Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 22. kapitola

KAT

Za těch pět dní, co mě Ryodan pohřbil pod svým klubem, jsem neslyšela jediný hlas a necítila jedinou cizí emoci.

Měla bych si dělat starosti. Měla bych bušit na dveře a dožadovat se svobody, ale mezi těmito stěnami jsem poprvé ve své existenci pocítila svobodu.

V tomhle pokoji není žádný nábytek, ale v ostatních je. Jsou tu celkem čtyři: ložnice s měkkou matrací, kterou před mým příchodem nikdo nepoužíval, koupelna s velkou sprchou a kuchyň plná jídla a nápojů, což mi napovídá, že to tu pro mě Ryodan připravil, možná už před nějakým časem.

Poslední čtvrtá místnost je největší, je plná zrcadel a je v ní obrovská tělocvična.

Kasteo za celou dobu neřekl jediné slovo.

Ani já ne.

Pět dní a pět nocí jsem strávila tím, že jsem se snažila cítit jen sama sebe, své nenarozené dítě bez toho, aby se mi do toho vměšovaly cizí vlivy.

Kasteo leží na podlaze.

Občas vstane a posiluje.

Občas se vysprchuje.

Nemluví a za celou dobu jsem ho neviděla nic sníst. Možná si vaří, když spím. Nikde jsem neviděla žádné neumyté nádobí.

Já jsem na druhou stranu naprosto nenasytná. Jí za dva s apetitem, který jsem předtím nikdy nepoznala.

Stal se ze mě hedonista, spím deset hodin denně, sprchuju se dlouho za zamčenými dveřmi, vařím si jídla z masa a brambor a zase z masa, které jsem měsíce neměla.

Nic a nikdo mě tu neruší. Žádné emoce, žádné hlasy, žádný svůdný temný princ.

Těch pět dní a nocí ze mě udělalo jiného člověka.

Během téhle jediné krátké dovolené, kterou jsem kdy v životě měla, jsem si uvědomila, co mám za problém.

Nikdy jsem se úplně nenaučila blokovat emoce jiných, protože jsem nikdy nepoznala, co to je opravdové ticho. Je nemožné mít cíl, když doopravdy nevíte, jak vypadá, když si ho neumíte představit. Je to jakoby se slepý muž snažil nakreslit nebe, mraky a slunce.

Teď mám v srdci klid a vím, kde ho najít a jsem si jistá, že ho i v Dublinu dokážu najít, v opatství, dokonce i v zoufalém a nebezpečném místě jako je Chester.

Muž, uvnitř kterého nic není, mě obdaroval útočištěm s mužem, uvnitř kterého také nic není, a tím mi dal ten největší dar, který jsem kdy dostala: čas a místo, kde se můžu zhluboka nadechnout, prozkoumat svoje nitro, porozumět svým silným stránkám i slabinám.

Nedokážu si představit, proč to udělal. Je to jako laskavost od muže, o kterém bych nikdy neřekla, že je laskavý.

Ukázal mi ten cíl, který mi unikal. To svaté niterní místo, které je jen moje, oko v bouři, kde můžu klidně stát mezi chaosem kolem mě, který se mě snaží srazit na kolena.

Nezavřel mě tu, aby mě mučil, ale aby mi ukázal to, co jsem se tak zoufale snažila najít.

Mate mě to. Najednou pochybuji o všem, co jsem si myslela, že vím o Ryodanovi. Přehrávám si všechny naše rozhovory. Myslela jsem si o něm, že je středně inteligentní a neskutečně manipulativní - a to ostatním způsobuje jen újmu a zkázu. Ale doopravdy je vysoce inteligentní a nesmírně manipulativní, ale jen proto, že se snaží napravit věci, které chtějí být napraveny, ale neví jak. Vidí vše z ptačí perspektivy, a tak jedná tvrdě a katalyticky. A protože my ostatní to tak nemáme, připadá nám to znepokojující, a tak ho nazýváme parchantem bez srdce.

Ale proč se vůbec obtěžoval?

Jsou jen dvě možnosti: buď tím, že někoho změní, dosáhne svého cíle, anebo, ač se to zdá neuvěřitelné, mu záleží na světě a lidem v něm.

Ale proč by pak vedl tak prohnilý klub, jako je Chester?

Pokud... kde lépe se odděluje zrno od plev?

Dokonce i já vím, že v době války nelze zachránit všechny. To proboha nelze ani v době míru. Je tenhle noční klub jen destilárnou, kde tvoří to nejlepší víno a tu nejprominentnější whiskey?

A mě si očividně cení.

Je lehčí věřit tomu, že ode mě něco chce, i když si nedokážu představit co.

Těším se, až otestuji, jestli dokážu udržet svou nově nalezenou rovnováhu ve světě.

A přes to všechno jsem si vybudovala respekt k muži, který mě sem přivedl.

Zůstaneš s ním, dokud se nerozhodnu, že jsi dostala to, proč jsi sem přišla, řekl.

A tak jsem tu. Přišla jsem si pro sílu bez toho, aniž bych za ni musela zaplatit. Jestli Ryodan dodrží své slovo, tak se tak stane.

Zůstala bych tu hodně dlouho, jen abych dosáhla svého cíle.

Než jsem ho v tu noc vyhledala, přiznala jsem si, že nejsem pro opatství užitečná. Věděla jsem, že nedokážu Rowenu nahradit pouhý týden po její smrti. Ale byla tam Margery a byla plná jedu a Sinsar Dubh míchala kartami a byly tam ženy, které mě potřebovaly, a tak jsem zůstala a bojovala, jak nejlépe jsem dokázala, beze zbraní, bez síly.

Nebyla jsem vhodný kandidát na to, abych někoho vedla.

Takže nebuším na dveře a nekřičím, aby mě někdo zachránil.

Moje spása momentálně leží na zádech na podlaze, dívá se na strop, má na sobě černé vojenské kalhoty, tetování a je zticha.

Ryodan mě sem kvůli tomu tichu přivedl.

Zajímalo by mě, jestli ve své chytrosti počítal s tím, že z toho muže dokážu vydolovat nějaká slova.

Co ho tak mohlo donutit přestat před tisíci lety mluvit? Sotva dokážu pochopit, natož přijmout někoho, kdo žil tak dlouho.

Jaké by to bylo mít někoho takové rád a sledovat, jak se stahuje do sebe? Vidět ho dnes a denně, ale nikdy s ním už nepromluvit? Vědět, že dokáže mluvit, ale že si sám vybral tak neučinit. Denně vídat svého bratra ve zbrani, který je přitom nedosažitelný.

Ryodan přikázal tomuto temnému, mlčenlivému muži, aby byl mým učitelem.

Poslechne?

Potřebuju instrukce, abych si upevnila svůj nalezený klid. Potřebuju trénink, disciplínu a sílu. A bez toho neodejdu.

Opřu se zády o zeď a dívám se na něj, stejně jako skoro celý týden. Není katatonicky uzavřený. Jen prostě nereaguje na nikoho kolem sebe.

"Kasteo," řeknu. "Přestala jsem cítit bolest světa. Pomoz mi naučit se ovládat své prostředí. Nauč mě bojovat." Muži, který přestal žít před milionem let řeknu: "Ukaž mi, jak mám žít."