7. kapitola
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším, když mi Wil řekl, že chce jít taky. Proč najednou všichni chtěli na nejnebezpečnější výlet v dějinách? Já rozhodně nechtěla jít. Proč chtěli oni? Kdybych si tak s nima mohla vyměnit místo.
„Ne,“ řekla jsem mu na to, „Akorát se tam necháš zabít.“ Teď jsem zněla přesně jako Roland.
„Jo, ale řekla jsi, že bych šel bez těla. Jen moje duše může jít.“
„Na tom nesejde. Duše je pořád tvoje podstata, pořád připoutaná k tvýmu tělu. Někdo jí hodně ublíží a tvoje tělo je odepsaný taky.“
Vypadal, že je mu to jedno, což mi přišlo celkem ironický na někoho, kdo vypadal, že se všeho bojí. Jeho poslední argument byl, že Jasmíne bude vystrašená a traumatizovaná, a že jeho přítomnost jí uklidní místo toho, aby byla vydána napospas dalším cizincům. Něco na tom nejspíš bylo, ale varovala jsem ho, že v tom světě bude jen odrazem a nebude se moc podobat sám sobě. Nemusela by ho poznat. Přijal to, ale zůstal neoblomný a já si řekla, že je jeho problém, jestli se nechá zabít. Dokud by mě samozřejmě nezabil spolu s ním.
Taky jsem se ujistila, že zaplatil předem. Radši nebudu riskovat.
Když nastala ta noc, vzala jsem sebou Tima. Jelikož Wil nebyl schopen fyzicky přejít, potřebovali jsme někoho, kdo pohlídá jeho tělo. Tim to vzal stylem, že jede na letní tábor, vzal si sebou stan a bubínek a všechno. Řekla jsem mu, že je to blb, ale on si plánoval, jak potom bude vyprávět svým kamarádům, jak se vydal na spirituální cestu. Viděl to tak, že bude lhát jen na půl. Mohla jsem říct Rolandovi a tohle všechno si ušetřit, ale nechtěla jsem riskovat, že by se vyplížil za mnou. Takže rozhodnutí padlo na Tima.
Vyjeli jsme z města a jeli po prašných cestách, které vedli pouští. Wil na nás čekal na smluveném místě, stranou od veřejných prostor. Byla nádherná noc, měsíc a hvězdy zářili na obloze. Byli tu ještě další slabá místa mezi světa, která by se dala využít, ale vybrala jsem si tohle, protože se mi líbilo to soukromí a protože bylo jedno z nejlepších. Chtěla jsem na přechod použít, co nejmíň síly jsem mohla, zvlášť, když jsem musela vzít Wila sebou.
Jak to tak chodí, měli jsme dost problémů uvést ho do tranzu.
„Ježiši, řekla jsem podrážděně a dívala se jak leží v měsíčním světle, „kolik jsi vypil toho kafe?“ Nejspíš kafe ani nepije, moc karcinogenů nebo tak něco.
„Promiň,“ pokusil se ležet nehnutě, „jen o ní mám strach.“
Ležel na dece kousek od našeho malého ohniště, vůně spáleného dřeva se vznášela ve větru. Tim seděl blízko u stanu se svým iPodem. Pálilo mu to dost na to, aby mě nechal na pokoji dělat svou práci. S tím jak sebou Wil škubal jsem pochybovala, že by ho uspalo něco slabšího než Valium. Ne to by nám nijak nepomohlo.
„Jsou tu kojoti?“ zeptal se, „říká se, že někteří z nich napadají lidi. Dokonce i když jsou u ohně. Můžou mít vzteklinu. A hadi-“
„Wile! Plýtváš mým časem. Jestli se brzo neuklidníš, tak jdu bez tebe.“
Zapadající měsíc už se dotkl obzoru. Nechtěla jsem přecházet po jeho zapadnutí. Vyndala jsem kyvadlo a dala ho nad Wilův obličej. Hypnóza mi moc nešla, ale v minulosti se mi ale několikrát povedlo navrátit svým klientům duši. Doufala jsem, že to bude fungovat i na něj a začala ho provázet kroky nevědomí.
Fungovalo to, nebo aspoň fungovala moje hrozba, že půjdu bez něj. Konečně jsem viděla, že upadá do bdělého spánku. Perfektní čas na to, aby se jeho duše oddělila od těla. Vzala jsem si hůlku a povolala k sobě jeho ducha, cítila jsem, jak se staticky vznáší u mě, ale neviděla jsem ho. Potom jsem uvolnila vlastní vědomí, rozprostřela svou mysl a dotkla se bran tohoto světa a snažila se dosáhnout na Jiný svět jak jen to šlo. Během toho, jsem se soustředila na svoje tělo, abych ho přenesla v celku a na rozdíl od ostatních jsem byla schopná vzít sebou další věci – oblečení, zbraně.
Nejdřív to vypadalo, že se nic neděje, potom se krajina kolem mě zamihotala, skoro jako v horku. Můj zrak se rozostřil a zanechal mě dezorientovanou, a pak se prostor kolem mě vyjasnil. Vzalo mi to dech a přelila se přese mě vlna zmatenosti. Tyhle následky brzy pominuly. Byla jsem dost dobrá v přecházení světů.
„Panebože,“ vydechl hlas, který vzdáleně připomínal Wila.
Podívala jsem se vedle sebe a viděla, jak vypadá v Jiném světě. Nebyl dost silný ani na to, aby přišel v živelné formě, vypadal jako kterýkoliv duch v mém světě: vágní tvar, průhledný a zamlžený.
„Dokázala jsi to. Fakt jsi nás převedla.“
„Jasně, žiju, abych posloužila.“
„Popravdě, paní, to je naše práce.“
Otočila jsem se a pokusila skrýt své překvapení. Moji sluhové stáli přede mnou, ale nevypadali tak, jak v mém světě. V tomhle světě, v Jiném světě, byli jinak stavění, objevili se ve své normální formě a ne jen jako odraz.
Nandi stála rovně a nezúčastněně, měla černou pleť a mohlo jí být tak po čtyřicítce. Její obličej měl tvrdé rysy, jakýmsi způsobem byla krásná. Bezvýraznou tvář jí rámovaly ocelově šedé vlasy stejně jako její duchovní formě.
Čekala jsem, že Finn bude mrňavej a mrštnej. Ale on byl skoro stejně velký jako já se slunečně zářivými vlasy, které trčely do divných úhlů. Tvář měl posetou pihami a šklebil se na mě stejně jako v mém vlastním světě.
Volusian vypadal stejně jako vždycky.
Nějak jsem nevěděla, co říct, když jsem je viděla takhle. Bylo to celkem ohromující. Tiše mě sledovali a čekali na rozkazy. Vyčistila jsem si hrdlo a snažila se působit povzneseně.
„Fajn, tak s tím trochu pohnem. Kdo ví kudy se jde za tím chlápkem?“
Věděli to všichni, jak se ukázalo. Stáli jsme na křižovatce cest, která přesně odrážela tu v mém světě. Krajina kolem nás byla nádherná a teplá v západu slunce, v několika směrech o tolik příjemnější než Tuscon. Cestu lemovali třešně v rozkvětu a růžovo-bílé lístky se z nich snášeli na zem, jak se do větví opřel vítr.
„Právě se nacházíme v Jeřabinové zemi, paní,“ vysvětlila plytce Nandi. „Když půjdeme po této cestě, dojdeme do té části Olšové země, kde žije Aeson.“
Podívala jsem se tím směrem. „Žádná dlážděná cesta?“
Nandi ten vtip nepochopila. „Ne, cesta je z hlíny. Bude to trvat dlouho, navíc musíme jít pěšky. Nejspíš to shledáš zdlouhavým a unavujícím a budeš litovat, že jsi na tu výpravu přistoupila.“
„Nech si to nadšení.“
Zmateně se na mě podívala. „To nebylo nadšení, paní.“
Vyrazili jsme a já po pěti minutách zjistila, že je naprosto zbytečné navazovat nějakou konverzaci. Takže místo toho jsem studovala okolí, jakoby to udělal každý dobrý voják. Už párkrát jsem přešla v plné fyzické formě, ale nikdy jsem nezůstala dlouho. Většinou se to týkalo zaběhnutých duchů. Vždycky jsem skočila dovnitř, udělala svou práci a skočila ven.
S takovou krásou, co tu byla, mi přišlo neuvěřitelné, že se tamní obyvatelé snaží proplížit do mého světa. Ptáci zpívali sbohem zapadajícímu slunci. Země, kterou jsme procházeli byla nádherná a úžasně barevná, jako živý obraz Thomase Kinkadea. Vypadalo to až skoro nereálně jako nějaká multibarevná šílenost.
Taky tu byla přítomná magie. Silná magie. Procházela vzduchem, každým květem, každým stéblem trávy. Usazovala se mi na konečcích vlasů. Neměla jsem ráda magii, ne tenhle typ, který prostupoval každou živou věc. Byla to magie šlechty. Lidé v sobě žádnou neměli. Brali jsme si jí od světa pomocí nástrojů a kouzel, nebylo to vrozený. Znervózňovalo mě, že jsem jí tak moc cítila ve vzduchu, skoro až jsem nemohla dýchat.
Najednou jsme překročili nějakou neviditelnou hranici a začalo hustě sněžit. Sníh ležel v závějích po krajích cesty – která byla jako zázrakem netknutá – a rampouchy visely ze stromů jako vánoční ozdoby.
„Co se to sakra děje?“ dožadovala jsem se odpovědí.
„Vrbová země,“ odpověděl Finn. „Teď jsme uprostřed zimy. Alespoň tady.“
Otočila jsem se za sebe. Všude kolem nás byla ledově mrazivá krajina. Žádné třešně nebyli v dosahu. Objala jsem se pažemi kolem těla.
„Musíme jít zrovna tudy? Vždyť mrzne.“
„Ty jsi jediná, komu je zima, paní,“ poznamenal Volusian.
„Jo,“ řekl Wil nadšeně. „Necítím vůbec nic. Není to skvělý? Vsadím se, že tě ty body co máš neochrání před omrzlinami.“
Protočila jsem oči. Pitomí duchové. Všichni. Ať už živý nebo ne.
„Jak dlouho tudy ještě půjdem?“
„Dlouho, když tu budeme takhle postávat,“ řekl Volusian.
Povzdechla jsem si, otočila se a přitáhla si kabát těsněji k tělu. Měla jsem na sobě ten, co nosím obvykle, olivově zelený z kůže, který mi sahal až ke kolenům. Nosila jsem ho hlavně, aby mi schoval zbraně, většinou bylo totiž v Tusconu horko. Teď byl až směšně slabý. S klepajícími zuby jsem následovala duchy a soustředila se hlavně na chůzi.
Po chvíli jsme překročili další neviditelnou hranici a snesla se na nás lehká vlhkost jako v sauně. Horko se vznášelo kolem nás, tentokrát jsem si kabát sundala. V nastávajícím šeru šumělo zelené listí a cikády zpívaly ve stromech. Květiny tu byli jiné než ty delikátní v Jeřabinové zemi. Tyhle měli bohatší a tmavší barvu a omamnou vůni. Sluhové mě informovali, že jsme právě vstoupili do Olšové země. Udělalo mi radost, když jsem zjistila, že tu není zima a že jsme tak blízko našemu cíli.
Dokud jsme nepřešli zpátky do Jeřabinové země s růžovými květy.
„Co se děje? To chodíme v kruzích?“
„Ne, paní,“ odpověděla Nandi. „Tohle je cesta ke králi Aesonovi.“
„Ale vždyť jsme zrovna přišli z Olšové země. Musíme se vrátit.“
„Ne pokud si cestou tam chceš zajít o několik dnů. Tělo tvého kamaráda by nevydrželo tak dlouho.“ Volusian pokývl hlavou směrem k Wilovi.
„Nedává to smysl.“
„Jiný svět není stavený jako tvůj svět,“ vysvětlil Finn. „Je těžké si toho všimnout, když tu netrávíš moc času. Je to víc znát ve fyzické formě. Země se řídí podle sebe a někdy to, co se zdá delší, je kratší. A co kratší, tak je delší. Musíme jít tudy, abychom se dostali k Aesonovi. Je to divný, ale je to tak.“
„Zní to jak červí díra,“ mumlala jsem si pro sebe a dala se znovu do pohybu.
„Červi tudy nechodí,“ řekla Nandi.
Pokusila jsem se vysvětlit, co to je červí díra. Jak někteří vědci myslíš, že teoreticky se vesmír může svraštit a ohnout a vytvořit tak cestu, která vás donese na druhý konec rychleji. Ale jakmile jsem došla ke slovu „vědci“, zjistila jsem, že bojuji předem prohranou bitvu.
Za chvíli jsme přešli do Dubové země, byla tam dechberoucí krajina plná pomerančovníků a padajícího listí, podtrhované hořícím západem slunce. Tady byl očividně podzim. Přísahala bych, že jsem ve větru cítila kouř a víno. A něco dalšího upoutalo mou pozornost.
„Hej!“ zastavila jsem se a zírala do stromů. Právě jsem viděla něco oranžového s bílým ocasem. „To byla ta liška. Přísahám, že jo.“
„Jaká liška?“ zeptal se Finn. „Žádnou nevidím.“
„Ani já ne,“ řekl Wil.
„Moje paní se přece jen zbláznila,“ povzdechla si Nandi.
„Ale už dlouho předtím,“ zamumlal Volusian.
„V mém světě mě sledovala liška… a teď jsem viděla další.“
„V Jiném světě jsou zvířata stejně jako ve tvém,“ řekl Finn. „Nejspíš je to jen náhoda.“
„Ale co když ne?“
„No, mohl to být duch lišky. Byl velký? Někdy-“
Volusian varovně zakřičel těsně předtím než se koně začali hrnout skrz stromy. Svoji zbraň a athame jsem měla venku hned a bez váhání střílela na prvního, kdo se objevil. Bylo jich dvanáct, muži a ženy, někteří ozbrojení, někteří ne. Jejich oblečení bylo jak z Pána Prstenů. Všichni jeli na koni a vypadali úžasně zastarale.
Muž, co jsem ho postřelila zakřičel. Ocelové kulky a šlechta se nemají moc rádi. Naneštěstí se na poslední chvíli pohnul, tudíž jsem ho trefila jen do ruky. Koutkem oka jsem viděla, jak Volusian zahořel modrým světlem. Doufala jsem, že bojuje na mé straně. Jeden z jezdců se na mě vrhl s mečem nabitým magií. Zkřížil se s mým železným athame a chvilku jsme tak stáli. Železo, symbol technologie, bojovalo s kovem, který nebyl tak silný, na druhou stranu byl ale nabitý magií. Jednoduše měl silnější kouzlo a můj nepřítel větší sílu.
Zatlačil mě dozadu a já zakopla o někoho, koho musel někdo z mých sluhů shodit ze sedla. Na vteřinku jsem nabyla zpátky rovnováhu a ohnala se po tom muži svým athame. Přes košili mu prosakovala krev, a potom jsem ho uhodila do hlavy. Bojoval, ale další rána ho vyřadila ze hry.
Přišla ke mně další jezdkyně. Vypálila jsem a zasáhla jí do hrudi až pozadu spadla na zem. Pod její košilí jsem viděla brnění a přemýšlela jak moc to zmírnilo střelu. Zaměřila jsem se na dalšího jezdce, ale pak ke mně promluvil ostrý ženský hlas.
„Zadrž, člověče. Nebo tvůj přítel zemře.“
Když jsem se otočila, viděla jsem vysokou ženu s dlouhými černými vlasy spletenými do dvou copů. Pokynula hlavou k mladému muži, který v natažené ruce držel nádhernou dýku. A na konci té dýky se vznášel Wilův duch. Obklopovala ho zlověstná, zlatavá záře a tak trochu vypadal jako hmyz, který se zasekl v jantaru. Nevěděla jsem, co je to za magii, ale bylo mi jasné, že je v pasti. A v ohrožení.
Sakra. Tohle je přesně ten důvod proč jsem ho sebou nechtěla. Rozhodně uspěl v tom, že nás všechny zabil.
Rozhlédla jsem se kolem. Sedm z jezdců bylo zraněno, v bezvědomí nebo pravděpodobně mrtví. Na to, že jsme byli jen čtyři to vůbec nebylo špatné skóre, pomyslela jsem si, jak jsem zvažovala naši šanci na to sejmout těch zbylých pět. Moje zbraň byla stále namířená na cíl.
Ta žena se na mě lehce usmála jakoby věděla nad čím přemýšlím: „Mohla bys ho zabít, ale tvůj přítel by byl v okamžiku mrtví. Stejně jako ty."
"Záleží na tom? Stejně nás zabijete, takhle bych si sebou do dalšího světa aspoň vzala společnost."
Najednou se ozval nový hlas: "Nikdo tě nepošle do dalšího světa. Aspoň prozatím."
Jeden z jezdců, co spadl z koně se vyškrábal na nohy. Nejspíš s ním bojoval jeden z mých duchů, protože jsem ho nepoznávala. A přesto... něco mi na něm přišlo neuvěřitelně známého. Bíle blonďaté vlasy mu visely dolů k ramenům a ledově modré oči mě pozorovali.
Šel pomalu ke mně a po tváři se mu rozlil zlomyslný úsměv. Nevěděla jsem, kdo to je a přemýšlela jsem, jestli bych získala nějakou výhodu, kdybych zbraň obrátila proti němu. Byl mi větší hrozbou? Když byl jen kousíček ode mě, jeho tvář se rozzářila a propukl v hlasitý smích.
"Tomu nevěřím. Tomu nevěřím! Myška přišla přímo ke kočce. Neuvěřitelný."
Černovlasá žena ho spražila podrážděným pohledem. "Co to zase meleš, Ruriku?"
Nemohl se uklidnit. "Víte kdo to je? Černá labuť osobně. Eugenie Markham, přímo na našem prahu." Ošila jsem, když použil mé pravé jméno, i když jsem věděla, že by mě to nemělo překvapit. "Bohové, tohle jsem nečekal. Bojoval jsem s ní teprve před týdnem, a teď je tu, jak na stříbrném podnose."
"Jestli myslíš to, jak se mi ty přinášíš na stříbrným podnose, abych na tebe mohla namířila zbraň, tak předpokládám, že máš pravdu." Zvědavě jsem si ho prohlédla a pak mi to došlo. "To jsi byl ty. Ten ledový element u mě v hotelu."
Vystřihl mi poklonu. "A teď dokončím, co jsem začal. Dokonce velmi rád. Pohled na tvé nahé tělo mě pronásledoval mnoho nocí."
"Jo? Já si tě vybavuju jen proto, že bylo neskutečně lehký nakopat ti prdel."
Rurik se zašklebil. "Až s tebou budu hotový, tak si budeš pamatovat mnohem víc." Pár mužů za jeho zády si mě prohlédlo s novým zájmem. Navzdory svým silným slovům jsem ztuhla.
Černovlasá žena sjela Rurika znechuceným pohledem. "Jestli si myslíš, že tě nechám dělat nějaký perverznosti, tak na to rychle zapomeň. Jsi stejný jako oni."
"Přestaň být tak suchá, Shayo. Vždyť víš, kdo to je."
"Na tom nezáleží. Můžeš jí mít po tom, co ti to král dovolí, ale na hlídce se nic dít nebude. Zvlášť na mojí hlídce."
Neznělo to tak úplně jako ženská solidarita, ale pořád lepší něco než nic. Přišla jsem sem a očekával ošklivou smrt a né šlechtickej grupáč. Wil je sice v ohrožení, ale kdybych vystřelila, tak se mý sluhové mohou vrhnout na zbylé jezdce. Napnula jsem se, připravena vystřelit.
"Přestaňte," řekl najednou Volusian a postoupil dopředu. "Nikdo se jí nedotkne."
"Od tebe si nenecháme rozkazovat," odpověděla Shaya.
Volusiana to nevykolejilo. "Ne, ale přijímáte rozkazy od svého krále a moje paní s ním chce probrat jeden obchod."
Všimla jsem si, jak se všichni zarazili. Já taky. Obchod s jejich králem? Á jistě. Jsme v Dubové zemi, kde vládne král Dorian, ten král za kterým mě chtěl Volusian zezačátku poslat. Najednou jsem se zamyslela, jestli nás tahle zbloudilá cesta měla zavést k Dorianovi, jak původně chtěl. A jestli ano, zajímalo by mě, jestli zajetí bylo součástí plánu.
Shaya si mě chladně prohlédla. "Král Dorian s ní nic probírat nebude."
Pár mužů vypadalo jako by o tom zapochybovalo a já se toho chytla a vzpomněla si na to, jak jsme s Volusianem mluvili o Dorianovi.
"Jste si jistá?" usmála jsem se se sebevědomím postojem, jaký většinou používám na své sluhy, i když mi srdce bylo jako o závod. Pozorovalo mě moc lidí. Bylo to jako veřejný projev. "Vážila jsem dlouhou cestu, abych s ním mohla mluvit. Jak si myslíte, že bude reagovat, když mě zabijete dřív než mu stihnu doručit zprávu?"
"Řekni mi, co je to za zprávu," řekla netrpělivě.
"Budu mluvit pouze s ním. Sama. Vážně si nemyslím, že by byl rád, kdyby jste to slyšela dřív než on. Nebo kdyby jí neslyšel vůbec - v případě, že mě zabijete."
"Nezabijeme tě," řekl Rurik radostně. "Můžeme s tebou dělat spousty jiných věcí. A pořád se dostaneš ke králi... nakonec."
Volusian zapíchl svůj rudý pohled do Rurika. "A jak myslíš, že se bude Dorian tvářit až zjistí, že jsi ji měl před ním. Král si vybírá vždycky ty... vyjímečné."
V jiný situaci bych Volusiana zabila. Na čí straně sakra je? V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to blbá otázka. Vždycky byl na své straně. Vždycky.
Jezdci vypadali rozčíleně. Vypadali jakoby vážně chtěli někoho zabít.
"Zabili naše lidi, nemůžeme je nechat nepotrestaný."
Jedna z dalších jezdkyň popojela dopředu. "Ne doopravdy. Všichni jsou naživu. Někteří jen stěží... ale jestli sem dostaneme včas léčitele, tak budou žít."
Všichni jsou naživu? Tolik pro tým Eugenie. Věděla jsem, že šlechta je ve svém vlastním světě silnější, ale tohle... To nevypadalo dobře pro náš velkolepý útok na Aesona a jeho lidi. Příště budu mířit na obličej. Pochybuju, že z toho se dostanou.
"Zabijme aspoň toho slabého člověka," navrhl někdo. "Jen tak pro zábavu. Jí pořád můžeme předvést před krále."
"Král mi nabídne útočiště," informavala je a pořád se tvářila sebevědomě. "Pro celou skupinu. Naštve se, jestli jednoho z nich zabijete. Bude to na něj vrhat špatný světlo."
Lhala jsem a Shaya vypadala jakoby to věděla. "Vypadáš si velmi jistá sama sebou, Odilie, ale mě není snadné přesvědčit."
Další žena skřížila ruce na prsou. "Musíme sehnat léčitele. Potřebují pomoc. Hned."
Shaya o tom chvilku přemýšlela a pak zostra přikývla. Některé své lidi intsruovala, aby zůstali se zraněnými, ty další, aby mě odvedli. Ale než to udělala, přikázala, aby mě odzbrojili. Rurik si to náramně užil, dotýkal se mě i tam, kde to nebylo nutné, když mi odebíral athame - rukojetí napřed, samozřejmě - a hůlku. Když chytil pistoli, po tváři mu přejel šokovaný výraz a ucouvl.
"Sakra!" nadával a mnul si ruku. "Je to... nevím, co to je, ale není to přirozený."
Sladce jsem se usmála. Díkybohu za polymer. Skoro stejně účinný jako železo.
Oči vůdkyně se zableskli. "Seberte jí to někdo."
Nikdo se nepohnul.
"Dobře. Tak to vezme jeden z duchů. Vemte to."
Moji sluhové se nepohnuli.
"Od tebe si nenechají rozkazovat," napodobila jsem její hlas.
"Ale od tebe ano. Přikaž jim ať to udělají nebo z tvého kamaráda vymáčknu život nehledě na Dorianův hněv."
Pozorovala jsem ji a snažila se přijít na to, jestli to myslí vážně. Wil najednou vydal ubohý zvuk, jak se kolem něj zlatá aura sevřela ještě víc. Bože, doufala jsem, že Volusian měl o Dorianovi pravdu.
"Nandi," řekla jsem jednoduše.
Přistoupila a odstranila pistoli. Jeden z jezdců jí nabídl pytel, aby jí mohla zabalit. Když to vypadalo jako dítě v zavinovačce, rychle si ji vzal.
Co se týče mě, já byla posazena k Rurikovi na koně pro cestu k Dorianovi. Duchové takovéhle přepravní opatření nepotřebovali.
Dal ruce kolem mě, aby dosáhl na otěže, ale já si byla stoprocentně jistá, že k tomu nepotřeboval šahat mi na prsa. Jeho sevření zesílilo.
"Nechci, aby jsi spadla," vysvětlil.
"Uříznu ti koule hned, jak dostanu šanci," sdělila jsem mu.
Zasmál se, jak se kůň dal do pohybu. "Nemůžu se dočkat, až potkáš krále. Bude tě milovat."
0 comments:
Okomentovat