Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 21. kapitola

Ničeho se nebojím. Nikdy jsem se nebála.

Ale některé věci jsou prostě blbost udělat. Nemá to co dělat se strachem. Je to všechno jen o logice a praktičnosti. Podíváte se na svět, zhodnotíte, jakou máte šanci na přežití za stávajících podmínek a vyberete si cestu, která nabízí nejlepší šanci na to získat, co chcete.

Jako například dál dýchat.

Stojím před Chesterem, dívám se na pouliční lampy v blížícím se úsvitu. Nebe je jako jeden velký bouřkový mrak. Bude to ohavný, vlhký den. Šťastný květnový den v Dublinu. Taky bude zima. Začínám přemýšlet, jestli vůbec někdy dorazí léto.

Na rohové lampě visí plakát. Nejdřív jsem si myslela, že je to další plakát od Záleží-nám-na-vás, který tam připlácli, zatímco jsem seděla v Ryodanově kanceláři a dělala velký kulový, jen zírala na vršek jeho hlavy, zatímco pracoval a snažila se nemyslet na to, co na tom stole před nedávnem dělal - dezinfikuje ho vůbec? Za celou dobu se na mě nepodíval. Ani když mi řekl, že můžu jít. Vím, že jsem vypadala divně ve věcech, které mi dal Lor potom, co jsem se osprchovala, ale měl by to hodit za hlavu. Nemusel se mi vyhýbat pohledem celou dobu, aspoň bych si nepřipadala tak hloupě.

Ale zpátky k plakátu... i když na sobě nemám svoje oblečení a i když nemám svůj meč, tak stejně proletím celý Dublin a všechny je strhám.

Akorát že to není plakát těch imitátorů.

Ale je to ještě horší.

Je v dobré kvalitě a zírá z něj na svět moje tvář vyvedená v barvě ze předu i z profilu.

Pomyslím si: kdy mě asi tak vyfotili? Podrobně fotku zkoumám a snažím se přijít na to, kdy jsem naposledy měla na sobě tohle tričko. Myslím že tak před čtyřmi nebo pěti dny. Je naprosto jasné, že jsem to já. Každý, kdo mě zná, to okamžitě pozná. Buď se ke mně nějak dostali takhle blízko a já o tom nevěděla, nebo ten kdo to fotil, měl ve foťáku hodně dobré čočky. Vypadám tam dost dobře. Teda až na ten monokl a rozseknutý ret, ale většinou je mám, takže žádná změna. Přimhouřím oči. "Zatraceně. Děláte si srandu?" Ať to bylo kdekoli, měla jsem ve vlasech kusy vnitřností. Povzdechnu si. Jednoho dne budu mít čisté vlasy a žádné modřiny. Jasně. A Ryodan se jednoho dne omluví za to, že je to takovej hajzl.

Zpráva pod fotkami je jasná a stručná.

HLEDANÁ

CHCEME JI ŽIVOU

POKUD JSI ČLOVĚK, ODMĚNOU TI BUDE NESMRTELNOST

POKUD JSI DANAN, BUDEŠ VÉST SVĚT PO NAŠEM BOKU

UŽ U SEBE NEMÁ MEČ, TAKŽE JE BEZBRANNÁ

Je tam i informace, kam mě mají přivést, až mě chytí.

K Temným princům. Zasraní parchanti si objednali můj únos. Vždycky jsem si přála, aby všichni věděli, kdo jsem, ale ne takhle!

"Bezbranná, to určitě." Jo, jsem naštvaná. A oni nejsou dost zaměstnaní bojem mezi sebou na to, aby po mně šli. Nebo aby mě alespoň sledovali.

Rozhlédnu se po ulici.

Ten plakát je na každé stojící lampě, kam až dohlédnu. Vypadá to, že s ním vytapetovali celé město.

"A sakra."

Pak se rozzářím. Kámo, nabízí za mě nesmrtelnost a vládu nad světem! To je zatraceně vysoká cena na mou hlavu! Protože jsem zatraceně nebezpečná!

Chci strávit nějaký čas s Dancerem a poprosit ho, aby mi pomohl získat zpátky můj meč. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem setřásla Lora. Ryodan ho na mě nasadil jako osobní ochranný stín. Kdybych měla meč, tak jsme s Lorem nemuseli snášet vzájemnou společnost. Nakonec se mi povedlo ho rozptýlit a teď je tam, kde to má nejradši: u blondýny s velkýma prsama.

Strhnu další plakát a zmuchlám ho do kuličky. Kdyby tady nebyly, tak bych nemusela celé ráno lítat sem a tam bez meče a takhle riskovat. Tohle byl dost neslušný a nechtěný budíček.

Už u sebe nemá meč.

Zatracení parchanti! To to fakt museli rozhlásit všude? Jayne už ho asi používá a tak se to princové dozvěděli.

Je bezbranná. Museli to slovo podtrhnout? Co na tom slově potřebuje zvýrazňovat? Je špatné už samo o sobě. Teď po mně půjde celý zatracený město. Všichni, koho jsem kdy zmlátila, vyhrožovala, kdo mě jen otravoval, se dozvědí, že už je nemůžu zabít. Už teď vědí, že nemůžu utéct přesývačům. Ale meč vždycky naklonil misky váh v můj prospěch. Ani se o to nesnažili.

Teď se na ulicích cítím odhalená. Kdokoli se na mě může přenést, popadnout mě a bojovat se mnou. Vyhrála bych? Co když jich bude tucet? Co když po mě půjdou lidé s malou armádou? Co když přijdou princové samotní?

Bože, ptám se co kdyby! To nikdy nedělám! To je pro dospělé. Ti se ptají až do úmoru a pak umírají bez toho, aby pořádně žili.

Otočím se a podívám se zpátky k Chesterovi.

Pak zpátky druhým směrem.

Přede mnou mám větší šance na to umřít, za mnou je klec.

Nesnáším klece. Pro většinu lidí představují jen strach a ten je v jejich hlavě. Já ne. Moje byly plné bezmoci. Jako pro většinu dětí.

Takže mám na vybranou mezi smrtí a klecí.

Zazubím se. Kámo, jsem superhrdina.

Na oba konce ulice ukážu vztyčený prostředníček a přejdu do rychloběhu, ve kterém strhávám plakáty.

***

Jdu hledat Dancera a ihned ho najdu, jak hledá on mě. Rozesměje mě to, protože jaká je ta pravděpodobnost, že se tak rychle najdeme v městě tak obrovském jako je Dublin? Ale vždycky to tak je. Jsme jako magnety.

Když ho uvidím, usměju se. Jde ulicí v tom šedém úsvitu a září jako supernova. Nemůžu se na něj přímo podívat, a tak se kradmo dívám koutkem oka. Má kolem sebe bublinu tak zářivou, že mě až oslepuje. Sám má sluneční brýle přes své dioptrické a vypadá jako mutant z X-menů s vlastní superschopností, třeba se Supermozkem.

"Kámo!" řeknu.

"Líbí se ti to? Vydrž, ztlumím to." Chvíli si hraje s něčím u svého pasu a ta zář se utlumí do světla podobného, jaké vrhá moje MacHalo.

Prohlédnu si ho. Má na sobě zářivé oblečení. Zářivé džíny, tričko, dokonce i kšiltovku. To oblečení visí na jeho hubené postavě jako vystřižené z módních časopisů. Vlasy už má zase trochu moc dlouhá. Brzy mě požádá, abych mu je ostříhala. Dělám to ráda. Staráme se o sebe navzájem jako páreček opic vybírající si vši. Lidé takové poctivé vybírání vší podceňují. "Nová móda?" dělám si z něj legraci.

"Zamysli se nad tím, co máš na sobě ty, Mego," řeknu. "Dělal jsem na tom spreji na Papu Roache, když jsem najednou dostal nápad na ochranu proti Stínům. Posprejoval jsem oblečení reflektivním sprejem, pak navrhnul takovou hrazdičku světel, která je na baterky a dostal tohle: samo se to nabíjí pohybem!" Hraje si s tou věcičkou u pasu a tváří se u toho jako génius, který si hraje s elektronikou. Najednou zvedne hlavu a zazubí se na mě. Já mu úsměv oplatím, protože je to Dancer a když se na mě takhle usmívá, tak nemám jedinou starost na světě.

"Protože se pohybuješ tak, jak se pohybuješ, tak tomu nikdy nedojdou baterky. Testoval jsem to a z mých pohybů to zůstává nabité několik dní. Došlo mi, že jedno proběhnutí v superrychlosti by to nabilo na týden. To znamená, že až se vydáš do místa, kde je hodně Stínů, můžeš v tom klidně spát a nic se ti nestane."

Nemám slov. Dancer na mě myslel, snažil se přijít na to, jak vylepšit můj život. Strávil hodiny prací na něčem, co nemělo zachránit Dublin, jako třeba ten sprej na Papu Roache, ale jen mě. Hraju si s náramkem na zápěstí. I ten mi dal on. Vyděsilo mě to, protože jsem se bála, že po mně bude něco chtít, to bylo úplně na začátku, než mi došlo, že takový Dancer není. Takové pitomosti spolu vůbec neřešíme. Když využijete vlastní volný čas, abyste udělali něco pro někoho jiného, je to nejhezčí, co pro toho člověka můžete udělat. Málem to neustojím, protože z toho mám strašnou radost.

"Jsi nejlepší," řeknu mu.

A tentokrát mi neoplatí stejně, místo toho řekne: "Vážně si to myslíš?" jako by to chtěl slyšet znovu, tak to zopakuju a jeho úsměv je ještě zářivější.

Po chvíli si všimne těch papírů, co jsem zapomněla, že držím v rukou.

Znechuceně se ušklíbne. "Mego, strhávám je už hodiny. Narazil jsem na partu, co je věšela, sledoval jsem je a zase strhával. Je to banda nosorožíků. Je to pravda? Vážně ti někdo sebral tvůj meč?" Prohlédne si mě od hlavy k patě, jak ho hledá. Mrkne, jako by si mě právě všimnul a mně je najednou tak trapně, že bych odsud nejradši zmizela. Jsem tak blbá!

Zapomněla jsem, co mám na sobě.

Zatnu zuby a řeknu: "To je to jediný, co mi bylo. Ryodan mě donutil se převlíknou. Nemám s tímhle ohozem nic společnýho. Nevybrala bych si ho ani za milion let!"

Dancer se na mě dívá, jako bych byla mimozemšťan z jiný planety. Mohla bych se na místě hanbou propadnout. Obejmu se kolem těla, překřížím kotníky a natočím se stranou, abych vypadala menší.

"Vím, že vypadám hrozně, jasný? Mám za sebou fakt příšernej den a větší problémy než to, co že vypadám, jak když jsem se oblíkala na maškarní, protože jsem neměla na výběr. Christian mi dal svoje pitomý pyžamo a Ryodan řekl, že smrdí-"

"Christian ti dal svoje smradlavý pyžamo? Počkej, proč jsi měla na sobě Christianovo pyžamo?"

"Potřebovala jsem ho, protože jsem se vzbudila u něj v posteli jenom ve spodním prádle. Moje oblečení bylo zničený, jinak bych si vzala zase to," objasním a pak si uvědomím, jak to vyznělo.

"No, to to vysvětluje."

To se mi na Dancerovi líbilo. Vždycky mě pochopil bez toho, abych musela zacházet do zbytečných detailů. "Jen říkám, že takhle se teď neoblíkám, tak si ze mě nedělej srandu."

"V pohodě, Mego. Vypadáš dobře."

"Vypadám hloupě." Hanbou bych se propadla.

"Vypadáš starší. Na šestnáct nebo sedmnáct. Kdybys měla makeup, tak bych ti možná tipnul i osmnáct."

Myslím, že se červenám. Nikdy jsem se nečervenala, takže tohle je asi ono. Před rokem by mě tenhle výrok asi jen překvapil. Teď mám horko ve tváři. Jo. Určitě se červenám. "No," řeknu a uhladím si sukni.

Aaa! Zatraceně! Co to moje ruce dělají? Uhladila jsem si sukni? To se ze mě stává nějaká princeznička? Vždyť já ani sukně nenosím! Ale když mě Ryodan donutil převléknou, tak to jediné, co mi bylo, byla ta uniforma, kterou nosí servírky v dětským klubu. Byla jsem tak naštvaná kvůli těm plakátům a pak ráda, že vidím Dancera, že jsem naprosto zapomněla, že mám na sobě krátkou sukni, těsnou blůzu a boty na podpatku, v kterejch je rychloběh peklo. Měla jsem na starosti jiný věci, než okamžitě zamířit do obchodu s oblečením a přezout se. 

"Kdo ti sebral meč, Mego? A jak se jim to vůbec povedlo?"

Okamžitě mi klesne nálada. Na chvíli jsem tak vytočená, že ani nemůžu mluvit. "Jayne," dostanu ze sebe nakonec skrz zaťaté zuby. Promnu si čelist, abych uvolnila pusu. Supersíla někdy stojí za nic, když vám zatne všechny svaly v těle. Takže když chytíte křeč, stojí to za to. Může to trvat fakt nekonečně. "Ten hajzl Jayne mi ho sebral a nechal mě tam chcípnout. Zranila jsem se při tom jednom..." Všechno, co Dancer ví o tom zmrazování je to, co viděl tenkrát večer a to to ani nevybouchlo. Teda myslím. Teď mi tak dojde, že si nejsem jistá. Musím se na to někoho později zeptat. "Zranila jsem se a Jayne mi ho sebral, když jsem ho nemohla zastavit. Šla jsem za Ryodanem, aby mi ho pomohl získat zpátky, ale řekl, že ne. Prý mě má radši bez meče."

"Kámo!"

V tom jediném slově mi Dancer vyjádřil souhlas s mým rozhořčením a nespravedlností situace. "Já vím, hrůza, co?"

"Co si myslí? Vždyť ty jsi Mega. Wolverinovi taky nikdy nikdo nesebral drápy!"

"Že jo!"

"Kámo," řekne znovu.

Podívám se současně jeden na druhého, protože dospělí jsou parchanti a my nikdy nebudeme jako oni.

Pak se usměje. "Tak na co čekáme? Jdeme si ho vzít zpátky."

Od pádu zdi mi Dublin přijde jako scéna z nějakého filmu.

***

Je to to ticho. Tohle město je město duchů, ve kterém se skrývají squateři mezi troskami s nabitými zbraněmi. Někdy vidím, jak se na mě skrz zabedněná okna dívají bělma očí. Když to jsou lidé, snažím se s nimi mluvit. Ne všichni o to stojí. Je tu spousta bláznů, kteří jsou stejně děsiví jako Danani.

Před pádem zdi, když jsem ještě jezdila po městě na kole, když vidoucí předstíraly, že jsou mezinárodní doručovací služba, kterou řídí Ro, bylo město plné bílého šumu. Bylo to těžké, i se svým supersluchem mi dělalo problém rozlišit jednotlivé zvuky mezi motory aut a autobusů, mezi klepáním podpatků na betonu, mezi zvuky letadel a lodí. Telefony mě doháněly k šílenství. V ty dny jste slyšeli jen pípání smsek, emailů, zvonění, písničky a hry.

A i když to bylo otravný, znělo to mým uším jako hudba, komplexní akordy města, které jsem milovala. Teď bylo všechno ploché jako pochodování vojáků, lovení monster a sem tam zvuk něčího umírání.

Dancer a já jsme pospíchali ulicemi, říkali si vtipy a smáli se. Když jsem s ním trávila čas, mohla jsem na všechno zapomenout.

Zahnuli jsme za roh a narazili na malou armádu nosorožčíků.

Když nás uviděli, tak jeden z nich zabručel do rádia: "Máme ji, šéfe, je na rohu ulic Dame a Trinity."

Ohlédla jsem se přes rameno, rychle jsem zmapovala terén, popadla Dancera a v rychloběhu se odtamtud vydala pryč.

O chvíli později jsme byli u dublinského hradu, tiše jako dvě myšky, které se plíží kuchyní a hledají sýr.

Dancerovi oči zářily nadšením. Nikdy jsem ho v rychloběhu nevzala s sebou. Říkal, že to byla ta nejúžasnější věc, jakou kdy zažil a že to chce zkusit znovu. Mac se z toho vždycky dělalo špatně.

Potom, co jsem navštívila obchod a převlékla se do džínů, tenisek a nového koženého kabátu, jsme se zastavili u jedné z jeho skrýší a vzali si tam nějaké výbušniny. Ty nejlepší plány jsou ty nejjednodušší, není tam tolik prostoru pro chybu. On zařídí rozptýlení, zatímco já půjdu pro svůj meč. Popadnu ho, popadnu jeho a budeme pryč. Pak večer v osm napochoduju do Chestera a všichni uvidí, že s Megou si není radno zahrávat. Ryodan uvidí, že ho k ničemu nepotřebuju.

"Měla jsi pravdu," řekl Dancer. "Klece jsou plné Temných, který čekají, až je někdo zabije."

Ušklíbnu se. "Jayne netušil, do čeho jde, když mi sebral meč. Věděla jsem, že nebude mít dost času zabít všechny, které nashromáždil za šest dní. Já to zvládnu jen díky superrychlosti."

Maskované náklaďáky jsou zaparkované u trávníku. Projdeme za nimi. Čerstvá těla Temných jsou nahromaděná na jednom z nich a pořád z nich odkapávalo. To znamenalo, že někdo právě použil meč a je blízko. Zkroutí se mi prsty, jak ho chci mít v rukou. Nevím, kam Jayne odklízí těla. Někam je odváží. Znám jeho rutinu. Byla jsem její součástí hodně dlouhou dobu. Jeho muži hlídají ulice, zajmou každého Temného, na kterého narazí a zavřou ho do železné klece pod dublinským hradem. To místo je hlídané, protože několik dananských frakcí si najalo lidi, aby se pokusili dostat jejich kumpány ven.

Když se začnou klece plnit, přiběhla jsem já a zabila jsem je. Rychle a efektivně.

Ale jen proto, že zabíjím v superrychlosti. Ne pomalu jako oni, když musí jeden muž vlézt do klece s jedinou zbraní. Roztrhali by ho na kusy dřív, než by bodl prvního Danana.

Teď musí Jayne každého Temného oddělit do samostatné klece, zabít, oddělit dalšího, zabít a takhle to pokračuje celé dny. Bude potřebovat celý regiment, aby to fungovalo. Tucty mužů, kteří by mě nahradily. A to jich už tak měl málo.

"Mego, vím, kde je ten meč," řekl Dancer.

"Já taky."

Když zabíjím Temné, dělám to rychle, protože nemám čas na to čekat, až zareagují. Umírají rychle. Většina z nich ani neví, co se stalo.

Ale Jayne to dělá tak, že musí stát a pozorovat, jak zabíjí ostatní celé hodiny a oni čekají na to, až se k nim smrt přiblíží.

Nenávidím Danany. Ale to, že jen tak hodiny stojí a dívají se, jak zabíjí jejich kamarády mi přijde... hrozné. Ne že bychom jim dlužili nějakou milost - oni nám taky žádnou neprokazují - ale když už musíte něco zabít, mělo by to být rychle a bezbolestně, protože jinak jste stejně špatní jako oni.

Nepotřebuju meč jen pro sebe. Potřebuju ho, protože jsem na tuhle práci ta nejlepší. Jayne by potřeboval vytáhnout hlavu z vlastního zadku, aby to viděl. Tohle je zvrácený, jsou to jatka.

Dancerovi oči už nezáří. Tváří se stejně pochmurně, jako se cítím já. Bude jen dobře, až budu mít meč zpátky.

Zůstanu a zabiju je a všechny je vysvobodím z téhle mizérie.

Pak si s Jaynem sednem a vážně si promluvíme.

Podívám se na Dancera a ten přikývne.

Zamíříme směrem, odkud se ozývá křik.

***

Masivní dveře skladiště jsou otevřené, jsou dost velké na to, aby se tam pohodlně vešla dvě velká auta. Takže podívat se do budovy, ve které Jayne zabíjí, není žádný problém.

Těžší bylo nenechat se vidět. 

Betonový dok je pět stop vysoký a já se připlížila tak, že jsem teď byla u jeho vchodu a nakukovala dovnitř, abych si udělala obrázek, kde co je. I tak jsem si připadala strašně na ráně. Rudé vlasy byly jako neonový nápis na zdi. Špinavě blonďaté by splynuly s okolím, s myší hnědou by mě zase skryly stíny, ale moje vlasy nikdy nezapadaly do žádného pozadí, pokud jsem tedy za sebou neměla rudou oblohu.

Dancer byl někde výš a kladl výbušniny. V takovýchhle chvílích jsem si přála, abych měla svůj klon a mohla dělat všechny ty cool věci s ním. Zbožňovala jsem vyhazovat věci do vzduchu. Ale moje práce byla vletět dovnitř, popadnout meč a zmizet.

Měla jsem pravdu, že bude potřebovat malou armádu, aby je pozabíjel, i když Jayne by je stejně asi měl po ruce, kdybych se náhodou objevila a chtěla si vzít zpátky meč.

Jako by to snad stačilo!

Jayne má sebou dva tucty mužů, kteří mají plně automatické zbraně a jsou ověšení municí. Stojí bděle u vchodu a sledují každý pohyb. Nenávidím zbraně. Automatické zbraně na vás vypálí spršku kulek, kterým je skoro nemožné se vyhnout.

Proto potřebujeme odvést pozornost. Musí zmizet dřív, než se vrhnu dovnitř a vrazím do Jayne a prokličkuju si cestu ven bez toho, aby mě někdo zastřelil.

Podívám se nahoru a prohledávám střechu kolem mě. Nejsou tam žádní odstřelovači. Kdybych byla Jayne, určitě bych na střechu poslala alespoň šest mužů, kteří by mě hledali. Proto já jsem Mega a on ne.

Podívám se zpátky a vidím svůj meč. Občas mi ho Ro sebrala, když jsem byla mladší. Ale když šlo všechno s Mac do háje, tak jsem si ho vzala zpátky a už nikomu nedovolila, aby se ho dotknul. Jednou v bitvě jsem viděla Mac, jak hodila svoje kopí Kat. Kámo, v tomhle byla lepší než já. Já se nikdy o svou zbraň nedělím. Je to moje druhá kůže. Nemůžu vystát, když se ho dotýká a používá někdo jiný. Je můj a on mi ho vzal, i když na něj neměl právo. Nebudu se cítit ve své kůži, dokud ho nebudu mít zpátky.

Ten křik není teď tak hrozný, protože Jayne nikoho nezabíjí. Ale jak se dívám, jeho muži přivedou do skladiště nosorožíka a shodí ho před ním na kolena.

Jayne se napřáhne, švihne mečem a setne mu hlavu.

Nesetne. Ušklíbnu se.

Možná tak ve snu. Vidím, co se pokazilo ještě dřív, než se to stane. "Ty kráso, on se sehne," zamumlám.

Nosorožík se vykroutí a uhne na poslední chvíli a můj meč je zaseknutý ve žlutých klech.

Povzdechnu si. K čemu si Jayne myslí, že ty kly slouží? Asi aby chránily hlavu, ne? No taky s nima napichují své oběti, ale většinou jim chrání lebku a krk.

Nosorožíka to naštve. Kroutí se a vrčí a málem se mu podaří osvobodit se. Někdo na něj vystřelí, Jaynovi muži ho přišpendlí na podlahu.

Ten vytrhne meč z klů a když se mu to podaří, tak se zapotácí. 

Pak nabere ztracenou rovnováhu, napřáhne se a znovu švihne.

Bolestivě sebou trhnu.

Jayne je silný. Ale Temní jsou mnohem houževnatější a mají zvláštní strukturu kostí tam, kde to nejmíň čekáte, takže setnout je není tak lehké.

Teď má meč napůl zaražený v krku a já se z toho málem pozvracím. Ani jeho muži nevypadají moc spokojeně. Ten řev je ohlušující. Nosorožíci vydávají šílený pištivý zvuk, ti malí okřídlení Danani (ti, kteří vás donutí uchechtat se k smrti!) řvou hněvem a nechávají za sebou světelné čáry, jak se snaží uniknout železných klecí, plazící se mnohonozí Temní se proplétají mezi sebou a vrážejí do železných štítů. Všichni vřeští účastí. Ten zvuk je tak obrovský, že cítím jeho vibrace v betonu pod sebou.

Jayne konečně nosorožíka zabije a otočí se k jednomu ze svých mužů, aby mu podal ručník, kterým si setře krev a vnitřnosti. Podívá se zpátky na klece s neurčitým výrazem. Uchechtnu se. Nepochybuju, že teď oceňuje moje schopnosti! Není lehké vejít do skladiště plného monster a všechny je zabít. Ale každý z nich, který se dostane zpátky do ulic, zabije stovky nebo tisíce lidí za svoji nesmrtelnou existenci. To je jejich nátura. Jsme to buď my, nebo oni.

Zkontroluju svůj telefon. Běží mi na něm odpočítávání. Mám sedm minut, než Dancer odpálí bomby. Mně by stačila jedna exploze, ale Dancer je chtěl na víc místech, aby lépe rozdělil Jayneovy muže a zvýšil tak naše šance na to, že se z toho lehce dostaneme.

Dívám se na svůj meč. Lpím na něm pohledem. Vím to. Je mi to jedno. Jsou horší věci, od kterých člověk nemůže odtrhnout zrak. Například Jo s Ryodanem. Fuj. Jak zvrácené to je?

Jayneovi muži vyprázdnili klec a nechali tam jen ty chechtající se Danany. Teď mají v síti malé harpie a tu pohodí na zem před Jaynea. Ti půvabní malí Danani křičí a třesou pěstmi, když Jayne znovu a znovu máchá mečem. Celá ta scéna je ještě pochmurnější, protože muži kolem se smíchy ohýbají v pase.

Uvěznení Temní dál křičí a vyjí.

Protože jsem vidoucí, cítím jejich přítomnost ve svém centru. 

Než padla zeď, bylo jich na světě míň a moje smysly byly jako jasně zářící maják, varovaly mě, když s jeden z nich dostal dost blízko na to, aby byla hrozbou. Ale co padla zeď, tak jich je tu tolik, že můj alarm neustále piští. A jako každá vidoucí, která nechce přijít o rozum a potřebuje spát, jsem se naučila to utlumit. A když se to nenaučíte ztlumit, tak se zblázníte. Není to jen vnitřní alarm, který říká: Varování, Danan je blízko. Nese sebou ryzí vztek a jasný cíl: zabít, zabít, zabít a udělat to hned, klidně i holejma rukama. Není to něco, co by šlo potlačit. Je to moc silné. Starší ženy v opatství říkají, že je to jako žíznit po krvi. Nechci žít dost dlouho na to, abych se do toho stavu dostala. Puberta je už tak dost špatná. 

Můj dananský senzor je teď naprosto ztlumený a i tak to cítím: velmi mocný Temný je u mě blízko, hodně blízko.

Aby narušil moji barikádu ticha, jeho moc musí být obrovská. Trochu svůj radar zesílím, abych zjistila kdo, co a kde to je. S tolika Temnými ve skladišti mi to chvíli zabere, než ho izoluju.

Tady je!

Trochu rozšířím své vědomí.

Starobylý. Smrtící.

Sex. Hlad. Hněv. Hlad. Sex. Hlad. Hněv. Hlad. 

Cítím to, ale nevidím.

Na krku se mi postaví chlupy hrůzou.

Najednou se přes pochmurný úsvit přesune stín a je na druhé straně doků. Jeho vlasy a oči sotva vidím. Jsme přímo naproti sob, není mezi námi nic než třicet strop betonu.

Tentokrát to není Christian. Je to jeden z Temných princů. I když potom, co jsem u Christiana našla tu mrtvou ženu, už mezi nimi není žádný velký rozdíl.

A já stihnu jako ta mrtvá žena u Christiana. 

Nedívá se na mě. Dívá se na Jaynea. Vypadá to, že vůbec neví, že tu jsem. Přemýšlím, že se nenápadně odplížím pryč a zatím se snažím nevidět všechny ty sexy obrázky v hlavě. 

Hlad. Potřeba. Sex.

Ale nemůžu se odplížit, protože se neodvažuju z něj spustit oči. Jsem moc nebezpečná na to, abych se nechala princem zajmout, změnit mě v Pri-yu a ovládat mě! Tohle jsem měla říct Ryodanovi! Bez meče mě můžou princové zajmout a proměnit mě v jejich sexuálního otroka a použít mě jako jako zbraň proti němu. Vsadím se, že by poslouchal, kdybych mu to řekla, ale nenapadlo mě to, protože jsem byla strašně naštvaná.

Očima prohledám zbytek doku, ale vidím je jednoho. Kde je ten druhý? Snažím se nehýbat, jen očima se podívám na odpočet. Ještě čtyři minuty do první exploze.

Jak mě tak rychle našel? No, ještě mě nenašel, ale očividně netušil, kam se dívat. Prošli jsme kolem víc nosorožíků, než jsme si uvědomili a oni nás sem vyčmuchali?

Dívám se, zadržuju dech, snažím se rozhodnout, jestli mám padnout na kolena nebo nedýchat nebo se hýbat. Sleduju ho, zatímco sleduje Jaynea, který zabíjí dalšího Temného a najednou mi to dojde: nepřišel sem hledat mě!

Přišel pro meč.

Teď když už nejsem strážkyní meče, tak mají princové šanci ho vzít a zničit. Nemůžou odolat té příležitosti zničit jednou ze dvou zbraní, která je dokáže zabít. Nemohli mi ho sebrat, protože jsem Mega, ale myslí si, že ho může ukrást Jayneovi, protože nemá moje schopnosti. Je to jen člověk.

Nejhorší je, že má nejspíš pravdu. Může se přenést, popadnout ho a Jayne ani nebude vědět, co se stalo. Je Temný, což znamená, že se nebude schopný dotknout světlé relikvie, ale vsadím se, že s tím počítal.

Jsem rychlá, ale ne rychlejší než přesývač. Proto potřebuju zpátky svůj meč. Se všema přesývačema, co jsem naštvala, jsem jako chodící mrtvola.

Představuju si všechny možné scénáře a začínám tím nejhorším. To dělám ráda, protože si to nejlepší nechávám na konec.

Zaprvé: Temný princ se přenese dovnitř a všechny zabije. Má s sebou Pri-yu, která momentálně není viditelná, protože potřebuje něco nízkého a nechutného, aby to sebralo meč a přenese se s ní pryč.

Zadruhé: Temný princ mě uvidí a zabije.

Zatřetí: Temný princ mě uvidí, přenese se sem, zajme mě a udělá ze mě Pri-yu. Odmítám v té myšlence pokračovat. Vlastně všechny scénáře, ve kterých si mě všimne, končí špatně.

Začtvrté: Padnu na kolena a schovám se. Nikdy nebude vědět, že tu jsem. Dancerovy bomby vybuchnou. Vletím dovnitř, seberu meč, zatímco nikdo netuší, co se děje. Zabiju Temného prince. Budou o mně psát sonety. 

Zaculím se. Tohle se mi líbí. 

Obrátím pozornost zpátky k tomu, co se děje a dojde mi, že realita, ta mrcha, to rozhodla za mě. To dělá často. Plánujete si život a ona pak klidně nakráčí stane se dřív, než jste připravení. Dřív, než máte šanci vykročit správným směrem.

Tohle je jeden z těch špatných scénářů.

Temný princ si mě všimnul.