Další kapitola za dva dny!
V životě jsou chvíle, kdy cítím, že jsem přesně tam, kde bych měla být a dělám to, co bych dělat měla. Jsou to moje vesmírné orientační body, které mi dávají vědět, že jsem na správné cestě. Teď, když jsem starší, se dokážu ohlédnout zpět a všimnout si, kde jsem udělala jakou chybu a znám cenu za tyhle omyly, proto se snažím na přítomnost dívat pozorněji.
Dnešní noc byla jeden z těch perfektních momentů: svištět si to do Dublinu v Range Roveru napěchovaném zásobami pod zářícím měsícem, který svítil tak silně, že bych ani nepotřebovala mít zapnutá světla, s Dani po boku, ozbrojené Mečem světla a Kopím osudu. Držet ho v ruce mi připadalo jako ráj, jeho tíha, jeho šířka, to, jak dokonale mi padlo do ruky. Dostat meč nebylo vůbec těžké, ale nečekala jsem, že by bylo. Dani si ho mohla vzít kdykoli chtěla. Znala všechny Roweniny skrýše a probourat se dveřmi je jedna z jejích specialit. Rowena ji ovládala jen pouhým strachem z následků a Dani - třináctiletá holka, ke které se všichni chovali jako k vyvrženci - toužila po troše uznání a pozornosti.
Teď měla moje uznání a pozornost, bezpodmínečně. Nebo to alespoň nezáviselo na tom, jak moc mě bude poslouchat. To bych jí nikdy neudělala.
S kopím to bylo složitější. Jak jsme si domyslely, Rowena ho měla u sebe. Nečekala jsem, že bychom jí ho mohly tajně sebrat. Jen jsem ho chtěla dostat a vypadnout. A pro to - a pro dalších miliardu důvodů - jsem potřebovala Dani.
Nechala jsem ji, aby s námi oběma narazila do Roweny. Zatímco jsem tu stařenu zaměstnávala tím, že jsem se z ní snažila vymotat, Dani zůstala v módu vysoké rychlosti, srazila ji, sebrala kopí, které měla ve vnitřní kapse pláště, popadla mě a dostala nás pryč.
Rowena vřeštěla tak, že vzbudila celé opatství. Utekly jsme do noci a za námi se ozývaly výkřiky: "Zrádkyně! Zrádkyně!"
"Už se do opatství nemůžeme nikdy vrátit, Mac." Dani vypadala zčásti nadšeně a zčásti tak strašně mladě a ztraceně, jako jsem ji ještě nikdy neviděla. Pamatovala jsem si, jaké to je být v pubertě a ani trochu jsem jí to nezáviděla. Emoce lítaly nahoru a dolů a měnily se tak rychle, že bylo těžké s nimi držet krok. Zasmála jsem se.
"Ale můžeme a vrátíme, Dani. Ještě tam něco potřebuju." Odpovědi. Spoustu odpovědí. Zítra začnu pracovat na Zapovězené knihovně a začnu dávat do hromady svou vlastní jednotku vidoucích.
"Nikdy už nás nepřijmou zpátky, Mac. Spolčily jsme se proti Roweně a postavily se jí. Jsme vyvrženci. Napořád."
Zněla stejně nešťastně jako hrdě.
"Věř mi, Dani. Mám plán." Blikala jsem světly a vyháněla Stíny z jejich úkrytů. "Přijmou nás zpátky. Slibuju." Co bylo důležitější, plánovala jsem je přetáhnout na svou stranu. Ale nejdřív jsem potřebovala velké gesto. Potřebovala jsem jim ukázat, jak to všechno může být. Věděla jsem, co si ostatní vidoucí přejí ze všeho nejvíc a plánovala jsem jim to dát a to byl klíč k tomu, jak vůdci motivují svoje lidi. Když jsem stála v té hale, zatímco hlasovaly, tak jsem to cítila v kostech. Už měly po krk podřadných úkolů, trčení na jednom místě a plnění rozkazů, byly unavené z toho, jak sledovaly svět rozpadající se před jejich očima, zatímco dělaly jedinou věc, kterou jim Rowena dovolila: sehnat co nejvíce přeživších a naučit je to, co slabí a bezmocní dělali - schovat se.
Nejvíc toužily po tom lovit a zabíjet Danany. A proč by taky ne? Narodily se pro to!
Celou dobu, co byla Rowena matkou představenou, se je snažila zcivilizovat, omezovat, organizovat, ale uhladila je jen na povrchu, nezměnila to, co bylo důležité, protože každá vidoucí byla uvnitř lovkyně, předurčená zabíjet Danany, stopovat je, uštvat je, čekat se zatajeným dechem na příležitost sprovodit je ze světa. Pod kůží i té nejmírnější vidoucí spala ještě jedna, úplně jiná bytost. Co tím chci říct? Že růžová Mac se proměnila v černou.
Pozvu je, aby se mnou hrály tuhle hru.
Dám jim příležitost, po které tak prahly, ukážu jim, co můžeme společně dokázat. Vlastnit jen dvě zbraně nebyla úplně vhodná situace, ale byly způsoby, jak s tím pracovat. Když můžu motivovat pět set vidoucích k boji a k tomu zajmout tolik Dananů, kteří se nedokáží přenášet, kolik bude možné, Dani a já se můžeme zaměřit jen na jejich zabíjení. Nebudeme muset plýtvat čas jejich lovem. Samy možná s Dani dokážeme dnes v noci ulovit stovku, ale kdyby už byli chycení, zabily bychom jich tisíc během pár hodin! Možná víc. A to jen kdyby se každé vidoucí v opatství podařilo chytit minimálně dva.
Nepochybovala jsem, že s Dani dokážeme společně ulovit víc Dananů než ostatní vidoucí a že každá vidoucí by byla víc než schopná je bodnout mečem nebo kopím, ale už jsem nikdy nehodlala o kopí přijít. Řekla bych ostatním vidoucím to, co jsem řekla Dani: Musely jsme si ty zbraně nechat samy, protože jsem byly jediné, které by je dokázaly ochránit, kdyby si pro ně přišli Bojovníci světla. Nehodlala jsem jim sdělit to, co V'lane věděl: že V'lane by nám obě zbraně mohl vzít, kdykoli by se mu zachtělo.
Přestala jsem na tuhle konkrétní věc myslet a zaměřila se na jinou. Kdybychom začaly ostatní lidi krmit masem Bojovníků tmy, proměnily bychom každého muže, ženu i dítě v bojovníka a ozbrojily je schopností ubránit se. Dělalo se mi špatně, že miliardy lidí nemohly vidět Stíny.
"Rozestírají kolem sebe Bojovníci tmy kouzla?" zeptala jsem se Dani. "Myslím, jestli se před lidmi zneviditelňují?"
Zavrtěla hlavou. "V'lane říká, že neviditelnost je schopnost, kterou mají jen Bojovníci světla. Říká, že Bojovníkům tmy se líbí lidský strach. Takže nic neschovávají. Stíny jsou pořád neviditelné, protože to je prostě jejich přirozený stav, ale ostatní kasty lidé vidí, tedy z toho, co víme."
Takže lidé viděli, že se blíží smrt, pokud ji tedy nezpůsobily Stíny. Jen s tím nemohli nic dělat. Ale kdyby snědli maso Bojovníků tmy, získali by nadlidskou sílu, jako Mallucé, Derek, O'Bannion, Fiona a Jayne a mohli by se bránit. Naše řady by se rozrostly o to víc a nestála by ta cena za to? Ta změna na nějaké základní bázi lidského života? Nebyla jsem si úplně jistá, jaké změny konkrétně to přinášela nebo jak dlouho trvaly, ale já si kvůli tomu nepřipadala nějak hůř. Největší strach jsem měla z vlastního kopí. Nebylo přežití naší rasy a našeho světa důležitější, než prostředky, kterých použijeme, abychom toho dosáhli? V soutěži, jestli je důležitost čistota duše nebo vlastní život, mi vychází jako důležitější to druhé.
"IDD, Mac!" vykřikla Dani. "Přímo před námi!"
Prudce jsem stočila volant a projela kolem. Byla malá, její obvod byl zhruba tak velký, jako dětský kolotoč. Zatím jsme narazily na tři. Smála se, když jsem jí řekla, jak jsem je pokřtila. Bylo lehčí je vidět v noci. Když na ně zasvítila světla, třpytily se něčím, co vypadalo jako lesknoucí se částečky prachu. Ta první - ta bažina, kolem které jsem odpoledne projížděla, vydávala bledě zelené světlo, ta poslední stříbrné. Zajímalo mě, jestli jejich barva měla něco společného s krajinou, která za nimi byla, a s nebezpečími, které skýtala. V duchu jsem si poznamenala, že si o nich do deníku musím zaznamenat všechno, co zpozoruji. Taky jsem si myslela, že bych mohla zorganizovat průzkumnou jednotku. Vybrat jich tucet a poslat je, aby zjistily vše, co můžou o Interdimenzionálních dananských dírách. Byly to brány do země Dananů? Mohly jsme je nějak využít k vlastnímu prospěchu?
Než jsme dorazily do Dublinu, bylo tři čtvrtě na jedenáct. Proklestly jsme si cestu skrz opuštěná, zničená auta u baru Temple, každá jsme si nasadila na hlavu zapnuté MacHalo a vytasily zbraně.
Svými vidoucími smysly jsem zachytila obrovské množství Dananů ve městě. Cítila jsem jich tisíce všemi směry. Proč tolik? Město bylo děsivě tiché a vypadalo, jako zbavené veškerého lidského života. Nechtěli být Bojovníci tmy tam, kde je hodně lidí? Nevypadalo to, že by tu nějací zbyli.
"Taky cítíš tu spoustu Dananů, Dani?"
"Jo. To je jeden z důvodů, proč jsem se sem vracela. Hledala jsem tebe a přitom se snažila zjistit, co se děje. Ale vždycky jsem byla takhle nějak divně sama. Myslím, že Dublin je teď něco jako jejich hlavní sídlo."
Zírala jsem do noci a snažila se zachytit nějaké stopy po Stínech, prohlížela jsem si jednu temnou uličku vedle druhé.
Dani si toho všimla. "Myslím, že většina z nich je pryč, Mac. Naposledy jsem jednoho z těch parchantů viděla asi před měsícem a ten byl hodně malý. Myslím, že se prožraly ven z města a prostě pokračovaly dál. Teď už je potkávám jen v opatství."
Stejně jsem si nechala MacHalo zapnuté na hlavě. Ani ona si ho nesundala. "Kde jsi říkala, že jen zatlučený bar, který jsi viděla?" Začneme tam a zabijeme vše, co jen zavání Danany. Zkusíme přivést k rozumu všechny lidi, které tam najdeme.
"Víš, co máš dělat, jestli nás obklíčí," připomněla jsem jí.
"Vzít tě a zmizet odtamtud, jak nejrychleji umím," řekla s úsměvem. "Neboj Mac. Kryju ti záda."
***
Jak jsem řekla, byl to jeden z těch perfektních momentů. Bojovaly jsme hodiny a naše oběti se kupily. S každým Bojovníkem tmy, kterého jsme zabily, jsem si připadala silnější, nabitá, víc odhodlaná najít a zničit toho nejposlednějšího, i kdyby mě to mělo stát život.
Dani a já jsme si prosekávaly cestu temnými dublinskými ulicemi. Opilé vlastní drsňáctvím, dokonce jsme si i vymyslely písničku, která se jednoho dne stane hymnou všech vidoucích na světě. Ale to jsme ještě nevěděly. Věděly jsme jen to, že jak jsme ji křičely, dodávalo nám to odvahy a pocitu nezranitelnosti.
Noc je naše zas'!
Ať tmu prostoupí jas.
Už nemáme strach.
Vzali jste, co bylo moje
a teď je čas,
aby ses bál mojí zbroje,
protože noc je naše zas'!
"Pst!" sykla najednou Dani.
Ztuhla jsem v půlce písničky, když jsem akorát probodla jednoho z Nosorožců, který teď byl napíchlý na mém kopí a němě otvíral a zavíral pusu.
Nic jsem neslyšela, ale neměla jsem zostřený sluch, protože jsem dlouho nejedla dananské maso, což se mi zrovna dvakrát nechtělo. Zatím přežiji s tím, co mám.
"Vytáhni kopí," zašeptala.
Udělala jsem to a hned na to už jsme svištěly ulicemi tak trhavě, že se mi dělalo špatně od žaludku. Nikdy nepochopím, jak Dani může snést takhle se pohybovat.
Najednou jsme stály a ona ukazovala. "Podívej se nahoru, Mac!"
Vzhlédla jsem a otřásla se. Se všemi těmi Danany ve městě jsem se nepozastavila, abych rozlišovala jejich kasty. Ale k jedné jsem chovala speciální nenávist: Lovci.
Od nepaměti loví a zabíjí vidoucí. Jsou to strážci dananských zákonů a zároveň i jejich kati, žoldáci až do morku kostí, protože pracují pro toho, kdo jim dá nejvíc toho, co zrovna v tu chvíli chtějí. Neustále mění strany. Mají telepatické schopnosti a dostanou se vám snadno do hlavy, kde zanechávají pěknou paseku. A aby toho nebylo málo, dokáží vás zmrazit na kost a vypadají jako sám ďábel, který si přišel pro vaši duši.
Dva obrovští Lovci kroužili po obloze, pár bloků od řeky Liffey. Dvakrát větší, než jaké jsem doposud viděla, černější než sama noc s obrovskými koženými křídly, rozeklaným ocasem, drápy delšími než moje kopí a očima planoucíma pekelným ohněm. Rozráželi vzduch s vystrčenými drápy, křičeli a od nozder jim odlétávaly kusy černého ledu s každým mávnutím křídel.
"Chápeš to, sakra?" vydechla Dani. "To se zbláznili?"
Nemyslela Lovce. Myslela ty, kdo byli venku na ulici a stříleli po nich.
Viděla jsem díry v jejich obrovských křídlech i to, jak se okamžitě hojily a kulky padaly zpátky na ulici. Slyšela jsem rat-a-tat-tat automatické zbraně.
Jediní efekt, který to mělo, bylo, že byli naštvaní. A to pořádně.
Ať už střílel kdokoli, koledoval si akorát o to, aby ho zabili!
Podívala jsem se na Dani a ona přikývla. "Radši jim jdeme zachránit zadky," souhlasila a natáhla se po mně.
Ustoupila jsem. "Díky, ale jen to jen pár kroků. To dojdu."
Otočila jsem se.
Popadla mě za rameno a byly jsme tam okamžitě. Vážně budu muset vyrabovat lékárnu a najít lék proti nevolnosti, protože když mě zase nechala jít, musela jsem se předklonit a poprat se s pocitem obrovské nevolnosti, abych si nepozvracela svoje zářivě černé boty.
Dorazit na místo potencionálního nebezpečí úplně vyřazená z provozu nebylo ideální. Pohybovat se super rychlostí bylo horší, než když mě někdo přenášel. To bylo alespoň plynulé. Se super rychlostí to bylo jako jet na splašeném koni po rozbité cestě rychlostí blesku, bez sedla.
Vzhlédla jsem od svých bot a zamrkala. Na chvíli mi došla slova.
"Slečno Laneová. Jsem rád, že jste naživu. Už jsem se začínal bát."
Pak se inspektor Jayne zase otočil k policistům v uniformách a přikázal: "Palte!"
Celou dobu, co byla Rowena matkou představenou, se je snažila zcivilizovat, omezovat, organizovat, ale uhladila je jen na povrchu, nezměnila to, co bylo důležité, protože každá vidoucí byla uvnitř lovkyně, předurčená zabíjet Danany, stopovat je, uštvat je, čekat se zatajeným dechem na příležitost sprovodit je ze světa. Pod kůží i té nejmírnější vidoucí spala ještě jedna, úplně jiná bytost. Co tím chci říct? Že růžová Mac se proměnila v černou.
Pozvu je, aby se mnou hrály tuhle hru.
Dám jim příležitost, po které tak prahly, ukážu jim, co můžeme společně dokázat. Vlastnit jen dvě zbraně nebyla úplně vhodná situace, ale byly způsoby, jak s tím pracovat. Když můžu motivovat pět set vidoucích k boji a k tomu zajmout tolik Dananů, kteří se nedokáží přenášet, kolik bude možné, Dani a já se můžeme zaměřit jen na jejich zabíjení. Nebudeme muset plýtvat čas jejich lovem. Samy možná s Dani dokážeme dnes v noci ulovit stovku, ale kdyby už byli chycení, zabily bychom jich tisíc během pár hodin! Možná víc. A to jen kdyby se každé vidoucí v opatství podařilo chytit minimálně dva.
Nepochybovala jsem, že s Dani dokážeme společně ulovit víc Dananů než ostatní vidoucí a že každá vidoucí by byla víc než schopná je bodnout mečem nebo kopím, ale už jsem nikdy nehodlala o kopí přijít. Řekla bych ostatním vidoucím to, co jsem řekla Dani: Musely jsme si ty zbraně nechat samy, protože jsem byly jediné, které by je dokázaly ochránit, kdyby si pro ně přišli Bojovníci světla. Nehodlala jsem jim sdělit to, co V'lane věděl: že V'lane by nám obě zbraně mohl vzít, kdykoli by se mu zachtělo.
Přestala jsem na tuhle konkrétní věc myslet a zaměřila se na jinou. Kdybychom začaly ostatní lidi krmit masem Bojovníků tmy, proměnily bychom každého muže, ženu i dítě v bojovníka a ozbrojily je schopností ubránit se. Dělalo se mi špatně, že miliardy lidí nemohly vidět Stíny.
"Rozestírají kolem sebe Bojovníci tmy kouzla?" zeptala jsem se Dani. "Myslím, jestli se před lidmi zneviditelňují?"
Zavrtěla hlavou. "V'lane říká, že neviditelnost je schopnost, kterou mají jen Bojovníci světla. Říká, že Bojovníkům tmy se líbí lidský strach. Takže nic neschovávají. Stíny jsou pořád neviditelné, protože to je prostě jejich přirozený stav, ale ostatní kasty lidé vidí, tedy z toho, co víme."
Takže lidé viděli, že se blíží smrt, pokud ji tedy nezpůsobily Stíny. Jen s tím nemohli nic dělat. Ale kdyby snědli maso Bojovníků tmy, získali by nadlidskou sílu, jako Mallucé, Derek, O'Bannion, Fiona a Jayne a mohli by se bránit. Naše řady by se rozrostly o to víc a nestála by ta cena za to? Ta změna na nějaké základní bázi lidského života? Nebyla jsem si úplně jistá, jaké změny konkrétně to přinášela nebo jak dlouho trvaly, ale já si kvůli tomu nepřipadala nějak hůř. Největší strach jsem měla z vlastního kopí. Nebylo přežití naší rasy a našeho světa důležitější, než prostředky, kterých použijeme, abychom toho dosáhli? V soutěži, jestli je důležitost čistota duše nebo vlastní život, mi vychází jako důležitější to druhé.
"IDD, Mac!" vykřikla Dani. "Přímo před námi!"
Prudce jsem stočila volant a projela kolem. Byla malá, její obvod byl zhruba tak velký, jako dětský kolotoč. Zatím jsme narazily na tři. Smála se, když jsem jí řekla, jak jsem je pokřtila. Bylo lehčí je vidět v noci. Když na ně zasvítila světla, třpytily se něčím, co vypadalo jako lesknoucí se částečky prachu. Ta první - ta bažina, kolem které jsem odpoledne projížděla, vydávala bledě zelené světlo, ta poslední stříbrné. Zajímalo mě, jestli jejich barva měla něco společného s krajinou, která za nimi byla, a s nebezpečími, které skýtala. V duchu jsem si poznamenala, že si o nich do deníku musím zaznamenat všechno, co zpozoruji. Taky jsem si myslela, že bych mohla zorganizovat průzkumnou jednotku. Vybrat jich tucet a poslat je, aby zjistily vše, co můžou o Interdimenzionálních dananských dírách. Byly to brány do země Dananů? Mohly jsme je nějak využít k vlastnímu prospěchu?
Než jsme dorazily do Dublinu, bylo tři čtvrtě na jedenáct. Proklestly jsme si cestu skrz opuštěná, zničená auta u baru Temple, každá jsme si nasadila na hlavu zapnuté MacHalo a vytasily zbraně.
Svými vidoucími smysly jsem zachytila obrovské množství Dananů ve městě. Cítila jsem jich tisíce všemi směry. Proč tolik? Město bylo děsivě tiché a vypadalo, jako zbavené veškerého lidského života. Nechtěli být Bojovníci tmy tam, kde je hodně lidí? Nevypadalo to, že by tu nějací zbyli.
"Taky cítíš tu spoustu Dananů, Dani?"
"Jo. To je jeden z důvodů, proč jsem se sem vracela. Hledala jsem tebe a přitom se snažila zjistit, co se děje. Ale vždycky jsem byla takhle nějak divně sama. Myslím, že Dublin je teď něco jako jejich hlavní sídlo."
Zírala jsem do noci a snažila se zachytit nějaké stopy po Stínech, prohlížela jsem si jednu temnou uličku vedle druhé.
Dani si toho všimla. "Myslím, že většina z nich je pryč, Mac. Naposledy jsem jednoho z těch parchantů viděla asi před měsícem a ten byl hodně malý. Myslím, že se prožraly ven z města a prostě pokračovaly dál. Teď už je potkávám jen v opatství."
Stejně jsem si nechala MacHalo zapnuté na hlavě. Ani ona si ho nesundala. "Kde jsi říkala, že jen zatlučený bar, který jsi viděla?" Začneme tam a zabijeme vše, co jen zavání Danany. Zkusíme přivést k rozumu všechny lidi, které tam najdeme.
"Víš, co máš dělat, jestli nás obklíčí," připomněla jsem jí.
"Vzít tě a zmizet odtamtud, jak nejrychleji umím," řekla s úsměvem. "Neboj Mac. Kryju ti záda."
***
Jak jsem řekla, byl to jeden z těch perfektních momentů. Bojovaly jsme hodiny a naše oběti se kupily. S každým Bojovníkem tmy, kterého jsme zabily, jsem si připadala silnější, nabitá, víc odhodlaná najít a zničit toho nejposlednějšího, i kdyby mě to mělo stát život.
Dani a já jsme si prosekávaly cestu temnými dublinskými ulicemi. Opilé vlastní drsňáctvím, dokonce jsme si i vymyslely písničku, která se jednoho dne stane hymnou všech vidoucích na světě. Ale to jsme ještě nevěděly. Věděly jsme jen to, že jak jsme ji křičely, dodávalo nám to odvahy a pocitu nezranitelnosti.
Noc je naše zas'!
Ať tmu prostoupí jas.
Už nemáme strach.
Vzali jste, co bylo moje
a teď je čas,
aby ses bál mojí zbroje,
protože noc je naše zas'!
"Pst!" sykla najednou Dani.
Ztuhla jsem v půlce písničky, když jsem akorát probodla jednoho z Nosorožců, který teď byl napíchlý na mém kopí a němě otvíral a zavíral pusu.
Nic jsem neslyšela, ale neměla jsem zostřený sluch, protože jsem dlouho nejedla dananské maso, což se mi zrovna dvakrát nechtělo. Zatím přežiji s tím, co mám.
"Vytáhni kopí," zašeptala.
Udělala jsem to a hned na to už jsme svištěly ulicemi tak trhavě, že se mi dělalo špatně od žaludku. Nikdy nepochopím, jak Dani může snést takhle se pohybovat.
Najednou jsme stály a ona ukazovala. "Podívej se nahoru, Mac!"
Vzhlédla jsem a otřásla se. Se všemi těmi Danany ve městě jsem se nepozastavila, abych rozlišovala jejich kasty. Ale k jedné jsem chovala speciální nenávist: Lovci.
Od nepaměti loví a zabíjí vidoucí. Jsou to strážci dananských zákonů a zároveň i jejich kati, žoldáci až do morku kostí, protože pracují pro toho, kdo jim dá nejvíc toho, co zrovna v tu chvíli chtějí. Neustále mění strany. Mají telepatické schopnosti a dostanou se vám snadno do hlavy, kde zanechávají pěknou paseku. A aby toho nebylo málo, dokáží vás zmrazit na kost a vypadají jako sám ďábel, který si přišel pro vaši duši.
Dva obrovští Lovci kroužili po obloze, pár bloků od řeky Liffey. Dvakrát větší, než jaké jsem doposud viděla, černější než sama noc s obrovskými koženými křídly, rozeklaným ocasem, drápy delšími než moje kopí a očima planoucíma pekelným ohněm. Rozráželi vzduch s vystrčenými drápy, křičeli a od nozder jim odlétávaly kusy černého ledu s každým mávnutím křídel.
"Chápeš to, sakra?" vydechla Dani. "To se zbláznili?"
Nemyslela Lovce. Myslela ty, kdo byli venku na ulici a stříleli po nich.
Viděla jsem díry v jejich obrovských křídlech i to, jak se okamžitě hojily a kulky padaly zpátky na ulici. Slyšela jsem rat-a-tat-tat automatické zbraně.
Jediní efekt, který to mělo, bylo, že byli naštvaní. A to pořádně.
Ať už střílel kdokoli, koledoval si akorát o to, aby ho zabili!
Podívala jsem se na Dani a ona přikývla. "Radši jim jdeme zachránit zadky," souhlasila a natáhla se po mně.
Ustoupila jsem. "Díky, ale jen to jen pár kroků. To dojdu."
Otočila jsem se.
Popadla mě za rameno a byly jsme tam okamžitě. Vážně budu muset vyrabovat lékárnu a najít lék proti nevolnosti, protože když mě zase nechala jít, musela jsem se předklonit a poprat se s pocitem obrovské nevolnosti, abych si nepozvracela svoje zářivě černé boty.
Dorazit na místo potencionálního nebezpečí úplně vyřazená z provozu nebylo ideální. Pohybovat se super rychlostí bylo horší, než když mě někdo přenášel. To bylo alespoň plynulé. Se super rychlostí to bylo jako jet na splašeném koni po rozbité cestě rychlostí blesku, bez sedla.
Vzhlédla jsem od svých bot a zamrkala. Na chvíli mi došla slova.
"Slečno Laneová. Jsem rád, že jste naživu. Už jsem se začínal bát."
Pak se inspektor Jayne zase otočil k policistům v uniformách a přikázal: "Palte!"
2 comments:
Děkuji za překlad další skvělé kapitoly :-)
Ďakujem. Denisa
Okomentovat