Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 21. kapitola

Ta slova vyplula z temnoty, Eros poskakující po kůži, bodající mě hroty tisících malinkých šípů Amora. I když jsem měla po Pri-ye zvýšenou imunitu, pořád na mě působil melodický a svůdný hlas V'lanea. Už jsem neměla potřebu se před ním okamžitě začít svlékat, ale hluboko uvnitř, moje letní bezstarostné já, se tomu chtělo poddat, zvlášť když se choval hravě a svůdně.

Kolik dnů svatého Valentýna jsem zakončila polibkem?

Dokázala bych to spočítat na dvou prstech.

A to byly slušné polibky, ne skvělé. Rozhodně ne takové, které by mi roztřásly kolena.

Zastavila jsem se s rukou na klice Barronsova knihkupectví. Barrons vyměnil zámky na garáži a u zadního vchodu, takže jsem musela zaparkovat Vipera na ulici a obejít dům k hlavním dveřím. Byla to těžká noc. Nemohla jsem se dočkat, až skončí. Chtěla jsem se zahrabat do peřin a upadnou do hlubokého bezesného spánku.

Před pouhými hodinami jsem se uklidňovala, že i když je na mě Barrons naštvaný, alespoň budu moct usínat s tím uklidňujícím vědomím, že je naživu.

Jasně. Šťastného Valentýna, Mac.

"Věřím, že lidští muži přináší květiny."

Najednou mě obklopila nádherná vůně růží. V ruce se mi objevil celý puget. Jejich lístky mě lechtaly na nose. Země pod mýma nohama jimi byla posypaná. Byly syté a nádherné a vydávaly nádech jiného světa, za což pravděpodobně mohla jejich pikantní vůně.

Opřela jsem si čelo o dveře. Mohla jsem skrz jejich sklo pozorovat svůj zdemolovaný obchod. "To jsi taky přišel, abys mě obvinil, že jsem zrádce?" To by se Dananům podobalo, zahrnout mě dary a pak mi vyhrožovat. Už jsem měla po krk toho, jak jsem se musela neustále obhajovat. Když jsem znovu viděla Barronsovy oči bez života, málem mě to ve vzpomínkách přeneslo zpátky na okraj útesu. Netušila jsem, proč jsem tak nenáviděla, že je mrtvý, když jsem věděla, že to tak doopravdy není. Lor mě ujistil, že se vrátí, i když neřekl kdy. Proč mi nemohl říct kdy? To muselo Barronsovo tělo nejdřív zahojit všechny rány a každé zranění se hojilo různě dlouho?

Nemohla jsem ten obrázek dostat z hlavy. Teď jsem měla dva obrázky mrtvého Barronse, s kterými jsem se mohla mučit: vykuchaný a zastřelený. Navíc jsem měla šílený strach o své rodiče. Děsilo mě, jak snadno se Kniha dokázala infiltrovat k lidem, kteří mi byli blízcí. Nejdřív opatství, pak Darroc, Barrons a teď moji rodiče. Už jsem se nemohla přít s Ryodanovou logikou, že se mě Kniha snaží najít. Že si se mnou hraje. Ale proč mě prostě nezabije? Vážně si myslela - jak říkal Ryodan - že změním strany? Sinsar Dubh vůbec nedávala smysl. Někdy mi způsobila šílenou bolest hlavy, když se ode mě ocitla na kilometr daleko. Jindy, jako dneska v noci, jsem neměla nejmenší tušení, že je se mnou v jedné místnosti.

Zabila všechny, kdo se mnou přišli do kontaktu. Ale mě ne. Ublížila mi, ale vždycky mě nechala naživu. Proč?

Dožadovala jsem se po Lorovi, aby odvedl moje rodiče z Dublinu. Odmítl to vůbec jen zvážit. Řekl, že nikdo nehne prstem, dokud jim Barrons neřekne. Takže i když se dožadovali moji hlavy, Barrons měl stejně poslední slovo.

Vždycky jsem mohla přesvědčit V'lanea, aby je přenesl pryč, někam do bezpečí, až na to že... no, možná to bylo v mé krvi vidoucí, ale nehodlala jsem svoje rodiče svěřit do rukou žádného Danana.

"Nejsem blázen, MacKaylo. S Darrocem jsi si hrála. Mojí jedinou otázkou je proč."

Z ramen mi spadl obrovský balvan. Už bylo načase, aby mi někdo věřil. Jasně že tím někdo byl V'lane. "Děkuju," řekla jsem jednoduše.

Otočila jsem se a oči se mi obdivně rozšířily. V'lane je vždycky pastvou pro oči. Trochu ztlumil svou přítomnost, vypadal o něco víc "lidsky", ale to jen trochu utlumilo jeho tajuplnou přitažlivost. V černých kalhotách, botách a černém kašmírovém svetru s dlouhými rozpuštěnými vlasy a zlatavou kůži vypadal jako padlý archanděl.

Dneska byl ještě velkolepější než jindy. Přemýšlela jsem, jestli mu velení armádě Světlých dodalo smysluplný cíl, který postrádal, takže už nebyl jen nesmrtelnou bytostí s bezduchými touhami, ale stával se pravým vůdcem svých lidí. Měl by s velením dvoru Světlých plné ruce práce. Možná že Jayne a Garda zastřelili a uvěznili tolik jeho lidí, že konečně vystrčili hlavu z písku. Trochu utrpení by Světlým jen prospělo.

"Nikdy jsi o mě nepochyboval? Ani když jsem stála na ulici s armádou Temných?"

"Vím, co jsi za ženu, MacKaylo. Kdyby jsi byla Danan, patřila bys k mému dvoru." Díval se na mě svýma prastarýma očima měnící barvu. "Moje armáda není tak bystrá jako já. Věří, že jsi jeho spojenec. Spolu je přesvědčíme o opaku." Na tváři se mu objevil slabý úsměv. "Když nic jiného, tak to, že jsi tvrdila, že je Barrons mrtvý, tě prozradilo. Viděl jsem ho dneska s tebou U Chestera." Zarazil se. "Nejsem si jistý, jak jsi dokázala oklamat Temné prince. Ti byli přesvědčení, že mrtví je."

Řekl to všechno tak věcně, že jsem málem ani nepostřehla tu otázku a hrozbu. Protkávaly jeho sametová slova ocelí. Pod jeho hravostí byl V'lane v nebezpečné náladě. Ale proč? Věděla jsem, že byl U Chestera. Stalo se něco potom, co mě Lor dostal ven a u Vipera se mě zbavil? Věděl, že tam byla Sisnar Dubh?

"Jen malý trik, který jsem se naučila," vyhnula jsem se odpovědi.

"Barrons nikdy nebyl mrtvý? To by na chvíli... zneškodněný?"

V'lane a Barrons se nenáviděli, mělo to co dělat s tím, že Barrons kdysi zabil V'lanovu princeznu. Nějaký hluboko ukrytý instinkt mě donutil lhát. "To si děláš srandu, ne? Barronse nemůže nic zabít."

"Chtěl bych vědět, jak jsi oklamala Temné prince, MacKaylo." Znovu ta ocel schovaná za sametem. Nebyla to prosba, byl to příkaz.

Přistoupil ke mně a ta omamná vůně dananského dvora, jasmín a santalové dřevo, prosycovala lístky růží pod jeho nohama. Spolu s ním ke mně přistoupilo i nebezpečí.

Naklonila jsem hlavu a pořádně si ho prohlédla. Najednou jsem věděla, proč je tak naštvaný. Pohyboval se na nebezpečné hraně ne proto, že si myslel, že jsem nějak oklamala temné prince, ale protože se bál, že to celou dobu věděli a nějakým způsobem se jim podařilo oklamat jeho.

V'lane seděl v nejvyšší radě královny. Vybrala ho jako vůdce své rasy, protože dokázal prohlédnout dvorské intriky. A teď selhal. Jeho neschopnost odlišit pravdu od lži - zvlášť u Temných - jim otřásla. Chápala jsem to. Oslabí vás to, když si uvědomíte, že nemůžete věřit vlastnímu úsudku.

Ale v tomhle případě se nemýlil. Barrons byl opravdu mrtvý a Temní princové V'lanea neoklamali. Ale to jsem mu nehodlala prozradit. Nejen proto, že Barrons trval na tom, abych V'laneovi lhala, ale vypadalo to, že jsem hluboko uvnitř sebe byla naprogramovaná tak, abych uchovala Barronsovo tajemství.

Jak jsem ho znala, někde na sobě jsem měla jeho tetování, které mi zabránilo ho prozradit.

Ale i tak jsem mohla V'laneovi říct alespoň část pravdy. "Pamatuješ, jak jsi říkal, že jsi teprve začal objevovat, kdo doopravdy jsem?"

Zostřil svůj pohled a přikývl. Dotkl se mých vlasů. "Jsem rád, že jsi se vrátila k původní barvě, MacKaylo. Je to krásné."

Jo, no, Barrons si to nemyslel. "Měl jsi pravdu. Nedávno jsem uvnitř sebe objevila místo, kde znám věci a nedokážu vysvětlit, jak je znám. Jsou tam i věci, kterým nerozumím."

Naklonil hlavu a čekal.

"Našla jsem runy, které se princům nelíbí. Použila jsem je v kombinaci s dalšími, abych vytvořila iluzi, že je Barrons mrtvý," zalhala jsem.

Zpracovával má slova: Temní ho neobelhali. To já obelhala Temné. Slabé známky napětí se mu vypařily z tváře.

"Přesvědčila jsi Darroca a prince, ze je Barrons mrtvý, aby Darroc uvěřil, že chceš být doopravdy jeho spojenec?"

"Přesně tak."

"Proč?"

Zaváhala jsem.

"MacKaylo, copak si nemůžeme konečně věřit?" zeptal se jemně. "Co musím udělat, abych tě přesvědčil. Řekni mi to a já to udělám."

Byla jsem tak unavená z toho lhaní. Ze lží, které jsem řekla a které byly řečeny mě. "Znal zkratku ke kontrole Sinsar Dubh. Proto ho Kniha zabila."

"Takže je pravda to, co jsme slyšeli," zamumlal. "Nakonec to nebyl Lovec."

Přikývla jsem.

"A co to bylo za zkratku?"

"Nedozvěděla jsem se to, než zemřel."

Prohlížel si mě. "To aby jsi oklamala prince si muselo vyžádat neuvěřitelnou moc." Začal něco říkat, ale pak si to rozmyslela  přestal mluvit. Po chvíli opatrně řekl: "Tyhle runy, které jsi použila, jakou měly barvu?"

"Rudou."

Ztuhl a najednou se na mě zadíval, jakoby neměl tušení, na co se to doopravdy dívá. Začala jsem se cítit neuvěřitelně nepohodlně. Potom řekl: "Bušily jako malá lidská srdce?"

"Ano."

"Nemožné!"

"Mám je zavolat?"

"To by jsi mohla? Takhle snadno?"

Přikývla jsem.

"To nebude nutné. Věřím ti, MacKaylo."

"Co jsou zač? Darroc mi to neřekl."

"Předpokládám, že když je uviděl, začal se o tebe zajímat ještě víc. To je neuvěřitelná moc, MacKaylo. Jsou to paraziti - zakousnou se do všeho, čeho se dotknou a rostou, rozšiřují se jako lidská choroba."

Super. Vzpomněla jsem si, jak se v Darrocově ložnici později zdály větší. To jsem nechtěně vypustila další Temné zlo do našeho světa?

"Při použití s Písní se z nich může stát neprostupná klec," řekl. "Sám jsem je viděl, ale naše historie nám říká, že byly použité jen jednou, první Světlou královnou, jako trest a byly jednou z ingrediencí, ve zdech vězení Temných."

Trhla jsem sebou. "Jak jsem mohla vědět, že je použili k postavení zdí vězení?"

"To je přesně to, co bych rád věděl."

Povzdechla jsem si a promnula oči. Další otázky. Začínaly mi nahlodávat příčetnost.

"Jsi unavená," řekl jemně. "Kde budeš spát v noci milenců, MacKaylo? V sametové hammocku zavěšeném mezi palmami, pohupující se v tropickém počasí s oddaným dananským milencem, který ti splní každou touhu? Sdílela bys lože s dananským princem? Nebo radši vylezeš schody zničeného knihkupectví a budeš spát sama v budově muže, který ti nikdy nevěřil a ani nebude?"

Auč.

Dotkl se mé tváře a prstem pod bradou mi pozvedl hlavu. "Stala se z tebe krásná žena. Už nejsi to dítě, co sem přijelo před pár měsíci. Zakusila sis hodně. Je v tobě síla a odhodlání, přesvědčení a účel. Ale jsi moudrá? Nebo se řídíš svým srdcem, které jsi tak pošetile věnovala špatnému muži? Jsi jako většina lidí neschopná změny? Změna si vyžaduje přiznání chyby. Tvoje rasa se vždy jen věnovala ospravedlňování chyb, ne jejich napravování."

"Svoje srdce jsem nikomu nevěnovala."

"To je dobře. Pak může být moje." Sklonil hlavu a políbil mě.

Zavřela jsem oči a přitiskla se k němu. Byla to dobrá změna, mít někoho, kdo ve mě věřil a odpověděl na otázky, na které jsem se ptala a byl na mě prostě hodný a já rozhodně nemohla popřít to, že mě přitahuje. Když se jeho dananské jméno přeneslo na můj jazyk, škádlilo mě, nabízelo se, čekalo, až ho přijmu, vydechla jsem a on se nadechl. Na jazyk se mi začaly přesouvat souhlásky, které nikdy nebudu schopná vyslovit, samohlásky se skládaly z jemných árií a moje tělo se celé napjalo svůdným potěšením.

Vdechla jsem vůni dananského prince a jeho omamné aroma kořeněných růží přímo do plic. Tohle vůbec nebyla špatná valentýnská pusa, vůbec nebyla špatná.

Když mi dával své jméno, dal si načas, nechal ty neuvěřitelné slabiky pomalu proudit, dokud se neusadily a já neexplodovala a třásla se v jeho náručí. Stála jsem ve výklenku vchodu a líbala ho ještě ještě dlouho potom, co se jeho jméno usadilo na mém jazyku.

Když jsem šplhala do schodů a padla do postele, pořád jsem zářila.

***

"Kámo, co se to tady stalo?"

Opřela jsem koště o spadlou polici a otočila se, abych viděla Dani v otevřených dveřích knihkupectví, jak žvýká proteinovou tyčinku. Měla přimhouřené oči a vstřebávala tu zkázu. Ranní světlo pronikalo vchodem a ohraničovalo jí kaštanové vlasy, takže to vypadalo, že má na hlavě ohnivou svatozář. I když byl jasný den bez větru - neuvěřitelných patnáct stupňů potom, co nedávno sněžilo - nedokázala jsem se pořádně zahřát, i když jsem topila v obou krbech.

"Zavřeš ty dveře, prosím?" řekla jsem. Celou noc se mi zdálo o Chladném místě. Neustále jsem probouzela strachy, ale pokaždé mě noční můra vtáhla zpátky do sna.

Chodila jsem po ledových útesech a hledala tu nádhernou, smutnou ženu. Volala jsem ji, byla jsem si jistá, že už za dalším útesem ji najdu. Ale na každém vrcholu jsem našla jen tucty přesýpacích hodin, kde se rychle sypal černý sníh do nižší poloviny hodin. Utíkala jsem od jedněch k druhým a o překot se je snažila otočit, ale během vteřin zase byly prázdné.

Chvilku předtím, než jsem se naposledy probudila, jsem si uvědomila, že ji nemůžu najít proto, že jdu příliš pozdě. Byla pryč. A stejně jako padal černý písek v přesýpacích hodinách, i moje naděje byla najednou pryč.

Zkazila jsem to.

Osprchovala jsem se a oblékla, zatímco se mi v kostech usadil pocit selhání. Byla jsem zoufalá udělat nějaký pokrok, vidět jakýkoli úspěch, a tak jsem se vrhla na úklid knihkupectví s vervou. Uklízela jsem už hodiny, prach, třísky v Barronsových kobercích, zametala jsem rozbité sklo do úhledných hromádek.

Dani nakráčela dovnitř a zavřela dveře. "V'lane říkal, že mě chceš vidět. Nevím proč, ale vzhledem k tomu, že dneska ráno nemám moc práce, tak mi došlo, že by neuškodilo zastavit se na pokec. Ale ať je to radši něco jinýho, než ty kecy, cos mi řekla, když jsem tě viděla naposled, protože jsi vůbec nemluvila jako moje kámoška." Narovnala se. "Přinesl mi čokoládu. Kámo - jako bych snad byla jeho rande na Valentýn nebo co. Hodili jsme spolu řeč. Řekla jsem mu, že už je mi skoro čtrnáct a že mu jednoho dne věnuju svoje panenství."

Zasténala jsem. To mu doopravdy řekla? Než jsem ho za ní poslala, donutila jsem ho odpřisáhnout, že ztlumí ten svůj sex-appeal. "Až se věci trochu uklidní, tak si o tvém panenství a V'laneovi budeme muset důrazně popovídat."

"Novinka, Mac, věci se nikdy neuklidní. Svět teď je, to co je. Tohle je teď nový život." I navzdory jejímu obvyklému sebevědomí, měla chladné oči. Ostražité.

Ostrá slova. A ostrá pravda, kterou jsem musela přijmout. Ale věděla jsem, že to se mi nikdy nepodaří. "Nezůstane to takhle, Dani. Nedovolíme to."

"Co s tím můžeme udělat? Svět je velký místo. Navíc to není tak špatný. Dokud se z tebe nestane mrcha. Myslela jsem, že jsme jak dvě kuličky v Mega lusku, ale že na talíři není žádná další zelenina. Pak se najednou sápeš po Pánu a blbci. Naštvalo mě to." Vrhla na mě pohled, který pověděl vše, co neřekla nahlas: Opustila jsi mě. Nechala jsi mě samotnou. Teď jsem tu, ale radši by to mělo stát za to. Vytáhla z kapsy jablko a začala ho okusovat.

Včera, než V'lane odešel, jsem ho požádala, aby ji dneska ráno našel a řekl jí, že Barrons mrtvý nebyl, jen se skrýval a že mě mrzelo, že jsem jí musela lhát. Ale žádná omluva skrz dalšího člověka nemohla nahradit tu opravdovou. Potřebovala to slyšet ode mě. A já to potřebovala říct.

"Je mi to líto, Dani. Mrzí mě, že jsem ti ublížila."

"Kámo, vzpamatuj se. Neublížila jsi mi. Já snesu mnohem víc. Myslela jsem, že máš krámy. O nic nešlo. Jen jsem tě chtěla slyšet říct, že ses chovala, jak kráva."

"Chovala jsem se jako kráva. A možná že to s tebou ani nehnulo, ale mě to dohánělo k šílenství. Odpustíš mi?"

Trhla sebou a hodila po mě nejistý pohled. K téhle předčasně vyspělé holčičce se v opatství chovaly jen dvěma způsoby: buď ji rozkazovaly nebo ignorovaly. Pochybovala jsem, že se jí někdo za něco omluvil.

"To žes řekla, že jsi kráva, bohatě stačilo, bože. Nebuď měkká, ježíš." Překročila přes trosky pokladního pultu a zkusila se na mě usmát, ale její úsměv byl trochu pokřivený. "Tak co se stalo? Prohnalo se tudy tornádo?"

"Sundej si kabát," vyhnula jsem se odpovědi. Těžko jsem mohla říct: Potom, co jsem zabila Barronse, na mě byl tak naštvaný, že knihkupectví zničil.

"Jasně, zapomněla jsem."

Sundala si ho a nechala ho válet se na podlaze. Pod ním měla přiléhavé džíny, těsný svetl a černé vysoké boty. Její oči zářily.

"Když si teď Kniha bere lidi jako taxíky, tak se asi budeme muset všichni chvíli oblíkat jako prostitutky, co? Puď upnutý oblečení nebo žádný. Kámo, teď je to v opatství fakt šílený, ze všech těch tlusťošek v opatství mě bolí oči. Zařízlý podprdy a kalhotky."

Kousla jsem se do rtu, abych se nezasmála. To byla typická Dani. Absolutně žádný takt. Stejně jako svět kolem ní, byla prostě sama sebou. "Ne každý má super rychlý metabolismus," řekla jsem alespoň. Co bych za to dala. Ke snídani bych jedla čokoládu, sladké pečivo k obědu a k večeři koláče.

Dojedla jablko a hodila ho na jednu z hromádek. "Ale těším se na Barronse," řekla nadšeně. "Co ty? Ne, tobě je to asi jedno. Tys ho vídala nahýho jak dlouho? Měsíce?"

Byly chvíle, kdy jsem si opravdu přála, aby měla alespoň nějaké zábrany. Najednou jsem se ve vzpomínkách ocitla zpátky ve sklepě a sledovala, jak se ke mě nahý Barrons blíží a já mu řekla, že je to ten nejhezčí chlap, jakého jsem kdy viděla.

Rychle jsem změnila téma. "Co se děje v opatství? Vím, že jsi odešla. Jaké to tam předtím bylo?"

Její tvář potemněla. "Blbý, Mac. Fakt blbý. Proč? Chceš se vrátit? Musím ti říct, že to není úplně nejlepší nápad."

Dobrý nápad nebo ne, neměla jsem na výběr. Podle Nany byla moje máma Představou Útočiště, než Kniha před nějakými dvaceti lety utekla. Podle Ryodana bylo celé Útočiště vyhlazeno kromě mojí mámy.

Nana mi řekla Alininým jménem.

Podle Ryodana byla Alina jediná dcera, kterou Isla měla. Kdybych chtěla vyzpovídat Ryodana, tak by to bylo zbytečné, protože mi zaprvé odmítal cokoli říct a zadruhé byl momentálně mrtvý a já netušila, jak dlouho tomu bude.

Takže mi zbyla Nana nebo opatství.

Opatství bylo blíž a jeho obyvatelky nebyly skoro století staré a neměly tendence usínat uprostřed věty.

Původní členky Útočiště byly možná mrtvé, ale některé máminy vrstevnice musely být pořád ještě naživu i po tom masakru, co Kniha způsobila. Další, kromě Roweny, musely mou matku znát. Jiné věděly - i kdyby to byly jen drby - co se tu noc stalo.

A pak tu byly ty knihovny, do kterých jsem se potřebovala dostat. Ta ochranná linie, kterou jsem nedokázala projít, ta která odpudila i V'lanea. Když už je o něm řeč, zapomněla jsem se ho zeptat, co se mu stalo toho dne, kdy jsem ho zavolala do opatství. Musela jsem si zapamatovat, že se ho na to potřebuji zeptat.

Taky jsem si pohrávala s myšlenkou, že se postavím Roweně a pokusím se dostat pravdu z ní. Přemýšlela jsem, jakou formu mentálního nátlaku podle Darroca měla a jestli bych ji dokázala přemoct svou nově nabytou silou. Jedna z věcí, která mi bránila to otestovat byla, že kdybych to udělala, nejen že bych spálila most, ale i zem na které jsem s vidoucími stála. Ať už souhlasily s Roweninými rozhodnutími nebo ne, většina z nich jí pořád byly neuvěřitelně věrné. Další věc byla, že jsem si nebyla jistá, jestli bych ji svou mocí dokázala přemoct a nechtěla jsem udělat nic, čím bych její schopnost obrátila proti sobě. Kromě toho, co když byly všechny runy paraziti, které mohly svět ještě víc poničit?

Stejně jsem měla k dispozici ještě jednu zbraň, kterou jsem mohla použít. Stala jsem se expertem na použití Hlasu a mohla jsem říct, že to je druidská schopnost, kterou mě Barrons naučil.

"Potřebuju odpovědi, Dani. Jsi se mnou?"

"Ro bouchne hlava, jestli nás chytí," varovala mě. Její oči zářily a nadšením vibrovala tak, že se z ní začínala stávat jen šmouha.

Usmála jsem se. Fakt jsem ji zbožňovala. Už to mezi námi zase bylo v pohodě. Ze srdce mi ubyla další bolest. "Ale ano, rozhodně nás chytí. Chci si s tou stařenou promluvit." Kdyby se to zvrtlo, neodhalila bych svoje schopnosti, ale Dani by nás dostala ven nebo bych zavolala V'lanea. "Chceš jít se mnou?"

"Si děláš srandu? To si nenechám ujít za nic na světě!"