Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 44. kapitola

    A tak se řítím ulicemi Dublinu. Humvee jsem nechala u hlavní cesty, kde si ho Ryodan a ostatní po cestě zpátky do Chestera určitě všimnou, protože i když mě rozčiluje k nepříčetnosti, tak nemám zájem ukrást mu něco, co má rád. Nejspíš by po mně nadosmrti šel a pak se mi snažil do nekončena poroučet. Nechci se mu úplně dostat na mušku.

    Žít u Chestera, to si za klobouček nedá.

    "Za klobouk," zamumlám zamračeně. Klobouček by řekla Mac. Ona a Alina vyrostly v slušné naivitě a začaly klít až v dospělosti, kdy dokázaly spatřit Danany. Do té doby měly slovní zásobu plnou podobně roztomilých slov. Nesnáším roztomilé věci. Nesnáším, když přemýšlím o Mac. Pamatuju si, jak jsem ji poprvé viděla sedět na lavičce před Trinity. Vypadala tak jemně a neužitečně a pak jsem zjistila, že je ze stejného železa jako já a můj meč. Cítila jsem, že se můj svět změní.

    Chybí mi. Nesnáším to vědomí, že je někde ve městě, chodí po stejných ulicích, zabíjí Danany a zachraňuje svět. Ubíjí mě, když přemýšlím nad tím, že je v jedné ulici, já v druhé a ty se nikdy nemůžou potkat, jinak jedna z nás zemře.

    Nemůžu uvěřit, že po tak skvělým dni mám tak černý myšlenky. Pospíchám po Temple Bar, vyhýbám se autům a pouličním lampám a vůbec všemu tomu harampádí pod hromadami sněhu. Teď když je Král jinovatky pryč, začíná sníh pomalu tát. Jsem připravená na léto! Sice se neopálím, ale vždycky mi vylezou pihy. A ty má Dancer rád.

    "Léto," řeknu s úsměvem. Nemůže přijít dost rychle! V opatství vysadí do zahrady nové rostliny, budou pěstovat zeleninu a já si na ní pak pochutnám stejně jako u Chestera. Určitě se teď do opatství podívám častěji! Naláduju se čokoládovýma tyčinkama a udělám si cestu po Irsku, budu hledat krávy, kozy nebo ovce. Možná dokonce i prasata. "Zatracená slanina, baby!" Sbíhají se mi sliny, jen na to pomyslím.

    Teď mám ale ještě spoustu práce a dostat se někam v tomhle sněhu je očistec. Nemůžu používat rychloběh moc dlouho, protože vždycky musím zpomalit, abych si prohlédla okolí. Je tu tolik závějí a hromad sněhu, které tu ještě včera nebyly. Vždycky, kdy zpomalím, začnou mi mrznout prsty. Teď je zima a fouká šílený vítr od oceánu a já bych přísahala, že je ještě o dvacet stupňů míň.

    Uložím si obrázek bloku, který mám před sebou, do mysli, zastavím se a plánuju trasu. Uběhnu dvanáct metrů, zahnu za roh, tam se sklouznu po ledu, přetočím a znovu naplánuju další kroky. Pak vrazím do stěny budovy, až se mi dech z krátkých ostrých nádechů sráží do bílých obláčků. Zakleju a třu si bok. Z tohohle bude velká modřina.

    První, co musím udělat, je vydat nové číslo Dani Daily, než se toho ujme Ta-zatracená-Staráme-se a všechno překroutí. Lidi musí vědět, co se stalo: ten zloduch, co zmrazoval lidi, je mrtvý, takže zase můžou začít dělat hluk, sníh roztaje. Musí vědět, že mám zpátky svůj meč a už nejsem bezmocná. Jsem zpátky, abych nad vším dávala pozor, abych mohla lovit Karmínovou ježibabu, která zaklepe bačkorama hned, jak přijdu na to, jak ji zabít a dostat Christiana zpátky. 

    Zítra si pěkně pomalu projdu Dublin a budu poslouchat přeživší, ujmu se jich, najdu jim přístřeší a jídlo, což znamená, že Ryodan bude mít odteď u Chestera ještě víc lidí. Naše město stíhá jedna rána za druhou, padají zdi, lidi blázní, někdo krade jídlo a zásoby a teď tohle vražedný ledový jaro. Asi bysme si pomalu měli začít zvykat na nevypočítatelné události. Předpokládám, že přijdeme ještě o spoustu lidí, než se vše v dobré obrátí. Pro spoustu lidí je změna těžká. Pro mě ne. Zbožňuju, když se můžu měnit. Změna znamená novou volbu, stát se někým novým. Pokud tedy nejste mrtví jako Alina. Pak už si nikdy nemůžete vybrat. Proto z Ryodana vytřískám tu informaci, která mi zaručí věčný život.

    Znovu zpomalím, abych se vyhnula bloku ledu. A jak tam stojím, zase mě začínají napadat černé myšlenky plné duchů minulosti, kteří stále chodí po těhlech ulicích, až ucítím, že mě do zad tlačí něco ostrého a špičatého.

    "Zahoď ten meč, Dani," řekne Mac jemně za mými zády.

    "To určitě. Na to neskočím." Ušklíbnu se. Já a moje přehnaná představivost. Jako by se mi snad Mac dokázala dostat za záda, aniž bych ji svým supersluchem slyšela. Jako by snad někdy chodila v noci bez MacHala na hlavě. Já svoje mám a vím přesně, jak moc září. Kdyby opravdu stála za mnou, tak by tu bylo dvakrát víc světla.

    Přejdu do rychloběhu.

    Nebo se o to aspoň pokusím.

    Nic se nestane. Stejně jako už dvakrát, když u toho byl Ryodan, jako by mi došla šťáva. Nemám benzín v nádrži, nemám motor ve vlaku.

    Přitisknu víčka k sobě a zkusím to znovu.

    Pořád stojím na místě.

    Pořád cítím její kopí mezi lopatkama.

    "Řekla jsem, až zahodíš ten zasraný meč," řekne Mac.