Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 2. kapitola

MAC

“- Síně všech dní!”

Možná není nekonečné, ale tohle dananské “letiště”, které slouží jako portál pro síť všech Zrcadel, je tak rozlehlé, že ani nestojí za to se tím zabývat. 

Ty nekonečné chodby jsou od podlahy ke stropu ze zlata a na nich visí miliardy zrcadel, které slouží jako portály do alternativních vesmírů a časů a zvláštně zkreslují celý prostor tak, že si připadáte bezvýznamní - jako zrnko prachu ve stodole o velikosti celé galaxie.

Čas tu neubíhá plynule, je tvárný a kluzký a navždycky se tu můžete ztratit ve vzpomínkách, které se nikdy nestaly a snech o budoucnosti, které nikdy nenastanou.

V jednu chvíli se cítíte až hrůzostrašně sami a v tu další jako nekonečný řetěz papírových panenek, který se rozpíná do všech stran a každá panenka stojí v tisíci různých světech najednou.

A jako by nestačila všechna ta nebezpečí, která Síň nabízí, všechna Zrcadla byla poničena Cruceovou kletbou (což se typicky snažil hodit na svoje Temné bratry), takže to co ukazují, nemusí vždy odpovídat tomu, co se za nimi ve skutečnosti ukrývá. Za odrazem svěžího deštného pralesa se může skrývat vyprahlá poušť, za tropickou oázou svět z ledu, ale zároveň nemůžete počítat s přesnými opaky jednotlivých odrazů. A v hale neleží příhodně na stolečku žádný Stopařův průvodce po galaxii s vychlazeným nápojem a dobrou svačinkou.

Barrons si stoupne mezi zrcadla a mě, překříží ruce na prsou a rozkročí nohy. Je vysoký jako temná hora muže, kolem kterého se nedá projít. Podívám se do jeho nesmiřitelných očí a proběhne mezi námi jeden z našich bezhlasných rozhovorů.

Ale my musíme-

Nemusíme.

Ale nemůžeme-

Ano, můžeme.

Ale ona neví-

Přijde na to.

Ale to není-

Není to tvoje chyba, ani můj problém.

Ale já jsem ta, co-

Zatraceně, slečno Lanová, kolik "ale" ještě uslyším, než se budeme moct vrátit domů? Sjede mi pohledem na zadek a mně přeběhne mráz po zádech.

Po všem, čím jsme si prošli, mi pořád říká slečno Laneová s jedinou výjimkou: když jsem v jeho posteli. Nebo na zemi nebo kdekoli jinde, kde dočasně přicházím o rozum a jsem přesvědčená, že nedokážu dýchat, pokud není ve mně.

"Někdy nevím, proč se s tebou vůbec obtěžuju mluvit."

Zvedne jedno obočí, jakoby tiše říkal, tak to jsme dva.

Barrons si myslí, že slova jsou zbytečná a nebezpečná. Kdyby bylo po jeho, tak spolu sotva promluvíme, až už nahlas či potichu. Vtipné je, že čím víc času s ním trávím, tím víc to chápu.

"Ale ona je v Síni. Je to strašný místo. Byla jsem tam. Odtamtud se lidi jen tak nedostanou." Když jsem byla v těch starodávných chodbách, kolem ležely hromady koster. Málem jsem se stala jednou z nich. Mohli jste si vybrat jakoukoli realitu jste chtěli a upřímně věřit, že žijete šťastný život. Jako jedna velká konzumní dizorientace.

"Ty ses dostala pryč," řekne nahlas.

"To je jiný, já jsem výjimka. Ve spoustě věcí."

Pozvedne koutek úst v náznaku úsměvu. "Taky skromná, stejně jako ona."

"Já měla kameny." Vytěžené ve světě Temného krále. Reagovaly na každý portál, kterým jsem prošla, měnily prostředí kolem mě tak, aby mě svět, ve kterém jsem byla, dostal co nejdřív pryč.

"Jestli ji budeš pronásledovat, jen ji donutíš projít nejbližší únikovou cestou. Projde prvními dveřmi, prvním Zrcadlem. Nepřestane před tebou utíkat. Co když si vybere svět, kde není žádný vzduch nebo takový, který je až moc blízko slunci? Potřebuje čas, aby mohla použít tu svoji chytrou hlavu. Tys to zvládna. Ona to zvládne taky. Nech to plavat. Je spousta jiných věcí, na které by ses měla soustředit. Kromě toho," podívá se mi do očí a pak cítím, jakoby mi procházel mysl, analyzoval, vyřazoval, lovil - "ano, to jsem si myslel. Ještě nejsi připravená. Do té doby ji nech být."

Ve slovníku má slovo autokratický místo vysvětlivky Barronsovu fotku. A bohužel stejně tak slovo návykový. Oběma lokty strčím do Temných kolem sebe a změním téma. "Nepřišel jsi už na to, jak se jich zbavit? Už jsou to měsíce."

Jedna černě oděná postava za druhou za mnou prochází portále. Netuším, proč si vybrali zrovna mě. Pomalu se ze mě stává jediný člověk mezi Temnými sardinkami a dost podobně to tu i smrdí. Nejen že mě sledují, ale když se o mě otřou, tak mi na oblečení nechávají mastný, pronikavý žlutý pach. A to je ten nejmenší důvod, proč chci, aby mě nechali být.

Až na pár výjimek - jako dneska, kdy se rozhodli zůstat na střeše - je mám neustále kolem sebe a nedokážu pořádně bojovat. Nedokážu se dostat k nepřátelům nablízko bez toho, abych pár přízraků nezabila. A když už se jimi konečně prosekám, tak to co jsem chtěla zabít, zmizí. Můj vidoucí dar, zmražení na pár sekund, na ně nepůsobí.

A jako by toho nebylo dost, tak pokaždé když mě Ryodan vidí, snaží se zjistit, proč mě sleduje tahle Temná kasta a je jako pes, který se nechce vzdát kosti, dokud z ní nevykouše morek do posledního zbytku, proto jsem přestala chodit k Chesterovi, a dokonce i ven na místa, kde bych mohla potkat jeho nebo jeho muže, což je skoro všude, vzhledem k tomu jak důkladné hlídky v Dublinu a jeho přilehlých oblastech drží. Většinu času tedy trávím v knihkupectví a když jsem zavřená na jednom místě a nudím se, tak je to riskantnější a riskantnější, jak se říká - nečinné ruce dělají ďáblovu práci.

Ne ďáblovu, krásko. Andělovu. Práci tvého anděla.

Další hlas, o kterém předstírám, že ho neslyším.

Chceš se jich zbavit? Tvé přání je mým rozkazem.

Dobře, teď už jsem ale opravdu hluchá.

Když mě začali pronásledovat, zabila jsem jich asi padesát, ale nehledě na to kolik jich padlo, další se objevili. A k mému znechucení ještě vypouští další oblak toho žlutého prachu, když umírají, takže jsem jim pak pokrytá od hlavy k patě a nutí mě to kýchat. Neviděla jsem, že by se živili na lidech a jejich jediný útočný manévr je moje pronásledování a to, že mi ničí oblečení, takže už je nezabíjím. Je to zbytečné a znepokojující.

Hodím po Barronsovi pohledem. Má kolem sebe skoro dva metry prostoru ve všech směrech. Já jsem oproti tomu jako lidský pes s Temnými blechami. "Tak dokážeš se jich zbavit nebo ne?"

"Pracuju na tom."

"Nemůžeš mi proti nim udělat nějaký tetování?"

"Teď chce potetovat. Nestačím se divit."

"Radši tetování než chodit kolem s těmahle... těma... zatracenejma smradlavejma komárama!"

"Ještě jsem nenašel takové, které by fungovalo."

"To, co je drží dál od knihkupectví, by je mělo držet dál ode mě, ne? Nemůžeš teda se mnou udělat to, co jsi udělal s ním?" Uvnitř zdí knihkupectví a pod garáží, jedině tam mám soukromí.

"Ještě jsem nepřišel na to, který element to je. A ne, nemůžu na tebe použít všechno. Jsi živá bytost. Když bych s tebou skončil, tak by tomu tak už nemuselo být. Já tě mám radši živou. Většinou."

Většinou? Naježím se, ale nechci odvést téma hovoru jinam. "Kolik elementů tak asi chrání jedno knihkupectví? Pět? Deset? Sto?" Když mi to neprozradí, což jsem ani nečekala, tlačím na něj dál: "Napadlo tě zeptat se Keltarů, jestli by nám nepomohli? Sloužili Dananům jak o druidové tisícovky let a možná-"

Tentokrát m utne pohledem, který slibuje krev, a já zmlknu. Už jsem ten pohled viděla, když byl nade mnou, držel mi ruce nad hlavou a oči měl temné touhou. A taky jsem ho viděla, když zabíjí. Vím, co to znamená: primitivní vášeň nebo primitivní destrukce. Je těžké tomu uvěřit, ale momentálně nemám náladu ani na jedno. Moje problémy plodí jen další problémy a ty určitě nemají žádný problém zplodit další problémy, i když se mi to nelíbí. Zmínit před Barronsem klan těch sexy Skotů není nikdy dobrý nápad, což bych si pamatovala, kdybych zrovna nepřemýšlela nad tím, že mám na sobě asi to nejšpinavější oblečení, které vlastním a budu dneska zase muset vyprat.

Už mě nebaví se pořád schovávat. Nebavím mě neustále prát. Mám dost toho, že musím sedět na zadku a nemůžu pomoct svému město, svým lidem, sama sobě. Možná jsem nejmocnější člověk v Dublinu, možná na celé planetě - kromě jednoho právě zmraženého prince - a musím se schovávat, aby nikdo neobjevil to psychopatické, smrtelné embryo, které v sobě nosím - kompletní kopii Sinsar Dubh, nejnebezpečnější, odporné, zlé knihy plné černé magie, kterou kdy kdo stvořil.

Vím, kde najít to kouzlo, které by mě zbavilo těch Temných, co mě pronásledují. Dokonce i vím, kde vzít magii, která by zničila to monstrum, co mrazí lidi a zamrazilo celé město. Všechno je to na stránkách knihy, kterou se neodvažuju ani pootevřít. Ta temná kniha posedne každého, kdo ji přečte a změní je v monstra. Mám v sobě smrtonosnou bombu. Dokud se jí nedotknu, tak se nezměním v největší zlo, jaké lidstvo kdy poznalo.

První týden po tom, co jsem odmítla najít kouzlo, které by zbavilo Barronsova syna jeho trápení, Sinsar Dubh umlkla. Osm a půl nádherných dnů jsem věřila, že se konečně dočkám svého šťastného konce a budu se moct usadit. Nebudu muset lovit Temné, pomůžu znovu postavit Dublin, budu s mámou zahradničit, řídit s tátou superrychlá auta, postavíme silnější opevnění v opatství, poznám svoje sestry vidoucí a budu se hádat a spát s Barronsem. Jediné, co jsem musela udělat, bylo ignorovat Sindar Dubh. Nikdy ji neotevřít. Nikdy nepoužít tu bezednou moc, kterou jsem měla na dosah. Jednoduché, že?

Ne.

Pokušení nelze pokořit jen jednou a pak máte pokoj. Pokušení s vámi vklouzne do postele každou noc a pomáhá vám odříkávat modlitby. Ráno vás budí s přátelským šálkem kávy, protože ví, jak ji máte rádi. Tak moc jako hřích.

Každé ráno je jako to odpoledne před knihkupectvím, akorát že místo toho, abych odmítla zachránit syna jednoho muže, odmítám zachránit celé město.

Trvalo mi celých pět minut, kdy jsem trpěla pod přemlouváním Sinsar Dubh, vymyslet plán.

Zbavit se jí.

Než na to někdo přijde nebo než ztratím kontrolu a přivodím zkázu všem, na kterých mi záleží. Nechci tuhle bitvu zažívat každý den svoji nesmrtelné existence. A doufám, že ti pronásledovači zmizí s knihou.

Zatímco celé město bojovalo s tím ledovým monstrem, Barrons a já jsme, doprovázeni mými démony, se vydávali do stále se měnícího Bílého paláce, abychom prošli to nekonečné množství knihoven, starých manuskriptů a svitků, celou tu dobu jsme hledali jen tiše šeptanou legendu: to kouzlo, které by dokázalo přivolat Temného krále zpět do Dublinu, aby ze mě tu knihu vyndal.

Barrons si myslí, že je to zbytečné a začíná být netrpělivý. Strávil celá tisíciletí procházením starých knih, kde hledal kouzla a teď to samé znovu dělá kvůli mně. Říká, že i když upoutáme královu pozornost, tak se ten šílenec jen zasměje a zase rychle zmizí.

Tomu odmítám věřit. Král je moje poslední naděje. Navíc má pro mě slabost. Trochu. Myslím. Jsem tak přesvědčená jak jen můžu být vzhledem k tomu o koho se jedná.

"Poslechnete mě, slečno Laneová. Nepůjdete za ní. To je vše."

Jericho Barrons otočí svoje svalnaté tělo v obleku od Armaniho a projde portálem. Nechá mě stát samotnou se spoustou otázek, málo možnostmi a hromadou divných Temných.

To je vše, to určitě. Já se nezodpovídám nikomu. Jsem Smrt. Jsem zbraň, která dokáže naprosto vymazat celý svět. Rozhodně se dokážu rozhodovat sama.

Podívám se na Zrcadla a přimhouřím oči.

Znám Barronse.

Jestli půjdu za Dani, tak on půjde za mnou, stejně jako to hejno Temných. Už vidím ten průvod: pěkná blondýna se strašidelnýma očima, kterou pronásleduje velký, temný a potetovaný muž s opravdu strašidelnýma očima a za nimi stovka šílených, plujících, pavučinami posetých a smradlavých přízraků. Sakra, jeden pohled na nás a i já bych utekla, i kdybych nevěděla, že máme dobrý důvod být na mě naštvaní.

Barrons má pravdu. Dani bude utíkat kamkoli bude moct.

A by za to nemohla celá ta divná výprava.

Jen já.

Ještě nejsi připravená, řekl.

Je to moje chyba, že prošla tím Zrcadlem. Už se lepším v rozpoznávání rozhodujících okamžiků a jeden takový se stal v té uličce, kde jsem ji mohla přesvědčit, aby přestala utíkat. Alespoň by teď nebyla ve Férii.

Neuniklo mi, že se Dani nepokusila použít svoje superschopnosti v tý naší absurdně holčičí bitce, z čehož jasně vyplývá, že doufala, že jí odpustím.

Taky jsem do svých ran nedávala tolik síly, protože jsem si zoufale přála jí odpustit. Vrátit čas do doby, kdy jsme obě byly nevinné. Ale hodiny leží rozbité na straně někde dublinské uličce u smetí s náhrobním kamenem umírající ženy a jejich ručičky se neúprosně točí.

Rozbité.

Nelze spoléhat na to, že Dani zůstane v normální rychlosti dlouho - nevím, co by ji mohlo vystrašit - takže když zakopla a mně se naskytla příležitost, přeřízla jsem jí popruhy u batohu, vzala jídlo a donutila zůstat.

Přísahám, že to bylo všechno, o co mi šlo. Její jídlo. Nic víc.

Ale když jsem pozvedla kopí, problesklo mi hlavou všechno to zlo, se kterým jsem bojovala, viděla jsem svoji sestru mrtvou v uličce, Mallucého, jak mě mučí k smrti, Temné prince, kteří mě zneužívají, Rowenu, jak mi podřezává hrdlo v cele pod opatstvím, nekonečné hry Sinsar Dubh a na chvíli jsem opovrhovala celým světem, protože jsem kdysi věděla, kdo jsem a bývala jsem dobrá bez špetky zla, nebo jsem si to alespoň myslela a nevědomost je někdy opravdu sladká. Ale když každý den bojujete se zlem, díváte se mu do tváře, jste s ním kontaktu, naučíte se ho mít rádi a najednou je před vámi volba: buď budete poraženi vlastní omezenou smrtelností nebo povoláte monstrum, které máte uvnitř sebe a které neposlouchá ničí příkazy.

Já takovou bestii mám a díky tomu jsem zamrzlá jako ten princ, ale zatímco je Cruce uvězněný proti své vůli, já si vybrala svoji vlastní nehybnost.

Každopádně jsme oba jako z ledu.

Nic nedělám. A moje sebepohrdání roste.

Čáry jsem tenké. A je tak snadné je překročit.

Je nemožné je nepřekročit.

Stálo mě to veškeré úsilí, abych přesekla jen ty její nylonové popruhy a neťala do masa a kostí a kdybych to měla udělat znovu, nejsem si jistá, jestli by se mi to povedlo.

Miluju svoji sestru. Milovala jsem Dani.

Podvědomí někdy vidí jen podstatu a nezajímá ho, jak moc se snažíte zakomponovat soucit, milost a pochopení.

Jedna z nich tu druhou zabila.

A v mém srdci je násilí.

Nemohla jsem to svést na našeptávání Sinsar Dubh. Za tohle jsem mohla jen já sama. Nedokázala jsem přesvědčit Dani, že nechci pomstu.

Protože jsem o tom ještě nepřesvědčila sama sebe.