Richell Mead: Storm Born (Dark Swan #1) - 1. kapitola

Překlad 1. kapitoly



Už jsem viděla divnější věci než botu co vás pronásleduje, i když jich nebylo moc.

Bota Nike Pegasus ležela na kancelářském stole, neškodná, vymalovaná v odstínech šedi, bílé a oranžové. Kus tkaničky chybělo a na podrážce byla nabalená hlína. Byla to levačka.

Co se týče mě, no... Pod kabátem, který mi sahal nad kolena jsem měla Glock .22 nabitý kradenými náboji. Stříbrné kulky byly schované v kapse kabátu. Na boku jsem v pochvě měla athame, jedna strana čepele byla ze stříbra, druhá ze železa. Kousek vedle jsem v pouzdru měla hůlku, ručně opracované dubové dřevo nabité kouzlem, které by pravděpodobně lehce zvládlo vyhodit do vzduchu ten kancelářský stůl, kdybych chtěla.

Říct, že jsem se cítila až moc nastrojená by  bylo lehké slovo.

"Tak," řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl co nejvíc normálně, "proč myslíte, že je vaše bota... uh, posedlá?"

Brian Montgomery, muž něco přes třicet, který se se sebezapřením snažil zamaskovat ustupující vlasy, si nervózně změřil dotyčnou botu a olíznl rty.
"Vždycky když si jdu zaběhat, tak mi podráží nohy. A pořád se pohybuje. No, vlastně to nikdy nevidím na vlastí oči, ale... Vždycky se zouvám u dveří, a pak ji najdu třeba pod postelí nebo jinde. A občas, když na ni sáhnu, tak je chladná, jako fakt chladná jako, jako..." hledal nějaký výraz a pak řekl: "Jako led."

Přikývla jsem a rychle pohlédla zpátky na botu, ale nic jsem neřekla.

"Podívejte, slečno... Odilie... nebo jak. Nejsem blázen. Ta bota mě pronásleduje. Je zlá. Musíte s tím něco udělat, jasný? Blíží se maraton, a dokud se tohle nestalo, tyhle botasky mi nosily štěstí. Když jsem je kupoval, nebylo to nic levnýho. Investoval jsem do nich."

Znělo mi to bláznivě - a to už je co říct - ale nic by mi neudělalo zkontrolovat to, zvlášť když už jsem se viděla jednou nohou venku. Sáhla jsem do druhé kapsy než byla munice a vytáhla kyvadlo. Úplně obyčejné s tenkým stříbrným řetízkem na jehož konci visel malý čtyřhranný krystal.

Nechala jsem si proklouznout konec řetízku mezi prsty a rozevřenou ruku jsem podržela přímo nad botou, vyčistila jsem mysl a krystal nechala volně viset. O chvíli později se sám od sebe začal točit.

"Ať se propadnu..." zamumlala jsem a zastrčila kyvadlo zpět do kapsy. Něco na tom bylo. Otočila jsem se zpátky k Montgomerymu a pokusila se nahodit tvrďáckej výraz, protože to je to, co klienti většinou očekávají, "Radši byste měl opustit místnost, pane. Pro vaše vlastní bezpečí."

To byla pravda jenom na půl. Většinou mě klienti za zády otravovali. Pokládali pitomý otázky a někdy dělali ještě pitomější věci, což většinou bylo nebezpečnější pro mě než pro ně.

Neváhal, aby se odsud dostal. Hned co za ním zapadly dveře, našla jsem ve své tašce lahvičku se solí a vytvořila na podlaze pracovny velký kruh.  Vzala jsem botu a hodila ji doprostřed a stříbrnou čepelí načetla čtyři světové strany. Na první pohled se kruh nezměnil, ale teď jsem cítila slabé pulzování moci, signalizující, že nás zapečetil dovnitř.

Snažila jsem se nezívat. Vytáhla jsem hůlku a dál svírala nůž. Cesta do Las Cruses mi trvala čtyři hodiny a skoro žádný spánek zapříčinil, že mi připadalo, že to zabralo dvakrát tolik času. Vyslala jsem část své vůle do hůlky, přidržela jí nad botou a promluvila zpívavým hlasem.

"Vyjdi, vyjdi, ať jsi kdokoliv."

Chvíli bylo ticho, a potom vysoký mužský hlas prudce řekl: "Zmiz, mrcho!"

Skvělý, bota s náturou.

"Proč? Máš něco lepšího na práci?"

"Lepšího než se zahazovat se smrtelníkem."

Usmála jsem se. "Něco lepšího na práci v botě? No tak. Jako slyšela jsem, kde teď squattuješ, ale nemyslíš, že to je pod tvojí úroveň? Vždyť ta bota není ani nová. Mohl by jsi na tom být o hodně líp."

Hlas si uchoval svůj otravný tón, ne výhružný, ale jednoduše podrážděný z toho, že ho ruším. "Že squattuju? Myslíš, že nevím, kdo jsi, Eugenie Markham? Černá labuť zvaná Odilie? Krvezrádce. Mrcha. Nájemný zabiják. Vrah." To poslední prakticky vyplivl. "Jsi sama mezi svým i mým druhem. Krvežíznivý stín. Uděláš všechno pro ty, co ti zaplatí. To z tebe dělá víc než žoldáka. Dělá to z tebe děvku."

Předstírala jsem, že mě to nudí. Takhle už mi většinou říkali jiní. Teda až na to, že mě oslovili mým jménem. To bylo nové - a trochu znepokojující. Ne že bych mu to dala najevo.

"Už jsi skončil? Protože já nemám čas tu stát, dokud si nedostěžuješ.

"Nejsi snad placená od hodiny?" zeptal se znechuceně.

"Mám úkolovku."

"Aha."

Obrátila jsem oči v sloup a znovu se chopila hůlky. Soustředila jsem se celou svou myslí, sbírala jsem energii z celého svého těla a část z okolí.

"Konec srandiče, jestli vylezeš sám, neublížím ti. Vyjdi."

Nemohl ustát ten příkaz a moc v něm schovanou. Bota se zatřásla a začal z ní stoupat kouř. Ježíši. Doufám, že se ta bota nespálí. To by Montgomery nerozdýchal. Kouř stoupal a měnil se ve velký tmavý tvar asi o dvě stopy vyšší než já. S tou jeho jedovatostí jsem čekala něco jako drzého elfa Santy Clause. Místo toho se nade mnou zjevil svalnatý muž jehož nohy splývaly v malém točivém cyklonu. Kouř se zpevnil do šedočerné kůže a já měla jen chvíli na to, abych zhodnotila vývoj situaci. Hůlku jsem rychle vyměnila za zbraň, kterou jsem odjistila už při vytahování z pouzdra. To už se po mně natahoval, a tak jsem mu uskočila z cesty, i když mě omezoval kruh. Byl to kér. Mužský kér, což bylo hodně neobvyklé. Očekávala jsem obyčejného fae, což by vyžadovalo stříbrné kulky nebo ducha, což by žádné kulky nevyžadovalo. Kéry jsou bohyně a bohové násilné smrti. Většinou omezení na obývání kanop. Když se kanopy opotřebují, mají Kéry tendenci najít si nový domov. Moc jich na světě nezbylo a ubývají dále.

Naklonil se nade mě a já z něj stříbrným nožem pěkný kus odřízla, pravou rukou, tou na které jsem nosila náramek z onyxu a obsidiánu. Tyhle kameny by se na duchu smrti jako jen on měli podepsat i bez čepele. Odvedli dobrou práci, sykl bolestí a na moment zaváhal. Toho jsem využila, abych si nabila stříbrnými náboji. Tak úplně jsem to nestihla, protože se rychle vzpamatoval. Uhodil mě tou obrovskou rukou, což mě odmrštilo na stěnu kruhu. Sice vypadají průhledné, ale jsou pevné jako cihly. Jednou ze stinných stránek uvězňování ducha v kruhu je, že jsem uvězněná s ním. Nejvíc to odnesla ruka a rameno. Bolest mnou procházela v malých návalech. Bylo na něm vidět, že je sám se sebou spokojený, jak většinou zločinci s přehnaným sebevědomím bývají.

"Jsi silná, jak se říká, ale byla jsi blázen, když jsi myslela, že mě můžeš vyhostit, měla jsi mě nechat na pokoji," jeho hlas teď byl hlubší, skoro pohřební. Zatřepala jsem hlavou, jednak ve znamení nesouhlasu a jednak, abych se zbavila závratě.

"Ta bota ti nepatří."

Pořád se mi nedařilo zastrčit ten zatracený náboj. Ne, když byl připravený znovu zaúčtočit, navíc jsem měla obě ruce plné a nemohla si dovolit risknout upustit jednu ze zbraní. Natáhl se po mně a já ho znovu řízla. Zranění bylo malé, ale athame bylo jako jed. Nakonec ho oslabí, pokud zůstanu naživo tak dlouho. Rychle jsem udělala ještě jeden výpad, ale očekával ho a popadl mě za zápěstí, stiskl ho a zkroutil do nepřirozeného úhlu a donutil mě upustit athame a vykřiknout. Doufala jsem, že mi nic nezlomil. Spokojeně se ušklíbl, popadl mě za ramena a zvedl mě tak, že jsme byli tváří v tvář. Jeho oči byli žluté se svislými štěrbinami jako by byli hadí. Když promluvil, jeho dech byl horký a zaváněl hnilobou.

"Jsi malá, Eugenie Markham, ale kouzelná a tvoje maso je čerstvé. Možná bych neměl tak spěchat a nechat si tě pro sebe. Líbilo by se mi slyšet tě pode mnou naříkat."

Fuj. Fakt jsem právě dostala nabídku? A zase řekl moje jméno. Jak ho pro všechno na světě může znát? Nikdo z nich ho nezná. Pro ně jsem Odilie, pojmenovaná po černé labuti z Labutího jezera. Tuhle přezdívku vymyslel můj nevlastní táta. Není sama o sobě nijak hrůzunahánějící, ale vžila se, i když pochybuju,  že některé z těch stvoření tuší podle čeho je. Myslím, že na balet se moc nedostanou.

Kér mě zvedal za paže - zítra budu mít pěkné modřiny - ale dlaně a předloktí jsem měla volné. Byl si tak jistý sám sebou, tak arogantní a sebevědomí, že nevěnoval pozornost mým máchajícím rukoum. Jestli si všiml, tak si nejspíš myslel, že se jen snažím osvobodit. Ve chvilce jsem konečně zastrčila zásobník a nabila. Povedlo se mi trochu neohrabaně vystřelit a on mě pustil - ne zrovna jemně. Klopýtala jsem, jak jsem se snažila znovu najít ztracenou rovnováhu. Kulky by ho pravděpodobně sami o sobě nezabili, ale stříbro v té, která uvízla uprostřed jeho hrudi ho mohlo alespoň hodně bolet.

Zapotácel se nazpět, napůl překvapený a já přemýšlela, jestli se někdy vůbec setkal se zbraní. Znovu jsem vypálila, pak znovu, znovu a znovu. Výstřely byly hlasité, doufala jsem, že Montgomery neudělá nějakou blbost, jako třeba, že vběhne dovnitř. Kér řval vzteky a bolestí, každým výstřelem kousek ucouvl  až byl těsně u hranice kruhu. Vyrazila jsem k němu, znovu vzala do ruky athame. Několika rychlými pohyby jsem vyřezala symbol smrti do té části hrudi, která nebyla zkrvavená a narušená kulkami. Vzduchem v kruhu okamžitě prolétl elektrický výboj. Vzadu na krku se mi zježily vlasy a vzduch byl cítit jako po bouřce. Zakřičel a skočil kupředu, poháněný vztekem a adrenalinem nebo na co tyhle potvory fungujou. Ale už pro něj bylo pozdě. Byl označený a zraněný. Byla jsem připravená. V jiné náladě, jednoduše bych ho mohla vypudit do Jiného světa; snažila jsem se nezabíjet, pokud jsem přímo nemusela. Ale to s tou sexuální narážkou přehnal. Ale teď jsem byla naštvaná. Půjde do světa mrtvých, rovnou k Persefoniným branám.

Znovu jsem vypálila, abych ho zpomalila. Střelila jsem trochu jinam, než jsem původně mířila, ale stále jsem ho zasáhla. Vyměnila jsem athame za hůlku. Tentokrát jsem si nepředstavovala proudící sílu. S dobřecvičeným klidem jsem nechala část svého svědomí uniknout tomuto světu. Ve chvíli jsem dosáhla hranic Jiného světa. Byl to snadný proces. Dělala jsem to pořád. To, co mělo přijít bylo o něco těžší, zvlášť, když jsem byla oslabená bojem, ale stále to bylo něco, co jsem udělala automaticky. Svoji vlastní duši jsem držela mimo území smrti, ale dotkla jsem se ho a vyslala spojení skrz hůlku. Vsálo ho to dovnitř a jeho tvář se zkroutila děsem.

"Tohle není tvůj svět," řekla jsem potichu a cítila jak moc proudí skrz i kolem mě.

"Tohle není tvůj svět a já tě vyhošťuji. Posílám tě k černé bráně, na území smrti, kde se buď můžeš znovu zrodit, zmizet v zapomení nebo shořet pekelným plamenem. A mně je to u prdele. Běž."

Křičel, ale magie ho pohltila. Vzduch se zachvěl, za to mohl nahromaděný tlak. Skončilo to náhle, jako když prásknete balónek. Kér byl taky pryč, zbyly po něm jen šedé jiskry, které se brzy vypařily také.

Padla jsem na kolena a zhluboka dýchala. Na chvíli jsem zavřela oči, jak se moje tělo uvolnilo a moje vědomí se vrátilo do tohoto světa. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná zároveň. Zabít ho bylo skvělé. Dokonce skoro opojné. Dostal, co si zasloužil a já se o to musela postarat.

O pár minut později se mi vrátilo trochu síly. Vstala jsem a otevřela kruh, což zničehonic utlomilo moje pocity. Uklidila jsem svoje nástroje a zbraně a šla najít Montgomeryho.

"Vymítila jsem vaši botu," řekla jsem mělce. "Zabila jsem toho ducha."

Nemělo smysl vysvětlovat mu rozdíl mezi Kérem a pravým duchem, nerozuměl by tomu. Pomalu vstoupil do pokoje a opatrně zvedl botu.

"Slyšel jsem výstřely. Jak můžete zastřelit ducha?"

Pokrčila jsem rameny. Na místě, kde jsem narazila do zdi, když mě Kér odhodil, to zabolelo.

"Byl to pevný duch."

Prohlížel si botu jako dítě a pak se s nesouhlasem podíval na koberec.

"Na koberci je krev."

"Přečtěte si smlouvu, co jste podepsal. Nepřebírám žádnou zodpovědnost za vzniklé škody, včetně škod na majetku."

S vrčením mi zaplatil - v hotovosti - a já odešla. Byl tak zapálený do své boty, že bych pravděpodobně mohla zdecimovat celou kancelář.

V autě jsem vybalila z tašky Milky Way. Boje jako tenhle vyžadují okamžitý přísun cukru a kalorií. Hned, co jsem dojedla, vzala jsem do ruky telefon. Měla jsem zmeškaný telefon od Lary. Hned, co jsem zpořádala druhou tyčinku a najela na silnici I-10 zpět do Tusconu, jsem vytočila její číslo.

"Čus," řekla jsem.

"Ahoj. Zvládla jsi ten džob pro Montgomeryho?"

"Jo."

"Byla ta bota fakt posedlá?"

"Jo."

"Hm! Kdo by to byl řek? Docela sranda. Ztracený duše a duše v botě..."

"Docela blbý," řekla jsem káravě. Lara je možná dobrá sekretářka, ale má rozhodně co zlepšovat. "Tak co se děje? Nebo si mě jenom kontrolovala?"

"Ne. Mám tady pro tebe tu nejdivnější zakázku. Nějakej chlap - no, upřímně, zněl jako schizofrenik. Ale tvrdí, že jeho sestra byla unesena skřítky, šlechtou. Chce, abys jí dostala zpátky."

Umlčelo mě to. Zírala jsem na dálnici a na modré nebe přede mnou, ale nevnímala jsem to. Část mě se snažila zpracovat, co právě řekla. Takovéhle žádosti jsem nedostávala zrovna často. No dobře, nikdy. Záchraná akce jako tahle si žádala, abych fyzicky přesla do jiného světa.

"Tyhle věci nedělám."

"To jsem mu řekla," v Lařině hlase zaznívala nejistota.

"Dobře, co mi neříkáš?"

"Nic, nejspíš. Já nevím. To jen že.... říkal, že je pryč už přes rok a půl, v době, kdy zmizela jí bylo čtrnáct."

Zhoupl se mi žaludek. Bože. Děsný osud pro někoho tak mladého. Oproti tomu je celá záležitost s kérem naprosto nic.

"Zněl celkem zoufale."

"Má důkaz, že byla unesená?"

"Já nevím. Nevypadal ve své kůži. Byl hrozně paranoidní. Vypadalo to, že si myslí, že jeho telefon sledují."

Tomu jsem se zasmála.

"Kdo? Šlechta?" Šlechtou jsem nazývala bytosti, které se většinou vyskytovali v západoevropské mytologii, kde se jim většinou říká víly nebo sidhe. Vypadali jako lidé, jenže místo technologie měli magii. Slovo "skřítci" považovali za urážlivý výraz, takže jsem to respektovala tak - zhruba - že jsem jim říkala tak, jak kdysi staří angličtí rolníci. Šlechta. Což také znamenalo - dobří lidé. Dobří sousedé. Pochybný výraz, přinejmenším. Šlechtici ale spíše preferují výraz "zářící", ale to je prostě hloupé. Zas tolik bych jim nefandila.

"Já nevím," řekla mi Lara. "Jak jsem řekla, vypadal tak trochu jako schizofrenik."

Rozhostilo se ticho, držela jsem telefon a s autem jela 50 u postraní čáry.

"Eugenie! Doufám, že o tom nepřemýšlíš."

"Čtrnáct, jo?"

"Vždycky jsi říkala, že je to nebezpečné."

"Puberta?"

"Přestaň! Víš o čem mluvím. Překročení hranice."

"Jo, vím jak to myslíš."

Bylo to nebezpečný, šíleně nebezpečný. Cestování ve formě duše vás mohlo zabít, ale měli jste slušné šance vrátit se zpátky ke svému tělu. Překročit hranici fyzicky by změnilo veškerá pravidla.

"Je to šílený."

"Dohodni to," řekla jsem jí. "Neuškodí, když si s ním promluvím."

Úplně jsem viděla, jak se kouše do rtu, aby neprotestovala. Ale nakonec jsem to přece já, kdo jí podepisuje výplatní šeky. A to respektuje. Po chvilce ticha mi sdělila informace o dalších nabídkách na práci a pak se vrátila k více lhostejným tématům jako slevy v obchoďáku a záhadný škrábanec na jejím autě.

Něco na Lařině rozverném klábosení mě vždycky donutilo k úsměvu, ale taky mě občas děsilo, že drtivá většina mých společenských kontaktů pocházela od někoho, koho jsem nikdy neviděla. Většina setkání tváří v tvář u mě probíhá hlavně s duchy a šlechtou.

Bylo něco po večeři, když jsem se vrátila domů. Můj spolubydlící, Tim, byl zřejmě venku. Nejspíš šel číst básničky. Navzdory polským kořenům měl geny, které mu nevysvětlitelně daly indiánské rysy. Vlastně vypadal jako Indián víc, než kterýkoli pravý. Rozhodl se založit na svém vzhledu kariéru. Nechal si narůst dlouhé vlasy, změnil si jméno na Timhoty Red Horse. Živí se čtením indiánské poezie v místních ubytovnách a snaží se sbalit turistky používáním výrazů jako "moji lidé" a "Velký Duch" a podobně. Je bídné, říct tu maličkost, ale docela často se mu to daří.

Na druhou stranu z toho nemá moc peněz, tudíž ho nechávám bydlem se mnoum, když se bude starat o dům a uklízet. Mně to přišlo jako sakra dobrý obchod. Po celodením úmorném boji s nemrtvými mi přišlo drhnutí vany prostě moc.

Vydrhnout svoje athame byl naneštěstí úkol, kterého jsem se musela zhostit sama. Potom jsem snědla večeři, svlékla se a naložila na dlouhou dobu do sauny. Na svém malém domě v podhůří jsem měla ráda spoustu věcí, ale sauna byla moje nejoblíbenější. Sice se to zdá trochu nesmyslný mít saunu v pouští, ale v Arizoně jsou většinou suchá vedra, ale mám ráda pocit vlhkosti a vláhy na své kůži. Opřela jsem se o dřevěnou zeď a užívala si pocit, kterak se mi s potem vyplavuje z těla i stres. Bolelo mě celé tělo, některé části víc než jiné - a to horko mi uvolnilo alespoň některé svaly.

Samota byla také příjemná. Bylo to ubohé, z nedostatku společnosti jsem nemohla vinit nikoho jen sebe. Strávila jsem spoustu času sama a nevadilo mi to. Když mě můj nevlastní táta Rolan poprvé trénoval na šamana řekl mi, že v hodně kulturách žijí šamani v podstatě normálně mezi lidmi. Tenkrát na základce mi to znělo šíleně, ale teď to dává větší smysl, když jsem starší.

Sice jsem nebyla totální samotář, ale vždycky mi dělalo problémy navázat kontakt s lidmi. Mluvit před většími skupinami lidí byla moje smrt. Dokonce i mluvit s jedním člověkem mi dělalo problémy. Nemám žádné zvíře ani děti abych za nimi bloumala a nejspíš bych nemohla mluvit o věcech jako například o incidentu v Las Cruses. Jo, můj den je dlouhý. Řídila jsem čtyři hodiny, abych bojovala se starověkým noshledem zla. Po pár kulkách a zranění nožem jsem ho vyhladila a poslala do světa mrtvých. Bože, přísahám, že za tohle svinstvo bych potřebavolala zvednout plat. Myšlenka hodná zasmání.

Když jsem se vrátila ze sauny, našla jsem vzkaz od Lary, která schůzku z pološíleným bratrem dohodla na zítřek. Poznamenala jsem si to v kalendáři, dala si sprchu a vrátila se do pokoje, kde jsem si oblékla černé hedvábné pyžamo. Z nějakého důvodu byla příjemná pyžama slabost, kterou jsem si dovolila jako protiklad ke špinavému a krvavému životnímu stylu. To dnešní bylo tílko s velkým výstřihem, které nikdo nemohl vidět. Když byl doma Tim, chodila jsem v obyčejném županu.

U stolu jsem se dala do skládání puzzlí, které jsem právě koupila. Byl na nich obrázek kotěte hrajícího si s koulí vlny. Moje zamilovanost do puzzlí společně s pyžamy vytvářela podivnou dvojci ulehčující mé mysli. Možná to bylo proto, že byli tak hmatatelné. Mohli jste jednotlivé kousky držet v rukou a skládat je dohromady narozdíl od věcí bez podstaty, se kterými jsem většinou pracovala.

Zatímco jsem hledala správné puzzle, snažila jsem se setřást otázku, odkud znal kér mé jméno. Co to mělo znamenat? V Jiném světě jsem měla spoustu nepřátel. Nelíbila se mi myšlenka, že by mě mohli vystopovat. Dávala jsem přednost tomu být Odilie. Anonymní. V bezpečí. Pravděpodobně nemělo smysl dělat si s tím hlavu. Ten kér byl mrtvý. Už to nikde nebude roztrubovat.

Po dvou hodinách jsem puzzle dokončila a obdivovala je. Kotě mělo hnědý, mourovatý kožíšek a téměř azurově modré oči. Klubko bylo červené. Vzala jsem svůj digitální foťák, vyfotila si obrázek a pak puzzle rozložila a naházela zpátky do krabice. Přijde a odejde.

Zívla jsem a skočila do postele. Tim dneska pral. Povlečení bylo tvrdé a čisté. Nebyla tam ani stopa po vůni čestvého vzduchu. Navzdory únavě jsem nemohla usnout. Což byla jednou z ironií života. Když jsem byla vzhůru, mohla jsem upadnout do polospánku lusknutím prstů. Moje duše mohla opustit tělo a cestovat po jiných světech. Ale z neznámých důvodů se mi spánek stále vyhýbal. Doktoři mi předepsali spousty sedativ, ale já je nesnášela. Prášky a alkohol váží duši k tomuto světu, a i když jsem si čas od času dopřála, vždycky jsem byla radši připravená v momentě vyklouznout. Předpokládala jsem, že dnešní nespavost měla co dočinění s jednou čtrnáctiletou holkou. Ale ne. Ještě jsem o tom nechtěla přemýšlet. Ne dokud nepromluvím s jejím bratrem.

Povzdechla jsem si a snažila se přijít na něco jiného o čem přemýšlet, převalila jsem se a zírala na strop a na plastové nasvícené hvězdy. Začala jsem je počítat, jako za jiných nocí beze spánku. Bylo jich přesně 33, přesně jako minule. Ale nikdy neublíží, když to znova zkontroluju.