Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 1. kapitola

 

DANI

Potom, co jsem se zbavila Ryodanova Humvee a dala mu tak o výmluvu míň, aby mě hledal, ne že by potřeboval jinou výmluvu, než že mi chce zkazit den, utíkám ulicemi Dublinu a snažím se seřadit si plány do budoucna podle důležitosti.

Na prvním místě seznamu je přijít na způsob, jak zachránit Christiana ze spáru Karmínové ježibaby, vytisknout nové číslo Dani Daily, aby se lidé dozvěděli o nejnovějších událostech, pomoct lidem, kteří byli zasaženi v té šílené ledové bouři, zatímco do toho všeho budu vymýšlet, jak dál otravovat život majiteli Chestera.

Po tom všem mám pár dalších menších cílů, které ještě potřebuju zařadit, jako třeba seznámit se s novými členy Útočiště v opatství, vyzkoušet Dancerovu zbraň proti Papu Roachovi, zjistit, kde sehnat a uskladnit zásoby, založit si pár nových úkrytů, které nikdo nenajde a zjistit, jak zatípnout vztah Jo a Ryodana.

Problém je, že bych byla nejradši, aby tohle byla moje priorita, což je stupidní, protože to není o ničem jiném, než o mém vlastním prospěchu. I když mi na tom nepřijde nic špatného, tak se to začíná opakovat, když dělám jen to, z čeho mám radost, tak mě to vždycky nějak vykolejí. Ale on si ji sakra nezaslouží! Ona má mnohem na víc a když jsem je dneska viděla, jak se tulí u táboráku, tak mi z toho málem praskla hlava!

Druhý problém je, že neustále narážím do závějí, což mě vždycky vykopne ze superrychlosti a nemůžu se pak soustředit. A protože stejně nemůžu se svým seznamem podružných cílů hnout a je pro mě důležitější dostat se na místo včas a rychle, zpomalím a začnu se ploužit skrz závěje.

Sakra, zapomněla jsem, jaká je tu zima!

V hyperrychlosti vibruju tak moc, že zimu necítím. V normálním stavu se mi sráží pára před pusou a oči mám zmrzlé jako krevetový koktejl na ledu.

Zamračím se, když mi dojde, kde jsem - Temple Bar, blízko Barronsova knihkupectví.

Často tudy nechodím. Možná jsem dnes večer v opatství porazila jednoho z nejhorších Temných všech dob, ale to ticho a bezútěšnost místa, které bývalo srdcem zábavy, mi kazí náladu pokaždé, když sem zavítám.

Nemůžu zapomenout na to, jak to tu kdysi vypadalo, plné smějících se lidí, kteří vyrazili za zábavou, muzikanti, kteří hráli za spropitné, zářící lampy, neonová světla, vůně květin a trávy a ta vůně jídel, které už jsem věky neviděla! Vždycky jsem byla dost rychlá na to, abych si naložila, na co jsem měla chuť. Bylo to to nejpoutavější místo, kde jsem kdy byla s dobrodružstvím na každém rohu.

Tenkrát jsem věděla, že Mac je jen pár bloků odsud a že když k ní vtrhnu, tak půjdeme zabíjet nebo spolu jen tak trávit čas, a to bylo naprosto dokonalé. Barronsovo knihkupectví byla moje mecca, Mac a Barrons moji kolegové-křižáci a tohle město jedno velké bitevní pole.

Chci svůj Dublin zpátky.

Chci, aby ten zatracený led zmizel.

Chci svoje hospody otevřené, ulice plné světla z pouličních lamp, které se odráží od dláždění a spoustu smějících se lidí na každém kroku. Chci tu znovu jezdit na kole, zkoumat spoustu věcí a chci, aby mi prostě bylo čtrnáct, smát se s Dancerem a idealizovat si tu holku, která mě brala jako vlastní sestru.

Lidi v pekle si přejí vychlazenou vodu.

A jak tu tak stojím, dumám, cítím něco špičatého v zádech.

"Zahoď ten meč, Dani," řekne za mnou Mac.

Sevře se mi žaludek a okamžitě se mi udělá špatně. To jsem si ji přála tak moc, že jsem ji přivolala? Je to další vidoucí dar, o kterém jsem nevěděla? Safra, doufám, že ne! To už bych se Ryodana nikdy nezbavila! Pořád na něj myslím jenom proto, že jsem na něj neustále naštvaná. Hned jak si to pomyslím mi dojde, že mám jasný důkaz, že nemám novou superschopnost, protože, hej, kdyby ano, tak by tu stál vedle mě. Nejspíš mám halucinace z nedostatku spánku a z toho, že mě donutili poslouchat Jimiho Hendrixe a Black Sabbath. 

Mac totiž nemůže stát přímo za mnou. Slyšela bych ji. Mám supersluch. Viděla bych světla jejího MacHalo, které by zářily stejně jasně jako to moje.

"No jasně, na to určitě neskočím," mumlám. Někdy mám přehnanou představivost.

Špička se mi zaryje hlouběji do zad. Přestanu se hýbat a pomalu se nadechnu. Znám Macin pach a ten odpovídá. Na střechách se začne ozývat suchý chrastivý zvuk, který přejde do hřmotu, jenž zní jako tisícovka chřestýšů mávající ocasy, udělá se mi ještě víc zle od žaludku. Nepotřebuju se podívat, abych viděla, co tam je. Jo, Mac stojí fakt za mnou a má s sebou zvláštní doprovod. Vždycky, když jsem jí poslední dobou zahlédla, táhli se za ní ZPP - Zombie požírající přízraky, jak jsem je pokřtila. Kasta oblečená v černých hávech, která se nechodí, ale vznáší se a rádi tráví čas na střeše knihkupectví - neustále ji sledují, jako vrány čekající na šťavnatou mrtvolu.

Ale to já nebudu.

Vytáhnu proteinovou tyčinku, otevřu ji a nacpu do pusy, abych bleskově nabrala energii. Bitvě se nikdy nevyhýbám. Schovat hlavu do písku nebo utéct není můj styl. Problém je, že znám jen dva způsoby jak bojovat: zabít čistě nebo zabít s nepořádkem - oba způsoby zahrnují zabití, pokud tedy nestojím proti Ryodanovi, který mě dokáže chytit i v suprerrychlosti a nakopat mi zadek.

Nemůžu Mac zabít. Zkusím to tedy jinak a pro tentokrát utéct. Ale jen proto, že je to ona.

Rychle si zapamatuju rozložení ulice i se vším tím sněhem a ledem. Přimhouřím oči v soustředění a přejdu do rychloběhu.

Nic se nestane. Chodila mám pořád zakotvené na tom stejném místě a cítím hrot kopí, které mi Mac tlačí do zad.

Moje superschopnosti zmizely ve chvíli, kdy je potřebuju, už potřetí. To snad není pravda! Co mají ty situace společného? Proč se to děje?

"Řekla jsem, ať zahodíš ten zasranej meč!"

Povzdechnu si. Ne ze sebelítosti. Sebelítost je zbytečná. Jen prodlužuje trauma, protože ho člověk má pořád v sobě. Kámo, přežil jsi. Běž dál.

Ale jsou věci, které bych ráda změnila, třeba aby mě Ro nikdy nevzala do opatství po mámině smrti, aby ze mě neudělala svého osobního zabijáka a nenaučila mě zabíjet dřív, než jsem dokázala rozeznat, co je dobré a co zlé, protože když na to přijdete - a zjistíte, že jste celou dobu stáli na straně zlat - tak pak to v hlavě máte jak minové pole. Vina, lítost - věci, které bych možná ani nedokázala správně napsat, protože mi jsou tak cizí - ale pokaždé, když se podívám na Mac, tak se v nich topím.

Naštěstí teď stojí za mnou, takže nemusím přemýšlet nad tím, jak moc se své sestře podobá, takže mě nepřepadá vzpomínka na tu poslední noc, kdy jsem viděla Alinu, na rukou a kolenách v uličce, jak mě prosí, abych jí nenechala umřít.

"Myslím to vážně, prcku, zahoď ho. Znovu to opakovat nebudu."

"Nejsem prcek. Kámo."

"Danielle."

Pf! Ví, že tohle slaboduchý holčičí jméno nesnáším! Znovu zkouším otestovat svoje schopnosti. Ale nemůžu se k nim dostat. A netuším, kdy se vrátí. Možná za pět sekund. Pět minut, nebo tak yza pět hodin. Netuším, proč se to děje a začíná mi to dělat fakt velký starosti. Otočím se k ní s odhrnutým kabátem a rukou na jílci meče, připravím se na to, ale stejně to se mnou cukne.

Je jiná než ta Mac, kterou jsem potkala před rokem. Z princezny se stala bojovnice. Když přišla do Dublinu, byla hezká: teď je vypracovaná, silná a krásná. Jednou mi řekla, že jsem hezká a že až vyrostu, tak budu taky krásná. Jako by mi na tom záleželo.

Na co myslí, že na mě míří kopím a přikazuje mi? Nemůže vědět, že se nedokážu pohybovat rychle. Nikdo to neví. Sakra, kdyby se to rozkřiklo!

Dívá se na mě zelenýma očima plnýma hněvu. Má právo chtít mě zabít. Někdo lepší mi možná díky tíze viny spolupracoval. Ale já lepší nejsem. Každý den se budím s jediným cílem: přežít. Jakýmkoli způsobem. Smrt na mě sáhne jen přes moji mrtvolu.

Zajímalo by mě, jestli Mac náhodou nemá nějakou novou nadpřirozenou schopnost, o které jsem neslyšela, když mě s takovou sebejistotou takhle zaskočila. Moje superrychlost mi zaručuje vítězství v každé bitvě proti vidoucím, pokud tedy neudělám nějakou chybu a já chyby nedělám. Nemá na sobě MacHalo, což mě tedy zaskočilo. Nikdo nechodí v Dublinu po tmě. Dokonce ani já ne. Možná jsou ty ZPP na střechách její soukromá armáda a chrání ji před Stíny a ostatními příšerami.

Zamračím se, když mě něco napadne. Zařídila to tak, aby tohle přepadení odpovídalo každému detailu?

Temná ulička - ano.

Já - ano.

Hladoví Temní - ano.

Najednou si představím, že umírám stejně jako Alina. Úplně to vidím v Maciných očích.

Chci jí říct, že odplata je jako ďábel, kterého by neměla uctívat. Tím, že zničíte své nepřátele, se sami obrátíte na stranu zla. 

Vezmeš tu holku do ulice na jižní straně řeky Liffey. Tam na vás budou čekat Temní. Někdy pořád ještě slyším Roin hlas, i když jsme její tělo spálili a popel hodili do moře. Jsou to jen vzpomínky, které mám pořád uvnitř svého podvědomí, kde držím všechny ostatní na věci, které jsem pro ni musela udělat, když jsem žila v opatství.

Proč? Chci se jí zeptat, ale dotkne se mého čela něčím mokrým a zapáchajícím a zamumlá slova, která neznám, která nedokážu vyslovit.

Vím, že tam jsi, slyším Roin hlas, jak říká z velké dálky. Pamatuj si na peklo, kterým jsi si prošla. Ty jsi ta, kterou chci.

Netuším, o čem mluví. Jsem přímo tady. Dívám se na ní. I když si připadám, že jsem milion mil daleko.

Ach, dítě, řekne. Nemohla jsem tě sama lépe vychovat, užitečný kousek po kousku. Když jsem tě v tvých pěti letech objevila, věděla jsem, že z tebe Bůh udělal velmi užitečnou zbraň. Která byla určená jen pro mě.

Ta stará čarodějnice ani nevěděla, kolik mi je let. Našla mě polomrtvou v kleci, když mi bylo osm. To byla jediná chvíle v mém životě, kdy jsem čekala na smrt. Počítala své poslední nádechy. Přemýšlela, který z nich bude poslední. Ode dne, kdy mě Ro vzala, jsem začala postrádat celé hodiny, někde jsem byla a vůbec jsem netušila, jak jsem se tam ocitla. A obvykle na tom místě bylo něco, co se mi vůbec nelíbilo. Jindy jsem to všechno viděla, ale nemohla jsem kontrolovat, co se stane, byla jsem jako připoutaná na místě spolujezdce, odkud jsem nedokázala zabrzdit nebo otočit volantem. Jako v tu noc, kdy jsem zabila Alinu. To byla ta druhá nejhorší věc, jakou jsem kdy udělala a pořád se mi to vrací v nočních můrách do toho nejposlednějšího detailu. Někdy přemýšlím, jestli si ta stará čarodějnice vybírala, co mě nechá vidět a co mě nechá zapomenout.

Kdybych nad tím neustále přemýšlela, tak se zblázním. Nenávist vás užírá zevnitř. Ro si zahrávala s mojí myslí už tak dost, když byla naživu. Teď je mrtvá a jestli si ji nechám v hlavě, tak to bude jen moje vina, že vyhraje. I ze svého vodního hrobu by mi dokázala ukrást hodiny, dny, týdny mého života. Některá zranění se nikdy nezahojí. S poraněným svalem se musí cvičit, dokud se nezahojí.

"Zahoď meč a já dám dolů kopí," řekne Mac.

"Jo, jasně. A pak co? Přikážeš svojí malý armádě Temných, aby se na mě vrhla a sežrala mě? Ne, nech mě hádat: vyrazíme zpátky do knihkupectví, uděláš mi horkou čokoládu a promluvíme si?"

"Tak nějak jsem to myslela. Mínus to knihkupectví a horká čokoláda. A oni nejsou moje malá armáda."

"A o čem si chceš pokecat? O tom, jak jsem zabila tvojí sestru? A oni podle mě rozhodně vypadají jako malá armáda. Jdou všude tam, kam jdeš ty." Zatraceně, tak ráda ji vidím. Stýskalo se mi po ní. Vždycky jsem se rozhlížela po každém pokoji, po každé ulici a doufala, že jí uvidím. A zároveň jsem se toho bála.

Cukne sebou. "Možná bys to nemusela podávat takhle. A už jsem ti říkala, že nejsou moje armáda."

"Proč bych neměla? Takhle se to stalo," řeknu vzpurně. Tohle je zbytečné. Nikdy to neuvidí jinak. Pevněji sevřu meč. "Zabila jsem tvoji sestru. Takhle to je. To je fakt. Kámo. To se nikdy nezmění. Já. Zabila. Alinu. Přijela jsi do Dublinu hledat jejího vraha. Tak tady jsem." Zvednu ruku a zamávám s ní pro případ, že by mě zahlédla.

"Dani, já vím, že jsi-"

"Nevíš o mně nic!" přeruším ji rázně. Nesnáším věty, které začínají mým jménem a pak se o mně snaží něco tvrdit. Jsou přesně na stejné úrovni jako věty Víš, co je tvůj problém? To je vždycky super. Je to takový chyták. Pak totiž nenásleduje nic, co by chtěl člověk slyšet. Zasyčím: "Slyšíš mě? Řekla jsem, že o mně nevíš nic! Teď mi táhni z cesty a vezmi si ty svoje fanynky s sebou!"

"Ne. Tohle musí skončit. Tady. Dnes. A jak jsem řekla. Nejsou. Moje." Podívá se nahoru a zamumlá: "Sledujou mě všude. Nepřišla jsem na to, jak se jich zbavit. Ještě ne."

Najednou chci být ve vyšetřovacím týmu, který té záhadě přijde na kloub, ptát se, ponořit se do té záhady s Mac, ale ty dny jsou pryč a vrátí se asi tak stejně pravděpodobně jako dinosauři. Podívám se na ní a vyzařuje z ní naprosto neupřímný vzkaz, který říká, že mě nezabije, jako bych tomu snad měla uvěřit a nechat se zabít. Ale prsty pevně svírá své kopí. Lehce balancuje na špičkách prstů stejně jako já. Ten postoj znám. Těsně předchází útoku. Její tvář říká jednu věc a tělo druhou. Já poslouchám postoj. To mě drží naživu.

Má na sobě kozačky s malými podpatky, sice moderní, ale hloupé boty do sněhu. Nezáleží na tom, jak moc se MacKayla Laneová změnila, jedna její část pořád bude tak růžová a holčičí jako nehty na jílci jejího kopí.

Já mám na sobě botasky.

Dokonce i zpomaleně budu rychlejší než ona. Nevěřím tomu, že by po mně Mac kopí hodila. Stejně jako ho neskloní, aby ukázala dobrou vůli. Je jako já s mečem. Nepouštíme své zbraně z rukou. Alespoň ne dobrovolně. Teda dneska jsem to udělala pro Skota, který už se téměř proměnil v Temného prince, ale vůbec netuším proč. Jedinou proměnou jsou ti Temní na střechách - jsou tu, aby mě zabili nebo ne?

Je jen jeden způsob jak to zjistit.

Znovu zkusím přejít do rychloběhu, ale motor ani neškytne, vypadá to, že moje baterka je totálně vybitá. Jako bych už ani nebyla auto. Mám spoustu kabelů, které nikam nevedou.

Vrhnu se na ní a strčím ji, aby ztratila balanc.

Sáhne po mně, ale sehnu se jí pod rukou a protáhnu se kolem ní. Když mě chytí za kabát na zádech, ohlédnu se a kousnu ji do ruky. Nemáchnu po ní mečem, ani ji nepraštím. Kousnu. Jako dítě, co nemá žádnou jinou zbraň.

"Au! Kousla jsi mě!"

"Wow, páni. Podívejme, jaký má Mac úžasný pozorovací schopnosti," řeknu otráveně. Co udělám příště? Zatahám ji za vlasy? Ona mi pak může vrazit facku a zlomit si nehet, zatímco si budeme nadávat. Celá tahle strkanice je neskutečně trapná, až mám chuť sáhnout po meči a zabít ji. Nedokážu pochopit, jak to normální lidi dokážou vystát. Nad námi ZPP hlasitě vřeští, ale zůstávají na místě. "Pusť mě, ty blbko," zasyčím. Snažím se jí vytrhnout, ale je silnější, než si pamatuju.

Když mě zatahá za kabát podruhé, tak se mezi její prsty připletou i moje vlasy a zatáhne.

"Au! Zatahals mě za vlasy!" Bolelo to. To radši budu bojovat mečem, kopí a pistolema.

"Wow, páni. Podívejme, jaký má Dani úžasný pozorovací-"

"Zmlkni! Vymysli si vlastní nadávky, teda pokud to na tvůj mozek není moc-"

"-schopnosti. A já tě nezatahala za vlasy. Jen se tě snažím udržet na místě. Chceš utéct. Taháš se za vlasy sama."

"-náročný! A jasně, že se snažím dostat pryč, jsi snad pitomá? A nekoušu tě, tak mi pusť ty vlasy!" Natáhnu se po její ruce a snažím se vyškubnou vlasy z jejího sevření. A tak se přetahujeme, dokud mě najednou nepustí a já nepřepadnu na všechny čtyři.

Okamžitě vyskočím zpátky na nohy, ale znovu se musím sehnout a překulit se z cesty dvakrát nebo třikrát, když za sebou slyším svištění kopí. ZPP najednou vyletí nahoru a vřeští jako hejno vystrašených holubů. Asi je taky vyděsilo to kopí prohánějící se vzduchem.

Na jednu vteřinu si dovolím tu slabost přikrčit se u země a nehýbat se, protože se snažím zpracovat ten fakt, že na mě Mac fakt použila svoje kopí a pokusila se mě zabít, odstranit z téhle planety, navždycky skoncovat s mým životem. Najednou se mi vzduch kolem mě zdá chladnější, jako by se v něm vznášel vražedný vztek. Pokud si myslíte, že emoce nevyzařují žádnou energii, tak se mýlíte.

Vyskočím na nohy a s rukama v pěst si přejedu po obličeji. Do očí se mi musel dostat led, když jsem se převalovala po zemi a teď mě pálí a slzí.

Rozběhnu se. 

Batoh mi sklouzne z ramen a spadne na zem jako kámen. Blbý, že netrefila mě, ale jenom popruh batohu, když jsem uhnula, ale všechno moje jídlo je v něm! Nevím o žádné obchodu v okruhu padesáti mil, kde by bylo ještě nějaké jídlo. Moje superschopnosti se vrátí, ale až se tak stane, tak jídlo budu potřebovat, okamžitě. Okamžitě se zastavím, i když to na ledu klouže a otočím se, abych ho popadla.

Mac stojí s jednou nohou na batohu a pozvednutým kopím, které bíle září. Je neskutečně ostrý. A jako by na něm bylo napsáno moje jméno.

Ten vzkaz nemůže být jasnější.

"Nemůžeš utéct bez jídla, Dani. Tak toho nech. Jen si s tebou chci promluvit."

"Mě neoblbneš!" Nesnáším, že pořád předstírá. Dokážu se smířit s útokem zepředu. Ale tohle je pod moji úroveň.

"To ani nechci."

To určitě. Zrovna mi chtěla uříznout hlavu, pro všechno na světě.

ZPP se znovu usadí na střechách a pokračují ve svém štěbetání.

"A co? Mám věřit tomu, že jsi mě našla, abys mi odpustila? To si myslíš, že jsem tak blbá?"

V očích má stíny a vypadá smutně. "Život je složitý, Dani."

"Co to sakra znamená?" Tak mě to frustruje, že snad vyletím z kůže. Nesnáším, když lidi zobecňují věci tak, že je nemáte šanci pochopit. Život je složitý, takže tě zabiju rychle? Život je složitý, takže tě pomalu umučím k smrti a přitom budu celou dobu mluvit, abych tě přitom dohnala k šílenství? Život je složitý, proto ti odpustím, když uděláš nějaké velké gesto, které tě spasí? Ty možnosti jsou nekonečné. Kdo sakra neví, že je život složitý? Já chci jen vědět, jak se to týká mě. To vám nikdy nikdo neřekne.

"Někdy věci, o kterých se myslíme, že nás osvobodí... nás jen víc spoutají. Buď se rozhodneš ty řetězy nosit nebo je zlomíš a já... no já ty řetězy nechci."

"Kámo, tady žádný řetězy nejsou. Nevidím nic jinýho než tebe a mě a zbraně a smrt, jestli mi hned teď nevrátíš ten bágl a neodejdeš. Kromě toho, i kdybys mi odpustila, tak ti to nebudu věřit! Vždycky budu čekat na to, až se rozhodneš mě zabít. Chceš mě mrtvou. Přiznej to. Prostě to řekni. Buď zatraceně upřímná! Sama víš, že mě chceš zabít! Vidím ti to na očích!"

Pár vteřin nic neříká, jako by přemýšlela, co říct a já si ani neuvědomuju, že zatajuju dech a čekám, až začne mluvit , dokud mě nezačne pálit v plicích.

"Nechci, abys umřela, Dani. Proto jsem tě nešla hledat."

"Proč sakra ne?" zakřičím. "Zasloužím si to!"

Plácnu si ruku přes pusu, jako bych snad mohla vzít zpátky to, co jsem zrovna řekla. Zhrozím se, ani nevím, kde se ta slova vzala. Podle mě moc hříchů neexistuje, ale já jsem právě prozradila ten největší z nich. Porušila jsem svoje nejsvatější pravidlo. Život je dar. A musí se za něj bojovat. Nikdy se nevzdávat. Nikdy.

Nikdo tě nechce. Vlastní máma tě zamknula v kleci, odešla a zapomněla na tebe. Prostě umři. Prokážeš tím všem službu včetně sama sobě. Možná pak Mac bude moct žít. Jedna z vás by měla.

Nemůžu uvěřit, že jsem řekla, že si zasloužím umřít. Možná jsem posedlá, možná mě opravdu dostal nějaký Temný, který si teď občas zahrává s mojí myslí (jsem tak skvělá, že mě nedokáže ovládat pořád!), nutí mě říkat věci, které nechci a blokuje mi schopnosti. A možná že je i posedlý Ryodanem. V Dublinu už se staly i divnější věci.

Mac zavrtí hlavou a podívá se na mě falešným soucitným pohledem. "Dani-"

"Neskočím ti na to, tak zmlkni! Nech mě být nebo tě zabiju stejně, jako jsem zabila tvojí sestru! Přísahám, že to udělám. Zabiju tebe i všechny, na kterých ti záleží. Tohle já dělám. Zabíjím lidi. Zabíjím a zabíjím a zabíjím. Taková jsem. Tohle ze mě udělala." Kdysi jsem si přála, aby to byl Barrons, kdo mě našel v té kleci a ne Ro a představovala jsem si, co by se ze mě stalo. Ale našla mě ona a tak to je.

Dám se na útěk.

Pronásleduje mě a je mnohem rychlejší, než jsem si myslela. Zajímalo by mě, jestli je to Barronsova práce, možná to co my slíbil Ryodan. Je teď stejně nezničitelná jako oni? Proto měla tolik kuráže? Jestli jo, tak jsem fakt naštvaná a žárlím.

Přeskočím závěj, probíhám uličkami, vrátím se zpátky, nechám ji, aby mě sledovala skrz celý Temple Bar a ona mi pořád stačí. Každých pár vteřin zkouším nakopnou svoji superrychlost, ale moje schopnosti si asi vzaly dovolenou, kterou potřebovaly už léta.

Něco za mnou křičí, ale já ji neposlouchám. Broukám si svůj oblíbený playlist, abych vytěsnila ji i tu její šílenou armádu.

Ani jsem si neuvědomila, že mě nohy nesou přímo k Barronsovu knihkupectví, dokud se neobjeví přímo přede mnou, jediné svaté místo, které jsem kdy poznala: jantarová světla a leštěné dřevo, vykládaná okna a nekonečno možností. Hluboký vápencový oblouk, ozdobné sloupy, postranní světla v měděných držácích a přede mnou dveře s vitráží, na které jsem milionkrát bušila. A nad tím vším visí ručně psaný psaná cedule, na které by s klidným srdcem mohlo stát: vítej doma, ale tak už to pro mě nikdy nebude.

Tohle místo jsem milovala úplně nejvíc. S plynovým krbem a velkými pohodlnými gauči, na které se můžete natáhnou u časopisu nebo knihu a číst a snít o všech místech na světě, která jednoho dne navštívíte. Suprové starožitné i moderní zbraně, nadupaná auta, dorty a dárky a přátelé. Všechny vzpomínky na tohle místo mám v hlavě schované v pestrobarevné krabičce, vzpomínky jasnější a barevnější než všechny ostatní. Někdy si na nějakou vzpomenu a pomalu ji znovu prožívám a vychutnávám do posledního detailu. Mám Mac ráda. Strašně mi chybí. Přála bych si-

Přání jsou k ničemu. Ale to je v klidu. Já jsem totiž superhrdina.

Zvonek nad dveřmi se rozezní.

A ven vystoupí muž.

Silný. Úžasný. Disciplinovaný.

Predátor.

Nezlomný. A to je zatracená pravda!

On je vším, co obdivuju a plus další věci, které nedokážu popsat slovy.

Prudce vrazím do Jericha Barronse.

Pokaždé, když ho vidím, tak mi málem zkratuje mozek, tímhle stylem brzo zblbnu z úbytku šedé hmoty.

Dřív, když jsem nemohla usnout, jsem snila o všech možných způsobech, jak udělat na Barronse dojem - zabíjením monster nebo nějakou fakt chytrou poznámkou nebo záchranou světa - prostě aby ve mně viděl dospělou ženu a já bych se rozzářila jen díky tomu, jak se na mě dívá. Jako tenkrát, když jsem u Mac v cele zabila Temného prince a on se na mě podíval, jakoby věděl, kdo jsem. Většina lidí nemá ani páru. Snaží se mě zahrnout hromadou pravidel pro děti, ale to na mě neplatí, protože já už vyrostla. Můžeš zabíjet, ale nesmíš nadávat. Můžeš porušit jakékoli pravidlo, abys zachránila svět, ale nesmíš sledovat porno, dokonce ani myslet na sex. Kam na tyhle blbosti vlastně chodí? To se snaží předčit jeden druhého ve vymýšlení diametrálně rozdílných pravidel chování? Pak se mi do těch fantazií začal vkrádat Ryodan, jako by mu to vůbec nebylo blbé, a vypadal no... jako... Ryodan a zasmál se a zasténal tím svým chraplavým hlasem stejně jako tenkrát na čtvrtém poschodí, a tak jsem tohle malé cvičení ve spavosti vzdala.

Teď počítám ovečky.

A poslední dobou i tyhle malé mršky vypadají jako Ryodan s jasnýma chladnýma očima mě hypnotizujou. 

Zatraceně.

Začínám přemýšlet, že budu muset přijít na to, jak ho nadobro zabít, jen abych ho dostala z hlavy.

"Dani."

Přejede mi mráz po zádech. Takhle na lidi působí, vyzařuje z něj jakýsi náboj, který přesycuje okolí v jeho blízkosti. Stejně jako všichni jeho chlapi, ale Jericho Barrons nejvíc. Snažím se být nonšalantní. Strčím ruku do kapsy, ale palec nechám venku. Vystrčím bok a odpovím: "Barronsi."

Kdysi jsem mu plánovala dát svoje panenství, až vyrostu. Nebo V'laneovi. Pro mě je to velká věc. Jedna z mála věcí, která mi zbyla a mám nad na ní kontrolu, je to moje volba kdo, jak a kdy. A bude to naprosto epické s velkým E.

Ale světlý princ V'lane se proměnil v Temného Cruce. A Barrons patří Mac, jak jen někdo jako on může někomu patřit, to se nikdy nezmění a ani bych to tak nechtěla.

Za hlavou mu vlaje kousek papíru. Mám z toho špatný pocit a na vteřinku proletím pohledem, co je tam napsáno.

"Bože! To si snad ze mě děláte srandu!" Jak to, že to stihli vytisknout za tak krátkou chvíli? Ani já bych to se svými schopnostmi nezvládla tak rychle! Ale tady to je, vlaje to ve větru a vysmívá se mi to do obličeje.

_______________________________

_______________________________________________

DUBLIN DAILY

_________________________________

26. červa, 1 rok po pádu zdi

VÁŠ JEDINÝ ZDROJ ZARUČENÝCH INFORMACÍ A NOVINEK Z DUBLINU VÁM PŘINÁŠÍ STARÁME SE

Dobří lidé Dublinu, ledové monstrum, které zmrazilo naše město je mrtvé.

STARÁMESE bylo na míště a bojovali!

STARÁMESE se o vás postará

NAROZDÍL OD

________________________________

_____________________________________________________

Dál už jsem číst nemohla, věděla jsem, že se do mě pustí. Ale moje zrádné oči se ještě na kousek textu stejně podívaly a měla jsem pravdu!

... jistá nafoukaná náctiletá, která OHROŽUJE misi a sama je zodpovědná za SMRT a UVĚZNĚNÍ spousty dobrých a nevinných lidí!

"Pche! Kdo píše tenhle plátek?" Já byla dneska za hrdinu! Zachránila jsem den díky kombinaci své hlavy a schopností. V odstavci, kde mě pomlouvají, dokonce zvětšili písmo! Já znám všechny triky tohohle oboru. Jsou zaujatí! Cítím, jak mi do tváře stoupá horkost. Jsem tak vytočená, že mi snad praskne cévka.

"Zastavi jí!" křikne Mac.

Proti nim oběma nemám šanci. Zatraceně, ani proti Barronsovi samému nemám šanci. Je jako Ryodan. Nemohla bych se s ním měřit, ani kdybych měla svůj nejlepší den.

Zatím.

Zatnu ruce v pěst a snažím se dýchat zhlboka, abych si vyčistila hlavu od všech těch keců od Starámesealerohozhodněneotojestliříkámepravdu. Chvilku mi trvá, než zanalyzuju možnosti a přijdu na to, jak se dostat z téhle situace. Ta odpověď je tak jednoduchá, až mi to vyrazí dech. V základu jsem naprogramovaná přežít. Moje podvědomí mě přivedlo přesně tam, kde musím být.

Vyhnu se mu a tím ho zaskočím - nebo se mě z nějakého neznámého důvodu rozhodne nepronásledovat, protože prostě neexistuje, abych utekla Barronsovi dokonce i v rychloběhu - pak si nemůžu pomoct a vrátím se, abych strhla ty slinty ze zdi, protože to tam rozhodně nehodlám nechat viset a pak zahnu za roh knihkupectví a pospíchám kolem prvních budov na levé straně Temné zóny.

Naposledy, když jsem tu byla jsme s Christianem prohledávali knihovnu Temného krále, v tu noc mě pokousali mravenci, kteří vylezli ze stránek knihy Boora Boora a taky jsem nechtěně pustila na svobodu Karmínovou ježibabu.

Christian. Ježibaba. Bože, mám toho hodně co napravovat.

Když mi ukázal skrytý portál ve zdi, který vedl do starověkých dananských zrcadel, která sloužila pro cestování mezi světy, zapamatovala jsem si to přesné postavení cihel. Mám zbraně i plán útěku - dobře. Ani Ryodan mě nemůže sledovat v dananských světech. Už dřív mi došlo, že když to tady ve městě pro mě bude dost nebezpečný, tak se tam můžu vždycky na chvíli schovat.

A teď to nebezpečně vypadá.

"Dani, ne!" zakřičí Mac.

Skočím do zdi. Je jako houba a já taky a pak najednou stojí ve velké místnosti bez oken a dveří s bílými zdmi a bílou podlahou. Kolem mě je deset obrovských zrcadel různých tvarů a velikostí, které visí ve vzduchu bez jakékoli opory, některé jsou nehybné, v jiných to pomalu víří. To není žádné překvápko. Dananské objekty, ať už živé či ne se neřídí pravidly lidské fyziky. Proto Dancera tolik fascinují. Některá z těch zrcadel mají zdobené rámy a jiné mají jen obyčejný řetěz po okrajích. Některá jsou černá jako noc, jiná mléčně bílá a ostatní plná stínů, na které se nechcete dívat moc důkladně.

Je dobře, že vím, do kterého zrcadla vejít - je to to druhé zprava, které vede přímo do Bílého paláce. Stejně jsem se nemohla dočkat, až to tam prozkoumám. Jestli mě budou sledovat, tak budou muset projít labyrintem chodeb, kde se jim můžu ztratit nebo kde je můžu rozptýlit nějakým dalším překvapením, protože pravidlo číslo jedna v knize Megy O'Malley je, že nejdůležitější je přežít a pak až se starat o důsledky. To je jen logické. Nemůžete něco napravit, když jste mrtví.

Jestli mě sledovat nebudou, tak jen počkám, až se mi vrátí moje schopnosti, pak se vrátím a mezitím uplyne v Dublinu několik dní ne-li týdnů. Když jsme tu byli s Christianem naposledy, zabralo to celý měsíc! Čas v dananských světech plyne jinak. Určitě na mě nebudou v té místnosti se zrcadly čekat dvacet čtyři hodin denně. Nelíbí se mi představa, že přijdu o všechen ten čas, kdybych mohla Dublinu pomoct, ale to bych stejně nemohla, kdybych byla mrtvá.

Mac se vynoří ze zdi za mnou, jako by ji vystřelili z kanónu, vrazí mi do zad, až mě málem strčí do špatného zrcadla a mně jen bleskne hlavou, že to by byl pořádný průser. Netuším, kam ty ostatní vedou. Možná do světa bez vzduchu, přímo do Temného vězení nebo do galaxie plné Lovců, Stínů nebo dokonce šedých žen! Ty obzvlášť nenávidím. Jedna mě málem  zabila a donutila Mac dát jí slib, který dávat rozhodně neměla.

Odstrčím ji ze sebe a ona klopýtne zpět a málem přitom vrazí do Barronse, který právě vstoupil do místnosti tou svojí predátoří ladností.

Jericho Barrons je neotřesitelná, nezničitelná konstanta. Je jako základní kámen mého vesmíru. Nebo jsou jím možná oba dva. Nevím. Já jen vím, že dokud ti dva a knihkupectví stále stojí, tak je nějaká část mě naprosto v pořádku.

Nemůžu si pomoct - na vteřinu se na ně zahledím. Ráda se na ně dívám. Absorbuju jejich každý detail.

Mac se zastaví, než stihne vrazit do Barronse a její blonďaté vlasy si odhrne za ramena a ty se přitom otřou o jeho tvář. Můj sluch je tak dobrý, že slyším to zašustění o jeho začínající strniště. Pak jeho ruka zavadí o její prso a on přitom hladově přimhouří oči, když se podívá, čeho se to dotkl. Taky chci, aby se na mě jednou nějaký muž díval stejně. Jak se vzpamatovávají z té kolize, která se jim málem stala, jejich těla se pohybují jako při ladném tanci, oba si jsou naprosto vědomi, kde ten druhý je, jsou jako jednotka, jsou v symbióze, jako partneři, o čemž se mi může jenom zdát, jsou jako vlci, kteří si vybrali svoji smečku a společně loví, vojáci, kteří si budou vždy krýt záda, není mezi nimi žádný hřích, žádný přešlap, který by je rozdělil, protože těch se dopouštíme všichni. A mě to málem srazí na kolena, protože jsem kdysi okusila, jaké to je. Bylo to jako nebe. A jsou tak krásní, jak tam stojí, ti nejlepší z nejlepších, nejsilnější z nejsilnějších, až v mých očích skoro září. Jsou vším, co jsem kdy v životě chtěla - místo, kam bych mohla patřit a lidé, kteří by tam patřili se mnou.

Společně mě chtějí zabít a žít dál svůj šťastný život, jako bych pro ně ani nic neznamenala. Budou dál jíst a spát spolu a užívat si dobrodružství, zatímco já budu šest stop pod zemí - za předpokladu, že se budou obtěžovat mě pohřbít. Budu pryč. Bude po mně. Konec. Šmitec. Nic. Dřív než vůbec dostanu šanci žít. 

Ani si nejsem jistá, jestli jsem vůbec někdy byla šťast-

Tu blbou myšlenku ani nedomyslím. Hned jak se mi vrátí moje schopnosti, vrátím se a celý tohle emo zhroucení zadupu do země. To, že jsem přišla o svoje schopnosti a to, že vidím Mac poprvé od chvíle, co to zjistila, si dočasně zahrává s mojí hlavou. Důležité slovo - dočasně.

Čtrnáctka je strašnej věk.

Všechny ty hormony stojí za prd.

Přála bych si prostě vyrůst rychle a všechno by se vyrovnalo, pak by mi lidi možná začali dávat smysl a přestali by se ke mně chovat jako k dítěti a já bych konečně mohla-

Do háje s tím vším! Na co čekám?

Rukou sevřu jílec meče a skočím pohlavě do zrcadla a přitom se hlasitě směju. Vždycky mě rozesměje, když skáču do neznáma. Takový smích mě vždycky nabije.

Už jdu, další velké dobrodruštví!

Poslední, co slyším, je Mac, jak křičí: "Bože, ne, Dani, tam ne! Přestěhovali jsme je! Tohle vede do-"