Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 27. kapitola

Myslím, že jsem trhla osobní rekord.

Měla jsem k tomu důvod. Takový výraz na Ryodanově tváři jsem nikdy neviděla. Bylo to horší, než když jsem zabila ty Danany u Chestera a on mě zavřel v podzemí. Mnohem horší.

Zatímco utíkám rychloběhem, přemýšlím nad tím, jak moc se můj život otočil k horšímu od chvíle, co přišel na tu vodovodní věž a řekl, že pro mě má práci. Myslím, že už jsem přišla na to, co mu je. Myslím, že je tak vytočenej kvůli Christianovi a Dancerovi, protože se bojí, že si najdu kluka s nadpřirozenýma schopnostma a společně mu nakopeme zadek, dokud neroztrhá tu smlouvu, kterou mě donutil podepsat. Nechce, aby se ke mně jiný kluci přibližovali, protože by mě pak nemohl využít pro svoje účely. Christian by mu dal co proto po fyzický stránce. Dancer by ho uargumentoval k smrti.

Nechápe, že nechci přítele se super schopnostma.

Vystačím si sama a taky mu sama zvládnu nakopat zadek.

"Ale zatracená práce," povzdechnu si s pusou tak plnou čokolády a oříšku, že málem ani nemůžu polknout. Někdy, když jím tolik sladkýho, si vzpomenu na mámin hovězí steak se zelím a čerstvým rozmarýnovým chlebem s bramborama a pažitkou - sakra práce, zbíhají se mi sliny!

Zabrousím do obchodu. Je prázdný. Zkusím to o deset bloků dál. Prázný. U Portera. Taky tam nic nezbylo. Co bych nedala za pytlík brambůrek! Energie z toho není žádná, ale jsou výborný! Teď bych snědla prakticky cokoli, co není čokoláda. Plechovku fazolí. Dokonce i tuňák by mi udělal radost!

Přenesu se přes to. Je to jen plýtvání energií. Teď tu žádné jiné jídlo není a jedna věc, kterou se v kleci naučíte je ta, že předstíráte spoustu věcí, nebo na to prostě přestanete myslet. A když už jste uprostřed toho předstírání, tak z toho vymáčkněte, co jde, každou chuť, pach i dotek. Teď na to ale nemám čas. Jdou po mně šílený Temný princ s mým vlastním mečem. Švihlej majitel nočního klubu si myslí, že aby mi udělil lekci, tak mě musí nasadit klepeta. Bývalá nejlepší kámoška se mi chce pomstít. A pak je to tu Ledové monstrum, které zabíjí nevinné.

S prvními třemi se vypořádám v pohodě. Dublin ale potřebuje vědět o tom posledním!

Ve městě mám několik míst, kde můžu denně tisknout. Ryodanovi nebude trvat dlouho, než je všechny najde, takže nemám moc času. Když vytisknu tisíc vydání a rozvěsím je, tak se to rychle rozšíří. A pak si sednu a popřemýšlím, jak dostat svůj meč z Christianových rukou.

Zamířím ke staré Bartlettově budově na jižní straně řeky Liffey, přeženu se přes most Ha'Penny. Hvězdy září jako krystaly na stříbrném podnose. Celé nebe má levandulově-metalický nádech, který s sebou přinesli Danani.

O pár vteřin později proběhnu dvoukřídlými dveřmi, odhodím batoh na stůl, zapnu stroje a foukám si na ruce, abych si je zahřála. Nastavím svoji minitiskárnu a zapojím telefon, abych mohla stáhnout fotky, které jsem dneska udělala. Ruce mám zrmzlé a nemotorné. Myslím, že za tu změnu počasí může Ledový monstrum. Většinou už v květnu začíná být teplo. A mně je tuplem horko, protože všude běhám. Ale dneska mi byla zima celý den. Je tam jak v lednu. Kéž by tady byl taky krb jako má Mac v Barronsově knihkupectví. Té části města se vyhýbám už týdny. Nemůžu vystát jen to pomyšlení, že bych se dívala, jak přichází a odchází a já jsem pro ni mrtvá. Nemůžu předstírat, že ještě někdy do obchodu vkročím a budu se tam s ní smát. Chtěla bych mít taky takový místo jako má Mac u Barronse.

"Přání k ničemu nejsou. Je to jen ztráta času." Jako malá jsem byla hodně sama a v noci toho v televizi moc nebylo. To ticho bylo desetkrát větší než náš dům. Hodně jsem mluvila sama se sebou, abych to ticho přehlušila. Sledovala jsem nejnovější trendy, protože jsem měla z televize ty nejžhavější noviny. Možná proto mám tak ráda novinařinu. Měla jsem toho tolik co říct a nikoho, kdo by mě poslouchal. Teď mám celé město! Pořád mluvím sama se sebou a ventiluju tak svoji frustraci se současnou situací.

Nemám čas vymýšlet nějakou zábavnou zprávu, o což se snažím vždycky, když vydávám nové číslo, protože správný spisovatel by měl své čtenáře nejen informovat, ale i pobavit. Protože jinak vás přestanou číst. Když mi bylo devět, běžel v televizi celý pořad o spisovatelích. Zaujalo mě to, protože jsem věděla, že jednou napíšu svoje memoáry.

Netušila jsem, že ve třinácti založím vlastní noviny a ve čtrnácti vydám knihu!

_____________________________

The Dani Daily

_________________

NOVÉ MONSTRUM SE PROHÁNÍ DUBLINEM!!!!

LEDOVÝ MUŽ dokáže zabít stovky lidí!!!

VÍCE SE O NĚM DOZVÍTE NÍŽE

A JEN TAK MIMOCHODEM, NEJSEM BEZBRANNÁ. PŘÁTELÉ, JESTLI SI MYSLÍTE, ŽE JSEM, TAK TO POJĎTE VYZKOUŠET. ČEKÁM JEN NA VÁS! MÁM V RUKÁVU JEŠTĚ SPOUSTU TAJNÝCH ZBRANÍ!

Slyšeli jste to nejdřív ode mě a ne od nikoho jiného!

V Dublinu se nachází jakýsi druh velkého Temného, který dokáže zmrazit lidi k smrti. Nedostanete téměř žádné varování, že se k vám blíží. Napadá lidi v kostelích, hospodách, tělocvičnách, skladištích, příměstských zahradách a i jen tak uprostřed ulice. Neschováte se před ním! Musíte se dívat pořádně kolem sebe. Pak uvidíte telelící se vzduch, ve kterém se otevře škvíra, vyvalí se z ní mlha a po ní přijde monstrum. Za dvě vteřiny všechno zmrzne a SMRT NASTÁVÁ OKAMŽITĚ, pak zmizí.

Držte se při zemi a snažte se nevycházet! Budu vás informovat, Dubline.

A jestli narazíte na místo, které je celé zmražené, držte se od něj dál - vybuchne!

_______________________________________________________

________________________________________________________________________

"Nestojí za to."

Málem jsem vyskočila z kůže. Čekala jsem, že Ryodan mě najde jako první.

Přešla jsem do rychloběhu.

A vrazila přímo do Christiana.

"Teď už se dokážu přesývat, děvče. Už mi nikdy neutečeš. Dohánělo mě k šílenství, že jsem tě nemohl chytit. Teď už ne." Sevře mi ruce kolem pasu, snažím se vykroutit, ale je to jako by měl prsty ze železa a drtil mi všechny kosti v těle. Podívám se na něj. Jeho oči jsou jako duhový oheň. Kdyby mělo šílenství barvu, byla by to tahle.

"Lidé," řekne chladně a i výraz v jeho tváři je jako vytesaný z ledu. Je bledá v kontrastu s jeho černými vlasy. Jasná tetování se mu míhají pod kůží. "Maličtí. Hloupí. Vyděšení z vlastního stínu. Proč se jimi vůbec zabýváš? Proč plýtváš časem? Jsi o tolik cenější než oni."

"Kámo. Já jsem člověk. Vrať mi můj podělaný meč. Nepatří ti."

"Ne, nejsi. Jsi mnohem víc než člověk. Tvoje cela rasa by měla usilovat o to být jako ty." Nakloní se ke mně, přičichne mi k vlasům a povzdechne si. "Drž se kurva od Ryodana. Nesnáším, když z tebe cítím jeho pach. Zvedá se mi z toho žaludek."

Snažím se přijít na to, jak se z téhle situace dostat. S mečem. Má ho někde u sebe? Sklopím víčka a podívám se na spodní část jeho těla. Nechci působit nápadně. Nic nevidím. Džíny, pohorky, krémový rybářský svetr, který se mu napíná v ramenou. Je to těmi křídly, které mu rostou? Stýská se mu po tom, čím byl? Proto se takhle obléká? Nevidím na něm žádnou zbraň, ale on je asi nepotřebuje. Sám je zbraní. Celý svetr má od krve. Ani nechci vědět, kde se vzala. "Ty jsi taky člověk, pamatuješ?" Musí si to pamatovat alespoň nějakým koutkem duše. Temní princové nenosí oblečení.

"Už ne, Dani, moje lásko. Víš, proč jsem si tak jistý? Jsem chodící detektor lži. Když si řeknu, že jsem člověk, tak slyším svou vlastní lež." Zasměje se a v tom smíchu je náznak šílenství.

"Jsi to, co si vybereš," řeknu. Najednou nemůžu dýchat, protože mi jeho ruce vyjedou po žebrech a mačká mě tak silně, že asi prasknou.

"Tohle bych si NIKDY nevybral!"

"Au! Ztlum to, Christiane! A tohle dost bolí!"

Okamžitě povolí stisk. "Jsi v pořádku, děvče? Krvácí ti uši? Té poslední ženě krvácely. Taky jí tekla krev z nosu. A její... no, na tom už teď nezáleží."

"Pusť mě. Mám spoustu věcí na práci."

"Ne."

"Hele, jestli mě chceš zabít, tak už to udělej." Zvednu pěsti před obličej. "Tak se připrav!"

Zírá na mě. "Proč bych to dělal?"

"Proč bys to dělal, pane Za-postelí-mám-mrtvou-ženskou!"

"Snažil jsem se ti to vysvětlit. Neposlouchala jsi. Utekla jsi. Proč jsi to udělala?  Neříkám ti snad pořád, že bych ti neublížil?"

"Zabil jsi ji?"

"Ne."

Skepticky se na něj podívám. Nemusím být chodící detektor lži, abych tuhle lež prokoukla. Vidím mu to na očích. "Zkus to znovu."

"Fajn. Dobře. Zabil jsem ji. Ale nechtěl jsem. Nezabil jsem ji, jako že bych ji zabil."

"Jo aha. Tak když jsi ji nezabil, jako že bys ji zabil, tak je to v pořádku."

"Věděl jsem, že to pochopíš," řekne, jako bych to vůbec nemyslela ironicky. Myslím, že v lidských nuancích se už nevyzná. Už je prostě pryč.

"Jsem jedno ucho."

Pokrčí rameny. "Nemám toho moc co říct. Dělali jsme to a najednou byla mrtvá."

"Prostě jen tak?"

"Jen tak. Bylo to fakt divný. Ani nevím, co jsem udělal."

"Takže jsi neměl ruce, já nevím, kolem jejího krku, nebo nedržel nůž?"

"Ne. Proto jsem si ji nechal. Chtěl jsem přijít na to, co jsem udělal, aby se to nestalo znovu. Nevydržím bez sexu do konce života. Sotva to vydržím pár hodin. V jednu chvíli se dobře bavila a vydávala takový fakt sexy zvuk - promiň, to asi nechceš slyšet. Nesnažím se tě donutit žárlit, děvče. Pak se prostě přestala hýbat, nemáš ani tušení, jak děsivý to je. No většinou. Ale ne tak úplně. Teda myslím, že ten Temný, kterým se stávám, toho to vzrušovalo, když se přestala hýbat-"

"Moc informací! Neslyším tě!" Začnu si zpívat. Žárlivá? O čem to proboha mluví?

"Pak něco odvedlo moji pozornost a já ji nechal na posteli, abych ji prozkoumal později. Pak jsem tě našel, jak krvácíš k smrti a přinesl tě k sobě. Nechtěl jsem, abys ji viděla a aby tě to rozrušilo. Chtěl jsem přijít na to, co jsem ji udělal, až odejdeš."

"A zjistil jsi to?"

"Pořád netuším. Neměla na sobě jedinou stopu. Myslel jsem, že jsem byl moc drsnej, ale to by na sobě měla modřiny a žádné tam nebyly. Možná by ses na ni mohla podívat. Zvažoval jsem, že udělám pitvo, ale neznám žádný doktory, co by ji provedli. Co ty?"

Zeptá se mě úplně normálně. Jako by vyšetřoval vraždu, kterou nespáchal. "Ne." Jak moc šílený asi je? "Rozrušilo tě, žes ji zabil?"

Zatváří se zděšeně. "Samozřejmě! Nechci zabíjet. No... to není tak úplně pravda. Chci zabíjet. Spoustu věcí. Například Ryodana. Dokázal bych strávit hodiny vymýšlením, jak toho parchanta zamordovat."

"Tak o tom se s tebou hádat nebudu," souhlasím.

"Ale ne. Nikoho jsem do tý doby nezabil. A když nepřijdu na to, co se stalo, tak tomu v budoucnu nemůžu zabránit."

"Kde je můj meč." Řeknu to jako Ryodan, bez otazníku na konci věty. Začínám chápat, proč to dělá. Je to taková nenápadná žádost o odpověď na jeho otázku. Lidé odpovídají instinktivně navzdory svému lepšímu úsudku. To je celý Ryodan, vždycky se snaží všechno nasměrovat ve svůj prospěch.

Christian se usměje a já ho na vteřinu zahlédnu takového, jaký byl. Teď, když je jeho tvář celá proměněná v Temného prince, jsou jeho výrazy lépe čitelné. Jeho svaly už spolu asi nezápasí, když se snaží vykouzlit na tváři nějaký výraz. Má oslňující úsměv, ale ne tak docela. Je to úsměv muže, který do postele dostane každou ženu, ale zároveň ji dokáže i zabít, když se mu zachce.

"Musíš přiznat, že ten plamenomet byl geniální. Dostal jsem ho z toho stalagmitu okamžitě a přitom ještě popálil Ryodanovy chlapy. Ani je nenapadlo ho použít. Jsou to idioti. Když něco chceš, vezmi si to."

"Ublížilo to meči? Počkej!" Něco si uvědomím a nemůžu uvěřit, že mi to trvalo tak dlouho. "Necítím se s tebou jako bych se měnila v Pri-yu!"

"Přišel jsem na to, jak to utlumit. Je to jednoduché, stejně jako to znovu spustit. Jediné, co musím udělat je tohle."

Ta síla do mě okamžitě vrazí a já vydám zvuk, za který bych se normálně styděla.

Drží mě, abych se nesesunula na chodník. "Děvče, nedívej se na mě tak. Ale na druhou stranu dívej. Ano. Ano. Přesně takhle. Dostáváš mě do kolen, princezno."

"Vypni to, Christiane! Já chci, aby moje poprvé byla moje volba!"

Spadnu na zem, mrkám a jsem omámená.

Christian je pryč.

Už mě nedrží, a tak si připadám jako mokrá papírová krabice. Sedím, rozhlížím se, ale nic nevidím. Snažím se vyčistit si hlavu. Buď je úplně pryč, nebo se zase utlumil. Ale následky přetrvávají.

Jeho hlas ke mně přiletí odněkud z dálky za mou hlavou. "Poprvé, vážně? Byl jsem si dost jistý, děvče, ale slyšet to přímo od tebe... Počkám. Taky chci, aby sis svoje poprvé vybrala. Bude tam čokoláda a růže. Hudba a polibky. Všechno o čem holky sní. Chci, aby to pro tebe bylo perfektní."

Zrudnu. Nikdo, a tím myslím nikdo, nebude mluvit o mém panenství kromě mě! "Nech si ty řeči. Do toho ti nic není."

"Je mi do toho hodně. A jenom mně. Ale nemusíme o tom mluvit. Zatím."

Připadám si, jako by mě někdo praštil paličkou po hlavě. Dělá si srandu? To se v tý svý pomatený hlavě zbláznil a usmyslel si, že se mnou jako chce chodit? Kámo, vždyť je mi čtrnáct a on je Temný princ! A je tak o deset let starší než já! Otevřu pusu, abych mu to všechno hezky od plic řekla a postavila ho do lajny, když mi dojde, že to, že je do mě zabouchnutý Temný princ, by mohlo mít svoje výhody. A tak pusu zase zavřu. Možná to s ním nebude úplně snadné, ale všechny zbraně jsou dobré zbraně a Christian na vodítku by byl zbraní dokonalou. Zvlášť proti Ryodanovi.

Otázkou zůstává, jestli bych mu to vodítko dokázala nasadit. A jestli bych ho na něm dokázala udržet.

Pečlivě vybírám svá další slova. Princ a detektor lži. Když se mi to podaří, zvládnu s ním cokoli! Bude to jako tancovat po minovým poli. Ta vyhlídka mě fascinuje. Otestuje to moje limity. "Díky za pochopení, Christiane," řeknu.

"Bez problému. Teda problém to je. Ale já se s tím vypořádám. Zatím."

"Ostatní Temní princové mě děsí."

"To by měli. Vždyť jsou to chodící noční můry! Nevěřila bys, co za příšernosti dokážou."

Všimnu si té ironie toho, co řekl, i když on sám to nevidí. V jednu chvíli si je vědom, že je Temný princ a v další se chová, jako by byl pravý opak. Neřeknu mu, že bych tomu věřila, protože on je toho schopný taky a já to viděla. Když mu budu nadávat, tak tím asi nic nezískám. "Bez meče se cítím v nebezpečí." Podívám se ke stropu. Bartlettova budova bývala skladištěm, než ji přestavěli. Když se stěhovali, nechali přiznané ocelové nosníky. Nikde ho tam nahoře nevidím.

Pak najednou stojí přede mnou a pomalu se mi ukloní.

"Tvůj meč, milady. Šel bych pro něj klidně i do pekla, abych ti ho mohl vrátit." Má ho položený na obou rukou a nabízí mi ho. Zadívá se na mě a já se podívám přímo na něj a zkoukám, kolik šílenství se ukáže v jeho očích. V těch svých cítím vlhko, jako by měly začít krvácet. Pevně si stisknu kořen nosu. Nemůžu se na něj přestat dívat. Je to jako by jeho oči byly z tekutého stříbra, které pokrývá duhu. Jeho barevná tetování pod kůží jsou jako řeka, do které bych se nejraději ponořila. Cítím se dost vratce.

"Nedívej se mi přímo do očí, děvče. Přestaň!" Praští mě pod bradou, abych přerušila oční kontakt. Přejede mi prsty po tváří a jeho ruka je v tu ránu celá od krve. Pak ji olízne. "Nikdy se mi nedívej moc dlouho do očí. Ublíží ti to." Pak se usměje. "Všimni si, že jsem se dokázal dotknout té relikvie. Bál jsem se, že nebudu moct."

Podívám se na Světlou relikvii v jeho rukou, jeden ze čtyř talismanů, kterých se dokáží dotknout jen lidé a členové Světlého dvora. Mohla bych si ho vzít, prohnat mu čepel skrz srdce a osvobodit ho navždy.

Natáhnu se po meči.

Ale ho stáhne s sebou z mého dosahu. "Malé poděkování by bylo hezký."

"Christiane, jsi nejlepší," řeknu. "Nejdřív jsi mi zachránil život a teď mi vracíš můj meč, když mi nikdo jiný nechtěl pomoct."

"Děvče, nemáš ani tušení," řekne skoro šeptem. "Vidím do tebe."

"Můžeš mi ho dát?" Chci ho tak strašně moc, že mě svrbí dlaně.

Nakloní hlavu do strany, podívá se na mě a potom otočí hlavou tak, jak to dokáží jen Temní princové, tak, že to vypadá, že ji snad ani nemá přidělanou ke krku. Přeběhne mi z toho mráz po zádech. "Nepřemýšlíš nad tím, že bys mě s ním zabila, děvče, že ne?"

"Samozřejmě, že přemýšlím. Ale neudělám to." Ne hned.

Jeho úsměv je oslňující. "Dobře, protože pro tebe mám další dar. Vím, že ráda zachraňuješ lidi, takže ti pomůžu. Považuj to jako jeden z mnoha brzkých svatebních darů."

Zamrkám. Cože? Buď se mi ten šok podařilo zamaskovat, nebo si ho vůbec nevšiml, protože pokračoval ve svém monologu.

"Temní princové znají tu věc, která prolezla tou škvírou ve skladišti. Říkají jí Gh'luk-ra d'J'hai."

"Co to sakra znamená?" A taky svatební dary? To mu fakt tak moc šplouchá na maják?

"Těžko se to překládá. Temní mají čtyřicet devět slov pro led a něčemu ve slově d'J'hai úplně nerozumím. Hodně volně by se to dalo přeložit jako Král jinovatky."

"Král jinovatky," zopakuju. "Co je to? Jak to zabiješ? Bude na to fungovat meč?" Za předpokladu, že se k němu dokážu dostat dost blízko bez toho, abych umrzla k smrti.

"Nevím. Ale znám místo, kde bychom to mohli zjistit. Jestli někde najdeme odpovědi, tak tam. Vezmi si meč, děvče. Nelíbí se mi, když jsi nechráněná. A já vím, že nechceš, abych se kolem tebe pořád potloukal. Ne že bych ti to měl za zlé vzhledem k tomu, v co se měním."

Sáhnu po něm oběma rukama. Málem se neovládnu. Třesu se vzrušením.

Nakloní se ke mně a položí mi meč do dlaní.

Zavřu oči a slastně si povzdechnu. Ta tíha chladné oceli v mých rukou je... no je asi lepší než sex! Je to jako, když máte amputované obě ruce, myslíte si, že se budete muset učit všechno znovu a oni se vám vrátí. Miluju svůj meč. Jsem s ním nezničitelná. Neznám s ním ani kapku strachu. Všechno uvnitř mě se srovná do naprostého pořádku. Je to moje prodloužená ruka. Jsem kompletní.

"Ach, tady je ta žena, kterou se jednou staneš," zamumlá Christian. "Dost horkokrevná na to, aby vedla armádu. Ne že bych nějakou měl. Zatím."

Možná by se mi líbil Temný princ na vodítku, ale jednu věc si musíme ujasnit. "Nikdy se vdávat nebudu."

"Kdo říkal něco o vdávání?"

"Kámo, brzké svatební dary."

Dívá se na mě, jako bych snad já byla blázen. "Kdo říkal něco o svatebních darech?"

"A nechci vést žádnou Temnou armádu."

"Armádu? Dani, lásko, co to říkáš? Vždyť jsem ti povídal o Královi jinovatky. Jdeš nebo ne? Dnes je dobrá noc být naživu. Máme monstrum, které musíme chytit." Mrkne na mě. "A dnes v noci to nejsem já."

Kámo. Někdy fakt nemám slov.