Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 3. kapitola

neděle 7. února 2021

 



DUBLIN DAILY

__________________

17. červenec, 1 rok po pádu zdi

VÁŠ JEDINÝ ZDROJ OVĚŘENÝCH INFORMACÍ O VŠEM NOVÉM V DUBLINU A OKOLÍ VÁM PŘINÁŠÍ STARÁMESE

Léto je tu!
Teď je ten nejvhodnější čas dát se na BÍLOU!
Pomozte nám postavil silnější a zelenější Nový Dublin!
VY můžete ZMĚNIT SVĚT!
Teď je čas ukázat, že SESTARÁTE
Přidejte se ke spolku
StarámeSe

Ještě dnes!

__________________________________________________________________________-

MAC


    Zmačkám ten kus papíru, aniž bych se ho obtěžovala číst, stejně je to jen propaganda. Nenávidím tu myšlenku, že tenhle plátek je můj zdroj novinek ve městě. Kdysi jsem byla ve středu dění, bojovala a měnila svět, rozhodovala... nebo jsem alespoň věděla o všech rozhodnutích.
    Chtěla bych vidět na sloupku viset Dani Daily. Chci si přečíst její vychloubání o tom, koho a jak naposledy zabila. Chci vědět o nejnovější Temné hrozbě a chci si to přečíst tím jejím zábavným způsobem. Ještě asi pořád nejsem připravená ji vidět, ale ráda bych věděla, jestli je v pořádku.
    To, že jsem se o zkáze Králi jinovatky v opatství dozvěděla od StarámeSe, mě neskutečně urazilo. Zahodím ten zmuchlaný kus papíru do obouchané popelnice.
    Měla jsem tam být, ale znovu jsme byli v Zrcadlech a dostali jsme se zpátky až hodinu po tom velkém finále. Ani jsme nevěděli, že se něco chystá. Kdybych tam byla, možná by nikdo neumřel. Možná bych dokázala zachránit Christiana před Karmínovou ježibabou. Ten sexy Skot mi chybí i s tím svým zabijáckým úsměvem, kterým mě obdařil, když jsem ho poprvé potkala v Dublinu. Odmítám věřit, že jsme ho ztratili. Říká se, že už se úplně proměnil v Temného prince. Slyšela jsem, že po něm pátrají jeho strýcové, ale zatím bez úspěchu.
    Říká se.
    Slyšela jsem.
    A ty zprávy jsou stejně pasivní jako já.
    Najít Christiana by měla být další mise, které bych se měla účastnit. Viní mě z toho, že jsem ho donutila sníst Temné maso, abych mu zachránila život. To a ten zkažený rituál, kterého se účastnili Keltarové a Barrons v kamenném kruhu ve skotské Vysočině o Samhainu, zpečetilo jeho osud. Za jeho přeměnu podle něj můžeme s Barronsem stejným dílem. Což je totální blbost. Já stála v Síni všech dní a vybrala jsem si projít tím světem s pouští se čtyřmi radioaktivními slunci, kde byl uvězněný, a riskovala jsem život, abych ho zachránila. A ani mi za to nepoděkoval.
    Oběma rukama si odhrnu vlasy z tváře, nejraději bych si je ale frustrovaně vytrhala z hlavy.
    Už je to dvacet jedna dní, co Dani proběhla Zrcadlem v Síni všech dní a já do teď netuším, jestli je živá, nebo mrtvá. Prohledala jsem celé město, i se svým doprovodem, riskovala odhalení a snažila se zjistit, jestli se nevrátila. Stojím v té postranní uličce, dívám se intenzivně na tu zatracenou cihlovou zeď a pochybuju o tom, kdo jsem.
    Zjistila jsem, že stejně jako Danani, tak i Ryodan a jeho muže nejsou mezi jednou a pátou odpolední v ulicích tak aktivní, takže mám ještě tak hodinku čas pátrat po dalším D vyrytým do chodníku jako památku na nějaký velký úlovek, vzkaz na Hlavní poště, anebo třeba narazím na jejího kamaráda Dancera. Protože až se vrátí, tak se mi sama určitě neozve.
    Přidám do kroku. Za mnou i vedle mě zní neutuchající švitoření mého doprovodu, které ani na vteřinu neutichá. Snažím se je od sebe odstrkovat lokty. Na pár vteřin to funguje, ale pak se dusím tím Temným, smradlavým prachem. Z rukávů si smetu pavučiny. Dani má pravdu, jsou příšerní.
    Stanou se tvými kazateli, MacKaylo. Veď je.
    Tohle jsem vůbec netoužila vědět.
    A tak udělám to, co mě naučil Barrons, představím si zářivě zlatou a obsidiánovou knihu, zabouchnu ji a zamknu na klíč. Při té příležitosti používám prvky z kreslených pohádek - prach, který vybuchne z vazby ve všech směrech, oko knihy, které se při jejím zabouchnutí taky zavře. A skončím tím, že ji spláchnu do obrovského záchoda.
    Má pravdu. Moje pátrání by bylo daleko efektivnější, kdybych poslala stovky Temných, aby ji našli. Mohla bych je poslat do Síně.
    Ne.
    I když je moje pátrání zbytečné, je dobré vypadnout z knihkupectví. Dublin znovu ožívá, díky mojí mámě a celé té iniciativě kolem Nového Dublinu. Když zničili Krále jinovatky, led roztál nebezpečně rychle, město se zaplavilo a většina lidí se zavřela doma, aby to přečkala.
    Ale ne Rainey Laneová. Vrhla se do toho na několika frontách, zorganizovala několik týmy. Jedni s pytly písku vyrazili chránit město, další pomocí náklaďáků odvezli hnojivo, rostliny i dobytek z přilehlých oblastí, které nezdecimovali Stíny. Když bylo dost sucho, další tým odstranil opuštěná auta, která blokovala ulice od Halloweenu, kdy padla zeď a Dublin se ponořil do zmatku.
    Můj táta, Jack Lane, urovnává spory, které ještě neskončily násilím (takže moc práce nemá) a dohlíží na tým, který se snaží obnovit elektřinu a taky zkouší zprovoznit pouliční zametací stroje. Lampy se nyní rozsvěcí za soumraku a zhasínají při úsvitu. Obecní centra nabízí příbytek lidem bez domova. Těch pár doktorů, co zůstalo, zřídilo polní nemocnici v dublinském hradu a Inspektor Jayne a jeho ex-Garda jsou teď SND: Strážci Nového Dublinu. Táta říká, že za chvíli bude elektřina zpátky a generátory nebudeme potřebovat. Vypadá to, že v Irsku je stále dost inženýrů a hackerů a ti velmi dobře přestáli pád celého města.
    Jídlo a léky jsou nejvzácnější zboží. Dublinské obchody jsou prázdné, nemocnice a lékárny vyrabované a spousta úrodné půdy padla za oběť Stínům, takže její znovuvybudování nás bude stát čas. Jedno z mála pozitiv na vyhubení půlky populace lidské rasy je fakt, že je všude dostatek zásob, jen musíte přežít, když se k nim snažíte dostat. StarámeSe se snažilo získat nadvládu na zásobovacím trhu, ale vyštípala je nemilosrdná konkurence.
    V Dublinu jsou momentálně tři místa, kde seženete potraviny: u Chestera, u Dananů a na černém trhu. Podle mě jsou černý trh i první dva. Samozřejmě že  se nikdo na názor neptá, protože mě nikdo nevidí, když se musím pořád schovávat  a můj přítel toho moc nenamluví.
    Odfrknu si. Zrovna jsem Jericha Barronsem nazvala svým "přítelem". Pochybuju, že by ho někdy někdo označil za přítelského.
    Je to oficiální. Přicházím o rozum.
    Samota a vězení mě zlomily.
    O tři čtvrtě hodiny později jsem zpátky na cestě do knihkupectví, mám za sebou další promrhaný den a teď mě čeká vzrušující večer při studování zaprášených manuskriptů. Kdysi jsem čtení zbožňovala. Ale to jsem četla červenou knihovnu a velké kriminální záhady a autobiografie. Teď čtu jen jednu věc: suché, zastaralé dějiny a legendy Dananů.
    Rozhodnu se, že si cestu zkrátím přes Temnou zónu, která vede až ke knihkupectví, podívám se, co se děje a ujistím, že je stále prázdná. To mi trochu zvedne náladu. Možná nemůžu aktivně bojovat, ale alespoň můžu dohlédnout na oblíbené útočiště mých nepřátel a zjistit, jestli se náhodou nevrátili.
    Temní kolem mě se otočí se mnou a následují mě.
    Skoro před rokem, druhý den, který jsem strávila ve městě, jsem se ztratila v zapomenutých, zaneřáděných čtvrtích plných zchátralých průmyslových skladů a doků, polorozpadlých komínů, opuštěných aut a porézních slupek, které se válely všude kolem. Vůbec jsem netušila, jaké nebezpečí tu na mě ve stínech čeká.
    Když jsem se konečně z nebezpečí, nebo spíš do jiného druhu nebezpečí v Barronsově knihkupectví, byla to láska na první pohled - s tím obchodem. S jeho majitelem to byl jiný případ. To byla válka na první pohled. Nejsem si jistá, jestli se toho tolik změnilo, až na to, že si oba tu válku užíváme.
    Pozdě v noci téhož dne přišel Barrons do mého pokoje v Clarin Hotelu a snažil se mě zastrašit a donutit, abych odešla. Nefungovalo to. Možná jsem byla celá růžová, pěkná a vyděšená, ale stála jsem si za svým.
    Zamračím se a promnu si čelo, pak si stisknu nos. Něco jako by mě svrbilo. Stalo se něco divného, když jsem si vzpomněla na tu noc. Jako by ta myšlenka něco probudila a přitáhla moji pozornost k něčemu, čeho si dřív nevšímala. Díky Sinsar Dubh, která mi neustále navrtávala myšlenky, jsem se stala profík na navigování temných uliček své mysli, vím, kdy je potřeba některé věci obejít, nechat je ve stínech a naopak jiné pozvednout na světlo.
    Ale tohle... ani si nejsem jistá, co to je.
    Nepřipadá mi to jako část knihy, ani jako část mě samé. Jako by si tu někdo ukryl balíček pod hromadou dek a nechal ho tam, kde ho nikdy ne-
    "Přísahala jsi, slíbila jsi mi klid," zasyčí hlas. "Tohle je teď moje území."
    Okamžitě se rozhlédnu kolem sebe a jsem překvapená, že už jsem asi sedm nebo osm bloků v Temné zóně. Moje tělo se okamžitě připraví na boj, ruku mám na kopí. Přízraky kolem mě zašvitoří a vznesou se vysoko na střechy, evidentně se jim tam loupající se a krásu kradoucí Šedá žena nelíbí o nic víc než mě. Vážně bych si přála vědět, co je tím faktorem, podle kterého se rozhodují, kdy mi dají prostor.
    Užívám si tu svobodu a narovnám ramena. Kromě mého setkání s Dani už jsou to měsíce, kdy mě nechali na ulici být.
    Teď čelím Temnému nepříteli, jen ona a já, nic nám nestojí v cestě. Je to vzrušující, jako za starých časů.
    Šedá žena je odporná se svými skoro třemi metry a pokrytá hnisajícími boláky. Na chvíli se zahledím na její dlouhé hubené ruce, které málem vysály z Dani život a vzpomenu si, jak jsem se s ní dohodla, aby Dani vrátila její mládí a slíbila ji za to něco, co jsem neměla. Ale abych udržela Dani naživu, udělala bych to znovu.
    Dívám se do její hnijící tváře a vzpomenu si na ty zrůdy, co zabily moji sestru a na to, kolik životů sama Šedá žena zničila.
    Na ulici jsem nepotkala jediného Ryodanova muže.
    Moje stádo mě konečně nedusí.
    Tenhle moment je perfektní. Jsem vidoucí a mám mocné znehybňovací schopnosti a taky zbraň, co dokáže zabít Danany. Od toho psychopata, co mám v sobě, nepotřebuji nic. Moje kopí stačí. To Sinsar Dubh ještě neposkvrnila. Občas přemýšlím, jestli je za ty přízraky zodpovědná právě Kniha, jestli je přivolala, aby mě trápili a doufala, že mi tím zabrání bojovat, takže pak se vzdám a otevřu ji.
    Ani náhodou.
    Dneska odejdu radostně domů s dobrým pocitem v srdci, protože budu vědět, že jsem se zbavila jednoho nepřítele. Budu se zase cítit jako své staré já, kdy jsem byla týmu přínosná a zachraňovala lidské životy tím, že jsem jeden prohnilý ukončila.
    "Odejdi odsud. Patří to tu mně. Slíbila jsi mi volnou cestu a laskavost," zasyčí Šedá žena.
    Tohle je přesně to, co jsem poslední měsíce potřebovala: zlatá příležitost nakopat pochyby do zadku a připomenout si, že i když mě Kniha provokuje, tak jsem to pořád já, kdo má kontrolu. Já rozhoduju, ne Sinsar Dubh. Může mluvit, jak chce, může mi napadat myšlenky a pokoušet mě, ale nakonec jsem to já, kdo pohybuje svým tělem a dělá všechna rozhodnutí.
    Temní jsou jako otravný hmyz. Zabili miliardy lidí a klidně by dál plenili náš svět, dokud by z něj nic nezbylo. Nenávidím je a sebe za to, že jsem jich nezabila víc.
    Kopí se zaleskne bílým světlem připravené k boji. Stojím na straně dobra.
    "Hádej co, mrcho." Vrhnu se na ní. "Lhala jsem."
    Ano, zašeptá Sinsar Dubh.
    A všechno najednou potemní.

***
    Pracně se proberu zpátky k vědomí a zalapu po dechu. Jsem na kolenou v kanálu - žádné překvápko - s dublinskými kanály mám bohatou zkušenost, protože jsem do pár z nich už zvracela.
    Všechno mě bolí. Píchá mě v kříži, pálí mě svaly na rukou, mám pohmožděná kolena a jsem promočená.
    Podívám se nahoru, zajímalo by mě, jestli zase prší. To se tu totiž děje často.
    Ne, sluníčko pořád svítí, teda tak nějak. Zrovna zapadá na horizontu za - zamračím se. Co se to stalo? Kde to jsem? Už nejsem v Temné zóně, ale skoro na druhém konci města.
    V hlavě se mi ozve jemné zachechtání. Země svobodných, MacKaylo. Domov statečných, krásných a vražedných. Nenamluvíš mi, že sis to neužila, zapřede Sinsar Dubh medově.
    Něco mokrého se mi rozprskne o hlavu a steče po obličeji.
    Dotknu se tváře a odtáhnu ruku, abych se na to podívala. Je pokrytá zeleným slizem.
    A červenou krví.
    Mám špinavé nehty a za nimi něco, co odmítám prozkoumat víc zblízka.
    Nepodívám se nahoru. Nepodívám se nahoru.
    Jen se takhle chovej dál, princezno, a zabiju tě sama. Nemysli si, že to nedokážu.
    Pevně zavřu oči.
    Nemáš se kde schovat. Zazpívá Kniha a v mysli mi pošle obrázek mě s pistolí u hlavy, jak klečím na podlaze v Barronsově knihkupectví. Dělám si legraci. Nikdy bych tě to nenechala udělat. Kryju ti záda, zlato, řekne afektovaně.
    Zašklebím se, otevřu oči a opatrně se podívám nahoru.
    Kurva, kurva, kurva.
    Šedá žena je nabodnutá na pouliční lampu, pod kterou se krčím. Byla mučená, stažená z kůže a rozčtvrcená.
    A pořád je naživu.
    Její části se kroutí v agónii. Její přísavky se stahují v křečích a pořád je schopná vydávat zvuky: bolestivě sténá a kňučí.
    Sklopím hlavu a málem se vyzvracím.
    Přímo na lidskou ruku. Urvanou v zápěstí.
    Připletl se do cesty.
    "Ne," zašeptám. Poznávám ten kousek uniformy, který na ruce zbyl. Je to jeden ze Strážců Inspektora Jaynea. Nikdy bych nezabila člověka. Nikdy bych neublížila nevinnému. Možná se mi nelíbí Jaynovi metody - to, jak vzal Dani meč a mě by klidně obral o kopí, kdyby se myslel, že to dokáže - ale on a jeho muži dělají nebezpečnou a potřebnou práci.
    Tohle jsi udělala ty. A užívala sis každou minutu. Jsi stejné monstrum jako já.
    Zuřivě zavrtím hlavou, jako bych tím pohybem dokázala dostat Knihu ven.
    Já mám kontrolu, posmívá se Sinsar Dubh. Já rozhoduju. Drahá MacKaylo, kdy se poučíš? Ty jsi auto. Já jsem řidič. Ale můžu tě řídit jen proto, že někde hluboko uvnitř to chceš taky.
    Třesu se a do hluboko v duši se mi rozlívá chlad. To není pravda.
    Viděla jsem Knihu, jak "řídí" ostatní auta. Můžeme mluvit o štěstí, že tu jsou jen dva rozčtvrcení lidé. Choulím se na rukách a kolenou se svěšenou hlavou a zavřenýma očima. Třesu se z toho, co jsem udělala. Jedna část mě by si to nejradši lehla a už nevstala. Byla jsem si sama sebou tak jistá, tak jistá, že to mám pod kontrolou.
    A neskutečně jsem se mýlila.
    Jsou jen dva nepřátelé, kteří tě mohou porazit, slečno Laneová, řekl mi Barrons jednou v noci v knihkupectví, když jsme studovali jako tenkrát za starých časů. Buď umřeš. Nebo to vzdáš. To chceš? Umřít?
    Chci žít. Mám tolik důvodů proč žít.
    Stejně jako ten muž, co jsem ho zabila. Pálí mě na hrudi a svírá se mi srdce, mám zatnuté všechny svaly. Nemůžu se nadechnout. Krčím se u kanálu a neslyšně se snažím popadnout dech.
    Vstaň, Mac, skoro ho slyším zavrčet. Vstaň kurva.
    Ten chlap mi rozkazuje, i když tu není. Svěsím hlavu a snažím se uvolnit svaly. Nefunguje to. Z nedostatku kyslíku se mi začíná točit hlava. Nemůžu dýchat nemůžu dýchat nemůžu dýchat! Začínám panikařit.
    Když se někdy příliš soustředíš na cíl, slečno Laneová, nějaký nechtěný element uvízne.
    Nechápu to, odpověděla bych mu.
    Strach z toho, že tě někdo nebo něco ovládá je jen cela, do které jsi si vybrala vstoupit. Když budeš posedlá touhou osvobodit se od Knihy, staneš se jejím vězněm.
    Snažím se tedy udělat opak toho, co chci. Snažím se vydechnout, místo abych se nadechla.
    Zafunguje to a já se málem udusím tím přívalem vzduchu. Pořád klečím, kašlu a lapu po dechu.
    Po pár chvílích se postavím na roztřesených nohou.
    Jak se to stalo? Jak mě mohla Kniha ovládnout, aniž bych to věděla?
    Pomalu se rozhlédnu. Chci si ten zločin zapamatovat.
    Kousky Temného a lidského masa se povalují všude kolem.
    Žádný kus není větší než podšálek.
    Projdu je, vezmu ruku muže, co jsem ho zabila, přitisknu ji k sobě a rozbrečím se.
    

    
    




3 comments:

Cukýna řekl(a)...

Mockrát děkuji za další nášup :-)

Michaela řekl(a)...

Není vůbec zač :-D

Olga řekl(a)...

Děkuji za další super překlad