Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 23. kapitola

Christian

Je mi čtrnáct let. Konečně jsem dost starý na to, abych mohl poprvé vstoupit do kamenného kruhu. Ban Drochaid - Bílý most, jak se kamenům říká - byl kdysi mostem skrze čas. Bylo to tak, pokud jste byl správný Keltar a měl ten správný důvod. Ale můj klan toho daru zneužil a dananská královna, která nám ho dala, si ho zase vzala pryč.

I tak je uvnitř těch kamenů prastará moc. Byla nám uzavřena jen jedna cesta.

Stojím tu se svým tátou a strýci mezi dvěma ohni naší velké květnové oslavy a slavnostně se připravuju pomoct jim s přivoláním období znovuzrození.

Naše ženy, které nejsou o nic slabší než muži, stojí kolem oblečené starým způsobem - mají jasně barevné sukně, krajkové blůzy a holé nohy, aby uctily nadcházející slávu, které se zúčastní celá vesnice pod naší horou.

Noční nebe je černé a jasné se spoustou hvězd, které vypadají jako třpytící se diamanty. Diamanty.

Chci dívku s myslí jako diamant...

"Dani," zašeptám skrz rty popraskané dehydratací. Cítím krev, stoupá mi hrdlem a dusí mě. Bolest mi propichuje žebra, vnitřnosti, rozkrok.

Soustřeď se.

Vřes ještě nezačal kvést, a i když už se tráva vzpamatovala z překvapivě chladných dubnových rán, žluté květnové kvítí už vykvetlo a je všude kolem, na dveřích a oknech, na dobytku, který ho má kolem krku, ve vlasech žen, které stojí kolem kamenů.

Můj táta a strýcové mě děsí, popichují, tlačí na mě a učí mě. Chci být jako oni, až vyrostu: s širokými rameny, připravený se smát, s páteří z oceli a odvahou, které se nic nevyrovná.

Stála za to? Stála za to umírat pořád znovu a znovu? Vzdal jsi se pro ni sám sebe, jen aby mohla bojovat za ty ovce. Do hajzlu s ovcemi. Tu už nejsi pastevecký pes. Jsi jako vzteklý vlk.

Vzdal jsem se pro ni sám sebe, aby mohla zářit. Protože jsem věděl, co by s ní udělal masakr tolika lidí, které milovala. Ukradl by světlo z jejích očí. Chtěl jsem ji sledovat, jak zachraňuje svět a přitom stále cítí.

Ostře se nadechnu. Jen jsem zakopl, když jsem procházel kolem strýců, dostal jsem žďuchanec loktem do břicha, nic víc.

Je tu Tata, dcera naší hospodyně a Colleenina nejlepší kamarádka. Později večer půjde celá parta plavat o půlnoci do jezera a křičet, zatímco budeme skákat do té ledové vody. Budu se hodně snažit, abych nezíral na Tařinu namočenou blůzu, až poleze zvody, ale zatraceně, ta holka roste na všech správných místech a já se navzdory sobě budu dívat. Vždycky si mě všimne, pohodí hlavou plnou ohnivých kudrlin, zkousne si jazyk a se zářícíma očima se na mě usměje.

Vedle ní stojí Jamie, Quinn a Jonah zbídačení vnukové MacBeanových, jejichž rodiče zemřeli loni při autonehodě. Tohle je jejich první Beltane bez nich. Skoro každý večer k nám chodí na večeři, osamocení, ale ne samotní, protože u nás v domě je na rozdíl od toho jejich jídla dostatek. Starý MacBean se zranil asi před deseti lety, teď chodí o holi a má jen to jídlo, které dokáže sklidit na své půdě.

Podívám se kolem, usmívám se, mám plnou hlavu plánů. Jednoho dne budu zeman stejně jako můj otec. Budu žít ve starém, úžasném kamenném hradu plném historie a tradic, vezmu si za ženu hezkou dívku-

Dani je bez ochrany a ten parchant Ryodan-

Vnitřnostmi mi projede bolest a já zakřičím.

Vím, proč jsem jí tak posedlý. Představuje nevinnost, kterou jsem ztratil. Jak jsem stával temnějším, ona jen zářila víc a víc. To ona má na své čtrnáctileté tváři úsměv a věří tomu, že život je jen jedno dlouhé a neuvěřitelné dobrodružství. Její sny jsou pořád netknuté. Je vším, čím já už nejsem. S životem se pere bezstarostně, žije momentem a nikdy se nevzdává.

Připomíná mi Taru, která už je tři roky mrtvá kvůli vzácné nemoci kostí. Na jejím pohřbu jsem plakal, protože se během té krátké a brutální nemoci dokázala smát, i když její konec přišel příliš brzy.

Vidím v Daniných očích duchy. Museli byste být slepí, abyste je neviděli.

Chci je rozehnat tak, jak to nikdo neudělal pro mě.

Chci ji zabránit, aby se změnila v něco strašného tak jako já.

Chci ji chránit před tvrdou pravdou, která vám bere život, která užírá vaši naději jako maso z kostí a změní vás tak, že se ani nepoznáte v zrcadle.

Chci, aby navždycky byla Dani, tak jako je teď, ale je fakt, že tohle všechno jsem zvoral, a tak doufám, že alespoň to, co jsem udělal naposledy jako svobodný muž mi ubere trochu viny.

Myslel jsem, že proměna v Temného prince je ta nejtěžší bitva, kterou kdy svedu.

Mýlil jsem se. Myslel jsem, že jsem v pekle. A pak jsem zjistil, co peklo doopravdy je. To je dost na to, aby se mi skrz popraskané rty vydral smích nad absurditou celé té situace.

Břichem mi projede bolest, pálí a rve mě na kusy svými ostrými zuby. Znovu zakřičím a utíkám zpátky na skotskou Vrchovinu, kde vidím...

Ohně.

V chladném vzduchu cítím pečené prase a čerstvě nakrájenou papriku a brambory. Zrovna se chystáme projít s dobytkem mezi dvěma ohni, které jsou si podobné jako dvojčata, jako já a Colleen, jako moji strýcové Dageus a Drustan, než je vypustíme na letní pastvu. A svaté a ochranné ohně Beltaneu použijeme k zapálení ohňů v našich hradech. Budeme hodovat a moje rodina a přátelé budou tancovat, jako by byl život jeden dlouhý, perfektní sen, z kterého se nikdy nechci probudit.

Netuším, jak dlouho jsem přikovaný k útesu. Ve vzpomínkách jsem prošel všechny dny, na které si dokážu vzpomenout, prožil je do nejmenšího detailu.

Jen díky tomu jsem ještě nepadl.

Jen díky tomu jsem se ještě nezbláznil.

A nečekaně to také umlčelo toho netvora, kterým jsem se stával.

Už není pravda, že bych nenáviděl a bál se toho, co se se mnou děje, protože se mi staly mnohem horší věci. Perspektiva je vtipná věc. Myslíte si, že vás něco zahnalo ke zdi, ale pak vás uvězní něco mnohem horšího a ta první hrozba se zdá být v porovnání titěrná.

Ale teď jsem tu jen já, Keltar, kterého změnila nezměrná moc, ale pokaždé, když na tomhle útesu umřu a držím se sám sebe, své příčetnosti, připomínám si své dědictví, kým jsem se narodil, a tak to šílenství Temného prince trochu ustoupilo. Můj úděl mě posílil, přibitý k téhle proklaté skále jsem přemohl prince, který nade mnou přebíral kontrolu.

Nejsem muž, který byl kdysi Skotem, kterého pozřela zkaženost a touha zabíjet.

Jsem Keltarský druid, který má Temnou moc a neskutečný sexuální drive. Myslím, že ta poslední část se moc nezměnila.

Svěsím hlavu a z popraskaných rtů se mi vyřine krev. Už to dělá znovu, plete, vytrhává mi vnitřnosti a komponuje je do šatů, které nikdy nedokončí.

Celá krutost té situace je neúnosná. Celé tělo mám v jednom ohni.

Ohně.

Vysočina.

Beltane.

Na tuhle noc, kdy mi bylo čtrnáct let, si vzpomínám ze tří důvodů.

Byla to první noc, kdy jsem byl uznán za druida. To bylo pro tak mladého kluka opojné.

Taky to byla noc, kdy mě strýc Dageus varoval, vnuknul mi podezření, že můj šťastný sen skončí dřív, než na to budu připravený.

Jako ten Tařin.

Jako to nedopustím, aby se to samé stalo Dani.

Když táta a ostatní umístili svatý kalich a hůl na oltář, strýc Dageus přišel blíž a položil mi ruku na rameno, odtáhl mě stranou se sklopeným pohledem. Zlaté oči tolik podobné těm mým se na mě zahleděly.

Oheň očišťuje, řekl. Oheň přetváří. Musíš si to pamatovat, až přijde čas, kdy ti bude připadat, že jen spaluje a ničí.

Stejně jako bolest.

Jednoho dne budeš procházet plameny, hochu.

Plameny Beltaneu? zeptal jsem se zvědavě. Tohle nebyla tradice, kterou bych znal, ale spousta složitých druidích rituálů byla léta opředena tajemstvími.

To jsou jiné druhy plamenů. Pekelný oheň. Budeš si myslet, že tu agonii nedokážeš vydržet.

Ve čtrnácti letech to se mnou otřáslo, překvapila mě ta vážnost a smutek v jeho očích. Jeho hlas byl závažný a to mě zneklidňovalo ještě víc. Byl jsem mladík, který byl pyšný na svou odvahu, ale najednou jsem ochutnal popel a strach.

Nedokážu tomu zabránit. Kameny jsou nám nyní uzavřeny. Ušetřil bych tě toho, kdybych mohl.

To mi předpovídáš budoucnost? zeptal jsem se opatrně. Přijdu tenhle rok o panictví? dodal jsem rychle. Nikdy jsem se na to žádného strýce nezeptal, ale Dageus byl jiný. Ženy ho pohledem sledovaly, ať šel kamkoliv. Jednoho dne chci být jako on s tím samým pomalým, sexy úsměvem, ze kterého moje teta Chloe (která je zatraceně sexy a jen o deset let starší než já) pokaždé roztaje.

Jsem připravený. Chci, aby to byla Tara.

Smutně se usměje.

V mém klanu se šeptá, že Dageus vidí záblesky budoucnosti. Že když cestoval skrz čas - než nám Světlá královna vzala naši moc procházet se během jedné hodiny celými staletími - viděl hodiny, dokonce celé dny našich budoucích životů. Nikdy o tom nemluvil, ale vždycky jsme si to mysleli. Má neuvěřitelné předtuchy, které se prokázaly být neskutečně cenné během mnoha příležitostí.

Nevím kdy a jak se to stane, nedokážu tomu zabránit, aniž bych tě musel uvěznit, to není žádný život. Čas je ošidný. Může se to stát, ale nemusí, ale pokud se to stane, bude to pro tebe nepředstavitelný test. Jestli ta hodina nadejde, musíš se držet jedné věci.

Znovu mi přejede mráz po zádech. Jaké?

Lásky. Bez ní tě to zlomí. Jakmile v sobě budeš mít alespoň jiskru pravé a dobré lásky, Keltar v tobě přežije. A ty se vrátíš.

Vrátíš.

Znám tu tvrdou pravdu.

Pokud zůstanu v té úžasné Vysočině ve své mysli, tak se nikdy nevrátím.

Musíš se postavit ohni. Netuším, jak dlouho ho musíš strpět. Musíš se držet a zůstat při vědomí. Musíš se připravit, až nadejde tvoje příležitost, nebo neuspěješ. Strýc Dageus se tiše zasměje. Každého čas nakonec nadejde. Ale tvůj ne. S trochou štěstí budeš žít navždy.

Díval jsem se na něj, odmítal uvěřit, že má schopnost předvídat budoucnost. Říkal jsem si, že nikdo nežije věčně (to jsem netušil, že se proměním v Temného prince) a on jen blábolí, protože je pološílený, nejspíš kvůli těm třinácti mrtvým duším, co nosí uvnitř sebe. Pak jsem se mu vytrhl, utíkal pryč a odmítal s ním několik dní promluvit.

Teď bych si přál, abych se ho zeptal na několik otázek, přál bych si vědět, co viděl, jaká je ta příležitost, protože já žádnou nevidím.

Láska?

Dokážu ji vůbec ještě cítit?

Od chvíle, kdy jsem se začal měnit, jsem nenáviděl všechny a všechno kolem sebe. Přiznávám, že je možné, že moje nenávist urychlila tu proměnu, krmila ty špatné věci ve mně. Ale láska? Cítit tady a teď lásku? Nejsem si jistý, že je to vůbec možné.

Ale samozřejmě, že je.

To dělám celou dobu. Stejně jako můj táta a celý můj klan před námi, Vysočina je naše největší láska. Chránil jsem se, ale nerozuměl tomu. Nejsem muž, který by si mohl vzít ženu z cizí země a jít k ní žít. Já jsem se oženil se svou rodnou zemí, s půdou ve Skotsku.

V těch horách a údolích vidím tváře těch, které bych chránil vlastní duší, vidím je za zavřenými víčky. Moji matku a otce, moje sourozence Colleen, Caru, Coryho a taky Taru, moji sladkou, sladkou Taru - to je třetí důvod, proč si tu noc vybavuji tak jasně, pod hvězdnou oblohou mě připravila o moje panictví na posteli z mechu u jezera a já ji za to miloval a láska neumírá jen proto, že už tu ta osoba není - i když by to tak bylo snadnější - moji přátelé a vesničané a nádherná, dokonalá, sebevědomá Danielle O'Malleyhová, která chrání své zlomené srdce za širokým úsměvem.

Naposledy se podívám na svůj klan, nadechnu se vůně pečeně a brambor, zamumlám sbohem dávno mrtvé Taře a zavrhnu ten dokonalý únik. Donutím se přijmout to, co se mi děje.