Nejsem Sinsar Dubh, Kat. Všechny vás napálil. Budeš mě potřebovat, abych vás zachránil.
Každou noc mě Cruce bere do země Snění a tvrdí to samé. Jeho lži se tváří jako pravdy. Jestli vůbec moje empatické schopnosti fungují na Danany nevím - ještě jsem to nezvládla vyzkoušet - ale od něj mám tolik protichůdných signálů, že je mi můj dar k ničemu.
Teď po další noci plné démonických snů, projdu dvoukřídlými dveřmi, které jsou sto stop vysoké, neskutečně silné, ale neodvažuju se na ně podívat znovu. Oči mám jen pro něj. Nezdá se mi divné, že takovéhle dveře nemůžeme ani zavřít. Divné je, že se nám je vůbec povedlo otevřít: malým lidem, kteří si hrají na bohy.
Zůstanu stát tam, kde ještě před chvíli byla Meehanova dvojčata a ruce mám sevřené kolem mříží Cruceovi klece. Dívám se na tu zmrzlou vizi.
On je válka. Rozvraceč. Brutalita. Pachatel ohavných činů proti lidskosti. Je vším a ještě něčím víc. Kolik lidí muselo zemřít pod kopyty tohoto jezdce z Apokalypsy?
Skoro půlka světové populace podle posledních propočtů.
Cruce zničil zdi mezi našemi rasami. Kdyby nebylo jeho, nikdy by se to nestalo. Zařídil všechny hráče, postrčil je tam, kde je chtěl mít, dal věci do pohybu a pohyboval se po šachovnici jako anděl pomsty, dokud se mu nepovedlo započít třetí světovou válku.
Neměla bych tu s ním být.
Ale stejně jsem.
Lžu sama sobě, když procházím pod opatstvím, hluboko do našeho schovaného města, promotávám se spletí chodeb a krypt, slepých uliček a úzkých tunelů. Řekla jsem si, že musím prozkoumat tu klec, v které je, jestli je pořád bezpečná. Tak ho uvidím a uvědomím si, že je to jen ubohá imitace mých snů, že se na něj podívám a zbavím se toho šílenství, které mi sny způsobují. Řekla jsem si, že když se na něj půjdu dolů podívat, tak mě to osvobodí.
Třesou se mi kolena. Touhou mám vyprahlo v ústech.
Tady dole mě žádná svoboda nečeká.
Takhle blízko k němu se toužím svléknout na místě a zběsile tancovat kolem jeho klece do rytmu nějaké nelidské melodie, kterou ani neznám. Takhle blízko se koušu do jazyka, abych nezasténala.
Takhle blízko si připadám jako zvíře.
Dívám se na svoje ruce kolem mříží, bledé a bílé s úzkými prsty a v hlavě si je představuju sevřené kolem té části Cruce, kterou mě donutil podvádět. Stejně jako včera v noci a noc předtím. Vidím samu sebe, jak se usmívám. Vidím svoje rty, když ho vezmu do úst.
Zjistím, že prsty bezmyšlenkovitě rozepínám knoflíky své košile a okamžitě přestanu. Úplně si dokážu představit, jak by to vypadalo, kdyby moje vidoucí našly svou Matku představenou nahou u Cruceovy klece. Je to erotické. Je to strašné.
Svoboda tě děsí, protože jsi sama sobě nikdy žádnou nedovolila, řekl mi včera ve snu Cruce. Nejsem jediný, kdo je v kleci. Ten stud, co cítíš, se netýká mě, ale tebe, protože jsi také uvězněná a je to vězení, které jsi si sama zvolila. Cítila jsi ty nejtemnější emoce lidí kolem sebe už od dětství, víš, jaká monstra v sobě ukrývají a svoje vášně si pleteš s jejich monstry. Není to to samé, moje milovaná Kat. Vůbec to není to samé.
Říká, že svou vášeň potlačuju. Že si nedovolím ji cítit. Říká, že moje láska k Seanovi je lež. Že jen hledám pohodlí a bezpečí a nevím, co láska je. Říká, že jsem si Seana vybrala, protože i on nemá žádnou vášeň. Prý od sebe ze strachu utíkáme. Osvoboď se, říká. Pojď ke mně. Vyber si mě.
Bůh mi pomáhej. Procházím údolím temnoty a potřebuju tvoje světlo, aby mi ukázalo cestu.
Postavím si v hlavě blokádu, jako když jsem byla malá a potřebovala jsem se chránit před divokými a bolestivými emocemi mé rodiny.
Když se otáčím, uslyším tak tichý zvuk, že jsem ho málem přeslechla. Nechci se otočit zpátky. Je pro mě skoro nemožné opustit tohle místo.
Ale stejně se otočím. Teď jsem Matka představená. Ta jeskynní místnost osvícená loučemi na zdech se zdá prázdná. Není tu nic kromě kamenného oltáře, Crueovy klece a mě. Jestli je tu ještě někdo jiný, tak musí být za oltářem nebo na druhé konci místnosti. Tiše se schovává. Čeká, až odejdu.
Vědoma si svého postavení v opatství odvrátím pohled od prince a obkroužím jeho klec a zamířím kupředu s rovnými zády.
Zahnu za roh. "Margery," řeknu. Je přímo tam, kde jsem před chvilkou stála. Kdyby nevydala ten zvuk, tak bych si ji nevšimla.
"Kat."
Ve vlnách z ní sálá nepřátelství. Emoce lidí mají svou teplotu a barvu a když jsou intenzivní, tak i strukturu.
Margery je horečnatě rudá a jako plástev medu s tisíci malými lžemi, hněvy a odporem, které tvoří kolem jejího srdce minové pole. Vím, jak na člověka působí odpor: je jako jed, který pijete, ale čekáte, že na něj zemřou ostatní.
Celý život zařazuju emoce do kategorií. Vyznat se v srdcích ostatních opravdu vypadá jako procházka minovým polem. U někoho mi stačí podívat se na něj a znát ho. Ale Margeryiny emoce jsou těžce v konfliktu, nebezpečné.
Přemýšlím, že kdybych mohla cítit ty své, jestli by také byly horečnatě rudé a jako plástev lží a odporu. Ale já nechci být vůdce! křičí moje duše.
"Dívala jsem se, jestli jsme na té kleci něco nepřehlédly," řekne. "Bojím se, že není bezpečně uzavřený."
"Stejně jako já."
"Dobrý nápad." Nabídne mi upjatý úsměv. Rukama svírá mříže tak silně, až má bílé klouby.
Neřeknu, že nás napadla stejná věc, protože tak podobné si nejsme. Ona žízní po moci. Já chci jednoduchost. Byla bych dobrou manželkou nějakého rybáře, žila v chatce u moře, měla pět dětí, kočky a psy. Ona by byla skvělý Napoleon.
Opatrně se na sebe díváme.
Chodí za ní?
Miluje se s ní?
Nemůžu se jí zeptat, jestli o něm sní a jestli to je ten důvod, proč je tady dole v tohle deštivé a chladné ráno. Ať už to tak je nebo není, bude tvrdit, že ne a řekne celému opatství, že to je ten důvod, proč jsem tu byla já, že jsem zkažená a musí mě sesadit.
Použije proti mně cokoli, jen aby mě připravila o pozici v opatství. Uprostřed srdce mé sestřenice Margery Annabelle Bean-McLauglinové je velká vše pohlcující potřeba. Byla tam, už když jsme byly děti, hrály si spolu a ona rozbíjela nohy mým panenkám. Nikdy jsem to nechápala. Dívám se na její bílé klouby. Drží se mříží klece, jako by z nich chtěla vymáčknout život. "A co si o tom myslíš?"
Olízne si spodní ret a vypadá, že něco řekne, ale pak se zastaví. Čekám a po chvíli z ní vypadne: "Co když si Král vzal tu knihu? Teda co když ji Cruceovi sebral předtím, než ho uvěznil v té kleci?"
"Myslíš, že je to možné?" řeknu, jako by to byla naprosto jasná otázka. Jako bych v tu chvíli nevěděla, že nám lže úplně stejně.
Podívá se na Cruce a pak zpátky na mě. Její oči jsou jako velké billboardy, které křičí do světa, co cítí. Dívá se na Cruce něžně a soukromě. Pak se podívá na mě, jako bych ji vůbec nemohla rozumět, jemu a ani světu, ve kterém žijeme. "Ty nemáš žádný dar," zasyčela na mě, když nám bylo devět a ona slyšela svoje rodiče, jak mě chválí za to, že jsem rodinu zachránila před jedním z našich nekonečných zástupu zrádců. Moji rodiče mě brávali na "obchodní" jednání s dublinským podsvětím a pozorně se dívali, kdy, u koho a za jaké situace mi bylo nepříjemně. "Jsi prokletá, vadná a nikdo tě nikdy nebude milovat!"
I po těch letech jí v očích vidím tu samou urážku. Ano, navštěvuje ji každou noc.
Takže nejsem jediná. Tohle uvědomění použiju k vystavění cihlové zdi kolem vlastního srdce. Bude mu stát v cestě, až ke mně dnes v noci přijde. A můj Sean bude v posteli vedle mě.
Pokrčí rameny. "Možná doopravdy nevíme, co se tu noc tady stalo. Co když nás král napálil?"
"Proč by to dělal?" zeptám se.
"Jak si můžeme dovolit hádat jeho motivy?"
Potřebovala jsem vědět, jak hluboký je jeho zásah. "Myslíš, že bychom možná měli Cruce osvobodit?"
Ruka ji vyletí k srdci, jako by se polekala. "Myslíš, že bychom měli?" Do očí se jí vkrade lstivý výraz. "Víš jak?"
Vždycky byla slabší než já. A on je jen nenápadnou šmouhou v její už tak pokroucené krvi.
"Myslím, že bychom měli přijít na to, jak zprovoznit tu mříž, kterou vytvořil Temný král. Myslím, že bychom tuhle místnost měli zalít betonem, aktivovat mříž, uzavřít dveře a celé město pod opatstvím zalít olovem."
Málem jsem upadla z hněvu, který z ní okamžitě začal vyzařovat, i když se její rty stáhly v lživém úsměvu. "Máš pravdu, Katarino. Jako vždycky máš pravdu."
Nabídnu ji svoji ruku a ona mě za ní chytí, stejně jako když jsme byly děti, a proplete své prsty s mýma. Když jsme skákaly přes švihadlo, vždycky ho schválně zkracovala. Když byla malá, měla, co se týče mě, smíšené pocity, takže bylo těžké v ní číst. Urazila jsem si čtyři zuby, než mi došlo, že tomu tak bude napořád.
Odcházíme z místnosti ruku v ruce, jako bychom podporovaly jedna druhou, ale ve skutečnosti si jen držíme své nepřátele blízko.
1 comments:
Děkuji za další super překlad
Okomentovat