Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 7. kapitola

Obětovala jsem celou neděli překladu téhle nekonečné kapitoly. Sice ji nepublikuji hned, ale je skoro půlnoc a já jdu odkrveným pravým ramenem konečně spát. Nevím, jak moc bude konec kapitoly dávat smysl, ale tvořit věty je pro mě v tuhle noční dobu už téměř nadlidský výkon.

Další kapitola za dva dny!



Ochranný kruh kolem domu mě posadil na zadek ve chvíli, kdy jsem se ho pokusila překročit.

"Au!" Odskočila jsem jako gumový míček od cihlové zdi a přistála na trávníku. Nebo spíš na tom, co z trávníku zbylo, tedy na hlíně. Byla jsem v Temné zóně. Byly to Stíny a ne zima, co připravilo dvorek před domem o život. Matka příroda zanechávala i tu trochu trávy v těch nejdrsnějších chvílích. Stíny po sobě nenechaly nic. Barrons mě sem musel vzít poté, co se přehnaly čtvrtí. Existuje snad lepší místo, kam schovat zbraň, než hluboko v týlu nepřítele? Zvlášť když spolu měli tichou dohodu nechat se na pokoji. Sundala jsem si MacHalo - světla bylo dost, takže ho budu opět potřebovat až po setmění a předpokládala jsem, že Stíny, které tohle místo zdevastovaly, se přesunuly na lukrativnější místo - zahákla jsem ho za popruh batohu a podrbala se na hlavě. Ten ochranný kruh mi málem rozbil hlavu. Bolela mě stolička a přišlo mi, že mám pohmožděnou i hlavu. Nečekala jsem to. Přimhouřila jsem oči. Na chodníku, který jsem se chystala přejít, slabě zářily stříbrné runy. Ochrana byla ošemetná věc, často jste ji nemohli spatřit, což ještě ztížilo ranní světlo. Ale teď, když jsem věděla, že tam je, rozeznala jsem charakteristické blikání Barronsových kouzel, které mizely na východ i západ domu. I když jsem věděla, že je pečlivý, stejně jsem dům odešla a hledala skulinku.

Žádná tam nebyla.

Dospěla jsem k názoru, že v ochranném kruhu se stala nějaká chyba, když mě to tak odhodilo. Barrons chtěl udržet věci venku. Neuvěznil mě uvnitř. Vstoupila jsem na lehce namrzlý chodník v jiném místě.

Odletěla jsem zpět s drkotajícími zuby a zvoněním v uších.

Posadila jsem se a zavrčela. Ta drzost. Jestli jsem nebyla dost odhodlaná odejít předtím, teď už jsem byla.

"Také mě uvěznil venku, MacKaylo. Jinak bych pro tebe již dávno přišel."

V'lanův hlas jsem slyšela dřív, než se objevil. V jednu chvíli jsem naštvaně zírala do prázdna a v tu druhou na V'lanova kolena. Chvíli jsem upírala zrak na stejné místo. Kdejaká žena by možná byla vystrašená potom, co by prožila to co já - u mě to tak nebylo, ale jiné ženy to tak mít mohly. V'lane byl Bojovník světla. Údajně jeden z těch dobrých hochů, jestli se tak nějaký Danan dá nazvat, ale pořád byl tím sexy smrtícím Dananem, stejně jako ti mistři vražedného chtíče, kteří ze mě nedávno udělali tu nejnižší bytost. Všichni dananští členové královské rodiny, ať už světla nebo tmy, dokáží proměnit člověka v Pri-yu pomocí sexu. A stejně jako jeho temní smrtící bratři, Bojovníci tmy - když jsou ve stádiu své přirozené přitažlivosti - byl V'lane příliš krásný na to, aby se na něj jakýkoliv člověk dokázal podívat zpříma. Já nebyla výjimkou. Při pohledu na temné prince mi krvácely oči. I V'lane by to dokázal, kdyby chtěl. Ode dne, kdy jsem ho poznala, používal na mě svůj sexuální magnetismus v různých stupních, i když až teď jsem věděla, jak jemný jeho nátlak doopravdy byl v porovnání s tím, co dokázal, když mi pomáhal pátrat po Sinsar Dubh. Měli jsme mezi sebou neustávající při o to, v jaké formě se mi měl zjevovat, protože on byl na můj vkus vždycky až moc sexuálně charismatický, a tak jsem trvala na tom, aby to trochu utlumil.

Zvedla jsem pohled k té neuvěřitelné dokonalosti tváře tohoto prince Bojovníků světla a připravila se na její dopad.

Ale žádný nepřišel.

Stál přede mnou a každý kousek jeho sexuálního náboje byl pryč. Od chvíle, kdy jsem ho potkala, to bylo poprvé, co jsem se na něj dokázala přímo podívat, vnímat jeho nelidskost a nebýt tím nijak ovlivněna. V'lane vypadal jako lidský muž tak, jak jen bylo možné, v džínách, botách a volné lněné rozepínací košili. Mrazivé počasí ho evidentně nijak netrápilo - nebo ho možná způsobil sám. Danani dokáží svými náladami ovládat počasí. Jeho krásně svalnaté a zlaté tělo bylo tak dokonalé stejně jako modela z photoshopu. Jeho dlouhé zlaté vlasy se už netřpytily tuctem svůdných, tajuplných světel a stínů, jeho bezchybné symetrické rysy by mohly zdobit jakýkoli obal časopisu. Jediný dananský aspekt jeho nátury, který si zachoval, byly jeho bezedné, prastaré oči hrající všemi barvami. Pořád bylo na co se dívat: opálený, sexy chlap s nepřirozenýma očima, ale alespoň mě nepřepadla ta šílená potřeba ztrhat ze sebe všechno oblečení, necítila jsem ani jediné zašimrání chtíče a ani jsem nebyla slabá v kolenou.

A udělal to, aniž bych ho o to sama prosila.

Rozhodně jsem mu za to ale nehodlala děkovat. Bylo to to nejmenší, co pro mě mohl udělat potom, co jeho rasa provedla mně.

Pozoroval mě a já jeho. Jeho oči se trochu přivřely, pak zase otevřely dokořán, což u lidí nic neznamenalo, ale u Dananů to byl projev ohromení. Zajímalo mě proč. Protože jsem přežila? To byla moje šance opravdu tak malá?

"Monitoroval jsem tenhle ochranný kruh a cítil to narušení. Jsem rád, že tě vidím, MacKaylo."

"Díky za záchranu," řekla jsem chladně. "Super, že jsi se ukázal, když jsem tě potřebovala. Jo, moment," vyštěkla jsem a trochu se zostra zasmála. "Už si vzpomínám. Nezachránil. Vlastně se tvoje jméno zhroutilo a shořelo, když jsem se ho pokoušela použít." Kdyby mi své jméno nikdy nevložil na jazyk, nebyla bych tu noc tak nebojácná. Ukolíbala mě ta jistota, že jsem měla prince Bojovníků světla připraveného objevit se při lusknutí prstů a odnést mě do okamžitého bezpečí. Cítila jsem se díky tomu neporazitelně, i když jsem neměla. A když jsem ho nejvíc potřebovala, tak to všechno selhalo. Bylo by lepší, kdybych se na to nikdy nespoléhala. Měla jsem si u sebe ten večer nechat Dani. Ta mě do bezpečí odnést mohla.

Rozpřáhl ruce dlaněmi nahoru a sklonil hlavu v gestu naprostého podřízení.

Odfrkla jsem si. Princ Bojovníků světla, svatější než všechno na světě, skláněl svou hlavu přede mnou?

"Ani tisíc omluv nemůže omluvit to, co si mí bratři dovolili udělat. Je mi špatně z toho, že jsi byla-"Odmlčel se, sklonil hlavu ještě níž, jakoby kdyby se nemohl přinutit dál pokračovat.

Bylo to naprosto lidské gesto.

Ani za mák jsem tomu nevěřila.

"Tak." Sebrala jsem se ze země a ometla svůj nový kožený kabát. "Jaká je tvoje výmluva pro tu halloweenskou noc? Barrons říká, že trčel ve Skotsku. Vlastně řekl, že je to komplikované. Bylo to komplikované, V'lane? zeptala jsem se sladce a přehodila si svou zbraň přes rameno. Narazila do mého batohu. Líbila se mi ta pevná, uklidňující váha mých zbraní a nábojů.

Trhl sebou, když zaslechl, jakým tónem jsem to řekla. Neušlo mu, že v mém pocukrovaném projevu bylo silné množství arzénu. Zatímco jsem byla Pri-ya, V'lane evidentně rozšiřoval svou sbírku lidských výrazů. Přesto byl tenhle jiný, než ty předchozí. Ty byly na Danana moc velké, přehnané. Jeho barevné oči se podívaly do mých.

"Mimořádně."

Zahákla jsem si palce do předních kapes džín. "Tak povídej." Usmála jsem se. Nic, co by mohl říct, by mě už nikdy nedonutilo věřit v něco tak mystického a v zásadě pochybného jako je Dananské jméno na mém jazyku, ale chtěla jsem vidět, jak dalece zajde, aby se dostal zpátky do mé přízně.

"Aoibheal byla mojí největší prioritou, MacKaylo. To víš. Bez ní je vše ostatní nepodstatné. Bez ní se nemohou znovu postavit zdi. Ona jediná je naší nadějí na znovuzískání Písně stvoření.

Danani žili v matriarchátu a jen královna Bojovníků světla mohla ovládnout Píseň stvoření. O té písni jsem věděla velmi málo, jen že z ní byly utvořeny zdi vězení pro Bojovníky tmy před stovky tisíci lety. Zhruba před šesti sty tisíci lety, když byla utvořena Dohoda mezi našimi dvěma rasami přidělující jim určitá místa naší planety, Aoibheal k tomu přidala dodatek, že naše světy budou dělit tyhle prastaré zdi. Naneštěstí jejich tvorba oslabila zdi vězení, takže Darroc, Pán a vládce všech temných bytostí je o Halloweenu zničil úplně.

Tak proč Aoibheal je prostě zase nevyzpívala do existence?

Protože pro Danany naprosto typicky král Bojovníků tmy před dlouhou dobou zabil královnu Bojovníků světla, ještě než stačila své vědomosti předat své nástupkyni. Aoibheal, poslední v dlouhé řadě královen, kteří byli nuceni vládnout omezenou mocí, vůbec netušila, jak Píseň stvoření zazpívat. Potřebovali mě - hledač předmětů mocí - abych našla poslední stopu k znovuvytvoření té Písně: Sinsar Dubh, smrtící knihu, která obsahovala všechnu temnou magii krále Bojovníků tmy. Král byl blízko k jejímu objevení, když jeho smrtelná konkubína spáchala sebevraždu a on opustil své experimenty, které vytvořily tu temnou stranu dananské rasy.

"A je já dokážu najít knihu, kterou k tomu potřebuje," řekla jsem chladně. "Tak kdo je nenahraditelný?"

Jeho oči se na chvíli zúžily a odvrátil pohled. Růžová Mac by si toho nevšimla. Ale já už nebyla ona. Moje páteř se narovnala a postavila jsem se mu tváří v tvář, jak jen to ochranný kruh dovoloval. Kdybych to skrz něj dokázala, popadla bych V'lanea pod krkem, doopravdy. "Panebože, ty jsi si to normálně promyslel a rozhodl se, že nahraditelná jsem já! Věděl jsi, že jsem v průseru a nepomohl mi!" Vrčela jsem. "Věřil jsi, že to přežiju! Nebo ti došlo, že by bylo daleko snazší mě využít, když bych byla Pri-ya?"

Jeho barevné oči zaplály. "Nemohl jsem být na dvou místech najednou! Musel jsem si vybrat. Královna by tu noc nepřežila. Bylo nanejvýš důležité, aby to přežila."

"Ty hajzle. Věděl jsi, že pro mě jdou."

"Nevěděl!"

"Lháři!"

"Když jsem se konečně dozvěděl, co plánují, tak už bylo pozdě, MacKaylo! I přes své schopnosti jsem si nevšiml, jak mocným se Darroc stal. Nikdo to z nás to nepředvídal. Věděli jsme, že zdi se o Samhainu oslabí, že pár Bojovníků tmy uteče, ale netušili jsme, že se Darrocovi podaří strhnout zdi úplně. Nejen že se mu povedlo nemožné, ale dokázal zablokovat všechnu dananskou magii tak důkladně jako by rozhodil síť. Tu noc jsme se v jeden moment nikdo nemohl přemístit. Nemohli jsme měnit formu. Nemohli jsme se vůbec dostat k našemu daru. Musel jsem odnést naši královnu na nové bezpečné místo jako člověk" - to slovo zasyčel - "pěšky."

"Zatímco já ležela na svém lidském zadku a tvoji dananští" - to slovo jsem zasyčela - "kámoši se mi snažili vyjebat mozek z hlavy a málem mě zabili."

"Ale nepovedlo se jim to, MacKaylo. Nepovedlo. To si pamatuj. Svým způsobem v sobě máš něco královského."

"Takže to, že všechno dobře dopadlo, omlouvá to, co se stalo? To si myslíš?"

"A není to tak?"

"Trpěla jsem," řekla jsem přes zaťaté zuby. "Vytrpěla jsem si strašné, nemyslitelné věci."

"A přesto tady přede mnou stojíš. Tváří v tvář princi Bojovníků světla. U člověka je to působivé. Možná se z tebe stává to, čím musíš být."

"Co mě nezabije to mě posílí? To bych si z toho měla odnést, myslíš?

"Ano! A buď za to ráda."

"Něco ti povím." Chytila jsem ho za límec košile. "Já budu ráda za to, až jednoho dne budete vy všichni do jednoho mrtví."

Úplně ztuhl, nepřirozeně.

Zatřásla jsem s ním, ale nepohnul se.

Zamrkala jsem, a potom mi to došlo. Byl zmražený. Zmrazila jsem ho. Byla to vzácná schopnost Vidoucích a podle Roweny, jsem byla naživu jako posledních z těch, které tenhle dar měly. Umím zmrazit Danany pouhým dotykem ruky. Dokážu to ovládat svou vůlí úplně stejným způsobem, jakým princové ovládají svou smrtící přitažlivost. Vůbec jsem nad zmrazováním nepřemýšlela, ale evidentně moje nenávist k jeho celé rase přerostla v úmysl ho zmrazit. Když už tedy byl v tomhle stavu, párkrát jsem ho praštila a trochu upustila ze svého vzteku na všechno dananské.

Pak jsem se začala soustředit na své vidoucí místo a rovnováhu a donutila se uvolnit.

Ve tváři se mu pohnul sval. Ano, oprašoval svá lidská gesta. "Mlátit mě nebylo nutné."

Hups, zapomněla jsem, že se jen nemohou hýbat, ale stále vnímají. No nevadí. "Ale cítila jsem se skvěle."

"Velmi dobře, MacKaylo," řekl pevně.

"Že jsem tě zmrazila? To už jsem udělala i předtím."

"To ne." Podíval se na mou ruku.

Já se také podívala a pak ještě níž na své nohy.

Byla jsem za ochranným kruhem. Vystoupila jsem z něj, aniž bych si to uvědomovala. Nejen to, ale držela jsem prince Bojovníků světla za límec a nebyla jsem ani trochu vzrušená. Nehledě na to, jak moc V'lane tlumil svoje kouzlo, nikdy jsem nestála takhle blízko bez toho, abych nemusela bojovat s tou neuvěřitelnou touhou vyspat se s ním hned tady a teď, i když - jak sám říkal - víc umírnit už to nešlo.

Naklonila jsem se k němu. Přitiskla se k jeho dokonalému tělu. Okamžitě se mi přizpůsobil, objal mě, tváří se mi zabořil do vlasů. Byl tvrdý, připravený.

Já necítila nic.

Odtáhla jsem se a vzhlédla. Zase jsem viděla to malé zúžení a rozšíření očí. Údiv. Proč? Co ho tak udivilo, když mě poprvé uviděl? Že jsem se zotavila ze stavu Pri-yi? Nebo něco víc - věc, pro něj naprosto nemyslitelná?

Stoupla jsem si na špičky, přitáhla si jeho hlavu k sobě a políbila ho. Jeho odpověď byla okamžitá a měla v sobě sto čtyřicet tisíc let zkušeností - ale ani kapku té nadpřirozené, smrtící přitažlivosti.

Odtáhla jsem se a zírala na něj. Cítila jsem, že z něj vyzařuje silné vzrušení, než z normálního muže. Zase se mu v obličeji pohnul sval. Bylo možné, že se to nesnažil utlumit? Slyšela jsem, že když si vezmete určitý typ jedu, který vás nezabije, tak se vůči němu stanete imunním. Vypila jsem Jed de Danan? "Nesnaž se to tlumit," přikázala jsem mu.

"Nejsem. Utlumený."

Ještě nikdy jsem ho neslyšela takhle vytočeného! "Lžeš." Mohla to být skutečně pravda? Udělalo mě to, čím jsem si prošla, imunní vůči dananskému sexuálnímu nátlaku?

"Ne, MacKaylo."

"Nevěřím ti." Nehodlala jsem se zase nechat obalamutit něčím, co nebyla pravda a mohlo to být později použitu proti mně.

"Také bych tomu nevěřil. Žádný člověk se ze stavu Pri-yi nikdy nedostal, a i když mám radost, že ty ano, nejsem nadšený, že teď o tebe musím soutěžit bez svého kouzla přitažlivosti. Byli to Bojovníci tmy, MacKaylo, nejhorší z nejhorších, nejtemnější z celé mé rasy, monstra. Já jsem Bojovník světla a my jsme úplně jiní. Doufal jsem, že jednou mi budeš věřit natolik, abych mi mohl ukázat tu extázi, kterou můžeš zažít s jedním z nás. Bez bolesti, MacKaylo, bez žádné ztráty. Teď už se to nikdy nestane. Ani netušíš, jak úžasná ta zkušenost mohla být, ale teď už to nikdy nezjistíš.

"Kecy," řekla jsem. Hry a další hry. Můj život se točil jen kolem nich. Lhal, aby mě mohl přepadnou ve chvíli, kdy to budu nejméně čekat?

"Protrpěla jsi si plnou, neutlumenou moc tří princů Bojovníků tmy. Byli v tobě. Je nemožné předvídat vše, co ti mohli udělat."

"Čtyři," zasyčela jsem. "A nemusí mi připomínat, kde všude byli. Jsem si toho naprosto vědoma."

"Jeho oči se zúžily do malý štěrbin a zazářily nelidským ohněm. "Čtyři? Byli tam čtyři? Kdo byl ten čtvrtý? Byl to Barrons? Řekni mi to!"

Cukla jsem sebou. To mě nikdy nenapadlo. Ten čtvrtý, který se nikdy nezjevil, byl čtvrtým princem Bojovníků tmy. Nebo ne? Ten čtvrtý byl Danan. Nebyl? Všechny moje schopnosti Vidoucí byly úplně mrtvé, protože jsem té noci snědla až moc masa Bojovníků tmy, abych získala jejich sílu, unikla nepokojům a dostala se do bezpečí. Upřímně jsem si nebyla vůbec jistá, že ten čtvrtý byl opravdu Danan. Jen vím, že z něj vyzařovala obrovská sexuální energie.

Proč přede mnou schovával svou tvář? Vše, co jsem z něj viděla, byly kousky kůže, svalů, tetování.

Tetování.

"To nemohl být Barrons. Ten byl ten večer ve Skotsku."

V'lanův vztek se chladně prohnal vzduchem. Teplota klesla tolik, že při dalším nadechnutí mě chlad pálil v plicích. "Ne celou noc, MacKaylo. Ten keltský rituál k udržení zdí mezi světy někdo sabotoval. Ten kamenný kruh, kde se dělaly obřady od chvíle schválení Dohody mezi mojí královnou a Kelty, byl zničen, nahrazen kouskem dananského světa. Barronse naposledy viděli o půlnoci o Samhainu. Klidně se mohl dostat do Dublinu před úsvitem.

Au! Tak proč pro mě okamžitě nepřišel? Proč mě nevystopoval za pomocí té značky, kterou mi dal na hlavu, a nezachránil mě? Když už jsme u toho, jak dlouho mu trvalo dostat mě pryč z opatství? Moje vzpomínky na tyhle dny byly hodně mlhavé. "Barrons se s Bojovníky tmy a Pánem a vládce nebaví. Nemají ho rádi, stejně jako ty."

"To je pravda," řekl V'lane s výsměšným pohledem.

"Připomeň mi," dodala jsem s jedovatou sladkostí, "proč tomu tak je?" Nikdy mi to neřekl a nemyslela jsem si, že by se k tomu někdy chystal. Ale já na to nějakým způsobem přijdu. Nějakým způsobem přijdu úplně na všechno.

Musela jsem se zamyslet nad tím, co V'lane říkal. V mém nepředvídatelném, často nevysvětlitelném světě jsem se musela brát v potaz úplně vše. Nejen že má Barrons nějakou dohodu se Stíny, ale ví toho strašně moc o nikdy-předtím-nevyděných-protože-byli-uvěznění Bojovnících tmy, kteří tvoří druhou polovinu dananské rasy. Byl mnohem starší než ostatní lidé a nedávno jsem ho přistihla, jak vystupuje ze Zrcadla Bojovníků tmy, které měl u sebe v obchodě, a nese mrtvé tělo ženy, která byla brutálně zavražděna.

Jaký důvod mohl Barrons mít, aby mě proměnil v Pri-yu a pak mě přivedl zpátky? Aby si mohl hrát na hrdinu? Vtrhnout tam a zachránit den, aby si zajistil mou slepou důvěrou pro jednou a napořád? Nejen že to nefungovalo, ale proč by mě nenechal jako Pri-yu a nevyužil mě? Mohl se ve svých pokusech přivést mě zpět zastavit v půlce a nechat mou mysl neopravenou, ale funkční napořád a já bych pro něj udělala vše, o co by požádal, jen kdyby se mnou spal. Cestovala bych po světě, lovila temnou knihu, jako otrok plnila všechny jeho rozkazy.

Ale neudělal to. Přivedl mě zpátky, úplně. Osvobodil mě.

"Co Barrons chce, MacKaylo?" zeptal se V'lane jemně.

Stejnou věc jako V'lane a všichni ostatní, které jsem potkala od chvíle, co jsem přijela do Dublinu: Sinsar Dubh. Ale ani Barrons ani já se jí nemůžeme dotknout. Mohu jí vystopovat a on věřil, že mám potenciál k tomu, abych se jí nakonec dokázala dotknout, čehož jsem měla dosáhnout správným tréninkem.

Nevěřila jsem, že Barrons byl tím čtvrtým. To nebyl jeho styl. Ale nemohl to být jeden z jeho nápadů pro "pravý trénink"? Jak daleko byl Barrons ochotný zajít, aby dostal to, co chtěl. Byl hrabivý až do morku kostí, neustále na mě tlačil, snažil se, abych byla tvrdší, silnější. Snažil se ze mě udělat to, co potřeboval, abych mohla udělat to, co po mně chtěl.

Teď jsem byla imunní vůči dananské přitažlivosti. Mohla jsem procházet ochrannými kouzly. Byla jsem mocnější, čehož bylo docíleno tak, že jsem si prošla něčím, co mě mohlo buď zabít nebo posílit. Důkaz: umři nebo se staň něčím lepším.

Bylo to tak hrozné, že jsem na to ani nedokázala myslet. "Možná jsi tím čtvrtým byl ty, V'lanee. Jak si můžu být jistá, že ne?"

Cítila jsem na kůži mráz. Když jsem se otřásla, krystalky ledu ze mě opadaly jako malá vánice na chodník. "Byl jsem se svou královnou."

"To jsi říkal."

"Nikdy bych ti neublížil."

"Neustále mnou sexuálně manipuluješ."

"Jen v příjemných mezích."

"Měřených podle koho?"

Rysy v obličeji se mu napnuly. "Nerozumíš mé rase. Bojovníci světla i tmy se navzájem nedokáží snést. Nespolčujeme se spolu. I teď spolu bojujeme tak jako před lety."

"To jsi říkal."

"Jak můžu tvé mysli ulehčit, MacKaylo?"

"Nemůžeš." Nikomu jsem nemohla věřit. Na nikoho se spolehnout, jen sama na sebe. "Nevím, kdo byl tím čtvrtým, ale zjistím to. A až se tak stane..." Pro uklidnění jsem se dotkla své pistole a chladně se usmála. Ať už dananskou nebo lidskou zbraní, vykonám svou pomstu.

"Ano, změnila jsi se." V'lanovy oči se zúžily, jak mě studoval. "Mohlo by to tak být?" mumlal.

"Co?" dožadovala jsem se vysvětlení. Nelíbilo se mi, jakým způsobem se na mě díval. Fascinance v dananských očích není nikdy dobré znamení.

"Pohleď na mě. Věřím, že to dokážeš." Byl to zdráhavý respekt, který jsem slyšela v jeho hlase? Zamihotal se na místě a najednou byl něčím jiným.

Viděla jsem něco podobného tomu, co mi v tu chvíli ukazoval, to ráno v kostele, když mě obklíčili tři princové a měnili jeden tvar za druhým. Můj mozek nebyl s to pochopit, co to vidí a mně došlo, že to byl složitější stav bytí, který měl víc dimenzí, než mohl jakýkoli člověk pochopit.

Ale na rozdíl princů Bojovníků tmy, V'lane se neměnil z jedné formy do druhé. Měl jen jednu. Tedy alespoň si to myslím. Byla neměnná. Nehybnost a změna, podle nich Danané definují vše. Například, když člověk zemře - nebo jak říkají oni "přestane existovat" - necítí to jako ztrátu života, vidí to jen jako změnu. Jsou to chladnokrevní parchanti.

Moje oči V'lanea viděly, ale mozek ho nedokázal definovat. Vynalezli jsme jen slova, která jsme potřebovali a něco takového jsme nikdy neviděli. Energie - ale multidimenzionální? Co se týče dimenzí ničemu z toho nerozumím, jen to málo, co jsem se naučila ve škole o vesmíru, času a hmotě. Moje mysl nemohla pochytit to, co zachycovaly moje oči... rozpínala se... skoro se přetrhla ve dví, jak se snažila rozeznat obraz a přirovnat ho k něčemu, co zná, čemu rozumí. Nemohla jsem nic takového najít a čím víc jsem se snažila a selhávala, tím víc zběsile jsem se cítila, což mě zase nutilo najít ta správná slova, a z toho jsem byla šílenější a šílenější. Přestaň s tím bojovat, řekla jsem sama sobě, přestaň se to snažit definovat a prostě to vnímej.

Napětí povolilo. Dívala jsem se.

"Vnímáš mě v mé pravé podobě. Smrtelníci to nedokáží, aniž by si poničili mysl. Láme se. Dobrá práce, MacKaylo. Nestálo to za to? Neprošla by jsi tím znovu?"

Do krku mi stoupla žluč. Na úkor části mé duše? To si opravdu myslel? Že kdyby mi dali možnost, vybrala bych si znovu podstoupit vše, co se mi stalo o Samhainu? Že bych si vybrala, aby Dublin padl, zdi se zhroutily, Bojovní tmy utekli, mě znásilnili a proměnili ve zvíře, které musela zachránit nejdřív Dani a pak Barrons?

"Tohle bych si nikdy nevybrala!" Nebyla jsem to jen já, kdo trpěl. Kolik lidí bylo tu noc zabito a kolik po ní?

Znovu byl ve své lidské podobě. "Vážně? Ani pro takovou moc? Jsi vůči mně imunní - vůči dananskému princovi. Lhostejná k mé sexuální přitažlivosti. Dokážeš pohlédnout na mou pravou podobu bez toho, aby se ti roztříštila mysl. Dokážeš procházet ochrannými kouzli. Zajímalo by mě, co dalšího ještě dokážeš. Jaké stvoření se z tebe stává."

"Nejsem žádné stvoření. Jsem člověk a jsem na to hrdá."

"Ach, MacKaylo, jen hlupák by tě stále nazýval člověkem." Zmizel, ale jeho hlas stále zůstával. "Tvé kopí je v opatství... princezno." Jeho smích tancoval na vzduchu.

"Nejsem žádná princezna," utrhla jsem se, pak se zamračila. "A jak víš, kde je moje kopí?"

"Blíží se Barrons." Ta slova byla málem k nerozeznání na chladném ranním vánku. Závan dusného, horkého vzduchu jako protiklad mrazivé zimy, prohnal se mi pod tričkem a pohladil mě po prsou.

Přitáhla jsem si kabát blíž a zapnula ho. "Drž se dál od mého oblečení, i když jsi horkým vzduchem, V'lane."

Další smích. "Pokud se nechceš potkat s tím, kdo tě využil, když jsi na tom byla nejhůře, možná to z tebe sám udělal, běž na jihovýchod, MacKaylo, a rychle."

Krátká vzpomínka na včerejší večer mi probleskla hlavou: já, nahá, sedící Barronsovi na obličeji.

Šla jsem.

***

Některé dny mám pevně vryté do paměti.

5. červenec: Den, kdy Alina nechala na mém telefonu zběsilou zprávu, jež jsem si poslechla až o týdny později. Zavraždili pár hodin potom, co mi zavolala.

4. srpen: Odpoledne, kdy jsem poprvé zabloudila do Temné zóny a skončila na prahu Barronsova knihkupectví.

22. srpen: Noc, kdy jsem se poprvé setkala s Sinsar Dubh.

3. říjen: Den, kdy mě Barrons poprvé donutil sníst maso Bojovníků tmy, aby mě přivedl zpátky k životu a já poprvé zakusila opojnou moc Dananů.

31. říjen: Jo, no, o tom bylo řečeno dost.

Bylo to pár šílených měsíců. Dnes jsem neměla ponětí, co je za den, takže jsem si to ještě úplně nemohla uložit do paměti, ale věděla jsem, že z dnešního dne nikdy nezapomenu jediný detail.

Celý Dublin byl pohlcen Stíny a stala se z něj pustina. Jestli tu ještě byl nějaký člověk kromě mě naživu, tak se schovával někde hluboko. Hodiny jsem chodila po děsivě tichých ulicích. Nikde nezbylo ani zrnko trávy, ani křoví, keř, žádný strom. Věděla jsem, že bych neměla plýtvat časem, zvlášť pokud byl Barrons někde blízko, ale potřebovala jsem to vidět.

Sbírala jsem mentální obrázky města jako cihly, skládala jsem je na sebe a stavěla zeď odhodlání: Uvidím tuhle urážku lidstva napravenou.

Nejnovější noviny, jaké jsem našla, měly všechny datum 31. října, poslední den, kdy Dublin fungoval. Tu noc město padlo a už se z toho nevzpamatovalo.

Obchody byly vybrakované, okna vymlácená. Všude bylo sklo, opuštěná auta, některá na bocích, jiná ohořelá.

Nejhorší byly ty vysušené slupky - po chvíli jsem je přestala počítat - poletovaly po ulicích, papírky lidských ostatků, jediná část z nás, kterou nedokáží Stíny pozřít. Brečela bych, ale nezbyly mi žádné slzy. Knihkupectví jsem obešla velkým obloukem. Nesnesla bych, kdyby bylo zničené. Pokoušela jsem se udržet si předposlední chvíli, kdy jsem ho viděla v mysli, tak jak vypadalo to odpoledne před Halloweenem: vše na svém místě, čekající až se vrátím, otevřu dveře, seberu poštu, narovnám časopisy, které lidi vždycky rozházeli, až zatopím, schoulím se do křesla s dobrou knihou a budu čekat na prvního zákazníka.

Každá lampa, kterou jsem minula, byla rozbitá, mnohé vyrvané ze země, pokroucené a ohnuté, jako by jim to udělala nějaká velká monstra. Stíny nemají žádnou fyzickou formu, takže jsem odhadovala, že to udělala nějaká mně neznámá kasta Bojovníků tmy v domnění, že kdybychom nějak opravili elektřinu, tak aby se k lampám nedostala.

Skoro stejně špatné jako ty slupky - ucukla jsem vždy, když jsem na některou omylem šlápla - byly hromádky oblečení, telefonů, šperků, falešných zubů, implantátů a peněženek. Každá z nich byla pro mě malým náhrobním kamenem.

Stejně mi to nezabránilo v tom pár věcí sebrat.

Otevřený zavírací nůž zachytil ranní světlo i moji pozornost. Předpokládala jsem, že jeho majitel se pokusil napadnou neviditelné Stíny, když ho dostaly. "Použiju ho dobře," řekla jsem hromádce kožené bundy a náhrdelníku z metalových lebek. "Slibuju." Nůž jsem zavřela a schovala ho do boty.

Mým dalším úlovkem byl kousek živého masa Bojovníků tmy, které jsem našla bloudící po ulici. Neměla jsem tušení, kde se vzalo, jak a proč, ale určitě by se mi mohlo hodit. Pojídání dananského masa umožňovalo nejen vidět Danany - včetně přirozeně neviditelných Stínů - stejně jako Vidoucí, ale zároveň dodávalo i sílu a zostřovalo smysly a dávalo možnost fušovat do černých čar a neuvěřitelné léčivé schopnosti.

Použila jsem svůj nový nůž, abych ho naporcovala, pak jsem zastavila ve vypleněné drogérii, kde jsem vzala dětské boxíky, umyla je a rychle - měla jsem novou zásobu dananského sushi a potřebovala jsem ho někde uskladnit. Samozřejmě za předpokladu, že za A: budu ochotná obětovat své vidoucí dary, které vypadaly, že se stále rozvíjí, za B: být zranitelná vůči vlastnímu kopí, které jsem chtěla mít zase u sebe do konce tohohle dne, ať to stojí, co to stojí a za C: být svolná k tomu dát si do pusy cokoli, co patřilo Bojovníkům tmy. Toho jsem za poslední dobu měla až až.

Otřásla jsem se. Vypadalo to, že jsem vyléčená ze své rostoucí závislosti na konzumaci masa Bojovníků tmy. Podívala jsem se na boxíky a kroutící se maso s nechutí. Ale přesto, zbraně jsou zbraně a všechny zbraně jsou dobré zbraně.

O chvíli později jsem seděla v lehce otlučeném Range Roveru. Smetla jsem z něj slupky a snažila se přitom nedívat na malinkou slupku, když jsem odepínala dětskou sedačku s růžovým medvídkem a tričkem, které mělo nápis I heart Daddy, položila jsem je pod bezlistý dub. Mířila jsem k opatství, většinou mimo cestu, protože ta byla zablokovaná odstavenými auty. Snědla jsem pár proteinových tyčinek, každou chvilku jsem krátce zastavovala na pumpách a pakovala Rover vodou, jídlem, baterkami a na jedné ze zastávek dokonce plastovým kanistrem, který byl již k mému částečnému špatnému rozpoložení plný benzínu. Potřebovala jsem ho, a tak jsem za něj byla ráda. Ale v žádném případě jsem nemohla přehlédnou hromádku pracovního oblečení, implantát, irský rybářský svetr a boty vedle nádrží. Přijel snad nějaký otec, příliš těsně k soumraku pro benzín, aby udržel domácí generátor v chodu? Čekají na něj pořád krčící se v temnotě?

Asi hodinu poté, co jsem opustila město, jsem viděla zvláštní věc. Nejdříve a z dálky jsem si myslela, že se jedná o nějaké velké bizarní letadlo. Ale jak jsem se blížila, všimla jsem si, že je to velký Lovec Bojovníků tmy a nějaký další Danan, kterého jsem neznala, a bojují spolu, mávající obrovskými křídly a navzájem se rvou drápy a zuby. Bojovali spolu Bojovníci temnot navzájem nebo to byli světlí proti temným? Byli Lovci zase ochránci dananského řádu jako v minulosti?

Netušila jsem a nezajímalo mě to. Jen jsem kolem nich chtěla nepozorovaně projet. Lovci loví Vidoucí. Cítili ze mě zrádnou stopu? Už bylo pozdě se vracet a já se tam potřebovala dostat, tak jsem zadržela dech, pomodlila se ke každému bohu, který mě byl ochotný vyslechnout, aby byli tak zabráni do svého boje, že mě přehlédnou.

Jeden z pohanských bohů mě musel vyslyšet, protože jsem kolem nich projela bez incidentu, zadržela dech a dívala se, jak mi mizí ve zpětném zrcátku. Lačně jsem zalapala po dechu a předstírala, že se mi netřesou ruce. "Království za kopí," zamumlala jsem.

Asi třicet minut před opatstvím mě čekalo další překvapení. Hlína se změnila v zimní porost trávy. Z nějakého důvodu se tady Stíny zastavily.

Možná se dál nedostaly a teď vyčkávaly ve stínech nebo padlých stromech, až přijde noc a oni si budou moct dál prokousávat cestu k opatství. Nebo třeba půda v této části venkova nechutnala tak dobře, poznamenaná tolika stoletími, kdy tu žily Vidoucí. Nebo Rowena poslala svoje svěřenkyně, aby nějak zastavily jejich postup. Kdo ví? Já byla jen ráda, že vidím něco jiného než hlínu.

Další překvapení přišlo tak rychle, že jsem neměla možnost zareagovat.

V jednu chvíli jsem jela po tak úzké cestě, že jen blázen by ji nazval dvouproudovkou za zimního irského dne, v té druhé-

jsem jela pod baldachýnem tropických stromů, po povrchu bažiny a zanechávala jsem za sebou spršku pěny a neměla jsem tušení, jak je možné, že se nepotápím. Znám auta. Všechny druhy. Je to taková moje vášeň. Range Rover váží asi 5 700 liber. Měla bych jít ke dnu jako kámen. Vyhlédla jsem z okna. Nebylo tam nic než voda se svým temně barevným povrchem. Zamrkala jsem. Co se to stalo? Obklopovaly mě obrovské stromy, z jejich stromů rostlo něco co vypadalo, jako by se orchidej pářila s chobotnicí. U stromů seděli ptáci velcí jako můj Rover s koženými křídly složenými na zádech. Občas zabodli svoje zobáky pod povrch vody, pohodili hlavami a polkli. Měli velmi velké a velmi ostré zobáky.

"V'lane?" řekla jsem nevěřícně. Ale tohle nevypadalo, že by to způsobil V'lane. V'lanův styl byl spíš - svůdný, když mě přenášel na různá místa. Ne zneklidňující a potenciálně smrtící, i když mě tahle slova napadala, když jsem ho viděla.

Ale to, že mě někdo přenesl, se jevilo jako nejlogičtější možnost pro tak rychlou změnu prostředí.

Kolem proletěl kolibřík. Veliká jako malý slon. Jeho dlouhý, špičatý zobák byl úměrně velký jeho tělu. V mém světě - moc lidí to neví, většinou úchají a áchají nad těmi malými sladkými potvůrkami - kolibříci jsou masožravci. Pijí sladkou vodu, kterou jim nabízíme, jen aby se posilnili na lov masa. Já byla to maso.

Dupla jsem na plyn, letěla po vodě, vyhýbala se stromům, ptákům a révě. Nepodívala jsem se za sebe, jestli mě něco honí. Prostě jsem jela. Najednou jsem byla zpátky v Irsku, pár metrů od místa, kde bych narazila do stromu. Dupla jsem na brzdu a smýkala se po mrtvé trávě a zastavila kousíček od kmene. Chvilku jsem seděla a lapala po dechu.

Po té děsivé bitvě Dananů ve vzduchu jsem myslela, že jsem připravená na všechno. Mýlila jsem se. Vystoupila jsem, obešla Range Rover a zadívala se na místo, odkud jsem přijela. Trvalo mi asi dvacet vteřin, než jsem přišla na to, jak ho vidět.

Když jsem přimhouřila oči, natočila hlavu a podívala se z boku, jako bych jen nenápadně koukala, uviděla jsem kousek dananské reality prosakující tou naší - skoro jakoby se snažila schovat, aby mě mohla lépe přepadnout.

Lidský vzduch byl jako čisté sklo, ten dananský byl o něco hutnější, trochu se kroutil a měl malinko jinou barvu. Pamatuji si, jak jsem o Samhainu koukala ze zvonice, jak se dananská a naše realita perou o své místo ve světě bez zdí.

Očividně jsme pár bitev prohráli.

Naštvalo mě to. Byla to další věc, na kterou jsem si musela dávat pozor. Jakoby nestačily Temné zóny. Teď ještě IDD: interdimezionální dananské díry, které mi ničily silnice, schovávaly se kolem, vypadaly neškodně a jen čekaly, až se nic netušícímu řidiči porouchá převodovka nebo píchne pneumatiku a uvězní je v zemi nikoho, kde neplatí normální fyzikální pravidla, jsou tam nepřátelské bytosti a žádná pravidla silničního provozu.

Vlezla jsem zpátky do Roveru a zabouchla dveře. Znovu jsem se rozjela a tentokrát jsem si dávala dobrý pozor na to, kam jedu.

Jaké další překvapení tenhle den přinese?

Zamyslela jsem se na šoky, které už jsem prožila: Barrons udělal... no tu věc, aby mě dostal zpátky do reality, zjistila jsem, že jsem imunní vůči ochranným kouzlům a charismatu dananských princů, Stíny zabraly polovinu Irska, Danani bojovali ve vzduchu a teď IDD. Nikdy bych nevěřila, že ten největší šok dnešního dne mě teprve čeká.