlám nechat celý osud města v tvých nespolehlivých rukou. Teď je meč náš, pro dobro Dublinu. Dokážeme jich z ulic dostat daleko víc než ty. Za čas pochopíš, že to takhle mělo být."
"T-t-ty-"
"Nesnaž se ho získat zpátky. Tvoje první varování je zároveň i poslední. Nebudu se k tobě chovat jako k dítěti, jestli se o to pokusíš."
"Z-z-zabiju t-t-tě!" vybuchnu. Pořád necítím ruce ani nohy, ale cítím svou hlavu. Asi bouchne. Nemá žádné právo. Je to můj meč!
"Nedělej z toho válku, Dani. Nemůžeš vyhrát."
Pokouším se mu říct, aby mě radši zabil hned, protože to je jediný způsob, jak mě a meč od sebe udržet. Hned jak budu na nohou, vezmu si ho zpátky. Na Zemi neexistuje jediné místo, kde přede mnou budou v bezpečí! Ale teď se mi moc točí hlava na to, abych mluvila. Začíná se mi mžít před očima.
"Strašně krvácí, kapitáne. Přežije to?"
"Je silná," řekne Jayne.
"Možná bysme měli něco udělat."
"Nemůžeme jí pomoc, ani trochu, protože jinak by si meč vzala hned zpátky."
Přetočím se na zemi, ale nejsem schopná je zastavit. Jsem zranitelná a jsem jim naprosto vydána na milost.
A on mi žádnou nenabízí.
Ani já mu žádnou neprokážu, až přijde čas.
Nechává mě tady, přežít nebo umřít osamotě. To mu nikdy neodpustím. Nikdy nezapomenu.
Odcházejí. Prostě mě tu nechají uprostřed špinavé ulice jako sraženého psa, zakrváceného, bezmocného a samotného. A jestli přijede další auto, bude po něm. To si taky budu pamatovat. Kámo, kdyby mě aspoň dali ke kraji a podložili mi hlavu...
V tu chvíli se něco špatnýho stane. Je to horší, než co se mi za poslední dny stalo.
Cítím se malátně a divně a přijde mi, jako bych se z dálky dívala na svoje tělo. Ale to tělo má blonďaté vlasy a dívá se na zrzku se slzami v očích a říká, že ještě nemůže umřít, protože jsou tu lidé, které musí chránit. Doma v Georgii má sestru, jmenuje se Mac a zrovna ji nechala zprávu a jestli umře, tak Mac přijde hledat jejího vraha, protože je paličatá a idealistka a taky umře. Ale já nic necítím, nepřipadá mi to skutečné, a tak odcházím pryč stejně jako Jayne.
Zvedne se mi žaludek a pozvracím se. Dokonce se nemůžu ani zvednou na všechny čtyři, abych to udělala, takže pozvracím sama sebe. Ne tu blonďatou verzi, která je duchem Aliny, ale pravou Dani, která leží na ulici a přemýšlí, jestli tentokrát umře. A jestli nemám na tváři ještě něco kromě krve a zvratků... ne, nemám.
Nakonec se mi vrátí cit do rukou i nohou. Rychle lovím čokoládovou tyčinku. Zkroutím se do klubíčka a sním všechny, které mám a přitom plánuju pomstu.
Nedělej z toho válku, říkal, neudělám.
Nemusím.
On už ji vyhlásil.
1 comments:
Děkuji za další skvěly překlad
Okomentovat