Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 5. kapitola

 

MAC

    "Cože jsi jim řekl?" Nevěřícně přecházím po koberci před plynovým krbem v zadní části Barronsova knihkupectví a starožitnictví, i když ve skutečnosti je to Macino knihkupectví, ale moje jméno na té ručně malované ceduli nad vchodem nevypadá tak dobře. Otočím se a přejdu zase zpátky. Potom, co se stalo dnes odpoledne, mám pocuchané nervy. Tímhle se nechci zabývat. Ne teď.

    Zadívá se na mě tím svým pohledem. Zabodne mi ho přímo mezi lopatky. Je až neuvěřitelné, jak hmatatelný takový pohled může být, i když k němu stojím zády.

    "Tvoje podpatky mi ničí koberec. Koberec za osmdesát tisíc dolarů."

    Odpovím: "Líbí se ti, když nosím podpatky. Peníze už nic neznamenají. A alespoň do něj nepropaluju díry."

    Cítí krev na mých rukou? Jeho čich je neskutečně vyvinutý. Když jsem se dostala domů, dala jsem si hodinovou sprchu. Vyčistila jsem si nehty, drhla jsem je tak dlouho, dokud nekrvácely. Ale stejně si připadám špinavá, poskvrněná.

    Pořád vidím ruku toho Strážce, jeho stříbrný snubák na prostředníčku s vyrytými keltskými symboly: slib věčnosti.

    Našla jsem jeho peněženku. Vím, jak se jmenuje.

    Jeho jméno budu křičet ve svých nočních můrach a šeptat v modlitbách. Mick O'Leary měl ženu, mladou dceru a novorozeného syna.

    "Chytřejší člověk by mi to nepřipomínal. Pořád jsem naštvaný."

    Ta noc, kdy se mě Fiona pokusila zabít tím, že pozhasínala světla a vpustila do knihkupectví Stíny, se teď zdá tak vzdálená. Nezbylo mi nic jiného, než zapálit sirky a hodit je na perský koberec z šestnáctého století, jak jsem se zoufale snažila přežít. Přijde mi, že by měl být šťastný, že teď nepodpaluju celé knihkupectví. To, co mi právě řekl, je nepřijatelné. A já mám jen patnáct minut na to, abych odešla, než ta akce začne. Jediné, co v podstatě řekl bylo, rozhodl jsem se, že tě strčím pod mikroskop před skupinou lidí, kteří by mohli přijít na to, co s tebou je, včetně dvou Temných princů, kteří z tebe udělali Pri-yu. Tak se připoutej, prcku.

    "Tak se mnou teda nepočítej," řeknu. "Tohle si dělej beze mě, kámo."

    Kámo. Podívá se na mě a já si vzpomenu, že takhle jsem mu řekla tu noc, co se ukázal v hotelu Clarin House a oproti němu se ten maličký pokoj s maličkou postelí, společnou koupelnou, která byla pořád obsazená a i ta čtyři pokroucená ramínka ve skříni se zdály ještě menší. Můj kufr plný pečlivě zabaleného pěkného oblečení a doplňků se někde ztratil. Zajímalo by mě, kam všechno to oblečení zmizelo. Už dlouho jsem ho neviděla.

    Tenkrát na to moje pohrdavé označení jeho osoby reagoval stejně. Jen málo lidí nazvalo Barronse jinak než "pane" a žili dost dlouho, aby o tom mohli vyprávět.

    V jeho očích se zračí výsměch. Opatrně, slečno Laneová. Podlaha, po které kráčíš je jen tak pevná jako úcta, kterou jí vzdáváš.

    Podlaha. Najednou mám zvláštní představu o něčem, co vůbec nesouvisí s Sinsar Dubh: já, padám dopředu na dřevěnou podlahu svého pokoje tu noc v hotelu, dopadnu na ruce, převalím se a praštím se tvrdě do hlavy, ale je mi to jedno. Zamračím se. Cože? Dívám se na fotku Aliny? Čtu knihu o irské historii? Skládám oblečení? Ne že bych měla moc na výběr v tom maličkém pokoji.

    Jak jsem upadla? Proč? A proč se mi pořád vybavuje ten den?

    Pocítím úlomek pocitu, emoce, která pramení v okamžiku, který nedokážu přidělit k žádné události. Rozjařenost. Svoboda. Nadšení. Stud. Lítost.

    Obyčejně by mě to otravovalo, dokud bych tomu nepřišla na kloub, ale v tuhle chvíli mám daleko větší problémy.

    Setřesu ten pocit a posadím se na křeslo a pohledem na něj přes pokoj vrhám dýky. "Asi jsi zapomněl na můj malý problém, Barronsi. Schovávám se před těmi samými lidmi, které jsi sem pozval. Jsem tu zavřená už měsíce." Na prince ani nedokážu pomyslet. To, že jim chce dovolit vstup do mého knihkupectví, mě smrtelně uráží. "Proč o tohle zatracený setkání vůbec stojíš? A proč zrovna tady?"

    Podívá se na mě tvrdým pohledem. Podívejte, jak se Mac bojí. Podívejte, jak Mac umírá.

    "Snažíš se mě naštvat?" zavrčím.

    Pohledem zazívá. Jen Barrons tohle dokáže a pořád vypadá nebezpečně. Neexistují žádné důsledky, které je třeba vzít v úvahu. Nezabila bys škorpiona, který tě kouše do zadku.

    Prohlížím si nehty. Pod jedním z nich je kapka krve. Nevím, jestli patří Micku O'Learymu nebo mě z toho, jak jsem se nehty snažila vyčistit. Mýlí se. Podívám se na něj. "Vůbec netušíš, čím si procházím."

    Jistě, ruku v ruce s monstrem, které máš uvnitř? posmívá se mi.

    "Tvoje monstrum je jiné." Pořád mluvím nahlas, odmítám přijmout tu intimnost tiché konverzace. Tuhle hádku už máme za sebou. A asi se o tom samém budeme hádat do dne, kdy mě král osvobodí. Ani jeden z nás nehodlá kapitulovat. Ani si nejsem jistá, jestli bychom dokázali to slovo správně napsat.

    Možná se zas tolik neliší.

    "Ano, ale moje je mocnější," řeknu podrážděně. Dost mocná na to, aby zmátla i mě - někdo důvěrně obeznámený s vlastními svůdnými způsoby zla.

    Jeho tmavé oči zahoří výzvou. Chceš to otestovat, ženská?

    Podívá se na mě pohledem, po kterém mi přeběhne mráz po zádech. A já cítím, jak se změní v něco něžnějšího, co by mě s jistou ladností dostalo do postele. Neexistuje bitevní pole, které bych měla radši než to, co jsem našla v posteli tohohle muže. Hádáme se, bojujeme. To je naše. V jeho přítomnosti se cítím o tolik víc naživu než s kýmkoli jiným.

    Jsem posedlá a závislá a naprosto beznadějně zamilovaná do Jericha Barronse.

    To mu samozřejmě neříkám. Barrons moc není na rozhovory v posteli. To, že spolu spíme a uznáváme pocity, které k sobě chováme, změnilo úplně všechno.

    A zároveň nic.

    V posteli jsme pár.

    Mimo ní jsme jiný pár.

    V posteli si kradu sama pro sebe chvíle něhy ve chvíli, když konečně ležím vyčerpaná sexem. Tak vyčerpaná, že nemám čas dělat si starosti s tou obří zlou kapacitou, která se ve mně usadila. Dotýkám se ho, všechny ty věci, které neříkám se mu snažím sdělit rukama, které sledují jeho rudá a černá tetování, ostré rysy jeho tváře, zajíždím mu rukama do tmavých vlasů. On mě tiše sleduje temnýma nevyzpytatelnýma očima.

    Občas se v noci budím, když si mě k sobě přitáhne a drží mě přitisknutou zády k jeho tělu s obličejem zabořeným do mých vlasů. A jeho ruce mluví stejně jako ty moje, když mi kloužou po kůži a říkají, že jsem milovaná, opatrovaná, že si mě váží a že mě vidí.

    Mimo postel jsme jako dva ostrovy.

    Slečna Laneová a Barrons.

    Poprvé, když mezi nás postavil vzdálenost, to zabolelo. Cítila jsem se odmítnutá.

    Dokud jsem si neuvědomila, že jsem udělala to samé. Nebyl to jen on. Naše meze jsou snad všité do našeho oblečení. 

    Občas přemýšlím, jestli náhodou není naše vášeň tak nutkavá a obrovská, že mezi těmi požáry potřebujeme pauzu. Jsem jako můra, kterou přitahuje jeho oheň a děsí mě, jak bych si kvůli němu klidně nechala spálit křídla. Zničit svět. Jít za ním až do pekla. Je děsivé připadat si, že bez něj nedokážu dýchat. Má nade mnou takovou moc, protože ho miluju možná víc než vlastní život.

    Takže občas uteču - možná jen proto, abych věděla, že můžu - a on se ztrácí tam, kam se Barrons obvykle ztrácí.

    Vždycky se vrátím. On taky. Činy mluví za nás.

    Nepokojně se zavrtím a změním téma. "Pozval jsi sem moje nepřátele. To je hovadina."

    Den v tvém životě: prohledáváš svitky, abys našla kouzlo, které možná ani neexistuje. Lakuješ si nehty. Stříháš si nehty. A abychom nezapomněli, prohlížíš si nehty.    

    Zamračím se. "Dělám toho mnohem víc. Moje nehty z toho vynech."

    Nenavštěvuješ rodiče. Nechodíš do opatství. Sotva jíš a tvoje oblečení-

    Umlčím ho tím, že se podívám na svoje nehty a předstírám, že si je prohlížím. Tenhle týden střídám laky černý diamant, bílý led, černý diamant a bílý led. Tohle barevné schéma mě uklidňuje, nic v mém životě není tak jasně rozdělené. Jsem si až moc dobře vědoma toho, v jakém stavu je moje oblečení a nemám zájem poslouchat, co si o tom myslí on. Je těžké se o to starat, když vás neustále pokrývá žlutý prach. Je potichu tak dlouho, že se nakonec opatrně podívám. A on se na mě dívá tak, jak se na ženy dívají muži po celé pokolení - jakoby neměli nejmenší tušení, co jsme za druh.

    Myslíš, že bych tě nedokázal ochránit, když nebudeš trvat na té svojí stupidní pasivitě?

    Stupidní pasivita, to určitě. Dnešek dokázal, že moje aktivita je mnohem stupidnější a smrtelnější. Proto zorganizoval to setkání? Aby mě donutil zapojit se? "Samozřejmě, že ne." Změním téma.

    Je čas. Svoje další slova řekne nahlas mírným tónem, který mě málem srazí na kolena. "Úplně jsi přestala žít, Růženko."

    Když mi tak říká, tak celá rozteču. Jakoby v těch slovech bylo řečeno dalších tisíc věcí a já se z toho vždycky rozzářím. Říká tím, že vidí tu pěknou růžovou Mac, takovou jakou jsem byla, když jsem sem přijela, ale taky vidí tu drsnou černou Mac, kterou jsem se stala (pokud teda na sobě zrovna nemám Temné blechy) a všechno mezi tím. A všechny je chce.

    Já vím, že už nežiju. Nikdo si toho není vědom víc než já. Dohání mě to k šílenství. Pasivitu nemám v krvi a dusím se a topím, protože mě má Kniha ve své moci.

    Podívám se na něj a řeknu mu to, co se nedokážu přinutit říct nahlas.

    Dneska jsem zabila Šedou ženu.

    Koutek úst se mu zvedne v úsměvu. "Volejte sláva. Konečně."

    Taky jsem zabila jednoho Strážce.

    "Ah, připletl se do cesty."

    Vůbec nevím, co se stalo. Nepamatuju si to.

    Člověka by to šokovalo, vyděsilo, požadoval by odpovědi. Barronsův pohled se nezmění a nic se neptá. "Vzala jsi dva životy a tisíce dalších zachránila."

    Ospravedlňuj to, jak chceš, ale to na situaci nic nemění, řeknu tiše, naštvaná, že konečně mluví nahlas, i když já nechci.

    "O tom by se dalo diskutovat."

    Ztratila jsem nad sebou kontrolu. Posedla mě a donutila zabíjet. Řekla, že jsem auto a ona řidič. Ta nevyslovená slova mezi námi visí ve vzduchu, jako nože.

    "Budeme víc trénovat."

    Nesnáším sama s-

    "To nikdy neříkej."

    "Neřekla jsem nic," zamumlám. Technicky ne.

    "Jsi, kdo jsi. Nauč se s tím žít."

    "To se snadněji řekne, než udělá."

    "Někdo ti řekl, že je život snadný. Věřila jsi jim," vysmívá se mi.

    "Prostě nechápu, proč sem všichni musí přijít. Proč se nepotkáme třeba u Chestera?" změním rychle téma.

    Stejně jako tanečník na parketu mě nechá vést. Já vím proč, pro něj už je tahle debata stejně u konce. Na svých rukou má krev nespočtu obětí, zatímco já mám problém smířit se s jednou. Pro něj není tenhle den jiný než ostatní: Jsem posedlá zlým démonem a zhřešila jsem. Zítra to zkusím znova a možná znovu zhřeším. Možná ne. Ale zítřek přijde tak jako tak. Pro mě i mého démona. Navzdory tomu, že jsem to zvorala, jsem zachránila nespočet životů. Barrons se dívá do dáli a má svědomí nesmrtelného. Tak daleko ještě nejsem. Ani nevím, jestli někdy budu. Dneska jsem vzala život, aniž by byl jeho čas. Muže od rodiny. Dobrého muže. A teď musím přijít na to, jak to odčinit.

    "V mém knihkupectví jsou obranná kouzla, která neutralizují schopnosti princů," připomene mi.

    "Zveš ty, co mě znásilnili, ke mně domů." V té jedné větě mu připomenu, že mě před Temnými princi nezachránil tu noc, kdy mě zajali v kostele a taky to, že je to moje knihkupectví. Řeknu to bezvýrazně, ale stejně to mezi námi detonuje.

    Najednou se vzduch nabije zuřivostí, kterou cítím i tady v rohu gauče. Barrons kolem sebe vydává jistý náboj, i když je v dobré náladě - ne že bych teda někdy popsala Barronsovy nálady jako "dobré" - ale když zuří, je těžké se nadechnout. Vyzařuje z něj energii, která nabíjí vzduch hmatatelnou intenzitou a nutí všechno kolem stáhnout se do sebe.

    "Nebo jsi na tenhle malý fakt zapomněl?" Chci je mrtvé. Myslím, že i on by měl chtít to samé. Láskyplně pohladím kopí v pouzdru. "Mohli bychom je zabít spolu." Rychle odtáhnu ruku a snažím se sebrat neviditelná zrníčka z mého trička z koncertu skupiny Disturbed (pozn. Narušený), které nosím ani ne tak proto, že bych si užívala jejich muziku, ale kvůli tomu, jak se cítím. Ty vize, které mi Sinsar Dubh ukázala hned, jak jsem se dotkla kopí, byly stejně detailní, jako když jsem se na ně odpoledne dívala vlastníma očima.

    "Nezabiješ je, až sem přijdou. Ani já ne." Ty tři slova zavrčí a doprovodí je tím chřestivým zvukem v hrudi. To je zvuk, které vydává jeho bestie, když se snaží prorvat ven. Sotva rozumím tomu poslednímu slovu. "Zatím."

    "Proč?"

    Jeho hrudník se nadme tak, až to vypadá, že mu snad popraská košile. Chvíli nic neříká, tvář má bez výrazu a jeho celé tělo v nádechu ztuhlo. Konečně se jeho žebra uvolní a on opatrně vydechne. Jeho sebeovládání obdivuju. Chtěla bych mít taky takovou. Možná bych se o tom znásilnění měla v budoucnu zmiňovat opatrněji. I když tohohle medvěda dráždím ráda, tak se mi nelíbí jeho bolest. Jen ten žár.

    Když znovu promluví, jeho slova jsou artikulovaná velmi přesně. "Jsou známá firma. Dokážou ovládat davy. Viděl jsem nespočet civilizací povstat a padnout. Určil jsem sedm komponentů nezbytných k získání budoucnosti, kterou si přeju. Když prince zničíme teď, nedosáhneme jí. Momentálně jsou jako zákolníky. Ale takoví nebudou vždycky."

    Budoucnost, kterou si přeje? Chci vědět, co Jericho Barrons plánuje, chci znát jeho cíle. Nezeptám se. Všechno mi říká, až když je připravený a jeho odpověď byla už tak dost obsáhlá.

    A fascinující. Vím, co jsou zákolníky.

    Když jsem byla malá, jezdila jsem tátovi na klíně, když sekal trávu. Ty horké dny v Georgii jsem zbožňovala, byly provoněné čerstvě posečenou trávou, květy magnolií se těžce houpaly ve vlhkém vzduchu, na verandě byla sklenice sladkého čaje a vedle dvě sklenice plné ledu s čerstvou mátou ze zahrádky.

    Jednou jsem tátovi "pomohla" vyměnit pneumatiku u sekačky a on mi ukázal, co je zákolník. Myslím, že ten den jsem se zamilovala do všeho, co má kola, hlavně díky tomu zlatému létu s chlapem, díky kterému jsem se vždycky cítila zároveň jako princezna i bojovnice.

    Zákolník je upevňovací prvek, který zabraňuje kolu, aby upadlo z nápravy. Vkládá se příčně přímo skrz konec nápravy, kde zůstává bezpečně připevněný, dokud se ručně nevyndá. Jeho konec má většinou kovové poutko, kterým se dá snadno vytáhnout.

    V širším slova smyslu je zákolník klíčovým komponentem, který drží pohromadě části komplikované struktury. Někteří lidé přišli s teorií, že pokud dokážete určit zákolníky společenského, ekonomického a politického shromáždění, dokážete je během minuty zničit nebo upravit. Anebo naopak, pokud si určíte zákolníky a budete je ochraňovat, dokud nedosáhnete svého cíle, můžete pak ovlivnit jeho výsledek. Nepřekvapuje mě, že Barrons žije podle Umění války. "A můžu je zabít, až nebudou?" Chci, abychom o tomhle měli naprosto jasno.

    "Udělám to hned, jak přestanou být důležití."

    O tom, kdo bude mít tu čest, se budeme dohadovat později. Jen se musím ujistit, že v tu chvíli nebudou v dosahu žádní lidé.

    "Ryodan by mohl uspořádat ten summit. U Chestera."

    "I s tou tvojí ghúlí armádou?"

    "Mohl bys tam vyčarovat ochranu."

    Odfrkne si. "Teď jsem tvůj osobní ochránce. Vůbec netušíš, jak komplikovaná taková magie je."

    Vlastně docela dobře tuším. Už nějakou dobu neumřel a jeho hrudník, obě ruce a polovina zad je pokrytá černo-rudým tetováním, do kterého jsou vložená ochranná kouzla. Ta magie, s kterou si zahrává, je nebezpečná. A když už jsme u magie... "Barronsi, už je to tři týdny, co Dani zmizela. Neexistuje nějaký kouzlo, který bys mohl použít?"

    "Ochraň tohle. Vyčaruj tamto. Jak jsi beze mě dokázala přežít?"

    Pokrčím rameny. "Je to tak trochu, jak když si ten chlap v seriálu Bewitched uvědomil, že si vzal čarodějku. Až na to manželství," dodám rychle. "Ale víš, jak to myslím. Proč si mořit záda při luxování, když můžeš zacukat nosem a uklidit celý dům?"

    "Já nosem necukám. A má to naprosto absurdní premisu. Jedinou cenou za použití magie byla lidská hloupost. Lidé neustále plodí chaos, aniž by porušovali základní alchymistické principy."

    "Panebože, ty jsi sledoval-"

    "Nesledoval."

    "Ale, jo, tys-"

    "Ne."

    "Ale zrovna jsi řekl, že-"

    "Je to pop kultura, které se nedá vyhnout."

    "Ale jo, fakt jsi se na to díval." Představím si tohohle obrovského barbara nahého a zamotaného v hedvábném povlečení s rukama za hlavou, jak kouká na velké televizi na vtipné eskapády Darrina a Samanthy Stephensových. Z nějakého důvodu mě to vzrušuje. Je to tak anachronické. Nejradši bych našla ta stará DVD, natáhla se vedle něj a ztratila se v jednoduchém pořadu o jednodušších časech, kde jedinou cenou za magii byla lidská hloupost. Smáli bychom se spolu, dělali bychom něco, u čeho bychom nemuseli přemýšlet. Něco zábavného. A pak samozřejmě něco ohromujícího. Pár deštivých, bezstarostných dní v tomhle duchu bych brala.

    "Opakování chybného tvrzení nedokáže změnit realitu. A ty moc dobře víš, že ji nedokážeme sledovat ve Férii. Proto tam šla."

    Super, teď mi hraje úvodní písnička z Bewitched v hlavě. Je strašně chytlavá a vždycky se jí těžko zbavuje. "Až se vrátí, chci, aby ji někdo potetoval. Hned jak se vrátí."

    "Zatraceně, po tom všem, cos mi řekla. Copak jsi zapomněla, že naše tetování nefungují tak, jak mají od chvíle, co padla zeď? Dej tomu čas. Najdeme ji. Teď je mnohem naléhavější uspořádat to setkání."

    Setkání. Nepokojně se ošiju a moje pobavené myšlenky okamžitě zmizí. "Jsi si jistý, že ho nemůžeme uspořádat někde jinde?"

    "Bude to tady. A ty se ho zúčastníš."

    Chce toho po mně málo a na oplátku mi toho dává hrozně moc. Nedokážu si představit svět bez něj a ani nechci. Jednou jsem svět málem zničila, protože jsem si myslela, že je nadobro pryč.

    "Ano, pane," zamumlám mrzutě.

    Pousměje se. "Učíš se, slečno Laneová, učíš se."

***

Katarina McLaughlin, Rowena nástupkyně ve funkci řídící opatství, byla první, jež dorazila.

    Tahle hubená bruneta s trpělivýma šedivýma očima se podívala do těch mých hned, jak jsem otevřela dveře a tím mi připomněla, proč se jí vyhýbám. Jejím darem je emoční telepatie a já netuším, jak hluboko dokáže proniknout. V mých nočních můrách mě loupe jako cibuli až na zkažené dno.

    Zadržím dech, zatímco mě zkoumá. Cítí ve mně zlomyslnost Sinsar Dubh? Vinu, kterou cítím, kvůli té vraždě z odpoledne?

    "Jak se máš, Mac? Poslední dobou jsme tě moc neviděly." Nebyla jsi v opatsví, aby jsi nám pomohla se bránit, myslím, že tuhle nevyřčenou zprávu jsem vyčetla z jejího pohledu a zastydím se. I když poslední dobou jsem dost paranoidní, takže se možná pletu.

    Najednou se mi dýchá o něco lépe. "Dobře, Kat. A ty?"

    "Proč jsi nebyla v opatství, když jsme bojovali s Králem jinovatky? Rozhodně by se nám hodila tvoje pomoc," řekne jemně irským přízvukem.

    A je to tu, jako nůž v srdci. Je dobré vědět, že nakonec nejsem tak paranoidní, jak jsem si myslela. Kat je prostě přímočará.

    "Barrons a já jsme byli v Zrcadlech. Neslyšela jsem o tom, dokud nebylo po všem. Je mi to líto, Kat."

    Ostrým pohledem mi přejde z levého oka na pravé a zase zpátky a pak pomalu přikývne. "Možná je to dobře. Tu noc jsme ztratily spoustu sester. Nemůžeme si dovolit ztratit i tebe. A když už o tom mluvíme - viděla jsi poslední dobou Dani? Od té bitvy se v opatství neukázala. Poslala jsem pár děvčat, aby ji našly, ale není po ní ani stopy a já nikde neviděla její noviny. Jakoby se propadla do země."

    Nehnu ani brvou. "Myslela jsem, že je u vás."

    "Tu noc jsme se hádali, kde by měla žít. Myslela jsem, že se snaží něco dokázat, když se od nás držela dál, ale čím déle je pryč, tím větší si dělám starosti. Tohle je nebezpečná doba, dokonce i pro ni. Mohla bys dávat pozor, jestli ji někde neuvidíš? A jestli ano, tak jí řekni, že nám moc chybí. Chci, aby se vrátila domů."

    "Samozřejmě." Taky chci, aby se vrátila domů.

    "Doufám, že se někdy stavíš v opatství, Mac. Můžeš s námi strávit noc, nebo klidně celý týden, když budeš chtít. Ráda bych si poslechla ten příběh, jak se ti povedlo přivést k nám Sinsar Dubh." Odmlčí se a pak dodá. "A ještě bych s tebou ráda probrala jednu věc, když budeš mít čas. Jedná se o Cruce. Vzhledem k tomu, že toho o dananských princích víš víc než my."

    "Ale jeho klec drží, že jo?" To je další noční můra, která se mi vrací. To, že se Cruce osvobodí a nějak mě znovu promění v Pri-yu, já s ním pak uteču do jiného světa, který zalidníme malými dětmi, které vypadají jako kniha. Fakt. Kniha s nožičkama a ručičkama, která neustále řve a chce nějaký druh mlíka, které nemám. Moje sny jsou poslední dobou jak z blázince.

    "Samozřejmě." Pak se znovu odmlčí. "A pak jsou tu další záležitosti, které bych s tebou ráda probrala v soukromí. Když se stavíš v opatství, uvidíš, co tím myslím. Tohle tání... Myslela jsem, že když ten ohňový svět, co ohrožoval náš domov... ach, ale pak se to nestalo a ukázalo se, že..." Zamyslí se a na chvíli se její klid ztratí.

    Zahlédnu v ní nejistotu a pomyslím si, ale ne, snad ne i ona. Když najednou přijdete k moci, může to s vámi zvláštně zamávat, zvlášť když vám hluboce záleží na světě kolem vás, to máme obě stejné. Je to jako najednou řídit Murcielago LP , V-12 s řadící pákou, když jste zvyklí na šestiválový Mercedes. Nejdřív řídíte špatně, auto vám při řazení cuká, nevěříte vlastním nohám, někdy dokonce nabouráte auto před sebou, když se snažíte rozjet a pak si na to přijdete. Anebo to jako dneska napálíte do zdi a zničíte vše, co vám stojí v cestě.

    "Kat, co je v opatství špatně? Co se děje?"

    "Budeš muset-" podívá se za mě. "Barronsi."

    "Katarino."

    Cítím za sebou jeho energii, sexuální a elektrickou. Každá buňka v těle mi ožije, když se ocitne na blízku. Projde kolem nás do dveří vchodu a mně touhou přejde mráz po zádech. Vypadá to, že moje potřeba sexu je úměrně propojená s tím, kolik emocí se snažím potlačit a dneska jich potlačuju celou nálož. Když jsem poprvé přijela do Dublinu, strkala jsem nos do všeho, moje pocity přetékaly stejně jako duhové oblečení ve skříni. Teď nosím černou a nenechám na sobě skoro nic znát.

    Dokud mě Barrons nesvlékne. Pak exploduju. Vybiju si na něm všechen oheň a vřavu, co cítím, a on mi to oplácí. Je to jako horký a nebezpečný africký vítr, který bourá a přetváří všechno, co má v cestě. Spojuje nás na posvátném místě, kde na obloze nesvítí žádné slunce, měsíc ani hvězdy. Jen my.

    Nade dveřmi se rozezní zvonek. Ten zvuk zbožňuju a představuju si, že mi říká Vítej doma, Mac pokaždé, když zazvoní.

    "Vrátí se s Temnými princi," varuju Kat, když odchází.

    "A jeden Světlý princ, který se naivně prohlašuje za krále," zavrčí Barrons a dveře se za ním zavřou.

    "Vážně je dokáže ovládat?" zeptá se Kat.

    Je očividně nervózní a já se jí nedivím. Temní princové jsou smrtelně nebezpeční. Ti dva, co se k nám dnes připojí, se kdysi v prastarých dobách účastnili Divokého honu se svými dvěma společníky a vysloužili si pověst jako Čtyři jezdci z Apokalypsy. Cruce je Válka. Mám podezření, že z Christiana se stává Smrt, takže Mor a Hladomor se brzy stanou našimi hosty. Nádhera. "Říká, že uvnitř obchodu dokáže neutralizovat jejich schopnosti."

    Kat bezbarvě řekne: "Víš, že uvnitř něj nic není, že ano?"

    "Prosím?" Podle mě je toho v něm spousta, v celém metru devadesát a sto deseti kilech tvrdých svalů.

    "Barrons. Je jako Ryodan. Když se jich dotknu svým darem, tak nic necítím. Je to jako pustina, žádné emoce v nich neexistují. Tam, kde mají být, je prázdno."

    "Možná tě dokážou zablokovat. Vztyčit kolem sebe štít. Barrons o takových věcech ví hodně." Tohle mě fakt musí naučit. Snažím se zablokovat sama sebe se vším, co znám, ale mám podezření, že když si mě Kat bude chtít proklepnout, tak budu mít problém.

    "Dokážu vycítit ochranná kouzla, Mac. Těmi dveřmi nic neprošlo. Nic co by připomínalo život."

    "Možná jejich kouzla nedokážeme zachytit." Ráda bych změnila tohle téma. Nechci, aby svůj dar zaměřila na mě. "Kat, ráda bych se stavila v opatství. Co třeba příští týden?" Pak se z toho nějak vymluvím. Vezmu ji za ruku a jemně ji navedu dozadu a nahoru po schodech ke stolům, které tam Barrons naaranžoval pro tohle setkání. "Hej, nechceš něco k pití? Máme tu limonádu, sladký čas a vodu. Dokonce jsem přinesla i mléko, když jsem byla naposledy v Zrcadlech," lžu. Barrons ho koupil u Chestera a já se cítím trochu provinile, že toho můžeme využít. Ale ne dost provinile na to, abych ho pila.

    "Mléko? Chutná jako to naše?"

    "Úplně přesně. Možná je o něco krémovější."

    "Ráda si dám skleničku!" řekne a obě se zasmějeme, protože to, co jsme dřív braly jako samozřejmost, je teď luxus. Tak to dopadá, když končí svět.

    Nikdy neoceňujete to, co máte, dokud to není pryč.

***

Barronsovo knihkupectví a starožitnictví má problém s prostorem. Mám podezření, že za to částečně může to Zrcadlo, které spojuje obchod se schovanými patry pod ním, kde má Barrons svoje doupě, ale pochybuju, že to je jediná věc, která ovlivňuje tuhle konkrétní zeměpisnou délku a šířku. Někdy se mi v noci zdá, že v základech dřímá nějaký prastarý démon.

    Knihkupectví má většinu dní čtyři patra, ale občas i pět a velmi vzácně až sedm. V úterý byla nástěnná mapa na stropě ve výšce asi dvaceti metrů, dneska to vypadá, že je alespoň čtyři sta metrů vysoko, tak titěrná se zdá. Čím víc se na to soustředím, tím větší mám problém ji vidět. Nechápu, proč by někdo maloval na strop tak rozmazanou scenérii. Párkrát jsem se na to Barronse zeptala, ale nikdy jsem nedostala odpověď. Jednoho dne najdu stavební plány, abych si mohla lehnout a přijít té věci na kloub.

    Během prvních měsíců v Dublinu jsem si zvykla na to, že patro mého pokoje se neustále mění. Hledat ho byla někdy docela zábava.

    Nečekám, že by tu bylo cokoli snadné. Tady jsem strávila nejlepší chvíle svého života.

    S Kat stojíme na balustrádě, odkud máme výhled na celé knihkupectví i hlavní vchod. Hlavní sál je asi třicet metrů dlouhý a osmnáct metrů široký. Horní patra jsou zkrácená asi o polovina a přístupná ze složitého a točitého dvojitého schodiště pokrytého červeným kobercem. Celé schodiště připomíná to v knihkupectví Lello v Portugalsku. V horních patrech jsou vystavený starožitnosti a jiné poklady ve skleněných vitrínách nebo připevněné přímo na zdi. Tady na vše dohlíží plaketa Zeleného muže, tamhle září prastarý meč nad válkou otlučeným štítem. Zajímalo by mě, jestli všechny tyhle starožitnosti posbíral Barrons během staletí svého života.

    Zářivé police na knihy lemují stěny po obvodu od země až po strop. Za elegantním zábradlím se nachází úzké uličky, které umožňují přístup k policím a naleštěné žebříky kloužou v naolejovaných kolejnicích z jedné sekce do druhé. 

    Dole napravo ode mě je stojan na časopisy plný titulů z minulého října a další volně stojící knihovny. Nalevo je staromódní pokladna, která čeká na platícího zákazníka, aby mohla jasně zazvonit. A vedle leží můj růžový iPod připravený přehrát "Bad Moon Rising" nebo "Tubthumping" nebo "It's a Wonderful World."

    Nebo taky možná "Good Girl Gone Bad."

    Když vstoupí Temní princové z obou stran obklopení Barronsem a Ryodanem, ostře se nadechnu a stuhnu.

    ZABIJ JE ZNIČ JE NAPÍCHNI JE NA KŮL, hřímá uvnitř mě Sinsar Dubh.

    Zavřu oči a okamžitě aplikuju trik, který jsem se naučila. Zaměstnám hlavu tolika myšlenkami, že se skrz ně Kniha nedostane.

    Když jsem byla malá, táta mi čítával básničky. Čím lyričtější a hudebnější byly, tím víc jsem si je užívala. Asi jsme s tátou byli oba trochu morbidní. Během těch letních večerů mi je četl, zatímco máma umývala nádobí, poslouchala a kroutila hlavou. Nevěděla jsem, co znamenají, ale líbilo se mi, jak plynou. "Kremace Sama McGeeho" mě naprosto okouzlila. "Sen ve snu" mi přišel hypnotický, "Zvony" fascinující a byla jsem naprosto posedlá "Popeleční středou" T. S. Eliota. V sedmé třídě jsem jako součást školního projektu recitovala "Havrana" a na chvíli si tak vysloužila nálepku šprta, dokud jsem nezaujala dramatické módní stanovisko, abych to změnila. Když se teď ohlížím zpátky, vidím, že to byla ponurá volba, ale tenkrát ten zármutek a brutalita byly jen karikatury v mých dětských očích. Trvalo mi týdny, než jsem se celou básničku naučila.

    Vzpomeň si, co ti princové udělali, kočičko, jak tě rozervali na kusy a změnili v nemyslící zvíře. Jako bych na to snad někdy mohla zapomenout, Sinsar Dubh mi posílá velmi detailní obrázky celého toho utrpení a mě okamžitě rozbolí hlava.

    Zablokuju je a místo toho se soustředím na to, jak mě táta učil rozložit si tu báseň, abych si ji zapamatovala: osmnáct slok a každá s šesti verši v trochaickém oktametru. Já jen věděla, že je to zábava a že je táta na mě pyšnej. A pro to bych udělala cokoli.

    Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje

nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –

    Zlom je, dožaduje se Kniha, donuť je před tebou pokleknout a nazvat tě Královnou.

když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání

velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.

    Rytmus té básně mě pohltí jako vždy a já se znovu cítím jako dítě, v pořádku, plná dobra a milovaná.

    

„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –

jednou jen a pak už ne.“

    Narozdíl od Poea, nemusím ty dveře otevírat. Můj je zamknout na sedm západů.

    Recituju, dokud se mi hlavě nerozhostí svaté ticho. Až potom otevřu oči.

    "Proboha, co to je?" zamumlá Kat vedle mě, zatímco se dívá dolů.

    Pryč jsou ti divocí, nazí a primitivní princové s pestrobarevným tetováním, které se jim míhá pod kůží, a duhovýma očima.

    Jsou civilizovaní.

    Na jejich místě stojí dva černovlasí muži s tmavýma očima, ze kterých vyzařuje moc, chtíč a nadpřirozená magie. Na jejich krku se jako obsidián třpytí znak Temného rodu. Vím, jak ledové na dotek jsou, jak vibrují hypnotickou hrdelní kakofonií, zatímco znaky Světlého rodu vydávají neodolatelnou složitou symfonii.

    Jejich hlavy už se nekývou tím děsivým nelidským pohybem; teď se pohybují úplně normálně. Černá křídla, která jsem cítila kolem svého nahého těla, když jsem tisíckrát umírala, jsou pryč, schované kouzlem.

    "Myslela jsem, že jsou spolu na nože," řeknu.

    Kat odpoví: "Já myslela, že jsou šílení, děsiví a odporní. Obě jsme se mýlily. Nedávno spojili síly. Slyšela jsem, že se bojí Karmínové ježibaby."

    "Christian," zamumlám a usilovně se snažím nemyslet na to, čím si prochází.

    "Zachránil nás, víš. Možná dokonce celý svět. Dani zaváhala, snažila se rozhodnout, jestli má běžet k vidoucím nebo ke Králi jinovatky. Zničilo by ji, kdyby měla na svědomí smrt celého opatství. Jeho oběť ji toho ušetřila. Dlužíme mu ohromný dluh."

    "Tušíš, kde by mohl Christian být?"

    "Jeho strýcové po něm pátrají. Všechny v opatství jsme připravené pomoct se záchranou akcí, pokud ho najdou."

    I když jsem se zhrozila, když jsem zjistila, že se vzdal Karmínové ježibabě, trochu se mi i ulevilo, protože to znamenalo, že muž, kterého jsem znala v něm pořád někde je, přestože se o něj pokouší šílenství. Hluboko uvnitř mu pořád záleží na tomhle světě. Sama pro sebe jsem poznamenala, že musím poprosit Barronse, aby ho pomohl najít. Může se domluvit s Ryodanem a poslat někoho z Devíti, aby se poohlédl kolem. Nemůžeme dopustit, aby Christiana mučila a zabíjela pořád dokola do nekonečna. Dlužíme u záchranu za to, že se obětoval. Utrpení rukama ježibaby ho jenom dožene k většímu šílenství. Musíme ho zachránit dřív, než přijde o zbytek lidskosti.

    Princové vyjdou po schodišti, jsou skoro identičtí, až na to, že jeden je o trochu vyšší než ten druhý. Uvědomím si, že se dívám přímo na ně bez toho, aby mi z očí tekla krev. Podívám se na Kat, abych zjistila, jestli to jsem jenom já, ale i ona se na ně může podívat přímo. A dívá se na ně dost fascinovaně.

    "Nakrmili se dost na to, aby nad sebou neztratily kontrolu," řeknu tiše. Když poprvé dorazili do Dublinu, byli jako vzteklí králicí, protože strávili tak dlouho uvěznění a hladoví. A proto byli tak děsiví. "Studují nás, učí se od nás." Chápu to: zpacifikuj ovce, než je zabiješ. Maso zvířete, které umře v panice se nedá jíst. Tihle dva, ti nejhorší z Temných, jsou teď absolutní zlí hoši. Ženy se na ně vrhají jako stáda a rády kvůli nim páchají sebevraždu.

    Tohle jsou mí násilníci, rozervali mě na kusy, vyrvali mi mysl z těla. Ale bohužel jsou taky zatraceně přitažliví.

    Ano, ano, ano, ZABÍT, probere se uvnitř mě Kniha opět k životu.

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,

každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.

      Ten rytmus básně přebere kontrolu. Tiše si přeříkávám rýmy a aliterace, zatímco se dívám na prince a slabiku po slabice buduju svoji mentální zeď.

    Moji násilnci jsou oblečeni jako Barrons. Elegantně. Mužsky. Sexy. Štve mě to.

    "Zatraceně," řekne Kat tiše. Kat obvykle nekleje. "Víš, jak na ně budou moje holky reagovat? Jakoby nesačil Cruxe."

    "Zatraceně," souhlasím.

    Za balustrádou jsou čtyři stoly z třešňového dřeva sražené do čtverce.

    Temní princové si sednou na jednu stranu. Barrons, Kat a já na druhou.

    Stojí mě hodně sil, abych po nich neskočila. Zastaví mě dvě věci: Barrons je chce naživu a já se bojím, že bych zase vypnula. A Kat je jako člověk zranitelná.

    Po pár chvílích si Ryodan sedne na židli vedle nás, takže s Kat sedíme uprostřed obklopeni hučící silou. Rukou si prohrábne husté vlasy a zadívá se na mě jasným, analytickým pohledem. Zadívám se na něj netečně. Obličej má bez vrásek, řekla bych, že přestal stárnout někdy kolem třiceti let a po celá tisíciletí se nezměnil.

    Je svalnatý a zjizvený stejně jako všichni Barronsovi muži, největší jizva se mu táhne přes čelist po krku, až dolů na hrudník. V životě oceňuje dobré věci a nestydí se za to. Chtěla bych znát historii jich všech. I když každý z nich má v sobě bestii, Ryodan ji skrývá nejlépe. On je v Devítce obchodník, stará se o finance a jejich obrovské impérium.

    Barrons je mlčenlivý vůdce téhle jejich malé nesmrtelné armády, jemu se zodpovídají všichni. Mluvení většinou nechává na Ryodanovi. Možná protože Barrons ví, že by ztratila trpělivost hned, jak by někdo okamžitě neuposlechl jeho příkazy a na místě je zabil. Ryodan je mistr v šachu, svého protivníka dokáže zničit v pěti a méně tazích. A Barrons pak sežere šachovnici s krví místo kečupu.

    "Máš před knihkupectvím spoustu Temných, Mac," řekne Ryodan.

    "Ty jich máš spoustu u Chestera," odpovím klidně.

    "Chápe naše potřeby," řekne jeden z Temných princů.

    "Nesledují mě všude, kam se hnu," řekne Ryodan.

    "Ale ty je zase z osobní zkušenosti dokážeš pochopit," připomene mi jeden z princů hedvábným hlasem.

    Ignoruju ho. "Asi tak hezky nevoníš," řeknu Ryodanovi.

    "Nebo nejsem tak prohnilý," odvětí.

    "Zkouším na nich obranná kouzla," ukončí Barrons rychle naši diskuzi.

    Ryodan se zasměje a nechá to plavat.

   Všech šest osob v místnosti se na sebe navzájem tiše dívá. Není tu žádný vzduch jen nepřátelství a vztek. Dýchám mělce a pro uklidnění sáhnu na jílec kopí. A pak s ní rychle ucuknu, protože mě přepadnou šílené obrazy v mysli.

    "Buď odstraníš kouzla, která nám brání se prosívat, nebo ji vezmi kopí." To vyšší z princů řekne Barronsovi, ale jeho pohled horce putuje po mém těle.

    Barrons vedle mě tak znehybní, až přemýšlím, jestli prostě nezmizel. Mělce se nadechnu a hloubá, jestli tohle setkání neskončí dřív, než začne.

    Pak Barrons opatrně, tiše řekne: "Slečno Laneová." Cítím napětí v jeho těle, které to moje odráží nahromaděným vztekem.

    "Nedám ti svoje kopí," řeknu stejně tiše. "Ať se s tím ta věc smíří." Kdysi mi mohli vnuknout iluzi, že mi ho sebrali, ale teď už jsem chytřejší a už to na mě neplatí.

    "Nejsem žádná věc. Jsem Princ Rath, druhý stvořený královský z Temného domu," řekne ten vyšší Temný chladně. "Můj bratr je Kiall, je třetí. Kdysi jsi sténala naše jména. A chtěla víc. Bez kopí jsi nic. Člověk. Slaboch."

    Ani já, ani Barrons na chvíli nepromluvíme. Pak Barrons bez tónu řekne: "Neodstraním ta kouzla."

    "Fajn, tak můžou odejít," řeknu stejně. Nejsem nic, to určitě. Vůbec netuší, co za psycho uvnitř sebe mám.

    Barrons na mě vrhne pohled. Cítím ho na uchu, propichuje mi díry do hlavy.

    "Podívej se na mě," přikážemi.

    Zamračím se, ale udělám to..

    Říkala jsi, že mi věříš, že tě ochráním. Když sejmu ochranná kouzla, jiní se můžou prosít dovnitř. To je nepřijatelné riziko. Nezkoušej mě. Moje bestie je chce mrtvé.

    No, tak pro jednou naše bestie souhlasí, odvětím sladce. S překypujícím vztekem vytáhnu kopí z pouzdra a mrsknu mu ho do ruky, než mi zase pošle vzpomínky na tohle odpoledne.    

    Rath a Kiall vydávají šelestivé a zvonkové zvuky, ze kterých běhá mráz po zádech, tohle byl jejich jediný způsob komunikace od chvíle, kdy dorazili do Dublinu s šíleným hladem. To cinkání jsem cítila hluboko v kostech, když jsem přicházela o rozum. Když Barrons předá kopí Ryodanovi, který ho schová pod svou bundu, vrátí se ke svému slušnému chování.

    "Jasně, on ho mít může, ale já ne," mrzoutím.

    "On neuvažuje nad tím, jak z nepodstatné urážky v minulosti vytěžit zisk. Ženy jsou v tomhle slabé. Váží si věcí, které nic neznamenají. Lamentují nad událostmi, které si očividně užily," řekne Kiall a znovu mě přejede tím svým rozpáleným, intimním pohledem. "Co tě ta nos stála? Nic. Co jsi získala? Zkušenost jako žádnou jinou. Vy lidské ženy se navzájem zabíjíte pro naše potěšení, abyste eliminovali konkurenci a bojujete za privilegium strávit s námi noc."

    Netuším, kdo je vledle mě víc ztuhlý, jestli Kat, nebo Barrons. Celá místnost připomíná sopku, kterákaždou chvíli vybuchne.

    Nadechnu se, napočítám do deseti, pak vydechnu. Až se mi podaří ovládnout svého vnitřního démona, navštívím ten obrovských gotický palác na kraji Dublinu, kde se princové obklopují svými uctívatelkami. I se svým kopím. A všechny ženské, které s nadšením vykřikují "Uvidíme se ve Férii" se přestanou zabíjet a přicházet o rozum v postelích monster.

    Když vstoupí R'jan, Světlým princ, který tvrdí, že je jejich novým králem, Temní začnou syčet jako divoké bestie.

    R'jan mi připomíná V'lanea předtím, než se zbavil své masky a odhalil svoje pravé já, Prince Cruce. Zlatavá kůže jako samet pokrývá jeho mocné tělo. Má tvář nádherného panovačného archanděla. Dlouhé blonďaté vlasy mu volně sahají až k pasu. I on se přetvořil do elegantního člověka s koženými kalhoty a tmavými botami, v kašmírovém svetru a zlatým znakem na krku. R'jan se zasměje a přejde své temné bratry královským, blahosklonným gestem, jako by odháněl otravný hmyz během banketu, který byl uspořádán na jeho počest.

    Temní vyskočí ze židlí, Barrons vstane, Ryodan se k němu připojí a všichni muži v místnosti na chvíli stojí, navzájem se měří, jakoby zvažovali, jestli to potěšení z masakru bude lepší než důvod, proč sem přišli. Když už si jsem jistá, že se vrhnou do boje a Kat a já skončíme pokryté krví a kousky kostí, zatímco se vrhnu pro své kopí, Barrons zavrčí: "Všichni si sedněte. Hned."

    Nikdo se nepohne. Tiše se zasměju. To byla chyba.

    Ryodan okamžitě zmizí.

    Když se znovu objeví, drží R'jana zezadu se zjizvenou rukou kolem Dananova krku. Přitiskne ústa k princovu uchu a tiše řekne: "Mám ti připomenout, co jsem udělal Velvetovi?"

    R'jan zasyčí.

    "Řekl, ať si sednete. Nerad se opakuje. A já také ne."

    Když ho Ryodan odstrčí, R'janovi si sedne na třetí stranu našeho čtverce s planoucíma očima plnýma výzvy a nenávisti. Kiall a Rath si pomalu sednou s propracovanou lhostejností, jakoby pro to neměli žádný jiný důvod.

    Podívám se na čtvrtou stranu a přemýšlím, na koho ještě čekáme. Když nás poslední host vejde a sedne si ke stolu, tak je řada na mně, abych se naježila.

    Tvář O'Bannionova mafiána poznám všude. Pomohla jsem zabít dva. Náš poslední host je černý Ir se světlou kůží, hustýma tmavýma očima a vlasy a v žilách má krev vzdálených saudských předků. Má široká rameny a je pohledný takovým drsným způsobem, když se pohybuje s grácií.

    Kate napůl vstane a tvář ji zešedivý. "Seane?" řekne. "Co tu proboha děláš?"

    Podívám se z jednoho na druhého. Nepotřebuju žádný vidoucí dar, abych pochopila, že mezi nimi je něco hlubokého.

    "Ano, co tu dělá O'Bannion?" řeknu.

    "Jmenuju se Sean Fergus Jameson," řekne ten muš silným irským přízvukem.

    "První bratranec Rockyho O," řekne Ryodan. "V určitých čtvrtích občas vynechává svoje příjmení."

    "Proč je tady?" zeptá se Kat znovu a pomalu si sedá.

    Ryodan řekne: "Právě se díváš na tři hlavní dodavatele zboží v tomhle městě: na mě, prince a černý trh - jako jeho otcové před ním se jménem Sean O'Bannion. Vypadá to, že tvůj kluk se naučil jednu nebo dvě věci, zatímco pracoval u mě v klubu. Podplatil moje dodavatele. A tak se dostal do hry."

    "Jen proto, že jsi si účtoval půl ruky a skoro celou nohu za jednoduché jídlo," řekne Sean dopáleně. "Na ulici jsou ženy a děti, které si tak vysoké ceny nemůžou dovolit. Umíraly jen proto, že chtěly mléko a chleba."

    "Ukázal jsi svoje pravé barvy, O'Bannione," řekne Ryodan.

    "Dobré a upřímné srdce?" ohradí se Kat ostře.

    To, jak se na ni Sean zadívá mi proradí všechno: jsou milenci a myslím, že už hodně dlouhou dobu. Jak si myslí, že to všechno ustojí proti takovéhle konkurenci? Je jen člověk mezi monstry.

    Ryodan se na Kat usměje tvrdým bezbarvým úsměvem. "Tak to často začíná. Ale jinak už to končí. Kdybyste vy dva mluvili o tom, o čem byste mluvit měli, tak bys to věděla."

    "Nepleť se do mých věcí," varuje ho Kat tiše.

    Ryodan se opře o židli a překříží ruce na prsou. "Začni se starat pořádně o svoje věci a možná to udělám. Ale pokud se o ně starat nebudeš, tak to může udělat někdo jiný."

    "Neměl jsi právo donutit ho pracovat u Chestera," řekne Kat. "To byl můj dluh, ne jeho."

    Sean se na ni podívá tázavým pohledem. "Donutit? Dluh? Moje práce tam s tebou nemá nic společného."

    Kat zamrká a ostře se podívá na Ryodana. "Říkal jsi, že tu cenu budeš chtít po něm a ne po mně."

    Ryodan pozvedne jedno obočí s posměvačným úsměvem.

    "Přesně jsem řekl Katarino, že mám problém s personálem, protože moje obsluha umírá a tvůj Sean byl dost dobrý na to, aby místo zaplnil. Taky jsem ti řekl, že může kdykoli jít. Oboje je pravda. Tedy ze začátku. Když se mě rozhodl okrást, tak jsem ho vyhodil."

    Jeho tón jasně naznačuje, že může být ráda, že ho nezabil. Zajímalo by mě, proč ho nezabil. Nikdo neokrade Ryodana a přežije to... pokud teda ten manipulátor nemá v hlavě nějaký sáhodlouhý cíl, kvůli kterému by byl ochotný snášet existenci toho chudáka, podobně jako to má Barrons s princi.

    "Vy prasata pořád mluvíte a mluvíte, ale nic z toho nás nezajímá. Je vás tady moc. A nás málo. A žádní otroci," řekne Rath. "požadujeme víc Temných u stolu."

    "Najděte dalšího prince a možná to zvážíme," řekne Ryodan suše. Cruce je pořád pod zámkem a Karmínová ježibaba má Christiana. Jinými slovy se to nikdy nestane.

    R'jan nic neříká. Jestli jsou stále ještě nějací Světlí princové, tak je tu nechce kvůli konkurenci v boji o dananský trůn.

    Sean řekne: "Proč je tady Katarina?"

    Odpovím: "Jako představená vidoucích je v první linii obrany a ochrany lidí." A už nedodám, že hlídá Cruce, aby se nedostal ven. Vážně doufám, že mu o něm neřekla. Říká se, že každý, komu svěříte tajemství, ho řekne alespoň jednomu člověku a pak celý svět ví, co jste nikdy nechtěli, aby věděl.

    Sean si mě prohlédne. "Proč jsi tu ty?"

    Ryodan odpoví: "Má svoje uplatnění. Jestli máš další zatracený otázky, vyřiď si to s Barronsem. Jestli nemáš rádi někoho, kdo sedí u tohohle stolu, vymysli, jak se jich zbavit. Ale buď opatrný, není těžké přijít na to, jak se zbavit tebe. Člověče."

    Kat se na něj utrhne: "Nech ho být."

    Podívám se na ní, ale ona se snaží tiše varovat Seana pohledem. Ten se naneštěstí až moc věnuje Ryodanovi, aby si toho všiml.

    Kat hlasitě vydechne a já ji napodobím.

    Muži u tohohle stolu jsou nemilosrdní. Jediný způsob, jak s nimi Sean může soupeřit, je být stejně nemilosrdný. Stejně jako princové přijali určitý stupeň slušnosti, aby si zajistili přežití, bude Sean muset přijmout určitý stupeň barbarství.

    A tak pravděpodobně přemýšlím nad tou samou věcí jako Kat. Kolik toho zbyde z muže, do kterého se zamilovala?