Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 20. kapitola

Jediný důvod, proč to fungovalo bylo, že Barronse překvapil. Barrons se dokáže pohybovat tak rychle, že to není úplně nejlepší způsob, jak ho zabít.

Ale nečekal, že na něj Fade vystřelí a Fade byl stejně rychlý jako Barrons.

Netuším, co jsou zač, ale dokud mi nikdo neřekne jinak, budu předpokládat, že jsou všichni stejní. Mají posílené smysly: čich, zrak i sluch. Barrons má sílu deseti mužů a jeho kosti jsou neuvěřitelně odolné. Předpokládám, že musí být, když se dokáží proměnit v bestii. Dívala jsem se, jak Barrons spadl z výšky třicet stop a přistál na nohou tak lehce jako kočka.

Fade je překvapil všechny. Dokázal zastřelit i Ryodana dřív, než se na něj ostatní vrhli a sebrali mu zbraň.

Fade zavrávoral zpět ke zdi a já si pomyslela, jak je zvláštní, že přišel o zbraň, ale pořád drží prostěradla.

"Co to dohajzlu děláš, Fade?" zavrčel Lor. "To sis zase zapomněl vzít prášky?"

Fade se podíval na mě. "Tvý rodiče jsou další na řadě," zapředl. "Zničím vše, co miluješ, MacKaylo."

Zděšeně jsem se nadechla. Ryodan nebyl paranoidní. Měl pravdu. Sinsar Dubh mi prohledala myšlenky, sesbírala informace a ihned je použila.

Byla tu - v téhle místnosti!

Zjistila vše, co jsem věděla o baru a přišla to sem okouknout.

Byla jsem pryč ze Zrcadel tři dny - a tohle byl třetí den v řadě, kdy mě našla!

Byla to vážně moje chyba, že se vypravila do opatství, když mě nikde v Dublinu nemohla najít? Byla jsem nepřímo zodpovědná za smrt těch vidoucích? Jak dlouho tu byla, pohybovala se od jedné osoby k druhé, zatímco se ke mně dostávala blíž a blíž?

Dost dlouho na to, aby našla moje rodiče-

"Je v těch prostěradlech," zakřičela jsem. "Seberte mu je!" Svých slov jsem litovala ve chvíli, kdy jsem je řekla. Ať se jich dotkne kdokoli, bude další, koho posedne a ostatní měli pořád svoje pistole. "Ne nedotýkejte se těch prostěradel!" křičela jsem.

Fade se dal do pohybu a v tu ránu byl pryč.

Ostatní ho následovali a já zůstala sama.

Vrhla jsem se ke dveřím, ale zavřely se dřív, než jsem k nim stihla doběhnout. Netušila jsem, jak je zase otevřít. Zbrkle jsem k nim přikládala ruce na různých místech, ale nefungovalo to.

Otočila jsem se a zadívala se do té druhé místnosti. Jestli se Sinsar Dubh dostane k mým rodičům... jestli ji tam Fade odnese... jestli je zabije...

Nemohla jsem tu myšlenku snést.

Moji rodiče stáli, dívali se na mě, ale nemohli mě vidět. Zírali jen směrem, kterým slyšeli výstřely.

Dveře za mnou zasyčely, jak se otevřely a zase zavřely.

"Musím tě odsud dostat," zavrčel Lor.

Otočila jsem se s kopím v ruce. "Jak vím, že nejsi Kniha?"

"Podívej se na mě. Kde bych ji schoval?"

Kalhoty i tričko mu přiléhaly ke svalnatému tělu jako druhá kůže. Podívala jsem se na jeho boty. "Sundej si je."

Odkopl je z nohou. "Teď ty. Sundej ten kabát."

Udělala jsem, jak řekl.

"Sukni taky."

"Na tohle nemáme čas," vyjela jsem. "Moji rodiče-"

"Fade odešel z klubu. Teď jsou v bezpečí."

"To nestačí!"

"Udělám jistá opatření. Teď už si budeme dávat pozor. Někdo ji musí nést. Nikdo se do druhého patra nedostane oblečený."

Zvedla jsem obočí. To bude pro mámu šok.

"Řekl jsem, ať sundáš tu sukni."

"Jak by mi ji mohl Fade předat?"

"Malá pravděpodobnost. Ale nehodlám riskovat."

Povzdechla jsem si, rozepla sukni a sundala ji. Svetr jsem měla upnutý. A měla jsem na sobě tanga. Boty mi přiléhaly k nohám. Neměla jsem, kde Knihu schovat.

"Spokojený?"

"To těžko."

Když jsem si sukni znovu oblékla, naposledy jsem se dlouze zadívala na svoje rodiče a pak se odvrátila. Pohled se mi zasekl na Barronsově zhrouceném těle a prudce jsem se otřásla.

Stála jsem nad mrtvým Barronsem. Už zase.

Věděla jsem, že není doopravdy mrtvý, alespoň ne na dlouho, ale můj zármutek byl moc čerstvý a pocity až moc komplikované.

"Jak dlouho bude trvat než-" odmlčela jsem se, protože jsem si s hrůzou uvědomila, že se mi hlas zlomil ve vzlyk.

"Proč se staráš?"

"Nestarám, teda, jenom- kurva!" otočila jsem se a praštila pěstmi do zdi. Nezajímalo mě, jestli mě rodiče slyší, i když se zeď pod mými údery otřásala. Bylo mi jedno, co si o mě bude myslet Lor. Barrons byl mrtvý. Nesnášela jsem to. Bylo to nepochopitelné.

Mlátila jsem do zdi tak dlouho, dokud Lor nezachytil moje zkrvavené pěsti a neodtáhl mě od zdi.

"Jak dlouho?" dožadovala jsem se odpovědi. "Chci to vědět! Odpověz mi nebo uvidíš!!"

Slabě se usmál. "Nebo co? Nakrmíš mě krvavými runami?"

Zamračila jsem se. "To si opravdu říkáte úplně všechno?"

"Všechno ne. Pri-ya zněla fakt zajímavě. Ale nikdy jsme neslyšeli detaily."

"Jak dlouho? Odpověz mi." Použila jsem na něj Hlas.

"Tentokrát si nejsem jistý. Ale nebude to tak dlouho, jako posledně. A jestli se na mě ještě někdy pokusíš použít Hlas, ženská, tak tvoje rodiče zabiju sám."