Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 24. kapitola

Část 2

Bez pohybu by zvuk neexistoval.

Bez zvuku by neexistoval pohyb.

V hudbě není stálost, jen změna. Klidně by se jí mohlo říkat Kniha zkázy. Vypadá to, že v ten den byl ten, co knihu pojmenoval, optimistický.

- Kniha deště

Cruce za mnou přišel dnes v noci jako obvykle, ukradl mi spánek, vzal si mě a opustil mě k ránu zamotanou do peřin, zpocenou sexem a studem.

A v těch několika chvílich, než se probudím, se mi zdá příšerný sen.

Projdu ukrytým vchodem do katakomb bezmyšlenkovitou chůzí mrtvé ženy, která vstala z hrobu.

Margery blokuje kamenné dveře, které vypadají jako zeď, aby uchránily své tajemství. Je nahá, vlasy i oči má divoké a je z ní cítit jeho vůně - ten pach znám až moc dobře. Je jako banshee, s ostrými zuby a řekne mi, že je pryč. Že jdu moc pozdě.

Odstrčím ji se zuřivostí, o které jsem nevěděla, že jsem ji schopna, až narazí do zdi, upadne a zůstane bez hnutí ležet. Pod hlavou se jí začne rozlévat krev a vykresluje rudé květiny.

Omráčena vlastním nepřátelstvím v srdci projdu dveřmi.

V tunelech je černočerná tma a já hledám cestu pomocí doteku na zdech. Tohle není to podsvětí, která znám: suché a dobře osvětlené, kde je všechno na svém místě. V tomhle temném, vlhkém labyrintu pokrývá zdi mech a pod nohami mi křupou kosti. Pach rozkladu se ve větru mísí s vůní hlíny. Tady dole by žádný vítr vát neměl. 

Přitáhnu si k sobě šátek, co mám kolem ramen a nejistě a slepě klopýtám dopředu. Modlím se a zlatý křížek, co mám na krku začne zářit. V takovéhle tmě si nezasloužím jeho útěchu.

Nevím, jak dlouho klopýtám temnotou, dokud konečně nenarazím na místo, kde je uvězněný smrtonosný princ.

Tam není žádná temnota, ani žádný mech, ani kapání vody. Nejsou tam ani žádné zapomenuté kosti. Jen tělo. Neuvěřitelné tělo.

V mé nepřítomnosti zdi porostly zlatými listy. Ta komnata je prozářená zářivým světlem.

Cruce je stále ve své kleci!

Nahý, týčící se nad oltářem s roztaženými křídly, tvář zkroucenou v neskutečném hněvu.

Zmrazený.

Rozpláču se radostí. Neměla jsem se čeho bát!

Na roztřesených nohou pospíchám k jeho kleci, abych oslavila, že stále drží.

Ale jedna z mříží chybí.

***

"Přestaň. Vibrovat." Ryodan strhne letící papír zpátky na stůl.

Zajímalo by mě, jestli ho čistí. Kolik zadků už se mu o něj asi opíralo? Té věci už se nikdy nedotknu. "Nemůžu si pomoct," řeknu s pusou plnou čokoládové tyčinky. Vím, jak vypadám. Jako šmouha černé kůže a rudých vlasů. "Stává se to, když jsem nadšená nebo rozrušená. A čím víc, tím víc pak vibruju."

"To je zajímavá myšlenka," řekne Lor.

"Jestli myslíš to, co myslím já, tak okamžitě zmlkni a už na to nikdy nemysli," řekne Ryodan.

"Jen tak přemýšlím, šéfe," odpoví Lor. "Neříkej, že tě to nikdy nenapadlo."

Pět Ryodanových chlapů je s námi v kanceláři a je to jako stát uprostřed blesku, když jsou takhle blízko. Jayne je tu taky, ale naprosto ho ignoruju, protože kdyby ne, tak bych ho musela zabít holýma rukama a z toho by byl pěkný nepořádek a Ryodan by mě pak donutil to uklízet.

Většinou vůbec nechápu, o čem se baví. Jsem tak nadopovaná adrenalinem, že se cítím skoro společensky. Vystrčím k němu jedno rameno. "Šáhni si. Je to skvělý pocit."

Všechny hlavy se otočí na mě a pak zase zpátky na Ryodana.

"Co je? On přece moje zatracený rameno nevlastní. Tak proč se na něj díváte?"

Lor se hlasitě zasměje, ale na rameno mi nesáhne.

Nevím proč. Ráda na sebe sahám, když takhle vibruju, protože potom vibruju dvakrát tolik. A kdyby mi byla zima a třásla jsem se, tak budu vibrovat třikrát tolik! "Tak co zatraceně uděláme, abysme tu věc zastavili?" rozzářím se. Musíme vytvořit jasný plán. Takovéhle momenty miluju! Exceluju v nich! Jsem holka, co se ráda chopí příležitosti. Jsem tak nadšená a vděčná, že jsem zažila takhle super dobrodružství, že nemůžu být ani na nikoho naštvaná. Máme nepřítele, který je větší a horší než cokoli, co jsem kdy viděla. Je super být naživu! Protože na malou chvilku tam v docích to vypadalo, že nebudu. Že nikdo nebudeme!

Když už jsem se zmínila o tom momentu v docích...

Moje nálada se změní a já se zamračím. Pořád nemám svůj meč. Je zmražený. Skladiště je teď plné zmrzlých Temných, strop pokrývají stalaktity a podlahu stalagmity. Můj meč je zmražený uprostřed jednoho stalaktitu a celé to místo je tak chladné, že kdo by tam vstoupil, okamžitě umře. Museli jsme ho tam nechat jako obří rampouch. Lor nakázal Kasteovi a Fadeovi, aby tam hlídali, dokud to trochu neodtaje, abychom ho mohli dostat zpátky. Naposledy jsem viděla, že i dva Temní princové tam zůstali, aby na něj dávali pozor. Jestli tam byl Christian, tak jsem ho neviděla. Ani Dancera. Nechtěla jsem odejít, ale Lor si mě přehodil přes rameno jako pytel brambor a vzhledem k tomu, že má stejné schopnosti jako Ryodan jsem věděla, že nemá cenu vzdorovat.

"Je to tvoje chyba," řeknu Ryodanovi. "Nikdy jsi neměl Jaynovi dovolit, aby si ten meč nechal. Teď se mu stane bůhví co! Jestli to tam vybuchne jako u těch ostatních..." odmlčím se, protože nemůžu vystát jen pomyšlení na to, že by se můj meč rozletěl na milión malých kousků.

"To je náš nejmenší problém," řekne Ryodan. "Pověz mi přesně, co se stalo."

"Lor ti to už řekl," odpovím naštvaně. "Co chceš ještě vědět?"

"Chci to slyšet od tebe."

Otevřu další tyčinku a s plnou pusou opakuju to, co říkal Lor a o mlze a o té skulině ve vzduchu. O panice, kterou jsme všichni cítili. Jak jsme najednou nemohli nic slyšet, jako bychom ohluchli. "A pak si tahle... tahle... věc, která byla dvakrát větší, než tvoje kancelář, prostě vyplula ven."

"Věc."

"Kámo, Lor to nepopsal o nic líp. No tak, temná hmota o velikosti dvou řadovek?"

"Zkus to."

Zamračím se, přemýšlím a pak se rozzářím. "Viděl jsi někdy film Sliz? Přesně tak to vypadalo. Jen to bylo víc obdélníkový. A nevím, jestli to bylo slizký a levitovalo to místo toho, aby se to valilo po zemi. A taky nevím, jestli to mělo nějakou hustotu. Ale nevypadalo to jako Stín. Vůbec jim to nebylo podobný."

"Sliz."

"Starý film z éry němého filmu."

"Zas tak starý to není," řekl Jayne. "Viděl jsem to, když jsem byl kluk."

"To bylo někdy v období němýho filmu, ne? Neměl bys na mě vůbec mluvit. Nemluv na mě. Ani bys tu neměl být. Měla bych tě zabít. Máš štěstí, že už tě nevraždím. Nechal jsi mě tam chcípnout." Podívám se na Ryodana. "A tys ho nechal. Jste parchanti. Všichni."

"Šel jsem přímo do Chestera a řekl Ryodanovi, kde tě najde," odpoví mi Jayne. "Nechtěl jsem tě tam nechat umřít. Nechtěl jsem tě tam ani nechat. Potřeboval jsem ten meč. Nemohl jsem si nechat ujít tu šanci."

Řekl Ryodanovi, kde jsem? "Řekla jsem, ať na mě nemluvíš. A že ti ten plán vyšel, co? Kolik si myslíš, že bys potřeboval, abys zabil pár stovek Temných?" Propálím Ryodana pohledem. "A ty jsi mi neřekl nic o tom, že by ti prozradil, kde jsem. A taky jsi nepřišel." To mu bylo jedno, že bych mohla umřít?

"Šéf mě tam poslal hned, jak se Jayne ukázal," řekne Lor. "Než jsem se tam dostal, byla jsi pryč. Sledoval jsem stopu tvojí krve, ale zmizela."

"Co textura," řekne mi Ryodan.

"Myslíš, jestli to nějakou mělo? Já žádnou neviděla."

"A pak se stalo co."

"Pak se to přesunulo do skladiště, vypustilo to bílou mlhu a my nic neviděli. Zmrazilo to celej prostor, bylo to horší, než co jsme zatím viděli. Kámo, na stropě vyrazily stalaktity a z podlahy stalagmity tak tlustý, že by se tam ani nedalo projít! Nikde jinde jsme nic podobnýho neviděli."

"Proč myslíš, že to tentokrát bylo horší."

Přemýšlela jsem nad tím celou cestu zpátky. A byl tam jen jediný velký rozdíl, kterého jsem si všimla. "Na místě bylo o mnohem víc lidí a Dananů než jinde. V klecích byly stovky Temných a všichni zmrzli. Je možný, že bylo potřeba víc ledu. Nebo ta věc měla jen dnes o dost víc energie. Nás to taky zmrazilo, ale byla to jen tenká vrstva a když jsme se pohnuli, tak popraskala. Když jsme se přestali hýbat, tak jsme začínali znovu zamrzat, takže jsem začala skákat na místě panáka a protože jsou všichni jako ovce a samotným jim to nemyslí, tak to po mně začali opakovat, takže jsme tam pak skákali všichni. Dělala jsem si starosti, že všechen ten pohyb upoutá jeho pozornost a půjde po nás, ale ta věc si nás vůbec nevšimla. Bylo to, jako bychom byli smažená ryba, ale on chtěl hranolky. Nebo jsme možná nebyli jako jídlo dost lákaví. Pak to zmizelo. Otevřela se další skulina uprostřed skladiště a vcucla všechnu tu bílou mlhu i s tou věcí. Když se to zavřelo, zase se nám vrátil sluch. Tak nějak."

"Objasni to."

"Nebyl tam žádný zvuk. Nic. Ti Temní měli praskat jako led, když si sedá, protože předtím byli teplí, ale nic se nestalo. Když jsme šli, naše boty nevydávaly žádný zvuk. Když jsme spolu mluvili, bylo to takový... plochý. Horší než plochý. To ticho vyvolávalo fakt špatný pocity."

"Ozřejmi to," řekne Ryodan.

"To jsem právě udělala. Asi si myslel spekuluj."

Lor se uchechtne. Ryodan se na mě uštěpačně zadívá. Netuším, proč se mu vůbec někdy obtěžuju odpovídat. Možná se ráda poslouchám. Mám totiž na srdci spoustu zajímavých věcí. "Však víš, jak je zvuk ve skutečnosti pohyb a vibrace vytváří hluk? Takže je v tom kontradikce, protože když celý svět ztichl, pořád se hýbal bez toho, aby vydal jediný zvuk. Ale co se snažím říct je, že potom, co to zmizelo, tak se věci nevrátily do normálu. Jako by vůbec nic nevibrovalo. Nebo se možná jen zvukové vlny neodrážely tak, jak by měly. Nebo možná bylo špatně něco na věcech, od kterých se ty vlny měly odrážet."

"Přibliž to."

Pokrčím rameny. "Nemám dostatek dat, abych zformovala průkazné výsledky."

"Kolik času uběhlo od jeho zjevení po zmizení?"

"To na tom bylo divný. Připadalo mi, jako by se to dělo zpomaleně, ale byly to dohromady tak dvě vteřiny. Přišlo to. Zmrazilo to. Zmizelo to." Někdy nemám úplně přesný smysl pro čas, protože přecházím z různých rychlostí a ani si to neuvědomuju, takže pak mi přijde, že se věci kolem mě dějí o dost pomaleji. Ale jsem si docela jistá, že když se to zjevilo, tak jsem byla v rychloběhu. Podívám se na Lora a ten přikývne.

"Dvě až tři vteřiny maximálně, šéfe. Ta mlha se vyvalila, přišla ta věc a pak zase zmizela."

"Předpokládám, že to byl Danan," řekne Ryodan.

"Jednoznačně," přikývnu.

"Ty jsi vidoucí. To znamená, že bys měla být schopná se s tím nějak spojit jako Mac s Sinsar Dubh."

"Do určité míry jsem mohla."

"Inteligence."

"Obrovské vědomí. Zarážející." Přála bych si, abych mohla cítit Temného krále. Aspoň bych to měla s čím porovnat.

"Emoce."

"Žádné rozeznatelné. Žádná zlomyslnost. Přišlo mi, že destrukce byla jen vedlejší účinek a ne cíl." Všimnu si, že se na mě všichni divně dívají. "Kámo," dodám a šlehnu po nich svým nejlepším úsměvem. "Bylo to zatraceně cool!" Musím si hlídat svůj projev.

"Myslíš, že to mělo cíl."

"Byl tam... já nevím... účel za tím, co to dělalo. Cítila jsem to. Někteří Danani mi přijdou jednodušší, když se na ně soustředím svým vidoucím smyslem. Jsou hloupí, jednají instinktivně, jsou schopní jen nahodilého ničení. Pak jsou tu tací jako Papa Roach, ten Danan, co se rozpadá na malé části," připomenu mu svůj poslední příspěvek v Dani Daily. "Papa mi přijde... strukturovaný. Má plány. Stejně jako to Ledové monstrum. Papa má malou malinkatou mysl. Tahle věc... ji má obrovskou, v konstrukci i cíli."

"Motiv."

Povzdechnu si. "Nemám tušení. Jen vím, že nějaký motiv to mělo."

"Nenapadá tě, proč si to vybralo tohle místo nebo proč to zmrazuje."

"Ne," řeknu. "Ani se to ničeho nedotklo, nebo jsem si toho nevšimla. Prostě se to nad vším vznášelo. Pokud tedy ta mlha nefunguje jako jeho prsty a vysává to z lidí život a přitom je to zmrazuje. Nejde to obejít, potřebovala bych víc času v jeho přítomnosti."

Jayne začne klít a říkat, že nikdo s tím rozhodně nebude trávit víc času, protože je to moc nebezpečné a Lor vypadá, že ho ten nápad vyloženě zneklidnil. Což mi připomíná...

"Proč se zrovna ty bojíš?" zeptám se. "Já myslela, že vás zrovna nic neděsí."

Lor se na mě chladně zadívá, jako bych neviděla to, co jsem viděla a řekne: "O čem to mluvíš, prcku? Jediné, čeho jsem se bál bylo, jak moc by byl šéf naštvanej, kdyby tě ta věc zabila."

Kecy. Znám tyhle týpky. Záleží jim jen na sobě a on byl vyděšený, což znamená, že i pro něj to představovalo nějakou hrozbu. Chci vědět jakou. Chci vědět, co je Ryodanův kryptonit. Znám pár pravidel, například ten, kdo dokáže něco zničit, je schopný to ovládat. Ne že by mě bavilo ničit věci, ale když jste zahnaní do kouta a míří na vás zbraně, tak je dobré mít pár trumfů v rukávu. Chci páku, která by mi mohla pomoct vyhnout se kontraktu, seknout s touhle prací napořád. Jsem připravená na důchod. Chci dost velkou páku, abych dostala ven i Jo, pokud teda bude chtít odejít.

Bude. Ve chvíli, kdy si vybere někoho jiného.

A podle mých odhadů to nebude dlouho trvat.

***

O půl hodiny později jsem před Chesterem, vyhýbám se dírám v chodníku, pochoduju sem a tam v superrychlosti a jím jednu tyčinku za druhou. Čekám, až si Ryodan vyřídí svoje zatracený věci, ať je to cokoli, když to nemohlo počkat, abychom mohli pokračovat ve vyšetřování. Řekl mi, ať sedím na zadku v klubu, ale být tam bez meče je pěkná blbost a neměl by to ode mě očekávat.

Ale bez meče je to naprd všude. Nesnáším, že musím čekat na zálohy, ale chci ho zpátky. Temní princové mě fakt vyděsili. Něco mě v souvislosti s nimi napadlo, ale nejdřív nad tím budu muset pořádně popřemýšlet. Zatím si ten nápad nechám v záloze.

Mám v hlavě tolik myšlenek, že očekávám, že mi brzo začnou lézt ušima. V jednu chvíli jsem nadšená z života v takovéhle době, že se to ani nedá vydržet a v té další jsem uzlíček nervů, protože lidé na ulicích nemají tušení, že velký Ledový monstrum mění části našeho světa v brutální mrazák! Musím to rychle rozhlásit, ale co jim mám říct? Když uvidíte, že se třepe vzduch, tak - utečte? A to předpokládám, že si toho vůbec všimnou, než je to zmrazí!

Problém je, že znám lidi. Můžete jim říct, ať utíkají, ale jen hrstka to udělá, protože spousta z nich si ani neuvědomí, v jak velkém nebezpečí jsou. Koukají s otevřenou pusou jako krávy. V opatství jsme měly velké stádo, mezi kterým jsem si testovala svojí rychlost a navigační schopnosti potom, co se mě Ro ujala. Byla jsem opilá svobodou. Ta kravská pastvina byla skvělé místo k tréninku, protože za a) krávy se hýbou a jsou nepředvídatelné jako skutečný svět a za b) když vrazím do krávy, tak to spíš ublíží mě než jí. Celou tu dobu jsem měla zaujaté publikum. Žvýkaly si trávu, pohazovaly hlavou sem a tam a dívaly se na mě s otevřenou pusou. Kdybych byla na jejich místě, dělala bych to samé. Kruci, kdybych byla takhle znuděná, tak by mě bavilo i odhánět mouchy.

Ale zpátky k lidem, třepotající se vzduch není dost děsivý na to, aby se dali na útěk. A jsou lidé, kteří vyhledávají Fériie, u Chestera je jich plno, tu možnost vyměňují za sex, soupeří spolu, aby viděli, kdo z nich dokáže sníst tolik Temného masa, že je to promění v nesmrtelné a mohou tak být s Danany, tihle lidé by schválně zůstali na místě, jen aby viděli, jak pěkné to je. Zasloužili by si zastřelit. A rozhodně by se neměli množit a předávat svoje geny.

Budu potřebovat pár obrázků, které bych mohla dát do novin a ukázala jim tu strašnou realitu Ledového monstra. Musím zpátky k dublinskému hradu a vyfotit to tam. Pak se potřebuju dostat k tiskařskému stroje a začít vydávat! Miluju vydávání svých novin. Teď mám dvakrát tolik důvodů, abych dostala nový výtisk ven co nejdřív. Potom, co jsem viděla ty plakáty Temných princů, kde byla vypsaná odměna na mojí hlavu, tak tuším, že se o mě lidé dost bojí. Musím je ujistit, že pořád dělám svojí práci.

"Ty musíš být Dani!"

Otočím se.

Opřu se o patu a pokračuju v otáčení. Otočila bych se klidně do zatracený Číny. Otočím se kolem vlastní osy, takže jí mám zase za zády a zůstanu stát, abych se dala trochu dohromady. Nechci se na ní podívat. Nechci, aby viděla můj obličej. Tohle jsem nečekala. Nebyla jsem na to připravená. Zatraceně nikdy na to nebudu připravená. Jedna věc je vědět, že je tady ve městě někde s Mac. Druhá je stát jí tváří v tvář.

Sakra, sakra, sakra.

Můj výraz připomíná masku, když se otočím zpátky a hra začíná.

"A ty jsi Rainey Laneová," řeknu. Stejně krásné blonďaté vlasy jako mají její dcery, i když byly obě adoptované. Stejná pěkná tvář: klasická ženská jižanská kráska. Prochází se chladným, deštivým Dublinem oblečená jako na přehlídková mola, jako by to někoho zajímalo. No asi to zajímá Jacka Lanea. Narozdíl od jiných vdaných lidí - ne že bych jich viděla hodně - vypadají, že jsou do sebe pořád blázni. Viděla jsem je v Alinině albu. I v tom, které má Mac. Viděla jsem, jak drží své dcery, když byly malé. Hloubala jsem nad jejich zářivými úsměvy

Úplně stejnými jaký má teď.

Jako by nevěděla, že jsem zabila její dceru. Asi to neví. Mac s ní naposledy asi mluvila dřív, než sama zjistila, že to já zavedla Alinu do uličky, kde ji zabili.

Na chvíli mám v hlavě obrázek, jak by se na mě asi dívala, kdyby to věděla a to mi vyrazí dech, až zůstanu ohromeně stát. Musím se hodně soustředit, abych se nepozvracela. Nenáviděla by mě, opovrhovala by mnou, dívala by se na mě jako na něco nechutného. Myslela jsem, že Mac může být to nejhorší, co mě na ulici potká.

Než stihnu uhnout, drží mě v objetí, což je jen důkaz toho, jak vedle z té situace jsem. Jinak se dokážu vyhnout kapkám deště! Na vteřinu se zapomenu a chci zůstat v její mateřské náruči, protože tam se rozplývají všechny problémy. Voní tak hezky. Jsem v zajetí jejího parfému a vůně pečení, která jí zůstala na oblečení. A pravděpodobně i nějakých mateřských hormonů, které má každá žena, co vychovala děti. To všechno dohromady je ta nejkrásnější vůně na světě.

Po mámině smrti mě vzala Ro do opatství a já každých pár dní běhala domů. Chodila jsem do máminy ložnice, abych si mohla přičichnout k jejímu polštáři. A jednoho dne byla ta vůně pryč. Zmizela beze stopy. Nezůstalo na něm vůbec nic. V tu chvíli jsem věděla, že se nikdy nevrátí.

"Nech mě!" Prudce se od ní odstrčím a zamračím se na ni.

Pořád se na mě usmívá jako.

"A přestaň se usmívat! Vždyť mě ani neznáš!"

"Mac mi o tobě tolik vyprávěla, že mám pocit, že tě znám."

"Tak to jsi pěkně hloupá."

"Četla jsem poslední Dani Daily. Jack a já jsme ještě neslyšeli o těch broucích. Odvádíš skvělou práci, jak všechny informuješ. Vsadím se, že s tím máš hodně práce."

"A?" řeknu podezřívavě. Slyším, že bude následovat "ale".

"Ale už to nemusíš dělat, zlato. Můžeš se uvolnit a nechat dospělé, aby se o všechno postarali."

"Jo, jasně. Nestarali se o všechno dospělí, když padly zdi? A nestarali se od té doby, co se to stalo? Moc se vám to nevede, co?"

Zasměje se a ten zvuk je jako hudba. Mámin smích. Slýchávala jsem ho tak zřídka. Myslím, že mám se zasmála tak třikrát. A vždycky předtím, než jsem se poprvé "přemístila". A možná tak jednou, dvakrát potom. Snažila jsem se. Zapamatovala jsem si všechny vtipné věci, co jsem viděla v televizi, když byla pryč. Dívala jsem se na muzikály a jejich veselé písničky. Ale nic jsem neudělala správně. Rainy Laneová se na mě dívá s větším souhlasem, než moje vlastní máma.

"Běž. Pryč. Ne, počkej. Nechoď. Nemůžeš tu zůstat sama. Najdu někoho, kdo tě doprovodí zpátky. Proč vůbec chodíš po Dublinu sama? Copak nic nevíš? Na ulicích je spousta monster! A brzo bude tma!" Někdo by jí měl domluvit.

"Nejsi ty zlatíčko, jak se o mě bojíš? Ale nemusíš. Jack jen parkuje za rohem, zlato. Je tu moc suti na to, aby zaparkoval blíž. Pořád říkám panu Ryodanovi, aby to tu odklidil, ale ještě se k tomu nedostal. Asi mu s tím budeme muset pomoct. Je to vytížený muž, víš, má toho spoustu."

"Ano, zločin je žrout času, že?"

Zasměje se a mně dojde, že je úplně bezradná. "Nejsi ty ale vtipálek? Pak Ryodan a zločinec. Takový hodný člověk." Zatřese hlavou a usmívá se, jako by slyšela ten nejlepší vtip. Jo, nic netuší. "Dani, zlato, doufala jsem, že na tebe narazím. Mac taky. Proč k nám zítra nepřijdeš na večeři?"

Jo, určitě. Dušená Dani na zelenině. Ne. Umlátili by mě k smrti všichni tři, když by mě Mac naprášila? 

"Je tu pár lidí, které bych chtěla, abys potkala. Skvělá nová organizace ve města, která dělá úžasné věci a zavádí velké změny."

Melodramaticky se podívám k nebi. "Nemluvíš od Záleží nám na vás. Prosím, řekni, že nemluvíš o nich."

"Ale ano, mluvím. Slyšela jsi o nás!" Znovu se rozzáří.

"O nás? Pche! Prosím, řekni mi, že nejsi součástí jejich skupiny! To není možný! Víš, že mě nenávidí?"

"To není pravda. Máme rádi všechny. Záleží nám na přestavování a pomoci. Jak jsi na to přišla?"

"Nám." Asi umřu. Jestlipak je členkou i Mac? "Kámo, jako, možná to, jak kopírujete moje noviny, zabrali jste mi všechny moje vývěsní místa a tisknete o mně všemožný lži."

"Já náhodou vím, že ti nejvyšší u nás by si tě moc přáli poznat. Myslí si o tobě moc hezké věci, stejně jako Mac."

Takže mě chtějí mrtvou. Pěkní nejvyšší. Super. Tak to si můžou stoupnout do řady za Christiana. Který stojí za Temnýma princema.

"Myslí si, že bys byla obrovským přínosem. Já si to myslím taky."

Zadívám se na ní. "Možná by sis měla ověřit fakta. Myslím, že ti chybí pár informací. Lidé v té tvojí organizaci mě nepovažují za přínos. Nikdy tomu tak nebylo a ani nebude." Nesnáším organizace. Lidi by měli být svobodní, schopní volně dýchat a rozhodovat se sami za sebe a ne, aby je krmili svazáckými řečmi. Rituály oslabují mozek. Pak jsou jako ovce.

"Paní Laneová, tak rád vás zase vidím," řekne Ryodan a já málem upadnu. Nejen že jsem ho neslyšela přijít, ale on je ještě ke všemu slušnej. Ryodan není nikdy slušnej.

Zašklebím se a pořádně si ho prohlídnu. "Kámo, je ti dobře?"

"Nikdy mi nebylo líp."

"Pan Ryodan je vždycky milý. Byl to úžasný hostitel, když jsme tu zůstávali."

"Vy jste tu nebyli hosty, ale rukojmí." Proč nikdo nic nevidí tak, jak to doopravdy je?

"On a jeho muži nás drželi v bezpečí, Dani. Sinsar Dubh šla po lidech, které Mac milovala."

"Měli jste zamčené dveře od pokoje? Kámo, to z vás dělá zajatce," řeknu.

"Naše dveře nikdy nebyly zamčené."

Cože? "Jo, ale vždyť jste ani nevěděli, jak se dostat ven. On má místo dveří ty zrádný posuvný panely."

"Pan Ryodan ukázal Jackovi a mně, jak ty dveře otevřít."

Cože? "Jo, ale venku byli stráže. Drželi vás vevnitř."

"Byli tam pro naši ochranu. Mohli jsme jít, kam jsme chtěli. Ale rozhodli jsme se zůstat. Město bylo nebezpečné, když byla Kniha na svobodě. Jack a já jsme panu Ryodanovi velmi vděční za veškerou pomoc v těchto těžkých časech."

Zamračím se na Ryodana, který má na tváři samolibý úsměv. Pravděpodobně na ně seslal nějaký kouzlo, jako na mě tenkrát v Hummeru, když mě donutil vzít si od něj tu tyčinku, tenkrát mumlal nějaká divná slova. Dělá z lidí loutky. Otroky. Ale ze mě ne.

"Víš, že mě nutí pro něj pracovat tak, že drží Jo jako rukojmí?" řeknu Rainey. Musí se probudit a podívat se kolem sebe.

"Myslíš tu úžasnou mladou servírku? Viděla jsem, jak se na něj dívá. Je do něj blázen," řekne Rainey.

A to mě vytočí ještě víc. Máma Mac dokáže říct, že je někdo blázen do tohohle psychopata, jen podle pohledu? Pch! Prostě pche! A navíc ji ten řečený psychopat tak oblbnul, že nemá cenu se s ní bavit! Ne, že by mi to teda zabránilo. "Víš, že má pod hlavním klubem spoustu soukromých menších klubů, kde-"

"Zrovna jsem mluvil s Barronsem," přeruší mě Ryodan. "Mac je na cestě sem za vámi, paní Laneová. Měla by tu být každou chvíli."

Podezřívavě se na něj podívám. Pravděpodobně lže. A je si naprosto jistý, že nebudu zjišťovat, jestli říká pravdu.

Rainey se na mě vřele usměje. "Dani, Mac tě moc ráda uvidí! Hledá tě už týdny!"

Tím jsem si jistá.

Prohlédnu si okolí a přejdu do rychloběhu, abych mohla rychle zmizet.