Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 9. kapitola

 

JADA

Když vstoupí do klubu, muži i ženy ustávají v konverzaci, aby se otočili a dívali se, jak prochází kolem. Možná je to jejím tělem. Možná stylem chůze.

    Ale rozhodně je to jejím přístupem.

    Podzemní klub tvořený chromem a sklem je plný lidí a Dananů, je z něj cítit sex, koření a cigaretový kouř. Je rozdělený do několika menších klubů, kde sežene cokoli za tu správnou cenu.

    Jak přechází z jednoho klubu do druhého, rozléhá se kolem ní hudba.

    Na matné černé cementové podlaze by dokázala najít vlastního boha, tam, kde stovky statných Temných s kly připomínající nosorožce dupou kopyty a dopřávají si chuť smyslných žen a hudby Marilyna Mansona. Nebo by to mohla udělat po svém tak jako vždycky. Tam, kde Sinatra duní z reproduktorů přidělaných na vyleštěném dřevě majestátního a staromódního baru, u kterého sedí tři obrovské, tlusté Temné s několika prsy. Nebo by mohla uznat, že je Titanium, jak zpívá Sia z klubu ze zrcadlovou podlahou a pulsujícími neonovými světly, který je plný mladých a většinou nahých mužů a žen, kterým se věnují pozlacení Světlí.

    Dívá se na tváře a těla, hledá to, co si přeje nejvíc: čím krásnější, tím lepší.

    Vybrala by si jednoho z těch záhadných Devíti, kteří stojí ve stínu a řídí tenhle klub, ale to monstrum, které loví si o nich myslí, že jsou až příliš barbarští a možná až moc nebezpeční. Takže jako návnada se nehodí. Jejich děsivá pověst je předchází i v jiných vzdálených zemích.

    Zmínku o Devíti našla v análech starých miliony let, dokázala je vystopovat do současnosti pomocí obrazů a fotografií. Šest jich identifikovala jménem, sedmého zná jen podle dlouhých stříbrných vlasů a planoucích očí. Našla jeho velmi starý portrét z Rumunska, který ji ohromil. Ví, že dva z nich jsou nevlastní bratři, každý má jiného otce, i když svět by to podle jejich vzhledu nikdy nepoznal. Zná smutek, který bude cítit ten, jehož nechá žít, ale strany musí být vyrovnány. Ke zbývajícím dvěma nebyla schopná přiřadit ani jméno, ani tvář. Jen jedinkrát jich viděla všech devět pohromadě, ale tvář jednoho z nich byla zakrytá a druhý ji měl až moc pomalovanou.

    Znalost je síla.

    Kasteo, Barrons, Fade, Ryodan, Lor, Daku.

    U posledního jména se skoro usměje. Kdysi byl gladiátorem, protože ty hry zbožňoval a v jiném století a jiné zemi zase legendárním samuraiem. Na jejich bitvu se těší skoro nejvíc.

    Jejich způsob života je stejně ohavný jako u Dananů, ale i tak dvě jména ze šesti nejsou na jejím seznamu. Dva z nich přežijí.

    Slyší a ignoruje útržky rozhovorů, když prochází kolem.

    "Kdo je to?"

    "Nikdy předtím tu nebyla."

    "Zatraceně, je fakt sexy!"

    "Nemáš šanci, Brueggere. Rozcupovala by tě na kousky."

    "Pak bych umřel šťastnej."

    "Myslíš, že je Danan?"

    "Nevím, ale rozhodně se tak pohybuje."

    I u Dananů studovala, co by se jí mohlo hodit. A spousta z nich je na jejím seznamu.

    Ale ona není Danan. Je člověk.

    Tiše prochází kluby. Za ní se krčí muž, který byl tak hloupý, že se jí pokusil sáhnout na zadek, a v rukou si drží zlomené a zakrvácené zápěstí a vyje bolestí.

    Tentokrát se neusmívá.

    Nikdo se ji nedotkne kromě nepřítele v bitvě, kterou si sama vybere.

    Nahoře za skleněnou balustrádou, která ohraničuje vstupní prostor do soukromích pater klubu, si všimne perfektní návnady a zároveň tu anomálii zkoumá: lidé tam nahoru nesmí. Jen Devítka a pár vyvolených. Ale tam nahoře je člověk. Svléká se a rozhazuje oblečení přes zábradlí do davu natěšených žen.

    Je nahý a ona ho klinicky zkoumá. Ano, perfektní.

    Když dojde ke schodišti, které vede k patrům, kde má Devítka údajně svoje byty, kde je šéfova kancelář a elektronické srdce celého klubu, všimne si druhé anomálie: schody nehlídají dva z Devíti, to byla malá překážka, na kterou byla připravená. Neuvěřitelné, ale přesto je to tak.

    Dala by si pozor, ale ona v pozoru žije.

    Tiše, bez toho, aby zpochybňovala svoje štěstí, vystoupá po schodech nahoru.