Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 28. kapitola

Dobrý vůdce zná svůj svět.

Já o něm nic nevím.

No, to není tak úplně pravda.

Vím, že sto metrů od místa, kde stojím a vyhlížím z Rowenina okna, je klidný altánek s vydlážděným pavilónem, kamennými lavičkami a jezírkem, který postavila už staletí mrtvá Matka představená Deborah Siobhan O'Connorová pro meditaci v neklidných časech. Byl daleko od opatství kvůli soukromí, ale dost blízko na to, aby se tam dalo vyhledat soukromí. V jezírku se před několika lety usadila skupina tlustých žab, které za mírných letních nocí mě uzpívaly svým líným baritonem ke spánku.

Také vím, že v opatství je 437 pokojů, které se běžně využívají. O dalších dvaceti třech jen na hlavním patře a třech dalších nic netuším. Tahle obrovská pevnost je jako úl tajných chodeb a skrytých panelů, vstupů skrz kameny, podlahová prkna a posuvné krby, stačí jen vědět, jak je otevřít. A pak je tu Podzemí. Takhle jsem opatství vždycky viděla: Hořejšek, kde se sluneční svit odráží na parapetech a my pečeme a uklízíme jako obyčejné ženy, a Podzemí, kde je temné město plné úzkých uliček, chodby a katakomby a trezory a bůhví co ještě. Tam se z nás členek Útočiště stává něco jiného, něco s prastarou krví.

Vím, že čtvrt míle za opatstvím je stodola, kde je 282 stájí, kde kdysi stávali ovce, koně a prasata. Taky vím, že o zeď dál je mlékárna, kde jsme dělávaly máslo a smetanu. Vím, že je tam sedmnáct řaď rozdělené pěti příčkami, které tvoří 85 zeleninových záhonků. Tohle vše sloužilo tisícovkám obyvatelek v opatství a ještě jsme mohly zbytek prodat ve vesnici za pěkné peníze.

Ale tohle všechno patřilo do jiného světa.

Svět, ve kterém jsem teď žila nebyl svět, který bych znala.

Je půl páté ráno. Přitáhnu si deku těsněji kolem sebe a dívám se z okna, jak pokroucené duby vrhají dlouhé stíny a měsíční paprsky tančí po trávníku. Můj uklidňující výhled na známý tvar altánku však blokuje něco, čemu Mac říká Interdimenzionální Dananské Díry; IDD zkráceně. Tahle má tvar kužele a vypadá jako krystalické tornádo, které vrhá mléčně nafialovělé světlo a její mdlý vnějšek odráží měsíční světlo. Za denního světla je její fasáda nerozeznatelná od svého okolí. Viděla jsem IDD větší než pole a menší než dlaň ruky. Tahle je vyšší než čtyřpatrová budova a stejně tak široká.

Když mi poprvé řekla, jak je pojmenovala, tak jsem se smála. To bylo v době, kdy právě zabili moje rodinu a já byla opilá svobodou. Poprvé v životě, i se všemi těmi monstry na útěku, jsem se cítila neskutečně bezpečně. Moje monstra byla pryč. Snažili se mě dostat z opatství, moje matka měla při nedělní večeři v očích triumfální výraz a já si byla jistá, že s otcem konečně přišli na to, co dát Roweně, aby se mě konečně vzdala. Léta měla ta malá Matka představená moji naprostou oddanost, protože byla to jediné, co stálo mezi mnou a mými rodiči.

IDD už nejsou nic k smíchu. A nikdy nebyly. Tuhle jsme objevily před týdny, jak míří přímo na naše opatství. Vyplýtvaly jsme několik dní tím, že jsme sledovaly její postup a snažily se ji dostat z trasy. Nic nefungovalo. Nemůžeme IDD prostě vychýlit z kurzu pomocí obřího větráku. Já jsem vůdkyní enklávy, ale přesto nedokážu zabránit něčemu tak jednoduchému, jako je sežrání opatství fragmentem Férie! IDD není ani typ nepřítele, který by dokázal sám myslet. Je to jen nehoda.

A pak si ještě navrch musím dělat starosti právě s nepřáteli, kteří mozek mají. O těch, co přemýšlí a upírají své zraky na nás. Myslí si, že tu máme nekonečnou zásobu vědění, uzamčenou někde pod pevností, kterou střeží 289 žen ve věku od sedmi let až po Tanty Annu, které je sto dva.

Mám je všechny na starost, svěřené do péče.

Ale já nevidím jedinou možnou cestu v budoucnosti, která by nekončila jejich masakrem!

Potřebuju víc vidoucích. Potřebuju upevnit naše řady.

Včera v noci jsem shromáždila svoje dívky kolem IDD, když byla asi míly od opatství. Určily jsme její kurz s přesností na devadesát devět procent: našemu domovu se nevyhne. Jediná otázka zůstávala, kolik z jižní kaple vedle Roweniných pokojů nakonec pohltí a ztrhne zdi našeho opatství, nebo za sebou zanechá jen občasnou hromádku sutin a sem tam stojící zeď?

Vzhledem k rychlosti, jakou se pohybovala, to bude trvat tak hodinu, než projde z jednoho konce na druhý. Dokázaly jsme vypočítat čas i trasu, tak přesně podle spoušti, kterou za sebou zanechala. Z úrodných polí se stala spálená zem. Velké budovy se proměnily jen na pár uhlíků popela.

Bylo to chodící krematorium, IDD, které se mělo srazit s naším opatstvím v sobě mělo kus ohňového světa, které ze všeho, co potkalo, udělalo popel. Jestli se dostane až k nám, tak skončíme bez domova. A to nemluvíme ani o tom, co by to udělalo s jistý vězením z ledu pod naším opatstvím.

Zkoušely jsme to zaříkávat, odklonit z trasy, zničit, svázat na místo. Celý den jsem prohledávala Roweniny staré knihy, které měla ve své kanceláři v knihovně, i když jsem si byla docela jistá, že je to k ničemu. Ještě se mi nepodařilo najít její pravou soukromou knihovnu. To je další věc, kterou jsem si jistá, protože jsem ji viděla přenášet knihy v dobách krize, které teď nikde nemůžeme najít. Prozatím.

Moje dívky už ke konci plakaly. Bylo nám horko, byly jsme vyčerpané a brzy budeme bez střechy nad hlavou. Zkusily jsme všechno, co jsme znaly.

Pak přijelo černé Humvee a z něj vystoupili tři Ryodanovi muži.

S Margery.

Nahnali nás do bezpečné vzdálenosti. Použili temnou magii, která nás mátla, připoutali IDD k zemi asi dvacet metrů od našich zdí, kde od té doby stojí. A jak mě ujistili, takhle tam zůstane napořád.

"Ale já to tady nechci," řekla jsem jim. "Co s tím mám dělat? Nemůžeme to někam přesunout?"

Podívali se na mě, jako bych měla pět hlav. "Ženská, zachránili jsme vás před zničením a ty teď budeš kritizovat, jak jsme to udělali? Použij to jako sběr odpadu. Nič tam svoje mrtvé a nepřátele. Šéfovi by se líbilo mít něco podobného u Chestera. Je to oheň, který nikdy neuhasne."

"Tak si to tam vezměte!"

"To bysme museli přerušit kotvu. Jestli to uděláme, tak vám to vletí přímo do opatství. Buď ráda, že se nerozhodl, že to chce, protože jinak by tohle místo lehlo popelem. Dublin je na druhé straně vašich zdí. Nechte otevřené dveře. Rydoan se tu za pár dní staví, aby vám řekl, co za to chce."

Potom, co odešli, se Margery zaradovala a svolala oslavu, že jsme odvrátili nebezpečí a můžeme žít a bojovat další den. Moje děvčata se shlukly kolem ní a nadšeně se radovaly. A já tam stála zapomenutá, jak kůl v plotě.

Ryodan se za pár dní staví.

Aby mi řekl, co jsem mu dlužná.

Roky jsem se schovávala za těmito zdmi a snažila se být tak nedůležitá, jak to šlo. Nenápadná. Přehlížená. Byla jsem šťastná, když jsem se mohla procházet mezi poli, snít o Seanovi a budoucnosti, která nás spolu čekala, studovala jsem magii vidoucích a občas vedla ostatní dívky s jemnou moudrostí a chválila Boha za jeho požehnání.

Miluju tohle opatství i dívky v něm.

Otočím se a projdu kolem průhledné vize Cruce, který sedí na gauči v mém pokoji a sleduje mě už od čtyř od rána, okřídlený a nahý. Otřu si obočí kapesníkem, abych se zbavila poslední dobou všudypřítomného potu. Sean včera večer nemohl přijít, takže jsem nespala dva dny. Ale Cruce to neodradilo a našel si způsob, jak mě oblažovat i za dne. Naštěstí je momentálně schopný jen slabého přenosu. Nemůže mluvit, ani se mě dotýkat. Protože jinak už by to udělal. Přejedu po něm pohledem.

Začnu se oblékat.

Včera večer byla moje sestřenice lepší vůdkyní než já.

Protože neznám svůj svět.

A to se musí změnit.

***

Cesta autem do Dublinu je dlouhá a tichá. Už nehraje žádné rádio, které bych mohla poslouchat a nemám u sebe ani telefon, ani iPod.

Celý den byl náročný, protože Margery se nesla, jako by to tam měla na povel poté, co se jí povedlo nás na poslední chvíli zachránit a já musela poslouchat, jak žvaní o mých selháních a v podstatě mě před ostatními přirovnává k Roweně. Sleduju jí a přemýšlím. Mám snad vzít tři sta dětí, mladých dívek a starých žen do války? Později, řeknu jí. Musíme bojovat chytře a tvrdě, ne neohroženě.

Kdybychom jednali chytře a tvrdě, tak jsme bez domova, odpověděla mi. Opatství dnes stojí na neohroženosti.

V tom má pravdu, ale tady, mezi námi je osud našich dívek daleko hlubším problémem. Nezajímá jí to. Aby získala kontrolu, je Margery ochotná obětovat jejich život, protože pro ní není vůdcovství pro jejich dobro, ale pro její. Ironicky jí to vykresluje charismaticky, zatímco mě ne. Na cestě do města přemýšlím, jak své dívky okouzlit. Je jasné, že se musím rozhodnout: Buď abdikovat, nebo změnit svůj přístup a nejsem si jistá, jestli to přežiju.

Dorazím do Chestera po desáté a úplně mě uzemní ty tři bloky ulice srovnané se zemí. Netušila jsem, že v Dublinu naživu tolik mladých lidí a ani to, že je najdu stát ve frontě v úterý večer před tímhle barem. Copak netuší, že svět je nemocný a umírá? Copak neslyší dunění kopyt jezdců z Apokalypsy? Jeden z nich teď na koni nesedí, místo toho se na mě usmíval z mého gauče, než jsem odešla. Další se mění. Brzy zase budou čtyři.

Nechám auto na ulici, dojdu ke frontě a smířím se s tím, že budu celou noc čekat, abych se naučila něco o tomhle novém světě.

Sotva jsem začnu zdravit své nové společníky, když mi paži sevře něčí ruka.

"Ryodan se s tebou sejde hned."

Je to jeden z jeho mužů, vysoký, svalnatý a zjizvený jako ostatní. Doprovodí mě na začátek fronty přes protesty sliby od flirtujících až po dost groteskní. Když sejdeme do klubu, zvednu štít kolem svého empatického srdce.

Kolem mě duní hudba. Emoce se mi zakusují pod kůži, i když se jim bráním. Takový syrový hlad, neukojitelná touha po spojení a důležitosti! Ale jdou na to špatně. Tady vidím naprosto přesnou definici šílenství: jít do Chestera hledat lásku. Proč nejít do pouště hledat vodu?

To už by měli lepší jít hledat kořist do železářství a doufat, že potkají někoho tam; aspoň by věděly, že je to rozumný, schopný muž, který chce něco přestavět. Nebo jít krást do knihovny. Každý muž, který čte, je super. Ať si najdou nějakou věřící skupinu; jsou po celém městě.

Povrchově se zdá každý člověk, kterého mineme šťastný, ale já to cítím všechno: bolest, nejistotu, osamění a strach. Většina netuší, jak přežijí zítřek. Někteří ztratili svoje milované a už je nic nezajímá. Žijí osamělý v opuštěných domech a budovách bez televize, kde nemůžou sledovat, jaké hrozby se dějí ve světě, který se neustále vyvíjí. Jejich primární cíl je snadný: nespat dnes v noci sám. Tohle jsou lidé, kteří ještě nedávno mohli zjistit, co chtěli, pouhým dotykem obrazovky. Teď, když jim to bylo odebráno, jsou bezmocní a nevědí kudy kam.

A já si nemůžu pomoct a přemýšlet...

Mohla bych jim nabídnout pomoct? Mohla bych je dostat na jedno místo a dát jim nějaký cíl? Jen z té myšlenky se mi zatočí hlava. Nejsou vidoucí... ale jsou mladí a silní a vnímaví.

Jedna žena tancuje s hlavou zvrácenou dozadu v předstírané extázi, usmívá se a je obklopená muži a Temnými. Nahlédnu jí do srdce, když procházíme kolem a vím, že věří tomu, že žádný muž se do ní nikdy nezamiluje, pokud mu nebude dělat dobře. Vzdala se svého práva na vlastní potřeby a touhy, aby mohla naplnit roli něčí milenky. Jestli bude rozzářená jako motýl a svůdná jako lvice, tak ji budou zbožňovat.

"To není láska," řeknu, když procházíme kolem. "To je dohoda. Měla by jsi za to chtít něco na oplátku."

 Když jsem byla mladá, očíslovávala jsem lidi podle zavedeného systému od jedničky do desítky - jak moc jsou zlomení? Ona je sedmička. Její srdce by se dalo uzdravit, kdyby si našla muže, který by se toho chopil a věnovala tomu spoustu času. Jen pár jich je tak šťastných. A ještě míň jich najde spřízněnou duši jako je můj Sean.

Když scházíme do druhého poschodí, podívám se na různé druhy klubů a všimnu si Jo, která je oblečená jako katolická školačka. Nelíbí se mi to vysmívání mé vlastní víře a pořád nejsem smířená s tím, že se rozhodla tu pracovat, ale zuřivě si stála za tím, že tu chce sbírat informace, přímo tu u nejbohatšího zdroje. Ještě mi nic neřekla, takže si nejsem jistá, jestli to za to stojí. Jednu věc o lidech vím: stávají se tím, kým a čím se obklopují. Je snadné být dobrým člověkem mezi dobrými lidmi a naopak.

Když dojdeme na vršek schodů, oči mi sklouznou do klubu, kde číšníci mají na sobě jen těsné kožené kalhoty a motýlka a zatím odhalují svoji svalnatou kůži a v jiných případech i holý zadek. Jsou tu zaměstnaní jen samí krasavci. Popadnu dech. Jeden z číšníků má krásná záda a tak ladně se pohybuje. Mohla bych ho sledovat hodiny. Jsem ženská, takže dokážu ocenit pěkného chlapa. Taky se mi uleví, protože to není Cruce. Ještě mě nezkazil natolik, abych nemohla říct o lidském muži, že je atraktivní.

Můj doprovod mě vede dlouhou chodbou se skleněnými zdmi napravo i nalevo, které nenarušují žádné mezírky. Pokoje tady jsou tvořeny dvoucestným sklem. Záleží na tom, jaké je v pokoji světlo a buď vidíte dovnitř nebo ven, ale jen jedním směrem. Slyšela jsem to, když to popisovala Dani, takže jsem to čekala, ale očekávání a realita je něco jiného. Lidi neradi vidí, co jim leží pod nohami. Ale tady u Chestera vás jeho majitel nutí se dívat každým krokem. Je to vypočítavý a nebezpečný muž. A proto jsem dnes večer tady, abych zjistila, co mu dlužím, splatila to a měla to z krku.

Můj doprovod se zastaví před hladkým sklem a položí na něj ruku. Skleněný panel se odsune s tichým zasyčením. S rukou na mém krku mě dovede do tmavé místnosti.

"Šéf to za chvilku bude."

Vidím ven všemi směry. Ryodan odsud sleduje celý svůj svět vlastníma očima i kamerami. U stropu visí po celém obvodu obrazovky ve třech řadách. Pozorně se na ně podívám. V každé místnosti klubu jsou kamery, které sledují všechny úhly pohledu. Jsou tu místnosti, kde se dějí tak zkažené věci, že to nedokážu pobrat. Tohle je svět, o kterém se musím vše naučit, abych mohla vést své dívky.

Dveře se za mnou se zasyčením otevřou a já nic neříkám, čekám, až promluví jako první. Když to neudělá, natáhnu se k němu svým empatickým darem. Nikdo se mnou v místnosti není. Dojde mi, že někdo musel otevřít dveře, všimnout si mě a pokračovat. Pokračuji tedy se zkoumáním obrazovek, pomalu se otáčím, vnímám všechny ty tváře, jejich činy, nabídky. Musím se naučit znát lidi tak, jak nikdy předtím.

Najednou se mi na rameni ocitne něčí ruka a já nechtěně zakřičím.

Vyděšeně se otočím a stojím přímo proti Ryodanově hrudi a jeho ruce mám jemně kolem sebe. Promluvila bych, ale asi bych se zakoktala. V místnosti se mnou nikdo nebyl. Neslyšela jsem dveře znovu otevřít. Jak se sem tedy dostal?

"Klid, Katarino. Nezachránil jsem tě včera večer, abych ti dnes ublížil."

Podívám se na jeho nečitelnou tvář. Říká se, že tenhle muž má jen tři výrazy: pobavený, posměvačný  a vzteklý. Říká se, že když na něm vidíte vztek, je po vás.

Otevřu svůj empatický dar.

Jsem v místnosti sama.

Nedokážu přijít na to, co říct. Tak řeknu to, co mám na jazyku: "Jsem v téhle místnosti sama."

"Ne tak úplně."

"Neexistuješ."

"Dotkni se mě, Katarino. Řekni mi ještě jednou, že neexistuju." Lehce mě políbí na tvář a mě přeběhne mráz po zádech. "Pootoč hlavu a pořádně mě polib." Čeká s ústy přitisknutými k mojí tváři, čeká, že ho políbím. Znovu se otřesu. Tenhle muž by mě nelíbal tak, jak bych chtěla, ale jak by chtěl on sám. A jeho způsob je moc tvrdý a nebezpečný. Jeho způsob nezahrnuje lásku. Je to touha, která pálí. Na uhel. Zanechává po sobě jen uhlíky, stejně jako IDD, které jeho muži připoutali u mého opatství.

Když se odtáhnu, zasměje se a pustí mě ze svého lehkého sevření. Změřím si ho přísným pohledem. "Děkuju, že jsi poslal svoje muže, aby ukotvili ten fragment Férie. Říkali něco o dluhu. Moc toho nemáme. Co může naše opatství nabídnout na oplátku za tvou štědrou pomoc?"

Slabě se usměje. "Aha, takže takhle to bude. Mluvíš dost vznešeně na někoho, kdo nezačal mluvit do svých pěti let."

Nenechám se rozhodit. No tak ví, že jsem dlouho po svém narození nemluvila. Ten příběh zná spousta lidí. Bolest tolika emocí ve světě mě po narození přemohla. Byla jsem příšerné dítě. Pořád jsem brečela. Nikdy jsem nemluvila. Kroutila jsem se do klubíčka a snažila se uniknout bolesti světa. Říkali, že mám autismus. "Děkuji."

"Dokud nepřišla Rowena a nenabídla tvé rodině dohodu."

"Nepřišla jsem mluvit o sobě, ale o tom, co chceš na oplátku."

"Vyláká tě z té tvé autistické ulity, ale v osmnácti letech budeš její. Půjdeš žít do opatství. Tvoji rodiče po té příležitosti skočili. Zoufale toužili umlčet tvůj pláč."

Sean už tam v tu dobu nějakým způsobem byl. Když jsem šílela bolestí, občas se ke mně přitočil a řekl: "Děvče, proč brečíš?" Pak si pamatuju na momenty ticha. Obejmul mě a ta bolest na chvíli zmizela.

"Jak mohli domluvit spojenectví s větší bandou kriminálníků, když by jejich jediná dcera, kterou mohli provdat, byla vadná?" řeknu.

Zasměje se. "Tady jsi, za tou nekonečnou vyrovnaností. Žena s vlastními city. Vtipné je, že i já jsem si myslel, že jsem v místnosti sám. Dokud jsi to neřekla. Ten nedostatek emocí nemám na svědomí jen já." Jeho úsměv vybledne a podívá se mi přímo do očí, je to tak nepříjemné, že si připadám jako přišpendlený hmyz. "Nic víc mi nedlužíš."

Zamrkám. "Ale ještě jsem nic nezaplatila."

"Zaplatila."

"Ne, nic jsem ti nedala."

"Tu cenu jsem nevyžadoval po tobě."

Zamrazí mě a nemůžu popadnout dech. Tenhle muž je nebezpečný. Chytrý. Děsí mě. "A po kom jsi ji vyžadoval? Je to moje zodpovědnost. To já selhala. To já je měla odvést do bezpečí, proto bych to měla být jen a jen já, kdo zaplatí tu cenu!"

"Vtipné na ceně je to, že jí nestanovuje kupující, ale prodávající. To jsem já." Teď je jeho tvář tvrdá a a chladná.

"A jakou jsi stanovil cenu?" Snažím se zklidnit dech a čekám na jeho odpověď.

Stoupne si k mému boku, dovede mě k jedné skleněné zdi a ukáže dolů. "Poslední dobou mám problém se zaměstnanci. Pořád mi umírají."

Po zádech mi začíná přebíhat pocit, jako bych tam měla hejno pavouků.

"Zvláště jeden klub mám problém pokrýt. Smokingový klub pořád potřebuje zaměstnance."

Je to ten klub, kde obsluhují muži v těsných kožených kalhotách a motýlcích.

"Tvůj Sean byl dobrý záskok."

Zvedne se mi žaludek. "Můj Sean sem nepatří."

"Možná. Ale i ty musíš uznat, že v té uniformě vypadá dobře."

Podívám se směrem, kterým ukazuje. Toho kluka, jehož záda jsem obdivovala po cestě sem, moc dobře znám. Dotýkala jsem se jeho zad, masírovala je a líbala jejich každý sval.

"Jak dlouho?"

"Ještě jsem se nerozhodl."

"Nedělej mi to."

"Proč."

"On je..." zastavím se a povzdechnu si. Tenhle muž by nerozuměl ničemu, co bych mu řekla.

"Pokračuj."

"Sean je moje spřízněná duše."

"Spřízněná duše."

Posmívá se mi. Posmívá se Bohu. "Je to posvátná věc."

"Pro koho? Tvůj bůh možná miluje spřízněné duše, ale lidé ne. Takový pár je zranitelný, zvlášť, jestli jsou dost pošetilí, aby ukazovali světu, jak šťastní jsou. Během války jsou desetkrát víc v ohrožení. A pak se to může odvíjet jen dvěma směry: můžou se schovat někde v pustině a doufat, že je nikdo nenajde. Protože svět je od sebe jinak odtrhne."

Mýlí se. O spřízněných duších nic neví. Ale stejně se nemůžu nezeptat: "A ta druhá?"

"Ponořit se až po krk do bahna, špíny a korupce v jejich válkou rozervané existenci-"

"Myslíš chovat se jako obyčejní zločinci. Byl bys radši, kdybychom byli jako nemilosrdná zvířata? Proč tohle děláš?"

"Podívej se sama, Katarino. Všímej si věcí takových, jaké jsou. Přestaň být slepá a opravdu se podívej. Přiznej si, že plaveš až po krk ve sračkách. Když neuvidíš, jak se na tebe v kanalizaci ženou, tak se jim nemůžeš vyhnout. Musíte společně čelit každé výzvě. Protože svět vás od sebe odtrhne."

"Jsi cynický manipulátor."

"Vinen."

"Život není takový, jaký ho vidíš. O lásce nic nevíš."

"Jsem velmi zblízka obeznámen s vrtochy osudu, které přináší válka. Jsou to moje nejlepší a nejhorší léta."

"To není láska."

"To jsem taky netvrdil." Usměje se na mě ze stínů zářícím úsměvem. "Dávám válce přednost. Barvy jsou zářivější, jídlo a pití vzácnější, a proto sladší. Lidé jsou mnohem zajímavější a také mnohem víc naživu."

"Anebo mnohem víc mrtví," řeknu ostře. "Přišli jsme skoro o půlku světa a tobě to přijde zajímavé? Jsi prase. Krutý barbar." Otočím se pryč. Mám toho dost. Jestli je tohle jeho cena, tak můžu jít. Víc mu nabídnout nemůžu. Už mi vzal všechno.

Popojdu směrem ke dveřím.

"Musíš mu to říct, Katarino. Pokud chceš mít nějakou naději."

Zastavím se. Nemůže to vědět. Neexistuje způsob, jak by se to dozvěděl. "Říct komu co?"

"Seanovi. O Cruceovi. Musíš mu to říct."

Prudce se otočím a ruka mi vyletí k hrdlu. "O čem to proboha mluvíš?"

Podívám se mu do očí a v nich vidím, že zná moje nejostudnější tajemství. Je v nich tajný úsměv a jistý druh pobavené rezignace. Jako by sledoval lidskou stupiditu tolikrát, že ho to... ne bolí, ale možná trochu rozrušuje. Jako by ho unavovalo sledovat krysy v labyrintu bourat pořád do těch samých zdí. Natáhnu se k němu svým darem, dám do toho vše, co mám a pořád ho v místnosti necítím. Tam, kde stojí, nic není.

"Když neřekneš Seanovi, že s Crucem ve snu každou noc spíš, tak to mnohem jistěji zničí to, co máte, než práce v mém klubu. Tohle, tam dole" -ukáže na Seana, který právě podává drink skoro nahé Světlé- "je jen malá překážka na silnici, test pokušení a věrnosti. Jestli tě Sean miluje, tak jím hravě projde. Cruce je testem tvojí zatracené duše."

Neobtěžuju se s ním hádat. Ví to. Nějak to ví. Možná dokáže číst myšlenky jako já emoce. Je to děsivá představa. "Proč tě necítím?"

"Možná to není mnou. Možná je to něco v tobě."

"Ne." Tím jsem si jistá. "Něco je s tebou špatně."

Zase se na mě usměje. "Nebo je se mnou něco dobře."

***

Možná jsem si vybrala cestu zbabělce. Možná ne. Nemůžu se rozhodnout. Mám zastřenou mysl. Ale Smokingovému klubu se vyhnu obloukem a nandám si kapuci svého pláště. Vyhnu se Seanovi, když odcházím. Jestli mi o tom řekne, tak si promluvíme. Jestli ne, tak ne. Jen respektuji naše hranice, může si tak zachovat svoji důstojnost, říkám si. Tady bude trávit svoje noci namísto u mě v posteli.

Cena za záchranu opatství je kus mého srdce a velká porce integrity. Tohle si Ryodan vybral.

Sean bude každou noc čelit pokušení u Chestera a já v opatství ve vlastní posteli.

Tenhle svět jsem nikdy znát nechtěla.