Najdu ji, jak klopýtá ulicemi a krvácí k smrti. Kdyby nebylo jejích vlasů, ani bych ji nepoznal. Je celá od krve. Má ji na oblečení, ve vlasech, zaschlou na tváři. Kabát má roztrhaný a v cárech jí visí na ramenou. Vypadá to, jako by ji někdo prohnal kafemlýnkem.
Nikde nevidím její meč. Rozhlédnu se, ale na ulici se nic neleskne.
Zařvi a ona si rychle přitiskne ruce k uším a spadne na kolena. Až potom si vzpomenu, jak silný hluk jsem schopný vyplodit a v duchu si nadávám. Nedávno kvůli mě ohluchla jedna lidská žena, se kterou jsem se vyspal. Taky jsem jí zlomil ruku. Nechtěl jsem. Nemůžu si zvyknout na to, co se mi děje. Zkuste prožít celý život a najednou se stát někým jiným. Není snadné každou vteřinu myslet na to, kdo jste.
Až na ten věčný vztek. Toho jsem si vědom pořád. Nikdy neutuchá, nikdy nepřestává. Mám stále častěji výpadky paměti a také trvají dýl.
Přepadne na zem. Vrhnu se ze střechy, přistanu na špičkách prstů a vezmu ji do náruče. Kde jsem byl, když mě potřebovala? Jen u další ženské, na jejíž podobu si už nevzpomínám. Snažím se jen zbavit toho nekonečného chtíče.
V mém náručí mi přijde tak malinká.
Nepřekvapí mě, když si uvědomím, že se třesu. Vždyť se dotýkám své bohyně.
"Děvče, do čeho ses to zase namočila?" Odhrnu ji vlasy z tváře. Má na ní tolik krve, že nevidím zdroj krvácení. Jak byla vůbec schopná chodit? Šílím z toho, že je v tomhle městě bez někoho, kdo by ji chránil, že lítá z problému do problému. Nejradši bych ji někde zamkl a tam ji napořád držel v bezpečí. Někde, ke je bílo, kde se všechno třpytí, kde je jen to krásné a nikdy se tam nic nepokazí.
V hlavě má víc svalů než na těle, ale taky má míň rozumu. Její vášeň pro život ji nutí chodit do zbytečného rizika. Jednou vyhoří na popel, jestli nenajde někoho, kdo by se o ní postaral a dohlídl, aby získala zpátky energii. Potřebuje odpočívat stejně tvrdě jako žije nebo umře mladá. A na to nedokážu ani pomyslet. Kdybych věděl jak, udělal bych z ní Danana, aby mohla žít věčně. I přesto, že sám nesnáším jím být, a ona by to měla stejně. Nesmrtelnost je nesmrtelnost.
Utíkám s ní, ale dávám si pozor, abych se pohyboval opatrně. Vezmu ji tam, kde jsem si ji už tisíckrát představoval, i když jsem věděl, že bych neměl. Pořád vím, že bych neměl. Ale stejně tam jdu.
Jen ještě jednou, než se proměním v padoucha, ve čtvrtého a posledního Temného prince, chci být její Skot. A její hrdina.
Bude si to pamatovat, až ze mě nezbude nic, co by bylo pamatování hodno.
***
Nemůžu se dočkat, až vyrostu, a přestane mě bolet to všechno, co si způsbuju vlastní nedbalostí. Nesnáším, když se budím zmatená a naštvaná, a tak je tomu pořád. Vlasy mám ve tváři a jsem tak naštvaná, že si je málem vyrvu z hlavy, ale zaseknou se mi v náramku a v něčem- "Fuj," řeknu s odporem, ale v tom mi někdo sáhne do vlasů a začne je rozmotávat z náramku.
Kdo? Co? Kde?
Hned jak se probudím, tak si vždycky procházím vzpomínky a snažím se vzpomenout, kde jsem usnula, abych si domyslela kde jsem a jak jsem se tam dostala. Když jsem poprvé mohla proběhnout opatství (kámo, bylo milionkrát větší než klec mojí mámy!), tak jsem byla pořád v bezvědomí, protože jsem nemohla uvěřit, jak daleko a jak rychle dokážu běžet. Nikdy si při prvním probuzení nejsem úplně jistá, jestli jsem usnula nebo do něčeho vrazila a upadla do bezvědomí. A pak mě ještě o vědomí dokáže připravit ten blbec Ryodan, kterého teda musím přidat do seznamu věcí, na které si vzpomenout hned po probuzení.
Okamžitě do mě vrazí vzpomínky. Naštvu se tak, že si začnu rvát náramek z vlasů i s dost velkým chuchvalcem, který jsem si zvládla vyrvat, snažím se najít meč, i když vím, že u boku ho nemám.
Poblíž zakleje nějaký muž. Moje ušní bubínky bolestivě vibrují a mně přijde, že se mi rozskočí hlava.
Otevřu jsem oči. "Christiane, ztlum to!" Odhrnu si vlasy z tváře a vzhlédnu. Ležím v postele, on sedí vedle mě, dívá se na mě. Něco je jinak. Nevypadá tak děsivě. Teda to beru zpět. Vypadá, ale buď se lepším v rozeznávání jeho výrazů nebo se on lepší v čitelnosti, protože v očích má špetku lítosti. Kámo. Jeho oči jsou už úplně dananské! Když jsem ho viděla naposledy, tak je ještě neměl.
"Promiň, děvče. Ale už jsem ti ten náramek skoro vymotal. Vytrhla sis dost vlasů. Mohla jsi o vteřinku ještě počkat." Zvedne trs vlasů, co jsem si vytrhla a uhladí ho mezi prsty. Znovu se stočí do kudrlin. "Jsou stejně tvrdohlavé jako tvoje hlava," zamumlá. A pak udělá ještě něco divnějšího. Dá si je do kapsy. Možná má sbírku vlasů. Teď mám úplně jiné starosti.
"Vzal mi meč! Ten parchant mi fakt sebral můj meč!" Nemůžu tomu uvěřit. Nemám, jak zabíjet své nepřátele. Mohla bych je lovit klidně celý den, ale to je všechno, protože když je chytím, tak s nimi nic neudělám. Já se z toho snad zblázním. Snažím se vstát z postele, ale nohy na tom ještě nejsou úplně nejlíp.
"Kdo ti sebral meč?"
"Inspektor Jayne. Já ho zabiju."
"TO ON TI TOHLE UDĚLAL?"
Okamžitě dostanu migrénu, spadnu zpátky do polštářů a přikryju si uši rukama.
Hlasitě si povzdechne, slyším ho i přes zacpané uši.
"Promiň, děvče. Vážně to udělal?"
Nesundám si ruce z uší. Jestli mu řeknu ano, tak po Jaynovi půjde, ale nechci lhát, pokud se mi to tedy hodně nevyplatí. Lži se množí jako králíci, hopsají kolem a vy se snažím je všechny udržet pohromadě. "Můžu si za to, že jsem pořezaná, ale je to jeho chyba. Vyděsil mě a já přešla do rychloběhu moc brzo." Když už jsme u těch řezných ran, necítím se tak strašně a vypadá to, že už nekrvácím.
"Chceš, abych ti pomohl, zabít ho?"
Zní až trochu moc nadšeně. Jako vraždící maniak. "Nepotřebuju žádnou zatracenou pomoc," řeknu naštvaně. Bolí mě ušní bubínky. "Ne, že bych si tvoji pomoci necenila nebo tak. Tvoje pomoc je v pohodě. Jen to chci udělat sama."
"Nechtěla bys vylézt z těch polštářů, děvče?"
"Nechtěl bys přestat ječet? Rozskočí se mi hlava. Mám supersluch." Vystrčím hlavu. "Kde to jsem?" Byla jsem zahrabaná mezi polštáři a přikrývkami na vysoké posteli v rohu obrovského pokoje.
"V mém bytě."
Rozhlédnu se. Vypadalo to tu dobře. Usídlil se v nějakém přestaveném průmyslovém skladišti. Tahle místa mívají jeden obrovský pokoj bez stěn, jen nábytek. Je tu spousta cihel a dřevených podlah a odhaleného potrubí, spousta světla díky vysokým oknům a obrovská plochá televize před velkým a pohodlným gaučem. V místnosti stál i kulečníkový stůl, staré videohry, nádherný bar, kuchyň s nerezovým příslušenstvím a nikde žádné mučící nástroje. Přesně pro takovéhle místo by obyčejný vysokoškolák umřel - škoda, že Christian už takový není, ale tak všichni máme něco. Nebyla tu ani žádná děsivá sbírka nožů. Žádná červená, ani černá, jejich oblíbené barvy. Tohle místo nevypadalo jako doupě Temného prince.
Dopadalo na mě narůžovělé světlo a já se podívám nahoru. Postel byla pod světlíkem, slunce zrovna zapadalo a mělo jedno z těch zvláštních dananských zabarvení, zářivě oranžovo růžové. Nejradši bych se tu natáhla a pozorovala hvězdy. Líbí se mi, že je postel přístupná jen ze dvou stran, o to míň prostoru je potřeba bránit. Je pohodlná. Přemýšlím, jestli bych neměla předělat svoje pokoje. Fascinuje mě, jak žijí ostatní, ráda se dívám do jejich domů. "Kámo, jestli se někdy odstěhuješ, tak si to tu zamlouvám."
"Líbí se ti tu, že jo, děvče?" řekne a jeho hlas zní zvláštně. Tak nějak silně a tlumeně.
Podívám se na něj a trhnu sebou. "Mám něco na obličeji?" Upřeně se na mě dívá s intenzivním výrazem v očích a ten pohled na tohle místo vůbec nepatří. Patří někam do temnoty se spoustou ostrých nožů, které se chystají k něčemu strašnému.
"Ne. Tvoje tváře je nádherná, děvče. Západ slunce ti sluší." Natáhne ruku k mé tváři a já ztuhnu.
"Kámo, děsíš mě."
Podívá se na mě, ale vypadá to, že mě vůbec nevidí, a tak jen sedí, jeho ruce mám pořád kousek od obličeje a přemýšlím nad divokýma zvířatama. Jak vás napadnou, když cítí strach, ne že bych se bála, ale když se díváte na Temného prince, i když vím, že začínal jako člověk, tak těžko hádáte, co se asi stane. Tady z toho se nemůžu dostat rychloběhem. Tahle situace má prostě hodně proměnejch.
Spustí ruku, aniž by se mě dotkl, vstane z postele a zamíří do kuchyně. Opře se pěstmi o ostrůvek zády ke mně. Je větší, než byl, když jsem ho viděla poprvé na té vodovodní věži. Zadek jeho trička je pokrytý krví a jeho páteř zvláštně vystupuje proti látce. Nahání to hrůzu.
Přesunu se k okraji postele, myslím, že se pokusím pomalu vykrást, ale uvědomím si, že nejsem dost oblečená. Mám na sobě jen spodní prádlo. Znovu si sednu a zvednu kolena. Nechci přitahovat pozornost, ale i když se rozhlížím, tak nic nevidím.
"Kde mám oblečení?"
"Je zničené."
On mě svlékl! Musel mě taky umýt, protože už nejsem od krve. No zatraceně! Temný Danan závislý na sexu mě svlékl a umyl. "Máš tu nějaký jiný oblečení, který bych si mohla vzít?"
"Nemluv se mnou tímhle tónem."
"Jakým tónem?"
"Ten, který říká, že jsem nějaký šílený predátor, který zneužívá děti. Nejsem šílenec a ty nejsi dítě. Svlékl jsem tě, děvče. Umyl jsem tě. Vyléčil jsem tě. Nikdy bych ti neublížil."
"Jak jsi mě vyléčil?"
"Dal jsem ti svou krev."
Okamžitě se mi nekontrolovatelně zvedne žaludek. Dávím se na sucho a hlasitě. Narozdíl od jiných lidí se nemyslím, že pít krev je super. Je to nechutný. Stejně jako konzumace Temného masa. Nikdy jsem to neudělala a nikdy neudělám. Dokonce mě ani neláká ta představa, že budu silnější a rychlejší, než jsem. Kámo, někde prostě musíte mít hranice, za které nevkročíte. Zvlášť, když máte pod nohami pohyblivý písek.
"Je silná. Funguje líp než Temné maso. Pár kapek do pusy a..." Otočí se a usměje se na mě. Myslím. Pod kůží na tváři mu běhá tetování, které zatemní jeho rysy a je těžké se rozhodnout, jak přesně teď vypadají jeho rty. "Je pouze jedna otázka: Umřela bys radši?"
To je pro mě jednoduchá otázka. To bych nechtěla. Za žádných okolností. Přežití beru za každou cenu. Vždycky. "Ne. Díky za tu krev, kámo. Hodně to pro mě znamená." Nerada přiznávám to, co se chystám říct, ale jsem si dost jistá, že je to pravda. "Zachránil jsi mi život. Nezapomenu ti to." Usměju se na něj a pak mi spadne brada nad jeho reakcí. Celý se mi před očima promění a je z něj zase jen Skot. Jeho oči zhnědnou a zase vypadá jako student. Tetování mu ustoupí z tváře. Jeho svaly se změní, jsou hladší a najednou vypadá daleko víc jako člověk.
Hodí mi čokoládovou tyčinku. Chytím ji, roztrhnu obal, spořádám ji a začnu plánovat, jak dostat zpátky meč. Znám Jaynea. Ví, že jestli přežiju, tak si pro meč přijdu, takže ho vezme někam, kam si myslí, že se nedostanu. Nebude na jeho obranu plýtvat moc svých mužů, protože je potřebuje v ulicích. Ještě promrhám pár vteřin, jak se snažím vymyslet, kam ho mohl vzít, když si uvědomím, že nad tím vůbec přemýšlet nemusím. Jediné, co musím udělat je špehovat ho a dívat se, kam bere Danany, aby je zabil. Nemůžu uvěřit, že je tak blbej!
"Počkej tady a já ti přinesu něco na sebe," řekne Christian.
Odejde úplně normálně a ne tím podivným stylem, jakým se pohybují princové. Na konci dlouhé místnosti prograbe skříň a vrátí se s flanelovými kalhoty od pyžama a obrovským krémovým svetrem pro rybáře.
Obléknu se pod dekou, kalhoty zavážu v pase a nohavice a rukávy několikrát ohrnu. Když mi hodí pár ponožek, zamíří zpátky do kuchyně. Já jsem moc zaměstnaná přemýšlením nad Jaynem, takže se mi ty ponožky nepodaří chytit. Proletí kolem mě, vrazí do zdi a spadnou za postel. Přetočím se, abych po ni sáhla.
Chvilku mi trvá, než mi dojde, kolem čeho jsem sevřela ruku.
Vlasy. Vlasy na hlavě. Za postelí je něčí hlava. Ztuhnu, naprosto vyděšená a znechucená.
Trhnu rukou zpátky, posadím se, zadusím výkřik, který se dere ven a pak se ohlédnu přes rameno. Christian si potichu brouká nějakou divnou písničku, která zní jako hudba, co hrajou u Chestera a zmizí do špíze u kuchyně.
Donutím se znovu natáhnout dolů a osahat to místo a přitom nespouštím oči ze dveří spíže. "Mám hlad, Christiane," zavolám na něj. Když odpoví, ujistí mě to, že je ještě hluboko v místnosti.
Ta hlava je na krku, takže jsem si jistá, že je tam celé tělo. Je to nahá lidská žena. Je ztuhlá a ledová.
Sotva dokážu dýchat. Slyším, jak posouvá krabice.
"Promiň, děvče. Za chvíli ti dám víc jídla. Myslel jsem, že tu mám někde Snickers, ale našel jsem jen Almond Joy."
Rychle stáhnu ruku zpátky a přesunu se doprostřed postele. Když mu odpovídám, snažím se znít bezstarostně a uvolněně. "Kámo, tak hledej dál. Snickers bych si dala."
Krabice se přestanou hýbat. "Děje se něco, děvče?"
Mezi postelí a zdí je mrtvola. Normálně bych řekla, že ano, ale jsem v místnosti s vrahem, mám na sobě jeho pyžamo a ten parchant Jayne mi sebral jedinou zbraň, kterou bych ho dokázala zabít. Takže nijak nespěchám, abych potvrdila jeho domněnku.
Není možní, aby si všimnul něčeho v mém tónu, řekla jsem to perfektně. "Ne, nic. Jen mám strašný hlad!" Další bezchybná lež. Možná to nedělám často, ale jde mi to jako všechno ostatní.
Vejde zpátky do kuchyně a podívá se na mě. Skot je pryč. Teď je z něj zase jen Temný princ s průhlednýma rudýma očima. "Děvče, Mac ti to nikdy neřekla, že ne?"
"Neřekla co?"
"Že jsem chodící detektor lži, Dani."
"To není nikdo."
"Dědí se to, jako tvůj vidoucí dar."
"Který použiju abych ti nakopala zadek."
"Tak to byla velká lež. Našla jsi ji, že? Věděl jsem, že ji tam nemám dávat. Ale byla jsi tady a tolik jsi krvácela. Potřeboval jsem ji dostat z postele. Záleželo mi jen na tvém životě."
"Tak jsi ji hodil za postel?" Ruce mám zaťaté v pěst. Zbavil se jí jako použitého kondomu. Odešla bych a myslela si, že je Christian neskutečně super, protože mě zachránil, a vůbec bych netušila, že jsem byla v posteli vedle mrtvé ženy, najedená a oblečená a absolutně netušící. "Kámo, ty jsi fakt nemocnej."
"Dani, zlato," řekne a připluje k posteli, "nemáš ani tušení."
Hned jak se probudím, tak si vždycky procházím vzpomínky a snažím se vzpomenout, kde jsem usnula, abych si domyslela kde jsem a jak jsem se tam dostala. Když jsem poprvé mohla proběhnout opatství (kámo, bylo milionkrát větší než klec mojí mámy!), tak jsem byla pořád v bezvědomí, protože jsem nemohla uvěřit, jak daleko a jak rychle dokážu běžet. Nikdy si při prvním probuzení nejsem úplně jistá, jestli jsem usnula nebo do něčeho vrazila a upadla do bezvědomí. A pak mě ještě o vědomí dokáže připravit ten blbec Ryodan, kterého teda musím přidat do seznamu věcí, na které si vzpomenout hned po probuzení.
Okamžitě do mě vrazí vzpomínky. Naštvu se tak, že si začnu rvát náramek z vlasů i s dost velkým chuchvalcem, který jsem si zvládla vyrvat, snažím se najít meč, i když vím, že u boku ho nemám.
Poblíž zakleje nějaký muž. Moje ušní bubínky bolestivě vibrují a mně přijde, že se mi rozskočí hlava.
Otevřu jsem oči. "Christiane, ztlum to!" Odhrnu si vlasy z tváře a vzhlédnu. Ležím v postele, on sedí vedle mě, dívá se na mě. Něco je jinak. Nevypadá tak děsivě. Teda to beru zpět. Vypadá, ale buď se lepším v rozeznávání jeho výrazů nebo se on lepší v čitelnosti, protože v očích má špetku lítosti. Kámo. Jeho oči jsou už úplně dananské! Když jsem ho viděla naposledy, tak je ještě neměl.
"Promiň, děvče. Ale už jsem ti ten náramek skoro vymotal. Vytrhla sis dost vlasů. Mohla jsi o vteřinku ještě počkat." Zvedne trs vlasů, co jsem si vytrhla a uhladí ho mezi prsty. Znovu se stočí do kudrlin. "Jsou stejně tvrdohlavé jako tvoje hlava," zamumlá. A pak udělá ještě něco divnějšího. Dá si je do kapsy. Možná má sbírku vlasů. Teď mám úplně jiné starosti.
"Vzal mi meč! Ten parchant mi fakt sebral můj meč!" Nemůžu tomu uvěřit. Nemám, jak zabíjet své nepřátele. Mohla bych je lovit klidně celý den, ale to je všechno, protože když je chytím, tak s nimi nic neudělám. Já se z toho snad zblázním. Snažím se vstát z postele, ale nohy na tom ještě nejsou úplně nejlíp.
"Kdo ti sebral meč?"
"Inspektor Jayne. Já ho zabiju."
"TO ON TI TOHLE UDĚLAL?"
Okamžitě dostanu migrénu, spadnu zpátky do polštářů a přikryju si uši rukama.
Hlasitě si povzdechne, slyším ho i přes zacpané uši.
"Promiň, děvče. Vážně to udělal?"
Nesundám si ruce z uší. Jestli mu řeknu ano, tak po Jaynovi půjde, ale nechci lhát, pokud se mi to tedy hodně nevyplatí. Lži se množí jako králíci, hopsají kolem a vy se snažím je všechny udržet pohromadě. "Můžu si za to, že jsem pořezaná, ale je to jeho chyba. Vyděsil mě a já přešla do rychloběhu moc brzo." Když už jsme u těch řezných ran, necítím se tak strašně a vypadá to, že už nekrvácím.
"Chceš, abych ti pomohl, zabít ho?"
Zní až trochu moc nadšeně. Jako vraždící maniak. "Nepotřebuju žádnou zatracenou pomoc," řeknu naštvaně. Bolí mě ušní bubínky. "Ne, že bych si tvoji pomoci necenila nebo tak. Tvoje pomoc je v pohodě. Jen to chci udělat sama."
"Nechtěla bys vylézt z těch polštářů, děvče?"
"Nechtěl bys přestat ječet? Rozskočí se mi hlava. Mám supersluch." Vystrčím hlavu. "Kde to jsem?" Byla jsem zahrabaná mezi polštáři a přikrývkami na vysoké posteli v rohu obrovského pokoje.
"V mém bytě."
Rozhlédnu se. Vypadalo to tu dobře. Usídlil se v nějakém přestaveném průmyslovém skladišti. Tahle místa mívají jeden obrovský pokoj bez stěn, jen nábytek. Je tu spousta cihel a dřevených podlah a odhaleného potrubí, spousta světla díky vysokým oknům a obrovská plochá televize před velkým a pohodlným gaučem. V místnosti stál i kulečníkový stůl, staré videohry, nádherný bar, kuchyň s nerezovým příslušenstvím a nikde žádné mučící nástroje. Přesně pro takovéhle místo by obyčejný vysokoškolák umřel - škoda, že Christian už takový není, ale tak všichni máme něco. Nebyla tu ani žádná děsivá sbírka nožů. Žádná červená, ani černá, jejich oblíbené barvy. Tohle místo nevypadalo jako doupě Temného prince.
Dopadalo na mě narůžovělé světlo a já se podívám nahoru. Postel byla pod světlíkem, slunce zrovna zapadalo a mělo jedno z těch zvláštních dananských zabarvení, zářivě oranžovo růžové. Nejradši bych se tu natáhla a pozorovala hvězdy. Líbí se mi, že je postel přístupná jen ze dvou stran, o to míň prostoru je potřeba bránit. Je pohodlná. Přemýšlím, jestli bych neměla předělat svoje pokoje. Fascinuje mě, jak žijí ostatní, ráda se dívám do jejich domů. "Kámo, jestli se někdy odstěhuješ, tak si to tu zamlouvám."
"Líbí se ti tu, že jo, děvče?" řekne a jeho hlas zní zvláštně. Tak nějak silně a tlumeně.
Podívám se na něj a trhnu sebou. "Mám něco na obličeji?" Upřeně se na mě dívá s intenzivním výrazem v očích a ten pohled na tohle místo vůbec nepatří. Patří někam do temnoty se spoustou ostrých nožů, které se chystají k něčemu strašnému.
"Ne. Tvoje tváře je nádherná, děvče. Západ slunce ti sluší." Natáhne ruku k mé tváři a já ztuhnu.
"Kámo, děsíš mě."
Podívá se na mě, ale vypadá to, že mě vůbec nevidí, a tak jen sedí, jeho ruce mám pořád kousek od obličeje a přemýšlím nad divokýma zvířatama. Jak vás napadnou, když cítí strach, ne že bych se bála, ale když se díváte na Temného prince, i když vím, že začínal jako člověk, tak těžko hádáte, co se asi stane. Tady z toho se nemůžu dostat rychloběhem. Tahle situace má prostě hodně proměnejch.
Spustí ruku, aniž by se mě dotkl, vstane z postele a zamíří do kuchyně. Opře se pěstmi o ostrůvek zády ke mně. Je větší, než byl, když jsem ho viděla poprvé na té vodovodní věži. Zadek jeho trička je pokrytý krví a jeho páteř zvláštně vystupuje proti látce. Nahání to hrůzu.
Přesunu se k okraji postele, myslím, že se pokusím pomalu vykrást, ale uvědomím si, že nejsem dost oblečená. Mám na sobě jen spodní prádlo. Znovu si sednu a zvednu kolena. Nechci přitahovat pozornost, ale i když se rozhlížím, tak nic nevidím.
"Kde mám oblečení?"
"Je zničené."
On mě svlékl! Musel mě taky umýt, protože už nejsem od krve. No zatraceně! Temný Danan závislý na sexu mě svlékl a umyl. "Máš tu nějaký jiný oblečení, který bych si mohla vzít?"
"Nemluv se mnou tímhle tónem."
"Jakým tónem?"
"Ten, který říká, že jsem nějaký šílený predátor, který zneužívá děti. Nejsem šílenec a ty nejsi dítě. Svlékl jsem tě, děvče. Umyl jsem tě. Vyléčil jsem tě. Nikdy bych ti neublížil."
"Jak jsi mě vyléčil?"
"Dal jsem ti svou krev."
Okamžitě se mi nekontrolovatelně zvedne žaludek. Dávím se na sucho a hlasitě. Narozdíl od jiných lidí se nemyslím, že pít krev je super. Je to nechutný. Stejně jako konzumace Temného masa. Nikdy jsem to neudělala a nikdy neudělám. Dokonce mě ani neláká ta představa, že budu silnější a rychlejší, než jsem. Kámo, někde prostě musíte mít hranice, za které nevkročíte. Zvlášť, když máte pod nohami pohyblivý písek.
"Je silná. Funguje líp než Temné maso. Pár kapek do pusy a..." Otočí se a usměje se na mě. Myslím. Pod kůží na tváři mu běhá tetování, které zatemní jeho rysy a je těžké se rozhodnout, jak přesně teď vypadají jeho rty. "Je pouze jedna otázka: Umřela bys radši?"
To je pro mě jednoduchá otázka. To bych nechtěla. Za žádných okolností. Přežití beru za každou cenu. Vždycky. "Ne. Díky za tu krev, kámo. Hodně to pro mě znamená." Nerada přiznávám to, co se chystám říct, ale jsem si dost jistá, že je to pravda. "Zachránil jsi mi život. Nezapomenu ti to." Usměju se na něj a pak mi spadne brada nad jeho reakcí. Celý se mi před očima promění a je z něj zase jen Skot. Jeho oči zhnědnou a zase vypadá jako student. Tetování mu ustoupí z tváře. Jeho svaly se změní, jsou hladší a najednou vypadá daleko víc jako člověk.
Hodí mi čokoládovou tyčinku. Chytím ji, roztrhnu obal, spořádám ji a začnu plánovat, jak dostat zpátky meč. Znám Jaynea. Ví, že jestli přežiju, tak si pro meč přijdu, takže ho vezme někam, kam si myslí, že se nedostanu. Nebude na jeho obranu plýtvat moc svých mužů, protože je potřebuje v ulicích. Ještě promrhám pár vteřin, jak se snažím vymyslet, kam ho mohl vzít, když si uvědomím, že nad tím vůbec přemýšlet nemusím. Jediné, co musím udělat je špehovat ho a dívat se, kam bere Danany, aby je zabil. Nemůžu uvěřit, že je tak blbej!
"Počkej tady a já ti přinesu něco na sebe," řekne Christian.
Odejde úplně normálně a ne tím podivným stylem, jakým se pohybují princové. Na konci dlouhé místnosti prograbe skříň a vrátí se s flanelovými kalhoty od pyžama a obrovským krémovým svetrem pro rybáře.
Obléknu se pod dekou, kalhoty zavážu v pase a nohavice a rukávy několikrát ohrnu. Když mi hodí pár ponožek, zamíří zpátky do kuchyně. Já jsem moc zaměstnaná přemýšlením nad Jaynem, takže se mi ty ponožky nepodaří chytit. Proletí kolem mě, vrazí do zdi a spadnou za postel. Přetočím se, abych po ni sáhla.
Chvilku mi trvá, než mi dojde, kolem čeho jsem sevřela ruku.
Vlasy. Vlasy na hlavě. Za postelí je něčí hlava. Ztuhnu, naprosto vyděšená a znechucená.
Trhnu rukou zpátky, posadím se, zadusím výkřik, který se dere ven a pak se ohlédnu přes rameno. Christian si potichu brouká nějakou divnou písničku, která zní jako hudba, co hrajou u Chestera a zmizí do špíze u kuchyně.
Donutím se znovu natáhnout dolů a osahat to místo a přitom nespouštím oči ze dveří spíže. "Mám hlad, Christiane," zavolám na něj. Když odpoví, ujistí mě to, že je ještě hluboko v místnosti.
Ta hlava je na krku, takže jsem si jistá, že je tam celé tělo. Je to nahá lidská žena. Je ztuhlá a ledová.
Sotva dokážu dýchat. Slyším, jak posouvá krabice.
"Promiň, děvče. Za chvíli ti dám víc jídla. Myslel jsem, že tu mám někde Snickers, ale našel jsem jen Almond Joy."
Rychle stáhnu ruku zpátky a přesunu se doprostřed postele. Když mu odpovídám, snažím se znít bezstarostně a uvolněně. "Kámo, tak hledej dál. Snickers bych si dala."
Krabice se přestanou hýbat. "Děje se něco, děvče?"
Mezi postelí a zdí je mrtvola. Normálně bych řekla, že ano, ale jsem v místnosti s vrahem, mám na sobě jeho pyžamo a ten parchant Jayne mi sebral jedinou zbraň, kterou bych ho dokázala zabít. Takže nijak nespěchám, abych potvrdila jeho domněnku.
Není možní, aby si všimnul něčeho v mém tónu, řekla jsem to perfektně. "Ne, nic. Jen mám strašný hlad!" Další bezchybná lež. Možná to nedělám často, ale jde mi to jako všechno ostatní.
Vejde zpátky do kuchyně a podívá se na mě. Skot je pryč. Teď je z něj zase jen Temný princ s průhlednýma rudýma očima. "Děvče, Mac ti to nikdy neřekla, že ne?"
"Neřekla co?"
"Že jsem chodící detektor lži, Dani."
"To není nikdo."
"Dědí se to, jako tvůj vidoucí dar."
"Který použiju abych ti nakopala zadek."
"Tak to byla velká lež. Našla jsi ji, že? Věděl jsem, že ji tam nemám dávat. Ale byla jsi tady a tolik jsi krvácela. Potřeboval jsem ji dostat z postele. Záleželo mi jen na tvém životě."
"Tak jsi ji hodil za postel?" Ruce mám zaťaté v pěst. Zbavil se jí jako použitého kondomu. Odešla bych a myslela si, že je Christian neskutečně super, protože mě zachránil, a vůbec bych netušila, že jsem byla v posteli vedle mrtvé ženy, najedená a oblečená a absolutně netušící. "Kámo, ty jsi fakt nemocnej."
"Dani, zlato," řekne a připluje k posteli, "nemáš ani tušení."
4 comments:
Díky.
Děkuji ;)
Moc děkuji ��
Děkuji
Okomentovat