Richelle Mead: Storm Born (Dark Swan #) - 13. kapitola

sobota 7. listopadu 2015
Po hoooodně dlouhé době pokračování Storm Born. Pokud už si nepamatujete děj, stačí přečíst prvních dvanáct kapitol, které najdete pohromadě v horní záložce s názvem "překlady". A teď už...


"Jdeš pozdě," řekla jsem mu a snažila se tvářit jakože je mi úplně jedno, že se můj župan válí na zemi uprostřed chodby.



Rozhlédl se kolem a já si nemohla pomoct a potěšeně si povzdechla. Každý kousek jeho těla byl nabitý a připravený, svalnatý a v bojové pozici. V jeho očích se zračil tvrdý a zběsilý výraz, když se rozhlížel po hrozbách. Byl úžasný. Vypadal jako by byl schopný porazit celou armádu. Založila jsem ruce na hrudi, nikoliv však kvůli chladu nebo ze studu.

"Šel jsem příjezdovou cestou a cítil jsem něco... něco temného." Jeho tělo se uvolnilo a tu zvířecí bojovnost v jeho očích nahradila smyslnost, když si konečně uvědomil, že před ním stojím nahá.

"Šedák. Ale musel běžet, měl schůzku s Persefoné."

Kiyovi zacukali koutky. "To jsi byla zrovna ve sprše?"

"V sauně. Napíchla jsem ho na zrcadlo."

"Hezky."

Dívali jsme se na sebe a ve vzduchu mezi námi začalo houstnout napětí.

"No," řekla jsem nakonec. "Díky, žes mě zkontroloval. Už můžeš jít."

"Eugenie-"

Můj zmatek a chtíč ustoupili do pozadí a přenechali tak místo naprostému rozhořčení. "Nemám ti co říct. Ani ti nechci nic říkat. Vypadni."

"Ne dokud ti všechno nevysvětlím."

"Jako co? Jak jsi mě chtěl zbouchnout jako všichni ostatní?"

Překvapeně zamrkal. "Já - cože? Ne. Samozřejmě, že ne. Proboha, vždyť jsem použil kondom."

"Jo, já vím. Byla jsem u toho." Slyšela jsem ve svém hlase tu iritující trucovitost. "Tak proč jsi to teda udělal?"

Jeho oči začali putovat od mé tváře dolů přes celé moje tělo a pak zpátky nahoru. "Proč myslíš?"

Polkla jsem a snažila se ignorovat to hřejivé teplo, které jeho pohled zanechal. "Dobře, tohle teda chápu. Ale nemůžeš tam sedět a tvrdit mi, že to naše setkání v baru byla jenom náhoda."

"Ne, to nebyla," odpověděl prostě.

Čekala jsem až to rozvede. "To je všechno?"

Povzdechl si a opřel se o zeď. "Byl jsem požádán, abych tě našel a označil, abychom tě mohli sledovat. Nevěděl jsem proč, tenkrát jsem neměl tušení, kdo jsi."

"Cože? Někdo ti řekl, aby jsi se mnou spal?"

"Eh, ne. To byla taková, um, improvizace z mojí strany. Mohl jsem tě označit i jinak." Významně se usmál. "Ale ty jsi byla až moc kouzelná a hezká."

"Hele! Přestaň na mě používat tu liščí magii sexu. Už tak to způsobilo dost problémů. Kdo ti řekl, abys to udělal? Abys mě označil?"

Ten koketní úsměv mu zmizel z tváře. Ticho.

"Podívej, to ty bys měl být ten, kdo mluví otevřeně a kdo říká pravdu. Jestli už tuhle hru nechceš hrát, tak tě odsud můžu klidně vykopnout."

V očích se mu zablesklo pobavení. "To by se mi asi líbilo." Zastavil se a nakonec řekl: "Nikdo koho znáš. Jmenuje se Maiwenn."

"Královna Vrbové země." Byla jsem spokojená z jeho překvapení. "Vím o Férijech víc než si myslíš."

"Očividně. Když zjistila, kdo jsi, chtěla abych tě sledoval a zjistil na které straně proroctví tvého ot- krále Bouře stojíš."

Nedůvěřivě jsem se setkala s jeho pohledem. "Ty se mě na to vážně ptáš? Myslíš, že chci, aby Férijové ovládli svět?"

"Ne, vůbec ne. Ale Maiwenn si chtěla být jistá. Bojovala proti králi Bouře už předtím a nechce zažít invazi. Radši by se soustředila na Jiný svět, zůstat tam a udělat z něj domov."

"Chytrá ženská," řekla jsem hořce. "Přála bych si, aby tam zůstali všichni."

"Neshazuj Jiný svět, má svoje kouzlo."

"Vážně? Takže se považuješ za jednoho z nich?"

"Považuju se za součást obou světů. Takový jsem. Stejně jako ty."

"Ne, já do toho světa nepatřím." Zírala jsem do prázdnoty za ním bez toho abych něco viděla a najednou jsem se cítila unaveně. "Někdy mi přijde, že nepatřím ani do tohohle světa."

Překročil vzdálenost, která nás dělila a posadil se na postel. Jeho temné oči byli plné starosti. "To neříkej."

Otočila jsem hlavu, aby nevyděl, že se mi zalévají oči. "Já už nevím, co se děje. Všechno... všechno se změnilo. Nemůžu se ani otočit bez toho, aby mě chtěl někdo znásilnit. Nemůžu věřit lidem, na kterých mi záleží." Obrátila jsem se zpátky k němu. "Nemůžu ti věřit."

Natáhl ruku a dotkl se mojí tváře. "Ano, můžeš. Eugenie, nespal jsem s tebou, aby jsi otěhotněla. Nespal jsem s tebou ani proto, že jsi sexy - i když to byl takový bonus. Líbila ses mi. Pořád se mi líbíš. Chci, aby jsme mezi sebou něco měli."

Přejel mi rukou přes krk až k rameni a potom k vršku paže. Jeho prsty líně přejížděli po obrysu Hekatina hada až mi naskočila husí kůže.

"Nedívej se na mě tak. Nechci otěhotnět."

"Antikoncepce je skvělá věc."

"Nemůžu s tebou nic mít."

"Proč ne?"

Ta slova bolela, když jsem je říkala. "Kvůli... kvůli tomu, co jsi..."

Jeho ruka spadla dolů. "Jsem to samé co-"

"Já vím, já vím. To samé, co já. Kiyo, musíš pochopit... Musím se teď vypořádat se spoustou věcí... Já... já prostě nemůžu. Ještě ne. Možná..." Podívala jsem se na něj, na jeho milou a inteligentní tvář, na to úžasný tělo, které bylo tak blízko tomu mému. "Možná jednou budeme moct..."

Něco v mé tváři mu muselo prozradit moje pocity, že i když jsem byla vystrašená z toho pustit si ho k tělu, pořád jsem ho měla ráda a strašně moc ho chtěla. Ten jeho starý uličnický úsměv se mu objevil na tváři a on chytil mě pod bradou. Přitiskl mi rty na tvář. "Tak mi dovol, abych byl tvým přítelem," zašeptal.

Zavřela jsem oči a dovolila, aby mě prostoupilo jeho teplo. "Přátelé si takhle nedýchají do ucha."

"Budeme zvláštní druh přátel."

"Kiyo-"

Trochu se odtáhl a pořád se usmíval. "Vážně, Eugenie. I když nemůžeme být milenci, pořád chci zůstat ve tvém životě. Chci ti pomoct překonat tohle těžké období. Chci tě chránit."

Ztuhla jsem a moje stará dobrý jedovatost se prodrala na povrch. "Nepotřebuju, aby jsi mě chránil."

"Máš vůbec tušení, jak se pro tebe situace zhorší?"

"Zatím to zvládám. Zvládnu i to, co přijde."

"Bože, jsi fakt úžasná." Mluvil s uznáním. "Ale je to s tebou taky až otravně obtížné. Nech někoho aby ti pomohl. Dovol, abych ti pomohl já."

Tvrdošíjně jsem se dívala před sebe. Jeho výraz potemněl.

"Půjdou po tobě! Myslíš, že můžu jen tak nečinně sedět, když se ti někdo snaží ublížit, a když tě chtějí znásilnit?"

Dýchla na mě horkost jeho hlasu. Nebyl naštvaný na mě, byl naštvaný za mě. Díval se na mě tak, jak se na mě nikdo jiný před tím nedíval, díval se tak, jako by říkal, že mu na mě záleží tolik, že by kvůli mě šel do pekla a zpátky jen aby mě ochránil. Tahle intensita se omotala kolem mě. Byla jsem z ní nadšená ale taky mě děsila. Nevěděla jsem, co s tím mám dělat.

Zase mi četl výraz z tváře. Tentokrát mě přitáhl k sobě a drtil moje tělo proti jeho. Nebránila jsem se. "Nech mě ti pomoct, " zopakoval.

"Jak? Žiješ hodinu a půl odsud."

Přitiskl tvář k mým vlasům. "Budu dojíždět."

"Proboh-"

"Myslím to vážně. Vím, že s tebou nemůžu být pořád, ale udělám, co bude v mých silách."

"Budeš mi pořád v patách jako bodyguard nebo tak nějak?"

"Můžu se změnit v lišku, jestli chceš."

Navzdory jsem se zasmála a přitiskla ho k sobě ještě víc. Věděla jsem, že bysme se neměli takhle objímat, ale upřímně... po všem, co se stalo to bylo uklidňující. A taky vzrušující. Ale hlavně uklidňující.

"Jaký to vůbec je?"

"Co přesně?"

"Být liškou. Je to divný?"

"Já nevím. Vždycky jsem takový byl. Je to jediná věc, kterou znám."

"Jo, ale... proč nezůstaneš pořád člověkem?"

"Jako liška jsem silnější. V boji se to hodí."

"Nejsi k zahození ani jako člověk."

"Ženský si myslej, že jsou lišky roztomilý."

"Až tak ne," zabrumlala jsem. Cítila jsem, že se usmívá.

"Je to taky dobrý způsob jak nechat instinkty převzít kontrolu."

"Jaké instinkty?"

Jedním rychlým pohybem mě položil na záda. Držel mi ruce a tiskl se na mě celou délkou těla. Jeho rty se vznášely jen kousek na těmi mými.

"Všechny," zavrčel.

Můj dech vyrážel rychle a přerývavě a hlas uvnitř mé hlavy na mě ječel, hele! Pamatuješ, že se nechceš zaplést s nikým z Jiného světa? Věděla jsem, že má ten hlas pravdu, ale bylo těžké věnovat mu pozornost, když moje tělo tálo proti jeho a jednou rukou přejížděl po straně mého prsu.

"Nemýslím, že by spolu měli přátelé takhle ležet."

"Já vím," řekl.

"Nebo bodyguardi."

"Já vím."

"Nebo veterináři."

"S tím nesouhlasím."

Prudce mě políbil, mocně a hltavě, zuřivě a naprosto nádherně. V tom momentě jsem nemohla souvisle přemýšlet jen ho nechat, aby mě líbal a líbal.

Nakonec se odtáhl. Posadil se a já viděla jak se třese. Stále měl hladový a teskný pohled a viditelně bojoval sám se sebou, bitva mezi dvěma polovinami jeho mysli. Jedna část musela vyhrát, protože se zhluboka nadechl a ta zvířecí touha zmizela - alespoň trochu.

"Musím jít," řekl nakonec. "Za dvě hodiny musím být v práci."

"Dobře."

Dlouho jsme se na sebe dívali. Povytáhla jsem prostěradlo a trochu se zakryla. Zaculil se na mě.

"Díky. To pomáhá." Postavil se a došel ke dveřím. "Poslyš, vadilo by ti sejít se s Maiwenn? Chce s tebou mluvit osobně, zjistit jaká jsi."

"Vypadá to, že se k sobě máte," řekla jsem. Ta slova ze mě vyšla o dost ostřejší než jsem původně zamýšlela, ale vypadal, že se ho to nedotklo.

"Je to dobrá kamarádka. A já věřím v její filozofii. Chce, aby oba naše světy zůstaly nenarušeny. To bych chtěl taky. Může být dobrou přítelkyní i tobě."

"Je dost silná na to, aby mohla přijít sem?" Přikývl. "Jestli bude ochotná to udělat, tak se s ní setkám tady. Nechce se mi tam v nejbližší dobře vracet."

"Řeknu jí to."

Udělal několik kroků ven ze dvoří a tentokrát jsem na něj zavolala já. "Hele... Kiyo."

"Jo?"

"Všichni ti lidi... věci po mně jdou, protože si myslí, že budu Damienova matka nebo tak něco... ale teď vážně, myslíš, že je něco z toho pravda? Vážně si myslíš, že by se to proroctví mohlo naplnit? Roland - můj nevlastní táta - říká, že proroctví v Jiném světě se nemusí splnit."

"To je pravda," řekl Kiyo pomalu a mezi očima se mu vytvořila malá vráska, jak se zamyslel. "A spousta z nich se vážně nevyplní. Ale hodně se jich splní, víc než by jsi si myslela. Víš s proroctvím je to těžký, spousta lidí v nich vidí věci špatně. Nebo tím, že se jim snaží vyhnout je neodvratně způsobí."

Zatřásla jsem se a na půl si přála, aby prostě řekl, že proroctví jsou bludy šarlatánů. "Myslíš jako Oedipus? Jak se ho jeho otec zbavil, aby odvrátil to proroctví?"

"Přesně tak. Tím v podstatě zařídil, aby se to proroctví vyplnilo." Když viděl můj potemnělý výraz usmál se. "Podívej, nedělej si s tím starosti. Říkal jsem ti, že se jich většina nevyplní. Navíc ty se nesnažíš mít děti, takže se nemáš čeho bát. Soustřeď se na to."

Pokusila jsem se mu oplatit úsměv a doufala, že má pravdu. "Děkuju."

Ještě chvíli se mi díval do očí než odešel z pokoje jen aby se vrátil o chvilku později s tím spáleným zrcadlem. Postavil ho na skříňku a nespokojeně se na něj díval. "Promiň, že jsem nepřišel o chvilku dřív."

"Hele," řekla jsem a snažila se sebrat trochu sebejistoty. "Říkala jsem ti, že se o sebe umím postarat."

Zablesklo se mu v očích. "Já vím. Jsi nebezpečná ženská."

Nebyla jsem si jistá, jestli narážel na moje bojové schopnosti nebo na něco jiného.

Když odešel, s povzdechem jsem si lehla na postel a polemizovala, že se aspoň týden ani nehnu. Začínalo to být divnější a divnější.

Najednou jsem ucítila, jak se v pokoji sbírá napětí a okamžitě se posadila. Z tmavého koutu na mě shlíželi červené oči.

"Volusiane? Nevyvolala jsem tě."

"Povolila jste, aby jsme přišli, když získáme novou informaci."

"Ano, to asi ano. Nemyslela jsem si, že mě ani jeden z vás bude poslouchat. Tak o co jde?"

"Přišel jsem vám říct, že se o vás v Jiném světě zvýšil zájem."

Chvilku jsem se na něj přihlouple dívala a pak ukázala na zakrvácený nůž, který jsem použila na Šedáka. "Ty brďo, myslíš?"

Potřásl hlavou. "Nejedná se jen o tyhle náhodné útoky. Předtím se o vás zajímali jen kvůli vašemu dědictví. Ale potom, co vás viděli... někteří jsou ještě více natěšení. Shledávají vás... atraktivní." Bylo na něm vidět, že mu to nejde na rozum.

"Super. Takže teď jsem plodná a ještě sexy. Takže co to znamená? Měla bych očekávat dennodenní útoky?"

"Spíš... organizované útoky."

"Skupiny?"

"Ještě horší."

"Horší než skupina chlapů, co se se mnou budou chtít vyspat? Jak horší?"

"Prozatím se o to budou snažit jen tvorové a férijové, kteří mohou do tohoto světa přejít fyzicky nebo elementálně. Ale už zbývají jen týdny do Beltanu, paní. Až se otevřou dveře..."

"Ježíši," vydechla jsem. "Všechno, co má ptáka po mně půjde."

Neobtěžoval se s odpovědí. Ale když jsem nic nedodala zeptal se: "Co uděláte?"

"Co myslíš? To, co jsem dělala do teď. Budu s nimi bojovat."

Zůstal potichu, ale cítila jsem, že se mnou nesouhlasí.

"Co čekáš, že bych měla udělat? Vzdát se?"

"Čekám, že tu nebudete sedět a čekat na nevyhnutelné. To už byste rovnou mohla patřit do komunit, kde se nevěstou stáváte po únosu. Když se budete pořád bránit nikam vás to nedostane, nakonec vás někdo přemůže."

Zasmála jsem se, i když nic k smíchu nebylo. "Takže co? Mám přejít v útok? Vyrazit na druhou stranu a sejmout každou vílu a férije, co se mi dostane pod ruku?"

"Ne. Začněte si dělat nárok na svoje dědictví. Napadají vás, protože je necháváte, protože jednoho nakopete, a pak se objeví další. Děláte ze sebe oběť, i když jste dcerou krále Bouře. Za jeho dnů se jeho moc rozpínala dál než moc jakéhokoliv současného monarchy. I když je jeho království teď pryč, pořád jste z královského rodu. Kdybyste se podle toho chovala, nenapadali by vás tak bezstarostně."

"Pochybuju, že by přestali chtít zplodit dědice krále Bouře jen proto, že bych si říkala královna nebo princezna."

"Pořád by vás chtěli, ale šli by na to jinak. Přišli by k vám s respektem. Snažili by se vás nalákat. Teď se k vám chovají jen s opovržením. Chovají se k vám jako k oběti - ke kusu masa - a vy jste dopustila, aby se to z vás stalo."

Nelíbila se mi představa hromady férijců, kteří by mi přinášeli kytky a bonboniéry, ale líbilo se mi to víc než představa znásilnění.

"Dobře, ale vtípky stranou. Nemůžu tam jen tak nakráčet a říct, 'Haló, já jsem dcera krále Bouře, chovejte se ke mně slušně.'"

"No," řekl suše, "aspoň by to byl začátek. Každopádně nejvíc se k němu přiblížíte, když přestanete používat tohle." Ukázal na moje zbraně. "Dělají z vás člověka."

"Já jsem člověk."

"Jste na půl člověk. Pokud chcete, aby vás respektovali jako jednoho z férijců, musíte jim připomenout, kdo jste. Musíte se napojit na sílu uvnitř vás, na odkaz vašeho otce."

Přemýšlela jsem nad tím, co řekl Roland, jak naschvál pohřbil moje schopnosti. Matně jsem si vzpomněla na záblesky vzpomínek, jak jsem se natáhla pro svou moc těsně před tím než zmizela. "Ne, nebudu používat férijovskou magii."

Volusian si povzdechl a ukázal na spálené zrcadlo. "Paní, proč jste to použila jako zbraň?"

"Protože mě Šedák zastihl beze zbraně."

"Kdyby jste měla pod kontrolou svou magii, nepotřebovala byste zbraně. Mohla byste se ho zbavit hned, jak by překročil práh vašeho domu."

Povytáhla jsem prostěradlo a založila ruce kolem sebe. Myšlenka na takovou moc mě děsila... a stejně, hluboko uvnitř mě lákala. Nelíbilo se mi, že jsem bezbranná v šestadvaceti o nic víc než ve dvanácti letech. Volusian to vycítil.

"Vaše pravá podstata ví, že mám pravdu. Touží se projevit."

"Když se té podstatě vzdám, stane se ze mě férij."

"Nikdy nebudete zcela férij nebo zcela člověk. To musíte přijmout. Musíte si vybrat to nejlepší z obou."

"I kdybych to tak chtěla udělat"- polkla jsem stále nejistá, jestli takový druh moci vůbec chci - "nevěděla bych jak se na ní napojit. Roland mě férijskou magii nenaučí."

"Potom budete muset najít férijského učitele."

"A kde najdu někoho, kdo mě před tím nebude chtít znásilnit? Nemám tam žádné přátelé."

"Vážně ne?" podíval se na mě v očekávání.

"Ty myslíš Doriana."

"Ze všech vládců Jiného světa, jen on rozkázal svým lidem, aby tě nechali na pokoji."

"Vážně? Ale proč? Sám mi řekl, že chce aby se invaze krále Bouře stala."

"Většina věří, že ten rozkaz vydal, protože vás chce pro sebe. Já ovšem předpokládám, že jedná z určitého popudu altruismu - a své vlastní pýchy. Samozřejmě, že někteří neuposlechnou, ale bude jich o dost míň než jiných. Jako třeba Aesona a jejich mužů." Očividně byl Aeson nakonec přece jen naživu. Po všem, co se stalo jsem se na to zapomněla Kiya zeptat.

"Ale stejně... aspoň se Dorian snaží, že?" Vzpomněla jsem si na naše setkání. Z férijců byl jediný s kým jsem se cítila tak nějak pohodlně, což bylo překvapivé vzhledem k tomu jak zvláštní byl. A pomohl mi. "Ale já vím, že se se mnou chce taky vyspat. Nijak se tím netajil."

"Samozřejmě, že chce. Proto vám taky pomůže. Pomůže vám, protože si bude myslet, že mu to pomůže dostat vás do postele. A protože to, že vám bude na blízku oslní jeho nepřátele i spojence. Budou si myslet, že jste milenci, i když to tak nebude. To se mu bude zamlouvat."

Vrátíš se. Nebudeš si moct pomoct.

Otřásla jsem se a Volusian pokračoval: "Tak z toho budete mít užitek. Běžte k němu jako k rovnocennému a on vám stejným oplatí. Jeho postoj velmi ovlivní ostatní."

"Když to udělám, bude to velká cesta od lovení férijů a jejich strachu ze mě k bratříčkování se s nimi z politických důvodů. To je celkem skok."

"Ani ne. Ne když uvážíte jak dalekou cestu jste ušla od té cesty k Aesonovi."

"To je dost slabý slovo," promnula jsem si oči. "Nevím, Volusiane. Pořád nevím, jestli jsem připravena oslovit Doriana. Musím o tom popřemýšlet."

"Jak si moje paní přeje. Ale radím vám, abyste postupovala rychle. Rozhodněte se před Beltanem. Pokud se spojíte s Dorianem nabídne vám to jak magické tak politické výhody."

"Beru na vědomí. Díky za novinky. A za tu radu."

Poklonil se a já si stoupla, abych ho mohla poslat zpátky. Ale než jsem tak udělala, trochu jsem si s ním pohrála. Nakonec jsem byla pořád ještě nahá.

"Poslyš, Volusiane, neprohlížel jsi si mě, že ne?"

Podíval se na mě svým typickým prázdným pohledem. "Ujišťuji vás, paní, že jediné lákadlo jaké pro mě vaše tělo má je vědomí, jak lehké bude ho rozříznout."

Zasmála jsem se. Kdyby to nemyslel vážně, byla by s ním ohromná legrace.





0 komentářů: