Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - Prolog

 

Jako oheň proti jeho ledu, jako mráz proti jejímu plamenu.

Temný král se díval na bezvědomou ženu mezi svými křídly. Byla jeho spřízněnou duší. Věděl to už od chvíle, kdy ji našel. A to ho mučilo od chvíle, kdy ji ztratil.

V tom krátkém čase, který spolu strávili, zažil jedinou opravdovou radost ve svém životě. Před tím ho obklopovala temnota jako neutuchající rozbouřené moře. Myslel si, že tím důvodem je jeho mládí a za těch zhruba čtvrt milionu let ten neklid utichne. 

Aby mu ty neklidné roky utekly, vytvářel věci, dával dohromady hmotu a přetvářel ji na hory a stromy, oceány a pouště, planety a hvězdy, galaxie a černé díry. Všechna moc byla jeho až na jednu: Píseň stvoření. Legenda o ní praví, že stála na pokraji všeho a dokázala vzývat samotné základy existence. Ta magie patřila jen a jen královně rasy.

Světlá královna dokázala využít jakékoli množství té kataklyzmatické melodie. Ale jak to tak bývá, s obrovskou mocí přichází i obrovská cena. Podle legendy jejich rasa píseň ukradla v časech mnohem starších než si kdokoli z nich dokázal přestavit, starších než doba, kdy lidé ukradli bohům oheň. Možná to napovídalo, že i Danané měli bohy, ale král věděl líp. Nic kromě něj neexistovalo. Hledal je drahnou dobu.

Jedna epocha míjela druhou. Civilizace povstaly a zase padaly. Král byl znuděný, nespokojený, a tak stavěl a zase ničil jeden svět za druhým. Jeden čas se celkem nenadšeně snažil žít na dvoře se Světlou královnou a odpočítávat století, zatímco ona malicherně pletichařila. Prastaré tapiserie říkaly, že byla vyzpívána do své existence jen pro něj. Ale její úhly pohledu byly chladné a omezené, její dvůr křiklavý a moc zářivý pro oči, které léta hleděly na černý samet a hvězdy a jejich byla nesouhlasná melodie, která postrádala oheň.

A tak se znovu toulal. Napjatý. Sám. A hledal něco, co nedokázal pojmenovat.

V maličkém rohu titěrného světa naprosto obyčejného vesmíru, ani si nebyl jistý, proč ho vůbec navštívil, ji našel. Nepředvídatelnou, temperamentní, šťastnou sama se sebou a téměř nezkrotnou. Svést ji bylo pro něj výzvou. Zvlášť když sám byl zamračený, arogantní, sobecký a bůh.

Ona nechtěla spřízněnou duši, to mu řekla. A rozhodně nechtěla takovou, která by měla křídla a problém s arogancí.

Ale stejně neutekla. Stála pevně na místě a dívala se, jak kolem ní krouží a hledá cestu k jejímu srdci. Hádali se, navzájem zkoušeli, testovali se a domáhali.

Ona věděla, co chce: toho nejlepšího.

On věděl, co chce: tu nejlepší.

Navzájem si vylepšovali svoje nejlepší vlastnosti, jak by to s pravou láskou mělo být.

On otevřel její provinciální mysl celým galaxiím příležitostí. Ona mu připomněla, jaké to je cítit zázrak a navrátila svěžest jeho výtvorům, které byly nudné a zatuchlé. Společně vytvořili vesmíry krásnější a nápaditější, než cokoli co stvořil před tím sám.

Ale jeho štěstí bylo poskvrněno něčí, co nikdy předtím necítil. Miloval. A mohl tak i ztratit. Byla člověk a měla před sebou při troše štěstí asi tak padesát dalších let, než by zchřadla a zemřela.

S její smrtelností se nedokázal smířit, a tak král sestavil okázalou klec mimo čas, kde se jí smrt nemohla nikdy dotknout.

Tu klec kvůli své divoké duši nenáviděla, ale milovala ho a tak souhlasila, že v ní zůstane, dokud nenajde den, kdy už to dále neunese. Scházeli se v ložnici tvořené stíny a světlem a jejich láska neznala hranic.

A přesto neměl král klid. Znal povahu své ženy, její touhu po svobodě a nechtěl, aby ji něco limitovalo. A tak vyhledal pomoc Světlé královny, ale ona žárlivě odmítla použít svou magii, aby z jeho milenky učinila nesmrtelnou bytost.

V ten den se zapřísahal, že vymyslí Píseň stvoření sám. Trvalo mu to půl věčnosti a zaplatil za to vším, co mu bylo drahé.

Sliby, stejně jako přání, jsou nebezpečná věc.

Na přesnosti záleží.

Začas král porozuměl části podstaty písně, nahlédl do jejích základních stavebních kamenů. Tyto útržky přetvořil do částečné písně, která zrodila jeho temnotu, stvořil tak nedokonalé Temné složené z náročných frekvencí, které se hladce spojily a jejich části vytvořily mnohem bohatší melodii, než jednotlivé tóny, akordy a vibrace.

Zatímco pracoval, přešly celé věky, až v jeden den pospíchal do ložnice své milenky s výsledky posledních experimentů, byl si tak jistý svým úspěchem, že jí sám přinesl lahvičku s elixírem - jen aby ji našel po smrti, kterou si sama přivodila.

Alespoň to ho donutil si myslet zrádný nepřítel.

Jsou nahraditelní, jeden jako druhý, prohlásil Fear Dorcha, králů temný spolucestovatel, skrz vladařovo počínající šílenství. Zapomeneš na ni.

Ale to se nikdy nestalo.

Žal pomine, prohlásila Karmínová ježibaba, jedna z jeho nádherně hrůzostrašných stvoření.

Ale to se nikdy nestalo.

I groteskní Metařík, který se považoval za boha, sběratel rozbitých, mocných věcí, které rád spravoval, s ním po čas cestoval, nabízel útěchu, nebo ho možná pozoroval, aby zjistil, jestli i jeho může přidat do své sbírky a pokusit se ho napravit.

On sám, který byl kdysi celý, byl teď rozervaný vedví bez naděje na to, že ještě někdy bude úplný. A když jste jednou poznali takovou lásku, tak přežít zbytek svého plíživého času je jen polovičatý život, který vám nepřipadá skutečný.

Představoval si jejich znovushledání v nespočtu iluzí, jeho příčetností střídalo šílenství, mluvil s ní, jakoby stála vedle něj a odpovídala mu.

Prožil lež za lží, aby unikl té nesnesitelné pravdě: opustila ho z vlastní vůle, zabila se, aby mu unikla.

Zanechala mu jedovatý vzkaz, který stále otravoval jeho mysl: Stal se z tebe netvor. Z muže, kterého jsem milovala, nezbylo nic.

Stále ho měl u sebe, malý svitek vetkaný do lokny jejích vlasů. Navzdory Cruceově přiznání ho hodlal nosit až do chvíle, kdy mu sama řekne, že ho nenapsala.

Král se vytrhl ze svého snění a podíval se na bezvědomou ženu mezi svými křídly. Už uběhlo půl milionu let, od chvíle, kdy ji znovu našel ležící v bezvědomí v jejich ložnici. Od chvíle, kdy všechnu svou zapovězenou magii, kterou používal pro své experimenty, vložil do knihy a myslel si, že se osvobodí od všeho, čím jeho žena pohrdala.

Od chvíle, kdy ji naposledy držel. Kdy se jí dotýkal.

Tohle nebyla iluze. Byla tady. Byla skutečná. A on znovu prožíval radost, tu prchavou, neocenitelnou komoditu.

Nadechl se. Voněla stejně jako v den, kdy ji potkal. Jako sluneční svit na holé kůži, jako měsíční světlo odrážející se na stříbře oceánů a jako obrovské sny. Zavřel oči a znovu je otevřel.

Stále tam byla.

Po věčnosti zármutku a lítosti držel v rukou tu jedinou věc, kterou kdy chtěl stejně moc, jako chtěl být bohem.

Druhá šance.

Když se na ni teď díval, přišlo mu snadné odpustit Cruceovi její únos i to, že ji donutil napít se z kotle a vymazat tak její vzpomínky na čas, který spolu strávili, protože nějakým způsobem byla jeho spřízněná duše konečně tím, o co se tak dlouho snažil: Dananem, nesmrtelná, pokud by nezemřela jedním z mála způsobům, kterými lze Danany zabít. A všechny ty způsoby by lehce zneškodnil.

Znovu byl celý.

Temný král sklonil hlavu a lehce ji políbil. S úctou. Dal by vlastní život za to, aby mohl vymazat vzpomínky na ženu, kterou už nikdy neměl políbit.

V celém vesmíru neexistovalo nic nádhernějšího, než tenhle moment, ta chvíle, kdy s ní sdílel svůj prostor, vibrace, které vydávaly jejich existence. Hluboko v jeho hrudi zaburácel hrom.

Zatřepotaly se jí řasy. Otevřela oči.

Odtáhl se a podíval se na ni. Nedokázal promluvit.. A i přesto, že stvořil světy, byl bohem i ďáblem a zahrával si se samou podstatou galaxií, neměl slov. Černá křídla se mu zatřepotala v přívalu emocí. Pohnul s nimi a znovu je složil kolem sebe.

V jejím pohledu byl úžas, když se na něj podívala, jako ta vzácná chvíle za úsvitu, když je vše v mlze a ve vzduchu visí příslib, že vše bude dobré.

Začátky jsou křehká věc.

Bylo to tak, jak doufal? Byla síla pravé lásky větší, než síla Kotle zapomnění? Vzpomnělo si tělo navzdory poškozené mysli - ta vzpomínka pevně vepsaná v šedé kůře? Co řekne? Jaká budou její první slova?

Čas se zastavil a člověk by možná zadržel dech, ale Temný král setrvával v tichosti a v tu malou chvíli se zaměstnával zkoumáním malých zázraků: stříbrno-blonďatá záplava jejích vlasů, barva jejích rtů, elegance její siluety.

Zaznamenal snad náznak zmatení? Rozpolcení, které předcházelo poznání? Její tvář znal velmi intimně, nikdy nezapomněl její nejmenší detaily, a přesto tyto výrazy neznal.

Po všem čím si prošla - věčnosti, o kterých nic nevěděl, ve kterých se jí mohla stát kdejaká zvěrstva, protože svůj čas trávila na Světlém dvoře s Crucem, který ji ale unesl a uvěznil v kobce z ledu, málem ji zabil. Chtěl ji ujistit, a tak zjednodušil sám sebe, ukázal jí jen esenci, budoval slovo od slova jednotlivé věty. Bylo to tak cizí jeho celé podstatě, ale pro smrtelníky nezbytné.

"Jsi v bezpečí, lásko. Už jsi u mě." Přestal mluvit, aby zdůraznil svá další slova, přísahu, kterou hodlal dodržet do konce světa a byl si jistý, že bude jeho součástí. "A už tě nikdy nenechám odejít."

Zatímco si představoval jejich radostnou, nesmrtelnou budoucnost, čekal na její hlas, který uslyší poprvé po půl milionu let.

Začala křičet.